11.-12.7.2026 – Návštěvní den

(Dazul) Návštěvní den patří k těm nejzajímavějším dnům skautského tábora. Pro děti je to den očekávání, pro rodiče příležitost nahlédnout do jejich táborového světa a pro vedení oddílu jeden z organizačně nejnáročnějších dnů celé akce. Já jsem ho jako dítě vlastně nikdy nezažil. V době, kdy jsem jezdil na tábory, se návštěvní dny ještě nekonaly. Domů se psaly koresponďáky, rodiče posílali balíčky a několik řádků napsaných rukou mělo mnohem větší cenu než dnešní fotografie v mobilu.

Návštěvní den očima táborníka: „Jééé, už jedou!“ Od rána každých pět minut pozoruje příjezdovou cestu. Kontroluje hodinky. Ještě deset minut. Ještě pět. A pak konečně přijíždí auto. Máma. Táta. Babička. A hlavně taška plná dobrot. Během několika minut ukáže úplně všechno. Kde spí. Jakou má podsadu. Kde se myje. Kde se vaří. Kde se hraje baseball. Kde včera viděl užovku. Kde si roztrhl kalhoty. A taky kde je latrína – protože to je přece strašně důležitá stavba. Vypráví tak rychle, že mu rodiče sotva stíhají rozumět. A když po několika hodinách odjíždějí, zamává… otočí se, zamáčkne náznak slzy… a bez jediného problému běží zpátky za ostatními. Protože tábor je teď jeho svět.

Návštěvní den očima vůdce tábora: Každý den vůdkyně tábora Irča usedá k telefonu a do táborové WhatsAppové skupiny posílá desítky fotografií spolu s krátkým shrnutím toho, co se během dne odehrálo. Díky tomu mohou rodiče téměř v přímém přenosu sledovat průběh tábora – stavbu, hry, noční výsadek, přepad, službu v kuchyni i večerní ohně. Každodenní dávka fotografií a několika vět se už stala neodmyslitelnou součástí tábora. To ale nic nemění na tom, že návštěvní den pro vůdkyni tábora začíná už několik dní předem i když na přípravě tábora se pracovalo půl roku dopředu. Především je potřeba na radě doladit detaily jak chceme aby proběhl, kolik času necháme na individuální program a co podnikneme ve splečné části programu, pravidla pro opuštění tábora na výlet s rodiči atd. Pak přijedou rodiče. Během jediného dopoledne odpoví na desítky otázek. „Opravdu jedí?“ „Spí dost?“ „Nemrzne jim v noci?“ „Tohle jste opravdu postavili sami?“ Usmívá se, vysvětluje, ukazuje, řeší, organizuje …

Návštěvní den očima rodiče: Jako rodič by svým dětem nejraději splnil každé přání. Aby měly pohodlí, teplou sprchu, měkkou postel, nabitý telefon a ledničku plnou dobrot. Jenže právě proto je posílá na skautský tábor. Tady se totiž učí věci, které se doma dají naučit jen stěží. Tábor je především školou odolnosti. Po týdnu bez neustálého domácího hašteření, polehávání u mobilu, dohadů o to kdo má co uklidit se jede na návštěvu tábora. Auto je naloženo buchtami, koláči, ovocem, kofolou… a také čistým oblečením, které děti většinou ani nechtějí. Po příjezdu na tábor místo bouřlivého vítání běhá každé dítě úplně jinde. Chvíli to trvá než se s rodičem přivítají. Dovezené dobroty si odnášejí zatím do svých stanů, později je uloží v táborovém zásobáku. Až když společně vyjedou za tábor na zmrzlinu a koupání, má pocit, že jsou rády, že přijel :-)

Návštěvní den očima bývalého vůdce oddílu: Přijíždí na místo, které pomáhal koupit do majetku střediska, aby oddíl nemusel každý rok zajišťovat místo na letní tábor. Dost táborů taky vedl, některé jen v mini týmu dvou či třech dospělých. Dříve organizoval program, zajišťoval zásobování, hlídal rozpočet, službu v kuchyni, řešil noční hlídky, sháněl povolení na kde co a přemýšlel, jestli všechno vyjde. A teď se na vše dívá z druhé strany. Dnes přijel „jen“ za svými dětmi. Na tábořišti byl pomáhat při Předtáborové výpravě i Expediční jednotce. Stany se pořád staví do kruhu, tradiční latriny pořád ještě nenahradily toitojky, jídlo stále připravují děcka samy. Jen místo kytar se ozývá hudba z přenosného bluetooth reproduktoru a dřevo na stavbu i topení bývalo zřejmě uklizenější :-)

Pro většinu táborníků trvá stálý tábor ŠESTKY patnáct dnů. Pro nejtvrdší jádro ŠESTKY je ale součástí třiadvacetidenního dobrodružství, které začíná Puťákem, pokračuje Expediční jednotkou stavějící celý tábor a teprve potom přichází samotný stálý tábor. Návštěvní den je tak malým zpestřením ve dvou třetinách. Protože druhý den ráno tábor běží zase naplno.

Po sobotním příjezdu na tábořiště dokončujeme spolu s Pípou jednu stranu laťování střechy dřevníku vedle kuchyně, aby se mohl improvizovaně zakrýt plachnou. Druhou stranu nestíháme, ale později se dozvídám, že nebylo v plánu dokončit ani tu první, protože stávající „kuchyň“ ještě není patřičně úředně ošetřena.

