(Dazul) Letos nás vyrazilo 25, což je pravděpodobně největší osádka v historii SMBS. Proto s sebou vezeme čtyři rafty a jeden paddleboard.
SMBS je naše zkratka pro akci „S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT“, pojmenovanou podle oblíbené české filmové komedie z roku 1982. Tahle akce pro tatínky s dětmi, kterou pořádá naše firma LACHIM spol. s r. o., letos vstoupila už do svého 27. ročníku. Je krásné sledovat, v této souvislosti, jak ten čas letí. Děti, které s námi před lety vyrážely jako malí caparti, dnes přijíždějí se svými vlastními dětmi. Patří mezi ně i Mates, profesionální filmový střihač, který právě pracuje na střihu filmu LAJNA.
Během let se složení účastníků přirozeně proměňovalo. Přidávali se kamarádi i obchodní partneři se svými dětmi, jiní naopak postupně odpadávali, protože jejich děti odrostly nebo se jejich životní cesty vydaly jiným směrem. Přátele jsem na tuto akci zval vždy jen jednou. Kdo tehdy nevyrazil, toho jsem stejnou nabídkou už znovu neoslovoval. Ne proto, že bych nestál o jeho společnost, ale věřím, že podobná pozvání mají přijít ve správný čas – a ten se neopakuje. Posledních zhruba deset let je neodmyslitelnou součástí SMBS i Murza, který s námi pravidelně vyráží se svými dětmi. Takže jsme zde z našeho OS společenství dva :-)
Jediná moje „mastňácká“ akce
Pro mě je SMBS ukázkově „mastňácká“ akce. Je to vlastně jediný podnik, při kterém dobrovolně spím v kempu – obklopený obrovským množstvím lidí, s rizikem, že když si po desáté večer vytáhnu kytaru, přijde mě někdo slušně požádat, abych přestal, protože ho ráno čeká dlouhá cesta. A navíc za to ještě platím nekřesťanské peníze. :-)
Na tenhle kompromis jsem přistoupil ve chvíli, kdy mi došlo, že společenství, které se na SMBS schází, by klasické přespávání někde „na klasiku“ v lese zvládalo jen s velkými obtížemi.
Technická kontrola
Klasická filmová hláška z BÁSNÍKŮ zní: „Dědeček, dokud nevěděl, jaký má tlak, byl úplně zdravý!“ A já jej potvrzuji! Na 60. MÍLI, která proběhla týden před SMBS, jsem se s Maťou u večerního ohně domluvil, že se u něj zastavím v ordinaci a nechám si udělat technickou kontrolu. A tak se také stalo. Den před odjezdem na SMBS jsem absolvoval odběr krve, měření tlaku a další nezbytné procedury. Navíc jsem dostal první dávku očkování proti klíšťové encefalitidě.
Když druhý den přijíždíme před kemp Trusalová, zazvoní telefon. „Máš chvilku? Mám tu výsledky …“ Musím přiznat, že tahle věta mi náladu zrovna nevylepšila. Člověk se sice cítí dobře, ale laboratorní výsledky mají občas zvláštní schopnost připomenout mu, že už mu není dvacet, neuběhne deset kilometrů s batohem a pak ještě hraje do půlnoci na kytaru. Dozvěděl jsem se, že patřím přibližně mezi 60 % šedesátníků s vysokým krevním tlakem, mezi polovinu těch, kteří mají zvýšený cholesterol, a mezi zhruba čtvrtinu lidí s náběhem na cukrovku nebo poruchou metabolismu cukrů.
Řekl jsem si, že je čas se tomu postavit čelem. Žádné radikální diety, žádné hrdinské sliby, žádné předsevzetí, že od zítřka budu žít jako vrcholový sportovec. Začnu pomalu a rozumně. Takže ze dvou lahví kvalitního vína, které jsem si na SMBS přivezl (většina ostatních dospělých účastníků tradičně dává přednost pivu), jsem během tří dnů vypil pouze jednu sedmičku. Následující měsíc si dám nulovou toleranci a potom se uvidí. Víno totiž – ať se mi to líbí nebo ne – stále zůstává alkoholem a jeho vliv na hladinu cukru v krvi rozhodně není zanedbatelný. Na druhou stranu… nějak se přece začít musí. Život není jen o výsledcích z laboratoře.
