Balkánské putování po západním Řecku, Albánii a Severní Makedonii
(Pad) Po dvou letech, kdy jsme pokaždé strávili jeden zářijový víkend ve Finsku, se naše pozornost díky nadšené propagaci Zdeňka obrátila na Balkán, a to konkrétně do Albánie. Zaujalo nás jeho nadšené povídání, že tam jsou v kaňonech staré osmanské mosty a sirné jeskyně na hranici s Řeckem a další zajímavá místa, která ještě nejsou tak turisticky profláklá a je potřeba se podívat, než se to změní. Vzhledem k tomu, že Albánie je od nás téměř 1500 km, tak první debata byla, jakou formou se tam dopravit. Variantu, že bychom tam letěli a půjčili si tam auto jako loni v Laponsku, jsme nakonec zavrhli a rozhodli se, že pojedeme opět Zdeňkovým off-roadem Nissanem. Zdeněk dokonce prohlásil, že by mu nevadilo, kdyby mu v Albánii starého Nissana někdo ukradl a dostal na to potvrzení od policie, a tím pádem nějaké peníze od pojišťovny. Zdeněk naplánoval cestu tak, že první tři dny strávíme v Řecku a teprve pak se přesuneme do Albánie. Díky tomu jsme 1,5 dne strávili v oblasti Meteory, kde jsme si udělali několik hezkých výletů do skal. Při jednom z nich jsme se dostali až na vrchol skály 300 metrů vysokého útesu u zrušeného kláštera „Svatý duch“.
Zážitkem byla také návštěva „Dračí jeskyně“ pod klášterem Varlaam.
Třetí den večer jsme se přesunuli 170 km na západ do oblasti Severního Pindosu. V rámci úspory času jsme jeli přímo přes hory vedlejšími silnicemi, což znamenalo nekonečné množství serpentýn, při kterých Koko s Padem úpěli, když lítali ze strany na stranu, zatímco prostřední Ondra usnul s komentářem, že ho to kolíbání uspává. Když jsme pak dojeli do našeho ubytování ve vesnici Asparaggeli, zjistili jsme, že staří manželé, kteří se o nás měli starat, neumí ani slovo anglicky, což ale vyřešili tím, že zavolali dceři, která po telefonu překládala z řečtiny. Dva dny jsme pak posunkovali se srdečnou paní Alkiotis, která nám dělala skvělé domácí snídaně (pitu, burek). Když nám jeden večer přinesla každému misku třešní naložených v domácím medu, tak jsme ji pozvali na panáka domácí slivovice.
Kaňon Vikos, který je podle Řeků nejhlubší soutěska na světě, byl skutečně impozantní a osmanské mosty v něm nás okouzlily. 20 km v 35 stupních ve stínu bylo náročných, zvláště sestupy a výstupy do hlubokého kaňonu.
Zdeněk nám večer řekl, že tuto cestu měl rozvrženou původně na dva dny, ale protože jsme neměli tolik času, tak to shrnul do jednoho dne 😊
K soutěsce jsme se vrátili ještě druhý den, když jsme došli na známou vyhlídku do kaňonu.
Impozantní také byla kamenná cesta do vesnice Vradeto, 1500 metrů dlouhá cesta překonávající 300 metrů převýšení, která měla 39 zatáček a 1110 schodů.
Na celnici z Řecka do Albánie jsme byli jediné auto a Zdeněk musel na albánské celnici doložit, že naše auto není kradené.
Hned první výlet v Albánii byl nezapomenutelný. Zdeněk naplánoval cestu kaňonem hraniční řeky Sarandoporo do Sirné jeskyně a ke zrušeným termálním lázním. Pro jistotu jsme si vzali s sebou pasy, protože po cestě jsme se na chvíli vrátili do Řecka. Cesta navíc náhle končila na okraji skály, kde v minulosti byl asi most na druhou stranu. Dolů do kaňonu jsme slézali po skále a následně přebrodili nejprudší část řeky.
Pak už jsme vytáhli čelovky a vlezli do jedné z jeskyní. Cestu v ní dost znesnadňovala velká vrstva bahna, do kterého se bořily naše Keen sandály, a také pronikavý sirný zápach. Obrovskou pavučinu velkou až 100 metrů čtverečních, zdokumentovanou českými speology, jsme neviděli, ale i tak to byl velký zážitek.
