29.-30.8.2026 – Loučení s prázdninami pod plachtami

Padovo sestříhané video (2:42):

(Dazul) Jestliže se loňské LOUČENÍ S PRÁZDNIMANI POD PLACHTAMI povedlo, tak to letošní bylo ještě vydařenější –  alespoň pro mne, navzdory problémům a potížím, které nás pronásledovaly.

Tahle tradiční akce měla být zároveň možností pro RS vyzkoušet si mořské kajaky, protože už za necelý měsíc máme vyrazit k moři, kde nás čeká několikadenní plavba a tři noci přespávání na skalnatém pobřeží nebo některém z ostrovů. Nikdo z nich se mi ale neozval, že by si chtěl na tuhle akci mořský kajak půjčit, takže jsem se tím dál nezabýval. Nepochybně už mají možnost trénovat někde jinde a jsou na mořskou plavbu dostatečně připraveni. :-)

Dazulovo sestříhané video (4:47):

U organizačně i logisticky podstatně náročnější nekomerční akce MOŘSKÝ KAJAK jsem nevybíral žádnou zálohu. Počítám s tím, že když si někdo místo zablokuje, tak s ním také můžeme počítat. Mořských kajaků budeme mít maximálně sedm a k tomu dva katamarány, takže každé nevyužité místo znamená, že se celkové náklady rozpočítají mezi méně lidí. Pokud tedy někdo na poslední chvíli odpadne – ať už z důvodu nemoci, nebo z jiného – samozřejmě to respektuji. Jen je potřeba si uvědomit, že jeho rozhodnutí má finanční dopad na ostatní. Náklady totiž vznikají nejen za zapůjčení vybavení, ale také za PHM do obecní dodávky a osobního auta s přívěsným vozíkem, kterými všechno potřebné vozíme. Pokud by se tedy mělo opakovat, že někdo místo zablokuje a potom na poslední chvíli odpadne, budu nucen u podobných akcí do budoucna začít vybírat nevratnou zálohu. Ta by alespoň částečně kompenzovala ostatním účastníkům neplánované zvýšení nákladů způsobené uvolněným místem. Anebo to vyřeším ještě jednodušeji – přestanu tyhle logisticky náročné akce organizovat úplně. :-) Přece jen je rozdíl mezi tím, když člověk něco organizuje pro radost a kamarády, a tím, když pak ještě musí řešit, kdo na poslední chvíli nepřijede a kdo za něj zaplatí jeho část nákladů.

V mé úvaze mne utvrdila zpráva od Horky, která mi dorazila, když už jsem na břehu Slezské Harty hodinu kmital kolem sestavování katamaranů: „Moc se omlouvám, Lachy zaspala a nestíháme to dojet, moc se omlouvám ale užijte si to.“ Ještěže jsem odolal pokušení tu přece jen pár mořských kajaků přivézt!

Přesto všechno se tu před vyplutím potkáváme: Pecka, Owain, Hana, Roza, Fabien, Lulu, Jarda, Myšák, Nik, já, Pad, Franta, Kuba, Murza (ten dorazil chvíli po vyplutí), Pípa, Bobiba a Uhlík – tedy 9 dětí a 8 dospělých, celkem 17 účastníků. Dokonce přijeli i Galdovi (+ 4 osoby), ti však nakonec na vodu nevyrazili. Hned po příjezdu totiž urvali kolo na svém autě a nezbylo jim než zavolat odtahovku, která je i s nepojízdným autem odvezla zase zpátky domů. Inu, někdy si člověk naplánuje výlet a realita má zcela jiný program. :-(

Přístup k vodě je sice „veřejný“, ale přilehlý pozemek mají už řadu let pronajatý pro pořádání táborů vodní skauti z opavského Přístavu Poseidon. V době, kdy pořádáme naše LOUČENÍ S PRÁZDNINAMI POD PLACHTAMI, právě bourají stany a uklízejí své tábořiště. Nás naštěstí tolerují a my se zase snažíme co nejméně zavazet. :-) Loni jsme jejich plac poprvé využili k přespání – až poté, co měli navečer všechno uklizeno a sami už odjeli. Letos, pokud se tedy nevyvrbí nic nedobrého, bychom to rádi zopakovali.

Na kousek řeči za námi přišli od opavských dva dospěláci. Jenže v tom kalupu, který jsem měl se sestavováním katamaránů, jsme se ani pořádně nepředstavili. Jeden z nich byl ale Jarda. Znal zřejmě Pajtáša od nás ze střediska (podle katamaranu) a také Střelce z Olomouce. Svět je prostě malý a o náhody v něm není nouze. :-)

Owai s Peckou přivezli své dvě kánoe, které svázali k době a z tarpu udělali velkou plachtu, která je hezky táhla až ke kostelu v Karlovci.

Já přivedl MiniCat 420 (na něm vyplouvám spolu s Padem) a SmartKat na které, pluje Jarda sám. Padovi kluci a naši ogaři zůstávaji s Bobinou u břehu a plácali se tam na paddleboardech.

