8.-15.8.2026 – Mazurská jezera na katamaranech

 

 

 

9:56 kotvím u Czarci Otrów, kde by měla být zřícenina pevnosti Fort Lyck. Nik s Jardou jsou na Smartkatu ještě minimálně kilák před ostrovem a tak se vydávám na průzkum sám.

 

Atmosféra ostrova proto působí zvláštním dojmem. Na jedné straně je tu ticho, voda a les, na straně druhé téměř neviditelné pozůstatky pruské vojenské historie. Příroda postupně překryla valy i základy a z někdejšího Fortu Lyck zůstalo jen několik stop, které vyžadují pozorné oko a trochu představivosti.

 

Když v 10:13 přistává druhý katamaran, informuju jej od výsledku svého pátrání a Jarda krájí meloun, který s sebou vezeme. Osvěžení přímo ideální :-)

Průzkumem ostrova se ani jeden z mých parťáků nezabývá a tak po chvíli vyplouváme k protějšímu ostrovu Wyspa Pajęcza, který je odsud jen 300 metrů.

Na rozdíl od výraznějšího a historií opředeného Czarciho Ostrova je Pajęcza nízká, plochá a místy podmáčená. Není proto tak oblíbeným cílem turistů ani lodí. Právě díky tomu si však zachovala klidnější a přirozenější charakter. Na ostrově se střídají vlhká místa, hustý porost a úseky lesa, které působí téměř nedotčeně. Při pohledu z vody ostrov nevypadá nijak mohutně. Jeho kouzlo nespočívá ve výšce ani ve výrazné stavbě, ale v atmosféře. Nízký břeh se ztrácí v zeleni, větve stromů sahají až k vodě a mezi nimi je možné zahlédnout jen malé průseky nebo místa vhodná k opatrnému přistání.

Telefonuji s Fofem a tak se dozvídám, že oni na svých mořských kajacích míří k letovisku Nowe Guty, kde by šla načerpat nebi koupit pitná voda. Domlouváme se, že se tam potkáme a polujeme pak kousek spolu a najdeme-li vhodné místo, spolu i přenocujeme.

Od ostrova Wyspa Pajęcza to je vzdušnou čarou k Nowe Guty 11 km. Připlouvám tam  před jednou hodinou odpoledne. Vodáci už dojídají objednané jídlo venku u stolů před velkou samoobslužnou jídelnou. Přisedám, sdělujeme si vzájemné zážitky a pozorujeme blížící se Smartkat s Jardou a Nikem.

Ve dvě odpoledne, po cca dvoukilometrové procházce do obchodu, přelévám do svého camelbagu zakoupenou pitnou vodu a další 5l kanystřík nesu do svého katamaranu – 10 litrů vody by nám mělo vystačit aspoň na další 2 dny naší plavby.

Fof a Roman mají vytipované místo pro dnešní noc na protějším břehu jezera – což je vzdušnou čarou 10 km.  A tak 14:40 vyplouváme. Mořské kajaky se nám za aktuálního stavu větru stále více vzdalují. Nevadí, alespoň budou mít dostatek času najít dinální místo na spaní.

Přichází nám všem SMS s varováním před bouřkou a špatným počasím. Předpověď upozorňuje, že kome 17:00 bude minimálně pršet. Netuším, zda stihneme na tábořiště doplachtit než se to spustí, ale fakt mám nefalšovanou snahu líný pohyb katamaranu urychlit. Ale příroda je mocnější hráč :-(

Smartkat se pozvolna dostává přede mne. Podle aktuální polohy to máme k přepokládanému fleku na noc ještě aspoň 2 km. Je 16:52.

17:50 je Smartkat spolu s mořskými kajaky v zátočině pod stromy. Já to mám ještě asi půl kiláku, ale totálně jsem vyhnil. A tak mi na pomoc vyplouvá na kajaku Fof, doprovázený Nikem na druhém mořském kajaku. Fof mne navazuje za kajak a potupně táhne do zátočiny. Pořád ani kapka deště, stále ani zablýsknutí.

Po zakotvení stavím stříšku z velké obdélnikové celty pro mne a Nika, protože  ten déšť stejně přijde, tak ať nás nepřekvapí. Vařím večeři a čaj. Jíme, plkáme, vyprávíme historky a Nik zkouší na pytlačku chytat ryby.

Roman je zkušený rybář a tak mu navazuje háček a radí kde a jak má chytat. Ale upozorňuje jej, že na ten háček, co Nik má, s velkou pravděpodobností nic nechytí. A má pravdu :-)

21:20 ještě kontroluji úvazek obou katamaranů a zatímco si ostatní ještě povídají, zalézám do spacáku, aby Nik neusínal sám. Ještě vnímám, že prší, ale my ležíme v suchu. Dnes byl vydařený den.

 

11.8.2026 – úterý – 4. den – vstoupili jsme do pajtášova „klubu“

Je to s podivem, ale teprve v 7:55 lezu ze spacáku. Průzorem mezi spodním okrajem tarpu a zemí pozoruji dvě labutě, které se líně pohybují po hladině jezera, kousek od našich katamaránů. Je pod mrakem, což ostatně dnešní předpověď slibovala. Ale ty dvě labutě dokážou i z obyčejného pochmurného rána vykouzlit úžasný impresionistický zážitek.

Zvolna se balíme, snídáme a připravujeme naše plavidla na vyplutí. Taková každodenně se opakující rutina, jen s tím rozdílem, že se na tomhle místě nemotáme tři, ale je nás tu sedm. Vzhledem k tomu, že Fof a spol odjíždějí z Mazur dříve domů, je tohle velmi pravděpodobně poslední den, kdy se budeme při plavbě vídat. My bychom dnes měli dokončit obeplutí jezera Śniardwy a zamířit úžinou na Mikolajskie jezero, vsetínští vodáci to chtějí vzít kanlálem v záílivu Seksty přes Jeglin do kempu v Pisz, kde mají nechané auto a vozík na kajaky.

10:00 Jarda krájí zbytek melounu, který jsme včera ve třech nesnědli a pouštíme se do něj v sedmi. Je to příjemné osvěžení i po snídani. Čím víc melounu sním nyní, tím méně budu potřebovat pít při plavbě na katamaranu.

9:30 vytahuji dron a za sílícího větru jej vypouštím nad hladinu v naději, že se mi vrátí. Z výšky 70 metrů je pohled na jezero Śniardwy diametrálně jiný než z hladiny :- ) Když jsem včera vplouval k naší zátočině, netušil jsem, že ten rákosový ostrůvek z výšky vypadá jako atol, jen místo korálu má prstenec z orobince, puškvorce, sitiny, skřípiny a rákosu.

Desetiminutový výlet do oblak zakončuji pohledem z ptačí perspektivy na náš flek, který už je před vyplutím uklizený a očištěný od stanů i našeho tarpového přístřešku. Ještě před chvílí tu byl náš malý tábor, teď už po něm zůstává jen tráva, pár stop po přenocování a vzpomínky.

Videosekvence z dronu mám rád právě pro tento závěrečný pohled – dokážou během několika desítek vteřin ukázat místo i celou atmosféru akce úplně jinak, než jak jsme ji vnímali ze země. Krátké, sestříhané záběry z takové výpravy pak pěkně oživí celé video a zároveň připomenou, kde a jak jsme spali.

První kajak ž je na vodě, když kohosi napadne, že bychom měli pořídit společnou fotku, protože tohle je zřejmě poslední příležitost jak tohle společenství zachytit. Babča i Edita odmítají ze svých mořáků vylézt a tak naryhlo pořizuji selfie lidského chlumu kolem nich. Tak, a teď už nikdo z nich nezapře, že tu byl :-)

Je 10:45 a než vyprostíme zafouknutý Smartkat z rákosí, jsou už čtyři mořské kajaky minimálně kilák před námi. Volí delší, ale opatrnější trasu podél pobřeží. To my vyplouváme na naši sedmikilometrovou plavbnu k úžině „hrdinně“ téměř napříč jezerem. Sílícímu protivětru a zvedajícím se vlnám navzdory.

Plavba na katamaranech MiniCat 420 a SmartKat proti větru na jezeře Śniardwy má úplně jinou atmosféru než poklidné přejezdy po hladině. Vítr sílí, pod mrakem se jezero začíná čeřit a zvedající se vlny dávají oběma katamaránům pořádně zabrat. Každý obrat proti větru znamená trochu vody v obličeji, pořádnou dávku soustředění a hlavně radost z toho, že tyhle malé plachetnice dokážou i v takových podmínkách pokračovat dál. Stará oddílová celta z jehlanových stanů, kterou mám přikrytou přední trampolínu s bagáží (normálně proto aby na bagáž tolik nepálilo slunko a nechytla třeba powerbanka), má všechy záhyby a prohlubně zaplněny jezíky vody. Nakonec ji z trampolíny sundávám a nahazuji na sebe, aby mne chránila od neustálých spršek studené vody z pod špic obou válců katamaranu. I vesta na které sedím (vím, měl bych ji mít nasazenou) je úplně mokrá. Śniardwy nám ukázuje svou drsnější tvář. Šedá obloha, vítr, vlny a dva malé katamarány, které se s tím vším celkem statečně perou – přesně takové chvíle si člověk z plavby pamatuje napořád. Doufám, že Nik u Jardy nepanikaří a divokou plavbu zvládá.

12:30 konečně vplouvám na druhém břehu do tišiny rákosí. Jednak se potřebuji ohřát, vyčůrat a taky už mám pořádný hlad. Smartkat v tuto chvíli nevidím, protože mi výhled na plochu, kde by se měl pohybovat, zakrývá vysoký rákos. A tak zabalený do celty pojídám salát s tuňákem a zapíjím to neslazeným čajem z rána.

Volá mi Maťa, kterému dorazily výsledky Glykemického testu na který mne poslal – zjišťuje se při něm hladina cukru v krvi. Poučil mne, že se ten test používá k odhalení poruch metabolismu cukrů – prediabetu nebo diabetu. Zatímco jsem žil v naději, že to je OK, protože hodnota na lačno byla 5,4 – v normě (hranice je prý 5,6), výsledek dvě hodiny po vypití sladkého roztoku musel dopadnou nedobře, protože mi Maťa oznamuje, že to je mimo normu a spadá do pásma diabetu. Sice to automaticky neznamená, že už mám definitivně potvrzený diabetes, ale mám se vyvarovat sladkého. Genetika mne dostihla :-(

Před přijatým telefonátem ještě zkouším v rákosí zakotvit, protože katamaran se pořád posouvá mimo rákosí na volnou hladinu, kde je živěji a hrozí, že mne to odtáhne do vln a já se budu obtížně dostávat zpět na tohle místo. Proto vytahuji kotvu, kterou mi Pajtáš prodal spolu s katamaranem. Ještě jsem jí nikdy nepoužil. Rozkládám ji, otáčím zajišťovací prstenec aby se samovolně nesložila a hážu do rákosí, co nejdál to dokážu. Pak prudce potáhnu navázané lanko a – kotva se sune bez nejmenšího odporu ke mně. Tak znovu. A ještě jednou. Zkouším to taky hodit blízko katamaranu tak, aby se hrot kotvy zabořil do bahnitého dna, mezi kořeny rostlin. „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“ Nejsem si jistý, že tuhle kotvu (určitě dobrý kup) sebou nevezu naprosto zbytečně :-(

Dojídám poslední kousek tuňáka s fazolemi, když slyším z jezera „ÚÚ-ÚÚ-ÚÚ-ÚÚ“ – výrazný dvoutónový kolísavý zvuk lodní sirény rychlého člunu zdejší vodní záchranné služby. Otáčím se směrem odkud zvuk přichází a na obzoru vidím oranžový člun s blikajícím modrým výstražným světlem, které signalizuje, že pluje k zásahu. Okamžitě mne napadá, že jedou k převrácenému Smartkatu a hned zkouším volat na mobil Nikovi. Ozývá se mi, že účastník je momentálně nedostupný. Volám znovu se stejnou odezvou. Zkouším tedy volat Jardovi – stejná hláška :-( Mé neblahé tušení začíná nabývat pravděpodobnosti hraničící s jistotou :-(

Netuším, jak dlouho to trvá. Čas se v takové chvíli nějak podivně zpomalí. Ale když se na displeji mého mobilu objevuje, že volá Jarda, okamžitě ze mne padá temná směsice tíhy, viny a výčitek, která se ve mně během té nekonečné doby stačila nahromadit. Telefon zvedám snad ještě dřív, než stačí zazvonit podruhé. A pak slyším Jardův hlas. A v tu chvíli už vím, že nejhorší scénář se naštěstí nenaplnil… Zažil jsem pár podobných okamžiků na vodě i na horách a pořád jsem si na ně nezvykl.

