(Dazul) Jak už to tak bývá, zpočátku to vypadalo, že na akci vyrazíme hned dvěma auty, ale nakonec jsme se do Škody Yeti pohodlně vešli jen tři. :-)
Při včerejší indiánské potní chýši jsme svorně přemlouvali k účasti i sousedku Olinku, která se také občas toulá po Fatře či jiných horách. Ta nám ale dala košem. Na to už jsme zvyklí, takže jsme vyrazili bez ní. Její chyba! :-)
Na tenhle vandr jsme se všichni tři – Nik, Myšák i já – docela těšili, a tak ranní vstávání proběhlo bez větších problémů a zbytečných průtahů. Na Vsetíně tankujeme do auta plnou nádrž, v Lidlu ještě dokupujeme zásoby k balíčku MRE, který má každý z nás přibalený, a s včera pořízenou desetidenní slovenskou elektronickou dálniční známkou, která by nám měla cestu do Nízkých Tater zkrátit minimálně o 45 minut, svištíme směr Nižná Boca.
Prvním problémem, který dnes společně řešíme, je parkování. Kde nechat auto na dva dny, aby nikomu nepřekáželo a zároveň jsme nestáli na soukromém pozemku nebo tam, kde je parkování zakázané? Po průjezdu kolem Nižné Boce směrem nahoru a následném projetí vesnicí zpátky dolů nakonec nacházíme vhodný plácek těsně před zákazem vjezdu u vstupu do Oleškovy doliny.
Počasí je v takovém tom neurčitém stavu mezi drobným mrholením a regulérním deštíkem, a tak si premiérově nasazuji pláštěnku, kterou jsem si před lety pořídil v Decathlonu. Je příjemně vzdušná a kryje mi i můj letitý, poněkud chatrný bágl, který sice výrobce ušil ze speciální odolné tkaniny, ale za téměř 30 let častého používání už poněkud ztratil schopnost odolávat dešti. Nik si pláštěnku obléká taky, jen Myšák si hraje na hrdinu. :-)
Loni jsem s sebou na potulku po Nízkých Tatrách poprvé vzal tehdy desetiletého Nika. A protože jsem za něj přece jen cítil o něco větší zodpovědnost než sám za sebe, pořídil jsem kvůli němu poměrně drahý sprej proti medvědům. Do té doby jsem se bez podobné vymoženosti při svých toulkách horami celé desítky let bez problémů obešel. Jenže co člověk neudělá pro bezpečí milovaného syna :-)
Letos tedy sprej putuje opět s námi, ovšem s jednou drobnou změnou – na popruh svého báglu si ho připíná sám Nik. Když už jsem mu ho loni pořídil, ať si ho taky pěkně nosí! :-) A já jen doufám, že zůstane stejně jako loni pouhou drahou ozdobou batohu.
Jak už se v posledních letech stalo mým dobrým zvykem, i tentokrát vyrážíme na hřeben Nízkých Tater cestou, po které jsem dosud nikdy nekráčel. Královskou dolinou podél Fišiarskeho potoka nevede žádná turistická značka, jen obyčejná lesní štěrková cesta, na kterou je oficiálně zakázán vjezd motorovým vozidlům. A právě po ní se vydáváme proti proudu potoka vzhůru do hor.
Naše dnešní putování začíná v místě s překvapivě bohatou hornickou minulostí. Už ve 13. století se zde těžilo zlato, které místní prospektoři získávali nejen rýžováním z potoků, ale také zlatokopeckou činností v okolních horách. Podle informační tabule tu kdysi fungovalo na 100 štol, 155 hald a nespočet dalších hornických děl. Dnes už většinu stop po dávných zlatokopech dávno pohltila příroda a jejich někdejší revír znovu patří především lesům a horám. :-)
Sotva urazíme pár desítek metrů od vstupu do doliny, upoutá mou pozornost starý, pomalu chátrající seník. Přesněji řečeno jeho štít, na kterém jsou šindele natlučené způsobem, jaký jsem dosud nikde neviděl. Vodorovně kladené šindele po obvodu dřevěnice znám velmi dobře – máme je i na naší střediskové skautské chalupě Bařinka. Ale šindele přibité kolmo na krovy, to je pro mne novinka! A protože podobné drobné zvláštnosti staré lidové architektury mne dokážou spolehlivě zaujmout, samozřejmě hned vytahuji foťák a tenhle neobvyklý detail dokumentuji. :-) Kdo ví, jak dlouho ještě bude seník stát a kolik takových staveb v horách vůbec zbývá.
Všichni, kdo účast na téhle víkendové potulce s námi alespoň chvíli zvažovali, mne svorně upozorňovali, že bude pršet. Samozřejmě, putování za slunečného dne je příjemnější než šlapání v dešti, ale rozhodně to není důvod, proč zůstat doma. Za ty roky strávené na vandrech jsem si mnohokrát ověřil starou pravdu, že neexistuje špatné počasí, jen špatně vybavený poutník. A tak mne docela potěší, když čtrnáctiletý Myšák pronese s odzbrojující samozřejmostí: „Šak nejsme z cukru!“
O to příjemnější je, že sotva půlhodinku po našem vyražení začíná mrholení zcela nenápadně slábnout, až nakonec ustane úplně. Nik i já tedy sundáváme pláštěnky a po vzoru Myšáka pokračujeme bez ochrany proti dešti. Zkrátka se po něm opičíme. :-) Začínám mít docela příjemné tušení, že navzdory všem těm pesimistickým předpovědím, které naštěstí zásadně nesleduji, to dnes s počasím nebude zdaleka tak špatné, jak nám všichni prorokovali. A kdyby přece jen začalo znovu pršet? No a co. Vždyť nejsme z cukru! :-)
Protože nás dneska nic nehoní, nemáme ani přesně naplánovanou trasu, nikdo na nás nikde nečeká, nikam nemusíme dorazit v určitou hodinu a navíc s sebou táhneme kompletní výbavu na přespání pod širákem – karimatky, spacáky, žďáráky i pořádný tarp, pod který bychom se v případě deště pohodlně schovali všichni tři, a budeme se zřejmě pohybovat někde poblíž hranice Národního parku Nízké Tatry, takže případný nocleh pod širákem vyřešíme mimo jeho území, kde to předpisy dovolují, nemusíme se tedy za každou cenu dostat k útulně Ramža nebo Terezka, které jsem si pro dnešní noc vytipoval jako poněkud luxusnější varianty přenocování.
A tak nechávám Nika s Myšákem, ať na jednotlivých rozcestích lesních cest, pěšin i údolí sami rozhodují, kudy budeme stoupat na hřeben. Však proč bych měl trasu určovat pořád jen já? Aspoň mají kluci pocit, že je to jejich výprava.
Tahle oblast naštěstí zatím není nijak zvlášť atraktivní pro chataře a chalupáře, takže většina starých dřevěnic, které cestou míjíme, už má svá nejlepší léta dávno za sebou. Mně to ale vůbec nevadí. Ba právě naopak. Staré seníky, opuštěné salaše a pomalu chátrající dřevěnice mají své osobité kouzlo, které by jim nové střechy, plastová okna a pečlivě zastřižené trávníčky nejspíš spolehlivě vzaly.
Ve chvíli, kdy konečně opouštíme pohodlnou štěrkovou lesní cestu a odbočujeme proti proudu bezejmenného přítoku Fišiarskeho potoka, je jasné, že skutečný vandr teprve začíná. Podobně luxusní komunikace se totiž podle všeho dočkáme až zítra. A to je jedině dobře – k putování po štěrkovce jsme se přece nemuseli táhnout až do Nízkých Tater! :-)
Od této chvíle už kráčíme jen zvolna po úzkých pěšinkách vyšlapaných myslivci, místními horaly, kravami, jeleny či všelijakou jinou vysokou zvěří. Víc než polovinu dnešní potulky nakonec šlapeme úplně mimo jakékoliv cesty a stezky. Prostě si hledáme vlastní směr vzhůru svahem, mezi stromy, přes potůčky, houštiny a polomy. Pro ogary je to přece jen něco jiného, než na co jsou zvyklí z běžných oddílových akcí a skautských puťáků. Tam většinou vede cesta po turistické značce, někdo předem naplánuje trasu a ví se, kam se má dojít. Tady nic takového neplatí. Každou chvíli je potřeba rozhodnout, kudy dál, vyhodnotit terén, občas se kousíček vrátit a hlavně se spolehnout na vlastní hlavu a nohy. A právě o to mi dneska jde. Přišel čas ogary trochu otestovat. Zjistit, jestli zůstanou na úrovni občasných víkendových skautíků, kteří se nechají pohodlně vodit po značených chodníčcích, nebo jestli v sobě mají něco víc a dokážou se posunout o level výš. :-)
Samozřejmě je v tom nechci nechat úplně vykoupat. Jsem pořád nablízku a dávám pozor, abychom se nedostali do zbytečného průšvihu. Ale kde to jen trochu jde, nechávám rozhodování na nich. Protože samostatnost, odhad vlastních sil a schopnost poradit si v neznámém terénu se člověk nenaučí tím, že bude celý život jen poslušně šlapat někomu za patami. A tak jsem docela zvědavý, co v těch našich dvou ogarech skutečně vězí. :-)
Nejslabším článkem naší dnešní výpravy je zatím jedenáctiletý Nik, který letos na táboře přestoupil od vlčat mezi skauty, do chlapecké družiny Šneků ve které už několik let funguje i jeho starší brácha, čtrnáctiletý Myšák. Ti dva jsou kapitola sama pro sebe. Občas spolu dokážou komunikovat naprosto pohodově, skoro až idylicky, a člověk má radost, jak si ti dva bráchové rozumějí. Jenže takové chvíle zpravidla nemívají dlouhého trvání. Většinou jsou totiž jako kočka se psem. :-) Nutno přiznat, že Myšák se opravdu snaží. Nikovy často zcela bezdůvodné slovní výpady a provokace většinou přechází s obdivuhodným klidem a reaguje na ně mnohem umírněněji, než bych od čtrnáctiletého ogara čekal. Jenže i jeho trpělivost má své meze. A když ten pomyslný pohár konečně přeteče, bývá jejich vzájemná komunikace rázem na ostří nože.