Pípa pluje na plachetnici Evropa, což je malá jednomístná závodní plachetnice, která si mezi jachtaři získala pověst velmi citlivé, rychlé a technicky náročné lodě. Její návrh vytvořil belgický konstruktér Alois Roland na počátku 60. let. Pípova loď měří pouhých 3,35 metru, je široká přibližně 1,38 metru a její trup váží jen 45 kilo. Má jednu plachtu o ploše kolem 7 m², středovou výsuvnou ploutev a jediný, nezakotvený stěžeň.

Hladina Slezské Harty má dnes minimálně metr (ale spíše 1,5 m) podstav. Nejmarkantnější to je u plovoucího mola u kostela v Karlovci, protože leží několik metrů od kraje hladiny na suchu.

Nás to ale v plavbě nijak neomezuje. Přistáváme kousek od „suchého“ mola a jdeme se s Padem, Jardou a Pípou podívat na hřibitov u odsvěceného kostela.

Na břehu Slezské Harty, vysoko nad hladinou přehrady, zůstal zachován tichý svědek obce Karlovec – starý hřbitov u kostela sv. Jana Nepomuckého. Jeho historie sahá až do roku 1727 a odpočívají zde generace lidí, kteří v Karlovci žili, pracovali, vychovávali své děti a byli součástí zdejší krajiny. V letech 1987–1997 však jejich obec ustoupila výstavbě vodního díla a většina Karlovce zmizela pod hladinou. Z původní obce zůstal jen kostel a přilehlý hřbitov. Dnes působí toto místo zvláštním a silným dojmem – pod kopcem, na němž stojíme, leží pod vodou domy, ulice a příběhy celé jedné vesnice. Hřbitov tak není jen místem posledního odpočinku, ale také jakýmsi památníkem Karlovce a jeho obyvatel. Člověk tu snadněji pochopí, že krajina není tvořena jen lesy, loukami a vodou, ale taky lidmi, kteří v ní po generace žili.

Na hřbitově je hrob s nejnovějším datem úmrtí 18. 7. 2022 i když se zde po zatopení Karlovce v roce 1997 už běžně nepohřbívalo, výjimku tvořili starousedlíci.

Na hřbitově se dochovaly i mohutné rodinné hrobky a náhrobky původních německých rodů. Jejich nápisy by mohly ukrývat odpověď na otázku, kdo z Karloveckých zde odpočívá nejdéle. Ale nemám trpělivost důsledně obejít všechny čitelné náhrobky, takže jsem ani dnes nanašel odpověď, který z dodnes stojících náhrobků je nejstarší.

Pod kostelní a hřbitovní zdí stojí památník. Nahoře je vytesáno: DEN UNSR VATERLAND GEFALLENEN HELDEN, což mi AI překládá jako: „HRDINŮM PADLÝM ZA NAŠI VLAST.“ Je to prý typický dobový jazyk německých válečných památníků. Seznam pod tím ale není pouze seznamem mužů, kteří skutečně padli na bojišti. Je to spíše seznam karloveckých mužů, které místní komunita zahrnula mezi oběti první světové války. U některých jmen je použito „gefallen“ – padl, zatímco u jiných „gestorben“ – zemřel.

První světová válka sice formálně skončila 11. listopadu 1918 příměřím mezi Německem a Spojenci, ale její následky trvaly ještě řadu let. Vojáci se vraceli z front, lazaretů a zajetí, mnozí byli těžce zranění, nemocní nebo trpěli následky válečných útrap. V Evropě navíc řádily epidemie a zdravotní systém byl po čtyřech letech války v katastrofálním stavu. Proto se na památnících obětí první světové války běžně objevují nejen muži padlí přímo v boji, ale také ti, kteří zemřeli na následky zranění, nemocí, vyčerpání nebo válečného zajetí až po skončení bojů. Dobové památníky proto často výslovně rozlišují kategorie Gefallene (padlí), Gestorbene (zemřelí) a Vermisste (nezvěstní).

Když přicházíme ke katamaranům a plachetnici ze hřbitova, už vedle kotví improvizovaný Owainův katamaran z kánoí, a s plachtou uloženou na přídi.

Po chvíli vyplouváme dál k Nové Pláni. Mimo Pípy, který se už vrací zpátky. Přijeli s Bobinou a Uhlíkem pouze ne jeden den. Nám do zbývá do přístavu v Nové Pláni asi 2,5 km, ale místo na sever, musíme plout na západ, takže změnu směru větru v našich plachtách znatelně pociťujeme.

První to, asi ve třetině zbývající plavby, obrací kánoe s Owainem a Peckou. Po několika obratech se k nim přidáváme i my na našem katamaranu.

