(Dazul) Využívám možnosti svézt se předposlední den v roce do Jeseníků a přidávám se ke skialpinistickému družstvu. Ale protože skialpů jsem se zbavil před více než 25 lety, vyrazím na backcountry lyžích – běžkách s ocelovými hranami a tuleními pásy. Nahoru jim stíhat budu a dole na mne počkají : -)
Protože si po Vánocích vyzkoušel Irčiny backcountry lyže Myšák (Irčina bota mu už padne) a po první zkušební tůře na Bludný ho nadšení neopustilo, nabídl jsem mu, aby si vyzkoušel „pořádný“ výšlap z Ramzové na Šerák – něco přes 4 km s převýšením přes 500 m. Jeho zájem byl opravdový a tak jsem se snažil vyrovnat handicap mezi jeho (Irčinymi) lyžemi bez tuleních pásů a těmi mými se stoupacími pásy.
Na internetu jsem si ověřil, že v Decatlonu ve Zlíně mají na skladě stoupací pásy na jeho šířku běžek za cca 800 Kč a dva dny před výjezdem do Jeseníku jsme se projeli autem hodinu tam a hodinu zpět, abych pásy koupili. Zbytečně : -( Obsluha v Decatlonu zprvu neměla tušení, co to ty tulení nebo stoupací pásy vlastně jsou, dokud jsem jí je neukázal přilepené na běžkách, které tam prodávali. Tyhle pásy ale byly součástí kompletu a nešla prodat samostatně. Později se obsluha na jejich počítači přesvědčila, že jsem je nebulíkoval a stoupací pásy skutečně mají na jejich webu uvedeny, že je mají skladem. Další půlhodinky onen ochotný mladý muž ověřoval o svých kolegů, kde ty tulení pásy mohou být, aby mi ve finále oznámil, že se jedná o chybu jejich IT oddělení a že ji nechá opravit.
Abych nejel do Zlína a zpátky úplně zbytečně, zaběhl jsem do tamního Obi, zakoupil za 125 Kč kobercovou pásku a vysvětlil Myšákovi, že v době, kdy pro nás byly tulení pásy naprosto nedostupné, jsme místo nich jednorázově používali kobercovou lepicí pásku. A že se i on může vrátit o 35 let zpátky a vyzkoušet si, jak jsme začínali : -)
I po včerejší suprovní indiánské potní chýši u Pegeho vstáváme v 6:00, v 7:06 máme nakoupenou snídani a jsme u firemního skladu, kde na nás už čeká Milan s vyhřátým autem. Překládáme naše lyže do Milanova vozu a svištíme si to na Olomouc. V dědině u Olomouce vyzvedáváme Jardu, který tvoří druhou část skialpinistického útočného družstva a pokračujeme podle Waze navigace (funguje přestože ji před lety koupil od izraelců Google) podivuhodnými zkratkami až do Ramzové.
Tady si pořizujeme za 200 Kč/osoba lístek, který nás opravňuje stoupat na našich lyžích po sjezdovce nahoru. Pro mne to je novinka, ale rozumím tomu, že údržba sjezdovky není levná záležitost a praviodla si provozovatel nastavil takto – vždy se snažím pravidla dodržovat, i když se mi nelíbí : -)
Zatímco chlapi nalepují své tulení pásy na skialpinistické lyže, já dávám kobercovku na skluznici backcountry lyží na kterých nahoru pošlape Myšák. Na Bludný jel před pár dny naostro a tak rozdíl poznává okamžitě. Jsme v 763 metrech nad mořem a čeká nás výstup do 1351 metrů – takže docela slušné převýšení na cca 4 kilometrech.