Za zatáčkou kaňonu jsme našli opuštěné lázně a kromě jednoho muže, který chvíli před námi dojel na mopedu a přebrodil řeku, jsme tam byli úplně sami. Střídavě jsme se koupali v přírodním bazénu a v řece, která teplotně byla velmi příjemná.
Všiml jsem si, že onen muž, který přijel na mopedu, vlezl do další zatopené jeskyně přímo u termálních pramenů, tak jsme tam taky vlezli a uvnitř ní objevili vývěr jednoho z pramenů.
Cestou zpátky autem na normální silnici jsme si užili několikeré projíždění řekou.
Další den nás čekal výlet k vodopádu Sopotit (nebo spíš zbytku, co z něho zbylo po extrémně suchém létu) a brodění v kaňonu Langarica, které slibovalo velkou zábavu. Naše cesta začínala u osmanského mostu Kadiut poblíž horkých pramenů Bënja.
Tento vápencový kaňon, dlouhý přibližně 5 kilometrů, vyhloubila řeka Langarica. Vyznačuje se strmými vertikálními stěnami, které dosahují výšky až 150 metrů, přičemž v nejužších pasážích se k sobě skály přibližují na pouhé 3 metry. Bezpodmínečně nutné jsou pevné boty do vody a věci ve vodotěsném vaku. My jsme byli dobře vybaveni, všichni jsme měli kvalitní sandály do vody značky Keen :-) První kilometr jsme potkávali dost lidí a brody byly jen nad kotníky, ale postupně, jak se kaňon zužoval, tak už byla voda po pás.
A na konci cesty došlo i na plavání :-)
Nazpátek jsme se vraceli stejnou cestou a u ústí kaňonu jsme se naložili do jednoho z volně přístupných bazénů u jednoho z šesti termálních pramenů. Voda v pramenech dosahuje teploty kolem 30 °C, je bohatá na síru a další minerály a každý z pramenů má podle místních tradic odlišné léčebné účinky.
K autu jsme přišli už za šera, převlékli se do suchého a čekala nás 120 km cesta k moři do městečka Ksamil na jihu Albánie, které je na dohled od řeckého ostrova Korfu.
Další, už třetí den v Albánii, ve znamení historie a gurmánství. Čekala nás prohlídka historického Butrintu, což je nejvýznamnější a nejnavštěvovanější archeologické naleziště v Albánii. Tento starověký klenot leží na malebném poloostrově mezi Jónským mořem a slaným Butrintským jezerem v nejjižnějším cípu země a je zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO. Podle pověstí založili město Trójané, historicky však vzniklo jako řecká kolonie (nejspíše v 8. až 6. století př. n. l.). Později se stalo významným římským protektorátem a kolonii zde založil i Julius Caesar. Za Římanů město vzkvétalo, stavěly se lázně, akvadukty a fórum, které pojalo až 2 tisíce lidí. V 5. a 6. století se Butrint stal sídlem biskupa. Z této doby pochází monumentální baptisterium s nádhernými mozaikami a Velká bazilika. Od 14. století město kontrolovala Benátská republika, která zde vybudovala dodnes dochovanou trojúhelníkovou pevnost, kterou jsme si také prohlédli. Město bylo v průběhu 16. století definitivně opuštěno a na stovky let ho pohltila vegetace a nánosy bahna, což paradoxně pomohlo památky skvěle zakonzervovat. Znovuobjevení tohoto kdysi slavného místa došlo až v r. 1924 a vykopávky začaly o 4 roky později v režii italských archeologů.
Gurmánská část dne představovala návštěvu rodinné lisovny olivového oleje Vëllezërit Goxha ve vesnici Konispol, kde jsme byli provedeni provozovnou, seznámeni s postupem výroby olivového oleje a poté si každý koupil 5litrový kanystr místní odrůdy Kalinjot.