Pátek – první kilometry na Oravě
Po příjezdu jsme postavili stany v kempu Trusalová a dlouho jsme se nezdržovali. Čekala nás první plavba – z Párnice do Kralovan.
Orava měla příjemný letní stav vody, slunce pálilo už od rána a řeka nabídla přesně to, co od ní člověk očekává – klidnou vodu, krásné výhledy na okolní hory a pohodovou atmosféru.
Po několika hodinách na řece jsme se vrátili do kempu, kde večer tradičně patřil obrovské „grilovací pánvi“ plné zeleniny a špekáčků, kterými jsem byl ověnčen na akci 60. MÍLE.
A samozřejmě také drnkání na kytáry – a Mates tomu dával pořádný šmrnc. Když na náš pěvecký sbor přišla nějaká bába, uspával jsem zrovna ve stanu Kubu, takže odmlku jsem vnímal jen podvědomě. Vnímám tu změnu v „turistických“ kempech výrazně k horšímu. Ještě v prvních ročnících SMBS bývaly kempy večer plné kytar. Z jednoho ohně se ozývalo „Rosa na kolejích“, od vedlejšího „Bedna od whisky“ a o pár metrů dál se někdo marně snažil trefit správný akord. Postupně se ale zpěv sbíhal na jedno místo. Přisedali další a další lidé, někdo přinesl buřty, jiný jen svůj hlas. Hrálo se až do svítání a kupodivu to většině lidí nevadilo. Naopak. Člověk měl pocit jakési krásné sounáležitosti i když se s většinou přítomných viděl poprvé v životě. Dnes jako bychom žili v jiné době. Když vytáhnete v kempu kytaru, nejdřív se rozhlédnete, jestli tím náhodou někoho nerušíte. Za pár písniček už máte pocit, že byste se měli omlouvat. Zato bluetooth reproduktory, ze kterých se line hudba přes půl kempu, bývají podivuhodně samozřejmé. Možná je to tím, že živá kytara nutí lidi být spolu. Zpívat, smát se, povídat si a občas i odpustit falešný tón. Reproduktor nic z toho neumí. Jen přehrává. A tak si občas říkám, jestli jsme náhodou cestou za větším klidem a relaxací nepřišli o něco mnohem cennějšího – o večery, kdy se i cizí lidé během několika písniček stávali bližšími.
Sobota – Oravská přehrada
Druhý den jsme zamířili k Oravské přehradě. Na raftech jsme dopádlovali až ke Slanickému ostrovu umění. Překvapilo nás, že za vstup na ostrov se vybírá vstupné. Turisté, které sem přivážela velká výletní loď, jej zřejmě měli započítané v ceně plavby. S tím, že na ostrov někdo dorazí vlastní silou po vodě, se asi příliš nepočítá.
Dominantou ostrova je původní kostel Povýšení svatého Kříže, jediná zachovaná část někdejší obce Slanica. Původní obec musela v letech 1941–1953 ustoupit výstavbě Oravské přehrady. Po jejím napuštění zmizely pod hladinou nejen domy, ale i velká část krajiny, která zde po staletí tvořila domov místních obyvatel. Nad vodou zůstal pouze nejvyšší vrch s kostelem a několika dalšími objekty – dnešní Slanický ostrov. Kostel pochází z druhé poloviny 18. století a dnes slouží jako součást expozice Slanický ostrov umenia. Při procházce po ostrově si člověk naplno uvědomí zvláštní atmosféru tohoto místa. Stojíte na malém ostrůvku uprostřed přehrady a přitom víte, že několik metrů pod hladinou odpočívá celá někdejší obec.
Další dnešní zastávkou byl zatopený vápencový lom u Šútova. Šedomodrá voda, okolní skály a pořádné letní vedro vytvořily ideální kombinaci. Koupání po celém dni na slunci bylo naprosto skvělé. Jedinou drobnou vadou na kráse byly snad jen stovky dalších návštěvníků, kteří měli úplně stejný nápad jako my. :-)
Večer v kempu pak patřil tradičnímu posezení, guláši, vyprávění zážitků z vody, kytarám a plánování posledního dne.
Neděle – Váh mezi hrady
V neděli jsme sbalili stany, naložili věci a přesunuli se na Váh. Čekala nás poslední plavba letošního SMBS – ze startoviště pltí po proudu směrem ke Strečnu.