„Stalo se nám to, co Pajtášovi“ říká Jarda s odkazem na Pajtášovo převrácení katamaranu na Nových Mlýnech. Potvrzuje, že on i Nik jsou vpořádku a už plují na záchranném člunu do nejbližího přístavu Popielno i s katamarenem, kterého záchranáři zahákli ke svému motorovému plavidlu.

Pluji směrem ke středu jezera, abych je co nejdříve uviděl na vlastní oči. Během pár minut se vynořují zpoza rákosové plochy, ale jsou tak 1-2 kilometry ode mne. Otáčím katamaran směrem k přístavu Popielno a snažím se je následovat. Ale protivítr mne nutí brutálně křižovat, takže už nyní mám jistotu, že tam dopluji o hodně později než oni.

Nárazy protivětru jsou docela silné a nepolevují. Třičtvrtěmetrové vlny se každou chvilku přelévají přes příď a přední část válce. Mám na sobě sice poctivé pevné a silné bavlněné námořnické tričko s dlouhým rukávem, údajně stejné jako má ve výstroji vojenské ukrajinské námořnictvo, ale jsem úplně mokrý a vítr mne rozhodně nezahřívá. Snažím se manévrovat výrazně opatrněji než když jsem zjistli, že se Jarda s Nikem na Smartkatu převrátili. Kormidluji tak, abych měl k „hraně“ pořád dostatečnou rezervu, ale katamaran přitom neztratil rychlost. Pociťuji ale jakousi obavu, které jsem byl před tím lehkovážně ušetřen. A musím si přiznat, že se nemůžu dočkat až v přístavu přirazím k molu a z katamaránu vystoupím.

Hu – a je to tu! Rezerva, nerezerva, kombinace velké vlny a velmi silného nárazu větru do plachet, zvedá pravý válec katamatanu do vzduchu a mne s ním. Trvá to maximálně 1-2 vteřiny, když si uvědomuji, že to je v pytli a musím z té vody pod katamaranem co nejrychleji vyplavat. Narážím hlavou do levého válce a bleskurychle se rozmýšlím zda mám vyplavat na stranu se stěžněm, kde jsou ale otěže a další lanoví, nebo na spodní straně katamaranu, kde nejsou žádné pasti. Volím spodní, návětrnou stranu – a to je první chyba, které se dopouštím.  Ve chvíli, kdy se vynořuji, už je katamaran skoro 2 metry ode mne.

Mám na MiniCatu upevněný stěžňový balon, který při převržení brání, aby se katamaran obrátil stěžněm dolů jako SmartKat, ale drží katamaran položený na boku. Tím pádem ale plocha obou trampolín a toušťka válců (dohromady cca 2 x 3,5 metru) vytváří překvapivě velkou „plachtu“, která reaguje i na sebemenší závan větru. A při větru, jaký fouká právě teď, už to není žádný závan, ale pořádný tah. A při tomhle větru je to docela slušný adrenalin. :-)

Druhá chyba, kterou dělám (mimo tu, že nemám navlečenou vestu) je, že se snažím zachránit svoji starou oddílovou celtu, která vypadla z katamaranu společně se mnou. Mám k ní silný citový vztah a může mi sloužit ještě dalších 30 let, takže ji svírám v jedné ruce a plavat se snažím druhou, volnou rukou. Další energii si vyžaduje i vykašlávání vody, kterou jsem vdechl. Katamaran už je ode mne 5 metrů a pořád se vzdaluje.

Když se po sto metrech nadobro loučím se svou celtou, je katamaran ode mne minimálně 20 metrů. Doufám, že když jsem teď o celtu lehčí, určitě se mi podaří katamaran doplavat. Zkouším to dalších 200-300 metrů, ale uznávám, že síly přírody jsou mocnější než moje vůle. Pokud bude vítr katamaran odfoukávat pořád stejným směrem, mohl by se za 4 km zachytit o návětrnou stranu Czarciho Otrówa. Pokud ostrov mine, musí se zachytit o břeh jezera vzdálený asi 15 km. Já to mám teď k nejblišímu břehu 1-2 km. Hloubka pode mnou by měla být mezi 6 až 23 metry, takže šance že si odpočinu někde na mělčině je nulová, dokud se nepřiblížím na pár desítek metrů k rákosí. Síly mám zatím dost a pořád se necítím ohrožený na životě, ale 4 km plavby k Czarcimu Otrówu za katamaranem to může změnit. Asi nejvíc obavy mám z toho, že mne přelije vlna, já si loknu více vody a nevydýchám ji. Katamaran s bagáží není zvovna levná záležitost, ale jsou to věci, jejichž ztráta mne sice bude hodně bolet, ale lze je znovu koupit. Otáčím směr svého plavání o 90 stupňů směrem ke břehu. A teď ať si někdo zkusí říct, že ve svých letech nemám rozum a neznám míru!

Monotóně a velmi dlouho plavu ve vlnách k břehu. Dělám si v hlavě evidenci, co mi jako trosečníkovi zbylo: skiner ponožky na nohou, oblečené trenýrky, kraťasy, námořnické tričko, na hlavě klobout a v kapse kraťas mobil. Je vodotěsný, takže bych jím asi mohl zavolat Jardovi ať přivolá záchranáře pro nalezení a odtažení mého katamaranu, ale nebudu riskovat manipulaci s mobilem v tomhle nečase, když mám pod sebou takovou hloubku. Bude to muset počkat až doplavu na mělčinu.

Uvědomuju si, že převrácením našich katamaranů jsme se stali řádnými členy „Pajtášova klubu“. Jeho zakladatel a dosud dlouholetý osamělý člen Pajtáš totiž už před lety absolvoval podobný „křest vodou“ na Nových Mlýnech. Teď už na to naštěstí není sám – po našem mazurském představení jsme do tohoto poněkud exkluzivního, byť rozhodně ne zcela dobrovolného klubu, vstoupili ve velkém stylu. Členský příspěvek do „klubu“ je jednoduchý a jednorázový – každý nový člen musí svůj katamaran alespoň jednou obrátit. Čím dramatičtější okolnosti převrácení, tím vyšší má v klubu společenskou prestiž.

Absolutně netuším jak dlouho už plavu, ale na dno se mi daří prvně dosáhnout v cca 13:40. Od pevného břehu mne ale dělí ještě 100-200 metrů rákosového pole. Mobil ale vytahuju, když jsem ještě po prsa ve vodě. Volám Jardovi a s drkotajícími zuby mu musím opakovat co se mi stalo, že jsem vpořádku, ale potřebuji, aby vyslal záchrannou službu pro MiniCat. A že jsem u břehu, ještě si 1,5 km před přístavem Popielno a bude mi nějakou dobu trvat než se k nim dostanu, protože musím k vůli hloubce kopírovat zakřivení břehu.

Přístav odsud nevidím, ale mapa v mobilu mi spolehlivě ukazuje kolik toho musím ještě přebrodit. Protivítr je natolik silný, že mi hodně nepříjemně ochlazuje mokré tričko a nastupuje třesavka. Zjišťuju, že když se do vody ponořím po krk a místo chůze se zešikma odrážím, postupuji vpřed jednak trošku rychleji, ale hlavně mi není taková zima. Ve vodě je prostě tepleji.

Pár set metrů před přístavem slyším opět „ÚÚ-ÚÚ-ÚÚ-ÚÚ“ a vidím rychlý člun vodní záchranné služby jak míří směrem, kde mi zmizel můj katamaran. Šance, že jej opět uvidím, je tedy velká :-)

14:15 jsem v přístavu a drkotavě líčím Nikovi a Jardovi co se mi stalo. Sundávám si mokré hadry, kroutím z nich vodu a dávám je usušit na dřevěné molo. Nik mi půjčuje suchou černou mikinu, kterou mu oblékli na plachetnici, jež jej vylovila při jejich převrácení.

14:28 připlouvá jiný člun záchranné služby, aby jeho posádka v pískových uniformách kontrolovala, že jsem opravdu vpořádku. Zapisují si mé jméno, věk a bydliště – to je vše. Jsou usměvaví, pohodoví a profesionální. Chvíli po nich připlouvá oranžový záchranný člun s posádkou v neoprenech, který táhne MiniCat.

Když si kamaran přivážu k molu, kontroluji jako první, že je v kapse malé trampolíny žlutý ruční loďák s klíči od auta, peněženkou a doklady. Je. Při prvním ohledání si všímám vytrženého kovového očka hlavní plachty, jinak žádné škody na MiniCatu nevidět. Mé další materiální škody jsou „jen“:  plovací vesta a oddílová celta. Ztráty Smartkatu (Jarda a Nik) jsou výrazně nákladnější: Nikův mobil, Jardovy kraťasy a pumpa.

Válec Smartkatu je hodně vyfouknutý (takto s ním nelze plout dál) a my jsme nyní bez pumpy. Ale v autě, které jsme nechali v Ruciane-Nida máme náhradní pumpu. Jenže to je odsud 17 km. Indiánským během tak na 3 hodiny. Kdyby se ale podařilo někde půjčit kolo (zpátky bych jej naložil do auta) nebo koloběžku … Nakonec Jarda domlová u polsko-českého manželského páru, který žije už 20 let v Anglii a je tu na dovolené, odvoz autem do Ruciane-Nida. Mají tam své druhé auto a tak ta cesta nebude zbytečná. Když je vše domluveno, paní sepne ruce a česky řekne: „Bože, ty to vidíš!“ – pro mne je to gesto zbytečné, protože si fakt uvědomuji, že by tenhle dobrý čin vůbec nemuseli dělat, a že projevili opravdu velkou dobrou vůli. Jsem jim za to upřímně vděčný.

Ještě si fotím kousek papírové mapy, kterou si Fof zakoupil a kde jsou na březích jezer zaznačena i místa vhodná pro přespání, což jinak skvělé mapy.com nemají. Třeba nám to pomůže při hledání fleku na dnešní noc.

Loučím se se vsetínkými vodáky, kteří hostí Nika zapiekankou z přístavní hospody a vydávám se s polským dobrodincem pěšky pro auto, které má zaparkované ve Wierzba (asi 2 km odsud). Odtamtud mne sveze do Ruciane-Nida.

Před pátou hodinou jsem s obecním dodávkou zpět v přístavu, máme dofoukaný Smartkat a plujeme k úžině. Pořád v protivětru, ale už ne tak silném jako v poledne. Snažím se držet Jardy a Nika a tak se k nim občas vracím, obeplouvám je, abychom pak aspoň chvíli pluli sobě nablízku. Nebudeme se už dnes pouštět do žádných velkých akcí :-)

18:20 kotvím u mola v úžině, kde je na mapě vyznačeno tábořiště. Dnešní zážitek určitě snese i noc ve veřejném kempu. Do čtvrt hodinky připlouvá i Smartkat a shodujeme se, že dnes už dál raději nepoplujeme.

Pršet přes noc sice podle předpovědi nemá, ale pro jistotu stavím tarp na plácku mezi vysokými stromy. Podle stop v okolí tu ještě nedávno stál tábor harcerů – a podle loga, které jsem objevil na místě, šlo o 79. Warszawskou vodní harcerskou družinu ALPHA.

Když tohle místo srovnávám s našimi skautskými tábory, nejblíž má asi k tábořištím ostravských a opavských vodních skautů na Slezské Hartě – především tím, že leží přímo na břehu velké vodní plochy a voda je zde přirozeným centrem veškerého dění. Tady je ale tábořiště ukryté mezi vysokými stromy. Z jezera ho prakticky není vidět a stromy ho zároveň oddělují i od sousedního veřejného kempu.

