25.-26.7.2026 – Dazulova 60. míle

(Dazul) Z přednášek čestného náčelníka Junáka a významného psychologa Giganta – Václava Břicháčka vím, že končím životní období starší dospělosti (odborníci jej zasazují mezi 45. a 60. rokem života). Toto období často navazuje na tzv. „krizi středního věku“ a je charakterizováno ohlížením se zpět, hodnocením dosavadního života, přehodnocováním vlastních cílů, vztahů i kariéry. Lidé si kladou otázky, čeho dosáhli, co by mohli změnit, případně jak dohnat resty a zamýšlejí se nad smyslem života a vlastní identitou. Psychologicky je toto období označováno jako fáze bilancování, kdy si člověk uvědomuje proces stárnutí a začíná více plánovat svou budoucnost s přijetím limitů života. Zvolna vplouvám do gerotranscendence.

Rodinu si člověk nevybírá. Je to taková životní loterie. Někdo dostane do ruky špatné karty a celý život přemýšlí, jak s nimi partii vůbec dohrát. Jiný má štěstí hned od začátku. Já patřím k těm šťastným. Osud mi nadělil rodinu, za kterou jsem nesmírně vděčný.

Přátele si ale vybíráme sami. A právě proto jsou možná ještě větším zrcadlem toho, kým jsme. Sdílíme společné zážitky, bláznivé nápady, trapasy, radosti i chvíle, kdy stačí jediný pohled a není potřeba jediné slovo. Není náhoda, že se říká: Přátelé jsou rodina, kterou jsme si vybrali.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak jsou taková přátelství vzácná. Bohužel si také stále častěji uvědomuji, že řada mých vrstevníků už odešla k věčnému táboráku. O to víc jsem vděčný za každou další příležitost potkat se s lidmi, kteří mě v různých obdobích života provázeli.

Začal jsem si proto pohrávat s myšlenkou uspořádat setkání všech těchto lidí. Nejen rodiny, kamarádů z vandrů, výprav a toulek, ale také přátel z práce, ze skautu i z běžného života. S některými se vídám pravidelně, jiné jsem nepotkal patnáct let.

Napadla mě přitom ještě jedna, trochu nepříjemná myšlenka. Možná se s některými z nich už nikdy jindy neuvidím. A pokud ano, nemuselo by to být zrovna na pohřbu.

Došlo mi, že pokud o takové setkání opravdu stojím, nemůžu čekat, až ho zorganizuje někdo jiný. Musím začít u sebe. A tak se zrodila myšlenka DAZULOVY 60. MÍLE.

Přestože nejsem příznivcem velkých oslav, rok před svými šedesátinami jsem rozeslal první pozvánky a rezervoval termín. A udělal jsem dobře. I s tak velkým předstihem už měli někteří kamarádi na stejný víkend domluvené vlastní akce – nejčastěji koncerty nebo jiná vystoupení. Život se totiž nezastaví jen proto, že člověk slaví kulatiny.

 

Koho pozvat?

Jakmile jsem se rozhodl uspořádat 60. MÍLI u nás na pasekách, přišla první praktická otázka: Koho vlastně pozvat? Náš dům i louka mají sice podstatně větší kapacitu než běžná restaurace nebo kulturní sál, přesto mají své limity. Začal jsem tedy psát seznam.

Nejdřív rodina. Děti s rodinami, maminka, sestry, strýcové, tety, bratranci, sestřenice… Jen příbuzných bylo najednou kolem sedmdesáti. Pak kamarádi z oddílů, z průmyslovky, z kurzů FONS, bývalí kolegové, současní kolegové, sousedé… Když jsem skončil, ukazoval seznam přibližně 400 lidí, včetně dětí. V tu chvíli jsem přestal psát.

Ne proto, že bych už nikoho dalšího neznal. Právě naopak. Lidí, které bych rád ještě někdy viděl, bych dokázal napsat nejméně jednou tolik. Jenže kdyby přijeli opravdu všichni, byla by louka plná aut, stanů i lidí a já bych řešil, kam s nimi, kdyby začalo pršet. Musel jsem tedy škrtat. Nebylo to příjemné. Zvlášť když jsem přemýšlel nad lidmi, které jsem hodně let neviděl. Má vůbec smysl je zvát? Nejspíš už na mě dávno zapomněli. To, že oni zůstali důležitou součástí mých vzpomínek, ještě neznamená, že to mají stejně. Nakonec jsem rozeslal přibližně dvě stovky pozvánek.

Při plánování jsem si vytvořil tři scénáře: minimální, realistický a maximální. Zkušenost mě totiž už několikrát naučila, že podceňovat „maximalistickou variantu“ se nemusí vyplatit.

Pohřeb mého životního guru Zeta byl určen jen pro zvané. Na pozdější veřejné vzpomínkové setkání dorazilo pouhých osmadvacet lidí. Přitom Zet svými knihami a dalšími aktivitami ovlivnil desetitisíce lidí. Tahle zkušenost mi připomněla, že mezi počtem pozvaných a počtem skutečně přítomných bývá často velký rozdíl. Proto jsem si nedělal iluze, že dorazí všichni.