Moje domluvy, výtky a výzvy, ať už se konečně zklidní a nechají jeden druhého na pokoji, se většinou míjejí účinkem. Chvíli je klid, ale sotva se člověk začne kochat okolními horami, už to mezi nimi zase jiskří. A tak místo zpěvu ptáků a šumění horského potoka občas poslouchám další kolo jejich nekonečných bratrských přestřelek. Začínám mít podezření, že případné setkání s medvědem bych dneska zvládl s větším klidem než některé jejich vzájemné výměny názorů. :-( A to je přitom sprej proti medvědům připnutý aktuálně na Myšákově báglu. Na hašteřící se bratry ovšem žádný podobný prostředek neznám. :-)
Po nastoupání nějakých šedesáti výškových metrů podél bezejmenného potůčku končí travnatý svah a začíná les. Tedy přesněji řečeno prudší stráně osázené mladými stromky, mezi nimiž zatím převládají nejrůznější křoviska, vysoká horská tráva a kameny. Terén se začíná pořádně zvedat a s každým dalším krokem je znát, že pohodlné šlapání máme definitivně za sebou.
Žádná pěšinka, natož turistická značka. Jen svah před námi a na nás je, kudy se jím prodereme vzhůru. Místy se prodíráme houštím, jinde hledáme pevnou půdu mezi kameny a trsy trávy, které dokážou být pěkně zrádné, zvlášť když jsou po poledním dešti mokré. Začíná ta náročnější část vandru :-)
Myšák s sebou na potulku přibalil tři plně nabité vysílačky a ještě před odchodem od auta každému z nás jednu přidělil. Mají sloužit k tomu, abychom spolu mohli komunikovat i ve chvílích, kdy se navzájem ztratíme z dohledu a ocitneme se mimo dosah mobilního signálu. A ten nám ostatně chybí po značnou část dnešní trasy.
Zpočátku mi to připadá jako naprostá zbytečnost. Však jsme tři, ne třicet, a na žádnou expedici do neprobádané divočiny se nechystáme! :-) Navíc první pokusy o rádiové spojení, při nichž si ogaři přes vysílačky sdělují jednu větší pitomost za druhou, mne v mém názoru jen utvrzují. Říkám si, že další zbytečné krámy, které s sebou taháme do kopců. Jenže pak se začínáme plahočit do opravdu brutálního svahu, zarostlého třímetrovými mladými bučky, vysokou trávou a všelijakým roštím. Každý si hledáme nejschůdnější cestu trochu jinudy, takže se během chvíle navzájem ztrácíme z dohledu. A aby toho nebylo málo, pořádně fouká, takže přes vítr není slyšet pohyb ani volání ostatních.
Právě tady přichází Myšákova chvíle. Podle mapy by se totiž někde v těchto místech měla nacházet nenápadná, místy přerušovaná stezka, která by nám mohla další postup výrazně usnadnit. Jenže najít ji v takovém terénu není vůbec jednoduché. A tak se díky vysílačkám můžeme průběžně domlouvat, kdo se nachází kde, kudy se dá projít a kde už je svah zarostlý tak, že nemá smysl se tudy prodírat. Najednou se z původně zbytečných hraček stává docela užitečná součást naší výbavy. A já musím chtě nechtě uznat, že tentokrát měl Myšák dobrý nápad. :-) Tož svůj původní názor poněkud přehodnocuji. A vlastně jsem docela rád, že mne ten čtrnáctiletý ogar dokázal přesvědčit, že ne všechno, co starému boomerovi připadá jako zbytečná moderní vymoženost, musí být skutečně k ničemu. :-)
Vrcholky okolních kopců se schovávají v husté mlze, takže ze slibovaného výhledu na nejvyšší horu Nízkých Tater dneska nejspíš nic nebude. Ale nevadí. Hory mají své kouzlo za každého počasí a někdy dokážou nabídnout mnohem působivější podívanou, než jakou by člověk zažil za jasného slunečného dne.
Když se z údolí zaříznutého mezi Okrúhly grúň a Solisko, z nějakých 950 metrů nad mořem, vyškrábeme o dalších dvě stě výškových metrů výš, stáváme se svědky nádherného přírodního představení. Z bílošedé mlhy se před našima očima zvolna začíná vynořovat zelený vrchol Okrúhleho grúňa. Nejdřív jen nejasný obrys, který postupně získává stále zřetelnější tvar, až se nad mořem mlhy objeví jako příď veliké lodi, pomalu připlouvající odněkud z neznáma. Okolní kopce přitom zůstávají ukryté pod neprostupnou bílou peřinou, jako by se nám hora rozhodla ukázat jen sama. Chvíli stojím a sleduji tu podívanou. Není k tomu potřeba žádný komentář.
Na hřeben mezi Špíglovou a Soliskem nám zbývá nastoupat ještě minimálně 150 výškových metrů. A po stezce, která by se podle mapy měla táhnout přibližně po vrstevnici v nadmořské výšce 1 200 metrů, pořád ani vidu, ani slechu. Občas vytáhnu mobil, mrknu do aplikace Mapy.com a zkontroluju, kolik metrů vzdušnou čarou nám k té vytoužené pěšině ještě zbývá. Ne že bych se potřeboval každou chvíli ujišťovat, kde jsme. Dělám to hlavně proto, abych dokázal co nejpřesněji odpovědět Nikovi na jeho stále častěji se opakující otázku: „Tati, jak daleko to ještě je?“ :-)
x
Vtom se z vysílačky ozve Myšákův hlas: „Jsem tu! Shazuju bágl a vyhodím do vzduchu svoji mikinu, abyste věděli, kde jsem!“ Tož sláva! Vypadá to, že náš průzkumník konečně objevil hledanou stezku. Jenže ať se rozhlížím, jak chcu, žádnou letící mikinu nikde nevidím. Nik je na tom úplně stejně. Kolem nás samé bučky, větve a vysoká tráva, přes které není pořádně vidět ani pár desítek metrů. Když ale Myšák znovu zavolá, tentokrát už bez vysílačky, jeho hlas k nám doléhá docela zřetelně. Odhaduju, že od nás nemůže být dál než nějakých sto metrů. Což na rovině představuje sotva minutku chůze, ale tady, v tomhle brutálním krpálu, to znamená i dalších pětadvacet výškových metrů, které si musíme poctivě vyšlapat. A tak se znovu zakusujeme do svahu. Mikina nemikina, hlavně že víme, kterým směrem se za Myšákem drápat. :-)
Při každé takové potulce, jakou podnikáme dneska, se člověk dozví něco nového. O horách, o přírodě, o lidech, se kterými putuje, ale taky sám o sobě. A pokud to vztáhnu konkrétně na sebe, tak minimálně zjistím, jestli na podobné vandry ještě mám, nebo už ne. :-)
Zatím mám! Ale jsem realista a dobře vím, že se pomalu, zato neodvratně blíží chvíle, kdy už tomu tak nebude. Netuším, jak daleko ten okamžik ještě je. Jestli pár let, nebo třeba mnohem víc. Zato docela přesně tuším, jak se to dozvím. Nejspíš právě při některé z podobných potulek, kdy mi vlastní tělo dá jasně najevo, že tentokrát už jsem si ukrojil větší krajíc, než dokážu sníst. Ale dokud to jde, hodlám se potulovat dál. Časem ještě pomaleji, s ještě lehčím báglem a kratšími denními „dávkami“, ale pořád po svých. Protože nejde o to, kolik kilometrů člověk ujde nebo na jak vysoký kopec vyleze. Důležité je, že má pořád chuť někam vyrazit, něco nového zažít a zjistit, co všechno ještě dokáže. A tak si říkám, že dokud se na podobný vandr těším víc, než se obávám, jestli ho zvládnu, je všechno v pořádku. :-)
Na traverzové pěšině ve výšce zhruba 1 200 metrů konečně shazujeme bágly a dopřáváme si zasloužený odpočinek. Po tom nekonečném prodírání vysokou travou, houštím a škrábání do prudkého svahu si ho všichni tři opravdu zasloužíme. :-)
Přichází čas na oběd. Z batohů vytahujeme bagety, přikusujeme sušenou kořeněnou salámovou klobásu a čerstvé ředkvičky. Žádná velká gastronomie, ale po té námaze nám všechno chutná přímo královsky. Ostatně, tohle mám na vandrech rád – že i úplně obyčejné jídlo se po několika hodinách poctivého šlapání promění v neobyčejnou dobrotu. Sedíme, přežvykujeme, nikam nespěcháme a užíváme si ten příjemný pocit, kdy člověk konečně nemusí nic jiného než odpočívat. A hlavně – konečně jsme na pěšině! Po dopoledním zápase s prudkým svahem je to skoro stejný důvod k radosti jako samotný oběd. :-)
Nejprudší část výstupu máme konečně za sebou. A to je rozhodně důvod k mírnému optimismu! :-) I když nás od auta až k útulně Ramža čeká čisté převýšení nějakých 430 metrů, ve skutečnosti si během dnešní potulky nastoupáme podstatně víc. Vždyť jsme vyráželi z nadmořské výšky přibližně 830 metrů a během dne se vyškrábeme až do 1 400 metrů. Jenže hory nejsou schody, po kterých člověk pořád jen stoupá. Co chvíli si nějaký ten pracně získaný výškový metr zase nechají vzít zpátky. :-)