Vrcholem byl pak oběd v Jeta’s Traditional Restaurant v Konispolu, což byla na první pohled zastrčená hospoda s jednou malou místností označená zvenku jako fastfood, kde jsme se tísnili u jednoho malého stolu. Přišla k nám menší paní Jeta, která řekla, že nám něco uvaří, a my se nestačili divit. Začalo to předkrmem ve formě topinek s tvarohem, pak velký talíř plný zeleniny a masa, který jsem stěží snědl, a to už paní Jeta přinášela slaný koláč pita plněný špenátem. Nakonec, když už jsme byli úplně plní, tak přinesla talíř ovoce a domácích sušenek, které polévala medem. Dlouho jsem se tak dobře nepřejedl!
Další Zdeňkův dobrodružný nápad, že po moři doplaveme k asi kilometr vzdálené Ali pašově pevnosti, jsme nakonec pro velmi špinavé moře neuskutečnili a šli se podívat alespoň k bývalým betonovým bunkrům z komunistické éry na pobřeží.
Těch je po celé Albánii údajně více než 100 tisíc a jejich stavba v 70. a 80. letech téměř zruinovala ekonomiku paranoidního diktátora Envera Hodži.
Hodža je nechal postavit ze strachu před domnělou invazí. Diktátor Enver Hodža se rozhodl z Albánie udělat jediný pravý socialistický stát. Izoloval ji od zbytku světa (postupně se rozešel se Sovětským svazem, Jugoslávií i Čínou, protože mu připadaly málo komunistické), rozpoutal teror a v silně náboženské zemi drastickými metodami vnucoval lidem ateismus.
Ve večerní „zlaté hodince“ jsme si ještě prohlédli opuštěný klášter Sv. Jiřího, který se tyčil na kopci nad mořem. Úžasné místo. Bylo vidět, že klášter byl před časem zrekonstruován, ale nikdo v něm nebyl. Navenek vypadal klášter zavřený, ale dalo se do něho dostat přes boční dveře, které byly zajištěny jen provázkem. Uprostřed kamenný kostel sv. Jiří, jehož základy sahají podle historických pramenů do 14. až 17. století. Vnitřek kostela ukrývá zbytky původních fresek a cenný zděný ikonostas. Za komunistického diktátorského režimu Envera Hodži byl klášter odsvěcen a proměněn na vojenskou základnu námořní a letecké obrany.
Při západu sluníčka jsme se přesouvali po skalnatém pobřeží na sever do 40 km vzdáleného Piqerasu. Před ním jsme už téměř za tmy sjeli serpentýnami k moři a vykoupali se v teplém moři u soukromé pláže Ondra Beach.
Druhý den u moře a čtvrtý v Albánii jsme začali koupáním v moři na dohled pevnosti Porto Palermo. Tuto kamennou pevnost z počátku 19. století jsme si prohlédli. Na rozdíl od většiny jiných pevností v regionu má tato unikátní trojúhelníkový tvar se třemi velkými baštami v rozích. V interiéru se nachází temné kamenné chodby, sklady zbraní, obytné prostory pro vojáky a centrální hala s kupolovitým stropem.
Na další zajímavý objekt, ponorkový kryt, jsme se mohli podívat jen z dálky, protože přestože je zrušený, tak ho stále ještě hlídá armáda. Hlavním účelem 650 metrů dlouhého a 12 metrů vysokého vodního tunelu bylo skrývat, opravovat a bezpečně zásobovat vojenská plavidla před satelitním a leteckým průzkumem. Primárně zde kotvily rychlé torpédové a hlídkové čluny pobřežní stráže, ale tunel byl navržen tak, aby pojal až čtyři ponorky sovětské třídy Whiskey, které Albánie dříve zabavila Sovětskému svazu na základně Pashaliman. Objekt dokončili Albánci sami s obrovskými finančními náklady v roce 1988.
Další a zároveň poslední koupání v moři jsme si užili v letovisku Himaré. Šli jsme až na konec městské pláže ke skalám, kde sice nebylo moc lidí, ale zato tam vtékal potok z vnitrozemí, který moře značně ochlazoval. Vrstva chladné sladké vody byla na povrchu moře krásně vidět. Po osvěžení jsme vyjeli podívat na Himarský hrad, což byly povětšinou trosky starého opevněného starobylého městečka. Místo je fascinující svou neuvěřitelnou kontinuitou osídlení. První kamenné hradby zde vybudoval starověký řecký kmen Chaonů již v 5. až 4. století př. n. l. Později pevnost posílili Římané, Byzantinci za císaře Justiniána a nakonec Osmané. Hrad fungoval jako klíčový obranný bod chránící pobřeží před piráty a nájezdy z moře.
