24.-28.9.2026 – Na mořském kajaku

 

(Pípa) Na tuto dlouho očekávanou akci jsem se moc těšil i když těsně před ní jsem měl velmi náročný program spojený migraci jedné firmy do nového prostředí. Proto jsem na balení měl jenom několik málo okamžiků a podle toho to taky dopadlo.

Dazul ve čtvrtek přijíždí snad ještě dřív než bylo domluveno a tak nestačím provést vůbec žádnou kontrolu věcí které máme sebou. Po naložení naších věcí do auta ještě asi dvakrát odbíhám pro nějaké další věci, na které jsem si vzpomněl že nám chybí. Odjíždíme a na Vsetíně u Kauflandu nabíráme Vadima a Lachy.

A pak vyrážíme. Dazul drží pro slov o tom jak to na této výpravy bude probíhat. Já v mezičase kupuji dálniční známku Slovenska a Maďarska. Cesta ubíhala velmi dobře, vozík s naloženými kajaky jel krásně za kačickou dodávkou a my jsme se bavili o všem možném. V Maďarsku odbočujeme u města Mosonmagyaróvár směr na Csornou, Szombathely, Körmend, Zalalövő a Lenty.  Pak jedeme podél slovinských hranic k Lendavě, kde se napojujeme na chorvatskou dálnici. Přes Maďarsko je to tak napůl rychlostka a napůl velmi kvalitní cesta a v jedné prudké zatáčce po dlouhé rovině neodhaduju rychlost a nový asfalt spolu s mokrou cestou po dešti vodou mě dostává do kritické situace kdy auto nechce příliš poslouchat. Tento malý smyk se mi podařilo vybrat,  vozík jel poslušně za autem a my pokračovali dál.

V Chorvatsku platíme na mýtných bránách průjezd po dálnici a je to takové zpestření dlouhé cesty. Před Rijekou sjíždíme z dálnice a odbočujeme na ostrov Krk. Ten přejíždíme po neplaceném mostě a přes celý Ostrov jedeme na jeho jižní část k městu, které se jmenuje stejně jako ostrov Krk a kousek od tohoto města budeme startovat. Při odbočení na cestu vedoucí k moři a k pláži nás překvapil výložník určující průjezd auta s maximální výškou 2,10. Po rychlém s měření zkoušíme projet a asi s 5 cm rezervou se nám to podaří. Po průzkumu parkujeme, rychlé vykládáme věci a protože je po čtvrté hodině ranní jdeme na kutě. Zjišťuji že jedna ze zapomenutých věcí je i čelovka. Jsme na nuda pláži takže ráno musíme brzy vstanout sbalit se a vyrazit.

Vstáváme po sedmé hodině a po ranním zpěvu Hej už je ráno… se rychle balíme. Věci máme naložené do lodních pytlů, tak abychom to byli schopni do mořských kajaků poskládat. Jsem mile překvapen velikosti úložného prostoru který se mi zdál velmi malý, takže není problém se do lodi s dvěma loďáky a flaškama s pitím nabalit. Kolem se trousí pejskaři a také první nudisti by se rádi koupali, ale už jim tam začínáme překážet.

Poté co jsme téměř nabalení Dazul prohlásil, že jde do vozíku pro tašku se šprickama a neoprenovými potahy na nákladní poklopy. No a já mám podezření, že tu tašku ve vozíku nenajde. A taky že jo – nenašel. Prohledali jsme auto, vozík a lodě a taška nikde nebyla. Po hovoru z domovem jsme zjistili, že taška s těmito věcmi včetně dvou pump na vypumpovávání vody z kajaku zůstala v druhém autě doma. Zvažujeme různé varianty co dál a Uhlík přichází s návrhem, že bychom vyrazili a kritické místa přelepili páskou, kterou jsme si poměrně velké množství vzali s sebou. Bylo dohodnuto že budeme pokračovat v našich expedici a pokud by vlny byly vysoké budeme se mít muset prostě přizpůsobit, protože nám chybí špricky na vstupní otvory na kajaku. Při nasedání se ukazuje naše nezkušenost a jistá vratkost těchto lodí. Když vidím Vadima jak metr od břehu bojuje se stabilitou, začínám mít jistou pochybnost, zda to byl rozumný nápad.

Naštěstí si rychle zvykáme a plujeme podél pobřeží na jihovýchod směrem na město Punat. Zde musíme přepádlovat přes poměrný otevřený záliv, abychom si zkrátili cestu a jelikož moc nefouká a vlny jsou malé jde nám to velmi dobře. Dazul zkouší plout s malou kulatou plachtou a docela mu to jde. Zatím to vypadá, že všichni jsou spokojení a přistáváme u majáku Punat, kde je za ním skrytá zátoka, ve které odpočíváme a jdeme se podívat na maják. Po chvíli vyplouváme a pádlujeme kolem pustého pobřeží. Na delší dobu zastavujeme v zátoce Lokvice, kde je drobný štěrk a kamínky. Odpočíváme, koupeme se a dáváme si něco dobrého na jídlo. Další cestu si zpestřujeme průjezdy kolem samostatných útesů, kdy mezi pevninou a útesem vznikla úžina, která se dá na kajaku proplout. Někde je široká jen tak tak na náš kajak.

Protivítr zesílil a vlny jsou mnohem větší než ráno. Po návštěvě jeskyně, do které se dalo vplout na ostrohu před Starou Baškou se cvakl Vadim. Snažili jsme se mu pomoct a při této pomoci se cvakla i Lachy. Vadim vylezl na skalnatý břeh. Lachy se nedaří vylézt na kajak a tím, že nemáme neoprenové návleky na poklopy se jí zaplavila i zadní komora s věcmi a kajak je v podstatě plný vody.  Vracíme se k jeskyni, ale ani tady se Lachy nedaří vylézt na útes a tak to zkoušíme o kousek dál. Tady se jí už podařilo vylézt na útes, ale nedokáže vytáhnout loď a vylét z ní vodu. Proto ji beru na lano a táhnu ji do zátoky, kterou jsme před chvilkou minuli. Tady přistáváme vyléváme vodu a zjišťujeme škody. Po chvíli volá Dazul, že se nás vydal hledat a posíláme mu souřadnice našeho místa. Lachy jde pěšky do zátoky Malý Pečeň a Dazul spolu se mnou pluje kolem pobřeží do této zátoky. Po těchto příhodách už dneska nikam dál nepoplujeme a zůstáváme v této zátoce, protože tady je i místo na spaní. Fouká silný vítr a je to jako u Baltu – slunko svítí, ale vedro rozhodně není. Večer vychází měsíc, svítí nám přímo do zátoky a vypadá to, že bude úplněk.

Ráno vstáváme a opět fouká silný vítr a vlny se valí. Děláme snídani a balíme věci. Vyrážíme na moře, ale vlny a protivítr jsou takové, že nás zahání do nejbližší zátoky. Domlouváme se, že počkáme až odpoledne lehne vítr, abychom mohli pokračovat. Čas využíváme různě a já s Dazulem vyrážíme do hor po značené stezce. Modro-bílá značka nás vede údolím, která si které se klikatí do dálky. Na konci tohoto údolí se dostáváme na vrchol náhorní plošiny, ze které je vidět moře do dálky. Mám jenom ponožkoboty což není úplně optimální a cítím každý kamínek. Nahoře volíme sestup po hraně této plošiny a pak přímo na naši pláž. V těchto botech to všem nejde, protože rozsáhlé kamenné pole je velmi ostré v podstatě tak jako útesy u moře. Proto se vracím zpátky a domlouváme se, že se sejdeme v údolí na stezce. Jdu velmi opatrně a po nějaké době vidím Dazula stát na v polovině svahu. Vybral si krásné žebro pro sestup potkáváme se na stezce a míříme zpátky do zátoky. Vypadá to, že vítr mezitím trochu zvolnil a tak po vykoupání vyrážíme opět na moře. Pádlujeme kolem pobřeží. Tady už je znát civilizace. V každé zátoce jsou slunečníky z bambusu. Míjíme rozsáhlý kemp a postupně míříme na Starou Bašku. Po objetí mysu Klobučac míjíme zátoku Surbova, ze které vede energetický kabel někam na ostrovy po dně moře.

Liška, Lachy a Uhlík dokázali udělat z tak individuální záležitosti jako je seekajak kolektivní sport. Jedou těsně vedle sebe a juchají při sjíždění vln.

Další zátoce si dáváme pauzu a s Uhlíkem obědváme šunku z konzervy, chlebík a cibuli. To se ukázalo jako výborný tah, protože na další cestě nám ujíždí Dazul, Vadim a Myšák. Zůstáváme daleko za nimi a vůbec nikde nezastavujou. Jsou velké vlny a opět fouká protivítr. Jedeme podél pobřeží dál a za mysem Škujlica se dostáváme do zátoky Bašťanska draga a naším cílem je město Baška, respektive její pláž. Tady ovšem vlny dosahují už takové velikosti, že se nám začínají dostávat do lodi, protože nemáme špricky, které jsme zapomněli doma. Vlevo je skalní stěna a zbývající dva a půl kilometru je velmi náročných. Zůstávám vzadu s Lachy a abych na ni mohl čekat, musím kajak postavit kolmo proti vlnám, které se nám valí zprava zezadu a pádlovat proti nim. Končíme na samém okraji pláže, co nejdál od města a přemýšlíme co dál. Je jasné, že dneska proti těm vlnám a větru nemáme šanci se posunout někam, kde by jsme mohli přespat a tak volíme přespání přímo tady v té velké zátoce. Vynášíme po průzkumu terénu kajaky nad pláž a snažíme se ukrýt v křovinách. Hned vedle ale vede turistická stezka k významnému bodu Mrgari na Ljubimeru, což je pozůstatek historického osídlení. Na spaní se rozkládáme až za tmy, což ale není žádný problém i bez zapomenuté čelovky, protože měsíc svítí jako reflektor. Uhlík s Liškou ještě vyráží do města a my se soukáme do spacáků.

Ráno se balíme a rozhodujeme co dál. Jelikož vítr nepolevil a vlny jsou snad ještě větší než včera tak se dělíme. Dazul, Myšák a já vyrážíme na lehko na kajákách podél pobřeží směrem do zátoky Vela Luka, kde jsme se měli dostat už v předchozím dnu. Pádlujeme opět přes zátoku, abychom si zkrátili cestu. Na druhé straně musíme vylét vodu z kajaku. Přistáváme na nudapláži a jdeme se podívat na skalní útesy na které opět vede turistická značka. Při odjezdu z pláže se při nastupování Myšákovi zachytila noha mezi kajakem a sedátkem a cvaknul se. Musíme mu pomoct se dostat z této prekérní situace. Míjíme úžasné skalnaté pobřeží a pozoruju z blízka jak voda znova a znova naráží na skály a tříští se do nejrůznějších tvarů. Vydává při tom podivné zvuky. Pomalinku, ale neustále tvaruje pobřeží. Míjíme taky spoustu ukrytých plážíček, které jsou vidět, až když proplujeme kolem skalního ostrohu. Celou dobu bojujeme s protivětrem a s vlnama, které se nám valí vstříc. Uklidnuji se, že až poplujeme zpátky tak pojedeme s větrem v zádech a vlny nám budou pomáhat.

Kousek před zátokou Vela Luka ovšem musíme odbočit do zátoky Dubna, protože vítr a vlny začínají být velmi nebezpečné. Zde se koupeme, odpočíváme a jíme zbytky našich zásob. Říkáme si, že vítr by mohl po obědě lehnout. Kolem této zátoky vede opět turistická značka a je tady značný pohyb turistů. Po obědě skutečně vítr a vlny přestaly. Vyplouváme a hladina moře je zvlněná jenom dlouhými mírnými vlnami. Doplouváme na začátek zátoky Vela Luka okukujeme ji. Otáčíme se a míříme zpátky do Bašky. Teď už si můžeme dovolit jet přes celou tuto zátoku úhlopříčně, protože žádné vlny nejsou, ale také nám nefouká do zad vítr, takže těch necelých 6 km musíme pádlovat. Mezitím se vydal Vadim na cestu, aby dovezl auto. Dozvídáme se, že mu po cestě nikdo nezastavil a tak celých pět hodin jde ve slunku a vedru po cestě. Po návratu na pláž umýváme kajaky a už je chystáme na kraj pláže tak, abychom je mohli rychle naložit na vozík. Vadím přijíždí asi po hodině. Začínáme nakládat a přebalovat věci do auta. Domluva je nakonec taková, že se stavíme po cestě směrem na pevninu vykoupat a pojedeme přes noc tak, abychom byli v pondělí ráno doma. Přijde mi to trošku líto, ale museli bysme hledat místo pro přenocování a stejně ráno, resp. dopoledne vyrážet domů. V úterý jdeme do práce a do školy a ještě se musí umýt auto, aby se mohlo vrátit. Po přejezdu na pevninu stoupáme do hor a po nájezdu na dálnici to fičíme směrem na Karlovac a Zagreb. Před Zagrebem stavíme na jídlo u McDonalda a tady je tak obrovský pohyb lidí, že se ztrácí objednávka Dazula a Myšáka. Proto čekáme velmi dlouho a pak vyrážíme dál na cestu. Za Varaždínem nabíráme plnou nádrž a po stejné cestě přes Maďarsko se vracíme zpátky. Na Vsetín opět přijíždíme po čtvrté hodině. Jedeme přímo do Jablůnky odpojit vozík s kajaky. Vystupujeme s Uhlíkem a zbytek se vrací zpátky na Vsetín, aby umyli auto a vysadili Vadima a Lachy. Já musím odpoledne vrátit kajaky do loděnice, protože za pár dní vyráží do Chorvatska zase Maťa a spol.

Myšákova hláška po sundání bot: do p***** už i tráva píchá.

Výčet zapomenutých věcí: taška s šprickama a pumpama pro kajaky, opalovací krém, lůj na rty, lžička, bomba k vařiči (sice byla, ale špatná), okurky k řízkům, čelovka, karimatka (místo ní si vzal Uhlík celtu – má podobný tvar), magnézium.