Vytahuju mobil a ukazuju ogarom výškový profil dalšího předpokládaného putování. Čeká nás ještě 276 metrů stoupání a následně 179 metrů klesání. Naštěstí už ne v takovém brutálním krpálu, jaký máme právě za sebou, ale pěkně rozložených do dalších 4,5 kilometru. „Vidíte, ogaři? Půlku cesty půjdeme do kopca a druhou půlku z kopca. To už je skoro za odměnu!“ :-) A vlastně tomu sám docela věřím. Po dopoledním škrábání prudkým svahem, prodírání mladými bučky a hledání neviditelných pěšin by měl být zbytek cesty přece jen příjemnější. Tedy alespoň podle mapy. Jenže za ty roky už moc dobře vím, že mezi výškovým profilem na displeji mobilu a skutečným terénem bývá občas docela zásadní rozdíl. Každopádně to nejhorší máme, doufám, za sebou. A teď už jen těch čtyři a půl kilometru k Ramži. :-)
Když konečně opouštíme travnatý svah osázený mladými stromky, které mizí ve vysoké zažloutlé trávě, a zanořujeme se do příjemně zeleného mechového lesa, čeká nás další úsek bez jakékoliv cesty. Abychom se dostali na pěšinu zakreslenou v mapě, musíme urazit ještě zhruba kilometr volným terénem. Zvláštní je, že tahle stezka začíná i končí kdesi na hřebeni u Suché, aniž by navazovala na nějakou jinou cestu. Prostě se zničehonic objeví a o kus dál zase zmizí. :-) A podobných úseků nás dneska čeká ještě několik. A nepochybně i zítra.
Stále se pohybujeme několik stovek metrů od hranice Národního parku Nízké Tatry, mimo jeho území, takže nás při dodržování místních pravidel nic nenutí držet se značených turistických tras. A právě tohle je na našem putování snad nejkrásnější. Žádné barevné značky na stromech, žádné rozcestníky s údaji o časech a vzdálenostech, žádné vyšlapané turistické magistrály. Jen les, kopce, občas nějaká zapomenutá pěšina a naše vlastní rozhodování, kudy dál. Člověk si při takovém putování uvědomí, že spousta zdejších cest vlastně ani nevznikla kvůli turistům. Před desítkami let tudy nejspíš chodili dělníci vysazující mladé stromky, dřevorubci a další lidé, kteří v horách pracovali. Dnes už jejich pěšiny pomalu pohlcuje les a zabloudí sem snad jen nějaký ten myslivec nebo podobný pošuk, jako jsme my tři. :-) A právě na jednoho myslivce, tedy alespoň na stopu jeho někdejší přítomnosti, zřejmě narážíme ve chvíli, kdy konečně objevujeme hledanou stezku. Stojí tu starý, léty poznamenaný posed, který už má svá nejlepší léta dávno za sebou. Tož už je mi jasné, proč ta pěšinka na mapě právě tady končí! Nevedla totiž nikam dál. Jejím cílem byl nejspíš právě tenhle posed. :-)
Pár desítek výškových metrů pod hřebenem při prodírání se lesem mi najednou padne zrak na jelení paroh, který se světlou barvou krásně vyjímá na zeleném mechovém koberci. Takový nález člověka vždycky potěší! :-) Jeleni totiž své paroží každoročně shazují a na jeho místě jim vyrůstá nové. Podle vzhledu už tenhle paroh nějakou dobu v lese leží, ale pořád je to krásný kousek. Samozřejmě ho hned dokumentuji, protože podobné drobné objevy patří k příjemným odměnám za toulání mimo vyšlapané turistické chodníčky. :-)
Rozhodnutí, jestli si tenhle nečekaný lesní poklad odneseme, nebo ho necháme ležet tam, kde jsme ho našli, nechávám na ogarech. Ti nejprve prozkoumávají nejbližší okolí, jestli se někde v mechu neschovává i druhý paroh do páru. Jenže ať hledají, jak hledají, nic dalšího nenacházejí. Nakonec Nik prohlašuje, že si tedy tenhle paroh odnese sám. Nechává si ho připevnit na bágl, aby měl při škrábání do kopce volné ruce, a spokojeně pokračuje vzhůru svahem. :-) Tož aspoň bude mít z dnešního vandru pořádný suvenýr!
Jeleni shazují paroží každoročně, zpravidla od února do května, takže tenhle kousek mohl v mechu ležet už od jara. A zatímco jeho někdejšímu majiteli mezitím narostla nová ozdoba hlavy, ta stará teď poputuje na Nikově báglu :-)
S Nikem se bavíme o tom, jak to vlastně s jelením parožím funguje. Starší jeleni ho zpravidla shazují dříve než mladší a oba parohy jim většinou odpadnou v rozmezí několika hodin až dnů. Takže ten druhý, který jsme marně hledali, klidně může ležet někde o pořádný kus dál. Krátce po shození starého paroží začíná jelenům růst nové. Zpočátku je pokryté jemnou, bohatě prokrvenou kůží, které se říká lýčí. Během několika měsíců paroží doroste a zkostnatí. Pak přichází na řadu takzvané vytloukání, při kterém se jeleni odumřelého lýčí zbavují třením paroží o kmeny a větve mladých stromků. Přitom dokážou kůru pořádně sedřít, někdy až na samotné dřevo. Děje se to zpravidla koncem léta, aby měli jeleni na podzimní říji nové, tvrdé paroží připravené. A právě několik takových stromků s čerstvě odřenou kůrou cestou míjíme.
Živého jelena jsme zatím nepotkali, ale jeho přítomnost nám zdejší les připomíná na každém kroku. A jeden důkaz teď Nik navíc vláčí na zádech. :-)
Je přesně 15:55, když se konečně dostáváme na hřeben Suché. Slunko už pomalu klesá k obzoru a nastává ten nejkrásnější čas na fotografování. Světlo měkne, stíny se prodlužují a zalesněné vrcholky okolních kopců dostávají nádherný zlatavý nádech. Lepší nasvícení krajiny už dneska sotva bude. Na malé rovince s úžasným rozhledem se na chvíli zastavuju a kochám se tou nádherou. Jeden zalesněný hřeben za druhým, vrcholky ozářené nízkým podzimním sluncem a mezi nimi údolí, do kterých se už pomalu vkrádá večerní stín. Tohle je přesně ta chvíle, kdy člověk zapomene na všechny ty krpály, houštiny a propocené triko a jen se dívá kolem sebe. A že dneska mělo pršet? No tož! Kdybych dal na všechny ty pesimistické předpovědi, mohl jsem teď sedět doma v teple a o tuhle nádheru přijít. :-)
Na cestě jsme už víc než čtyři hodiny a za tu dobu jsme urazili pouhých 3,5 kilometru. Zato jsme nastoupali poctivých 480 výškových metrů, většinou pořádným krpálem a často úplně mimo jakékoliv stezky. Na papíře náš dnešní výkon možná nevypadá nijak oslnivě, ale kdo by si ten terén prošel s námi, nejspíš by těch pár kilometrů a nesčetně zastávek na odpočinek viděl trochu jinak. :-) Do setmění nám zbývají zhruba dvě hodiny a k útulně Ramža to máme ještě nějakých 3,5 kilometru. Pokud nenarazíme na další překvapení, mohli bychom to za světla zvládnout. Zato pokračovat až k Terezce už v tomhle terénu nepřipadá v úvahu. Ale co. My přece nemusíme vůbec nic stíhat! Nikdo nás nikde nečeká, máme s sebou všechno potřebné na přespání pod širákem a o žádné rekordy nám nejde. Kdybychom dneska došli jen o kousek dál a našli pěkné místo na nocleh, vůbec nic se nestane. A tak místo nervózního sledování hodinek raději znovu vytahuju foťák. Protože takovéhle světlo tu za pár minut už nebude. A byla by věčná škoda ho nechat jen tak zmizet za hřebenem. :-)
Místy pohodlně procházíme, jinde se zase musíme prodírat mezi hustými větvemi odolných nízkotatranských smrků. Zrovna kráčím jako první, když se za mými zády ozve Nikův zoufalý řev a pláč. Okamžitě se otáčím a pátrám, co se přihodilo. Z následné slovní přestřelky mezi oběma bratry, doprovázené Nikovým úpěnlivým nářkem, je mi hned jasné, že se zase stala nějaká strašlivá „nespravedlnost“. :-(
Nik má ruce od krve a z nosu mu kape červená. Naštěstí se záhy ukazuje, že nejde o nic vážného. Při prodírání hustým smrčím jej nešťastně praštila do obličeje pružná větev, kterou před ním jdoucí Myšák odhrnul, a když ji pustil, vymrštila se zpátky do původní polohy. Jenže právě v tu chvíli se za ní nacházel Nik. Jestli Myšák mohl větev ještě chvíli přidržet, aby bezpečně prošel i jeho mladší brácha, netuším. A protože jsem celou příhodu neviděl, nehodlám teď dělat soudce a rozhodovat, kdo za co může. Ostatně, při jejich věčných bratrských přestřelkách je to většinou stejně tvrzení proti tvrzení. :-) Raději vytahuju kapesník, otírám Nikovi zkrvavený nos a pak mu ho předávám, aby si mohl očistit i ruce a případně zachytit další krev, pokud by se mu z nosu znovu spustila. Oba ogaři mají občas sklony ke krvácení z nosu, takže mne podobná příhoda nijak zvlášť neděsí. Nikovi ještě chvíli trvá, než se uklidní, a já si mezitím v duchu říkám, že prodírání horským smrčím je sice docela náročná disciplína, ale zvládání vzájemných vztahů těch dvou bráchů je občas mnohem větší výzva. :-)
Když je krvácení pod kontrolou a Nik je zase schopný pokračovat, vyrážíme dál. Vždyť k Ramži máme pořád ještě kus cesty a denního světla nám rozhodně nepřibývá.