Váh nás provedl nádhernou scenérií Malé Fatry. Pluli jsme pod majestátním Starým hradem Strečno a pokračovali až pod známější hrad Strečno, který se už po staletí tyčí vysoko na skalním ostrohu nad řekou.
Byla to nádherná plavba, i když počasí nám tentokrát připravilo pořádnou zkoušku. Slunce opravdu nešetřilo a vedro bylo takové, že člověk chvílemi přemýšlel, jestli jsme na vodě, nebo na rozpálené pánvi.
Pro mě měla letošní výprava ještě jednu zvláštnost. Už od pátečního rána mě trápí bolest levého hýžďového svalu. Kulhám, neuběhnu ani pět metrů a každý prudší pohyb mi připomíná, že tělo už není nejmladší. Na druhou stranu – starý bobr ví, že některé bolesti se nejlépe léčí pohybem. Tak snad se to podaří postupně rozchodit.
Kuba poprvé na SMBS
Letošní ročník SMBS měl jednu velkou premiéru. Poprvé s námi vyrazil i Kuba. Je mu sedm let, energie má za čtyři děti dohromady, mluvení zatím moc nepoužívá a doma mu s úsměvem říkám „náš malý autista“. Kdo ho zná, ví, že nudit se v jeho společnosti prostě nejde. Na stálý tábor ho Irča zatím nebere. Ne snad proto, že by nechtěla, ale protože by během patnácti dnů dokázal naprosto spolehlivě rozebrat pečlivě připravený program, vedení tábora i jejich nervovou soustavu. Takže zatímco Irča táboří, Kuba tráví čas se mnou. Stejně tomu bylo i letos, když ostatní tři sourozenci odpluli s Irčou na plavbu loďí po Středozemním moři – Kuba zůstal doma se mnou.
Vodákem je vlastně odmalička. Už od svých tří let s námi jezdil na polské řeky s Tůlavýma papučama. Jenže posledních pár let se nám nedaří sladit termíny, a tak o tyhle akce přichází. Bylo mi to líto. A tak jsem letos několikrát svolal sourozeneckou radu a položil zásadní otázku: „Vezmeme letos Kubu na SMBS?“ Po několika debatách přišlo hlasování. Výsledek byl překvapivě jednoznačný. Nikdo nebyl proti. Kuba jede! Když se dozvěděl, že pojede „na loď“, radost nebrala konce.
A musím říct, že na vodě byl úplně skvělý. Seděl v raftu jako zkušený vodák, nic neřešil, nic nevyváděl a s vestou nadšeně skákal spolu s Myšákem mimo raft do hluboké vody. Kdybych hodnotil jen jeho vodácké výkony, dostal by jedničku s hvězdičkou. Trochu jiná disciplína byl ale život v kempu. Když jsme si mysleli, že na chvíli odpočívá, právě pouštěl po potoce PET lahve s minerálkami, které jsme tam měli ponořené kvůli chlazení. Za deset minut už pečlivě přenášel cizí věci na místa, kde je podle něj určitě potřebovali víc. A když zmizel z dohledu úplně, našli jsme ho, jak si z raftů naskládaných v dodávkách vybudoval vlastní několikapatrovou prolézačku. Zkrátka… v kempu jsem díky Kubovi ani na okamžik nenudil.
Přiznávám, že bez Myšáka bych to zvládal mnohem hůř. Když jsem si potřeboval odskočit na toaletu, věděl jsem, že je Kuba v dobrých rukou. A večer se nám dokonce jednou podařil malý zázrak. Místo obvyklého nekonečného pobíhání zabral tablet, Kuba se do něj na chvíli ponořil, zklidnil se a po hodině či dvou usnul. Byl to tak výjimečný okamžik, že jej tady zaznamenávám jako významnou událost letošního ročníku SMBS.
A jaké je hodnocení celé premiéry? Za mě jednoznačně úspěch. Kuba si víkend náramně užil, my jsme přežili a příští rok na tom bude zase o kousek lépe. Bude mít za sebou první třídu, bude o rok zkušenější a já mám doufám, že až se znovu zeptám sourozenců, jestli Kuba pojede s námi, dopadne hlasování úplně stejně jako letos..
Nesestříhané video (9:11):