 

 

(Dazul) O téhle akci jsem samozřejmě nemusel psát vůbec nic. Nemusel jsem fotit, točit video ani sepisovat, co jsme zažili. Stejně dobře by stačila krátká zpráva na Facebooku ve stylu: Byli jsme tam, bylo to fajn, párkrát jsme zmokli a všichni se vrátili živí. Jenže mi připadá škoda nechávat podobné akce zmizet jen v několika fotografiích a pár větách. Baví mě zachytit je trochu zeširoka – nejen co jsme podnikli, ale také proč, co tomu předcházelo, co se povedlo, co jsme podělali, na jaké záludnosti jsme narazili a co bychom příště udělali jinak. Právě tyhle drobnosti totiž člověk při plánování další akce často ocení víc než naleštěné výsledné fotky. A má to pro mě ještě jeden docela praktický důvod. Moje paměť má omezenou kapacitu a časem z ní mizí spousta detailů. Bohužel nejen těch nepodstatných. Vytěsní se i různé průšvihy, nepříjemnosti, slepé uličky nebo drobná rozhodnutí, která jsme si tehdy říkali, že už příště rozhodně neuděláme. A za pár let pak člověk s překvapivou důsledností zopakuje úplně stejnou blbost. Takže tyhle řádky nejsou jen kronikou pro ostatní. Jsou tak trochu i externí pamětí pro mě samotného. Až se mi za pár let začne zdát, že něco podobného bychom přece mohli bez problémů zopakovat, možná si tady přečtu, jak to ve skutečnosti bylo.

A pokud přitom některá z těch zkušeností poslouží i někomu dalšímu, tím lépe. Nemyslím tím zdaleka jen skauty. Na web občas zabloudí lidé „stejné krevní skupiny“, kteří plánují podobnou cestu, výpravu, plavbu nebo jinou trochu bláznivou akci. Třeba jim informace o tom, co jsme podcenili, co nás překvapilo nebo co se naopak osvědčilo, ušetří nějaký ten čas, peníze nebo vlastní průšvih. A protože naše aktivity nejsou komerční podnikání, nevidím důvod svoje zkušenosti úzkostlivě schovávat a chránit jako nějaké tajné know-how. Když už jsme něco jednou vyzkoušeli na vlastní kůži, byla by škoda, aby z toho kromě nás neměl užitek nikdo další. Takže tohle je vlastně jen vysvětlení, proč je tohle povídání trochu delší. Nejde mi jen o to napsat, že jsme někam jeli. Chci si uchovat i to, jak jsme tam jeli, proč jsme to udělali právě tak, co nás překvapilo a co jsme se při tom naučili. A jestli to za pár let pomůže mně, nebo třeba někomu, kdo se vydá stejným směrem, pak těch pár řádků navíc mělo smysl.

Nabídku účasti na podzimní plavbě kolem ostrovů v Jaderském moři dostali RS kateřinické ŠESTKY už na táboře v roce 2025. Když se ukázalo, že o akci není mezi nimi příliš velký zájem, nabídl jsem s ročním předstihem možnost účasti také RS mimo ŠESTKU. Ani ze vsetínského střediska však nebyl zájem výrazně větší. Přiznám se, že mě to trochu překvapilo. Kdyby mi někdo v šestnácti letech nabídl účast na podobném dobrodružství, reagoval bych okamžitě a udělal bych všechno pro to, abych neonemocněl nebo si nevytvořil jakýkoli jiný důvod, proč by mi mělo něco bránit vyplout.

Jenže doba se mění. A možná se mění i představa RS o tom, co je vlastně dobrodružství. Touha vyzkoušet něco nového – několikadenní plavbu na mořském kajaku, táboření tři dny mimo civilizaci, spaní pod širákem a život bez civilizace – je zřejmě jiná, než jakou jsem před mnoha desítkami let zažíval já.

Původně jsem přitom předpokládal, že o takovou logisticky i organizačně náročnější akci bude zájem velký a že nás bude limitovat především počet sedmi mořských kajaků, které nám za úplatu půjčí vsetínští vodáci. Proto jsem se hned na začátku domluvil s dalším členem našeho oldskautského společenství Pípou, že by mohl řídit druhé auto. U mladších RS totiž většina ještě nemá řidičský průkaz na osobní automobil. Právě proto jsem také odmítl účast několika dospěláků. Chtěl jsem, aby se na RS dostalo, pokud se později rozhoupou a projeví zájem.

Doprava k moři plně obsazeným autem vychází jako nejlevnější varianta, což je důležité i proto, aby byla akce pro RS finančně dostupná. Je ale potřeba, aby někdo z účastníků zvládl odřídit přibližně 800 kilometrů tam a dalších 800 kilometrů zpět. Náklady na dopravu – tedy pohonné hmoty, dálniční poplatky a mýtné – si potom spravedlivě rozdělíme. Stejně jako všechny ostatní akce, které pořádám, je i tahle nekomerční. Na nákladech se podílím stejným dílem jako všichni ostatní účastníci. I díky tomu může být podobná výprava cenově opravdu velmi dostupná.

WhatsAppovou skupinu MOŘSKÝ KAJAK 2026 jsem založil až 18. února 2026, kdy už bylo jasné, kdo se chce akce účastnit. Mezi první informací, kterou jsem tehdejším členům „skupiny“ poslal patřila:

Ten, kdo ještě v mořském kajaku nevyplul na několikadenní plavbu, nechť se podívá na https://youtu.be/gCmhvS_CgaA?si=3ZEr3yxGpNj3fYVX kde je vcelku dobře ukázáno jak se do něj balí věci i jaké loďáky jsou vhodné. Mně se osvědčily 4 menší loďáky, které jsem před lety koupil tuším za 100 Kč v nějaké akci v Lidlu (ale určitě je půjde sehnat levně i na Temu).

Jak se čas odjezdu k moři blížil, posílal jsem zprávy konkrétnější – třeba 7.9.2026:

MOŘSKÝ KAJAK – aktuální informace: V tuto chvíli počítám s účastí: Uhlík, Liška, Myšák, Verik, Lišák, Lachy, Pípa a Dazul – tedy 8 lidí (7 kajaků + 1 katamaran). V tomto počtu se vejdeme do obecní dodávky. Při plném obsazení ODHADUJI náklady na dopravu (nafta + dálniční známky a poplatky včetně přívěsu za Slovensko, Maďarsko a Chorvatsko) cca 1 200 Kč/osobu. ⚠️ Pokud někdo z těchto osmi vypadne, doprava se ostatním prodraží, takže s tím prosím počítejte. Náklady na půjčení mořských kajaků a závěsného vozíku zatím nevím. Pípo, mohl bys to prosím zjistit před odjezdem? 🚐 ODJEZD: čtvrtek 24. 9. 2026 v 17:00 z Kateřinic. Po cestě budeme nabírat lidi v Ratiboři, Jablůnce a na Vsetíně. Pojede dodávka s přívěsným vozíkem, takže nemůžeme zajíždět do bočních ulic ani složitě otáčet. Počítejte proto s nástupem u hlavní cesty nebo na vhodném parkovišti. 🏠 NÁVRAT: pravděpodobně v pondělí 28. 9. 2026 před půlnocí. Takže v úterý ráno do školy můžete být trochu ospalí. 😁 🎒 BAGÁŽ: Auto bude plně naložené a v kufru bude místo maximálně pro bagáž 3–4 lidí. Minimálně polovinu našeho vybavení proto budeme muset nastrkat do kajaků – počítejte s tím už při balení. 💧 Doporučuji mít 3 menší vodní vaky (cca 10 litrů). Větší se vám do kajaků pravděpodobně nevejdou. Instruktážní videa k nabalení bagáže do kajaku jsem vám před časem posílal, tak si je případně znovu projděte. 🚗 Možnost druhého auta: Pokud by chtěl ještě někdo na poslední chvíli vyrazit, můžeme vzít ještě jedno auto – osobák + další katamaran. Museli by ale být alespoň 3 další zájemci, protože náklady na dopravu osobákem by byly vyšší než u obecní dodávky. V tuto chvíli ale nikdo další (kromě Berušky) zájem neprojevil, takže zatím počítáme pouze s jedním autem. 🌊 Já bych se měl 20. 9. 2026 vracet z Chorvatska, takže možná budu mít nějaké aktuální informace přímo z místa. Pokud ano, pošlu je sem.

Jak už to u RS bývá, 16.9.2026 dorazila od Verika zpráva:

Ahoj Dazule, ja ten kajak bohuzel casove nezvladnu, tak je mi lito, ale musim svou ucast zrušit :(. A Lišák nakonec nahlášený vubec nebyl, takze mna poprosil, abych ti napsala, ze s nim nemas pocitat 🙈

A právě tady už jsem trochu znejistěl. Lišáka přihlašovala jeho pokrevní sestra Verik. Lišák proto od února dostával všechny informace, které jsem posílal do WhatsAppové skupiny MOŘSKÝ KAJAK 2026. Věděl tedy, že s ním počítám, stejně jako věděl o termínu, dopravě, počtu míst, kajacích i všech ostatních organizačních věcech. Proto mě trochu zamrzelo, že ani jednou nenapsal, že vlastně přihlášený není. Mohl místo něj jet někdo jiný. Třeba Beruška, jejíž maminka mi kvůli její účasti na akci dokonce volala. Jenže v okamžiku, kdy jsme měli připravenou plně obsazenou obecní dodávku, už se další člověk jednoduše nevešel.

A taková situace mě mrzí především proto, že nejde jen o jedno volné místo v autě. U podobné akce musí někdo několik měsíců dopředu plánovat dopravu, kajaky, přívěs, řidiče, náklady, počet účastníků i to, kolik vybavení se kam vejde. Každé místo proto v určitém okamžiku znamená konkrétního člověka, se kterým se počítá – a zároveň člověka, kterému už třeba není možné nabídnout účast, protože jsme jeho místo drželi pro někoho jiného.

Nechci z toho dělat žádné velké morální poučení. Jen si říkám, že pokud se člověk přihlásí na akci a potom zjistí, že vlastně jet nechce nebo nemůže, je fér to říct co nejdříve a přímo. Zvlášť když jde o mladé lidi, kteří už mají první zkušenosti s vedením a organizováním různých akcí a aktivit – třeba jako podrádci nebo zástupci vůdců. O to víc se mi nechce věřit, že by za tím byla nějaká obyčejná zlomyslnost. Spíš doufám, že je to jen další z těch zkušeností, ze kterých se člověk postupně učí, protože svým údolím slz musí projít každý sám.

S Pípou jsme se dohodli už před rokem, že zajistí půjčení kajaků na termín naší akce. Díky tomu, že jsme si je zarezervovali s takovým předstihem, museli ti, kteří si vzpomněli později, svou akci přesunout – své kajaky tak povezou do Chorvatska k moři až tři dny po našem návratu.

Protože je Pípa „stará dobrá škola“ a nehodlá nic podcenit, nenechal přípravu na poslední chvíli. Mořské kajaky naložil na zapůjčený vozík už v úterý odpoledne a celý komplet pak nechal u nich doma na dvoře. Obecní dodávku s tažným zařízením máme zapůjčenou až od čtvrtku. Cestou z Kateřinic tedy při vyzvedávání Pípy s Uhlíkem zastavíme v Jablůnce, připojíme už naložený přívěsný vozík s kajaky a můžeme vyrazit.

 

1. den – čtvrtek – 24. září 2026 – odjezd

Všechno jde podle plánu. Dokonce tak dobře, že i když jsem měl Lišku nakládat před OÚ v 16:50, je tam s předstihem. Stejně jako já s Myšákem, kteří právě přeparkováváme obecní dodávku a moji Škodu Yeti. Takže žádný stres – v klidu můžeme přeložit bagáž z osobních aut do devítimístné obecní dodávky Hyundai STARIA.

U Pípy jsme díky tomu o něco dřív. Než připojíme připravený přívěsný vozík se sedmi mořskými kajaky, ještě do zavazadlového prostoru nakládáme bagáž Pípy a Uhlíka.

Jakmile vozík připojíme, zadní dveře už neotevřeme. Jediná možnost bude pokaždé vozík odpojit, posunout ho – případně popojet autem – asi o půl metru, a teprve potom nám přídě mořských kajaků dovolí zadní dveře otevřít. Ale to je jen drobná komplikace. Zatím všechno klape.

Naložení Vadyma a Lachy na parkovišti u vsetínského Kauflandu probíhá také bez problémů. Vyjíždíme!

Zatímco řídím směrem na Valašské Klobouky, kde ještě doplníme naftu do plna, Pípa přes mobil mezitím nakupuje slovenskou a maďarskou dálniční známku. Cesta do Chorvatska na ostrov Krk bude i s přestávkami trvat kolem deseti hodin, takže je jasné, že za volantem se budeme muset vystřídat. Kromě mě se řízení ujmou Pípa a Vadym.

 

2. den – pátek – 25. září 2026 – vyplouváme

Když na ostrově Krk odbočujeme z asfaltové cesty k zálivu Tomažovo, kde je dnešní cíl naší cesty, zaskakuje mě kovová „šibenice“, která brání vjezdu obytných kempingových aut. Úplně jsem na ni zapomněl. :-( V tu chvíli se mi v hlavě začíná přehrávat, jak budeme sedm mořských kajaků, naložených ve dvou patrech, někde před závorou složitě sundávat a skoro kilometr přenášet. Kajaky přes výšku Hyundai STARIA nepřesahují. Závora je umístěna přibližně ve výšce dvou metrů. Dá se sice o pár centimetrů – odhadem tři až pět – nadzvednout, nebo spíš trochu vychýlit, ale podjet s autem i přívěsem naloženým kajaky je malé ranní drama. Centimetry najednou dostávají úplně jinou hodnotu. Pomalu podjíždíme kovovou konstrukcí a kontrolujeme každý pohyb. Rezerva? Maximálně dva centimetry. V takové situaci člověk přestává věřit všem technickým údajům o výšce auta, a začíná věřit hlavně svým očím.