Nakonec náš manévr a změnu plánu pochopil i Jarda na SmartKatu. Je sice pořád kus za námi, ale z jeho kurzu je patrné, že také mění směr a vrací se do našeho víkendového přístavu. Je skvělé, že si v tomhle složení spoustu věcí ani nemusíme říkat.

Rád bych zde zaznamenal, že dnes mám na sobě (novou) vestu a nesundávám ji ani když s katamaranem přistáváme. Nedávná zkušenost s převáceným katamaranem na neklidných vlnách největšího polského jezera je pro mne pořád mementem. Nerad dělám stejnou chybu dvakrát.

Je skvělé, že když chci během plavby pořídit nějaký videozáznam nebo fotografii, můžu bez obav předat kormidlo Padovi a v klidu se věnovat focení či natáčení. Dnes nám počasí opravdu přeje a byla by obrovská škoda takové podmínky nevyužít. O to víc, když se kolem nás odehrávají okamžiky, které stojí za to zachytit nejen do paměti, ale i na fotografiích a videu.

Právě míjíme Jardu na SmartKatu. Tenhle katamaran je podle výrobce schopen dosáhnout běžně kolem 20 km/h (téměř 11 uzlů), zkušený jachtař až kolem 35 km/h (téměř 19 uzlů). Výrobce zároveň uvádí a Jarda v praxi potvrzuje, že lze SmartKat ovládat i sólo a že je velmi stabilní při rychlé plavbě.

SmartKat je spíš taková „vodní motorka“. Je lehký, rychle reaguje na změny větru a člověk má pocit, že je s lodí bezprostředně spojený. Dle mé osobní zkušenisti je zábavnější, když chceš jezdit, zrychlovat a trochu si s lodí hrát. Kdežto MiniCat 420 je spíš „malá plachetnice“. Jeho větší délka a velmi dobře řešená konstrukce dávají plavbě klidnější charakter. Na trampolíně je více prostoru a loď působí při plavbě ve vlnách dospěleji. Výrobce jej ostatně označuje jako model vhodný i pro rodinné plachtění a až čtyři osoby.

Vítr se dnes rozhodně nefláká. Katamaran se opírá do vln a pod přídí obou nafouknutých válců se voda rozbíhá do stran. Každý náraz do vlny vyžene spršku vzhůru a kapky létají až na malou trampolínu mezi oběma válci. Pad je u kormidla, takže sedím na přídi, cítím vítr ve tváři a každou chvíli čekám další malou spršku. Ale právě kvůli tomu jsme na vodě – vítr, vlnky, stříkající voda a katamaran, který si razí cestu vpřed.

 

U SmartKatu máš občas pocit, že při svižné plavbě letíš po vodě. Loď je lehká a na změny větru reaguje okamžitě. MiniCat 420 se při stejném počasí chová trochu „rozvážnějí“.  SmartKat tě baví tím, jak jede. MiniCat 420 tě baví tím, jak se na něm pluje :-)

Když máš možnost vyzkoušet oba katamarany bezprostředně po sobě, nelze si nevšimnout rozdílů v jejich konstrukci i v jednotlivých detailech – odlišně řešených stěžňů, uchycení hlavní plachty ke stěžni, materiálu vantů (MiniCat používá ocelová lanka), konstrukce kýlu a řady dalších prvků. Jako absolvent strojní průmyslovky si navíc dovolím jeden postřeh: rakouský SmartKat je konstrukčně výrazně jednodušší, a tím pádem by podle mého názoru měla být nižší i jeho výrobní cena. Ostatně je přibližně o 6 kg lehčí než MiniCat 420.

Přesto je situace na českém trhu přesně opačná. Zatímco nový SmartKat se prodává za přibližně 163 000 Kč, nový MiniCat 420 pořídíte zhruba za 140 000 Kč. Rozdíl tedy činí přibližně 23 000 Kč ve prospěch MiniCatu. Je to zajímavý paradox: jednodušší a lehčí konstrukce SmartKatu neznamená nižší pořizovací cenu :-)

Před přistáním v „našem“ improvizovaném přístavu ještě míjíme Pípu v jeho Evropě. Manévruje poněkud ztěžka, protože má záď plnou vody. Díky bočním vzduchovým komorám je tahle malá plachetnice za normálních okolností prakticky nepotopitelná. Když ji ale s Padem pozorujeme z paluby MiniCatu, máme pocit, že Pípa právě pilně nacvičuje na kapitána ponorky. :-)

Příď se statečně drží nad hladinou, zatímco záď se pomalu noří stále hlouběji. Pípa přitom zůstává naprosto klidný a s obdivuhodnou vytrvalostí se snaží svůj vodou zatížený člun dostat ke břehu. Z paluby našeho katamaranu je to každopádně docela působivá podívaná – a přiznejme si, i trochu škodolibě zábavná. :-)

Na kamenném břehu, kromě pařezu, který je právě teď celý na suchu, ale při normálním stavu hladiny bývá téměř celý ve vodě, dominuje kamenné křeslo. To tu během prázdnin postavili opavští skauti. Odsud není vidět žádná chata, chalupa či jiná civilizační vymoženost, jen dva kilometry odsud možno pozorovat kousek odsvěceného kostela. Ale pokud o něm člověk neví, může jej přehlédnout.