Poslední dnešní stoupání nás čeká ve svahu Striebornica. Úzká kamenitá pěšinka se místy kříží se sotva znatelnými chodníčky, které si v hustém borůvčí pravidelně vyšlapává vysoká zvěř. Pod nohama nám občas křupou větvičky, jinde se musíme vyhýbat kamenům nebo překračovat mohutné popadané smrky, které tu leží už pěknou řádku let. Některé pomalu obrůstají mechem a splývají s okolním lesem, jiné nám docela dobře poslouží jako improvizované lavičky, na kterých si můžeme na chvíli odložit bágl a odpočinout.
Po celodenním šlapání už je znát, že máme v nohách pěkných pár stovek výškových metrů. Ale náladu nám zlepšuje vědomí, že tohle je opravdu poslední kopec dnešního dne. Alespoň podle mapy. :-) Kontroluju výškový profil v mobilu a hlásím ogarom potěšující zprávu: „Ještě nějakých deset výškových metrů a máme to za sebou! Pak už půjdeme jen po rovině nebo z kopca!“ Deset metrů převýšení! Po tom všem, co jsme dneska nastoupali, je to skoro směšná maličkost. Jenže v horách, a zvlášť na konci dlouhého dne, dokáže člověka potěšit i taková drobnost.
A tak se ještě naposledy zakusujeme do svahu Striebornice. Před námi už by měla být cesta, při které si konečně odpočinou plíce a trochu i nohy. Tedy pokud si pro nás Nízké Tatry nepřipravily ještě nějaké překvapení. :-)
Na borůvky jsme během dnešní potulky narazili už několikrát, ale tady ve svahu Striebornice vytvářejí doslova husté ostrovy, kterými se místy musíme prodírat. A co je nejlepší, i na konci října na nich pořád nacházíme spoustu tmavomodrých plodů. :-) Samozřejmě neodoláme a co chvíli nějakou tu borůvku utrhneme a strčíme do pusy. Chutnají už trochu jinak než v létě. Mají za sebou několik podzimních mrazíků, některé jsou měkčí, jiné trochu scvrklé, ale pořád jsou překvapivě dobré. Člověk by skoro řekl, že i takhle na konci října by tu hlady nezahynul. Tedy pokud by mu nevadilo živit se převážně borůvkami. :-)
Nik si všimne, že některé plody už nejsou tak pěkně kulaté a šťavnaté jako v létě, a zvědavě se ptá: „Proč jsou ty borůvky místy tak scvrklé?“ Než stačím odpovědět, dostává se mu od unaveného Myšáka naprosto suverénního vysvětlení: „Protože je pochcal jelen!“ :-) Výklad hodný zkušeného přírodovědce! Pravda je samozřejmě mnohem prozaičtější – za scvrklé borůvky může jejich stáří, vysychání a podzimní mrazíky. Ale musím uznat, že Myšákova verze je rozhodně originálnější a Nik si ji nejspíš zapamatuje mnohem déle než nějaké moje botanické poučování. A co je hlavní, ani tohle vysvětlení nás od dalšího ochutnávání borůvek nijak zvlášť neodrazuje. :-)
Překvapuje mne že všechny čerstvě napadané smrkové šišky jsou zvláštně zkroucené do klubíčka. Na první pohled vypadají, jako by je někdo pořádně zmáčkl a pak zase pustil. :-) Možná u smrků rostoucích na hřebenu ve výšcě 1400 metrů mohou šišky během růstu získávat podobné nesouměrné tvary. Nevím. I po tolika letech toulání po horách člověk pořád objevuje drobnosti, kterých si dříve nevšiml. Samozřejmě vytahuju foťák a dokumentuju i tenhle malý přírodní hlavolam. :-)
Na horských planinkách Rovná a Jastrabá se nám otevírá nádherný výhled na hřebeny Nízkých Tater. Na horizontu by se měl rýsovat mohutný Veľký Bok a možná dohlédneme i na Veľkú Vápenicu. Jenže v téhle části hor nemám jednotlivé vrcholky ještě tak dobře nakoukané, abych je dokázal z tohoto místa, kde kráčím prvně v životě, bezpečně pojmenovat. Mohl bych si samozřejmě pomoct moderní vychytávkou – aplikací Mapy.com, která má šikovnou funkci „Horizont“. Stačí namířit mobil na okolní kopce a hned bych věděl, který vrchol se jak jmenuje. Jenže má to jeden drobný háček. Moje vášeň pro fotografování a natáčení videí si během dneška vybrala svou daň. Baterie v mobilu už mele z posledního a zbývá v ní jen pár procent energie. A protože se pomalu blíží večer a ještě nevíme, kde přesně dneska složíme hlavy, nechci riskovat, že si telefon definitivně vybiju při zjišťování názvů kopců, které nám stejně nikam neutečou. A tak si tuhle zeměpisnou kratochvíli pro tentokrát odpouštím. Však ono je vlastně úplně jedno, jak se který vrchol jmenuje. Důležité je, že je na co se dívat. A že se máme pořád čím kochat. :-) Ostatně, když už jsem se kdysi dokázal toulat po horách jen s papírovou mapou a buzolou, snad se dneska obejdu i bez toho, abych znal jméno každého kopce na obzoru. :-)
Je přesně 17:54, když konečně přicházíme k útulni Ramža. Tak jsme to přece jen stihli ještě za světla! :-)
Ramža je už dlouhé roky moje nejoblíbenější nízkotatranská útulňa. A není to jen její polohou nebo kouzlem okolních hor. Především si nesmírně cením toho, že si dodnes zachovala svůj původní charakter – zůstává nekomerční, samoobslužná a přístupná všem poutníkům, kteří potřebují složit hlavu, usušit věci a načerpat síly na další cestu. Na rozdíl od Andrejcovej či Ďurkovej, které se postupně proměnily v útulny s obsluhou a placeným noclehem, si Ramža pořád uchovává něco z té staré, poctivé vandrácké romantiky. Žádná recepce, žádné rezervace, žádný provozovatel, který by vám diktoval, kdy máte přijít a kdy odejít. Prostě přijdeš, najdeš si místo a chováš se tak, aby se tu dobře cítili i ti, kteří dorazí po tobě. S Nikem jsme tu přespali už loni, takže pro něj to žádná novinka není. Zato Myšák je na Ramži poprvé. Když jsme sem v roce 2022 dorazili na puťáku se ŠESTKOU, byl ještě vlčetem, a na takový náročnější přechod proto s námi vyrazit nemohl. Dneska už je z něj čtrnáctiletý skaut, který má za sebou poctivý den v horách, a konečně nastal čas, aby tohle legendární místo poznal i on. A já mám radost, že mu Ramžu můžu ukázat právě takovou, jakou ji mám rád. Ne jako turistickou atrakci, ale jako skutečné útočiště pro lidi, kteří se nebojí vzít bágl na záda a vyrazit do hor po vlastních. :-)
Útulňa je prázdná, takže to vypadá, že dneska budeme mít celý tenhle horský luxus jen sami pro sebe. :-) Po celodenním putování docela příjemné zjištění. Nemusíme řešit, kam se všichni vejdeme, ani se s nikým přetahovat o místo na spaní. Prostě si tu uděláme pohodlí po svém.