Na parkoviště u nudistické pláže, necelé dva kilometry jihovýchodně od centra města Krk, přijíždíme ve 3:59. Tady není žádné osvětlení, takže si pomáháme čelovkami. Vyvýšená štěrková pláž mezi borovicemi je v tuto dobu pochopitelně prázdná, a tak si tu dopřejeme alespoň tři hodiny spánku.

Stany s sebou nemáme – počítáme s nocováním pod širákem. Veškerá příprava dnešního lože tedy spočívá v nafouknutí karimatky a vložení spacáku do bivakovacího pytle. Pro mě otázka maximálně pěti minut. Pak už jen zalézt do spacáku a pokusit se na těch pár hodin usnout.

Přes únavu z náročné cesty jsem vzhůru ještě před sedmou. Vařím si k snídani nudlovou polévku, balím spacák i karimatku do malého loďáku a pak přichází čas probudit ostatní. Činím tak samozřejmě tím nejpřirozenějším způsobem – svým lahodným zpěvem: „Ej, už je ráno, už je deň…“

Nevím, jak moc se můj pěvecký výkon líbí ostatním, ale účel plní. Za chvíli už se postupně probouzejí a balí i ostatní.

Všichni vědí, že máme jeden poměrně zásadní ranní úkol. Než na nudistickou pláž dorazí první nudisté, musíme být i s kajaky na moři. Ne snad proto, že bychom měli něco proti nudistům – jen by nebylo úplně příjemné, kdybychom se po ránu začali s našimi sedmi mořskými kajaky motat mezi lidmi, kteří si přišli užít klidné ráno na pláži.

Navíc jsme si toto místo vybrali především jako praktický nocleh a místo pro ranní start. Jakmile začne pláž ožívat, měli bychom být dávno na vodě. Čas tedy máme poměrně přesně vymezený: sbalit, přenést kajaky k vodě, naložit bagáž, nalodit se a zmizet. Ranní program je tím pádem jasný. Žádné dlouhé povalování, žádné lelkování u snídaně.

Vadym ráno také nemohl dospat a využil čas k tomu, aby odvázal a smotal všechny popruhy, jimiž byly mořské kajaky po celou dobu 800kilometrového transportu připevněny k přívěsnému vozíku. Jeho iniciativa nám šetří společně nejméně deset minut ranního času.

Při vyndávání a přenášení prvního kajaku si ale všímám, že ve vozíku chybí velká taška s ručními pumpami na vodu, neoprenovými kryty úložných komor a špricdekami – nepromokavými kryty kokpitu, které brání vnikání vody do kajaku. Začínám tušit hodně, ale fakt hodně velký problém. Podvědomě mi dokonce naskakuje, že právě proto až dosud všechno probíhalo tak skvěle. Tuším, že Pípa tašku nepřeložil z kufru svého auta do vozíku s kajaky, kde s námi měla cestovat až k moři. Nejspíš proto, že předpověď hlásila déšť a Pípa nechtěl, aby zapůjčené vybavení zbytečně zmoklo.

Nevybavuji si sice, že bych u Pípy doma viděl tašku nakládat do obecního auta, ale s nadějí v hlase se ho raději ptám, jestli ji náhodou nezapomněl přeložit. Můj dotaz ho nepříjemně zaskočí. Okamžitě jde osobně prohledat vozík i prostor auta. Oba totiž víme, že tohle už není drobná komplikace. Tohle je průser, který může znamenat konec celé akce.

A proč je taška tak důležitá? Bez této výbavy může být plavba na mořském kajaku ve vlnách nejen nepříjemná, ale i nebezpečná. Ruční vyčerpávací pumpa umožňuje rychle odstranit vodu, která se dostane do kokpitu. Nepromokavé kryty úložných komor chrání jejich obsah před vodou a špricdeka uzavírá kokpit kolem pasu a výrazně omezuje vnikání vody při pádlování ve vlnách nebo po převrácení. Bez špricdeky se může kokpit kajaku během chvíle naplnit vodou a bez pumpy je její odstranění za plavby v podstatně nemožné. Na klidné hladině může taková výbava působit jako něco, co člověk možná ani nepotřebuje. Na neklidném moři je ale situace úplně jiná. Právě tahle zdánlivá drobnost může rozhodnout, jestli z převrácení nebo zalití kajaku bude jen nepříjemná mokrá příhoda, nebo skutečný průser.

Svolávám poradu. Společně s Pípou vysvětlujeme ostatním, co jsme zjistili, a pokládáme na stůl možná řešení – na jednom konci pomyslné stupnice „jedeme zpátky domů“, na druhém „jedeme bez špricdek“. Probíráme všechno mezi tím. Mohli bychom se pokusit v nedalekém městě špricdeky půjčit nebo koupit – samozřejmě za předpokladu, že tam něco takového vůbec mají a že se trefíme do velikosti našich kajaků. Druhou možností je pokusit se dostat zapomenutou tašku od Pípy z domu k nám. Někdo by pro ni mohl zajet, někdo další by nám ji odvezl třeba někam do půli cesty k maďarskému Szombathely a tam bychom si ji převzali. Jenže v takovém případě bychom museli čekat cca deset hodin.

Jakou variantu bych si vybral já, samozřejmě vím. Ale nemůžu k ní nutit ostatní – zvlášť když Lachy ani Vadym ještě nikdy na mořském kajaku neseděli. Jejich rozhodnutí proto musí být stejně svobodné jako moje. A pak přichází Uhlík s návrhem, který mi je okamžitě sympatický. Improvizace.

Zkusit kryty úložných komor utěsnit lepicí páskou a vyrazit bez špricdek. Samozřejmě s tím, že budeme průběžně sledovat podmínky na moři a pokud nám vlny přestanou připadat rozumné, otočíme se. Moje řeč! Takhle přece uvažuje někdo, kdo prošel ŠESTKOU. Nečekat, až bude všechno dokonale připravené, ale když se něco pokazí, zkusit najít řešení s tím, co máme právě po ruce. Uhlíkův návrh má navíc zásadní vliv na rozhodování ostatních, především mladších členů výpravy. Nakonec si tedy míru rizika, do které jsme ochotni jít, společně odsouhlasíme. Rozhodnuto. Kryty komor zalepíme, špricdeky necháme tam, kde zůstaly, a vyrážíme na moře.

Uvala Tomažovo odkud nakonec v 8:40 vyplouváme je malá, poměrně klidná zátoka na jihovýchodním pobřeží ostrova Krk, nedaleko města Krk. Pobřeží je tady typicky kamenité až štěrkové, místy lemované borovicemi. Díky odlehlejší poloze působí ve srovnání s plážemi přímo u města výrazně komorněji. A co je nyní nejdůležitější – hladina moře tu je nyní klidná, přímo ideální pro vyplutí na mořských kajacích bez špricek.

Naše sedmičlenná smečka kajaků vyplouvá podél pobřeží na jihovýchod k protějšímu břehu zálivu Puntarska Draga. Je rozlehlý a dobře chráněný záliv před otevřeným Jadranem u městečka Punat. Tam zaplouvat nebudeme i když mne ostrůvek Košljun, ležící ve vnitřní části zálivu láká, díky františkánskému klášteru, který tam stojí od 15 století. Ale ty tři kilometry navíc by byly pro naší flotilu zbytečnou komplikací.

Pípa pluje první a já hlídám chvost flotily. Vadym i Lachy, kteří na mořském kajaku sedí vůbec poprvé, si vedou překvapivě dobře.

Vadym díky své skvělé fyzičce postupně propracovává svou pozici směrem k čelu flotily. Lachy se drží vzadu společně s Liškou a Uhlem. Zatím všechno funguje přesně tak, jak má – flotila se drží pohromadě a nováčci zvládají svou první plavbu bez větších problémů.

Vítr nám fouká přímo do zad, takže neodolávám a vytahuji downwind kayak sail. Kruhovou plachtu připevňuji na příď kajaku, abych vyzkoušel, jestli skutečně funguje a jestli se místo pádlování můžu alespoň na chvíli nechat tlačit větrem.

Před dvěma lety jsme ji s Murzou zkoušeli při oldskautské expedici do Finska. Za příznivého větru dokázala naši plně naloženou baraku táhnout několik kilometrů.

A tady funguje ještě lépe! Vítr je přesně v zádech, plachta se okamžitě napíná a kajak se rozjíždí rychleji, než bych čekal. Najednou mám pocit, že jsem místo pádlování objevil způsob, jak se po moři nechat vozit zadarmo.

Na mořském kajaku je tahle plachta přímo ideální. Směr plavby si dokážu udržovat kormidlem, které ovládám nožními pedály uvnitř kajaku. Kajakářské dvojpádlo tak můžu zastrčit do popruhů, aby mi nespadlo do moře, a mám obě ruce volné. Plavbu „na plachtu“ ještě trochu vylepšuji. Lanko pro ovládání plachty svazuji a dávám si ho za klobouk, kde samovolně drží. Za lanko zatáhnu jen tehdy, když potřebuji plachtu kvůli směru větru trochu pootočit. Většinu času tedy nemusím dělat vůbec nic.

A funguje to. Plastový mořský kajak má oproti nafukovací Barace výrazně lepší klouzavost, sedím v něm jen já a navíc mám oproti finské výpravě naloženo podstatně méně bagáže. Kajak proto uhání docela svižně. Protože se mi nechce plavbu v ideálním větru přerušovat – co když za chvíli zeslábne? – postupně se začínám propracovávat z chvostu flotily dopředu. A najednou jsem v čele. Bez jediného záběru pádlem. :-)

Z domova jsem vzal čtyři kusy downwind kayak sail, které jsem nakoupil ještě před změnami v nákupech na čínském Temu. Jednu z nich si na svém kajaku veze i Myšák, který je se svými čtrnácti lety nejmladším účastníkem naší výpravy. Při své vůbec první plavbě na moři si vede skvěle. Jenže když se pokouší vytáhnout plachtu z obalu, zjistí, že se na něm zasekl zip. A nejde povolit. Moře je sice pořád ještě klidné, ale do složité manipulace s plachtou a pokusu o násilné otevření zaseknutého zipu bych si za těchto podmínek asi netroufl ani já. Stačí jeden nešikovný pohyb a z banálního problému může být mnohem větší průšvih.

Myšák tedy trochu zklamaně pokračuje v pádlování a plachtu veze dál složenou v obalu na přídi svého kajaku.

Já se nechávám plachtou táhnout až k Rt. Negrit, kde v tamní kamenné zátočině děláme po sedmi kilometrech plavby první přestávku. Tady se mění vítr, a netuším, že po zbytek naší plavby kolem ostrova Krk už plachtu nevytáhnu.

Na mysu Negrit stojí více než 150 let  maják Tranjevo. Postaven byl v roce 1874 za Rakouska-Uherska a jeho světlo kdysi pomáhalo lodím bezpečně proplouvat touto částí Jadranu. Dnes je opuštěný a nefunkční, ale jeho bílá kamenná stavba působí v pusté kamenité krajině stále velmi působivě. Nedaleko jsou i pozůstatky středověkého kostela sv. Mikuláše.

Kotvíme zde v 9:55. Než připlují všichni ostatní, chvíli to trvá, ale nakonec jsme kompletní za pouhých šest minut. To je čas, za který je aktuálně poslední loď schopna dohnat ostatní.

Na volném moři je ale šest minut docela dlouhá doba – zvlášť když člověk zrovna nepluje v kajaku, ale plave vedle něj. :-) Je potřeba se více držet ve smečce.

Čas na odpočinek využívá každý z nás k tomu, aby si vyšlápl těch pár výškových metrů od hladiny moře k majáku a pořídil si tam hezkou fotku na mobilu, který pro tuto příležitost vytáhl z lodního pytle.

Já mobil z loďáku tahat nemusím, protože ho mám v kapse své plovací vesty. Pořizuji si totiž přístroje s certifikací IP68, která poskytuje vysoký stupeň ochrany proti prachu a vodě, včetně ponoření. Díky tomu můžu bez obav fotit a natáčet i během plavby na moři – a nemusím pokaždé řešit, kam s mobilem, když se blíží vlna.

Díky mobilu, který mám neustále po ruce, pořizuji během výpravy poměrně dost videosekvencí a fotografických momentek. Jen z téhle akce jich mám asi 800.

Dnes už tedy není problém něco zachytit. Problém je spíš opačný – z těch stovek fotografií a videí vybrat ty, které mají skutečně smysl a stojí za to je ukázat ostatním.

Protože je skalnaté jadranské pobřeží ostrova Krk úžasně fotogenické, pořizuji fotomobilem nejen celky, ale i detailnější záběry. V puklině rozpálené krcké skály nacházím drobnou limonku mřížkovanou (Limonium cancellatum), rostlinu dokonale přizpůsobenou zdejšímu suchému a slanému prostředí. Její drobné fialové květy působí mezi šedými vápencovými balvany skoro jako malý zázrak. Líbí se mi i její chorvatský název – rešetkasta mrižica.

V 10:36 pokračujeme v plavbě a vyplouváme ze zátoky u mysu Negrit dál na jihovýchod směrem k Bašce. Moře je stále klidné, změnil se ale vítr a teď nám fouká přímo proti. Kvůli plachtě mi to až tak nevadí – tu mám pochopitelně sbalenou. Pádlování proti větru je ale podstatně namáhavější než plavba po větru.

A právě protivítr může být problémem pro fyzicky méně zdatné členy naší miniexpedice. Zatím je moře klidné, takže to není důvod k panice, ale při delší plavbě může i zdánlivě mírný protivítr ubírat více síly.

Pobřeží mezi Rt. Negrit a Uvala Stara Baška je dlouhé asi čtyři kilometry a podle mapy budeme cestou míjet nejméně osm větších zátok. To je dobrá zpráva. Kdyby se počasí náhle zhoršilo, nemusíme se snažit za každou cenu pokračovat – některá ze zátok nám může poskytnout potřebný úkryt před větrem a vlnami, případně i místo pro nouzové přenocování.