Po vydatném obědě nás čekal dlouhý přesun autem přes masivní hory do našeho dalšího ubytování ve městě Corovoda. Vzdušnou čarou bylo toto město vzdálené necelých 70 km, ale po silnici to bylo téměř 160 km a několikrát jsme vyjížděli a sjížděli nekonečné serpentýny. Odměnou byly krásné výhledy na hory s místy až 2000 vrcholy.
Některé cesty měly zhoršenou sjízdnost. Nejprve se zdálo, že náš offroad zvládne všechno, ale nakonec se jedna hodně vedlejší cesta přeměnila v kamenolom. Díky tomu jsme se museli vracet na hlavní silnici a zajeli si další hodinu cesty, takže jsme do ubytování dojeli až za pozdního večera.
Český psychiatr Pad a jeho albánský pacient Koko 😊
Předposlední den v Albánii jsme navštívili kaňon Osum, což je největší a nejúchvatnější kaňon v Albánii, pro svou monumentálnost právem přezdívaný „albánský Grand Canyon“. Tato impozantní soutěska, kterou řeka Osum po miliony let hloubila do vápencového masivu, je dlouhá zhruba 13 až 26 kilometrů, hluboká místy až 80 až 100 metrů a v nejužších pasážích měří pouhé 4 metry na šířku. Nejprve jsme se prošli na vyhlídku nad kaňonem, kde jsem konečně vytáhl a zalétal si s dronem.
Poté jsme o kus dál sešli na dno kaňonu, Ondra se vykoupal, já opět létal s dronem. Nakonec jsme ještě fotili kaňon ze starého mostu a pozorovali turisty, kteří s průvodcem sjížděli suchem značně zúženou řeku Osum na nafouknutých kolech.
Poté jsme jeli 50 km na západ do 60tisícového města Berat, jehož historické jádro a citadela na kopci jsou pro svou krásu zapsány do UNESCO. Jedná se o jedno z nejstarších měst v Albánii, které bylo osídlené už v 6. století př. n. l. nejprve Řeky, pak Římany, Byzanci, Osmany. My jsme navštívili na kopci pevnost (Kalaja), ve které jsou dochované historické domy, kostely i mešity.
Mě asi nejvíce zaujal starý vodojem – podzemní cisterna, vybudovaná přibližně ve 12. až 13. století za byzantské éry. Co se týče bezpečnosti přístupu do ní, si Albánci rozhodně hlavu nedělali. Kdybychom uklouzli po schodech bez zábradlí, těžko bychom se bez lana vyhrabali ven.
Po prohlídce pevnosti a nákupu suvenýrů jsme poobědvali v doporučované průvodcem Lonely Planet Temi Restaurantu, kde jsme si mimo jiné dali albánskou specialitu Tavë Kosi – nejlepší úpravu jehněčího masa, kterou jsem kdy jedl. Jedná se o tradiční národní pokrm, který se skládá ze zapečeného jehněčího masa, rýže a husté jogurtové omáčky. Samotný název v překladu z albánštiny doslova znamená „pekáč s kyselým jogurtem“. Velká dobrota!
Poté nás čekal poslední přejezd v Albánii z Beratu do 140 km vzdálené rybářské vesničky na břehu Ohridského jezera do našeho posledního albánského ubytování. Opět jsme přijeli až za tmy, ale naše paní domácí vzala hned věci do svých rukou. Její rodina nám přes naše protesty nosila naše tašky do prvního patra domu, kde jsme byli ubytovaní, a hned jsme dostali nabídku večeře, skvělí místní pečení pstruzi. To ale nebylo nic proti snídani druhý den, která byla tak obrovská, že jsme ji snědli až po hodině usilovné námahy (domácí pečivo s fíkovou marmeládou, zeleninový talíř se sýry, klobáskou a vaječnou omeletou a nakonec palačinky plněné nutelou).