Rozdíl proti našemu tradičnímu pojetí skautského tábořiště je patrný i v zázemí. Zdejší harceři nekopou latríny ani neřeší hygienu pomocí přistavených toitoiek. Využívají WC, sprchy a umývárnu sestavenou z řady kontejnerů v sousedním kempu. Táboření je tak podstatně komfortnější a zároveň méně „divoké“.

Já osobně bych si pro skautský tábor nejspíš vybral jiné místo – někde dál od civilizace, s větší dávkou divočiny, jednodušším zázemím a menším luxusem. Ale musím uznat, že právě bezprostřední sousedství Śniardwy nabízí vodním skautům možnosti, o jakých se klasickému lesnímu táboru může jen zdát. Plachtění, čluny, koupání, vodácké výpravy a každodenní život kolem jezera – to všechno tu mají doslova pár kroků od stanů.

Protože u mola v kempu nacházím zakotvený motorový člun se skautským logem 79 Warszawskiej Wodnej Drużyny Harcerskiej „ALPHA“, napadá mě, zda tento pozemek polští skauti nevlastní. Z veřejně dostupných zdrojů však vyplývá, že je to jinak. Celková výměra parcely je úctyhodných 105,35 ha (!) a jejím vlastníkem je Skarb Państwa (Polská republika). Uživatelem je Polska Akademia Nauk a přibližně 0,65 ha u břehu Śniardwy, kde se nachází kemp a přístav, má pronajatá fyzická osoba, která celý areál provozuje. Harceři si tedy prostor pro svůj tábor dohodli právě s provozovatelem kempu a přístavu, nikoli s vlastníkem pozemku.

Zatímco si Nik hraje se zorbingovými koulemi na travnatém hřišti v sousedním kempu, já připravuji večeři – guláš s těstovinami. Tedy, abych byl přesný, vařím pouze těstoviny a ohřívám hovězí guláš, který s sebou vezeme ve vícevrstvém plastovém sáčku s tenkou hliníkovou vrstvou. Pořídil jsem velkou porci pro dva v takovémto sáčku na e-shopu za 220 Kč. Nejenže je mnohem lehčí a skladnější než sklenice nebo konzerva, nemusí se chladit, ale guláš z něj kupodivu i velmi dobře chutná. :-)

Jednou ze zajímavostí tohoto tábořiště je, že každý kořen nebo pařez je výrazně označený sprejem – oranžovou nebo modrou barvou. Smyslem je jednoduchá věc: aby byly i ty nejnižší překážky v terénu dobře viditelné a minimalizovalo se riziko zakopnutí, zejména za šera nebo v noci. Prázdný travnatý plac s desítkami barevných značek upozorňujících na nejrůznější kořeny a pařezy působí na našince trochu zvláštně. Člověk si chvíli připadá, jako by se ocitl na nějakém zvláštním hřišti. :-) Když se nad tím ale zamyslím, je to vlastně docela jednoduchá a praktická vychytávka. Místo nenápadného kořene, o který člověk zakopne právě ve chvíli, kdy ho nejméně čeká, na něj už z dálky svítí oranžová nebo modrá. Na táboře, kde se lidé pohybují i po setmění, to podle mě dává docela dobrý smysl.

Už se chystám kolem deváté zalézt do spacáku, když na naše místo přichází muž středního věku se zapálenou cigaretou a polsky se ptá, kdo jsme a jestli víme, že se za přenocování na tomto místě platí. Zřejmě provozovatel kempu – vysvětluje nám totiž, že můžeme používat toalety, umývárnu i hřiště na sousedním tábořišti. A také od něj máme potvrzeno, že právě tady ještě před třemi dny tábořili polští harceři. Platím mu za nás tři 90 zlotých, tedy něco málo přes 500 Kč. Pak už si lehám vedle Nika do spacáku a přes obličej si nasazuji moskytiéru. Komáři dnes dostali pořádně zabrat, ale my také. Dnešní den byl opravdu výživný – plný náročné plavby, větru, vln, přesunů a nakonec i trochu neplánovaného táboření. Myšlenky které mi běží hlavou pozvolna zpomalují a usínám, abych nabrat síly na další den naší úžasné plavby.

 

12.8.2026 – středa – 5. den – na jezeře Tałty

Před sedmou jsem vzhůru. Balím se, vařím neslazený čaj, snídám tortilu s vynikajícím salámem z Řeznictví a uzenářství U Dolejších, který jsem dostal na akci 60.míle. Maťa mi říkal, že bych se měl vyvarovat sladkých věcí, a protože v tomhle salámu je sacharidů opravdu jen minimum, nemusím se při jeho konzumaci nijak zvlášť omezovat. Takže snídaně je vyřešená – rychlá, skladná a hlavně pořádně chutná. :-)

Vždycky sem si myslel, že největší spáč je Jarda, který ve spacáku leží ještě ve chvíli, kdy už ostatní pokládají lodě na vodu, ale není to pravda. Největším spáčem je náš Nik, který je sice ve svých 11 letech „ve vývinu“, ale to pro spaní do devíti neomlouvá.

Díky Nikovi dnes vyplouváme až v 10:20. Čeká nás plavba po jezeře Tałty směrem k městu Mikołajki, které je odsud přes 5 km severozápadně. Tam nás čekají 3 mosty a možná komplikace, proptože není jasné, zda pod nimi s katamarany podplujeme.

Plujeme sice pořád proti větru, ale vlny už nejsou takové jako včera a i počasí je od rána slunečné. Domlouváme se, že bychom rádi našli místo na noc, odkud bychom mohli pozorovat dnešní zatmění slunce ve 20:10.

Plavba je zatím spíše klidná, vítr je příjemný a tak mám dostatek příležitostí vytahovat mobil a pořizovat hezké fotografie i krátké videosekvence. Na vodě je vždycky co fotit – od měnící se hladiny a okolních břehů až po samotné katamarány, které ve větru pěkně uhánějí.

Tím, že se nám zatím daří plout kousek vedle sebe, mám navíc ideální příležitost zachytit Smartkat s Nikem a Jardou. Právě ten se tak stává nejčastějším objektem mého focení. Snažím se využít každou chvíli, kdy se naše lodě dostanou do pěkné pozice, a pořídit záběr, který nebude jen obyčejnou dokumentací plavby, ale zachytí i atmosféru celého dne. A protože se podmínky na jezeře mohou během chvíle změnit, člověk nikdy neví, kdy se podaří pořídit opravdu povedený záběr.

Mazurská jezera jsou jedinečnou vnitrozemskou lokalitou pro plachetnice a při plavbě člověk rychle pochopí, proč sem míří tolik jachtařů z celého Polska i ze zahraničí. Rozsáhlá vodní plocha propojených jezer nabízí desítky kilometrů tras, nespočet zátok a ostrovů a především dostatek prostoru pro plachtění. Není proto nic neobvyklého, když během dne zahlédnu kam až oko dohlédne klidně padesát plachetnic. Některé jsou jen malé tečky na obzoru, jiné proplouvají nedaleko nás a občas se s nimi potkáváme téměř bok po boku. Na vodě je zkrátka pořád živo, přesto mám z paluby katamaranu často pocit, že kolem nás je obrovský prostor a naprostá svoboda.

Když jsem před více než dvěma desítkami let dostával od Želvy na Lipně první lekce plavby na Optíku a Vaurienu, byl jsem opakovaně upozorňován na jednu zdánlivou maličkost – mít na palubě pořádek v lanoví. Tehdy mi to připadalo jako samozřejmost, ale postupně jsem pochopil, že právě nepořádek v lanech může být při plavbě docela nebezpečný. Největší problémy totiž vznikají ve chvíli, kdy se otěže nebo jiné lana nekontrolovaně zamotají, zachytí o vybavení nebo se dostanou tam, kam nemají. V klidném počasí je to jen nepříjemnost, ale při rychlém manévru, silnějším větru nebo nutnosti okamžitě povolit plachtu může zamotané lano znamenat pořádný problém. Proto jsem si tehdy odnesl jednoduché pravidlo: lana musí být vždy připravená tak, aby šla okamžitě použít a v případě potřeby také rychle pustit.

Po letech se mi tahle rada při plavbě na malých katamaránech znovu a znovu vybavuje. Na palubě je málo místa, lan je přitom překvapivě hodně a všechno se při plavbě neustále pohybuje. Dodnes o Želvových slovech nepochybuji – pořádek v lanoví není žádná zbytečná pedanterie, ale jedna ze základních podmínek bezpečné plavby.

Po poledni, ještě před vplutím do Mikołajek, kotvím u pravého břehu u evidentně opuštěné budovy, jejíž účel mi zůstává záhadou. Stavba působí trochu tajemně – člověk kolem ní proplouvá a přemýšlí, k čemu mohla kdysi sloužit a proč dnes zůstala opuštěná. Okolí navíc nenaznačuje, že by šlo o nějaký běžný rekreační objekt.

Zkouším proto pátrat na internetu a současně se ptám i AI, jestli se k budově nedají dohledat nějaké informace. Ani jedno však nepřináší jednoznačnou odpověď. Podle toho, co se mi daří zjistit, nejde o bývalý vojenský ani rekreační objekt. A tak mi nezbývá než si záhadu prozatím ponechat – tyhle nejasné a zapomenuté stavby jsou pro mne na cestách vždycky zajímavé. Stačí je zahlédnout z vody a okamžitě v člověku probudí zvědavost, co se za jejich zdmi kdysi odehrávalo.

Sedám si do trávy a než dopluje Jarda a Nikem, obědvám. Dneska opět tuňákový salát na mexický způsob a neslaný čaj.

Když SmartKat připlouvá, jdeme společně omrknout opuštěnou budou z blízka a zevnitř. Je to jedna obrovská místnost s okny pod stropem – nejvíc to připomíná velkou garáž. Betonová rampa i situování na břeh jezera naznačuje, že by stavba mohla mít něco společného s čluny.

Do Mikołajki připlouvám a první most pro pěší se SmartCatem opatrně podplouvám ve 14:18. Zdá se, že mám ještě několikametrovou rezervu, protože značka ukazje světlost 11 m.  U druhého mostu, který je o 130 metrů dál už takové štěstí nemám. Značka ukazuje 4,8 m a tak můj stěžeň s balónem presahuje o 40 cm :-(

Kotvím tedy katamaran před mostem a jsou na druhý most vyhlížet Jardu s Nikem. Budou za mnou asi kilometr a z dálky to vypadá, že se nemohou prosadit proti větru v ohybu u vplutí do města. Pozoruju je z výšky jedenáctimetrového mostu a dokumentuji jejich urputnou snahu.

Mezi desítkami plachetnic jsou oba naše katamarány na první pohled nepřehlédnutelné. Zatímco většina lodí kolem nás má tradiční bílé plachty, naše výrazně oranžové plachty mezi nimi doslova září. Už z větší vzdálenosti tak snadno poznám, kde se právě pohybuje Smartkat nebo MiniCat 420. Má to i svou praktickou stránku – když se na chvíli rozjedeme každý jiným směrem, stačí se rozhlédnout po hladině a oranžové plachty jsou spolehlivým orientačním bodem. V záplavě bílých plachet působí trochu jako barevné majáky. A přiznám se, že se mi tenhle výrazný vzhled našich katamaránů líbí. Na mazurských jezerech plných plachetnic rozhodně nezapadnou.

15:20 – SmartKat pohodlně podplouvá i pod mostem, před kterým kotvím s MiniCatem. Překládáme tedy bagáž z MiniCatu na SmartKat a Jarda s Nikem s nákladem znovu proplouvají za most, kde kotví. Pak přichází na řadu můj katamaran.