Zatímco Nik s Myšákem dostávají za úkol rozdělat oheň v kamnech, abychom útulňu trochu vyhřáli, já nasazuju čelovku a vyrážím pro vodu k prameni vzdálenému nějakých 300 metrů. Ogaři samozřejmě dobře vědí, že topení v útulni má svoje nepsaná pravidla – zítra ráno musíme nařezat a naštípat minimálně tolik dřeva, kolik ho dneska spálíme. Aby i další poutníci, kteří sem po nás dorazí, našli připravenou zásobu a nemuseli začínat sháněním dřeva.
Cestu k prameni už naštěstí dobře znám. Dodnes si totiž pamatuju, jak jsem tady při své úplně první návštěvě vodu dlouho a marně hledal, přestože jsem věděl, že někde poblíž být musí. Tehdy jsem se pořádně nachodil, než jsem na ni konečně narazil. Dneska už ale žádné bloudění nehrozí. Kráčím tmou na jistotu a kužel světla z čelovky mi osvětluje známou pěšinku. S sebou mám prázdný camel bag a PET láhev, do kterých hodlám nabrat dohromady alespoň pět litrů vody. To by nám mělo bohatě vystačit na dnešní večeři, zítřejší snídani, umytí ešusů i základní osobní hygienu. Žádné velké lázeňské procedury se tu samozřejmě konat nebudou. :-)
A vlastně si tu krátkou večerní procházku docela užívám. Po celém dni stráveném s ogary, kdy jsme byli prakticky neustále spolu, mám najednou pár minut jen pro sebe. Kolem už je tma, les ztichl a přede mnou se v kuželu čelovky objevuje jen úzký kousek pěšiny. Nikam nespěchám. Vím, že až se vrátím, měla by už v kamnech praskat polínka a útulňa se pomalu začít prohřívat. Tedy pokud ogaři místo rozdělávání ohně zase nezačali řešit nějakou další bratrskou nespravedlnost. :-)
Nevím, jestli to tu bylo už loni a já si toho jen nevšiml, nebo je to novinka. Každopádně mne ve štítu malé stříšky nad pramenem zaujme vypálený symbol skautské lilie s dvojitým slovenským křížem. Ke skautské lilii mám zvláštní vztah. Její jednoduchou podobu, ovšem bez slovenského dvojkříže, nosím ve svém osobním „totemu“ už od dob, kdy nám tu vládli komančové a skauting byl oficiálně zakázaný. Dodnes ji kreslím ke svému podpisu „Dazul“, rafinovaně zašifrovanou do siluety brouka. Kdo ví, co hledat, ten ji tam najde. A kdo ne, vidí prostě jen nějakého brouka. :-)
O to víc mne těší, že na skautský symbol lilie narážím právě tady, uprostřed Nízkých Tater, u obyčejného horského pramene. Jako by mi tu někdo neznámý nechal malé skautské pozdravení. Jen mi vrtá hlavou, co znamenají písmena „OB“ vypálená nalevo od slovenské skautské lilie. Nějaká zkratka? Iniciály? Označení oddílu nebo člověka, který se o pramen stará? Netuším. Možná se mi podaří tuhle drobnou záhadu rozluštit, až se vrátím s vodou do útulně. Třeba tam o tom někdo z předchozích návštěvníků zanechal nějakou zmínku.
Slovo Ramža mne tak trochu fascinuje. Pátra jsem docela dlouho než jsem v dokumentu „Miestne názvy – odkaz našich predkov“ našel heslo: Ramža, Ramžovô – „Miesto dávnej banskej činnosti“. A podle dokumentu se v bacúšsko-bocké oblasti těžily zlato, stříbro a železná ruda již od roku 1285. Předpokládá, že názvy Ramža a Ramžovô označovaly místa spojená s hornickou činností nebo osadami horníků, je dle mého tedy naprosto oprávněný. To v podstatě souzní s informací, kterou jsem si přečetl u vstupu do Oleškovy doliny, že se ve zdejším kraji ve 13. století těžilo zlato, a fungovalo tu na 100 štol.
V útulni už začíná být příjemně teplo. Vaříme si večeři a pomalu chystáme karimatky a spacáky na noc. Žďáráky dneska nejspíš ani nebudeme potřebovat. Pořádně roztopená kovová kamna sálají teplo do celé místnosti a ještě dlouho poté, co zalezeme do spacáků, budou útulňu vyhřívat. Přesto si zabalené bivakovací pytle necháváme raději po ruce. Co kdyby přece jen k ránu přituhlo a byla pořádná kosa? :-)
Nejluxusnější žďárák z nás má Myšák. Je to kvalitní bivakovací pytel Salewa, který jsem kdysi pořídil Irči. Ta v něm snad jen dvakrát přespala ve sněhu, takže je prakticky jako nový. Od doby, kdy se mnou Myšák začal vyrážet na náročnější vandry, puťáky a další výpravy, si ho od ní pravidelně půjčuje. A Irča mu téměř nikdy nezapomene připomenout, že ten žďárák je JEJÍ a že mu ho pouze PŮJČUJE! :-)
Přesně před měsícem jsme s Myšákem byli na mořských kajacích, kde jsme nocovali právě v bivakovacích pytlích. Lachy si tehdy nešťastnou náhodou namočila spacák. Přestože jsme ho pořádně vyždímali a nechali alespoň částečně proschnout na větru, na noc zůstával dost vlhký. Myšák se tehdy zachoval jako pravý gentleman. Sám od sebe Lachy nabídl, že se bez žďáráku obejde a půjčí jí ten svůj, aby mohla zalézt i s nedosušeným spacákem dovnitř a nemusela celou noc mrznout. Taková nabídka mne od něj docela potěšila. Člověk má radost, když vidí, že v ogarovi roste něco víc než jen schopnost vyškrábat se s báglem na kopec. :-) Po poslední noci mu Lachy bivakovací pytel sbalený vrátila. A tady začíná ta méně veselá část příběhu. Myšák totiž po návratu domů neudělal to, co by měl po každém vandru udělat naprosto automaticky – rozbalit spacák i žďárák, pořádně je provětrat a nechat důkladně vyschnout. Přitom moc dobře ví, že u nás doma v podkroví na to máme ideální místo, kde výbavu běžně na trámech sušíme. Jenže lenost tentokrát zvítězila. Sbalený žďárák putoval mezi ostatní výbavu a od mořských kajaků ho nikdo nerozbalil. Až teď, po měsíci, tady na Ramži. Myšák vytahuje bivakovací pytel z obalu, rozkládá ho a najednou na mne zděšeně volá, ať se jdu podívat. Z vnitřní strany našeho nejluxusnějšího rodinného žďáráku se totiž na velkých plochách odlupuje ochranná vrstva. Místy se doslova drolí a odděluje od podkladové tkaniny. Tohle nevypadá vůbec dobře. :-(
Právě vnitřní zátěr nebo membránová vrstva přitom patří k nejdůležitějším součástem kvalitního bivakovacího pytle. Zajišťuje jeho odolnost proti pronikání vody a větru, a pokud jde o prodyšné provedení, umožňuje zároveň odvádět část vodní páry ven. Díky tomu může žďárák chránit spacák před deštěm, sněhem a nepříznivým počasím, aniž by se uvnitř hromadilo příliš mnoho vlhkosti. Když se tahle vrstva začne rozpadat, ztrácí pytel podstatnou část svých užitných vlastností. Myšák se tak právě seznamuje s něčím, o čem možná dosud ani netušil, že existuje – s hydrolytickou degradací polyuretanu. Za tímhle učeným názvem se skrývá docela prostá a nepříjemná věc. Polyuretanový zátěr se působením vlhkosti, tepla a času postupně chemicky rozkládá, ztrácí soudržnost a začne se odlupovat. A pokud člověk nechá vlhký bivakovací pytel dlouhodobě sbalený, může celý proces výrazně urychlit. Na současném stavu se podepsal měsíc skladování po mořské výpravě a svůj podíl mohla mít i slaná mořská voda, pokud se dovnitř skutečně dostala. Každopádně právě teď vidíme výsledek, který nás rozhodně netěší. A tak máme po dnešním náročném putování další lekci. Tentokrát nikoliv z orientace v horách, ale z péče o výbavu.