Při plavbě na mořských kajacích je taková možnost k nezaplacení. Nejde jen o to vědět, kam chceme doplout, ale také mít předem rozmyšlené, kde můžeme v případě problémů zakotvit.

První zátoka má hezké jméno Uvala Vela Rajta. Její přírodní pláž je dlouhá jen asi 35 metrů a patří k místům, která si dodnes uchovala téměř divoký charakter. Zátoka vznikla částečným zatopením někdejšího údolí vytvořeného přívalovou vodou a podobně jako další zátoky v tomto úseku pobřeží je obklopena typickou krckou krasovou krajinou. V létě sem míří lodě, protože je ze břehu je pláž velmi obtížně přístupná. Nyní, mimo sezonu je samozřejmě prázdná.

Krasové útvary mi místy připomínají kousky Plešivecké planiny, respektive její závrty a propasti. Je to místo, které jsem kdysi objevil díky povídce Náčelníka – Miloslava Nevrlého, publikované v posledním čísle časopisu JUNÁK před jeho zákazem. Nevrlého text mě natolik zaujal, že jsem se na Plešiveckou planinu později skutečně vypravil a napoprve slanil do půlky Zvonivé jamy. V dalších letech jsem postupně slanil do více než čtyřiceti místních propastí a začal poznávat tenhle pozoruhodný kus krasové krajiny z úplně jiné perspektivy – shora i hluboko pod povrchem.

Možná právě proto se mi při pohledu na jižní pobřeží Krku tyhle dávné výpravy vybavují. I tady voda, vítr a čas vytvořily v tvrdém vápenci krajinu plnou děr, puklin, převisů a bizarních tvarů. Jen s tím rozdílem, že tady pokračuje krasová krajina přímo pod hladinou Jadranu.

Zdejší pobřeží ostrova je ukázkou drsné krasové krajiny, kterou moře po tisíce let dál modeluje. Holé vápencové skály tu padají přímo do moře a mezi nimi se ukrývá množství malých zátok, převisů a mořských pseudojeskyní, do nichž se dá za klidného počasí vplout kajakem. Pobřeží je rozbité do nespočtu výběžků, skalních věží a kamenných ostrůvků, některé jen pár metrů od břehu, jiné vystupují z moře jako osamělé skály.

Vlny a vítr postupně obrušují hrany fantastických skalních útvarů a vytvářejí bizarní tvary, které z každého místa dělají trochu jinou scenérii. Z kajaku je navíc možné dostat se tam, kam se pěšky prakticky nedá – pod skalní převis, do úzké štěrbiny mezi skálami nebo těsně kolem malého ostrůvku. Právě pro tuhle kombinaci pusté kamenité krajiny a neustále se měnícího pobřeží jsem vybral na několikadenní plavbu jižní Krk. Je to jedno z nejzajímavějších míst pro průzkum z moře jaké jsem měl zatím možnost důvěrně poznat.

11:02 vplouváme do Uvala Lokvice – jedné z nejhezčích zátok a kamínkových pláží na tomto pobřeží. Nízký převis pod skalou i vodní jeskyně na kraji zátoky poskytují ochranu před sluncem ať je v jakékoliv poloze.

Tady uděláme přestávku na oběd. Lachy do zátoky plave vedle svého kajaku – podařilo se jí cvaknout. Tentokrát ale nejde o žádné drama, spíš o zábavu. Vlny nejsou příliš velké a sluníčko pálí tak, že ji během chvilky osuší.

Ostatní mezitím mohou v klidu vytáhnout kajaky na břeh, dát si oběd a počkat, až Lachy doplave i se svou lodí. První pořádné „cvaknutí“ na mořském kajaku tak máme úspěšně za sebou – a naštěstí v těch nejlepších možných podmínkách.

Někdo se jde koupat a skáče ze skalisek do moře, někdo si vaří oběd pod převisem, já se kochám a fotím. Tady nelze udělat špatnou fotku :-)

Už při své první návštěvě tohoto místa jsem nejhezčí záběry pořídil z vodní jeskyně, kde je stín i krásný výhled na kamínkovou pláž. Samozřejmě, že i dnes se k jeskyni brodím a těším se kouzelným výhledem z ní.

Na první pohled mne překvapuje, že je v jeskyni tentokrát výrazně méně vody než při minulé návštěvě. Žádná záhada – nejspíš jsem ji pokaždé zastihl v jinou fázi přílivu a odlivu. Zatímco při přílivu voda jeskyni zaplaví, během odlivu může její hladina klesnout o desítky centimetrů, v některých místech dokonce o několik metrů. Stejné místo tak může při každé návštěvě nabídnout úplně jiný pohled – jednou voda sahá hluboko do jeskyně, podruhé odhalí její další zákoutí.

Na kamenitém pláži částečně ukryté pod skalním převisem se k LIščině vaření přidává Uhel. Žluté kajaky čekají opodál a připomínají, že právě po moři jsme se do tohoto krásného a obtížně dostupného zákoutí mohli dostat. Sluncem vyhřáté skály, průzračná voda a ticho přerušované jen šuměním moře vytvářejí idylyckou atmosféru, ve které se člověk na chvíli zastaví a užívá si krásu tohoto pobřeží.

Po jídle jsme už s Myšákem i ostatními spokojení, takže mně by vůbec nevadilo znovu vyplout. Jen nechci na ostatní tlačit, aby neměli pocit, že je zbytečně honím někam, kam se jim ještě nechce. A tak v klidu čekám, až se k vyplutí sami odhodlají. V duchu se přitom modlím, aby se mezitím nezvedl vítr a moře nezačalo dělat větší vlny.

Liška usedá do svého kajaku ve 13:10. Hned po ní nasedá Myšák a oba odrážejí od břehu, aby na hladině zálivu počkali na ostatní. Teprve když vidí, že první dva už vypluli, odhodlává se k odjezdu i zbytek výpravy.

Vyplouvám jako poslední a snažím se před sebou zachytit celou smečku kajaků pohromadě na stále klidné hladině. Proti slunci rozeznávám spíš siluety než jednotlivé postavy, takže vlastně ani pořádně nevidím, kdo v kterém kajaku sedí. Přiznám se ale, že v tu chvíli je pro mě nejdůležitější něco jiného – rychle napočítat, že kromě toho mého vidím na hladině dalších šest kajaků. Jsme všichni! :-)

řes mořskou hladinu se nám otevírá působivý výhled na pohoří Velebit. Jeho mohutný hřeben je částečně zahalený v mracích a z dálky to vypadá, jako by jeho vrcholky pokrýval sníh. Dlouhý, výrazný horský masiv se zvedá nad pevninou naproti ostrovu a vytváří nepřehlédnutelnou kulisu chorvatského pobřeží. Za jasného počasí jsou jeho kamenité svahy a vrcholy dobře patrné a člověk si znovu uvědomí, jak pestrá je zdejší krajina – od modré hladiny Jadranu a ostrovů až po drsné horské masivy.

Mezi Uvala Lokvice a Uvala Veli Grip je jen asi 200 metrů ostrého, členitého skalnatého pobřeží. Pro mě je to možná vůbec nejhezčí úsek, kolem kterého dnes poplujeme. Z moře tu jako prst vystupuje asi desetimetrová skalní věž, kterou lze obeplout ze všech stran. Kousek odsud by měla být také úzká skalní soutěska, kterou jsem při své minulé plavbě na mořském kajaku proplul tak natěsno, že jsem měl chvílemi pocit, že se kajak mezi skalami zasekne.

Právě na taková místa se těším nejvíc. Nejde jen o samotnou krajinu, ale o možnost dostat se na kajaku přímo do míst, která jsou ze souše nepřístupná. Jsem přesvědčený, že tenhle kousek pobřeží se bude líbit i ostatním.

Uvala Veli Grip je další z malých liduprázdných zátok na divokém jižním pobřeží Krku mezi mysem Negrit a Starou Baškou. Pro naši výpravu představuje nejen zajímavé místo k zastavení, ale také jednu z možných únikových variant, kdyby se počasí na moři začalo zhoršovat. Zajímavostí je především její krasový charakter. Pro běžného turistu je Veli Grip prakticky nedostupná po souši a její hlavní „dopravní tepnou“ je moře.

Míjíme skrytou jeskyni do které se dá po hladině dostat. Zatímco ostatní pádlují dál, já do ní vplouvám abych se podíval na jeden ze skrytých působivých obrazů zdejšího členitého pobřeží. Do temného skalního prostoru proniká denní světlo širokým otvorem a vytváří ostrý kontrast mezi černým vnitřkem jeskyně, světlými vápencovými stěnami a tyrkysově zbarvenou hladinou moře.

Jeskyně vznikla v mohutném vápenci, který je pro jižní část ostrova Krk typický. Po tisíce let do něj pronikaly mořské vlny, které postupně obrušovaly pukliny a rozšiřovaly přirozené dutiny. Na stěnách jsou patrné zaoblené tvary vytvořené působením vody a příboje. Odborný průzkum mořských jeskyní v oblasti Stara Baška uvádí také stopy někdejší hladiny moře a místy zachované krápníkové útvary nad současnou hladinou. Uvnitř jeskyně se světlo postupně ztrácí a voda získává hlubší modrozelené odstíny. Pohled z jejího nitra ven je přitom mimořádně působivý – temný skalní strop rámuje výhled na otevřené moře a protější vápencové útesy. Právě kontrast tmy, modré oblohy, bílého kamene a průzračné vody dává místu jeho charakter.

Snažím se dostihnout ostatní, už proto abychom naši smečku drželi pohromadě – protivítr sílí a vlny mají stále větší „čepičky“. Naše plavba přestala být pohodovou a mění se na docela náročnou.

Vlny jsou skutečně dost velké – několik z nich má i kolem půldruhého metru. Tentokrát proto nemám odvahu vytáhnout z kapsy plovací vesty mobil a zdokumentovat tyhle jedinečně dramatické chvíle. Nechci riskovat, že se na okamžik přestanu soustředit na ovládání kajaku a místo pádlování budu fotit nebo natáčet. V takových vlnách totiž nestačí jen ovládat směr kormidlem pomocí pedálů. Kajak je potřeba aktivně řídit i pádlem a reagovat na každou větší vlnu. Teď už není čas dělat dokumentaristu. Teď je potřeba nepřidělat sobě ani ostatním problém. Ale přiznám se, že mě docela mrzí, že právě o tyhle dramatické záběry přicházím. Byly by určitě mezi těmi nejzajímavějšími z celé plavby :-(

Při rychlém otočení hlavy se sice snažím zjistit, kde jsou ostatní, ale kromě Myšáka nikoho nevidím. Začínám tušit, že se někdo cvakl a ostatní mu pomáhají dostat se zpátky do kajaku. Zvažuji, jestli neotočit kajak a nevrátit se podívat, co se děje. Jenže samotná otočka kajaku v těchto vlnách představuje další zbytečné riziko. Navíc vlastně nemám žádný důkaz, že se stalo něco mimořádného. Mohli jen zpomalit, nebo někde přistát v malém zálivu. Pokud se opravdu něco stalo, zbytek smečky si s tím snad poradí. A pokud ne, za chvíli se snad objeví alespoň na dohled.

Ve 13:59 vplouvám spolu s Myšákem do Uvala Mali Pečen a velké vlny konečně necháváme za sebou. Souboj s nimi trval sotva čtvrt hodiny, ale mně připadá jako věčnost. „Zážitek nemusí být nutně pozitivní, hlavně když je intenzivní,“ praví staré oddílové pořekadlo. A tady platilo na sto procent.

V zátoce nás vítá na kameni vybělená ovčí lebka. Snad to není nějaká symbolika… Čekáme už deset minut a po ostatních ani vidu, ani slechu. Začínám mít nepříjemný pocit, že jsme si pro zastávku nevybrali zrovna nejšťastnější místo. :-(

Vystupujeme s Myšákem na skalisko lemující zátoku od moře, abychom zjistili, jestli neuvidíme někoho z našich. Já nevidím nic, ale po chvíli Myšák registruje asi půl kilometru od nás ve vlnách několik podivně se pohybujících kajaků. Přibližuji si je na telefonu. Jsou tři – a ten červený je prázdný. Vzápětí mi dochází, co se asi stalo. V červeném kajaku plují Pípa a Vadym. Tipuji, že se Vadym cvaknul, plave z volného moře směrem ke břehu a dva žluté kajaky se snaží jeho červený kajak odtáhnout do naší zátoky.

Je 14:26, když Liška a Uhlík kotví i s Vadymovým červeným kajakem v Uvala Mali Pečen. Jsme tu teď čtyři. Ze skály ale už vidím Vadyma jak plave s plovací vestou kraulem přes vedlejší nudistickou zátoku Uvala Veli Pečen na druhou stranu směrem k nám. Zátoka má jen něco málo přes 100 metrů, ale ve vestě se plave nedobře.

14:32 ošetřuji Vadymovi dvě krvavé odřeniny na rukách, které utržil na ostrých skaliskách. Ale jinak je naštěstí v pořádku. Pípa s Lachy, která se taky cvakla, prý plavali zpátky do zátoky s jeskyní. Snad jsou taky OK.

Ve 14:58 mi z Lachova telefonu volá Pípa a potvrzuje mi Vadymovu informaci. Domlouváme se, že se vydám po břehu do asi tři čtvrtě kilometru vzdálené zátoky, abych Pípovi pomohl.

Stoupám směrem k hřebeni a pak pokračuji traverzem po místní modrobílé turistické značce namalované na kamenech. Předpokládám, že mě dovede až k zátoce. Jako bonus se mi cestou otevírají úžasné výhledy na zdejší krajinu.

Kdyby mi Pípa neposlal souřadnice místa, kde s Lachym jsou, nejspíš bych je minul a pokračoval k další zátoce. Takhle už jen řeším, kudy k nim v členitém skalnatém terénu sestoupit těch šedesát výškových metrů. Žádná stezka dolů do zátoky totiž nevede.