Už to mám vymyšlené – převrátíme ho na bok a takto ho po hladině protáhneme pod mostem. Pravda je, že při plavbě v protivětru a velkých vlnách se katamaran převrací podstatně snadněji. Ve finále stojí Jarda ve vodě a opírá se o bok katamaranu, aby se při převracení neposouval. Já tahám za volnou část lana, kterým se vytahuje hlavní plachta. To vede přes kladku umístěnou pod vrcholem 4,5 metru vysokého stěžně, takže si tím vytvářím dostatečně velkou páku a katamaran jde poměrně snadno položit na bok.

Pak už nás čeká samotný průchod pod mostem. Kráčím v mělké vodě u břehu, nadzvedávám stěžeň s plachtou, zatímco Nik s Jardou tahají katamaran za kotvicí lanko umístěné na přídi. Všichni musí spolupracovat a trochu si hlídat, aby se stěžeň ani plachta o nic nezachytily. Po několika minutách máme katamaran úspěšně za mostem a společnými silami ho zvedáme zpět do normální polohy. Trochu improvizace, trochu fyzické práce a hlavně dobrá týmová spolupráce – a překážka, která na první pohled vypadala jako problém, je překonána.

Bagáž necháváme na SmartKatu, protože za dalších dvě stě metrů nás čeká ještě poslední překážka – železniční most. I pod ním SmartKat pohodlně proplouvá, zatímco u mého MiniCatu opět chybí kousek výšky. Stěžeň přečnívá asi o dvacet centimetrů, takže MiniCat musí znovu na bok.

Tady postupujeme v principu podobně jako u předchozího mostu, jenže podmínky jsou výrazně horší. Voda je hned u břehu natolik hluboká, že se v ní nedá pohodlně stát, a navíc kolem projíždějí motorové čluny a jachty, jejichž vlny se u břehu pořádně zvedají. Převrátit, protáhnout a zase postavit katamaran v takovém prostředí je proto podstatně obtížnější.

Když po zvednutí katamaranu – naštěstí stále ještě bez bagáže – znovu vyplouvám, snažím se dostat asi sto metrů dál do klidnější vody v rákosí. Jenže protivítr a protivlny od projíždějících motoráků mě postupně snášejí zpět k mostu. Začíná hrozit, že na něj nekontrolovaně narazím stěžněm a způsobím problém nejen sobě, ale i ostatním lodím, protože jde o poměrně frekventovanou vodní cestu. Takové nervy jsem neměl ani včera při převrácení na jezeře Śniardwy. Všichni ostatní bez výjimky tudy projíždějí na motor a pro moje pokusy zachytit na malém prostoru správný vítr nemají absolutně žádné pochopení. Z jejich pohledu jsem asi jen překážka, která se jim poněkud nečekaně motá do cesty.

Pán Bůh mě má ale zřejmě opravdu hodně rád. Ve chvíli, kdy je vrchol stěžně asi třicet centimetrů od nosné konstrukce mostu, přijde konečně cuknutí v plachtách a katamaran se začne pohybovat správným směrem – pryč od mostu. Najednou je po nejhorším. Po několika dalších minutách se mi konečně daří doplout do klidnější vody a zakotvit vedle SmartKatu. Pocit úlevy je obrovský. Je podobný tomu, který jsem měl včera, když jsem po více než kilometrovém plavání konečně dosáhl mělčiny. Člověk si v takové chvíli uvědomí, že ještě před pár minutami stačilo opravdu málo a všechno mohlo dopadnout úplně jinak. Tentokrát to ale vyšlo – oba katamarány jsou za mostem, bagáž můžeme znovu naložit a cesta může pokračovat.

Náš předběžný cíl je doplout do městečka Ryn (v Polsku) a až tam nás už žádný další most nečeká. Teď už jen cca 25 km volné plavby.

Pokračujeme v plavbě na severozápad. Je 16:30 a tak se domlouváme, že už hledáme místo na večerní zakotvení a přenocování. Olszowy Róg, mys s ohybu jezera na levém břehu vypadá podle mapy nadějně. Je to odsud něco přes kilometr a podle toho, co lze vidět, tam jsou v rákosí průplavy k břehu, kde by mělo jít zakotvit. Když zalezeme do lesa, vidět na nás z Mikołajki nebude.

Vítr slábne a tak přistávám až v 17:06. SmartKat je asi půl kiláku za mnou, ale pohodlně tu zakotví taky. Přivazuji katamaran a vyrážím na průzkum. Po pěti metrech se břeh prudce zbedá do výšky asi 10 metrů, kde je mezi vysokými stromy hezká rovinka, než se o kus dál začne terén opět zvedat.

Přenáším bagáž z katamaranu na místo, které jsem vybral k dnešnímu usalašení. Po náročném přesunu přes oba mosty už mám chuť konečně na chvíli zastavit na pevné zemi a relaxovat trochu jinak. Napínám tarp, pod něj rozkládám a foukám karimatku a postupně připravuji naše malé tábořiště. Zatímco se zabydluji, na vařiči už začínám připravovat večeři.

V 17:28 konečně přistává SmartKat. Jarda s Nikem si prohlížejí místo, které jsem vybral, a po krátké obhlídce můj výběr schvalují. Vypadá to tedy, že dnešní noc strávíme právě tady. Katamarány jsou u břehu, bagáž na místě, přístřešek stojí a večeře se pomalu vaří. Po všech dnešních peripetiích je to příjemný pocit – teď už nikam neplujeme a můžeme si užít klidný večer u vody.

Po 19:00 jdeme s Jardou nahoru nad les našeho tábořitě, odkud chceme pozorovat dnešní zatmění slunce. Nik chce ležet ve spacáku, tak jej ponecháváme lenošit. Příští zatmění slunce já už neuvidím, ale on ještě ano.

Na zvlněné poláni nad lesem je všude vysázeno obilí, skrze něj vede souběžně několik polních cest. Abychom se na první cestu z lesa dostali, musíme chtě nechtě přes pole. Našlapuju do stop Jardy, který jde přede mnou, abychom toho poničili minimum.

Než se můžeme soustředit na očekávané sluneční předtavení, ozývají se od jezera příšerné skřeky ve kterých okamžitě poznávám Nika. Jarda kluše zpátky po našich stopách a já si cestu k lesu zkracuji napřímo. Na kraji lesa je skutečně Nik, který na plno řve kde jsme. Už jej přestalo bavit se válet ve spacáku a tak se rozhodl jít za námi tímto svérázným způsobem :-(

Krátce po sedmé večer se nad Mazurami začíná odehrávat nebeské divadlo. Měsíc se pomalu nasouvá před Slunce a jeho zářivý kotouč se postupně mění v srpek. V Mikołajkách začíná částečné zatmění v 19:11 a největší fáze přichází ve 20:03, kdy Měsíc zakrývá více než čtyři pětiny Slunce. To už nechávám zatmění pozorovat NIka a Jardu samotné a zvolna odcházím na náš flek. Bez ochranných brýlí nevidím vše, co by se pozorovat dalo. Na chvíli se ale výrazně změnilo světlo – přestože byl stále den. Úplné zatmění jsme tu posádka SmartKatu sice vidět nemohla, ale i těch více než 82 procent zakrytého Slunce byl určitě zážitek, který se jen tak nevidí.

Než chlapi dorazí zpátky k našemu nocležišti, už se chystám nasadit moskytiéru a zalehnout do spacáku. Tělo si po dnešním dni žádá odpočinek, ale hlava ještě pořád pracuje. Přemýšlím o zítřku – kam až se nám proti větru podaří doplout, jak silný bude vítr a co všechno nás na cestě může překvapit. Na Mazurách člověk nikdy přesně neví, co přinese další hodina na vodě. Ráno může být hladina klidná, ale během chvíle se může zvednout vítr a s ním i vlny.

V hlavě si zároveň promítám dnešní den. Bylo toho dost – plavba, mosty, převracení katamaranu, tahání lodí v mělké vodě i hledání místa na noc. Teď už ale ležím v teple spacáku, kolem mě zvuky lesa a vody. Zítřek je zatím jedna velká neznámá. A právě to je na takové akci možná to nejlepší. Nevíme přesně, kam doplujeme, kde zakotvíme ani co cestou potkáme. Víme jen, že ráno zase sbalíme cajky, naložíme katamarány a vyrazíme.

Dnes trávíme 5. noc na naší velké plavbě. Nejvíce (tři) jsme spali na březích největšího polského jezera Śniardwy. Dnes nocujeme na břehu jezera Tałty, které je dlouhé asi 12,5 kilometru, místy široké až 1,8 kilometru a jeho maximální hloubka dosahuje úctyhodných 50,8 metru. Proti Śniardwy je zajímavé především svými poměrně vysokými a členitými břehy, četnějšími zátokami a poloostrovy.

 

13.8.2026 – čtvrtek – 6. den – na severozápad

Nevím, jak je to možné, ale zdá se, že spací nemoc je na této výpravě zřejmě nakažlivá. Ze spacáku dnes vylézám až hodně po sedmé. Ráno je příjemné, nikam není potřeba spěchat, a tak si dopřávám trochu toho luxusu, který si člověk při spaní v přírodě může dovolit – pomalé probouzení.

Využívám klidného rána k důkladnému vyvětrání spacáku i žďáráku. Obojí zavěšuji na šňůru, aby se na vzduchu pořádně provětralo a prosušilo. Pak si vařím nudlovku s hovězím masem a s ešusem v ruce se pohodlně usazuji v hamace. Tohle jsou přesně ty chvíle, kvůli kterým mě spaní a pobyt venku pořád baví. Žádný budík, žádné ranní povinnosti – jen les, klid, teplé jídlo a houpání v hamace.

Když spíme v lese mezi stromy, hamaku si natahuji prakticky vždycky, i když vím, že v ní nakonec spát nebudu a noc strávím na zemi na karimatce. Hamaka totiž neslouží jen ke spaní. Sedí se v ní mnohem pohodlněji než na zemi a člověk se v ní může kdykoli na chvíli natáhnout, pohoupat a jen tak nic nedělat. A právě to „nicnedělání“ má při výpravě překvapivě velkou cenu. Ke spaní ji ale používám spíš jako záložní variantu. Pokud najdu pěkné rovné místo, kam se pohodlně vejde karimatka, dávám přednost spaní na zemi. Když je ovšem terén samý kořen, kámen, kopeček nebo jiná přírodní překážka, je hamaka k nezaplacení. Stačí najít dva vhodné stromy a rázem mám dokonale rovné místo na spaní – zavěšené několik desítek centimetrů nad veškerou tou nepříjemnou přírodní geometrií.

A dnes ráno ji využívám přesně tak, jak mám rád: ne jako postel, ale jako pohodlné křeslo uprostřed lesa. Nudlovka v ruce, hamaka se lehce pohupuje a člověk si říká, že vlastně není kam spěchat. Jen ta spací nemoc u ostatních členů naší výpravy by mohla začít trochu ustupovat :-)

V devět hodin už je Nik vzhůru a pomalu se začíná balit. Abych mu tohle ráno trochu zpříjemnil, ujímám se vaření jeho nudlovky. V jeho ešusu ji připravuji tak, jak se správná nudlovka vařit má – žádné šetření časem ani vodou, ale pěkně nechat odstát do měkka.

Nik mívá polévku občas trochu nedovařenou, takže dnes mu chci dopřát opravdu plnohodnotný kulinářský zážitek. A myslím, že to podařilo. Dnes si totiž nudlovku skutečně vychutnává. Holt i na výpravě občas potřebuje člověk někoho, kdo mu ukáže, jak se správně vaří! I když – doma není nikdo prorokem :-(

Než vyplujeme, čeká mě ještě jedna malá, ale důležitá oprava. Karabina, která drží lanko kosatky u vrcholu stěžně, je podezřele roztažená. Asi dostala pořádně zabrat při předvčerejším převrácení katamaranu, případně při transportu záchranářským člunem do přístavu. Na nějaké velké opravy teď není čas, a náhradní karabinu s sebou nemám, takže provádím klasickou expedici „opravu na místě“. Karabinu pro jistotu pojišťuji kusem záložního lanka. Kdyby se náhodou rozhodla úplně povolit, ještě víc se vyhnout nebo dokonce prasknout, lanko by mělo zabránit tomu, aby se kosatka vydala vlastní cestou.