Tohle musí být nádherné místo k posezení – zvlášť večer, kdy slunce klesá nad hladinu. Z tohohle kamenného křesla se musí západ slunce pozorovat opravdu úžasně. Člověk si hoví na křesle hodném krále, dívá se na vodu a nechává den pomalu zmizet za obzorem …

Pípa vytahuje svoji plachetnici na břeh a za pomocí Pada z ní vylévá vodu. Není to jen tak, přestože je  plachetnice nepotopitelná, vodu z ní je potřeba dostat ručně. :-)

Je 15:00, a tudíž nejvyšší čas na pozdní oběd. Smečka Pecky a Owaina, stejně jako ostatní, rozbaluje jídlo na kamenné pláži. Slunce příjemně hřeje a při jídle se alespoň trochu prosuší mokré neopreny. Po několika hodinách na vodě je to vlastně ideální kombinace – něco k zakousnutí, slunce do zad a chvíle, kdy se nikam nemusí spěchat.

Protože Myšák a Nik mezitím blbnou na paddleboardech s Frankou a Kubou, obědvám sám. Vystačím si s tím, co jsme cestou sem nakoupili na studený oběd – uheráček, cibule a tortilla. Žádná velká gastronomie, ale po plavbě chutná všechno skvěle. Sedím na sluníčku, pozoruju ostatní na vodě a mám kolem sebe přesně ten druh klidu, který člověk na takovém podniku hledá. Je mi fajn.

V 15:15 má Pípa všechno naloženo a spolu s Bobinou a Uhlíkem odjíždějí domů. Jejich dnešní jachtařská mise tím končí. My ale samozřejmě nikam nespěcháme a zůstáváme.

Do večera je ještě spousta času – a byla by škoda ho jen tak promarnit. Pořád máme k dispozici vodu, slunce, paddleboardy, kanoe i katamarany. A hlavně jsme pořád na výpravě. Takže je vlastně úplně jasné, co bude následovat: válet se na pláži rozhodně ne. Do večera se toho dá ještě spoustu zažít a my ten čas umíme využít. :-)

Plujeme cca 600 metrů na protější břeh, abychom se dalších 600 metrů prošli pěšky k přírodní památce Razovské tufity, což je pozůstatek dávné sopečné činnosti v okolí dnešní Slezské Harty. Jde o vrstvy sopečných tufů a dalších pyroklastických hornin, které vznikly při erupcích před miliony let. Děcka tam ještě nebyly a tak je vhodný čas, aby tohle nádherné místo poznaly.

MiniCat tentokrát kormidluje Myšák a hlavní plachtu i kosatku ovládá Kuba. A nutno říct, že jim to docela jde. Loď si vedou jistě a bez větších problémů drží směr.

Za hliníkový rám trampolíny přivazují lano z paddleboardu, na kterém leží Franta. Franta se nechává za katamaranem táhnout jako živý přívěs. :-) MiniCat tak rázem plní hned několik funkcí – je plachetnicí, remorkérem i tahačem paddleboardu v jednom.

A zatímco Myšák s Kubou pilují své kapitánské a plachtařské dovednosti, Franta si užívá pohodovou jízdu za lodí. Doufám, že žádný nečekaný obrat nebo větší vlna nepřijde právě ve chvíli, kdy bude mít Franta hlavu pod vodou. :-)

V bývalém tufitovém lomu si můžeme zblízka prohlédnout vrstvy tufitů – žhavých úlomků hornin vyvržených při erupcích sopky Velký Roudný, které dopadaly do vody, ukládaly se na dně a postupně ztuhly. Spolu s nimi jsou zde patrné i vrstvy sedimentů nesopečného původu.

Kámen se v lomu těžil pravděpodobně už ve středověku. Nasvědčuje tomu jeho použití při stavbě některých historických budov v okolí.

Sopečné podloží navíc vytváří vhodné podmínky pro teplomilnou vegetaci. V okolí lomu proto můžeme najít například rmen barvířský nebo hvozdík kartouzek.

Razovský tufitový lom ale není zajímavý jen svou geologií. Za totality si toto poněkud stranou ležící místo oblíbili také trampové. V opuštěném lomu, ukrytém mezi lesem a tehdejší hladinou Moravice, se údajně scházeli při trampských potlaších – večerech s kytarami, zpíváním, ohněm a vyprávěním dlouho do noci. Právě odlehlost lomu a jeho členité skalní stěny vytvářely pro taková setkání ideální prostředí.

V 16:30 vyrážíme zpět, abychom se včas připravili na noc. Myšák s Kubou se cestou domlouvají, že asi 100 metrů od břehu skočí z katamaranu do vody a doplavou bez vest až ke břehu. Jako velitel výpravy jejich plán poněkud koriguji a dávám jim na výběr ze dvou variant: 100 metrů s vestami, nebo pokud chtějí plavat bez vest, tak skočit do vody maximálně 50 metrů od břehu. Po krátké poradě je rozhodnuto. Vítězí varianta číslo dvě – 50 metrů bez vest. Vypadá to jako rozumný kompromis.

Já už mezitím kotvím s MiniC atem u břehu. Zvednu hlavu a sleduji, jak se oba výtečníci vydávají do vody. Jenže… něco nesedí. Místo aby těch svých padesát metrů poctivě doplavali ke břehu, rochní se bez vest pořád těch padesát metrů od břehu u paddleboardu s Frantou. :-) Takže ano – úkol byl splněn. Z katamaranu skočili 50 metrů od břehu a bez vest jsou 50 metrů od břehu. Jen jsem nějak předpokládal, že ten zbytek vzdálenosti také urazí. Člověk se na takové výpravě pořád učí. Především to, že nabídnout dvě možnosti ještě neznamená, že si vyberou tu, kterou jsem měli skutečně na mysli. :-)

Katamarány vynášíme z vody do závětří k vrbovému remízku, který odděluje skautské tábořiště od přístupové asfaltové cesty k vodě. Máme je tak bezpečně uložené stranou a zároveň pořád nadohled z místa, kde budeme spát.

Paddleboardy a kanoe pokládají ostatní vzápětí ke katamaránům. Během chvilky tak vzniká malá flotila plavidel odložených pod vrbami – na noc sice mimo vodu, ale stále pod naším dohledem.

Když přeparkovávám auto nahoře k závoře, ostatní mě upozorňují, že mám píchlé zadní kolo. Tohle místo je snad prokleté! Zbyňa Galda tu urve na autě kolo, já si zase píchnu bytelnou pneumatiku u Jeepa. Na jedno místo a jeden den už je to docela slušná dávka smůly. :-)

Kompresor na foukání pneumatik Irča ve svém Jeepu nemá. Jenže pak mě napadne, že aku foukadlo Parkside, které jsem dopoledne používal na nafukování katamaránů, by s pomocí redukce na autoventilek mohlo zvládnout i pneumatiku. Není to sice žádný pořádný kompresor, ale za zkoušku nic nedáme.

A – ano! Funguje to. Pneumatiku se daří nafoukat. Ne sice kdovíjak rychle, ale vzduch do ní dostanu a Jeep může zase odjet. Do rána se sice pneumatika znovu vyfoukne, ale aspoň už vím, že v nouzi dokáže tohle malé aku foukadlo zachránit situaci. Člověk nikdy neví, kdy se z nářadí určeného na katamarán stane na chvíli záchranný kompresor pro Jeep. :-)

Zatímco my jsme byli na prohlídce tufitového lomu, Murza mezitím našel místo, kde dnes přespíme. Je nedaleko od toho loňského, ale tentokrát máme na přístřešky podstatně lepší rovinu, takže se tu bude nejen pohodlně spát, ale bez problémů sem natáhneme i naše tarpy.

Vypadá to tedy, že dnešní noc máme vyřešenou. Teď už jen zbývá doufat, že nám do toho nebude navzdory předpovědi příliš foukat nebo pršet. :-)

Sotva si Myšák vypne svůj tarp, už vytahuje airsoftového Glocka a Kalašnikova, aby si mohl s Kubou a Frantou zastřílet. Zacházet s airsofkou umí, protože dostal důkladný výcvik a poučení od staršího bráchy Zdendy, který má zbrojní průkaz.

Já připravuji večeři pro nás tři – vařím těstoviny a k nim ohřívám fazole CHILLI CON CARNE. Je toho dost, voní to pěkně a hlavně – je to dobré. Nakonec nezůstane vůbec nic.

Zatímco najezení ogaři už střílejí, já ještě vařím plný ešus čaje. Neslazený chutná přece jen výrazně lépe než obyčejná čistá voda. Všechen ho dnes určitě nevypiju, ale alespoň budu mít na ráno nachystané pořádné množství voňavého pití.

Kuba mezitím zkouší střelbu z airsoftového Kalašnikova na vzdálenost 30 metrů. Jako terč mu slouží kmen břízy, do kterého míří plastovými kuličkami. Zkouší také plně automatický režim, tedy nepřetržitou dávku střelby. Vystřílené plastové airsoftové kuličky jsou biologicky rozložitelné, takže se naštěstí v přírodě postupně samy rozloží.

Tahle akce je důležitá především pro tři členy našeho 6. OS klubu – OLDSKAUTI.cz, protože výprava YUKON 2027 po roce příprav přechází do ostré fáze plánování. Už nejde jen o představy a sny, ale o konkrétní kroky, které musíme postupně zajistit.