Lachy si na cestu v kajaku silnými vlnami netroufá, a tak se domlouváme, že do Uvala Mali Pečen popluji s Pípou na jejím kajaku já. Ona se pokusí vyškrábat ze zátoky nahoru na stezku a pokračovat dál pěšky. Snad ten náročný výstup zvládne bez zranění.

V 15:37 jsme s Pípou a oběma kajaky v „naší“ zátoce. Už tu chybí jen Lachy, která ještě pěšky nedorazila, a Vadym, který jí vyrazil naproti, aby nezabloudila.

Domlouváme se, že dnes už dál nepoplujeme a v téhle zátoce přenocujeme, i když jsme napádlovali jen asi 11 z uvažovaných 20 kilometrů. Bezpečnost je přednější. Ráno by snad mohly být vlny menší a pak budeme moci pokračovat v plavbě.

Sušíme mokré oblečení, připravujeme místa pro karimatky a vaříme časnou večeři. Uvědomuji si, že při zápolení s vlnami mi pořádně vyhládlo.

Myšák využívá čas k lezení po skalách lemujících záliv Uvala Mali Pečen. Já bych se po těch ostrých skaliscích jen v plavkách rozhodně nešplhal, ale on má na věc vlastní názor. Koneckonců svým údolím slz musí projít každý sám. :-)

Jsem moc rád, že se Myšákovo dnešní lezení obešlo bez krve a že se na další zdolávání skal už nechystá. Do setmění zbývají asi dvě a půl hodiny, a tak se vydávám na průzkum okolí.

Nejbližší vrchol je 173 metrů vysoký Kurić. Kurić není žádný vysoký horský vrchol, ale v drsné krajině jižního Krku působí výrazně. Jeho skalnaté svahy prudce klesají k moři a výstup člověku rychle připomene, že na Krku se výškové metry nepočítají jen podle nadmořské výšky. Odměnou mi jsou krásné výhledy na bílé vápencové skály, modré moře a členité pobřeží Stare Bašky.

Okolí Kuriće působí na první pohled až trochu jednotvárně. Kam oko dohlédne, střídají se hlavně světlé vápencové skály, nízké křoviny a suchá, kamenitá půda. Chybí tu výraznější stromy i hlubší údolí, která by monotónní krajinu rozčlenila. Přesto má tahle strohá tvář jižního Krku své kouzlo – zejména v kontrastu s nekonečnou modří Jadranu.

Procházím jednotvárnou vápencovou krajinou a nacházím několik závrtů – mělkých i hlubších prohlubní v terénu, které vznikly postupným rozpouštěním vápence a propadáním půdy do podzemních dutin. Na první pohled působí nenápadně, ale právě ony prozrazují, že pod drsným povrchem ostrova probíhá složitý krasový proces. Mezi bílými kameny, nízkými keři a suchou půdou vytvářejí alespoň trochu členitější tvář zdejší jinak poměrně monotónní krajiny. Ten největší ze závrtů ukrývá na svém dně dva velké fíkovníky, jejichž koruny poskytují příjemný stín. Podle chlupů zachycených na větvích a všudypřítomných bobků je navíc zřejmé, že toto místo pravidelně využívají zdejší potulující se ovce.

Protože do setmění ještě nějaký čas zbývá, po sestupu z hřebene se jdu projít směrem na Stara Baška. Procházím skrze prázdnou luxusní pláž Uvala Oprna s hezkými rákosovými slunečníky a dřevěnými lehátky.

V 19:00 sice ještě není tma, ale už jsem zpátky na místě, kde dnes nocujeme. Slunce kleslo za obzor a v zátoce se začíná rozhostívat večerní klid. Všichni už leží ve svých spacácích a po náročném dni není potřeba nikoho přemlouvat k odpočinku. Dneska byl fakt dost výživný den.

Protože od moře pořád fouká, přetáhli si Pípa s Vadymem své kajaky až k místu, kde spí, a postavili si z nich improvizovanou větrnou zástěnu. Kajaky tak posloužily nejen k plavbě, ale nyní i jako ochrana před studeným větrem. Dobrý nápad!

Skoroúplňkový měsíc už vystoupal docela vysoko nad obzor a jeho světlo zalévá celou zátoku. Kolem je světlo skoro jako ve dne. Moře dál hlasitě šumí a naráží do skal. V kontrastu s jeho neustálým hukotem ale člověk vnímá zvláštní večerní ztišení a klid.

Ležím si ve spacáku a z pohodlí svého improvizovaného nocležiště pozoruji večerní scenérii před sebou. Skoroúplňkový měsíc dál pomalu stoupá nad obzor a jeho světlo se třpytí na hladině moře jako stříbrná cesta. Na protějším pobřeží postupně přibývají světla domů a vesniček, zatímco okolní kopce se noří do tmy.

Je zvláštní ležet jen pár metrů od moře, poslouchat jeho neutuchající šumění a přitom mít nad sebou oblohu zalitou měsíčním světlem. Po dnešním náročném dni je tohle přesně ten okamžik, kdy konečně zpomaluji a jen si užívám toho, kde vlastně jsem.

 

3. den – sobota – 26. září 2026 – aspoň kousek proti větru

Před druhou hodinou ranní se budím, protože se mi leží nějak divně tvrdě. Aby ne – moje karimatka je vyfouklá :-( Moc se mi nechce, ale z teplého spacáku vylézám a snažím se moji izolační podložku nafoukat. Snad do svítání vydrží alespoń trošku nafouklá. Teď v noci zní mé foukání do karimatky strašně hlasitě a mám pocit, že mne každou chvíli musí někdo okřiknout, abych toho nechal, že on chce spát. Neozývá se nikdo, ale že jsem někoho z nich neprobudil si jistý nejsem.

Doopravdy vstávám chvilku po sedmé. Kromě Vadyma ještě všichni ostatní spí. Vychutnávám si východ podzimního slunce – ano, už máme kalendářní podzim –, které naši kamennou zátoku postupně rozsvěcuje a dělá ji o poznání veselejší.

Moře se mi ale o moc klidnější než včera při doplutí nezdá. Předpověď na Windguru mě sice ubezpečuje, že vítr je asi o třetinu slabší, jenže nejsem si úplně jistý, jestli jejich matematický model dokáže zohlednit i tenhle zastrčený kout pobřeží. :-( Na obrazovce mobilu může foukat o třetinu méně. Tady na břehu moře to zatím tak úplně nevypadá.

V 7:25 už je sluníčko dostatečně vysoko, mám uvařenou svou oblíbenou hovězí nudlovou polévku a zpívám pro Lišku něžně: „Ej, už je ráno, už je deň…“ Pro Uhlíka pěju druhou sloku „Ej, na senéčko zelené…“ o poznání hlasitěji, ale také od srdce. Všichni otevírají oči, radostně se na mě usmívají a žadoní, abych ještě přidal. Já jsem ale neoblomný – jednou ráno přece musí tenhle song stačit.

No, možná to nebylo úplně tak doslovně, jak píšu. Moje paměť občas něco vytěsní a něco jiného si zase poněkud přibarví. Ale všichni už nějak na podněty reagují a ti, kteří ještě ze spacáku nevylezli, alespoň v něm sedí. Takže ať už to s tím nadšeným publikem je jakkoliv, budíček evidentně funguje.

Snídá se. Pak každý svým vlastním tempem balí do lodních pytlů karimatky, bivakovací pytle, spacáky, jídlo, suché oblečení, vařiče a všechno ostatní, co jsme včera večer z kajaků vytahali. Někomu stačí pár minut, jiný má potřebu si celý obsah kajaku znovu pečlivě roztřídit, přerovnat a několikrát zkontrolovat. Lodní pytle se postupně plní a naše malé tábořiště začíná mizet. Zůstává po nás jen místo v kamení, kde jsme před několika hodinami spali.

Každá věc na mořském kajaku má své místo. Co potřebujeme během dne, musí být po ruce, všechno ostatní musí být bezpečně uložené tak, aby se k tomu nedostala mořská voda. U kajaku totiž není problém něco sbalit – problém je potom najít to, co právě potřebujeme, a přitom nerozházet celý jeho obsah.

Za chvíli už budou kajaky zase naložené, my po snídani a připraveni pokračovat. Teď už jen všechno správně poskládat, zavřít a utěsnit. Už při první zastávce se ukáže, jestli jsme balili opravdu dobře.

Na první pohled vypadají červené a žluté mořské kajaky podobně, ale při plavbě je mezi nimi docela výrazný rozdíl. Červený kajak je delší a štíhlejší, má výrazněji protaženou špičku a je stavěný především na efektivní plavbu na delší vzdálenosti. Díky delšímu a užšímu trupu dobře drží směr a ve vlnách i na klidné hladině pěkně klouže. Žluté kajaky jsou o něco kratší a robustnější. Působí stabilněji a jsou tolerantnější k chybám, což je příjemná vlastnost především pro někoho, kdo na mořském kajaku začíná. Na druhou stranu za rychlým a štíhlejším kajakem při delší plavbě vyžadují trochu víc pádlování.

Vzhledem ke včerejšímu několikanásobnému Vadymově cvaknutí na červením kajaku s ním jeho plavidlo měním. Překládám lodní pytle ze svého žlutého mořáku do jeho červeného korábu, třeba to pomůže k tomu, aby to dnes bylo bez vypadnutí :-).

V 8:40 jsou na hladině první kajaky a zbytek výpravy se k vyplutí teprve chystá. Vzhledem k protivětru, vlnám a hlavně absenci špricdek jsme domluveni, že zatím poplujeme jen do Uvala Slip, která je od Uvala Mali Pečen vzdálená pouhých 300–400 metrů. V případě nezbytné nutnosti by odtud šlo kajaky vytáhnout na břeh a necelý kilometr je po skalnaté pěšině vynést nahoru k asfaltové cestě, kde bychom je mohli naložit. Není to sice zrovna evakuační varianta snů, ale je dobré vědět, že existuje.

Pokud ale všichni vyhodnotíme, že podmínky zvládneme, budeme pokračovat dál. Až k Bašce by podle mapy mělo být přibližně každých 300–500 metrů nějaké místo, kde se dá přistát nebo alespoň schovat před největšími poryvy větru a vln. Navíc předpověď slibuje, že po obědě by měl vítr slábnout. Takže plán je jednoduchý: nejdřív 300 metrů do Uvala Slip a tam se uvidí. Moře nám samo ukáže, jestli si můžeme dovolit pokračovat.

Prvních pár metrů plavby na červeném Vadymově kajaku mě přesvědčuje o tom, že je skutečně vratší. Najednou se vůbec nedivím, že se na něm včera tolikrát cvaknul. Kajak reaguje na každý můj pohyb a chvíli mám pocit, že si spíš já zvykám na něj než on na mě.

Po několika stovkách metrů se ale sžíváme a začínám vnímat i jeho přednosti. Především tu zásadní – je znatelně rychlejší než jeho žlutý brácha. A tak zatímco na začátku se snažím hlavně udržet ve člunu, po chvíli už si začínám užívat jeho rychlost a pěkný skluz po hladině.

V 9:00 připlouvá Myšák jako první na oblázkovou pláž Uvala Slip. Z moře vypadá tohle místo ještě pěkněji než včera ze břehu. Působí jako jedno z těch míst, která jsou na jižním pobřeží Krku zajímavá právě svou odlehlostí. Z kajaku je dobře vidět, jak se zdejší krajina mění podle toho, z jakého směru k zátoce připlouváme. Ostré skalní hrany, menší výběžky a kamenné stěny vytvářejí prostor, který je z moře mnohem plastičtější než z mapy.

Pro nás ale Uvala Slip v tuhle chvíli není jen hezkým místem na pobřeží. Je to dnešní první kontrolní bod. Po včerejší zkušenosti s většími vlnami, protivětrem a absencí špricdek si právě tady můžeme říct, jestli budeme pokračovat dál

Během tří minut připlouvá zbytek naší malé flotily. Kajaky máme vytažené na břeh tak, aby nám je větší vlna nespláchla zpátky do moře – přesně tak, jak se to dnes ráno stalo Myšákovi.

Tehdy jsem kvůli jeho kajaku musel po pás do vody, takže jsem si při záchranné akci stihl pořádně namočit dlouhé kalhoty i boty. Teď už si na podobné dobrodružství dáváme větší pozor. Kajaky leží bezpečně na břehu a my se přesouváme do závětří opuštěného plážového bufetu.

Teď už nejde jen o to, jestli si dáme pár minut pauzu. Musíme se rozhodnout, jestli vůbec pokračovat. Před námi jsou kilometry členitého pobřeží, protivítr a vlny, které z kajaku vypadají o poznání větší než ze břehu. A k tomu nemáme špricky, bez kterých by asi většina normálních lidí nevyplula. Na druhou stranu jsme zatím dopluli sem bez fatálních problémů a podle předpovědi by měl vítr během dne slábnout.

Každý z nás si teď musí sám v hlavě srovnat, co ještě považuje za rozumné. Vrátit se? Pokračovat? Nebo to zatím zkusit a rozhodnout se znovu o pár stovek metrů dál? Po nastíněných možnostech je chvíli ticho. Nějaké rozhodnutí, ale padnout musí.

Nakonec se domlouváme, že do oběda zůstaneme tady a pak vyrazíme dál. Počkáme, jestli vítr skutečně zeslábne, jak slibuje předpověď. Zároveň stanovuji jednoduché pravidlo: pokud u další zátoky kdokoliv z nás vyhodnotí, že už to nezvládá, končíme. Nebudeme pokoušet štěstí jen proto, abychom splnili původně naplánovanou trasu. V takovém případě budeme řešit, jak dostat kajaky po souši na nějaké místo, kam se dá přijet autem, a celou flotilu naložit. Předpokládaná trasa dnes není žádný závazek. Závazné je, že se všichni vpořádku vrátíme. Teď už zbývá jen počkat do oběda a zjistit, jestli se moře a vítr umoudří.

Zatímco se všichni oddávají opalování a koupání na pláži Uvala Slip, vydávám se v 9:30 kamenitým údolím směrem k severozápadu na několikahodinový průzkum. Nikomu se se mnou nechce, takže vyrážím sám.