Teď už jsem o něco klidnější. Riziko, že mi při plném tahu někde uprostřed jezera kosatka nečekaně odletí i s kusem svého uchycení, jsem alespoň výrazně minimalizoval. Na expedici totiž platí jednoduché pravidlo: Když něco vypadá, že by se to mohlo utrhnout, je nejlepší předstírat, že je to opravené, a pro jistotu přidat ještě jeden kus provázku :-)

V 9:35 vyplouvá SmartKat a o chvíli později vyrážím i já s MiniCatem. Po několika dnech plných různých překvapení je dnes všechno přesně tak, jak by si člověk mohl přát. Ukázkové počasí, kolem 25 °C a zatím příjemný vítr. Prostě ideální podmínky pro plavbu.

Do horní části loďáku si pro jistotu dávám svoji lehkou firemní větrovku. Za těch několik dnů se už stihla osvědčit jako jeden z nejpraktičtějších kusů výbavy. Nezabere skoro žádné místo, ale když se počasí během chvíle změní a začne foukat nepříjemně, člověk je za ni opravdu rád.

SmartKat si ode mě udržuje odstup zhruba 300 metrů. Na klidné vodě by to nebyl žádný problém, jenže dnes plujeme proti větru a v takových podmínkách se všechno může během pár minut změnit.

Do Rynu máme vzdušnou čarou asi 13 kilometrů, zatímco nejkratší trasa po vodě měří přibližně 19 kilometrů. Už teď je mi ale jasné, že při dnešním větru tam nejspíš nedoplujeme. Ne proto, že bychom měli málo času nebo pomalé lodě, ale protože proti větru se kilometry počítají úplně jinak. Křižujeme ze strany na stranu a celkově tak naplachtíme minimálně dvojnásobnou vzdálenost. Jenže při některých obratech se směrem k cíli posuneme třeba jen o 50 metrů, přestože jsme mezitím upluli půl kilometru. Na mapě se může zdát, že jsme se za tu dobu skoro nepohnuli. Je to trochu jako běžet na běžícím pásu – s tím rozdílem, že tady se pás hýbe do strany, občas proti vám a ještě vás při tom může polít voda. Ale přesně tohle k plavbě na katamaranu po Mazurských jezerech patří. Nejde vždycky o to dostat se co nejrychleji z bodu A do bodu B. Pro mne je cílem samotná plavba, práce s větrem, obraty a hledání nejlepšího kurzu. A pokud se mi přitom podaří postupně ukrajovat metry směrem k Rynu, tím lépe.

Když míjím Jardu s Nikem, povzdechnu si nahlas, že jejich posádka bude mít určitě spoustu úžasných fotek. Vždyť je vlastně fotím skoro pořád – při plavbě, při obratech, z dálky i při různých drobných „akcích“ na vodě. Oni mají tedy fotografickou dokumentaci zajištěnou téměř dokonale. Možná se v Jardovi při mých slovech trochu pohne svědomí. Vytahuje svůj „fotící“ mobil a najednou pořizuje několik snímků MiniCatu. Konečně!

Po několika dnech, kdy jsem byl zřejmě neoficiálně jmenován dvorním fotografem celé expedice, se tak konečně dostávám také na druhou stranu objektivu. Je pravda, že pokud chci mít důkaz, že jsem na téhle akci vůbec byl, budu se muset občas vyfotit sám :-)

Kolem jedenácté hodiny přichází ze SmartKatu poněkud nepříjemné zjištění – chybí jim obě skládací pádla. Po krátkém pátrání je jasno. Zůstala na místě, kde jsme dnes ráno spali. Přesněji řečeno, Nik, který odcházel jako poslední a měl za úkol zkontrolovat, jestli jsme na místě něco nenechali, obě pádla přehlédl. Anebo možná kontrola proběhla poněkud svérázným způsobem. Každopádně pádla zůstala tam, kde jsme je odložili. Vrátit se pro ně teď nedává smysl. Jednak už jsme poměrně daleko a hlavně bychom tím zbytečně ztratili čas. Plánuji tedy jinou variantu. Až pojedu pro auto do Popielna, zkusím se pro pádla zastavit a u Mikolajek si kvůli nim trochu zajedu.

Upřímně ale nepředpokládám, že by je někdo vzal. Místo, kde jsme spali, působilo tak odlehle, že jsem tam během našeho pobytu nezahlédl ani lidmi využívanou stezku. Nevidím důvod, proč by tam měl někdo náhodou procházet právě kolem našich věcí. Vsadil bych si tedy, že až tam přijedu, budou pádla stále poslušně čekat přesně tam, kde jsme je nechali. Jediné skutečné riziko vidím v něčem úplně jiném: abych se při cestě pro auto nezapomněl pro ta pádla opravdu stavit. Protože zapomenout pádla jednou je smůla. Zapomenout je podruhé už by bylo na zastřelení. :-)

Chlapci se tedy až do konce naší plavby budou muset obejít bez skládacích pádel, případně si vystačit s jediným, které vezu na MiniCatu. Naštěstí jsme na plachetnicích, takže pokud fouká, pádla nejsou zrovna nejdůležitější součástí výbavy.

A vlastně – ono je to stejně trochu otrava plout s katamaranem na pádla. Člověk se s nimi pořádně nadře, rychlost nic moc a po chvíli má pocit, že místo plavby provozuje kondiční trénink. Takže žádná velká tragédie. Dokud fouká, máme plachty. A kdyby náhodou nefoukalo, můžeme si alespoň připomenout, proč jsme si původně chtěli vzít pádla. :-)

V 13:07 kotvíme u nově vybudovaného mola v pobřežní vesnici Stare Sady. Pohledem do mapy si kontroluji naši dosavadní trasu a přichází trochu deprimující zjištění: od ranního vyplutí jsme se směrem k cíli posunuli pouhé 4 kilometry. Čtyři kilometry za necelé čtyři hodiny!

Samozřejmě jsme toho po vodě ve skutečnosti upluli násobně víc. Neustálé křižování proti větru znamená, že katamaran urazí spoustu kilometrů, které se ale do vzdálenosti k Rynu vůbec nepromítnou. Plujeme sem a tam, obrat za obratem, a výsledkem je několik kilometrů skutečného postupu. Když se ale podívám na mapu a vidím, že jsme za celé dopoledne ukrojili z plánované trasy jen čtyři kilometry, není to zrovna povzbudivé. Ryn je pořád ještě pěkně daleko a dnešní vítr nám evidentně nechce cestu nijak usnadnit. Na druhou stranu – jsme na Mazurách, plujeme na katamaranu a máme celý den před sebou. Takže zatím žádná panika. Jen je potřeba smířit se s tím, že dnes budeme možná měřit úspěch spíš v uplutých kilometrech než v kilometrech přiblížení k cíli. :-)

Na molu si dáváme oběd. Já s Nikem si opět pochutnáváme na tuňákovém salátu a dojídáme ho salámem s tortilou. Všechno zapíjíme studeným, neslazeným čajem, který jsem uvařil už ráno. Na výpravě člověk rychle zjistí, že i docela obyčejné jídlo chutná po několika hodinách plavby překvapivě dobře.

Po obědě odpočíváme ve stínu na zánovním molu a s Jardou přemýšlíme, na kolik taková stavba může přijít. Na břehu hned vedle něj někdo evidentně začíná budovat nějaký rekreační objekt a vypadá to, že jako první si nechal postavit právě molo. Inu, každý má své priority. :-) O ceně materiálu mám díky vlastní zkušenosti alespoň nějakou představu. Tady jde o dřevoplast WPC a něco málo vím i o ceně práce – náš dům jsem totiž před lety stavěl z velké části svépomocí. Když se tedy podívám na konstrukci, její rozměry a bytelně vypadající piloty, tipuji, že tohle molo má kolem 100 m² a za méně než milion korun bych ho určitě nepostavil. Jarda možná odhaduje jinak, ale shodujeme se alespoň na tom, že levná záležitost to rozhodně nebude.

A kdyby se náhodou ukázalo, že bylo molo financováno z evropských fondů, jsem si téměř jistý, že výsledná částka bude násobně vyšší. :-) V takovém případě by mě vlastně ani nepřekvapilo, kdyby se v dokumentaci nakonec objevilo, že molo má 120 m², přestože z vody vypadá na stovku. Evropské metry čtvereční totiž mohou být evidentně trochu větší než ty naše. :-)

13:35 odrážíme a snažíme se držet směr na severozápad, kde by měl být Ryn. Na protějším břehu je vidět malá vesnice Tałty jejíž název se přenesl i na toto jezero.

Když už dnes plujeme po jezeře Tałty, stojí za to připomenout, že Tałty není jen další hezká vodní plocha na Mazurách. Jezero je součástí dlouhé, ledovcem vyhloubené jezerní kotliny, která se táhne přibližně 35 kilometrů od Rynu až k Ruciane-Nida. Samotné jezero Tałty jsou dlouhé ale jen asi 12,5 kilometru. Její historie vesnice Tałty sahá až do roku 1512, kdy ryňský komtur Rudolf von Tippelskirch udělil Bartłoměji Monikovi 66 lánů půdy. Tałty jsou tedy starší než většina dnešních turistických zařízení, která jejich břehy postupně zaplňují.

Zajímavé je, že právě podle vesnice dostalo jméno i celé jezero. Původ názvu se spojuje s pruským či litevským slovem tauta, označujícím vysokou nebo vyvýšenou krajinu. A vysoké, kopcovité břehy jsou pro Tałty opravdu charakteristické. Pro nás „jachtaře“ je ale nejzajímavější něco jiného. Tałty společně s jezerem Ryńskim vytvářejí téměř dvacet kilometrů dlouhou vodní cestu mezi Mikołajkami a Rynem. A protože vítr zde často fouká podél dlouhé osy jezera, dokáže z plavby proti větru udělat docela slušné sportovní dobrodružství. Což jsme dnes ostatně nemuseli studovat v žádné příručce. Stačilo se čtyři hodiny křižovat a zjistit, že jsme se směrem k Rynu posunuli o celé čtyři kilometry. :-)

Je 14:30 a vítr najednou úplně utichá. SmartKat je asi kilometr přede mnou a pár desítek metrů ode mě mezitím „vyhnívají“ i velké plachetnice (jedna z nich se jmenuje babišovsky – Bociani Gniazdo). Slunce už docela žhne, a tak vyhodnocuji právě tuto chvíli jako ideální příležitost ke koupání. Sundávám triko i kraťasy, odvazuji lano, které používám k narovnání převráceného katamaranu, a na jeho konci dělám oko, kterým si protáhnu zápěstí. Pak už jen v trenkách – nebýt nedaleko kotvících plachetnic, šel bych samozřejmě bez nich – skáču do vody jezera Tałty. Je to nádherné osvěžení. Po několika hodinách na rozpáleném katamaranu člověk takovou koupel opravdu ocení.

A protože jsem na vodě sám, myslím i na variantu, že by se vítr najednou zvedl. Proto mám zápěstí provlečené lanem. Kdyby náhle začalo foukat a MiniCat se dal do pohybu, katamaran by mě sice začal táhnout za sebou, ale zároveň bych se díky lanu mohl postupně přitáhnout zpátky k lodi a vyšplhat na palubu. Není to možná úplně učebnicový způsob koupání, ale na expedici člověk rychle zjistí, že bezpečnostní plán A je dobrý a plán B je ještě lepší – zvlášť když máte loď přivázanou k zápěstí. :-)

Je 15:50 a já proplouvám – nebo spíš se jen symbolicky táhnu – částí jezera, která má konečně přesně tu podobu, kvůli které jsem se na Mazury těšil. Oba břehy jsou pokryté lesy, nikde v dohledu žádná vesnice, žádný resort, žádné apartmány ani jiná stavba. Jen voda, les a ticho. A tahle chvíle je ještě výjimečnější tím, že v celém širokém okolí vidím jedinou plachetnici. A ta navíc klidně kotví. Žádný provoz, žádné motory, žádný ruch. Jen já, MiniCat, lesnaté břehy a obrovská plocha vody. Přesně takhle jsem si Mazury představoval.