Potvrzujeme si termín výpravy, řešíme kanadské cestovní vízum, dopravu bagáže, letenky do Whitehorse, půjčovnu expedičních kánoí, satelitní komunikátor a řadu dalších věcí, bez kterých se třítýdenní putování po Yukonu neobejde.

Do odjezdu je ještě dost času, ale právě teď začíná být jasné, že YUKON 2027 už není jen plán na papíře. Pomalu se mění ve skutečnou expedici.

Můj úkol je přesně zvážit jednotlivé součásti osobního vybavení, včetně batohu, abychom měli jistotu, že se vejdeme do stanoveného přepravního limitu. Z oldskautských expedic na Negevskou poušť nebo Saharu už vím, že každý gram se počítá. Můj ešus s obalem bez lžičky váží 245 g, nafukovací karimatka 671 g, letní péřový spacák 962 g, bivakovací pytel 230 g, čelovka 172 g a pončopláštěnka 496 g.

Ještě ale musím zvážit moskytiéru, ručník, lékárničku, powerbanku, boty, hamaku, kletr, nůž a další drobnosti, které se při balení nenápadně sčítají. Nerad bych se pak při pohledu na celkový součet hmotnosti nestačil divit. Vím totiž z vlastní zkušenosti, že batoh má jednu zvláštní vlastnost – každý jednotlivý kus vybavení se zdá lehký, ale když se všechny ty „lehké“ věci sejdou pohromadě, vznikne z nich náklad se kterým se špatně běhá.

Na konci naší porady se pomalu začíná zvedat Měsíc. Jen krátce po úplňku je téměř celý a jeho světlo je natolik výrazné, že si okamžitě bere pozornost pro sebe. Nad hladinou přehrady vzniká nádherná noční scenérie.

Měsíc se odráží ve vodě jako dlouhá stříbrná cesta, kterou občas rozbije drobný pohyb hladiny. Katamarány už odpočívají na břehu a k nám místo ticha od Rázové či Leskovce doléhá hudba záznamu živého koncertu. Navzdory tomu rušiči romantiky postáváme na břehu, pozorujeme hladinu a necháváme si ten obraz uložit někam hluboko do paměti.

Je půl deváté večer a na konci prázdnin už je venku regulérní noc. Vždycky mě udivovalo, jak rychle se během prázdnin den zkrátí. Na jejich začátku je ve stejný čas ještě skoro denní světlo, zatímco na konci už dávno panuje tma. Noc přichází přibližně o půldruhé hodiny dříve než na začátku prázdnin. Člověk si toho během běžného léta ani pořádně nevšimne – a najednou je konec srpna, večery jsou kratší a s nimi se nenápadně vkrádá podzim. Už to je ve vzduchu.

Budím se, když už po páté ráno mezi stromy na východě začínám rozeznávat první červánky. Les je ještě ponořený do ticha, nový den se teprve nesměle probouzí a já si odbývám ranní odlehčení močového měchýře. Pak zase zaléhám do vyhřátého spacáku.

Užívám si ten nádherný stav někde na hranici spánku a bdění. Tělo ještě odmítá vstát, hlava už vnímá šumění lesa, světlo pronikající mezi stromy i to, že venku pomalu začíná další den. Ještě nikam nemusím. Jen ležím, odpočívám a nechávám tělo, aby si doplnilo síly na všechno, co nás dnes čeká.

Ze spacáku se definitivně vyhrabu až po půl osmé. To už je většina dospěláků dávno na nohou a někteří nejspíš i po snídani. Přesto se z mého hrdla nese libé: „Ej už je ráno, už je deň …“ :-)

Vedle mne spal v goretexovém bivakovacím pytli Murza. Trošku jsem mu jej záviděl při loňské plavbě kaňonem Tary, ale už mu jej nezávidím, protože na akci 60. MÍLE jsem od „neznámého“ dárce dostal totožný český vojenský bivakovací systém – Pytel 2000 pro průzkumníky / speciální síly AČR :-)  Zajímavé je, že v dokumentech o vyřazeném majetku AČR byla účetní cena tohoto systému přes 10 600 Kč/kus, takže rozhodně nejde o nějaký levný obyčejný bivakovací pytel (i když ceny armádních „nákupů“ jsou úplně jinou kapitolou). Každopádně to je v podstatě malý jednomístný Gore-Tex přístřešek, který může nahradit stan. Na podzimní přechod Nízkých Tater ideální věc!

V 7:40 se konečně pouštím do balení. Tarp, pod kterým jsme s Nikem přečkali noc, spacák, žďárák, karimatka a všechno ostatní, co se večer tak nějak samo rozložilo kolem nás, musí zase putovat do báglu. K tomu vařím nový ešus čaje – protože bez ranní dávky horkého čaje se žádná pořádná akce přece nemůže rozběhnout.

