KRÁTKÉ video z dnešní pomoci BAŘINCE (1:22):
(Dazul) Že se pod taktovkou nových správců Bařinky – Pecky a Vyžiho – rozjely na naší střediskové chalupě nejzásadnější opravy za posledních dvacet let, už asi mnohý z nás zaregistroval (a mne těší, že Pecka je členem našeho OS klubu a Vyži odchovanec 4.CH, který jsem kdysi vedl 🙂). Stejně tak řada lidí zaznamenala online fundraisingovou kampaň na Darujme.cz – Bařinka, kde naše středisko založilo vlastní dárcovskou výzvu s cílem vybrat 300 000 Kč na novou střechu.
A není to vůbec špatné. K dnešnímu dni přispělo už 179 dárců a na účtu kampaně je 203 798 Kč, tedy přibližně 68 % potřebné částky. Do cíle ale ještě kus zbývá. Kampaň končí 15. září 2026, tedy už za 25 dní.
Takže kdo můžete přispět, neváhejte. Dřevěnice Bařinka letos slaví 141 let od svého postavení a byla by škoda, aby jí právě ve chvíli, kdy už si pomalu začíná říkat o pořádný důchod, začalo téct do hlavy. Díky nové střeše může klidně sloužit skautům dalších 141 let. A když ne dalších 141, tak alespoň tak dlouho, abychom se tam všichni ještě několikrát sešli, zazpívali, zavzpomínali a ráno řešili, kdo zase nechal otevřené dveře :-) Bařinka totiž není jen nějaká chalupa. Jedná se o nejstarší funkční dřevěnici v majetku českých skautů. A to už je pořádný kus historie, o který stojí za to se postarat.
Samozřejmě, že jsem přes DARUJME.CZ přispěl také. Bařinka pro mě totiž není jen historická stavba, o jejíž střechu se teď bojuje prostřednictvím internetu. Spolu s ostatními RS jsem byl u její první velké opravy poté, co jsme ji získali do užívání od tehdejší Nadace FONS, která ji pro nás koupila od Lesů České republiky. A na ty začátky se nezapomíná. Pamatuji si ten čas, kdy jsme ručně vynášeli každou jednotlivou desku. Z údolí na Bařinku to je 130 výškových metrů a skoro třičtvrtě kilometru do kopce. Žádná lanovka, žádná čtyřkolka, žádný stavební výtah. Prostě člověk, deska (ti silnější jich nesli víc) na rameni a cesta vzhůru. Kolikrát jsem to tehdy za den dokázal vyjít, už si po těch třech desítkách let opravdu nepamatuji. Možná je to dobře. Paměť je milosrdná a záda dnes možná také děkují, že některé údaje raději vymazala. Ale pamatuji si ten pocit, že Bařinku si opravujeme vlastníma rukama – a že každá deska, každý trám a každý hřebík znamenaly, že tohle místo bude žít dál. Dnes už desky do svahu nosit nemusím, protože tam už lze terénním autem se zajížďkou 4,5 km materiál vyvézt.
Pokud ale máte k Bařince vztah – ať už jste tam někdy tábořili, slavili, mrzli, promokli, zpívali u kamen, pracovali na brigádě nebo jste se tam jen jednou zastavili – zvažte příspěvek.
I když si myslím, že jsem Bařinku za ty roky podpořil tisíci hodinami práce a desítkami tisíc z rodinné kasy, styděl bych se, kdybych i nyní nepomohl fyzicky (bez dovolení paraftrázuji Krtkova slova, které napsal k dárcovské kampani).
Vyšlo mi to až dnes, kdy bylo na Bařince v plánu betonovat věnec „předsíně“. Ráno se mnou vyrazil i Nik, jenže mi tak nějak zapomněl říct, že mezitím chytil jakousi dětskou nemoc. Když mi to po telefonu oznámila Irča, nezbylo než auto obrátit, Nika vysadit doma a teprve potom vyrazit znovu.
Na Bařinku jsem tak dorazil s přibližně půlhodinovým zpožděním. Naštěstí se mezitím betonovat nezačalo – takže jsem ještě stihl přijet včas na to nejdůležitější. To už vynášely holky na rovinku nad Bařinkou k míchačce pytle betonu.