Kdyby to takhle vypadalo po celou dobu naší plavby, vůbec bych se nezlobil. Právě kvůli těmhle chvílím má pro mě putování na vlastním malém katamaranu smysl. Nikam nespěchám, jen se pomalu pohybuji po vodě a mám kolem sebe krajinu, která působí, jako by na ni civilizace na chvíli zapomněla. A že se právě kvůli bezvětří téměř nehýbu? Nevadí. Když už se člověk nemůže plavit rychle, může se alespoň pořádně kochat. :-)

16:30 doplouvám na úroveň Smartkatu. Opět poplujeme chvíli spolu. Kopusek od nás na pravém břehu míjíme osadu Skorupki. Z vody ale člověk z dlouhé historie Skorupken nic nepozná (před válkou patřila osada k Německu, konkrétně tehdejšímu Východnímu Prusku – Ostpreußen). Vidí jen klidnou vesnici na břehu jezera a lesy kolem. A možná je to tak dobře. Po pěti stech letech lidského hemžení je docela příjemné, když místo při pohledu z katamaranu vypadá, jako by se tam vlastně vůbec nic nedělo.

Domlouváme se, že začínáme pátrat po místě na přenocování. Po šesté hodině je už Jarda s Nikem ve velké zátoce, ale volají mi, že je přeplněná kotvícími jachtami. Radí mi, abych zatím neplul dál a zkusil prozkoumat její začátek. A tak v 18:20 kotvím na mysu u zátoky Skonał, která je dnes součástí jezera Tałty. Nebylo tomu tak ale vždycky. Původně zde existovalo samostatné malé jezero Skonał. Při úpravách mazurské vodní cesty a zvýšení hladiny vody došlo k jeho propojení s Tałty a z původně samostatného jezera se stala zátoka.

Teď už ale řeším mnohem praktičtější otázku – kde dnes budeme spát. Přivazuji MiniCat k padlému kmeni vyčnívajícímu do jezera a jdu se trochu porozhlédnout. A musím uznat, že Jardův tip na dobrý flek byl opravdu skvělý. O kus dál sice kotví malá jachta, ale její posádka bude spát na palubě, takže nám do našeho kousku břehu nikdo zasahovat nebude. Před námi je lesem a křovím ukrytý břeh, žádné domy, žádný resort, žádné osvětlené molo – jen voda, stromy a naprostý klid. Vypadá to, že jsme právě našli nejhezčí místo, na kterém budeme během celé expedice spát.

V 18:30 připlouvá SmartKat a kotví hned vedle mě. Jarda s Nikem se pomalu připravují na noc – rozkládají karimatky, vytahují spacáky a začínají vařit večeři. Po celém dni na vodě je čas večerní relax. Já samozřejmě natahuji hamaku. Bez ní už by to snad ani nebyla pořádná noc pod širákem. Tarp ale tentokrát vynechávám. Předpověď slibuje jasnou noc bez deště, takže není důvod si nad hlavou stavět střechu.

A tak máme na večer všechno, co potřebujeme: dva katamarány, klidnou zátoku, lesnatý břeh, večeři, spacáky a hamaku. Žádný kemp, žádné sprchy, žádná recepce a hlavně žádní sousedé za plotem. Takhle nějak jsem si spaní na Mazurách představoval.

V 19:50 už jsem po večeři, všechno mám na noc připravené a vyrážím ještě prozkoumat zdejší poloostrov a zátoku. Jdu sám – ostatním se nechce. Mně to ale vůbec nevadí. Aspoň si můžu volit zkratky, kudy se mi zachce, a nemusím se držet žádné předem dané trasy. Normální lesní cesta tudy nevede. Najdu jen dávno zarostlé pozůstatky jakéhosi poněkud zmateného přesunu těžkého traktoru, který se kdysi touto krajinou zřejmě snažil projet. Jinak většinu času postupuji jednoduše křovím a vysokou trávou. Expedice v praxi.

Moc se nezastavuji. Ne snad proto, že bych měl naspěch, ale protože každé zastavení je pro místní komáry jasným signálem: „Pozor, čerstvá krev právě dorazila!“ Takže pokračuji svižně dál. Člověk se přece jen nerad stává součástí místního potravního řetězce. :-)

Mým cílem je okraj jezírka Skonał Duży, malého lesního jezírka ležícího nedaleko stejnojmenné zátoky Skonał. Tohle jezírko naštěstí s velkým jezerem Tałty nikdy nepropojili, a tak si dodnes zůstává vlastním malým vodním světem, ukrytým mezi lesy.

Po celodenním pohybu na velkých mazurských jezerech je zvláštní ocitnout se najednou u takhle malého kousku vody. Žádné plachetnice, žádné motory, žádná mola – jen les, klidná hladina a ticho. A právě proto mě tohle místo baví. Tałty jsou obrovské jezero plné lodí, zatímco Skonał Duży působí jako jejich malý, utajený bratříček schovaný pár kroků za břehem.

Skonał Duży je od jezera Tałty oddělené jen asi 40 metry pevniny, takže stačí popojít kousek lesem a člověk může z jednoho místa pozorovat hladinu malého lesního jezírka i vody zátoky Skonał na velkém jezeře.

Je to zvláštní pocit – stojíte vlastně mezi dvěma vodními světy. Na jedné straně tiché, téměř ukryté jezírko, na druhé straně otevřená hladina Tałt, po které se ve dne  pohybují plachetnice. Dvě jezera, pár desítek metrů od sebe, a přitom úplně jiný svět.

Zpátky na našem fleku jsem ve 20:34. Přesně včas, abych ještě stihl pořídit skvělou fotku západu slunce nad jezerem. Slunko se pomalu sklání k hladině, voda se zbarvuje do zlatavých odstínů a všechno kolem najednou vypadá až podezřele romanticky. Lesnatý břeh, klidná hladina, naše katamarány zakotvené u břehu… Prostě romantika jak z kýčového filmu. Chybí už jen kytara, sklenka červeného tramínu a někdo, kdo pronese: „Tak tohle si budu pamatovat do konce života.“

Naštěstí jsme na expedici, takže místo vína máme čaj a místo kytary komáry. Ale západ slunce to je opravdu parádní. :-)

Zalehávám do spacáku vedle Nika, který už je ve svém spacáku dávno zachumlaný. Vedle sebe si pokládám čelovku a powerbanku, ze které dobíjím mobil. Ještě než definitivně usnu, snažím se Irče odeslat pár fotek z dnešního dne, aby měla alespoň trochu představu, jak se tady máme… a pak už jen spacák, ticho lesa a noc u jezera Skonał.

 

14.8.2026 – pátek – 7. den – dál už to nejde

Opět vstávám až po sedmé. Slunce už skrze kmeny velkých borovic ozařuje břeh, který nám v noci poskytl útočiště. Komárů je po ránu minimum, přesto si oblékám dlouhé lehké kalhoty a firemní větrovku. Ráno je přece jen o pár stupňů chladnější, než bude, až se vzduch během dne prohřeje. V tomhle oblečení se teď cítím tepelně komfortněji než jen v tričku a kraťasech.

Zatímco zbytek naší expedice ještě chrní, nebo alespoň leží ve spacácích, věším ten svůj spolu s bivakovacím pytlem na šňůru. Vyfukuji a balím karimatku, pak přehledně rozkládám na zem obsah svého lodního pytle, abych zkontroloval, že mám všechno, a zároveň si usnadnil následné balení. Dávám vařit vodu na čaj nebo vojenské kafe – abych při plavbě nepil jen samotnou teplou vodu – a snídám salám s cibulí a tortilou.

Uveleben v hamace se pohupuji, žvýkám snídani, pozoruji stále ještě klidnou hladinu jezera a čekám, až ostatní vstanou, sbalí se, naložíme bagáž na katamarany a vyplujeme.

8:37 – vyplouvám, zatímco se SmartKat v kotvišti ještě k vyplutí chystá. Ranní bríza pohání MiniCat docela svižně. Uvědomuji si to, když pohlédnu na kormidlo, slyším šplouchání vody a vidím, jak za zádí vzniká dlouhá vodní stopa.

8:42 – mám za sebou asi půl kilometru. Jsem už na druhé straně zátoky Skonał, která je zhruba takhle široká. Za pět minut půl kilometru – to je proti včerejšku přímo kosmická rychlost plavby! Kdyby to vydrželo, mohli bychom takhle těch devět kilometrů do Ryna doplout za půldruhé hodiny!

SmartKat se zatím drží asi 400 metrů za mnou. Jezero působí ještě trochu ospale. Hladina se líně čeří v ranním vánku a nedaleko za mnou se mezi modří vody a zelení lesa pomalu pohybuje jediná plachta. Ticho, prostor a pocit, že celý den je teprve před námi.

V hlavě mi pořád rezonuje písnička od Wabiho Daňka: „Pelikán křídly zamával, vítr je příhodný a stálý…“ A právě teď mi tenhle text připadá dokonale trefný. Vítr je skutečně příjemný a hlavně – drží. Plachta se napíná, MiniCat svižně klouže po hladině a já si začínám užívat pocit, že dnes nám snad bude vítr opravdu přát.

Kolem je jen modrá hladina, zelené břehy a občasné tiché šplouchnutí vody o nafukovací válce. Slunce svítí, vzduch je příjemně teplý a nad hlavou se pohupuje plachta. Po včerejším pomalém hledání každého závanu větru je tohle skoro malý jachtařský zázrak. Z paluby je svět najednou nějak jednodušší. Není potřeba nic řešit, nic plánovat ani někam spěchat. Stačí držet kurz, hlídat plachtu, poslouchat vodu a nechat se vést větrem :-)

Tím, že pluji na MiniCatu sám a většinu plavby jsem od posádky SmartKatu tak daleko, že si ani nemůžeme popovídat, by snad mohl vzniknout dojem, že se trochu nudím. To je samozřejmě nesmysl, který může napadnout jen člověka, jenž takto nikdy neplul. Právě naopak – mám spoustu času vnímat vítr, pohyb lodi, hladinu i krajinu kolem sebe. Každý závan větru, každé zrychlení lodi nebo drobná změna kurzu je svým způsobem malou událostí. Taková plavba mi pořád ještě ani trochu nezevšedněla. Naopak – pokaždé, když se loď sama pohybuje vpřed jen díky větru, mám pocit, že prožívám něco výjimečného. Pro mne je každá hodina na vodě stále takovým malým svátkem.

SmartKat se svou výraznou oranžovou plachtou je na hladině nepřehlédnutelný. Z dálky vypadá skoro jako barevná hračka. Když se chvíli plavíme vedle sebe, je zřejmé, že vítr dnes přeje oběma našim katamaranům. Nějakou dobu držíme společný kurz, každý na svém plavidle, a já si užívám pohled na posádku SmartKatu i na oranžovou plachtu odrážející se ve vodě. Za chvíli se naše kurzy zase rozejdou a každý poplujeme k Rynu vlastní trasou.

Vítr fouká zezadu, a tak rozvírám plachty do stran a nechávám MiniCat plout „na motýla“. Loď se téměř nenaklání, jen klidně a vytrvale ukrajuje další metry po hladině jezera. Když se ohlédnu vzhůru, vidím nad sebou dvě barevná křídla naplněná větrem a mám pocit, jako bych neseděl na lodi, ale pod nějakým podivným vzdušným strojem.

Plavba na motýla patří pro mně k těm nejhezčím. Není potřeba neustále hlídat kurz ani pracovat s plachtami. Stačí jen držet směr, a nechat loď klouzat po vodě. V takových chvílích se mi čas zpomaluje a můžu si intenzivněji vychutnat slunce, vítr i nekonečný prostor kolem sebe.

Na hladině vedle mne se objevuje početná flotila malých jednomístných plachetnic Optimist. Podle množství lodí pohromadě, jejich podobného vybavení a způsobu plavby to vypadá, že míjím nějakou jachtařskou školku v Rynu.Tato jednoduchá a velmi obratná loď je určena především dětem a mládeži a patří k nejrozšířenějším třídám pro začínající jachtaře. Právě na Optimistech se učí základy ovládání lodi, práce s plachtou – já to před více než 20 lety absolvoval na Lipně v Kovářovské zátoce u loděnice budějovických skautů, pod vedením Želvy.