Pro jistotu si obouvám botu s pevnější podrážkou – na rozdíl od ponožkobot, které mám na katamaranu. Zbytek výbavy je minimalistický: mobil, který v tomto případě slouží jako mapa, fotoaparát i kamera, a za širokou gumou boxerek mám zastrčených 50 gramů zavakuovaných sušených jablek, abych si cestou mohl doplnit energii. Na žádnou samostatnou expedici to asi není, ale na krátký průzkum neznámého údolí moje výbava bohatě stačí. :-)

Po nějakých deseti minutách mírného stoupání kamenitým údolím mě dohání Pípa. I on si zřejmě vyhodnotil, že z průzkumu zdejší krajiny může mít víc než z polehávání na pláži.

A tak jsme dva. Cesta je hned o něco zajímavější – máme si s kým prohodit pár slov, můžeme společně obhlížet terén a navzájem si ukazovat, co nás zaujme. A samozřejmě platí stará osvědčená pravda: ve dvou se to táhne líp. :-)

Pokračujeme údolím vzhůru a jsme zvědaví, kam nás kamenitá cesta zavede. Já mám navíc díky svým padesáti gramům sušených jablek stále dostatek expedičního optimismu :-)

Pípa vyrazil v ponožkobotách a já si nejsem úplně jistý, že je tenhle terén pro tuhle obuv právě ideální. Tady to ještě jde – kameny jsou místy sice ostré, ale cesta údolím je zatím docela schůdná. Jenže podle mapy i toho, co vidíme před sebou, bychom asi za kilometr měli narazit na podstatně horší terén. Tam už mají být všechny kameny ostré a členité tak, že bude muset Pípa našlapovat prakticky jako bosky. Ponožkoboty jsou sice fajn, ale krcký kras není zrovna měkká louka. :-)

Zatím to neřešíme a pokračujeme dál. Třeba nás terén ještě překvapí – jako právě tady před ukrytou skalní soutěskou. K ní se sestupuje po kamenech, ale zatím je to vlastně docela příjemná procházka. Mezi kameny rostou husté trsy žloutnoucí trávy, sluníčko svítí a kolem nás je naprostý klid.

Nad tímhle divokým kusem krckého pobřeží se zvedá Negrit, vysoký 197 metrů. V 10:20 jsme na hřebeni, asi 300 metrů od něj. Na mapě je to jen jeden z mnoha zdejších vrcholů, ale z moře jeho význam vnímám trochu jinak. Pod ním se táhne členité pobřeží s desítkami skalních výběžků a malých zátok, které jsme postupně míjeli na kajacích.

Negrit je typickou ukázkou zdejší krasové krajiny – žádná vysoká hora, spíš kamenitý a větrem ošlehaný hřbet, který prudce klesá k moři. O pár kilometrů dál už začínají vyšší krcké vrcholy, ale tady je největší zajímavostí právě kontrast mezi 197 metry vysokým kamenitým kopcem a mořem.

Dál už nepokračujeme. Ne že by nebylo na co se dívat, ale krajina je dál už dost podobná a my bychom měli být do poledne zpátky u kajaků. Čas tedy začíná být důležitější než další průzkum. Navrhuji Pípovi, abychom se nevraceli stejnou cestou, ale „zkrátili“ si to po hřebeni. V uvozovkách samozřejmě. Podle mapy to vypadá jako kratší varianta, jenže v krckém krasu není vzdálenost zrovna to jediné, co rozhoduje o délce pochodu. Přímá čára totiž ještě neznamená schůdnou cestu a hřeben nemusí být zrovna chodník.

Ale co bychom si komplikovali život návratem po cestě, kterou už známe, když můžeme jít neznámým terénem, škrábat se přes kameny a zároveň si namlouvat, že si tím zkracujeme cestu? Vybavuje se mi staré oddílové pořekadlo: „Je to sice dál, ale zato je tam horší cesta!“

Terén z dálky nevypadá nijak dramaticky. Jenže na pár stech metrech se ukazuje, že pohled z dálky a skutečná chůze po krckém krasu jsou dvě dost rozdílné disciplíny. Pípa to ve svých ponožkobotách nakonec vzdává a vrací se stejnou cestou, kterou jsme přišli.

Já pokračuji dál. Počítám s tím, že budu rychlejší, a tak se domlouváme, že na něj počkám v místě, kde se napojím na stezku v údolí, po které jsme původně stoupali nahoru. Staré oddílové pravidlo zatím funguje dokonale. :-)

Můj sestup z hřebene do údolí po strmějších skalnatých svazích není zrovna ideální, ale už jsem postupoval i mnohem horším terénem. Jednou, na Pamiru, jsem ve třech tisících sbíhal v botaskách po kamenném suťovisku, které se za mnou trochu sesouvalo, tak jsem pořád instinktivně běžel – a dole jsem zjistil, že jsem při běhu proděravěl obě podrážky. Dnes už jsem starší, chytřejší, zkušenější a taky fyzicky méně zdatnější, takže postupuji volně a rozvážně. Občas se zastavím a pořídím fotku něčeho, co mne zaujme.

Mezi ostrými vápencovými kameny jsou rostliny, které jako by do zdejší krajiny patřily stejně samozřejmě jako samotné skály. Tahle pupava si dokáže vystačit s minimem půdy a vody. Roste přímo mezi kameny, kde by člověk žádné zvláštní podmínky pro život nehledal. Její nápadně ostnité listy a suchomilný vzhled jsou dokonalou připomínkou toho, v jak drsném prostředí kráčím. Žádná bujná vegetace – jen pár centimetrů půdy mezi vápencovými balvany, slunce, vítr a voda někde hluboko pod námi. A přesto právě tady dokáže vykvést. Podobné rostliny dobře ukazují, že zdejší zdánlivě pustá krajina rozhodně není bez života. Jen se mu musel přizpůsobit – šetřit vodou, vydržet horko a smířit se s tím, že pod nohama nebude nikdy nic měkčího než vápenec.

Uprostřed tohohle zdánlivě nehostinného kamenného světa je něco, co na první pohled působí skoro nepatřičně – pravidelné kamenné terasy. Nejsou dílem přírody. Generace lidí tady z kamenitého svahu odstraňovaly kameny, skládaly z nich nasucho zídky a mezi nimi vytvářely malé plochy s půdou, na kterých se dalo hospodařit. Takové terasy měly obrovský význam. Úrodné půdy je tu málo a voda rychle mizí do puklin vápence. Kamenná zídka umožnila svah rozdělit na menší vodorovnější plochy, zachytit půdu a omezit její splavování. Zároveň se při jejich budování využily kameny, které by jinak překážely při obdělávání. Na podobně upravených pozemcích se na ostrově Krk prý pěstovaly především olivy a vinná réva.

Dnes už tady zemědělství téměř nevidím. Zůstaly jen kamenné zídky jako němý doklad obrovského množství ruční práce. Když člověk vidí, jak málo půdy mezi těmi kameny vlastně je, dochází mu, jakou cenu musela mít každá úrodná ploška. To, co dnes vypadá jako zajímavá součást krajiny, bylo kdysi výsledkem velmi konkrétní potřeby: z tohohle kamenitého svahu dostat alespoň trochu půdy, vody a úrody.

Necelý kilometr před pláží čekám pár desítek minut na Pípu, abychom mohli v 11:25 pokračovat ke zbytku naší kajakářské výpravy společně. Není správní dorazit k ostatním osamoceně – přece jen jsme flotila a dává smysl držet se pohromadě :-)

Myšák mezitím využil čas do vyplutí po svém. Vystoupal na oba hřebeny po stranách zátoky a evidentně mu ani po předchozí plavbě nechybí energie. Ostatní prý čas využili podstatně méně sportovně a odpočívali na pláži.

Teď už jsou ale všichni zrelaxovaní, síly doplněné a můžeme pokračovat. Domlouváme se tedy, že přesně v pravé poledne vyplujeme. Po dopoledním čekání a průzkumu konečně zase míříme na moře.

Ve 12:05 už je všech sedm mořských kajaků znovu na hladině. Míříme směrem k Uvala Oprna a Uvala Zaglav, kolem členitého pobřeží velké Uvala Stara Baška.

Oproti dopoledni je to najednou úplně jiná plavba. Hladina se výrazně uklidnila a protivítr je tentokrát v normě – není to sice žádný pomocník, ale rozhodně už nás netrápí. Kajaky se pohybují vpřed bez většího boje a držíme se pohromadě.

Po dopoledním rozhodování, čekání a průzkumu okolí je příjemné být zase všichni na vodě. Sedm kajaků, rozumné podmínky a dobrá nálada. Přesně takhle jsem si pokračování téhle akce představoval. :-)

Držím se na chvostu flotily a snažím se zachytit tyhle parádní okamžiky, kdy se smečka pořád drží v houfu a svižně se pohybuje vpřed. Tohle jsou přesně ty chvíle, které bych chtěl mít zachycené – všech sedm kajaků pohromadě, všichni jedou a oldskautsko-roverská výprava konečně vypadá tak, jak byla plánovaná.

Sledovat nás v tuhle chvíli z dronu, musel by to být skvělý záběr. Sedm mořských kajaků v jednom houfu, modré moře kolem a členité pobřeží v pozadí. Jenže startovat dron z pohupujícího se kajaku bych si netroufl. Nerad bych místo parádního leteckého záběru sledoval, jak můj dron mizí pod hladinou. :-)

Posouvám si o jeden dílek pedály pro ovládání kormidla, abych je měl ergonomicky lépe nastavené. Uvědomuji si přitom, že je podvědomě sešlapuji téměř při každém záběru pádla. Záběr pádlem na pravou stranu, drobné sešlápnutí levého pedálu, záběr pádlům na levou, nepatrná korekce pravým… Člověk nad tím ani nepřemýšlí, ale kormidlo mezitím pořád jemně upravuje směr.

A dělají to tak zřejmě všichni. Druhý den naší plavby díky kormidlu mořského kajaku plujeme téměř po přímce. Místo neustálého přibrzďování jedním záběrem pádla stačí jen nepatrná korekce pedálem a kajak si poslušně drží směr. Taková drobnost, kterou člověk při první plavbě možná ani nevnímá, ale při kilometrech na moři znamená docela hodně.

Ve vedlejším zálivu za Uvala Surbowa děláme ve 13:23, po téměř půldruhé hodině pádlování, další zastávku. Jsme ještě asi 5 km od majáku na Rt. Škuljica, který otevírá další, zhruba 3 km hlubokou Baščanskou dragu ve které je město Baška.

Než se ale pustíme do další plavby, společně si tu na čtvrthodinku odpočineme. Po téměř hodině a půl na vodě už je příjemné na chvíli přestat pádlovat, protáhnout se a zahnat žízeň.

Na kraji tohoto malého zálivu mě zaujímají kusy skoro plochého vápence. Takových jsem si nikde předtím nevšiml. Tyhle úlomky jsou malou ukázkou toho, jak tady funguje příroda. Kus skály je ještě poměrně „čerstvě“ odlomený – ostré hrany ale časem obrousily vlny, písek a drobné úlomky, které při každém příboji putují sem a tam.

To množství oblázků kolem plochého vápence vzniklo stejným procesem, jen jsou v něm o několik kroků dál. Voda je po tisících a tisících pohybů postupně zbavuje ostrých hran a mění původně hranaté úlomky v hladké oblázky. Každý z nich tak má za sebou vlastní cestu od kusu vápencové skály až sem na pláž.

Na tomhle kousku pobřeží je navíc krásně vidět, že moře není jen modrá plocha podél skal. Neustále krajinu přetváří – rozrušuje vápencové stěny, odnáší materiál, přemisťuje oblázky a znovu je ukládá na jiném místě. Proces je tak pomalý, že ho během naší výpravy nemáme šanci postřehnout. Když ale člověk vidí celé kilometry takto rozrušeného pobřeží, je jasné, že moře má na zdejší podobě krajiny zásadní podíl.

Fascinují mě i povrchy kamenů, které se tu vyskytují. Drtivá většina z nich je oblázkově hladká, omletá dlouhým působením moře. Mezi nimi se ale občas objeví kus vápence s úplně jiným povrchem – hrubý, členitý a plný drobných dutinek a prohlubní.

Na některých to vypadá skoro, jako by do nich někdo vyvrtal desítky malých otvorů. Ve skutečnosti je takový povrch výsledkem dlouhého zvětrávání a rozpouštění vápence. Voda si postupně hledá cestu slabšími místy horniny a nepatrné nerovnosti se časem zvětšují. Moře pak při svém neustálém pohybu některé hrany obrousí, zatímco odolnější části zůstanou vystouplé. Vedle dokonale hladkého oblázku tak může ležet kámen, který vypadá skoro jako přírodní houba. Stejný materiál, stejné moře, ale úplně jiný příběh jeho povrchu.

13:50 vyplouváme dál k zálivu Baščanska draga. Moře je pořád ještě relativně klidné, ale jsem připravený na tom, že v zálivu může být rodeo.

Kolem malého zálivu, asi 300 metrů před Rt. Bracol, proplouváme ve 14:20. Ukazuji ostatním místo, kde jsme před třemi lety nocovali a kam jsem měl původně v plánu dopádlovat už včera. Při naší předchozí plavbě kolem Krku jsme tady tehdy strávili noc. Teď kolem stejného místa jen proplouváme a mně samozřejmě nedá, abych ostatním neukázal, kde jsme tehdy večer zakotvili.

Fakt ale je, že i když jsme byli okolnostmi odsouzeni přespat ze včerejška na dnešek jinde, Uvala Mali Pečen byla pro přenocování několikanásobně vhodnější.

Blížíme se k majáku a vlny jsou stále větší. Možná jsou největší, jaké jsme tu včera a dnes zažili. Za sebou nikoho nevidím, přede mnou pádlují Vadym a Myšák. Doufám, že až obeplujeme maják průlivem mezi mysem a skálou čnící z vody, vlny poleví, protože pak už budeme chráněni zálivem.