Stavím se k míchačce, upřesňuji si u Pecky, že chce beton míchat v poměru 1:3 (já chtěl dělal 1:4), kolik plastifikátoru do míchačky nalét, a po té, co Owain nastartuje elektrocentrálu, pouštím se do míchání. Plastifikátor jsem při míchání do betonu zatím nikdy nepřidával, ale vím, že zvlášť u betonování věnce je plastifikátor užitečný, protože beton se lépe míchá a lije do bednění, lépe vyplní prostor kolem armatury a při stejném množství vody může mít výsledný beton vyšší pevnost.
Když mám v míchačce beton dobře namíchaný, vylévám ho do dřevěného koryta vystlaného plastovou plachtou. Po ní pak beton sklouzne asi o čtyři výškové metry níže na lešení, kde ho holky nabírají do kýblů. Ty pak putují dál k Owainovi, který jejich obsah postupně vylévá do bednění s připravenou armaturou.
V 10:20 máme celý věnec dobetonovaný. Následuje obvyklá závěrečná disciplína – umýt míchačku a všechno nářadí dřív, než se zbytky betonu rozhodnou, že už budou navždy součástí našeho vybavení. Pak konečně přichází čas na snídani. Beru si svůj tuňákový salát a s příjemným překvapením zjišťuji, že jsme stěžejní práci dnešního dne zvládli za necelé dvě hodiny. Fakt je, že jsme – alespoň my u míchačky – jeli celou dobu v opravdu svižném tempu. Pomáhali mi Jerry a Michálek a nějak jsme si ani nestihli všimnout, že se vlastně nezastavujeme. Beton, koryto, kýble, další várka. A znovu. Žádné zbytečné prodlevy.
Jak dlouho potom snídaňo-svačíme, plkáme a nabíráme síly na další pracovní výkony, vůbec netuším. Příliš dlouho to ale určitě nebylo. Pecka brzy nadhodí otázku, co by se dnes ještě dalo udělat, a tím je vlastně rozhodnuto.
S Owainovou pomocí si z Vyžiho Dusteru vyndávám jejich křovinořez Stihl. Doliji benzín, nasadím novou strunu a pouštím se do vyžínání louky kolem Bařinky.
A beru to, jak se říká, opravdu poctivě. Nezůstávám jen u míst, kde tráva nejvíc překáží. Postupně rozšiřuji svůj pracovní záběr dál a dál, až se nakonec přistihnu, že vyžínám trávu pod stromy v lese. Kde přesně končí louka a začíná les, se v tu chvíli už raději nepokouším určovat. Když už mám křovinořez v ruce a struna pořád ještě drží, byla by přece škoda přestat. 🙂
V 15:30 mě u křovinořezu střídá Michálek, který dostává nelehký úkol – dokončit moje započaté vyžínací dílo. Vzhledem k tomu, kam až jsem se při své důkladnosti se sekáním dostal, má před sebou možná větší kus práce, než původně čekal. 🙂
Já mezitím přesouvám své síly k Bařince, kde pomáhám Owainovi s upevněním plachty. Tou zakrýváme polovinu rozebraného štítu Bařinky, aby dovnitř v případě deště nezatékalo.
Důvodem, proč štít postupně rozebíráme, je nutnost vyměnit krajní trám krovu. K poškozenému trámu se totiž nejlépe dostaneme právě po odstranění části štítu. A tak Bařinka na chvíli vypadá trochu jako dřevěnice po náročné operaci – otevřená, rozebraná, ale s jasným plánem, že po nezbytném zákroku bude zase brzy v pořádku.
V 16:20 už sedím v autě a mířím domů s příjemným pocitem, že se nám dnes na Bařince podařilo udělat opravdu pořádný kus práce. Věnec je zabetonovaný, okolí Bařinky zase o něco méně připomíná neudržovanou mátinu a rozebraný štít je bezpečně zakrytý plachtou.
Abych ale nezapomněl na to nejdůležitější – dnešní pomocnou brigádu Bařinky tvořili: Pecka, Owain, Hanah, Lulu, Katie, Fantík, Jery, Mireček, Michálek a já. :-) Deset lidí, spousta práce a výsledek, který je na Bařince zase o pořádný kus vidět. A přesně takhle se stará dřevěnice může dožít nejen dalších 141 let, ale třeba ještě mnohem víc :-)