Rok před akcí jsem každého požádal jen o jedinou věc – aby mi dal vědět, jestli přijede sám, s partnerem nebo s celou rodinou. Nebyla to zvědavost. Je totiž velký rozdíl připravit jídlo, posezení a parkování pro osmdesát lidí, nebo pro sto padesát. Přesto zůstala řada pozvánek dlouho bez odpovědi. Tomuhle přístupu s úsměvem říkám strategie vymlčení. Člověk nechce říct ani ano, ani ne, a tak raději neřekne nic. Abych byl spravedlivý, mám pocit, že jsem ji asi 2-3x použil i já. Proto jsem nikoho neuháněl ani netlačil do odpovědi. Jen jsem věděl, že každé uvolněné místo bych mohl nabídnout někomu dalšímu.

Pozvat člověka na narozeniny totiž vůbec neznamená, že opravdu přijde. Každý má svůj vlastní život, rodinu, práci, plány i nečekané příležitosti. Stejně jako já nemusím přijmout každé pozvání, které dostanu, nejsou ani ostatní povinni přijmout to moje. Ano, zamrzí mě, když někdo dá přednost jiné akci. Ale čas druhých lidí není samozřejmost ani něco, na co bych měl nárok. Pokud se rozhodnou věnovat několik hodin právě mně, je to jejich svobodné rozhodnutí – a vlastně dar. O to víc si vážím každého, kdo přijel a stal se součástí mé šedesáté míle.

 

JAK SE PŘIPRAVOVAL ČASOSBĚRNÝ film dazulova 60. MÍLE

Spousta mých kamarádů mě občas proklíná, že je pořád natáčím. S oblibou jim odpovídám: „Za třicet let budeš rád, že jsem to zaznamenal.“ Když jsem přistoupil na přípravu časosběrného filmu DAZULOVA 60. MÍLE, střídavě jsem propadal dvěma pocitům: „Tohle nebude zajímat vůbec nikoho.“ a hned vzápětí: „Za pár let budu rád, že to existuje.“

Natáčím vlastně od roku 1992, kdy jsme si s Jurou pořídili napůl první videokameru. Od té doby vznikly stovky hodin záznamů z rodinných akcí, skautských výprav, vandrů, dovolených i práce. Teprve při přípravě filmu jsem si ale naplno uvědomil jednu zvláštní věc. Protože jsem většinu času stál za kamerou, jsem na vlastních záběrech překvapivě málo. V archivu jsou téměř všichni moji kamarádi, děti i rodina… jen já většinou chybím.

Začala tedy skutečná digitální archeologie. Žádná umělá inteligence, žádné rozpoznávání obličejů ani chytrá metadata. Jen stovky hodin starých záznamů, často převedených z analogových kazet na DVD, bez jediného použitelného údaje o tom, kdy a kde vznikly. Takže nezbylo než pouštět jedno video za druhým a ručně hledat záběry, na kterých se náhodou objevuji. Můj archiv dnes obsahuje odhadem téměř milion fotografií a videosekvencí. Přiznávám, že všechny moje pokusy přenechat tuto práci umělé inteligenci v létě 2025 skončily neúspěchem. Nakonec stejně zvítězila stará poctivá ruční práce. Při tom nekonečném procházení archivem jsem znovu prožil stovky okamžiků, na které bych si už nejspíš nikdy nevzpomněl.

Někdy jsem se sám divil, jak jsem některé záběry vůbec dokázal natočit. Třeba když jedu na lyžích evidentně pozpátku a přitom kamerou sleduji Irču se Zdendášem při jízdě na černé sjezdovce v Itálii. Dnes bych do podobného kousku asi už nešel. Z některých období existují hodiny materiálu. Z jiných nezůstal ani jediný záběr.

Ten první brutální střih, který měl vypustit několik hodin dohledaných videozáznamů jsem přenechal nezainteresované osobě. Film prostě nemůže trvat šest hodin. Do finální verze jsem si předpřipravené bloky sestříhal už sám.

Po více než půl roce práce tak vznikla finální verze filmu dlouhá 92 minut. Velký kus práce odvedli při připomínkování Pája a Michálek, kteří mě přesvědčili, že některé záběry mohou bez bolesti zmizet. A ty hodiny materiálu, které se do filmu nevešly? Ty rozhodně nemažu. Budou se hodit do filmu DAZULOVA 106. MÍLE.

Když jsem během natáčení přemýšlel nad tím, co říct do kamerových vstupů, ani mě nenapadlo, že se v nich nenápadně odrážejí myšlenky Václava Břicháčka, které jsem si pamatoval z kurzů FONS a kterými jsem uvedl tohle povídání.

Ukázka z devadesátiminutového filmu DAZULOVA 60. MÍLE:

 

Pro film jsem si složil a nahrál zhruba dva tucty písniček. Ve finálním střihu jich zazněla jen část, což bylo dobře. Autor totiž jen málokdy dokáže sám poznat, co ještě funguje a co už ne.

Z těch, které se do filmu nevešly, jsem si tu odložil alespoň tři:

• NEDORAZÍ NA MOU 60. MÍLI – vzpomínka na kamarády, kteří už sedí u věčného táboráku.
• PRO MLSNÉHO DAZULA – po více než 30 letech zhudebněný rým z RS expedice ANOFELES
• BYLO-LI NĚCO VE VZDUCHU – úsměvná vzpomínka na moje prehistorické a platonické lásky.

 

pár řádek o přípravě akce samotné

Za svůj život jsem organizoval řadu akcí – některé měly několikanásobně větší rozpočet i více účastníků než 60. MÍLE. Tahle ale byla jiná. Tentokrát jsem nechtěl celý den pobíhat jako pořadatel, řešit problémy, koordinovat lidi a hasit jednu komplikaci za druhou. Chtěl jsem být hlavně hostitelem. Mít čas sednout si s lidmi, kteří přijedou, popovídat si s nimi a užít si jejich přítomnost.