10:32 – v přístavu, kde se mola táhnou v úctyhodné délce asi 1,5 kilometru, mě už pomalu míjí SmartKat. Plavba přístavem tak pokračuje dál, zatímco já sleduji, jak se oranžová plachta postupně vzdaluje. Předpokládám, že Jarda s Nikem zamíří k místu, kde bych přistál i já, kdybych doplul před nimi. A tak doufám, že se jim skutečně podaří najít místo, kam pohodlně zakotvíme oba katamarány.

10:40 – kotvíme u mola v Rynu. Dnešní plavba nakonec netrvala půldruhé hodiny, jak se dalo po ranním vyplutí optimisticky odhadovat. Na devět kilometrů jsme potřebovali rovné dvě hodiny. I tak je to příjemný výsledek – do Ryna jsme dorazili jen s pomocí větru a plachet.

Dál na severovýchod, asi 400 metrů přes pevninu bez kanálu, leží další jezero Olów, které je kanálem spojeno s jezerem Orló. Odtud se tam ale už nedostaneme. Museli bychom včera na jezeře Tałty zvolit pravou odbočku a pokračovat kanálem přes jezera Tałtowisko, Szymon, Szymoneckie, Jagodne a další. Jenže na této trase jsou zdymadla a mosty, které představují problém pro naše katamarány – a pro můj MiniCat zvlášť.

Trochu mě mrzí, že se tak nepodíváme ještě o více než 30 kilometrů vzdušnou čarou dál na severovýchod, kam bychom se teoreticky mohli po systému kanálů dostat. Člověk by samozřejmě chtěl vidět a projet všechno, co mapa nabízí. Ale i tak jsem navýsost spokojený s tím, co se nám podařilo proplout. A koneckonců – právě to, co zůstane neprozkoumané, je možná dobrý důvod se sem někdy vrátit.

Jedna z variant toho, co se nyní bude dít je, že poplujeme zpátky do Mikolajki před mosty a tam katamary sbalíme. Jenže sem z Mikolajky jsme to pluli proti větru skoro dva dny a cestou zpět bychom měli opět skoro protivítr. Do večera bycom tam určitě nedopluli a balit katamnarany na místě, kde se pro ně nedostaneme autem by byla zbytečná logistická komplikace. Domlouváme se tedy na tom, že tady končíme. Jarda s Nikem poumývají, usuší, rozeberou, sfouknou a sbalí oba katamary a já se mezitím vypravím pro obecní dodávku do Popielna.

Asi v 11:10 ponechávám ogary jejich osudu a vydávám se pro auto. Z Rynu do Popielna je to po asfaltové silnici asi 27 kilometrů, což je autem nějakých 47 minut jízdy. Zkouším v centru města najít autobusové spojení, ale nejbližší autobus do Mikołajek, přes které se chci k autu dostat, jede až večer. Nezbývá tedy než vyrazit stopem.

Se skautským šátkem na námořnickém tričku a dvoulitrovým žlutým loďákem, v němž mám klíčky od auta, peněženku a doklady, vyrážím na jih. Než se vůbec dostanu z města, musím v tom vedru našlapat skoro kilometr. Zastavuji jen proto, abych zamával na každé auto jedoucí mým směrem. Ačkoliv sám beru stopaře poměrně poctivě, dneska mi kupodivu nikdo nezastavuje.

11:56 – mám za sebou teprve tři kilometry chůze po rozpálené asfaltové silnici. Jsem u malé osady Ryńskie Pole a užívám si chvíli ve stínu. S takovou se k autu dostanu snad až v šest večer. :-( Některá auta na moje mávání reagují zrychlením, někteří řidiči rukou naznačují, že jedou jen kousek, většina ale bez zájmu pokračuje dál. Napadá mě, že bych mohl dělat, že kulhám – třeba by se někdo slitoval. Zatím mám ale pořád dost hrdosti i sil, takže pokračuji dál bez podobných lstí.

Asi po dalším půlkilometru se na mě konečně usměje štěstí. Zastavuje mi mladík, odhadem dvacet až pětadvacet let, s potetovaným předloktím, a veze mě směrem na Mikołajki. Asi to tu ale moc nezná, protože na konci vesnice Woźnice zastavuje, dívá se do mapy v mobilu a omluvně mi říká, že mě měl vysadit už před půldruhým kilometrem na rozcestí. Vystupuji tedy a vracím se po silnici, kterou jsme přijeli, zatímco on pokračuje dál svým směrem. V duchu si spílám, že jsem přestal být ostražitý a nesledoval v mobilu, kudy vlastně jedeme. Mohl jsem si ušetřit nejen kus pěšího putování v tom vedru, ale i nějaký čas. I za těch osm kilometrů, které mě mladý Polák svezl, jsem mu ale vděčný. Stop je stop a těch osm kilometrů se v tomhle počasí počítá!

Kolem 12:30 jsem na rozcestí v Pszczółkách, kde je značka autobusové zastávky. Stojí tu dvě turistky, které evidentně čekají na autobus. Ptám se jich česky, zda autobus jede do Mikołajek a kdy přijede. Odpovídají mi polsky, že ano, jede do města a měl by tu být za chvilku. Číselnému údaji polsky jsem sice neporozuměl, ale z jízdního řádu, který vzápětí nacházím, vyplývá, že by měl přijet za nějakých dvacet minut.

12:50 – skutečně nasedám na rozcestí v Pszczółkách do autobusu, který mě veze do Mikołajek. Je to odsud asi sedm kilometrů a jízdenka mě stojí 7 zł. Takže jednoduchá matematika: 1 kilometr = 1 zł. :-)

Z Mikołajek to mám do Popielna pořád ještě deset kilometrů, včetně plavby přívozem z jedné strany jezera Bełdany na druhou. Rozhoduji se proto zkusit si půjčit koloběžku nebo kolo. Na mobilu zjišťuji, že je tu několik půjčoven a ta nejbližší od místa, kde právě stojím, je vzdálená asi 400 metrů.

Za půjčení kola chce majitel malé půjčovny 60 zł v hotovosti, karty nepřijímá. Zaplatit mám až při vrácení kola. Opisuje si z mé občanky na kousek papíru jméno a bydliště, předává mi čerstvě umyté červené kolo a ještě dodává, že půjčovna je otevřená do 19:00. To bych měl s přehledem stíhat.

13:40 – už uháním na horském kole podél břehu jezera směrem k přívozu u vesnice Wierzba. Mám za sebou pět kilometrů, takže jsem přesně v polovině cesty. Všechno funguje, jen přehazovačka na půjčeném kole trochu zlobí. Většina trasy ale vede víceméně po rovině. Nějaké kopečky přicházejí jen ve chvílích, kdy mě cesta odvede od jezera a potom zase k vodě zpátky.

14:09 – kompa mě i s půjčeným kolem převáží z jednoho břehu na druhý. Cena 3 zł mi připadá téměř symbolická. A strojník, kapitán i průvodčí v jedné osobě mi ještě trpělivě vnucuje stvrzenku o zaplacení. :-)

Přívozem s kolem jedu poprvé. Uvědomuji si, že jsem se sice už plavil s autem přes jezero nebo fjord v Norsku či Švýcarsku, ale tam šlo o velká plavidla, která pojmula desítky vozidel a stovky lidí. Tady je to úplně jiná liga – malé, komorní plavidlo, pár cestujících, kola a za okamžik jsme na druhém břehu. A hlavně: žádné čekání na vylodění desítek aut. Prostě nasednout, přejet a pokračovat dál.

14:27 – mám horské kolo naložené v obecní dodávce a vyrážím z Popielna do vesničky Wierzba k přívozu. Když přijíždím ke kompě, právě z ní vyjíždějí dvě auta. Čekání je tedy jen krátké a můžu s dodávkou najet na palubu. Jsem tu jediné vozidlo (ale vlezou se tu maximálně 2 auta) tak nalodění i vylodění probíhá taky svižně.

Využívám čas plavby přívozu a okukuji otevřenou strojovnu. Kompa je vedena ocelovým lanem nataženým pod vodou mezi oběma břehy a pohybuje se pomocí jednoduchého lanového mechanismu. Obsluha tak nemusí řešit žádné manévrování proti proudu či větru – přívoz se po laně spolehlivě posouvá z jednoho břehu na druhý. Pro mne jako cestujícího je to vlastně docela působivé: najedu autem na palubu, obsluha spustí mechanismus a za pár minut už vyjíždím na druhou stranu jezera. To vše za 11 zł.

První zastávku mám v půjčovně kol Gabi, kde vracím zapůjčený stroj. Když majitele upozorňuji, aby se ještě podíval na zlobící přehazovačku, s úsměvem mi z bankovky 100 zł vrací 50 zł. Na okamžik nechápu, co se děje, ale hned mi dochází, že mi vlastně dal 10 zł slevu za závadu na kole. Profesionální gesto!

Když z půjčovny odjíždím, uvědomuji si ještě jednu drobnost. Zatímco u kompy, kde se platí násobně nižší částky, mi strojník téměř vnutil stvrzenku o zaplacení, tady jsem žádnou nedostal. Inu, každý má k účtenkám zjevně trochu jiný vztah. :-)

15:55 – jsem na fleku, kde jsme ze středy na čtvrtek spali. Pádla jsou přesně tam, kde je Jarda položil. Nečekal jsem nic jiného, ale přesto mám radost. Materiální ztráty na této expedici už přesáhly 12 tisíc korun – mobil, vesta, pumpa, celta, křesadlo, lžička a další drobnosti. Chybějící pádla by tenhle účet zbytečně navýšila. Takže tentokrát končí pátrací akce šťastně: pádla jsou na svém místě a můžu pokračovat.

Na břehu přístavu v Rynu už Jarda domluvil, že můžu po dobu nakládání katamaránů a bagáže parkovat na soukromém vjezdu před bránou. Vytrhl mi tím trn z paty, protože přímo na cestě je zákaz zastavení.

Ogaři mají katamarany už rozebrané a suché. Teď je s Jardou ukládáme do obalů. Do jednoho přijdou kovové části – rám trampolíny, stěžeň, ráhno a další díly. Do druhého měkké části – válce, potah trampolíny, lanoví a podobně. Hlavní plachtu a kosatku balíme zvlášť. MiniCat putuje do černobílého obalu, SmartKat do oranžového. Jde to rychle a za chvíli máme všechno připravené k naložení.

Vaky nakládáme do auta a vyrážíme směrem na Kętrzyn. Tam si nakoupíme, pojíme a pokračujeme k Vlčímu doupěti – Wilczy Szaniec.

18:54 – jsme před vstupem do areálu Wilczy Szaniec. Ověřujeme si, v kolik zítra ráno otevírají, jak dlouho prohlídka trvá, kolik nás bude stát a vůbec všechny důležité informace, abychom ráno nemuseli nic řešit. Teď už jen najít vhodné místo k přenocování a můžeme zakončit další den expedice.

Ještě testuji zdejší WC a pak znovu sedáme do auta, abychom našli místo, kde dnes přespíme. Odbočujeme z hlavní silnice na lesní cestu a zkoumáme terén až k jezeru Tuchel. Jenže všechny odbočky z cesty, po které jedeme, jsou označené zákazem vjezdu nebo opatřené závorou, takže se náš výběr postupně zužuje na místa přímo kolem lesní cesty.

Po třech kilometrech to otáčíme a vracíme se na místo, které nás zaujalo už cestou – asi půl kilometru od hlavní silnice. Tady už to vypadá nadějněji, a tak zastavujeme a ověřujem si, že tu přespak skutečně lze, že nebudeme nikoho rušit a nikdo nebude rušit nás.

 

Nik chce kvůli komárům spát v autě, a tak se mu podvoluji – to znamená, že v autě budu musel spát i já. Zpočátku to vypadá docela nadějně. Když trochu pokrčím nohy, dokážu se na předních sedadlech jakžtakž natáhnout. Jenže komáry z auta se nám vyhnat nedaří, vzduch je za chvíli vydýchaný a o nějakém pohodlném ležení také nemůže být řeč.