Po tak vydatné snídani se bylo potřeba pořádně projít. Zdeněk pro nás měl nachystanou procházku přes starý klášter na skálu s ponorkovým bunkrem s krásnými výhledy na Ohridské jezero. Poté jsme slezli ze skály a v jezeře se vykoupali. Po cestě zpátky jsme trhali a jedli ze stromů zralé fíky.
Po 6 dnech jsme se rozloučili s Albánií a přejeli přes hranice do Severní Makedonie. První zastávka byla v malé vesnici Radožda, kde jsme se šli podívat do skalního kostelíku Archanděla Michaela. Ve starobylém městě Ohrid jsme si prohlédli Samuelovu pevnost s 3 km pásem hradeb nad městem.
Od jezera se hnala bouřka a my poprvé za celý pobyt trochu zmokli. Prošli jsme staré město, abychom ho potom ještě nechtěně projeli autem, když jsme se snažili sjet k jezeru. Koupili jsme si všichni trička a na městské pláži s výhledem na město si udělali společné foto.
Naše poslední zastávka v Makedonii a zároveň na cestě domů byla v sobotu večer v hlavním městě Skopje, kde jsme si dali poslední večeři a prošli se po centru města. Překvapilo nás, kolik tam bylo jezdeckých soch. Nad městem na kopci zářil kříž, na mostě bubnovali kluci muslimské rytmy a na jednom náměstí na pódiu vedli místní křesťané zapálenou agitační řeč.
Dali jsme si poslední zmrzlinu a sedli do auta. Čekala nás více než 10hodinová cesta do Brna (přes 1100 km), kterou opět naši řidiči Zdeněk a Šroubek zvládli s jedním střídáním bez odpočinku. V neděli 13. 9. 2026 před 10. hodinou jsme dorazili do Říčan u Brna a před Kokovým domem jsme si udělali poslední společnou fotku.
Expedice Albánie 2026 – itinerář 3.–13. 9. 2026 (3900 km autem)
Čtvrtek 3. 9. odjezd z Brna, noční přejezd přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Severní Makedonii
Pátek 4. 9. Řecko – příjezd do Meteory kolem 13. hodiny, vycházka Meteora, ubytování v Kamalamaka
Sobota 5. 9. – přejezd ke klášteru Velký Meteoron, výlet ke zničenému klášteru sv. Dimitros
Návštěva Dračí jeskyně – přejezd na ubytování ve Asparggeli 1 h 30 m
Neděle 6. 9. – Kaňon Vikos z Monodedri, nejprve návštěva zrušeného kláštera Sv. Paraskevi, pak sestup do kaňonu a cesta kolem osmanských mostů až do Kipi a zpět 20 km
ubytování v Asparaggeli
Pondělí 7. 9. – přejezd do vesnice Vradeto, procházka na vyhlídku kaňonu Vikos, pak kamennými schody do rokle k osmanským mostům
- přejezd do Albánie k Salfan Cave – přejezd na ubytování v Leskoviki*
Úterý 8. 9. – přejezd k Sopotit Waterfall s výletem k vodopádům
přejezd ke kaňonu Langarices Gorge a 3hodinové brodění kaňonem
- přejezd na ubytování Ksamil*
Středa 9. 9. – přejezd k Butrintu, prohlídka archeologického naleziště UNESCO
Přejezd do Konispolu – návštěva lisovny olivového oleje
Prohlídka benátské pevnosti, bunkrů a opuštěného kláštera St. Georges Monastery
přejezd na ubytování v Piqueras
Čtvrtek 10. 9. – přejezd k pevnosti Porto Palermo a ponorkovému krytu
prohlídka hradu v Himarë, přejezd přes hory na ubytování v Corovoda
Pátek 11. 9. – přejezd ke kaňonu Osum, Berat, prohlídka pevnosti
- přejezd na ubytování v Lin*
Sobota 12. 9. – Lin, byzantská bazilika – útes s bunkrem
– přejezd do města Ohrid, prohlídka Samuelovy pevnosti a města
přejezd do Skopje, poslední večeře a prohlídka města
večer odjezd domů přes noc
Neděle 13. 9. – příjezd do Brna.