V 14:54 proplouvám pod majákem a už vím, že jsem doufal marně. Vlny i vítr jsou i pro mě už blízko hranice, kdy přestává být plavba pohodou. Přiznám se, že mám trochu obavy o nejmladšího Myšáka. Ten ale svižně pádluje v závěsu za Vadymem a nevypadá, že by ho rozbouřené moře nějak zvlášť rozhodilo. Když se k němu přiblížím na doslech, vnímám i přes hučení vln, že si Myšák zpívá. Zrovna je u „V hospodě u tří bernardýnů…“. I takhle se dá překonávat napětí a stres těchto okamžiků. Člověk nemusí být úplně bez obav – stačí je přezpívat. :-)

Když se mi za majákem otevře skoro tři kilometry dlouhá Baščanska Draga a v dálce uvidím domy v přístavu, uvědomuji si, že zdaleka nemáme vyhráno. Člověk by čekal, že za majákem už bude konečně klid, jenže moře má evidentně jiný názor. Ty necelé tři kilometry do přístavu nakonec pádlujeme až do 15:27 – celou půlhodinu!

Baška je místním turistickým centrem v hluboké Baščanské zátoce, sevřené mezi strmými a převážně kamenitými svahy. Z moře působí trochu jinak než většina míst, která jsme dosud míjeli – po dlouhých kilometrech pustého krasového pobřeží se najednou před námi objeví poměrně velké a živé letovisko.

Pro nás je Baška konečnou dnešní etapy. Po desítkách kilometrů podél členitého jižního pobřeží, mezi malými zátokami, skalami a místy, kde není ani cesta, se konečně dostáváme do prostoru, kde už existuje silnice, lidé a možnost naši sedmičlennou kajakářskou flotilu z moře zase dostat na souš.

Vadym mi říká, že kdybych s ním ráno kajak nevyměnil, tutově by se několikrát cvaknul. Máme za sebou asi 14 kilometrů dnešního pádlování, z toho poslední tři opravdu hodně divoké. Jsme tu jen my tři – Vadym, Myšák a já. Zbytek výpravy nikde nevidíme.

Asi po dvaceti minutách ale Vadym, který byl na vojně snajperem a má tedy zrak patřičně vytrénovaný, hlásí, že někde na úrovni majáku, tedy zhruba tři kilometry před námi, vidí dva kajaky. Já ani Myšák nevidíme vůbec nic. Ani když si pomáháme přiblížením na fotomobilu. Vadym ale trvá na svém. Po pár dalších minutách už kajaky zahlédne i Myšák a o několik minut později konečně i já. Takže tam opravdu jsou. Jen Vadym je viděl o nějakých deset minut dřív než my. :-)

V 16:00 přiráží ke břehu Liška a Uhlík, Pípa s Lachy jsou pár set metrů za nimi. Dnes už dál nepoplujeme. Jsem přesvědčený, že toho mají všichni dost. Až dorazí poslední dva, uděláme poradu a domluvíme další postup.

Myšák a já vyrážíme hledat místo na přespání, zatímco Uhlík s Pípou hledají místo, kde bychom mohli z pláže přenést naše kajaky. Přespávání na pláži je totiž pokutováno částkou 120 eur, takže dnes už opravdu nemáme potřebu pokoušet osud ještě tímhle způsobem. :-)

Stoupáme s Myšákem pár výškových metrů a ve svahu mezi borovicemi nacházíme travnatou terasu, kde bychom byli chráněni před větrem i zraky ostatních. Jenže je to nakonec 50 výškových metrů a 200 metrů vzdušnou čarou od pláže, kde máme kajaky. K vynášení kajaků až sem asi nikoho nepřesvědčíme.

Když ale vycházíme zpoza borovic, otevírá se nám pohled na celý záliv. Vidíme místo, kde máme kajaky, i travnaté rovinky nad pláží, které leží jen kousek od vyšlapané stezky vedoucí do hor.

Vidíme taky, že se poblíž pohybuje Uhlík, a tak mu telefonicky popisuji, kde jsme, a naviguji ho, aby ze své perspektivy prohlédl, zda je místo vhodné nejen k přespání, ale i k uskladnění kajaků. Uhlík ho vyhodnocuje jako vhodné. Tohle místo je jen 10 výškových metrů nad mořem a 40 metrů vzdušnou čarou od břehu. Jednoznačně nejvhodnější varianta. :-)

Přenášíme kajaky i všechny lodní pytle z pláže nahoru. Není to sice úplně ideální způsob zakončení dne – po několika hodinách pádlování bychom asi všichni raději jen natáhli nohy a začali řešit večeři. Jenže kajaky musí zůstat někde v bezpečí a pláž jako nocležiště nepřipadá v úvahu.

Tady nahoře bude sice trochu foukat, ale to je ve srovnání se 120 eury pokuty za spaní na pláži opravdu jen drobná nepříjemnost. Raději tedy ještě jednou přeneseme všechno nahoru, najdeme si závětří mezi stromy a pak už snad konečně přijde na řadu odpočinek. Za 120 eur by se ostatně dalo koupit docela dost jiných věcí než jedna noc na pláži. :-)

Domlouváme se, že karimatky, spacáky a bivakovací pytle vytáhneme až se setmí, abychom na sebe neupozorňovali víc, než je nezbytně nutné. Poblíž totiž vede stezka, po které se vracejí turisté z místa označeného jako Mrgari. To leží na hřebeni ve výšce asi 220 metrů nad mořem a vzdušnou čarou je od nás vzdálené zhruba kilometr.

Ne že bychom dělali něco dramaticky zakázaného – jen jsme si vědomi toho, že oficiálně jsme pořád někde, kde bychom spát asi neměli. A protože nechceme, aby nás někdo při večerním návratu z hor objevil rozložené pod širákem, je nejlepší zbytečně na sebe neupozorňovat. Alespoň do chvíle, než se setmí. :-)

Je šest hodin večer a do setmění zbývá ještě nějaká ta hodina a půl. Program je volný, a tak vyrážím společně s Pípou prozkoumat tajemné místo zvané Mrgari. Anglicky ani chorvatsky neumím, takže z informační tabule toho mnoho nevyčtu. Zaujme mě však letecký snímek, na němž jsou uprostřed kamenité krajiny patrné podivné kamenné stavby. Na první pohled vypadají trochu jako pozůstatky dávného osídlení, možná nějaké pevnosti nebo základů staveb. Každopádně je to dostatečně tajemné na to, aby mě to začalo lákat.

 

A tak vyrážíme po kraji zálivu na jih. Netuším ještě, co přesně nás čeká – jen vím, že někde nad Baškou se v kamenité krajině ukrývá něco, co stojí za malé podvečerní dobrodružství.

Cesta mírně stoupá a vede nás krásným borovicovým lesem, mezi jehož kmeny se tu a tam otevře výhled na záliv. Jak postupně nabíráme výšku, přibývá kamení a ubývá stromů. Když konečně vycházíme nad pásmo borovic a podél kamenných zídek zdoláváme další výškové metry, Pípa nahlas vysloví obavu, aby nás cesta nakonec nezavedla až na hřeben.

Otevírám v mobilu mapu a rychle zjišťuji, jak jsme na tom. Mrgari leží ve výšce 220 metrů nad mořem a vzdušnou čarou je od našeho dnešního nocležiště vzdálené jen asi 1,6 kilometru. Jenže těch pár kilometrů rozhodně neznamená procházku po rovině.

Pípa si situaci vyhodnotí po svém – otáčí se a vrací zpět. A tak zbývajících zhruba 170 výškových metrů zdolávám úbočím skal už sám. Cesta začíná být čím dál kamenitější a já jsem stále zvědavější, co se vlastně za tím záhadným názvem Mrgari skrývá.

Z kóty Ljubimer (220 m n. m.) si konečně mohu zblízka prohlédnout podivuhodně rozmístěné kamenné zídky. Na první pohled je těžké pochopit, k čemu vlastně sloužily a proč jsou poskládány právě do těchto zvláštních tvarů.

U malého jezírka – nebo spíš napajedla – objevuji informační tabuli s QR kódem. Vytahuji mobil a načítám ho. A rázem mám před sebou první vysvětlení záhady: stránka s informacemi o tom, co vlastně Mrgari jsou, k čemu sloužily a proč vznikly právě tady. Teprve teď mi začíná docházet, na co jsem se to vlastně vydal podívat.

Ty podivuhodné kamenné útvary nejsou pozůstatky dávného osídlení ani žádná zapomenutá pevnost. Jsou to mrgari – tradiční kamenné ovčince, jejichž půdorys připomíná obrovský kamenný květ. Vznikaly z místního kamene technikou suchého zdiva, tedy bez malty a jiného pojiva. Jejich přesné stáří není známé, ale představují starobylou součást pastevecké kultury jižní části ostrova Krk. Byly budovány na společných horských pastvinách, takzvaných komunadách, kam pastýři z Bašky, Batomlje a Jurandvoru vyháněli svá stáda.

A právě společná pastvina vysvětluje jejich neobvyklé uspořádání. Mrgari nebyl obyčejný ovčinec patřící jedinému člověku. Uprostřed se nacházela společná kruhová nebo oválná prostora – sala. Kolem ní byly jako okvětní lístky rozmístěny menší ohrady, mrgarići, z nichž každý patřil konkrétnímu pastýři. Když nastal čas stádo sesbírat a roztřídit, pastýři společně nahnali ovce z okolní pastviny do centrální části mrgara. Jakmile byly všechny uvnitř, vstup se uzavřel a začalo „trkání“ – rozdělování ovcí podle jejich majitelů. Každý pastýř si postupně oddělil své ovce do vlastního mrgariće. Tam je mohl prohlédnout, označit, ostříhat nebo s nimi provést další potřebné úkony. Potom je vypustil zpět na společnou pastvinu.

Na tom je fascinující především jednoduchost celého systému. Společná pastvina, společné shromáždění stád, ale každý pastýř si dokázal své ovce bezpečně oddělit. K tomu nebylo potřeba nic víc než kámen, zkušenost a důmyslně vymyšlené uspořádání zdí. Mrgari jsou přitom velmi vzácným fenoménem. Na jižním Krku se jich dochovalo deset a dalších pět se nachází na sousedním ostrově Prvić (kolem kterého jsme pádlovali před třemi roky), kam rovněž docházela stáda zdejších pastýřů. Podobné víceprostorové ovčince existují i jinde, ale právě květinové mrgari patří k nejpozoruhodnějším příkladům tohoto typu pastevecké architektury.

Když teď stojím mezi těmi kamennými zdmi, začínám se na ně dívat úplně jinak. Z dálky jsou to jen podivné čáry v kamenité krajině. Z výšky vypadají jako obrovské květy. Teprve zevnitř člověk pochopí, že jde vlastně o dokonale praktické zařízení, které po generace pomáhalo zdejším pastýřům zvládat jejich každodenní život.

A právě proto působí mrgari tak zvláštně. Jsou současně krásné i dokonale účelné. Kamenné květy, které nevznikly pro okrasu, ale z obyčejné potřeby člověka poradit si s krajinou, ovcemi a společným životem.

V centru zdejšího mrgara na Ljubimeru je malé jezírko, respektive lokva – prohlubeň zachycující vodu. Na první pohled působí docela nenápadně. V této kamenité a poměrně suché krajině však měla voda pro pastevce zásadní význam. Lokva u Ljubimeru sloužila jako napajedlo pro ovce, které se zde volně pásly. Její umístění dává smysl. Mrgari na Ljubimeru byly určeny pro shromažďování a třídění velkých stád – zdejší mrgari měly podle popisu kapacitu kolem 1000 ovcí (dnes jich tu vidím volně se popásajících jen asi 10). Voda tedy nebyla nějakým náhodným doplňkem zdejší krajiny. Pro pastevce a jejich stáda představovala jednu z podmínek, bez nichž by celodenní pobyt na suchých vápencových pastvinách nebyl možný.

Dnes už lokva působí romanticky – malé jezírko uprostřed kamení, travin a suchých zídek. Pro tehdejší pastevce však byla především praktickým a velmi cenným zdrojem vody v krajině, kde jí není nazbyt.

Je 18:50 a je nejvyšší čas vydat se na sestup a zpátky za ostatními. Tentokrát už ale nespěchám. Z okraje kamenitého hřebene se přede mnou otevírá nádherný široký výhled do Beščanské dragy, hluboko pode mnou se táhnoucího údolí, a dál na mohutné pohoří Velebit. Na obzoru se postupně skládají jeden ostrov za druhým – Prvić, Sveti Grgur, Goli otok a Rab. Každý z nich má svůj vlastní obrys a odstín, jak se v podvečerním světle pomalu vzdalují do modravého oparu. A mezi ostrovy se otevírá ještě jeden, zdánlivě nekonečný prostor. Moře.

Tam, kde už jednotlivé ostrovy mizí z dohledu, zůstává jen modrá plocha splývající s oblohou a rovná čára horizontu. Stojím chvíli na místě a říkám si, že právě kvůli tomuto okamžiku mi občas stojí za to vydat se někam, kam jsem to původně vůbec neplánoval.

Je 19:20 a jsem zpátky u kajaků a svých mořských spoluplavců. Spacáky ještě roztažené nemají, ale už se začíná rychle stmívat, takže jdu okamžitě příkladem a pouštím se do přípravy svého nocležiště.

Spím s Myšákem vedle sebe, a tak mám možnost sledovat jeho nezištnou péči o ostatní. Lachy půjčuje svůj bivakovací pytel Salewa, aby jí v noci nebyla zima ve stále ještě poněkud vlhkém spacáku. A mně vzápětí nabízí svou karimatku – tu, která se na rozdíl od mé nevyfukuje – s vysvětlením, že on má dobrá záda a je na tvrdé spaní zvyklý. No… co na to říct? Neprotestuji. :-)

A tak zatímco Myšák obětuje své pohodlí ve prospěch druhých, já jeho nabídku poněkud sobecky přijímám. Vždyť přátelství na moři má mnoho podob – někdy je to pomoc s kajakem, jindy půjčený bivakovací pytel… a občas také luxusní karimatka, kterou někdo jiný dobrovolně označí za zbytečnou. :-)

Ve 20:15 už ležíme ve spacácích a pomalu se chystáme usnout. Jenže Myšák ještě nadhazuje téma kvality fotoaparátů v mobilních telefonech. Debata se stočí k tomu, co všechno dnes dokážou moderní přístroje zachytit i za podmínek, kdy by člověk od obyčejného mobilu žádné velké zázraky nečekal.