Výstup zahajujeme v cca 10:00. Dle instrukcí se máme při výstupu držet 2 metry od pravého okraje sjezdovky. Řešíme zda se pravým okrajem myslí ten z pohledu nahoru nebo z pohledu dolů. Ale protože sjezdovka je od slova sjezd, tedy dolů, odvozuji od toho, že je pravým okrajem myšlen ten, který je napravo při pohledu dolů. Takže při stoupání to je levý okraj. Takhle jednoduché to je : -)
První část sjezdovky je s mírnějším spádem. Stoupáme zvolna, ale potíme se jako? Jako co? Myš? Prase? Nikdy jsem zpocenou myš ani zpocené prase neviděl. Ale zevnitř orosené (zpocené) dveře od chléva jsem vídával, takže ano, potíme se jako dveře od chléva : -)
Společnou zastávku s Milanem a s Jardou děláme kousek nad přestupnou stanicí lanovky, asi v půlce sjezdovky. Myšák dostává hlt zázvorovice od Jardy a náležitě si jej vychutnává. Kolem nás je jasno, vyhříváme se na sluníčku a užíváme si výhledů na protější hřeben Jeseníků. Krásně je odsud vidět Kralický Sněžník, na který jsme lezli první den puťáku 2023. A jak vylezeme až na Šerák, určitě uvidíme i Praděd na druhé straně – od tamtud jsme při loňském puťáku zahajovali sestup z hor dolů, k Slezské Hartě.
Na dnešní akci mi na vyzkoušení Milan půjčil své zánovní backcountry lyžáky Alpine Alaska Head – mám z nich skvělý pocit. Protože mi ty moje víc než 20 let staré backcountry Alpiny dosluhují, bude vhodné pořídit adekvátní náhradu. Cena těchhle backcountry bot se ale bohužel pohybuje kolem 8000 Kč, nejlevnější na netu jsem našel za 5950 Kč : -( Ale zase – pokud mi vydrží dalších 20 let, tak by to nemusela být ta špatná investice. Proti mým dosluhujícím lyžákům, jsou tyhle o dobrých 10 cm vyšší, takže pro dvoudenní přejezdy Fater úplně ideální – výrazně lépe se v nich musí chodit v hlubokém sněhu. Do záhrabu naprosto ideální.
Protože já kráčím v Milanových lyžácích, mohl jsem našemu Myšákovi půjčit své boty. Na těch jeho (Irčiných) si při zapínání odtrhl kus suchého zipu. Naštěstí jsme s Irčou pořizovali vázání na backcountry lyže identické, abychom naše lyžáky pasovaly na obě lyže. Už se nám to za ty dvě desítky let několikrát hodilo a dnes znovu.
Teď kráčíme nejprudší část sjezdovky. Sníh je tu uježděný a zatím co mé tulení pásy i v takovémto sklonu dobře drží (co neudrží pásy, udrží zatím pořád moje ruce opřené do hůlek), Myšákova kobercová páska na skluznici zde selhává. A protože jako správně nezkušený jinoch si nenechá poradit (aby traverzoval, protože to i kobercovka udrží), propadává chvilkovým návalům vzteku a ve finále přistupuje na jednu z mnoha variant řešení – sundává běžky, nechává si je dát na bágl a vystupuje nahoru po okraji sjezdovky.
Na rovince, kde většina lyžařů vystupuje, zastavujeme a místy prošoupanou pásku strháváme. Novou Myšák zatím nalepit nechce a pokračuje dál už bez ní. Na konečnou stanici lanovky (1330 m. n. m.) to je odsud z Mračné hory (1272 m. n. m.) cca 800 metrů – převýšení cca 60 metrů je na takové vzdálenosti spíše symbolické, takže nemám strach, že by to nezvládal.
Tady na hřebeni se ráz krajiny mění. Duše romantika plesá. S dnešním kýčovitým počasím to je snad za odměnu. Aby ne, tak jsem byl celý rok strašně hodný, vykonal přehršel dobrých činů a klel jen přiměřeně.
Asi 50 metrů před koncem lanovky volá Milan, že už jsou v hospodě na Šeráku a že nám drží místo u stolu. A protože to je odsud asi 400 metrů (tedy výrazně víc, než je napsáno na propagační ceduli lákající na občerstvení) a víceméně po rovince, víme, že tam budeme za 5-7 minut.
Zpětně viděno, je potřeba objektivně konstatovat, že čekání na objednané jídlo v naplněné restauraci nám zabralo stejný čas jako výstup z Ramzové – tedy dvě hodiny. pokud bychom se neozvali, nevylučuji, že bychom tam seděli do chvíle, kdy píši tyto řádky. Byl jsem uvnitř této turistické chaty prvně v životě (na puťáku jsme si kupovali kofolu ve stánku před kamennou chatou) a zdá se, že asi i naposledy. Byl to totiž totální nesmysl marnit čas čekáním na jídlo jako nějaký šampon, když jsem měl porci z MRE v batohu, mohl se bez čekání najíst venku a v mezičase si třeba odskočit na Obří skály. Měl bych pocit lépe využitého času : -)
Z Chaty Jiřího na Šeráku proto vycházíme až 14:15. Myšák zkouší jakési telemarkovské figury a další kraviny, aby vytrávil, ale pak vyráží traverzem na druhou stranu vrcholu Šerák (13521 m. n. m.).
Slunko má do západu ještě dvě hodinky, ale už je v té skvělé pozici, aby vrhalo skvělé fotografické světlo. V kombinaci se sněhovým podkladem to svádí neustále mačkat spoušť. Ale odolávám, protože máme proti předpokladu docela velké zpoždění a bylo by skvělé dorazit ve zdraví do Ramzové k zaparkovanému autu za světla : -)
Sjezd po Mračnou horu (1272 m.n.m.) je bezproblémový, i když to Myšákovi bez kobercové pásky docela sviští. Pod vrcholkem nás už čeká Jarda s Milanem, kteří nás cestou někde předjeli. Myšákovo je Jardou doporučeno, aby si na cestu dolů nasadil tu přilbu, co si sebou nese v batohu.
Bez větších připomínek hrábne Míša do svého báglu a svou lyžařskou helmu vytahuje, nasazuje a zapíná. Nabízím mu, aby si na sjezd vzal moje lyže s tuleními pásy, které jej přece jen trošku zbrzdí. Nabídku vítá, a tak lyže rychle měníme. Já to nějak na těch jeho musím zvládnout, už jsem bez úrazu sjel pár podobných hanků.
Fakt je, že sklon sjezdovky je v těchto místech docela prudký, ale především tu je vydřený sníh na zledovatělé plotny, kde s sebou Myšák vždycky škrábne. Nijak neprotestuje, když mu radím, aby lyže odepnul, vzal do ruky a ten nejprudší úsek seběhl.
Asi sto výškových metrů nad přestupní stanicí lanovky zastavuje, aby si odpočinul pár metrů od červených plastových bobů, které tu někdo nechal nebo mu ujely a on je nenašel. Ze srandy Myšákovi navrhuji, aby pokračoval dolů na bobech. Protože si jich nevšimnul, je překvapený, když po formuli „simsala bim“ navrhuji, aby se podíval za záda : -)
No, nevím, zda to byl ode mne dobrý nápad, protože boby mi na místy zledovatělé sjezdovce přijdou jako dost neřízená střela. Naštěstí, když po několika minutách dojíždím čekajícího Myšáka na lyžích, je vše OK.
Nakonec, po několika karambolech, odkládá Myšák boby ke kraji sjezdovky, aby je mohl využít nějaký jiný šílenec, a pokračuje dolů s běžkama v rukou. Nasazuje si je necelého půl kilometru nad parkovištěm, takže si užil i mírnější dojezd.
Před autem už na nás Milan i Jarda čekají, takže jen vyzouváme lyže, čistíme je od sněhu, nakládáme do zavazadlového prostoru auta a Milan svůj vůz startuje směrem k domovu. Vracíme se plní zážitků, a ve zdraví : -)
A za pár hodin přijede první silvestrovská návštěva – Paf se Zdenou, Michalem a Kubou. A ještě o pár hodin budu vstávat, abych zatopil pod udírnou …