21:08 – nakonec to vzdáváme a uléháme s Nikem do svých spacáků venku. Je to tu přece jen pohodlnější než uvnitř auta. A když si přes sebe natáhneme moskytiéry, máme dokonce šanci nerušeně usnout. :-)

 

15.8.2026 – sobota – 8. den – vlčí doupě

Domlouvali jsme se, že dnes vstaneme v 7:00, abychom vše stíhali tak, že u vstupní brány do areálu Vlčího doupěte budeme před osmou. Budím se v 7:15 a tak je na mně, abych z plna hrdla zapěl: „Ej už je ráno, už je deň, ….“

I přes čtvrthodinové zaspání stíháme vše víceméně podle plánu. 7:54 už jedeme po lesní cestě druhým ochranným pásmem ke vstupu do Vlčího doupěte.

8:00 kupuji za 100 zł  vstupenky pro nás tři a auto, vjíždíme na parkoviště do areálu Vlčího doupěte (Wilczy Szaniec), které bylo za druhé světové války jedním z hlavních velitelských stanovišť Adolfa Hitlera. Rozsáhlý komplex bunkrů ukrytý v mazurských lesích u Kętrzyna využíval v letech 1941–1944 jako své východní hlavní stanoviště při řízení války proti Sovětskému svazu. Dnes je zachovanou ruinou a památníkem této temné kapitoly evropských dějin.

Přestože šlo o jedno z nejdůležitějších Hitlerových velitelských stanovišť (žilo tu a pracovalo asi 2500 lidí), žádný spojenecký letecký útok na tento komplex nikdy neproběhl. Významnou roli hrálo jeho velmi dobré maskování v lese.

Hitler se při tom bombardování Vlčího doupěte velmi obával a nechával proto původní objekty postupně zesilovat obrovskými vrstvami železobetonu. Nakonec ale bomby nepřišly – největší ránu komplexu zasadili jeho vlastní stavitelé a vojáci při jeho odstřelu.

Když se Hitler v listopadu 1944 definitivně odstěhoval, vydal Wilhelm Keitel rozkaz celý komplex zničit. K odpálení náloží došlo v noci z 24. na 25. ledna 1945.

Ani obrovské množství výbušniny bunkry úplně nezničilo. Do jednoho z těžkých bunkrů bylo podle údajů správce areálu použito asi 8 tun TNT. Železobetonové konstrukce však byly tak masivní, že mnohé zůstaly stát dodnes – jen roztržené a převrácené.

Rudá armáda obsadila Vlčí hnízdo bez jediného výstřelu. Němci už byli pryč, když 27. ledna 1945 sovětské jednotky vstoupily do opuštěného komplexu.

Po válce bylo tohle místo ještě dlouho nebezpečné. Okolí bylo rozsáhle zaminováno. Přímo ve Vlčím doupěti stojí pomník polským sapérům, kteří po válce odminovávali rozsáhlý areál bývalého Hitlerova hlavního stanu. Připomíná nejen ty, kteří při práci zahynuli, ale také těžce raněné – tři ženisté při odminování zahynuli a další tři byli těžce zraněni. Odminování trvalo téměř deset let a bylo mimořádně nebezpečné. Sapéři zde zneškodnili přibližně 65 345 min, z nichž asi čtvrtinu tvořily protitankové miny.

20. července 1944 zde málem zemřel Hitler. Claus von Stauffenberg přinesl na poradu bombu ukrytou v aktovce. Výbuch Hitler přežil, mimo jiné díky tomu, že někdo aktovku krátce před explozí posunul za silnou podpěru stolu. Hrabě Stauffenberg byl ještě téhož dne v Berlíně popraven zastřelením. Je to zvláští stát přímo na místě, kde se atentát, který mohl změnit běh války, odehrál.

Vlčí doupe bylo to vlastně malé město v lese. Na ploše asi 2,5 km² vzniklo kolem 200 objektů – od obrovských bunkrů přes kasárna a dřevěné baráky až po technické stavby

Poutavé informace o Vlčím doupěti posloucháme v češtině ze sluchátek audioprůvodce, který svůj výklad automaticky přizpůsobuje místu, kde se právě nacházíme. Těch 10 zł za půjčení každého ze tří přístrojů byla podle mě velmi dobrá investice. Dokonce z toho mám výrazně lepší pocit, než kdyby nás provázel živý průvodce. Výklad je profesionálně namluvený, neruší nás žádné tempo skupiny a kdykoliv si můžu zajímavou pasáž vrátit a poslechnout znovu. A hlavně – můžeme si areál procházet vlastním tempem.

Stavba Vlčího doupěte začala pod falešnou záminkou – budování komplexu bylo od listopadu 1940 maskováno jako výstavba chemického závodu s krycím názvem Askania.

Jednou z nejvýraznějších staveb Vlčího doupěte je bunkr Adolfa Hitlera, označený číslem 13. Nebyl to pouze velitelský kryt – Hitler zde měl také své soukromé a pracovní prostory: pracovnu, ložnici, koupelnu, šatnu i místnosti pro sekretářky, obsluhu a osobní stráž. Součástí komplexu byla také telefonní ústředna a dálnopisy. Po rozsáhlém zesílení v roce 1944 měl bunkr mimořádně masivní železobetonovou konstrukci. Samotný kryt měl půdorys přibližně 36 × 36 metrů, s přístavbami pak celý objekt měřil asi 60 × 36 metrů. Protože po zesílení zmizela okna, byly k bunkru přistavěny přízemní části s okny, které umožňovaly pobyt na denním světle a přístup čerstvého vzduchu. Zajímavé je, že Hitlerův „soukromý“ prostor nebyl nijak přepychový. V ložnici měl například polní lůžko, skříň, knihovnu, stůl a dvě židle. Bunkr byl ovšem především bezpečnostním zařízením, nikoli pohodlným obydlím.

Hitler se do Vlčího doupěte po delší přestávce vrátil 14. července 1944, tedy jen několik dní před Stauffenbergovým atentátem. Po posledním pobytu v listopadu 1944 už se sem nikdy nevrátil. Dnes z Hitlerova bunkru zůstala mohutná změť železobetonu. Přesto je právě tady asi nejsilněji cítit, jak neobyčejně důkladně se Hitler snažil být ukrytý, chráněný a oddělený od okolního světa.

Vlčí doupě mělo vlastní infrastrukturu. Fungovalo zde vodovodní a kanalizační zařízení, čistírna odpadních vod, elektrické a telefonní rozvody, osvětlené cesty, kino, sauna, čajovny, kadeřnictví i vlastní železniční stanice a letiště.

Areál měl tři bezpečnostní zóny. Do komplexu vedly pouze tři kontrolované vjezdy a bezpečnost zajišťovaly nejen stráže, ale také minová pole, ostnatý drát a protiletadlová obrana.

Bunkr říšského maršála Hermanna Göringa patřil k nejmohutnějším stavbám Vlčího doupěte. Byl vybudován v roce 1944 jako těžký protiletecký kryt a zároveň jako obytný bunkr pro případ delšího ohrožení. Měl půdorys přibližně 27 × 21 metrů. Na střeše měl vlastní protiletadlovou obranu – dvě betonové plošiny pro čtyřhlavňová 20mm děla a stanoviště kulometu MG 42. Nechyběl ani jeřáb pro manipulaci s municí a náhradními hlavněmi.

Dnes je na místě vidět především mohutná boční stěna a obrovský kus odtrženého stropu, který při odstřelu dopadl vedle bunkru. Při bližším pohledu je dobře patrná síla železobetonové konstrukce i ničivá energie výbuchu. Paradoxem je, že Göring ve Vlčím doupěti nepobýval příliš často (narozdíl od Hitlera, který tu strávil 800 dnů), jako vášnivý lovec trávil značnou část času ve svém loveckém sídle v Romintách.

Hitler odtud rozhodoval také o osudu Varšavy. Když 1. srpna 1944 vypuklo Varšavské povstání, Hitler se právě nacházel ve Vlčím doupěti. Odtud se odvíjely i jeho mimořádně brutální příkazy týkající se potlačení povstání a zničení města.

Po válce se z Vlčího doupěte stalo „kamenolomové město“. Místní lidé i další zájemci odtud odváželi stavební materiál. Část trosek tak skončila při poválečné obnově v okolních obcích a dokonce při obnově Varšavy.

9:40 areál (1. zónu) Vlčího doupěte opouštíme a vydáváme se na skoro 800 km dlouhou cestu domů. První zastávku děláme 10:08 v městečku Kętrzyn, abych mohl nabrat plnou nádrž nafty a dojeli jsme na ni až domů.

Další zastávka je 14:40, asi 390 km od domova v BurgerKingu, kde si s Nikem dopřáváme vydatný oběd a taky opravdu studené pití (to je moje slabina). Takto posilněni jedeme až domů.

19:34 vykládáme s Jardou katamarady u nás ve stodole, pak jedeme do obecní garáže dodávku kvalitně vysát, vyčistit a navonět. Když po hodině vysazuji Jardu kousek pod jeho barákem, mířím hned na wapku v Rokytnici, abych tam 20 minut myl auto zvenčí.

21:22 – zavírám dveře obecní garáže se zaparkovanou dodávkou a svým autem vyrážím nahoru domů, na paseky. Ještě vytahuji z loďáku věci, které potřebují proschnout a vyvětrat, a rozvěšuji je na trám v podkroví. Pak už jen spouštím přetahování fotek i videí z mobilu do počítače a než se proces dokončí dopřávám si sprchu.

Spát jdu až o půlnoci. Ještě totiž dokončuji nesestříhané video z naší plavby. Zítra udělám ještě krátký sestřih a pustím se do psaní článku pro naši kroniku na www.oldskauti.cz. Vím totiž, že když to neudělám hned, nebo alespoň co nejdřív, už se k tomu později nemusím dostat. Události dalších dnů se začnou vršit jedna přes druhou a na achycení vzpomínek z proběhlé expedice nezbude čas. :-)

 

 

celkový dojem

Na můj vkus bylo v místech, kterými jsme proplouvali, až příliš mnoho lodí. Nešlo přitom jen o několik osamělých plachetnic, které by člověk občas zahlédl někde v dálce. V některých úsecích jsme jich napočítali klidně 40 až 50 najednou.

Člověk se sice kochá krásnou krajinou, vodní hladinou a plachetnicemi s bílými plachtami, ale po chvíli si začne říkat, jestli jsme skutečně na vodě, nebo někde na docela rušné dopravní vodní tepně.

Přiznám se, že jsem čekal něco trochu jiného. V hlavě jsem měl představu větší „divočiny“ – méně lodí, více klidu, prázdnější hladinu a pocit, že jsme se ocitli někde daleko od civilizace.

Realita byla poněkud jiná. Krásná a zajímavá, rozhodně ale ne tak opuštěná, jak jsem si představoval. Na druhou stranu musím uznat, že právě desítky plachetnic na hladině vytvářely působivou podívanou. Bílé plachty rozeseté po jezeře mají svoje kouzlo a člověk si při pohledu na ně uvědomí, jak významnou součástí Mazur jachting je.

Takže žádné zklamání – jen trochu jiná zkušenost, než jakou jsem si před cestou vysnil. Až se sem někdy vrátím, možná si vyberu méně frekventovanou část vodní cesty nebo jiný termín. Protože tu opravdovou mazurskou divočinu bych si přece jen rád někdy užil. :-)

 

Co nás tato akce vyšla

Obecní dodávkou jsme najeli celkem 1581 km a projeli 132 litrů nafty, za kterou jsme zaplatili 6044,34 Kč.

Ostatní společné výdaje (kemp, vstupné do Vlčího doupěte, audioprůvodce, myčka auta, autobus, převoz na přívozu, …) 1960,44 Kč.

Celkem tedy 8004,78 Kč. Rozpočítáno na jednoho (1/3) to vyšlo 2668,26 Kč.

 

 

Nesestříhané video z plavby po Mazurských jezerech (41:06):