To ovšem znamenalo jediné – co nejvíc věcí připravit dopředu a během samotné akce se spolehnout na ty nejbližší.

Největší díl práce tak ležel na Irči, Pájovi, Zdendášovi a Myšákovi, kterému bude za pár týdnů teprve čtrnáct. Bez nich by tahle akce vypadala úplně jinak.

Představoval jsem si, že si s každým příchozím alespoň pět minut v klidu popovídám. Pak jsem si spočítal, že kdyby dorazili všichni pozvaní, znamenalo by to více než dvacet hodin nepřetržitých rozhovorů. Bylo jasné, že matematika tentokrát zvítězí nad přáním. Ve skutečnosti budu rád, když se s každým alespoň přivítám, podám mu ruku a prohodím pár vět.

Právě proto jsem se snažil všechno, co šlo, připravit předem nebo delegovat na ostatní. Měl jsem navíc jednu velkou výhodu. Drtivá většina pozvaných jsou lidé stejné krevní skupiny. Věděl jsem, že nebudou řešit drobné organizační nedostatky, ale přijedou hlavně kvůli lidem. A to mi dodávalo klid.

Když lidé potvrzovali svou účast, mnozí rovnou připsali větu, která mě opravdu potěšila: „Když budeš cokoli potřebovat, dej vědět.“ Takových nabídek přišlo překvapivě dost a každé z nich jsem si vážil. Objevila se ale i jedna nezapomenutelná formulace: „Nechcu moc hlídat a korigovat děcka.“ Musel jsem se tomu smát. Vlastně to byla také nabídka pomoci. Jen velmi přesně vymezovala její hranice. A vymezené hranice jsou ve skutečnosti mnohem cennější než neurčitý příslib, který člověk nakonec stejně nesplní. Takže i za tuhle upřímnost jsem byl vlastně rád.

 

Pátek – den přípravy

Přestože jsem od začátku počítal hlavně s pomocí Irči, Páji, Zdendáše a Myšáka, bylo mi jasné, že páteční přípravu sami nezvládneme. Bylo potřeba přivézt obecní stoly, lavice, párty stany, postavit dvě tee-pee, stožár, totem, připravit místo pro hod nožem i střelbu, rozvěsit přes dvě stě fotografií, sedmdesát tři cedulí s písničkovým kvízem, nachystat slavnostní oheň, rozmístit šedesát flashdisků, připravit promítání… a desítky dalších drobností.

Už ve čtvrtek večer se Murza ptal, v kolik má ráno přijet. Irčina maminka se ujala rozvěšení fotografií. Moje maminka s tetou pekly frgály. Danka přišla pěšky z druhých pasek pomoct s přípravami.

Krátce po půl osmé jsme se do toho pustili. Nejdřív obecní sklad. Dvacet jedna stolů. Čtyřicet dva lavic. Čtyři párty stany. Pípa, hadice, narážeče… Pak zpátky na paseky všechno vyložit a začít stavět.

Velké oddílové tee-pee jsme s Myšákem a Nikem postavili už předchozí den. Teď přibylo druhé, menší, stožár pro vlajku DAZULOVA 60. MÍLE, vlajku OLDSKAUTI.CZ i oddílový totem ŠESTKY.

Při tom všem jsem si uvědomoval, jak dobře dopadla rodinná porada asi měsíc před akcí. Tehdy mě ostatní přesvědčili, že spoustu nápadů můžeme bez výčitek vypustit. Měli pravdu. Kdybych si tehdy prosadil všechno, co jsem původně plánoval, ještě dnes bychom něco dokončovali.

Kolem jedné odpoledne byly všechny velké věci hotové. Zbývaly už jen ty „drobnosti“. Rozvěsit hamaky. Natáhnout provázky na donesené fotografie. Vyznačit parkování. Připravit čtenářský koutek. Přenést televizi do garáže. Zapojit notebook. Dodělat informační cedule. A samozřejmě dalších asi padesát drobností, které člověka napadají až ve chvíli, kdy si myslí, že už má všechno připravené. Přiznávám, že právě tehdy na mě začala padat nervozita. Ne snad z průběhu samotné akce. Spíš z obavy, že nestihnu všechno tak, jak jsem si představoval.

Do konce příprav mi zbývaly už jen dvě nebo tři hodiny práce, když kolem sedmé večer dorazili Miris, Radek a Fanta. Klíště přijela o něco dříve. Na louce začali provádět jakési tance kolem právě vztyčovaného malého stožáru.

Nevím proč, ale okamžitě se mi vybavil Tanec slunce – obřad některých severoamerických indiánských kmenů. Jeho součástí byla mimo jiné i rituální zkouška odvahy a osobní oběti. Tanečníci měli do kůže na hrudi nebo zádech zavedené dřevěné kolíčky či háčky, které byly pomocí provazů připevněny ke středovému kůlu. Vytrvalým tancem a postupným napínáním provazů se kůže nakonec uvolnila nebo protrhla. Tento mimořádně bolestivý úkon symbolizoval osobní oběť, duchovní očistu a odevzdání se vyšší moci. Začínám mít ze zítřka trochu obavy :-)

Pak se podvečerní pracanti usadili na verandě. Občas jsem kolem nich prošel s velmi nenápadnou snahou naznačit, že práce ještě zdaleka neskončila. Nezabralo to.