Ostatní už také zvolna vylézají ze spacáků a naše tábořiště se pomalu probouzí k životu. Dnes ale nikam nespěcháme. Žádné balení na čas, žádné kilometry před námi. Budeme zkoušet ostatní plavidla jen tady v zálivu a na žádnou delší plavbu se nechystáme. Čeká nás tedy pohodové dopoledne, kdy bude hlavním úkolem zjistit, co všechno naše různorodá flotila dokáže – a co všechno naopak nedokáže.

Myšák s Kubou vyrážejí na MiniCatu, Jarda s Frantou obsazují SmartKat a Nik se jde s Rozou trochu čachtat na paddleboardu. Já nejdříve zkouším paddleboard s nafukovací oplachtou a po té, co se mi podařilo odplachtit cca 200 metrů do zálivu a pak zpátky ke břehu bez toho abych spadl do vody, přenechávám svůj stroj Haně.

Pak s Padem usedáme do Owainovy oplachtěné kanoe a vyplouváme, abychom tohle nezvyklé plavidlo otestovali.

Záliv se tak během chvíle mění v malé testovací středisko naší plovoucí flotily. Každé plavidlo má svou posádku, každý něco zkouší a každý je pochopitelně přesvědčený, že právě jeho plavidlo je to nejlepší. Teď už jen zjistit, kdo má pravdu – a hlavně, kdo zůstane suchý :-)

S Padem jsme sice daleko nedopluli, ale vyzkoušeli si, že oplachtěná kánoe představuje zajímavé spojení dobrodružství, řemeslné zručnosti a pobytu v přírodě. Umožňuje cestovat tiše a šetrně k okolnímu prostředí, ať už pomocí pádla, nebo s využitím síly větru. Na klidné jezerní hladině tak nabízí jiný způsob objevování krajiny.

Když jsme zpátky v našem přístavu, přijde mi škoda nevyzkoušet tuhle oplachtěnou kánoi taky sólo. Na katamaranu i vaurienu umím plout sám, tak proč bych to nezkusil i na tomhle „stroji“?

A tak si vychutnávám plavbu sólo. Příď je zvednutá, vítr vane do zad a kanoe po hladině letí jako indiánský šíp. Někde vzadu v hlavě se mi sice vkrádá otázka, jak se asi bude zpátky křižovat proti větru, ale rychle ji zapuzuji. Na to bude čas později. Teď si užívám ukázkovou plavbu.

Úžasné dřevěné Owainovo pádlo používám pouze jako kormidlo. Pádlovat opravdu není třeba. Kanoe si sviští sama a já si připadám skoro jako kapitán zaoceánského parníku – jen s poněkud menší lodí a podstatně větší šancí, že se za chvíli ukáže, kdo je tady skutečně pánem. 😄

Owain před chvílí spadl z oplachtěného paddleboardu do vody a nějak se mu nedaří dostat zpátky na prkno. Mírně tedy měním směr plavby a nabízím mu kanoe jako ideální úchyt, aby se mohl pořádně přitáhnout zpátky na palubu svého plavidla. Dokonce mu velkoryse nabízím, že si to můžeme vyměnit – on dostane kanoe a já si vezmu jeho paddleboard. Hrdě však odmítá. Nezbývá tedy než pokračovat v plavbě dál a nechat Owaina, ať si se paddleboardem poradí po svém.

Čím dál jsem od našeho břehu a čím víc se blížím k protější pevnině, tím víc si uvědomuji, jak silný vítr vlastně vane. Když se pokouším obrátit a vydat se zpátky, zjišťuji, že to nebude tak jednoduché. Vítr i vlny mě neúprosně strhávají zpět do původního směru a ženou mě přímo ke kamenitému břehu. Kanoe si dělá, co chce, a já začínám tušit, že moje pohodová ukázková plavba má před sebou poněkud dobrodružnější pokračování…

Nakonec přistávám na protějším břehu, nějaký ten kilometr od místa, odkud jsem vyplul. Chvíli odpočívám a nechávám ruce vzpamatovat se z právě absolvovaného zápasu s větrem. Pak znovu nasměrovávám kanoe proti větru, odrážím od břehu a pokouším se chytit správný vítr pro křižování.

Marnost nad marnost a všechno je marnost – jak praví klasik. Za chvíli jsem opět jen kousek od břehu. Nezbývá tedy než sundat stěžeň i plachtu a vyplout znovu, tentokrát už jako obyčejný kanoista. Dostávám se sice dál od břehu, ale vítr a vlny mě neúnavně strhávají na opačnou stranu, než potřebuji. Volím tedy novou taktiku: dostat se za každou cenu někam na „náš“ břeh a potom pokračovat v závětří správným směrem.

Chvílemi pádlování, chvílemi jdu po břehu a táhnu kanoe za sebou. Jde to pomalu, ale funguje to. Hlavně se už nevzdaluji od našeho přístavu. V tuhle chvíli je to vlastně docela slušné vítězství.

