22.8.2026 – Pomoc na Bařince

Vyšlo mi to až dnes, kdy bylo na Bařince v plánu betonovat věnec „předsíně“. Ráno se mnou vyrazil i Nik, jenže mi tak nějak zapomněl říct, že mezitím chytil jakousi dětskou nemoc. Když mi to po telefonu oznámila Irča, nezbylo než auto obrátit, Nika vysadit doma a teprve potom vyrazit znovu.

Na Bařinku jsem tak dorazil s přibližně půlhodinovým zpožděním. Naštěstí se mezitím betonovat nezačalo – takže jsem ještě stihl přijet včas na to nejdůležitější. To už vynášely holky na rovinku nad Bařinkou k míchačce pytle betonu.

Stavím se k míchačce, upřesňuji si u Pecky, že chce beton míchat v poměru 1:3 (já chtěl dělal 1:4), kolik plastifikátoru do míchačky nalét, a po té, co Owain nastartuje elektrocentrálu, pouštím se do míchání. Plastifikátor jsem při míchání do betonu zatím nikdy nepřidával, ale vím, že zvlášť u betonování věnce je plastifikátor užitečný, protože beton se lépe míchá a lije do bednění, lépe vyplní prostor kolem armatury a při stejném množství vody může mít výsledný beton vyšší pevnost.

Když mám v míchačce beton dobře namíchaný, vylévám ho do dřevěného koryta vystlaného plastovou plachtou. Po ní pak beton sklouzne asi o čtyři výškové metry níže na lešení, kde ho holky nabírají do kýblů. Ty pak putují dál k Owainovi, který jejich obsah postupně vylévá do bednění s připravenou armaturou.

V 10:20 máme celý věnec dobetonovaný. Následuje obvyklá závěrečná disciplína – umýt míchačku a všechno nářadí dřív, než se zbytky betonu rozhodnou, že už budou navždy součástí našeho vybavení. Pak konečně přichází čas na snídani. Beru si svůj tuňákový salát a s příjemným překvapením zjišťuji, že jsme stěžejní práci dnešního dne zvládli za necelé dvě hodiny. Fakt je, že jsme – alespoň my u míchačky – jeli celou dobu v opravdu svižném tempu. Pomáhali mi Jerry a Michálek a nějak jsme si ani nestihli všimnout, že se vlastně nezastavujeme. Beton, koryto, kýble, další várka. A znovu. Žádné zbytečné prodlevy.

Jak dlouho potom snídaňo-svačíme, plkáme a nabíráme síly na další pracovní výkony, vůbec netuším. Příliš dlouho to ale určitě nebylo. Pecka brzy nadhodí otázku, co by se dnes ještě dalo udělat, a tím je vlastně rozhodnuto.

S Owainovou pomocí si z Vyžiho Dusteru vyndávám jejich křovinořez Stihl. Doliji benzín, nasadím novou strunu a pouštím se do vyžínání louky kolem Bařinky.

A beru to, jak se říká, opravdu poctivě. Nezůstávám jen u míst, kde tráva nejvíc překáží. Postupně rozšiřuji svůj pracovní záběr dál a dál, až se nakonec přistihnu, že vyžínám trávu pod stromy v lese. Kde přesně končí louka a začíná les, se v tu chvíli už raději nepokouším určovat. Když už mám křovinořez v ruce a struna pořád ještě drží, byla by přece škoda přestat. 🙂

V 15:30 mě u křovinořezu střídá Michálek, který dostává nelehký úkol – dokončit moje započaté vyžínací dílo. Vzhledem k tomu, kam až jsem se při své důkladnosti se sekáním dostal, má před sebou možná větší kus práce, než původně čekal. 🙂

Já mezitím přesouvám své síly k Bařince, kde pomáhám Owainovi s upevněním plachty. Tou zakrýváme polovinu rozebraného štítu Bařinky, aby dovnitř v případě deště nezatékalo.

Důvodem, proč štít postupně rozebíráme, je nutnost vyměnit krajní trám krovu. K poškozenému trámu se totiž nejlépe dostaneme právě po odstranění části štítu. A tak Bařinka na chvíli vypadá trochu jako dřevěnice po náročné operaci – otevřená, rozebraná, ale s jasným plánem, že po nezbytném zákroku bude zase brzy v pořádku.

V 16:20 už sedím v autě a mířím domů s příjemným pocitem, že se nám dnes na Bařince podařilo udělat opravdu pořádný kus práce. Věnec je zabetonovaný, okolí Bařinky zase o něco méně připomíná neudržovanou mátinu a rozebraný štít je bezpečně zakrytý plachtou.

Abych ale nezapomněl na to nejdůležitější – dnešní pomocnou brigádu Bařinky tvořili: Pecka, Owain, Hanah, Lulu, Katie, Fantík, Jery, Mireček, Michálek a já. :-) Deset lidí, spousta práce a výsledek, který je na Bařince zase o pořádný kus vidět. A přesně takhle se stará dřevěnice může dožít nejen dalších 141 let, ale třeba ještě mnohem víc :-)