Doufám, že si Myšák pro příště zapamatuje, že spacák ani žďárák se po návratu z vandru nesmí jen tak hodit do kouta a nechat měsíc sbalený. Zvlášť pokud mohly navlhnout. A možná si z téhle příhody odnese ještě jedno poučení – že při půjčování drahé výbavy nestačí jen dobrá vůle a přesvědčení, že každý přece automaticky vrací cizí věci v pořádku. Důvěra je sice krásná věc, ale občas je rozumné si stav vrácené výbavy raději hned zkontrolovat. Na druhou stranu Myšákovo gentlemanské gesto vůči Lachy rozhodně nezatracuju. Pomoci někomu, kdo se ocitl v nesnázích, je správné. Jen je potřeba myslet i na to, co bude potom. A přiznám se, že už teď jsem docela zvědavý, jak Myšák vysvětlí Irči, že ten JEJÍ žďárák, který mu POUZE PŮJČOVALA, už rozhodně není jako nový. :-)
Už když jsme po příchodu otevírali dveře útulně, vyběhla nám naproti myš, která se zřejmě našeho nečekaného příchodu lekla víc než my jí. :-) A sotva ogaři zatopili v kamnech a útulňa se začala příjemně prohřívat, tu a tam se mezi dřevěnými trámy ozve šramot, který prozrazuje přítomnost dalších drobných obyvatel. Nejspíš se sem s přicházející zimou stahují za teplem a možností najít něco dobrého k snědku. Mne přítomnost myší nijak zvlášť nepřekvapuje. Však jsme na ně z domova docela zvyklí. Náš barák na valašské samotě bývá přes celé léto prakticky pořád otevřený, takže do něj občas ze zvědavosti zabloudí nejrůznější drobní tvorové. A když už se nějaká myš neodváží dovnitř sama, spolehlivě se najde některá z našich koček, která nám ji přinese v zubech, aby se pochlubila svým loveckým úspěchem. :-) Ostatně, snad není týdne, abychom na cestě před domem nenašli nějakou čerstvě zakousnutou myš. Kočky si zkrátka své lovecké instinkty nenechají vzít, ani když mají doma plné misky žrádla.
A tak mi přijde naprosto přirozené, že v takové horské útulni, ukryté uprostřed lesa, žije kromě občasných vandráků i několik myších nájemníků. Koneckonců, byly tu dřív než my. :-) Jenže jedenáctiletý Nik má na celou věc poněkud odlišný názor. Představa, že by mu během spánku mohla nějaká myš přeběhnout přes obličej, ho očividně nijak nenadchla. A dává to dost hlasitě najevo! Snažím se mu vysvětlit, že myši se nás zpravidla bojí mnohem víc než my jich a rozhodně nemají v úmyslu pořádat noční závody po obličejích spících poutníků. Jenže podobné argumenty mají na dětskou představivost pramalý účinek. Zvlášť když se zrovna v tu chvíli odkudsi ze stěny ozve další podezřelé zašramocení. :-) Tož medvědů jsme se celý den v horách nebáli, ale jedna malá myš nám teď dokáže pořádně zamotat hlavu. :-)
Nevím, zda jsem to s večerním doplňováním vypocených tekutin trochu nepřehnal, ale během noci se jdu hned dvakrát podívat před útulnu, kde skrze rychle se ženoucí mraky občas prosvítá měsíc, kterému do úplňku chybí už jen dva dny. S prázdným močovým měchýřem se přece jen spí mnohem lépe.
Přesto se mi zdá dnešní noc nějaká dlouhá, a tak mě docela překvapí, když skrze okno v zadním štítu útulny pozoruji začínající svítání, přestože je teprve šest hodin ráno. To u nás na pasekách bývá v tuhle dobu ještě pořádná tma. Rozuzlení téhle záhady přichází až o několik hodin později, když už sedíme v autě a já si všimnu, že hodiny na palubní desce ukazují přesně o hodinu jiný čas než naše mobily. :-) Nějak mi totiž uniklo, že právě tento víkend se přechází z letního na zimní čas. Dnes, v neděli 25. října 2026, se ve tři hodiny ráno posunuly ručičky hodin zpět na druhou, takže noc ze soboty na neděli byla o celou hodinu delší. Není divu, že jsme tak poctivě odpočinutí! :-)
Pro vodu na ranní nudlovou polévku ke studánce nemusím, protože jí máme v camelbagu ještě ze včerejška dost. A tak na svém vařiči, na kterém je to přece jen rychlejší než na kamnech, ohřívám vodu na čaj i polévku a mezitím si balím spacák, karimatku a všechny ostatní věci, které jsem večer vytahal z báglu.
Při tom samozřejmě nadělám přiměřený hluk, takže se ogaři postupně probouzejí a vstávají sami, bez jakéhokoliv pobízení. Podobně jako já si připravují snídani a balí své věci. Rádi bychom totiž vyrazili ještě před osmou.
Ráno jsem trochu zatopil v kamnech, ať se na další cestu nemusíme připravovat v kose. Myšák se pouští venku do přípravy dřeva a třísek, Nik dostává za úkol, aby po sbalení svých věcí důkladně zametl podlahu útulny.
Všechno běží tak nějak samo od sebe, bez zbytečného organizování a pobízení, a tak se vydávám otestovat novou kadibudku za Ramžou. Překvapuje mě, když i tady na vnitřní straně nad dveřmi objevím symbol skautské lilie a nápis OB Žilina. Až budu zase na signálu, nebo nejpozději doma u počítače, musím zapátrat, jakou souvislost má tohle místo se skauty. Docela by mě zajímalo, kdo ze skautů se na budování či údržbě útulny podílel nebo stále podílí.
Za ty roky jsem inicioval a osobně se podílel na pořízení či budování střediskové dřevěnice Bařinka, oddílového srubu v Dinoticách, základny Dětského bezbariérového centra, táborového megakuchyňo-jídelno-nářaďáku a dalších podobných staveb. Takže moc dobře znám nejen starosti, které s sebou takové projekty přinášejí – od shánění peněz přes nejrůznější povolení až po nekonečné hledání ochotných pracantů –, ale taky radost a užitek, které z nich nakonec vzejdou. A jsem přesvědčený, že možnost podílet se na existenci takové horské útulny, jakou je Ramža, přináší ještě další pozitiva, která jsem při svých dosavadních „budovatelských“ aktivitách zatím neměl příležitost okusit. :-)
Pohled na útulnu Ramža od kadibudky je pro mě nezvyklý. Je to totiž jediné místo, odkud jsem ji dosud nepozoroval. Její podobu ze všech ostatních tří stran si dokážu kdykoliv živě vybavit, ale tenhle pohled je pro mě, za těch 16 let co Ramžu navštěvuji, úplně nový.
Nik tomu úklidu zase tolik nedal, a tak mu jdu trochu pomoct. Společně vynášíme popel, zametáme podlahu, shrnujeme smetí na lopatku a úhledně rovnáme třísky i nasekané dříví. Nakonec ještě důkladná kontrola, jestli jsme tu po sobě něco nezapomněli nebo nenechali nějaký nepořádek.
S uspokojením konstatuji, že útulňu opouštíme minimálně ve stejně dobrém stavu, v jakém jsme ji včera večer našli. :-)
Ještě pořizujeme společnou fotografii naší trojičky před útulňou – na památku. Nasazujeme bágly, naposledy se ohlédneme za tímhle jedinečným místem a vydáváme se po úzkém chodníčku směrem k Čertovici.
Než z červeně značené turistické trasy opět odbočíme na neznačenou pěšinu, čeká nás jediný kilometr, který během celého letošního putování po Nízkých Tatrách absolvujeme po značené cestě.
Napadá mě, že snad nikdy předtím jsem si nevychutnal genius loci tohoto místa tak intenzivně jako letos. Přestože jsem tu, s výjimkou jediné červencové návštěvy v rámci oddílového puťáku po Nízkých Tatrách, býval vždycky v říjnu nebo listopadu, většinou jsem tu nebyl sám. A když se v útulni sejde více lidí, přibude i spousta „cizích“ vjemů, které snadno přehluší ty „místní“ – nenápadné zvuky, vůně, ticho a zvláštní atmosféru, jež k tomuhle místu neodmyslitelně patří.
Pokud bych tedy měl komukoliv doporučit návštěvu útulny Ramža nejen kvůli přenocování, ale především proto, aby mohl naplno vnímat jejího genia loci, doporučil bych vyrazit ideálně o samotě nebo v co nejmenší skupince rodinných příslušníků či kamarádů, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu. Protože právě tehdy má člověk největší šanci poznat, v čem spočívá skutečné kouzlo tohoto místa.
Po necelých sto metrech se už noříme do království zelených smrků a hustých trsů horských ostřic, zbarvených do podzimní zlatohnědé. Kráčíme zvolna, nikam nespěcháme.
Ještě před útulňou jsme si společně vytipovali „trasu“ mimo značené turistické chodníky, která by nás měla svést z hřebene dolů do údolí k autu. Ovšem tak, abychom se na včerejší cestu napojili až nějaký kilometr či dva před místem, kde máme zaparkováno. Chceme si totiž i dnes užít co nejvíc nových míst a pokud možno nešlapat stejnou cestou jako včera.
Zdá se, že jsme zvolili dobře. Nenápadná stezka, po které už zřejmě dlouho nikdo nechodil, nás vede traverzem po svahu Banice, překračuje žleb a pokračuje úbočím Predné Ramže. Občas mezi mraky prosvitne slunce a výhledy máme přece jen o něco lepší než včera. Ďumbier se nám ale stále schovává a ani dnes ho nespatříme.
