(Dazul) Před pár týdny jsem s hrůzou zjistil, že jsem letos ještě nebyl na paraglide. Od té doby, co mi výrobce odmítá potvrzovat „STK“ (protože tenhle padákový kluzák má už víc než 25 let, i když je ve výborném stavu – neb se k němu chovám lépe než k sobě), na něm „hopkám“ jen na mezi, a ještě k tomu čím dál méně často.
Létat do větších výšek se nepouštím především proto, že mi ze stejného důvodu odmítli odborně sbalit záložák (záložní padák). Ten je přitom ještě zachovalejší než samotný padák. A tak zatím hopkám bez něj. Ale dal jsem si socialistický závazek, že si ho přes zimu sbalím sám – podle nějakého návodu na YouTube. Tak se snad na jaře možná pustím trochu výš :-)
Ale protože by mé oblíbené nesportovní aktivity nebyly letos bez paraglidu úplné, poznamenal jsem si do kalendáře, že musím ještě v září vyrazit „provětrat krovky“, dokud se to ještě dá. Když jsem měl čas, foukal vítr buď příliš silně, nebo zrovna z jiného směru, než jsem potřeboval. A tak jsem akci PG (paraglide) už dvakrát přesunul na později. Dnes to ale vyšlo.
A tak za zpěvu písně „Dokud nohy nebolí, dokud nejsem o holi…“ sedám s Nikem na čtyřkolku a i s paraglide vybavením se přesouváme přes údolí na protější kopec do Březin nad Skočovem. Když fouká jižní vítr, je to tady ideální místo pro létání.
Nik má dnes hned dvě funkce – taxikáře a kameramana. Na čtyřkolce mě bude i s padákem vyvážet z údolí nahoru na startovačku a při tom se pokusí zdokumentovat i dnešní létání. Dneska mám zkrátka profesionální servis :-)
Když jsem kupoval od Pajtáše katamaran, přibalil mi k němu i ruční anemometr – malý přístroj s vrtulkou, který měří rychlost větru. Na katamaranu jsem jej nikdy nepoužil, ale od té doby ho vozím ve výbavě na paraglide.
Dnes, po roce, konečně přichází jeho chvíle. Měřím, kolik tady, zhruba dva metry nad zemí, fouká. Vítr je zatím proměnlivý – mezi 3 a 4 m/s. Nahoře budou nejspíš i nějaké nárazy, ale podle Windguru by neměly přesáhnout 7 m/s, což by ještě mělo být bez problémů.
Protože jsem se na tomhle místě před devatenácti lety znovu narodil, mám k němu i po těch letech stále respekt a nepouštím se to do „žádných velkých akcí“.
Dávám si dnes jen dva lety. První na rozehřátí, kdy se kluzák jen těžce odlepuje od země, a druhý už plnohodnotný, kdy mě to táhne nahoru jako rychlovýtah. Kdybych netahaval řidičky pod zadek, vytáhlo by mě to klidně do sta metrů. Což o to – za jiných okolností (= mít u sebe záložák) bych to uvítal, ale jak jsem už předeslal, bez záložáku se držím raději při zemi (= někde mezi 30–40 metry).
Při druhém letu jsem měl trochu problém vyklesat zpátky k zemi. Pořád mě to drželo někde kolem dvaceti metrů a chvílemi jsem měl pocit, že ve vzduchu vlastně stojím na místě. Jenže na šňůrách se tyhle pocity prožívají přece jen intenzivněji než při pohledu ze země. Tam člověk vidí kluzák, jak si poklidně poletuje. Ze sedačky už to tak poklidné vždycky není – já to vnímal jako divočinu a souboj nervů :-)
Když po takovém šťastném přistání vyhodnotím let jako „nářez“, může být počasí sebelepší, ale já už ten den další let nepodnikám. Možná jsem trochu pověrčivý, ale jeden volný pád z 27 metrů už jsem přežil a druhou podobnou šanci bych zřejmě nedostal. Takže dnes dávám na svou intuici přece jen o něco víc než před devatenácti lety. :-)
Při dosednutí na louku kousek od asfaltky se dávám do řeči s Lenkou, která i se svou rodinou bydlí do dostavění jejich domu nedaleko u rodičů. Lenka byla před lety součástí naší ŠESTKY a dnes pomáhá na táborech Royal Rangers, takže je o čem povídat. Moc příjemné a hlavně úplně neplánované setkání.
Mezitím dnešní počasí přilákalo další dva paraglidisty, takže se můžu kochat pohledem na modernější bezmotorové kluzáky.
Dnešní „větrání krovek“ bylo velmi povedené :-)