Po chvíli jsem si k nim přisedl. To byla moje zásadní chyba. Práce pro mne ten den skončila. Začalo povídání, vzpomínání, víno a smích. Když jsem se někdy po druhé hodině ranní vydal spát, měl jsem pocit, že s takovými kamarády člověk opravdu nepotřebuje žádného třídního nepřítele.

 

sobota – den D.

Po pátečním posezení s Mirisem, Klíštětem, Radkem a ostatními pokušiteli jsem se dostal do postele sice až někdy po druhé hodině ranní, přesto jsem byl krátce po sedmé zase na nohou. Čekalo mě několik drobností, které jsem kvůli včerejšímu večeru nestihl. Informační cedulky.

Naše auta přeparkovávám od domu před les na louku, aby hosté, kteří si nevšimnou informačních cedulí věděli, kde mají zaparkovat.

Taky místo pro přenocování je označeno – upravoval jej Myšák po dohodě s Pájou. Jsem vděčný tetě Milušce, která mi s majitelkou louky a přilehlého lesa domluvila, že můžu její pozemky při akci 60.MÍLE využít.

Dva bivakovací „hrobečky“ jsou postaveny ze stejného důvodu jako naše přeparkovaná auta – aby bylo na první pohled jasno, kde jsou informační cedule :-)

Pro zvídavé a neznající okolí našeho domu je připravená orientační fotomapa na které jsou vyznačeny místa s možností shlédnout krátká videa, vyzkoušet si test s písničkami, relaxovat v hamakách, prohlédnout si staré tiskoviny mapující dávnou i současnou činnost, ….

Už před druhou je místě asi desítka lidí, ale všichni něco připravují (hudební nástroje, jídlo, …), aby se mohlo v 15:00 začít.

V mailu před akcí jsem ty, kteří přislíbili účast vyzval, aby s sebou přinesli společnou fotografii a přidali ji k ostatním. Očekával jsem, že se na konci večera sejde pár desítek fotek, které připomenou společné okamžiky a já si z fotek vytvořím jakýsi vzpomínkový sešit. Realita byla taková, že si na mou prosbu vzpomnělo asi 10 příchozích. Zato se tu objevilo několik „klenotů“. Třeba u černobílých fotografií z roku 1983 jsem musel chvíli pátrat v paměti než mi naskočilo, místo, čas a souvilosti.

Než začal „společný program“, mohli si hosté indivituálně prohlédnout krátká videa, která v nekonečné smyčce běžela na TV v garáži (sezení ve stínu, odhlučněné od venkovného ruchu, díky zapuštění garáže do země i příjemná teplota, … – veliký dík Eve a ségře Lence za pracný výběr videí), jíst, pít, povidat si se starými i novými přáteli, poslouchat, zapívat si či zahrát s živou „kapelou“ (Kadajčo, Radku, Kikino a Pařezi – moc děkuji), …..

Myslím si, že od chvíle, kdy jsem se naučil první tři akordy (z těch dvaatřiceti, které umím), začaly hrát písničky v mém dospívání důležitou roli. Proto jsem jich později znal nazpaměť fakt hodně. Tehdy jsem poslouchal výhradně ty s českým textem, protože jsem rozuměl o čem ta píseň je. A četl-li jsem pozdějio dobrovolně nějakou poezii, bylo to výhradně díky tomu, že jsem báseň slyšel nejprve jako zhudebněný text. Díky tomu znám v podstatě jen básníky, kteří zároveň psali i skvělé písňové texty – Kajnara, Suchého, Hraběte, Žáčka, Skácela, Dědečka, …

Abych dnešní setkání ozvláštnil nečím netuctovým, připravil jsem si pro zájemce jakýsi „test znalostí písniček“, který jsem uvedl mým oblíbeným (výše uvedeným) citátem Pete Seegera.

Potěšilo mne, že ne úplně lehkou „disciplínu“ úspěšně absolvovaly 4 cérky (na chlapy to bylo zřejmě intelektuálně těžké) a já mám do zásoby připravenu jednu netradiční aktivitu, kterou možná asi při nějaké příležitosti použiju :- )

V mailu, který jsem cca měsíc před 60. MÍLÍ rozesílal těm, kteří projevili zájem se tohoto víkendu účastnit, jsem psal, kdo co na téhle akci organizuje, aby se v případě potřeby obraceli přímo na ně se svými požadavky, připomínkami, stížnostmi a komentáři. Kompletní catering má na svých bedrech Irča, která z velké části využila Luborovy nabídky. Prý se jí nabízel i Miris se svými proslulými odtučňovacími grilovanými burgery z masa od Černockého, ale upřednostnila jistotu :-).

Švédský stůl je úžasný vynález. Nikdo vám neurčuje, co si máte dát. Nikdo se neurazí, když si místo guláše naberete tatarák, po něm salát a nakonec zákusek. Je to gastronomická demokracie v té nejčistší podobě. A přesně takovou atmosféru jsem si přál i pro celou 60. MÍLI. Ať si každý dělá to, na co má právě chuť.

Myšák je plnohodnotně zapojen do rodinného organizačního týmu. Mimo jiné má na starosti zajištění fotky dronem při hromadném focení a tisk. Tiskárnu jsem viděl jen když jsem ji z obecního úřadu přivezl domů, zapojení, vyzkoušení si řešil sám, za pomoci Irči. Aby si práci usnadnil a nemusel být fixovaný na „stanoviště“, využil možnosti tiskárny a každý si mohl ze svého mobilu vytisknout prostřednictvím načtení QR kódu jakoukoliv fotografii, kterou si zde pořídil. Podle náhodně spatřených fotek to využívaly hlavně děcka, ale pár desítek kousků tiskli i ti dříve narození.

Mimo placky (s magnetem nebo se spinacím špendlíkem) s logem 60. MÍLE, kterou si každý mohl vzít na památku už při příchodu, jsem si připravil i méně tradiční upomínku. Hledal jsem něco originálního a ve finále jsem připravil 60 flashdisků s „výběrem“ (díky Kikino a Hame za výběr i dramaturgické řazení) 60 PÍSNIČEK OD DAZULA.

Flashdisky jsem umístil dole u oplocenky, na začátku „galerie“ fotek. Záměrně jsem nesoustřeďoval všechny připravené aktivity na jedno místo, ale rozptýlil je kolem našeho domu.

Kliknutím na obrázek s QR kódem (kousek výš) si je můžeš poslechnout taky, když těch odvážlivců, kteří si pro disk přišli bylo jen 40 :-)

Nebýt Páji, nenapadlo by nás, že ne každý z hostů bude vědět, kde všude jsou v našem domě záchody, v případě, že bude obsazen ten o kterém ví.

A tak cedulky s označením na všechny tři WC (to čtvrté jsme ponechali kočkám), byly mezi těmi, které jsem dodělával až dnešní ráno – díky těm otrapům, kteří mne včerejší večer svedli k požití vína i když jsem se dost srdnatě bránil.

Pro případ, že by tři WC nestačily, odkazoval by Pája na kadibudku dole u stodoly, kterou jsem postavil na žádost Irči v době budování našeho domu. A z nostalgie jsem ji neodstranil (kadibudku), takže jako záložní řešení je použitelná i dnes.

Pája má na starosti celkovou koordinaci a komunikaci s příchozími hosty, hlídání pevných bodů programu, případnou koordinaci aktivit se kterými někdo z hostů příjde, hašení problémů atd. – tedy nejvděčnější úkol :-)  A jak jej občas pozoruji, vede si dobře – dělá mi radost :-)

Na společné focení se nepodařilo shromáždit několik dětských i dospělých rebelů, ale pomocí jiných fotografií se zná, že se nás tu sešlo minimálně 155.

Jak jsem záhy pochopil, je společné foto záminkou pro to, aby mi přítomní společně zazpívali nově otextovanou píseň.

Na známou melodii „Drunken Sailor“ mi více než stohlavý dav zpívá píseň s textem 60. MÍLE, napsaným jen pro mně. Sesmolil jsem spoustu písniček pro kamarády k různým příležitostem, ale mimo písničky, kterou mi před pár dny věnovaly mé biologické sestry s pomocí AI, pro mne písničku nikdo netextoval, tím spíše naživo zpíval.

Je to milé a potěšilo mne to natolik, že při některých slokách zamačkávám slzu v levém oku. Doufám že to někdo nahrává celé!

Po písničce je taky příležitost pořídit společnou fotografii s maminkou a sestrami – myslím, že podobnou ve svém relativně obsáhlém archivu zatím nemám.

S focením na podobných akcích to je občas složité a ty nejzajímavější okamžiky se často nedaří zachytit. A fotky od účastníků akce se často schází mnoho dnů a týdnů, leckdy nikdy nedorazí. Proto jsem se nechal inspirovat oslavou 50. výročí písně DANCING QUEEN folkové skupiny ABBA (tak maskovala svou oslavu Jitmelka) a vytvořil na google účtu prostor, kde mohou účastníci akce na místě sdílet své fotky. A tak kliknutím na QR kód můžeš nahlédnout do fotogalerie z fotek pořízených účastníky akce 60. MÍLE >>>

Ve víru událostí a neustálého povídání s přáteli a příbuznými vůbec nesleduji čas. Spoléhám na Páju, že to má nějak pod kontrolou a v případě komplikací volí nejlepší variantu řešení všech případných časových posunů. Ale v cca 17:00 mne Klíště navléká do mého skautského kroje, který ji musela dát Irča. To už vnímám, že mimo Hama, který si odskočil z tábora Slavičínských skautů, tu je těch lidiček ve skautském kroji nějak víc. Tuším, že se převlékli na nějakou šestkařskou kratochvíli, které se mám zřejmě účastnit i já.

Jsem vyzván abych se spolu s Klíštětem, Raďochem a Mirisem chopil specielně pro tuto příležitost vyšité vlajky, a slavnostně ji pověsil na včera vztyčený stožár. To vypadá na lepší aktivitu než indiánský Tanec slunce :-)

Za zpěvu Junácké hymny vlajku vytahuji na stožár, pak zazní šestkařský pokřik o tom jak nejsme žádní mamuti a je mi udělen BOBŘÍK ZA ZALOŽENÍ 6.KOEDUKOVANÉHO ODDÍLU v roce 1997.

Mezi přítomnými je cca 40 současných i bývalých členů ŠESTKY – to později překvapivě zjišťuji z podpisů na specielní vlajce, která mi po skončení akce 60. MÍLE zůstala.

Dostávám dary od oddílu i přítomných. A že je jich nepočítaně. Rozbalovat je budu později, nyní bych tím strávil aspoň dvě hodiny. Ale při dárku, který se prý podle skotské (?) tradice nesmí dávat jsem Peckou nucen jej rozbalit – vidím nádherný nůž v koženém pouzdře a pětikorunu. Pecka mi vysvětluje, že darovaný nůž přeřezává přátelství mezi tím kdo jej daruje a tím, kdo ten dar přijme. Proto mám u nože i minci, kterou musím dát Owainovi a tím si ten nůž od něj koupím – on mi jej nedaruje, on mi jej prodává, aby naše přátelství neutrpělo.

Když periferním viděním zjišťuji, že Pája, Vadym a Pípa stěhují z obýváku televizi na stůl k muzikantům, začíná mi docházet, že se blíží 19:30 – čas premiéry filmu DAZULOVA 60. MÍLE.

Asi třetina hostů usedá ke stolům, jiní zůstávají stát, aby na velkou obrazovku dobře viděli. Původně jsme zvažovali promítání na plátno, ale jsem rád, že nakonec zvítězila televize. Venku je ještě dost světla a na plátně by byl obraz sotva patrný.

Do konce devadesátiminutového filmu vydrželo mnohem víc lidí, než jsem čekal. Beru to jako důkaz, že je snímek alespoň trochu zaujal – nebo že byli natolik ohleduplní, aby neutíkali uprostřed promítání. Ať už to bylo jakkoli, měl jsem z jejich pozornosti i z následného potlesku radost. Po měsících vybírání videí, nahrávání písniček, přerušového natáčení „rozhovorů“, stříhání (to poslední, kdy bylo potřeba film zkrátit ještě aspoň o 10 minut, jsem si musel udělat už sám) to byla ta nejhezčí odměna. Veliký dík Michálkovi a Pájovi za poslední připomínky.

Chvíli po skončení premiéry filmu se zapaluje „slavnostní“ oheň. Zorganizování zapalovacího rituálu jsem nechal na Pájovi a těch, se kterými se domluvil. Před téměř půl stoletím jsme obdobně zapalovávali výroční ohně v TOM Lvíčata (dnes 4.CH Lvíčata). Jen ta Vlajka se zpívala za doprovodu kytary a nesedávali jsme na luxusních skládacích lavicích :-)

Slavnostní oheň pro mě měl zvláštní kouzlo už jako pro ogara. Plameny šlehající do tmy, vůně kouře, jiskry stoupající k nebi a kruh lidí kolem – to všechno ve mně vyvolávalo pocit, že se děje něco výjimečného. Že na chvíli přestal být obyčejný den obyčejným. Dnes už oheň vnímám jinak, a přece vlastně stejně. Není to jen několik hořících polen. Je to okamžik, kdy se lidé přirozeně ztiší, kdy se zpomalí čas a rozhovory dostanou jinou podobu. Někdy stačí jen sedět, dívat se do plamenů a být spolu.

Tady dnes prvně beru do rukou kytaru, druhou vrážím do ruky Milanovi, abychom si spolu zadrnkali pár písniček. Příští týden v tuto dobu budeme sedět taky u ohně, protože budeme na tradiční, už 27. akci SMBS (S tebou mě baví svět), tak se dnes aspoň trošku rozehrajeme :-)

Kytary kolují, přináším si foukačku i kajon, zpívá se, vzpomíná, vládne uvolněná nálada a veselí. Je mi fajn. V tuto chvíli netuším, že tu zůstanu s několika vytrvalci až do svítání.

Dnes se tu sešlo neuvěřitelně pestré společenství lidí: pět lékařů, kurátor sboru, podplukovník, soudkyně, několik pedagogů a programátorů, starosta, spisovatelka, pár doktorů přírodních věd, inženýrů, radních, pokrevní příbuzní, kamarádi…

Krásná směsice skvělých lidí. A já jsem šťastný, že si navzdory svým povinnostem, plánům, lákadlům i nečekaným životním událostem našli čas právě na mě. Že jim stálo za to urazit stovky kilometrů až k nám na paseky. Že jsem pro ně byl alespoň na jeden den důležitější než dovolená, oslava narozenin, jiný program nebo některá z tisíců lákavějších možností, které život nabízí. V dnešní uspěchané době to rozhodně nepovažuji za samozřejmost. O to větší vděčnost cítím ke každému z nich. A právě tohle mi běží hlavou ve chvíli, kdy se na okamžik vzdálím až na konec louky a z větší dálky se dívám na plameny „slavnostního“ ohně.

nedělní uklízení

Moc jsem toho od cca 4:30 do 8:15 nenaspal, ale než jsem se přidal k uklízečům, kteří už skládali lavice a stoly (díky Lešku, Jardo, Robine, Pime, Murzo, Pade, Ivo a Markéto za pomoc), stačil jsem si při snídani na terase příjemně popovídat a zavzpomínat.

Dokud nás tu je hodně, využívám toho a soustřeďuji se na bourání a ukládání párty stanů, tee-pee, … na které je potřeba více rukou.

Ale využívám i děcka, aby posbíraly rozvěšených 210 zalaminátovaných fotografií a uložily je do složek, aby byly připravené na 106. MÍLI. Kolíčky sbírají do tašky, tu si uložím do banánovky s fotkami. Stejně tak děcka pomáhají sundat 73 cedulí s písničkovým kvízem.

Uklízíme zvolna, je krásné počasí a většina nemusí nikam spěchat. Je pohodové nedělní ráno.

Stoly, lavice a párty stany vracíme a skládáme v obecním skladu v cca 15:30. Tady se taky loučím s posledními hosty a domů už vyjíždím jen s Myšákem a Nikem.

Ještě zdaleka není vše uklizeno, ale to už pomalým tempem zvládnu sám během dneška a zítřka. A když sundám všechny rozvěšené hamaky z lesa až ve středu nebo čtvrtek, také se asi nic nestane.

Cítím obrovskou vděčnost vůči Irči, Pájovi, Zdendášovi i Myšákovi. Svým nasazením a spoustou odvedené práce nesli velkou část celé akce na svých bedrech. Díky nim všechno fungovalo tak, jak mělo, a já jsem si svou 60. míli mohl užít.

 

rozbalování darů

Byl jsem obdarován nejen přítomností úžasných lidí, ale taky hromadou fyzických darů. Celou neděli jsem věnoval úklidu po akci a tak jsem se k rozbalování darů dostal až v neděli 23:15 a protáhlo se to do pondělní druhé hodiny ranní. Otevřel jsem si k tomu jednu z mnoha lahví vína, které jsem dostal (tahle byla zrovna se série „bio“ s mojí fotografií na etiketě) a rozbaloval jeden dar po druhém.

Děkuji všem za originální dary – symbol práce, úžasné nože, kompasy, goretexový bivakovací pytel, staré časopisy, přívěsky, sklenice na víno, dobíjecí elektrickou vývrtku, mapy a mapky, dobroty „z vlastní zahrádky“, s fantazií zabalené dolary i koruny, …

U poloviny jsem si pamatoval od koho jsou u druhé poloviny jsem to okamžitě poznal z ručně psaných milých a originálních vzkazů i přání. U čtení některých z nich mi slza ukápla, ale u Bohoušova dopisu jsem už trošku brečel – určitě tomu pomohlo to víno, protože jsem okoralý tvrďák, kterého jen tak něco nedojme.

Milý Dazule,

po dlouhém rozvažování, čím bychom Tě mohli potěšit k Tvé 60. míli mě nakonec napadlo jediné: něco Ti napsat.

Ohlížím se tedy zpět za těmi 30 lety našeho občasného setkávání a mísí se ve mně hlavně dva pocity.

Tím prvním je pocit nedostatečnosti. A nemyslím tím jen srovnávání se s Tvou neuvěřitelnou činorodostí, pílí a nadšením, s nimiž své plány a projekty vysníš, vymyslíš a nakonec přes všechny překážky zrealizuješ. Mám na mysli i několik zcela konkrétních věcí.

Tak třeba, když jsi před touto svojí více než rok dopředu plánovanou oslavou prosil o natočení videopříspěvku k filmu Dazulova 60. míle. Přemýšleli jsme s Lenkou, přemýšleli. A nakonec to nezvládli. Pak se ozvala i Jitmelka a opět prosila, tak jsme opět přemýšleli… a nakonec to zase nezvládli… Ne, že bychom nechtěli nějak pomoci při vzniku filmu, ale to konkrétní zadání a formát neobstálo ve střetu s naší hektickou každodenní realitou.

Další naprosto aktuální situace, kdy cítím pocit nedostatečnosti: je právě sobota 25. července dopoledne, a my přemýšlíme, co bychom Ti k těm šedesátinám mohli tedy dát, když už dnes máme jet na tu velkou oslavu na pasekách a už jen podle plánovaného programu se tam těší i naše děti malé i velké, což už není žádná samozřejmost.

A do třetice, ani to časté vzpomenutí na vás v modlitbě, pro které jsem se kdysi rozhodl po vzoru mementa trapistických mnichů, už nezvládám tak pravidelně jako kdysi…

Než se dostanu k druhému pocitu, přidám pár vzpomínek na naše nepříliš časté setkávání. První je stará třicet let a je z valašské dřevěnice Kusalíno ze setkání účastníků kurzů Fons, které jsi tehdy organizoval. Všude kolem sníh a zima a Ty vytahuješ paraglidový kluzák a necháváš účastníky a účastnice poletovat po louce. Někdo končí ve stromech a keřích a mám pocit určité nebezpečnosti. Pak večer na chalupě vezmeš kytaru a s pomalu se zužující skupinkou chlapců a pohledných dívek do rána hrajeme a zpíváme. O to větší je mé překvapení, když se v neděli ráno objeví Irča s dvěma chlapečky (o existenci této trojice jsem celý víkend neměl ani tušení) a se špetkou sarkasmu komentuje počínání svého manžela… Podrobnosti si už nepamatuji, je to přece jen vzdáleno třicet mil v minulosti, ale můj tehdejší obrázek o Dazulovi byl asi takovýto: sympaťák, ale trochu blázen a líbí se mu hezká děvčata, stejně jako mně… Dojem se pak ještě zvýraznil po přečtení Semínek s názvem Pik Skaut, popisujících cestu do Pamíru a zdolání dosud nepojmenovaného vrcholku…

O pár let později, tuším v roce 1999, jsme se shodou okolností potkali na táboře ve vojenském prostoru Libavá u Podlesí, tábořiště našich oddílů byla kousek od sebe. Já jsem se na tábor našich skautů přijel už jen na pár dní podívat, Ty jsi vedl tábor svého poměrně nedávno založeného oddílu – Šestky Kateřinice. Váhal jsem, zda se mám zkusit u vás zastavit, jestli si mě budeš vůbec pamatovat – a nakonec z toho byla určitě nejméně hodinová procházka po okolí, kdy jsme zjistili, že máme stejné hrdiny, totiž Miloše Zapletala a Mílu Nevrlého i podobné názory na svět a najednou jsme si byli zase o kus bližší. Od té doby jsme se čas od času potkali či navštívili a rádi spolu vykládali…

Tím se postupně dostávám k druhému pocitu: vděčnosti. Je toho spousta, Dazule, za co jsme Ti i s Lenkou vděční.

Když se v roce 2003 Lenka stala třetí šéfredaktorkou Roverského kmene a náš olomoucký byt se proměnil v redakci, kde vznikalo všechno, jak se říká na koleně, jedním z našich problémů byl nedostatek fotek pro jednotlivá čísla Kmene. A tehdy jsi nám štědře přispěl tuším šesti dévédéčky plnými pěkných fotek z činnosti vašeho oddílu a vytrhl nám tím velký trn z paty. Perličkou je, že naše PC nemělo ještě DVD mechaniku, takže jsme si museli u kamaráda nechat disky překopírovat na cédéčka…

Další velkou vděčnost vůči Tobě jsem pocítil, když jsem díky grafickému programu od Tebe mohl splatit desetiletý dluh a udělat knížečku pro účastníky našeho kurzu Fons Jeseníky 1999. A taky třeba, když jsem si před nedávnem po asi třiceti letech mohl díky Tobě přečíst pokračování komiksu Roy a jeho bobři, který jsem hltal jako kluk na stránkách Junáka z roku 1947 a který tehdy v nejnapínavějším místě přestal vycházet, protože se redakce už před komunistickým pučem rozhodla šetřit valuty a okamžitě ukončit nákup dalších dílů komiksu u zahraničního partnera. O to víc si těchto dvou drobností cením, protože jsi pro splnění obou těchto mých přání musel v něčem trochu porušit své pevné zásady…

A další vděčná vzpomínka. V našem stařičkém olomouckém bytě (kde kdysi byla redakce Kmene) jsme před pár lety potřebovali přebudovat bytové jádro, aby tam třeba později mohl během studia bydlet některý z našich synů.  Hned jsme si vzpomněli na firmu Lachim. Byl jsi velmi ochotný a domluvil jsi nám po telefonu konzultaci se svým kolegou Lubošem Gargulákem. Ten se mi skutečně brzy ozval, ale poté, co zjistil, že se jedná o kompletní rekonstrukci panelákového jádra a navíc až v Olomouci, usoudil, že to nepůjde. Byli jsme trochu zklamaní, ale chápali jsme to. Za pár týdnů ses mi ozval zase Ty, jak to dopadlo s tou rekonstrukcí. Tak jsem řekl, že z toho bohužel sešlo, ale že to chápeme. No a za pár dní se opět ozval kolega Luboš s tím, že by se to přece jen nějak dalo udělat… Nevím, jak jsi to dokázal, ale dopadlo to nakonec skvěle.

Takto by se dalo ještě dlouho pokračovat. Naše zatím poslední setkání proběhlo loni v květnu, na pohřbu našeho společného přítele Miloše Zapletala. V rozhovoru při pohoštění po obřadu jsem, myslím, vyjádřil obdiv nad některým Tvým počinem či Tvými zásadami a Ty ses na mě upřeně zadíval a pronesls: „Jen jestli to není pýcha, Bohouši, jak jsi mi jednou řekl!“ Uf, projela mnou vlna studu – kdoví, co jsem kdysi tomuto skromnému příteli nerozumně řekl a on doteď na to vzpomíná a přísně posuzuje své skutky…

Dnes ráno jsem ztěžka vyběhl (a to mám zatím o šest mil kratší cestu a neměl jsem polámané skoro všechny kosti!) na své sedmikilometrové kolečko ve veselském parku a přemýšlel přitom, co tedy milému Dazulovi dát či napsat k jeho výročí… A vzpomněl si přitom na sv. Františka, který má letos také kulaté výročí: „Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme, kdo ztrácí nalézá sebe i jiné, kdo bližním odpouští, sám milost pozná…“

            Dazule, velké díky za vše a – dá-li nám to Pán – těšíme se na setkávání s Tebou i Irčou na dalších mílích našich cest!

Veselí n. M., 25. 7. 2026                                                       Josef Tillich – Bohouš

 

Na závěr zde zachycených neúplných střípků si uvědomuji, že cítím vděk za celoživotních přátelství kterými jsem byl obdařen a že emočně budu akci 60. MÍLE ještě několik dnů vstřebávat i dospávat :-)

 

 

SESTŘÍHANÉ VIDEO Z 25.7.2026, KTERÉ NATOČIL MICHÁLEK (30:22):

 

NESESTŘÍHANÉ VIDEO Z 25.7.2026, KTERÉ NATOČIL MICHÁLEK (1:13:13):

 

Původně jsem měl v plánu promítnout časosběrný film DAZULOVA 60. MÍLE jen během oslavy 60. MÍLE – jako malou odměnu pro ty, kteří dorazili. Dokonce jsem říkal, že po akci jej pošlu jen těm, kteří se na něm budou sami podílet tím, že mi pošlou video, které bude možné do filmu zařadit.

Jenže ne každý měl možnost vidět film celý. Někdo musel uspávat děti, jiný řešil rodinné povinnosti – a potřeby těch nejmenších mají samozřejmě přednost. V následujících dnech mě několik z vás požádalo, jestli bych film přece jen nesdílel i s ostatními. Pět dní jsem váhal. Chtěl jsem, aby zůstal vzpomínkou spojenou jen s tím jedinečným večerem, případně odměnou pro ty, kteří do něj přispějí vlastními záběry.

Nakonec ale převážila myšlenka, že vzpomínky mají největší smysl tehdy, když se o ně můžeme podělit. A protože několik lidí o značnou část promítání přišlo ne vlastní vinou, rozhodl jsem se pustit DAZULOVU 60. MÍLI ven.

DAZULOVA 60. MÍLE (1:32:11):