Kolem pěšiny je stejně jako včera v podvečer spousta čučoriedek. Časté zastávky na ochutnávání jsou takřka povinností. A blahem nechrochtají jen naše chuťové buňky, ale i oči, které se doslova pasou na úžasně zbarvených svazích porostlých borůvčím. Podzim tu rozehrál takovou paletu barev, že je skoro škoda dívat se pod nohy. :-)
Narozdíl od včerejška tu je i kvantum brusninek, které chutnají stejně skvěle. Mně osobně chutnají dokonce víc než borůvky. Není to jen pastva pro oči a chuťové buňky. Borůvky i brusinky jsou doslova nabité přírodními barvivy a dalšími látkami, kterým se připisují nejrůznější blahodárné účinky na lidský organismus. Nakolik jsou tyhle drobné horské plody, které tu přečkaly až do konce října, skutečně léčivější než jejich letní příbuzné, netuším. Ale rozhodně chutnají skvěle. A představa, že si při tomhle mlsání ještě děláme něco dobrého pro zdraví, je docela příjemná. :-)
Prudký sestup po kamenité stezce Starým Uhliskem není zase až tak náročný, ale přece jen je potřeba dávat pozor, kam člověk šlape, aby si na některém z kamenů nenabil kokos. Naštěstí nám cestu zpříjemňuje sluníčko, které se konečně pořádně prodralo skrze mraky, a tak se nám i z toho prudkého kopce sestupuje s veselou myslí. :-)
Na Nikovo vytrvalé žadonění zastavujeme už v 9:04 na opravdu časný oběd. :-) Bagety ze včerejška jsou stále krásně křupavé a sýr, klobása, cibule i ředkvičky chutnají stejně skvěle jako včera. A tak si bez výčitek dopřáváme vydatnou svačinu, které vzhledem k denní době říkáme oběd snad jen proto, abychom Nikovi udělali radost. :-)
V báglu má ale každý z nás ještě jeden balíček MRE, ze kterého jsme si včera vytáhli pouze večeři – hotovku v podobě černých fazolí s hovězím masem, kterou jsme si ohřáli. Zbytek obsahu by nás bez problémů dokázal nasytit po celý zbytek dnešního dne. Jenže hlady rozhodně netrpíme, a protože jde o trvanlivě balené potraviny, není důvod je zbytečně spotřebovávat. Však se budou hodit třeba při dalším vandru za měsíc. :-)
Když jsem byl malý, býval podzim mým nejméně oblíbeným ročním obdobím. Na koupání už byla zima a na sáňkování ještě nebyl sníh. Zkrátka takové období mezi létem a zimou, kdy se pořádně nedalo dělat ani jedno, ani druhé.
Jenže s přibývajícími roky se můj vztah k podzimu postupně měnil, až jsem dospěl do stadia, kdy se z něj pomalu stává můj favorit. Dozrávají trnky a jabka, lesy hrají všemi barvami, vzduch bývá příjemně svěží a na horách člověk potká mnohem méně lidí než v létě. A když se k tomu všemu přidá ještě sluníčko jako dnes, těžko si představit krásnější čas na toulání po horách. :-)
Na svahu žlebu Hvolky si všímáme pravidelných řad vysázených modřínů. Nebýt podzimu, asi bych je snadno přehlédl, ale jejich žlutozelené jehličí teď výrazně kontrastuje s okolními tmavě zelenými smrky a pravidelnost výsadby je díky tomu nepřehlédnutelná.
Ne že bych na modříny v Nízkých Tatrách dosud nenarazil, ale tady je na první pohled zřejmé, že byly vysazeny cíleně. Modřín se totiž při obnově zdejších lesů využívá mimo jiné jako stabilizační dřevina, která pomáhá zvyšovat odolnost porostů. Někde jsem četl, že výhledové zastoupení modřínu v lesích Nízkých Tater by mělo dosahovat téměř 7 %, zatímco u smrku se počítá přibližně se 40 %, u jedle s 10 % a u borovice s pouhým 1,5 %. Docela zajímavá čísla, zvlášť když si člověk uvědomí, že v původních horských lesích tvořil modřín méně než jedno procento všech stromů.
Na bočním hřebínku nad žlebem Hvolky objevujeme otevřenou rovinku s ohništěm a posezením. Kameny kolem ohniště jsou vyskládané do téměř půlmetrové výšky, aby plameny chránily před všudypřítomným větrem. Místo je to na první pohled docela příjemné, ale já osobně bych si tady oheň raději nerozdělával. :-) Přece jen jsme na otevřeném horském svahu.
Jsme poměrně daleko od značených turistických stezek a 300 výškových metrů vysoko nad asfaltovou cestou vedoucí údolím. Přemýšlím, proč tudy vlastně tahle „cesta“ vede a komu kdysi sloužila. Pohled do mapy mi nabízí docela zajímavé vysvětlení. Je dost možné, že jde o několik století starou komunikaci, po které bývalo v minulosti mnohem rušněji než dnes. Vždyť jen v jejím okolí je na mapě vyznačeno osm míst nad cestou a nejméně jedenáct pod ní, označených jako bývalá důlní díla – lomy, štoly či šachty. Zdá se tedy, že tahle dnes téměř zapomenutá stezka mohla kdysi sloužit především horníkům a lidem, kteří zdejší nerostné bohatství dobývali a dopravovali dolů do údolí.
Po dalším půlkilometru začíná cesta stoupat, ale my z ní odbočujeme na sotva znatelnou pěšinu, která nás mezi hustými smrky vede po vrstevnici dál na sever. Když přicházím k odbočce, Myšák už tam na mě čeká a informuje mě o slepé odbočce, kterou mezitím stihl prozkoumat. Společně usedáme do závětří mezi smrky a čekáme, až nás dojde Nik.
Po chvíli odpočinku pokračujeme zase společně po vrstevnici dál na sever. Překvapivě míjíme starý, dávno neudržovaný pramen s dosluhujícím, mechem porostlým korytem vytesaným ze smrkového kmene. I tady to tedy muselo kdysi žít!
Aby ne. Při pohledu do mapy zjišťuji, že pouhých deset metrů nad pramenem bývala nějaká štola. Zezdola ale nevidím nic, co by její existenci alespoň vzdáleně připomínalo. Jen změť neuspořádaných, pomalu tlejících smrkových kmenů, které tu zůstaly po nějaké dávné probírce. Však už je taky štola za ta staletí nejspíš dávno zavalená. Přesto je zvláštní představit si, že v místech, kde dnes vládne téměř naprosté ticho a člověk tu sotva narazí na živáčka, se kdysi ozývaly rány krumpáčů a hlasy horníků.
Vycházíme z hustého lesa na otevřenější část hřebene, které dominuje nízká skalka. Z ní se nám otevírá úžasný výhled nejen na okolní zalesněné hřebeny, které nás ze všech stran obklopují, ale i hluboko dolů do Bocianské doliny s dědinami Vyšná Boca, Nižná Boca a Malužiná.
Všechna místa, kterými jsme dnes procházeli, byla nádherná, ale tohle je zřejmě ten nejkrásnější kousek krajiny, na který jsme během dnešního putování narazili. Člověku se odsud ani nechce pokračovat dál. Nejraději by se jen posadil na skálu, rozhlížel se kolem sebe a vychutnával si tu nádheru. :-)
Odsud nás čeká ještě pořádný sestup – k autu to máme vzdušnou čarou asi 2,5 kilometru, ale musíme přitom překonat bezmála 400 výškových metrů.
Pěšinka se po několika stovkách metrů postupně změnila v sotva znatelnou jelení stopu vyšlapanou v trávě, až nakonec zmizela úplně. Pohledem do mapy zjišťuji, že od nejbližší, přerušovaně vyznačené stezky nás dělí více než 300 metrů vzdušnou čarou a dalších 150 metrů převýšení. Nezbývá tedy než pokračovat dolů volným terénem, bez jakékoliv pěšiny. Slibuji ogarům pořádné dobrodrůžo! :-)
Směr sice známe, ale ani při pohledu ze skaliska se nám nedaří odhadnout, kudy přesně bude nejlepší se dolů prodírat. Zanedlouho totiž opustíme řídce porostlý hřeben a budeme muset proniknout do hustých, obtížně prostupných smrkových porostů. Tam nám sestup nebudou komplikovat jen kameny, skaliska a nejrůznější přírodní schody, ale i změť pomalu tlejících smrkových kmenů, které tu zůstaly po dávné prořezávce. Tady už nám žádná pěšinka cestu neukáže a budeme muset improvizovat. :-)
Je to zvláštní, ale z těch nejdramatičtějších a nejexponovanějších úseků všech svých dosavadních cest nemám téměř žádné fotky ani videa. :-) Prostě v takových chvílích není čas ani chuť něco dokumentovat, přestože právě tehdy by bylo stoprocentně co zaznamenávat.
Mozek totiž přepne do jakéhosi nouzového režimu, ve kterém veškerou kapacitu zaměstnávají neustálé interní propočty rizik, vyhodnocování terénu a hledání místa, kam bezpečně šlápnout a kam už raději ne. Všechno ostatní jde stranou. Jediné, na čem v tu chvíli záleží, je postupovat kupředu, nezranit se a neztratit kontakt s ostatními. Na vytahování mobilu si člověk ani nevzpomene. A tak právě z těch největších dobrodružství většinou zůstávají jen vzpomínky v hlavě. :-)
Tak dlouho jsme ještě tři čtvrtě kilometru zaručeně nešli! :-) První náznaky pěšiny a o něco později i lesní štěrkovou cestu objevuje Myšák, který se téměř celou dobu drží v čele naší trojice a hledá nejschůdnější cestu dolů.