Zkoušíme s Pípou na svých mobilech sdílet fotopast, která (spolu s ostatními bezpečnostními prvky) po ukončení táborů bude zanechána na tábořišti, abychom eliminovali další pokusy o vypáčení vstupu do kuchyně. Dnes ale testujeme kde všude signál je a kde už není, abychom si ušetřili čas a energii na konci prázdnin.

Pozitivní je, že sdílení fotopasti i signál funguje lépe než jsem čekal – alespoň testování to potvrdilo.

ŠESTKA postavila na tábořišti 25 +1 podsadových stanů, více než ve skutečnosti potřebuje (jen 31 táborníků – dětí i dospělých). Energie na postavení více stanů se vynakládala proto, aby bylo místo ve stanu pro každého z dalších dvou oddílů, které tu budou tábořit po ŠESTCE. Oddíl tak umoří část nákladů na loňskou stavbu táborové „kuchyně“, které z části financovalo naše středisko.

Irča hlídá táborový rozpočet a já ji na její žádost přivezl vyúčtování Puťáku. Nějaký čas si u ní ve stanu vysvětlujeme vše potřebné. Vlivem okolností, které jsem nedokázal ovlivnit, jsem rozpočet přešvihl o cca 5 tisíc. Irča je nekompromisní a tak se i letos stávám sponzorem.

Jako velmi povedený hodnotím společný program s rodiči, kdy pro ně byla připravena „táborová olympiáda“ – soutěže ve vázání uzlů (my s Myšákem přestali u dvanáctého, ale dalších dvacet bychom asi ještě dali), řezání pilou, zapalování ohně křesadlem (našich 5,8 s nebyl nejlepší čas), zatoukání hřebíků na co nejmenší počet úderů, … Já si to užil a podle toho co jsem viděl kolem sebe, mám pocit, že se to líbilo i ostatním rodičům.

Velmi povedený je i baseballový zápas rodiče x děti na louce vedle tábora. Zatímco děcka už mají natrénováno z táborového programu, někteří rodiče drží baseballovou pálku úplně poprvé v životě. O to zábavnější jsou jejich první odpaly, překvapivé zákroky i nadšené sprinty po metách.

A jak se ukazuje, mezi maminkami a tatínky se každoročně objeví hned několik skrytých talentů, kteří by se za své výkony nemuseli stydět ani v mnohem zkušenější společnosti. Především je to ale zápas plný smíchu, povzbuzování a společně stráveného času, na který se zřejmě bude  vzpomínat ještě dlouho po skončení tábora.

Kuba odmítá jít spát do tee-pee i prázdného stanu, ale rezolutně určil místo skoro uprostřed louky, kde jsme před pár hodinami hráli baseball. Marně se mu snažím vysvětlit, že tady bude velká rosa a my budeme mít zbytečně navlhlé spacáky atd. Po půlhodině to vzdávám a roztahuji karimatky, Kubův spacák vsouvám do bivakovacího pytle a svůj přikrývám prastarou (skoro 30 let starou) oddílovou celtou. Vidím odsud na oheň a ini-tipi a tajně doufám, že se mi podaří Kubu uspat a já se budu moc připojit k ostatním, ale asi se tak mělo stát, že jsem letos bez táborové „sauny“.

Ráno je Kuba vzhůru už před šestou, ale na pár desítek minut ještě zadřímne. Čtvrt hodinky před sedmou už máme sbaleno a on se svým spacákem a bivakovacím pytlem, které odmítl dát do auta, stojí před stanem maminky a čeká až se vzbudí, aby jí řekl, že on nechce jet domů, ale chce zůstat na táboře.

Ještě před nedělním nástupem jdeme s Kájou a Kubou na procházku do štoly. Kuba si půjčuje Kájinu čelovku a máme problém jej ze štoly dostat ven.

Návštěvní den obvykle končí loučením, zamáváním a odjezdem domů. Jenže sedmiletý Kuba, který vyžaduje specielní přístup, měl na dnešní dopoledne úplně jiný plán. Na táboře navštívil maminku Irču, která letošní tábor vede, i své tři starší sourozence. Celý včerejší den běhal po táboře, nasával atmosféru a bylo vidět, že by nejraději zůstal s nimi. Když jsme odjížděli, stačilo ujet jen kousek od tábora. Kuba si potají odepnul bezpečnostní pás, otevřel dveře auta a ještě za jízdy vyskočil ven. Naštěstí jsme jeli opravdu pomalu, takže se mu nic nestalo. Bez jediného zaváhání se rozběhl zpátky směrem k táboru. Jenže tím jeho plán nekončil. Po chvíli se vrátil k autu, otevřel kufr, vytáhl svůj bivakovací pytel, spacák, ve kterém se mnou předchozí noc spal na louce za táborem, přibral svého věrného plyšového medvěda a rozhodným krokem se znovu vydal k táboru. Prostě bylo jasné, že se stěhuje. Po cestě ho potkala Irča. Vzala ho za ruku a přivedla zpátky k autu. Sedla si vedle něj, dlouze ho objímala, tulila se k němu a trpělivě mu vysvětlovala, že dnes pojede s tatínkem domů, cestou si dají pizzu a za týden za ní i za sourozenci zase přijede. Kuba poslouchal, ale slova přes obrovské slzy téměř nevnímal. Po tvářích mu tekly proudy slz a jeho nešťastný výraz by obměkčil snad každého. V tu chvíli byl přesvědčený, že svět je k němu nespravedlivý.

Možná jsem si letošní návštěvní den představoval trochu jinak. Přesto jsem rád, že jsem přijel. Viděl jsem staré kamarády, potkal bývalé členy oddílu, poznal nové rodiče a znovu si uvědomil, jak výjimečné společenství se kolem ŠESTKY za těch třicet let vytvořilo.