Mezitím, co já putuji mělkou vodou a v té hlubší pádluji směrem k přístavu, odehrává se nejméně jeden podstatně dramatičtější moment, který později znám už jen z vyprávění. Myšák s Kubou se v protivětru převracejí na katamaranu – a rozhodně ne někde kousek od břehu. Záchranná mise ve složení Owain + Pecka okamžitě vyráží na pomoc. Po krátkém zásahu se jim daří katamaran dostat zpět do původní polohy a posádku zachránit před bídným zhynutím. Zatímco já na opačné straně přehrady statečně bojuji o každý metr, kluci si mezitím dopřávají trochu dramatu ve větším měřítku :-)

Po dosažení přístavu vytahujeme s Jardou kotvící SmartKat na břeh, aby pořádně uschnul a mohli jsme ho následně začít rozebírat a balit. Když se vrací MiniCat, nasedáme na něj a vyplouváme ještě pár desítek metrů do zálivu. Chceme si nacvičit, jak správně obrátit převrácený katamaran.

Pad se nabízí, že celou akci natočí dronem. Paráda! Konečně můžeme z našeho převracení udělat pořádné instruktážní video. Podle domluvy Padovi hlásíme, že „jdeme na to“. Během chvilky je katamaran převrácený – Jarda tahá za stěžeň, já za vanty. Balón na špici stěžně brání tomu, aby se stěžeň dostal celý pod vodu.

Vítr sice není zdaleka tak silný jako před dvěma týdny na Mazurských jezerech, kdy jsme oba katamarany převrátili zcela neplánovaně, ale i teď má převrácený katamaran tendenci nám okamžitě odplout. Trampolína a oba válce totiž fungují jako docela účinná plachta – plocha přibližně 3 × 2 metry.

Poučen polským převrácením se tentokrát okamžitě chytám katamaranu a cítím, jak mě táhne za sebou. Jarda se staví na ploutev válce, který je právě nahoře, a já přehazuji lano z druhého válce na jeho stranu. Obeplouvám katamaran, chytám se lana, zapírám se o spodní válec nohama a tahám za lano tak, abych katamaran dostal zpět do správné polohy. Jarda dělá totéž z druhé strany, jen má díky své poloze těžiště o něco výš. Netrvá to ani půl minuty a katamaran je zpátky na hladině.

Jarda leze zádí na trampolínu a já se pokouším dostat na palubu z boku. Přestože se držím našitého úchytu, nedaří se mi přitáhnout přes okraj. Moje nová plovací vesta – která mě mimochodem stála 2 200 Kč – má totiž na břiše pořádnou kapsu. A ta funguje jako dokonalá zarážka. Přes hranu mě prostě nepustí. :-( Nakonec tedy volím stejnou cestu jako Jarda a na trampolínu se dostávám přes záď.

Po přistání nám Pad oznamuje, že to celé nestihl natočit. Čímž mě docela pozlobil. Po celou dobu této ukázkové akce jsem totiž pečlivě udržoval svůj úsměv číslo 6, abych na instruktážním videu působil dostatečně zkušeně, pohodově a reprezentativně. Přemáhal jsem se naprosto zbytečně. :-( Instruktážní video tedy nebude. Ale úsměv číslo 6 jsem předvedl dokonale.

Rozebíráme katamarany a já se mezitím pouštím do foukání kola Jeepu. Když pak chci nastartovat a popojet po louce blíž k rozebraným katamaranům, abychom je mohli pohodlněji naložit do auta, přichází další překvapení – Jeep nejde nastartovat.

Nakonec pomáhají Pad s Owainem a startovacími kabely. Jeep naštěstí naskočí. Od této chvíle si ho už netroufám vypnout, takže motor běží celou dobu, zatímco balíme katamarany do vaků a nakládáme je do auta.

Zadní kolo se mi bohužel nepodaří dofouknout tak, jak bych potřeboval. V aku foukadlu totiž dojde baterie. Nezbývá než doufat, že alespoň dojedeme do Oder, kde by na nějaké benzince mohl být kompresor.

Je tam! Do Oder přijíždíme téměř po ráfku, kolo dofoukneme a pokračujeme dál. Ve Valmezu si celou proceduru zopakujeme. A domů na paseky nakonec dorážíme zase téměř po ráfku. Dolů ke stodole, kde chceme katamarany vyložit, si troufám až poté, co zadní kolo pořádně dofoukneme domácím kompresorem. Teprve když vyjedu zpátky k domu, odvažuji se Jeep konečně vypnout.

A hned vzápětí zapojuji autobaterii na nabíječku a začínám se modlit, aby se ji podařilo dobít.

Úžasné plachtění přece nemůže být zadarmo. Musí být něčím vykoupené, říkám si, když později rekapituluji celý tenhle víkend. Převrácené katamarany, koupání, Jeep na kabely, kolo téměř na ráfku… Ale co na tom? Tomuhle víkendu dávám jedničku s hvězdičkou! :-)

Nesestříhané video ze záběrů Pada, Kuby a Dazula (18:39):

 

Nasdílené fotky a videa z této akce >>>