Když nás konečně dojde i pořádně ztrhaný Nik, shazujeme bágly, usedáme na ně a dopřáváme si zasloužený odpočinek. Nikovi dáváme čas, aby popadl dech a doplnil vypocené tekutiny. To nejhorší už snad máme za sebou. :-) Je 11:33 a k autu nám zbývají už jen 3 kilometry s cca 230 metrů klesáním po zpevněných cestách.
Kousek od místa, kde jsme včera ze zpevněné cesty odbočili mimo stezky, hlásí Myšák, že po dvou dnech konečně vidí lidi. Hned ale dodává, že na turisty s batohy zrovna nevypadají. Když je míjíme, zdravíme se a už to vypadá, že budeme svým tempem pokračovat dál k autu, když se od muže v seniorském věku ozve: „Kde ste boli? Na Ramži?“ A tak se dozvídám, že se o Ramžu už dlouhé roky starají skauti ze Žiliny. Když prozrazuji, že my jsme taky skauti a že mě moc zajímají všechny souvislosti kolem mé nejoblíbenější horské útulny, ukazuje muž dopředu na mladou ženu kráčející před námi a říká: „Ona je tiež skautka.“
Docházím ji, představuji se, podávám skautskou levici a začínám vyzvídat. Bydlí sice v Bratislavě, ale stále je členkou skautského sboru v Považské Bystrici. Když se zmíním, že už dlouhé roky udržujeme přátelské kontakty se 6. skautským sborem z Púchova, hned se ptá, jestli nejsme náhodou ti, se kterými púchovští skauti jezdívají splouvat na raftech Bystřičku. No jasně, že jsme! Svět je vážně malý. :-)
Doma si pak v klidu u počítače doplňuji informace, ke kterým mě tohle milé a nečekané setkání přivedlo. O původu útulny Ramža totiž kolují, dokonce i v seriózních médiích, nejrůznější mylné informace. A já mám radost, že díky dnešnímu setkání už znám skutečný příběh její existence. Příběh, ve kterém mají skauti ze Žiliny své nezastupitelné místo. O to víc mě těší, že moje nejoblíbenější horská útulna má se skautingem společného mnohem víc, než jsem až dosud tušil. :-)
“ … ľudia zodpovední za vznik útulne v roku 1979, kedy ju Žilinskí skauti pod vedením Roba Olosa, tzv. Olosova banda prestavali z vtedajšieho nevyužívaného senníka – odtiaľ je aj nápis na streche Ramže „OB 1979“. Konkrétne sú za to zodpovední Beudín, Fučo, Kastelán, Tyčka, Vrták, Martin, Fero, Juro, Jano …..
Oblasť Ramže bola kedysi pasienkami a okrem terajšej útúlne Ramža, sa v blízkosti nachádzala aj tzv. Malá Ramža slúžiaca vtedy ako koliba pre baču a neďaleká budova salaša, ovčiarne. Olosova banda najskôr od roku 1971 navštevovala Malú Ramžu, ktorá bola po smrti baču opustená a ktorú zrekonštruovali ako prvú niekedy v roku 1978. Tu prespávali a podnikali výpady do okolia a navštevovali aj vtedajší senník, terajšiu Ramžu. Budova ovčínu, salašu sa už vtedy rozpadala, neskôr sa rozpadla úplne, jej torzo je však ešte aj dnes viditeľné. Malá Ramža nešťastne vyhorela niekedy okolo roku 2000. Ostala len budova terajšej Ramže.
Členovia OB a ďalšie generácie žilinských skautov, odvtedy každoročne podnikajú vo vlastnej réžii brigády rôzneho rozsahu, v snahe o zachovanie funkčnosti útulne pre všetkých okoloidúcich.
Čiastočne k údržbe prispieva aj správa NAPANTu, ktorá potom, ako začal byť objekt pravidelne využívaný ako prístrešok pre turistov, prevzala Ramžu pod svoju správu a z takpovediac súkromnej búdy spravila oficiálne útulňu, čím zlegalizovala jej existenciu. Pod jej záštitou prebehla v roku 2006 úprava interiéru a prístavba predsiene. NAPANT sa takisto stará o vyprázdňovanie kontajnera, ktorý by však bolo najjednoduchšie odviezť.
O drobné úpravy, opravy strechy, nátery, údržbu latríny, pece, komína, ako aj o prípravu dreva na zimu sa vždy starali žilinskí skauti a v tom mienime pokračovať. Pomáha nám v tom Lesná správa Malužiná, ktorá nám každoročne povoľuje vývoz materiálu po komunikáciach v ich správe.
Každopádne vďaka patrí každému, kto priloží ruku k zachovaniu tohto nekomerčného kúska zeme, kde si môže každý užiť trochu samoty a nepohodlia.“
K zaparkovanému autu přicházíme přesně ve 12:04. Domlouváme se, že na Nikovo vytrvalé žadonění uděláme cestou domů ještě jednu zastávku – zajedeme se vykoupat do Kalamenů.
Má to ovšem jeden drobný háček. Nemáme s sebou ručníky. Jakousi podivuhodnou shodou okolností jsme je totiž všichni tři nechali doma. :-) Ale to nás rozhodně nemůže odradit! Máme přece trička, která v případě nouze poslouží stejně dobře. A tak je o posledním dobrodružství našeho letošního putování po Nízkých Tatrách rozhodnuto. :-)
Po dlouhých letech jsem letos zase sáhl do kapsy a pořídil slovenskou dálniční známku. Jednak abych nám cestu do Nízkých Tater zkrátil alespoň o tři čtvrtě hodiny, jednak jsem si chtěl konečně projet nejdelší silniční tunel na Slovensku – Višňové, který byl otevřen teprve koncem loňského roku. Se svou délkou 7 445 metrů je to opravdu úctyhodné dílo, a tak jsem byl docela zvědavý, jaké to bude projet téměř sedm a půl kilometru skrz horu.
Cestou tam jsme si tuhle technickou vymoženost skutečně užili. Jenže při návratu už nám štěstí tolik nepřeje. Za nějakých 260 Kč, které mne slovenská dálniční známka stála, si totiž kromě jednoho průjezdu nejdelším slovenským tunelem pořízuji taky pořádné kolony, dopravní omezení a nakonec i odklon na starou známou silnici pod hradem Strečno. :-) Tož pěkně děkuju! Člověk si zaplatí za rychlejší cestování, aby ve finále jel stejně jako když jede mimo dálnici. Sice se můžeme kochat pohledem na Strečno a Váh, který pod ním protéká, ale přiznávám, že tentokrát bych se bez téhle vyhlídkové jízdy docela rád obešel. :-)
Když už jsme tedy žádný čas při cestě zpátky neušetřili, rozhodujeme se, že nemá smysl někam spěchat. Ve 14:30 zastavujeme ve Vrútkách u McDonald’s a dopřáváme si druhý, tentokrát pozdní oběd. Po dvou dnech vandrování a stravování z vlastních zásob je to pro ogary docela příjemná změna. A přiznávám, že ani já nijak neprotestuju. :-) Pak už nás naštěstí čeká nerušená cesta až domů.
A jak tuhle naši dvoudenní potulku po Nízkých Tatrách hodnotím? Jednoznačně jako velmi povedenou! Zažili jsme trošilinku deště, spoustu sluníčka, mlhu, nádherné výhledy, pořádné krpály, prodírání houštím, hledání zapomenutých pěšin, několik drobných objevů i jednu noc v mé oblíbené útulni Ramža. Ogaři si vyzkoušeli, jaké to je pohybovat se v horách mimo značené turistické chodníčky, a já se zase přesvědčil, že na podobné vandry ještě pořád mám. :-) Ne všechno šlo samozřejmě úplně hladce. Občas si asi ogaři sáhli na dno sil, občas to mezi nimi pořádně zajiskřilo a párkrát jsem si říkal, že zkrotit ty dva ogary je snad náročnější než vyškrábat se s báglem na nízkotatranský hřeben. Ale i to k podobným výpravám patří. Největší radost mám stejně z toho, že jsem tyhle dva dny mohl strávit se svými syny. Jen my tři, naše bágly a hory. Bez pevného programu, bez zbytečného spěchu a s možností rozhodovat se podle toho, kam nás nohy a zvědavost zavedou.
Vím, že podobných společných vandrů už nemusí být nekonečně mnoho. Ogaři rostou, postupně budou mít své vlastní zájmy, kamarády a výpravy. A já taky nebudu věčně ve stavu, kdy se dokážu s báglem na zádech celý den prodírat horským terénem. O to víc si takových společných chvil vážím. Snad se tahle potulka líbila Nikovi a Myšákovi alespoň z poloviny tak jako mně. A třeba na ni jednou budou vzpomínat stejně rád, jako na ni budu vzpomínat já. Protože právě takové společné zážitky jsou tím nejcennějším, co si z hor odnášíme. A na rozdíl od některých částí naší výbavy se nám snad jen tak nerozpadnou. :-)
Nesestříhané video (15:16) z letošní potulky po Nízkých Tatrách: