(Nik – 10 let) 31.12.2024 byl Silvestr a udili jsme divočáka. Byl tu Murza, 4 psi. Táta dal na placák hlavu divočáka, kdo končil musel dát pusu divočákovi. A s Kubou a Michalem jsme hráli MĚSTEČKO PALERMO. V 12.00 večer byl vidět ohňostroj a nový rok 2025. Šel jsem spát v 3:00 ráno. A usnul jsem v 7:00. A ráno jsem byl unavený jako noc. Děkuji za pozornost.
(Dazul) Že se silvestrovský uzený divočák v bublině našich přátel stává oblíbeným, stvrzuje i fakt, že cestu k nám na kateřinické paseky vážili někteří až z Ústí nad Labem, Prahy či vedlejší samoty : -) Pokud jsem nikoho nezapomněl započítat, protáhlo se u nás na Silvestra od 16:00 do cca 3:00 minimálně 53 dětí i dospělých, psy jsem raději nepočítal : -)
Už po včerejším běžkařském výstupu na Šerák v Jeseníkách, vyzvedávám z chlaďáku velký hrnec s naloženými kousky divočáka, který byl střelen kousek od nás 22. prosince, 25. prosince jsem jej stáhl a Irča nakrájela a naložila do soli a česneku. A až do včerejšího večera byl v bezpečí a stabilní teplotě chlaďáku dole v údolí.
Před jedenáctou večer přichází Paf, Zdena, Michal a Kuba – smíšená skupinka z Ústí nad Labem a Prahy. Zatímco ostatní domácí spí, já si asi dvě hodinky s nimi povídám, ukazuji podkroví kde budou spát oni, koštujeme víno i zázvorovicu …
V 6:00 mi zvoní budík na mobilu. Svižně vstávám, oblékám se a vyrážím do -10 stupňů celsia, abych dole u stodoly roztopil udírnu. Naštěstí mám připravené jemné i hrubé třísky a četinu na zatopení, takže během dvou minut hoří pod udírnou natolik silně, abych mohl přiložit smrkové polénka. Než začnu přikládat bukovým dřevem, převážím autem z garáže padesátilitrový hrnec s naloženým masem divočáka. Stíhám auto i zaparkovat zpátky do garáže a vrátit se těch 200 metrů zpátky k udírně.
To už kolem 6:45 přichází Paf, aby mi pomohl se zakládáním masa do udírny. Dávám mu brutálně stručné školení – přikládat jenom tvrdé bukové dřevo bez kůry, jak udržovat neustále teplotu na cca 80 stupňů celsia, …
V 7:10 je udírna správně nahřátá a my začínáme zakládat – na nerezový hák napichujeme kusy naloženého masa, zavěšujeme na lískovou tyč, kterou pak s cca šesti zavěšenými kousky masa (tak aby se vzájemně nedotýkaly) vkládáme do udírny. Na každé patro tři obtěžkané tyče. Kdo do roztopené udírny zakládal, ten ví jaký záhul na oči a plíce je udící dým, kterého se chtě nechtě musíte nadýchat.
Zatím co se jde Paf nasnídat, mám první hodinu hlídku já. V praxi to znamená, že hlídám teplotu a přikládám po cca 15-20 minutách o udírny, aby oheň nevyhasl a teplota nekolísala.
Když mne přichází po osmé hodině Paf vystřídat, děcka už jsou vzhůru a na bobech skáčou na Myšákem vyrobeném můstku, a sviští po zmrzlém sněhu dolů k lesu – naštěstí to vždy ubrzdí a nahoru táhnou boby bez patrné krvavé stopy.
Střídáme se v obsluze udírny po hodině. Kolem poledne se už zapojují i kluci – Pafův Michal, velký Kuba a náš Myšák. Přinášejí z lesa suché bukové větvě, které ruční pilou řežou na kousky, aby byla rezerva na přikládání. Pozitivní je nejen hromádka dřeva, ale i to, že se při řezání hezky zahřívají.
Když mám po obědě svou hodinku u udírny já, prováním už jen rutinní úkony – hlídám teploměr, přikládám po polénku a přiškrcuju nebo otevírám komín.
Samozřejmě taky kontroluji obsah udírny, zda není třeba maso spálené. Není. Při kontrolním řezu jednoho z nich si ověřuju, že bude potřeba ještě pár hodin udit, i když pohled do černé udírny, kde vystupují načervenalé kousky masa z divočáka, vysílá klamný pocit ponoukající k zakousnutí.
Přemisťuji hlavu divočáka na kamennou opěrnou zídku udírny abych později, jak se začnou trousit lidi, mohl prohlašovat, že když někdo toho divočáka nepolíbí na rypáček, nedostane uzené maso : -)
V 16:30 divočák ještě vyuzený není, ale už přichází první sousedi. Vytahuji kousek, který vypadá nejvyuzeněji, rozřezávám jej a dávám povinně chutnat ostatním, aby přítomný kolektiv rozhodl, zda už je divočák vyuzený, nebo ne. Není : -(
Takže znovu přikládáme a mírně zvyšujeme teplotu, aby bylo douzeno co nejdříve. Protože se u udíry zdržuje pořád vícero potencionálních testovačů, vytahuji po půlhodině další kousek a ten je uznán jako způsobilý. Do připravené nerezové lodny z tyček sesypáváme 3/4 masa i s háky, a Myšák, Nik a spol. jej vynášejí nahoru do baráku, aby to prošlo i Irčinou kontrolou. Maso vyneseno, ale polovina kontrolou neprošla a tak jej ogaři snáší (či spíše převáží po sněhu) zpátky, kde jej opětovně zakládáme do udírny. Zůstávám tu ještě na dvě přiložení, aby s maso opětovně prohřálo a začalo douzovat. Pak přikládám naposledy a vím, že ještě minimálně půl až třičtvrti hodiny bude v udírně zajištěn dostatek kouře. Přesouvám se nahoru do domu, kde už se schází kamarádi, přátelé a sousedé, kterým stálo za to sem vážit cestu. Než se sní dobře vyuzené maso, udírna z tím doposud ne 100% vyuzeným zvolna uhasne a maso se doudí. Za 2-3 hodinky pro něj zajdu a doplním zásoby : -)
Doma už to čile společensky tepe : -) Zatímco dole k udírně se přišli podívat většinou chlapi, jejich ženy a děti už jsou roztroušeni v debatních skupinkách u nás v domě. Jako každý rok se přítomná společnost věkově, společensky i zdrojově rozrůzněná – sousedi z okolních samot, kamarádi z oddílů i ti se kterými jsme se potkali na našich potulkách. A taky kamarádi našich kamarádů, které jsme měli čest poznat až dnes : -)
Mimo chumlu dětí, které jen obtížně v rychlosti rozeznávám (zvláště ty batolata s jednotným účesem alá skínhead) se tu pohybuje i několik psů – tím se vysvětluje, proč naše kočky vyklidily své teritorium : -)
Starší děcka se drží v tlupách, které se občas prolínají, porůznu se rozlézají domem a největší čurbes dělají v podkroví, které bývá normálně uzavřené, ale teď jsou schody sundané, protože nahoře spí Paf a spol. Letmým nakouknutím nabývám jistoty, že ten úklid po dětských hrách nebude krátkou aktivitou : -(
Lavice kolem velkého stolu jsou zaplněny, židle i křesla obsazeny a tak se sedí zcela přirozeně a nenuceně i na zemi. Jíst a pít je pořád co, povídat taky – hovor nikde nevázne.
S některými odchozími (noc je ještě dlouhá) se stíhám rozloučit alespoň krátce, některé jsem prošvihl, protože jsem byl mimo jiné dolů u udírny pro zbytek masa – aby se nepřesušilo.
Netuším, kolik nás tu bylo najednou nejvíc pohromadě, ale vím, že když odchází (unavené děti, další návštěva, …) většina a zůstává nás tu i s dětmi do třiceti, je po 21:00 – nastává čas vytáhnout sladké dřevo.
S Radimem jsem si zazpíval před dvěma měsíci na Tuláckém sněmu, ale dnes to bude v naprosto jiném prostředí i osazení. Vytahuji jen svou devítistrunnou kytaru, šestistrunné banjo a kajon – dostačující nástrojové obsazení na vše, co nás napadne zpívat a hrát : -)
Na kytaru a kajon se střídají Radim s Michalem, banjo je po celý večer souzeno mně. Zatím jsem si na něj nikdy tak dlouze nezahrál : -)
Děcka, speciálně děvčata, si v podkroví udělala z velkého Kuby figuranta pro své kadeřnické a kosmetické pokusy. Je mu ke cti, že vše snášel trpělivě a s humorem, včetně našich reakcí po té, co jej Róza přivedla ukázat.
V průběhu večera se skladba pochutin na stole u kterého sedím nejčastěji, neustále proměňuje – zdá se, že přítomné dámy ze svých zdrojů pravidelně cosi připravují a přináší. Třeba taková (jak se později dozvídám) avokádová pomazánka je pro mne novým gurmánským objevem : -)
Necháváme si Radimem pořídit společnou fotografii (chybí jen Owain, který s rodinnou nedorazil) – naší „valašské části“ expedice Finsko 2024. Když jsem zvadlo na letošního Silvestra vyvěšoval, netušil jsem, že se takovéto milé setkání účastníků podzimní potulky Karélií podaří.
Mobilem dnes fotografuji velmi nárazově a tak například nemám průkazně zdokumentováno co se dělo mezi 22:31 a 01:34, ale pamatuji-li si to dobře, hrálo se a zpívalo, bylo velmi veselo a příjemně.
Zdá se mi, že na společný venkovní půlnoční přípitek s pohledem na ohňostroje v údolí nás vychází kolem dvaceti. A pak navazujeme : -)
Po druhé ráno pokračujeme jen ti, kteří zde přespávají – tedy (včetně několika málo spících dětí) posledních 16 vytrvalců : -) Tipuji, že kolem 03:00 se už pokoušíme ulehnout.
Určitě spousta našich kamarádů strávila Silvestr výborně a zajímavěji v uzavřenější komunitě (a to je skvělé), protože každý jsme jiný a preferujeme na poslední den roku jiné společenství ve kterém se cítíme příjemně. Já osobně jsem se dík téhle otevřené akci, se všemi jejími nevýhodami (do poslední chvíle netušíš kdo dorazí a zda dorazí i ten, koho bys obzvláště rád viděl, netušíš zda něco nepochybí, či zda nedorazí nějaký rušivý element, jak dlouho se kdo zdrží, …) i výhodami (přátelé a kamarádi volně přichází i odchází a neustále se máš s kým o čem bavit, naprosto neplánovaně si zazpíváš a zahraješ, …) potkal po letech s úžasnými lidmi a bylo mi děsně fajn. Vůbec by mi nevadilo, kdyby mi bylo dáno se i příští rok takto společně těšit : -)