A protože nejlepší způsob, jak něco dokázat, je předvést to v praxi, beru do ruky mobil a mířím objektivem do tmy. Pořizuji noční fotografii pohoří lemujícího Baščanskou dragu. Na displeji se postupně vynoří obrysy hor, které jsou pouhým okem v téměř úplné tmě jen stěží rozeznatelné. Myšák si výsledek prohlíží a nakonec uznává, že nekecám. :-) Moderní technika zkrátka někdy umí vykouzlit z tmy víc, než bychom od malého telefonu čekali.

 

4. den – neděle – 27. září 2026 – vyplouváme jen tři

V 7:20 už slunce stoupá nad Velebit a já věším na keře spacák i bivakovací pytel, aby se pořádně vyvětraly. Táborové zvyky jsou zkrátka zažrané hluboko ve mně. :-)

Vadym už je také na nohou a provádí svůj obvyklý ranní rituál. Moře pod námi hučí stejně jako včera, jenže dnes z něj mám rozpačitý pocit. Vlny se pod útesem přelévají a jejich dunění nepřestává ani na chvíli. Na nějaké výrazné uklidnění to tedy zatím rozhodně nevypadá. Co s tím dál, to probereme na společné poradě, kterou svolám, až budou vzhůru všichni. Moře nám totiž svou dnešní náladu dává dost jasně najevo.

Porada se koná v poněkud svérázné sestavě – někteří účastníci při ní totiž stále sedí ve svých spacácích. Z debaty nakonec vyplynulo, že na mořském kajaku chtějí dnes vyplout jen Myšák, Pípa a já. Ostatní se na to necítí, nebo se jim možná už prostě nechce. To ale na výsledku nic nemění.

Vadym se nabízí, že zatímco naše trojka vyrazí na vodu směrem k zátoce Vela Luka a pak zase zpět, on se vydá těch zhruba 21 kilometrů z Bašky do Krku pro auto. S ním pak přijede sem, abychom mohli kajaky naložit na vozík a vyrazit domů. Pokud bude mít cestou štěstí a někdo mu zastaví, nemusí mu to pěšky trvat celých pět hodin. Takže plán máme – teď už jen, aby se jej podařilo uskutečnit. :-)

Vadym nám pomáhá přenést kajaky zpátky na pláž, odkud vyplujeme. Pojedeme nalehko – bez lodních pytlů, jen s vodou na pití a nějakou lehkou svačinkou. K zátoce Vela Luka a zpět je to přibližně 14 kilometrů. Pokud se nic nezmrší, mohli bychom být za tři hodiny zase zpátky. Teď už nám jen zbývá doufat, že moře bude spolupracovat.

Dnes si beru zase svůj žlutý kajak, ve kterém jsem plul už první den. Je o něco stabilnější a riziko, že se v něm převrátím, je přece jen menší než ve Vadymově červeném mořáku. A dnes se to hodí víc než kdy jindy. Moře je pořád trochu neklidné, vlny se valí proti nám a člověk si při pohledu na ně raději dvakrát rozmyslí, jestli chce opravdu vyplout. Snad mi ten žlutý kajak dodá trochu jistoty a moře nás dnes nechá projet bez nějakého neplánovaného koupání. :-)

Vyplouváme v 9:21. Vadym už na mobil natáčí, jak se pereme s poněkud většími vlnami, které zalévají pláž. Zatím držíme pohromadě a raději se motáme kousek od břehu. Člověk nikdy neví – kdyby se někdo z nás cvaknul, ať to nemá na pobřeží přes půl Jadranu. :-)

Na kraji nudistické zátoky Uvala Bunculuka děláme v 10:10 první přestávku. Zatímco Myšák zůstává u kajaků, jdeme se s Pípou podívat po betonové stezce nalepené na skalnatou stěnu padající do moře ke skaliskům porostlým borovicemi.

Na skaliscích vyčnívajících z moře nás vítají dva kormoráni. Zatímco my se při plavbě ve vlnách snažíme udržet katamarán správným směrem, oni působí dojmem, že je Jadran jejich soukromý bazén. Sedělii na kamenech už když jsme připlouvali, pozorovali naše snažení a vypadají, jako by si říkali: „Amatéři…“

Kormorán je výborný plavec a potápěč – pod vodou dokáže pronásledovat ryby a po vynoření si pak často posedí s roztaženými křídly a nechává je oschnout. My jsme zatím žádné křídla neměli, takže nám nezbývá než doufat, že se při dnešních vlnách nebudeme muset inspirovat jeho technikou. :-)

Betonový chodník nad mořem je zhruba v polovině uzavřený. Důvod je celkem přesvědčivý – nebezpečí padajícího kamení. Cedule tedy varuje, abychom dál nepokračovali. Jenže sotva dorazíme k zábraně, vidíme, že chvíli před námi tudy prošlo několik lidí. A navíc právě tudy vede značená turistická stezka.

To je přesně ten okamžik, kdy se v člověku ozve známý turistický hlas: „Když tam šli oni, tak proč bychom nemohli my?“ Chvíli váháme, pak převáží dobrodružný duch nad pudem sebezáchovy a riskneme to taky. Ostatně – co by se mohlo stát? Kámen přece nemůže spadnout zrovna na nás… :-)

Odměnou za trochu toho adrenalinu je najednou úplně jiný svět. Před námi se otevírají romantická skaliska vystupující nad mořem, mezi nimiž se drží pokroucené borovice. A pak ty barvy – bílá skalisek, sytá zeleň borovic, nekonečná modř moře a žlutozelené trsy trávy.

Na chvíli zapomínám, že ještě před pár minutami jsem řešil, jestli na nás nespadne kus skály. Teď už mi zbývá jen stát, dívat se a říkat si: kvůli tomuhle stálo za to risknout ten zákaz. :-) Tohle je opravdu pastva pro oči.

Kráčíme po skaliscích až na začátek zátoky Uvala Jablanova, která leží asi čtvrt kilometru od místa, kde jsme nechali naše kajaky. Každých pár kroků nás něco zaujme, a tak se pořád zastavujeme, fotíme, natáčíme nebo zkoumáme všechno, co nám přijde zajímavé.

Tohle skalnaté pobřeží má své kouzlo a my si ho vychutnáváme pěkně zblízka. Nikam nespěcháme – vždyť právě takové chvíle, kdy člověk jen tak objevuje neznámá zákoutí, patří k tomu, proč se vydává na podobná „dobrodružství“.

V 10:37 jsme zpět u kajaků a vyplouváme. Jenže Myšák hned při startu převrací kajak – naštěstí ještě v úplně klidné a mělké vodě. V okamžiku převrácení si totiž zaklínil nohu mezi opěrátko sedačky a límec kokpitu a nedaří se mu ji vytáhnout.

Ještě že tu není žádná hloubka. Myšák sice sedí zadkem na písčitém dně, ale noha ne a ne ven. Když se mu snažím pomoct, začne na mě křičet, že mu ji lámu. Raději tedy přestávám zápasit a nastupuje Pípa. Ten nakonec Myšáka vysvobozuje, ale ještě dlouho nechápe, jak se mu vůbec podařilo dostat chodidlo do tak neuvěřitelné mezery mezi opěrátko sedačky a límec kokpitu.

Je to jedna z těch situací, které vypadají zpětně skoro komicky – ovšem jen proto, že dopadly dobře. Kdyby se tohle stalo na hluboké vodě, mohli jsme mít pořádný problém. Myšák má dnes zkrátka štěstí na své straně. Je to dítě štěstěny.

V 10:43 už definitivně vyplouváme z Uvala Bunculuka a míříme podél pobřeží na jihovýchod. Hladina je tu teď o poznání klidnější než před chvílí, takže se nám pádlování hned zdá mnohem pohodovější. Po Myšákově ranní akrobatické vložce už máme navíc jasno, že i ostatní by tuhle část plavby bez problémů zvládli. Nikdo z nás už nepochybuje, že jsme se na vodu vydali správným směrem :-)

V 11:23 přistáváme v Uvala Dubna. Je tu úplné liduprázdno a čistou, téměř nedotčenou pláž hyzdí jen modře natřený plechový sud, do kterého je vložený velký modrý plastový pytel na odpadky. Trochu zvláštní kontrast k okolní přírodě, ale zároveň je zřejmé, proč tu odpadkový koš stojí.

Právě přes tuto pláž totiž vede značená turistická trasa do Vela Luky. Turisté tak přicházejí k moři právě tudy a místní se zřejmě snaží udržet pláž čistou. My si užíváme hlavně její klid – žádní lidé, žádné slunečníky, žádný hluk. Jen my, kajaky a kousek pobřeží, který máme na chvíli prakticky sami pro sebe.

Když si nazí vlezeme do moře zaplavat, připlouvá do zátoky plně naložený mořský dvojkajak. Sedí v něm dvojice, podle všeho anglicky mluvící. Kajak vytahují na druhé části pláže a sami se usazují ve stínu na jejím okraji.

Oba mají na sobě neopreny, zatímco my se bezstarostně koupeme nazí. Kontrast mezi jejich výbavou na náročnou mořskou expedici a naší naprostou „výstrojní“ úsporností působí docela komicky. Každý jsme si zkrátka zvolili jiný způsob, jak si užít stejný kousek pobřeží.

Zatímco se Pípa s Myšákem sluní na pláži, vyrážím v ponožkobotách po vyznačené stezce směrem k zálivu Vela Luka, který by měl být odsud po pobřeží vzdálený asi 1,5 kilometru. Nevím totiž, jak se bude dál vyvíjet naše plavba a jestli se až do Vela Luky skutečně dostaneme po vodě. Takže když už jsme tady, nechci si tuhle možnost nechat ujít a vyrážím tam alespoň pěšky.

Stezka vede místy přímo nad pobřežím a nabízí pěkné pohledy zpět na naši malou Uvalu Dubna. Ponožkoboty se pro takový terén ukazují jako relativně dobrá volba – člověk má pocit, že jde téměř naboso, ale přitom má chodidla alespoň trochu chráněná před ostrými kameny.

Při plavbě před třemi lety jsme Vela Luka míjeli, protože jsme pluli zpátky na pobřeží Krku z ostrova Prvić a na přenocování jsme tehdy volili zátoku Mala Luka, která je asi o 4 km dál. Dnes tedy můžu tehdejší vynechávku napravit. :-)

Pobřeží mezi Uvala Dubna a Uvala Luka je na první pohled fádně jednotvárné – kam oko dohlédne, všude jen samé světlé vápencové kameny a mezi nimi řídké trsy trávy. Krajina působí drsně, vyprahle a téměř bez života. Člověk tu má chvílemi pocit, že prochází kamennou pouští.

Ve 12:50 už jsem nějaký čas zpátky v Uvala Dubna. Spolu s několika nudisty, kteří sem dorazili pěšky nebo připluli na motorovém člunu, se po koupání v moři chystáme vyrazit. Stejně jako Myšák a Pípa sedám do kajaku a vyplouvám ze zálivu.

Jako první vyráží Myšák. Když se dostane na volné moře, zjišťuje, že se vlny mezitím uklidnily a hladina je téměř jako zrcadlo. A tak navrhuje, abychom nepluli hned zpátky do Bašky, ale pokračovali až do Vela Luky. Plujem!

Při plavbě do Vela Luky pak Myšák navrhuje to, co jsem se sám neodvažoval vyslovit nahlas – co kdybychom pluli až do Vrbniku, který byl původním cílem naší plavby? I když je to z Vela Luky dalších 22 kilometrů, nechal bych se přesvědčit. Pravda, nemáme s sebou žádné jídlo a ani vody nemáme úplný dostatek, ale Vadym by pro nás i naše kajaky z Bašky autem během půl hodiny dojel. Pípa je ale (možná naštěstí) jiného mínění, a tak se držíme původního plánu – doplout do Vela Luky a potom se vrátit zpátky do Bašky.

Při plavbě od Bašky nám foukal protivítr, a tak jsem si do síťky na přídi kajaku dal složenou kruhovou plachtu, kterou jsem s úspěchem použil první den naší plavby. Při zpáteční cestě by nám měl vítr foukat do zad, takže jsem počítal s tím, že bych mohl plachtu znovu využít. A pokud by foukalo dostatečně, zkusil bych dokonce za sebou táhnout i kajaky Pípy a Myšáka.

Jenže počasí si to zařizuje jinak. Moře se mezitím úplně uklidnilo a vítr téměř ustal. A když už občas trochu foukne, je to bohužel zrovna proti směru naší zpáteční plavby. Plachta na kajak je mi tedy v tuhle chvíli úplně k ničemu. :-(

Ve 14:13 připlouváme na pláž do Bašky. Náš dnešní výlet tedy trval rovných pět hodin. Vyjma Vadyma vlastně netuším, jak plodně tento čas strávili ostatní – zda procházky po Bašce spojené s nákupem hamburgeru byly zajímavější než naše plavba do Vela Luky. :-) Vadym v tuhle chvíli ještě pořád šlape pěšky k autu. Při stopování mu totiž zatím nikdo nezastavil. :-(

15:12 – Máme naše kajaky i lodní pytle vynesené na parkoviště nad pláží. Tady všechno připravíme k naložení do auta, jakmile pro nás Vadym přijede. Teď už tedy zbývá jen dostat všechno vybavení z pláže nahoru, počkat na auto a můžeme udělat poradu zda tu ještě někde přespíme nebo pojedme přes noc domů.

Asi v 15:30 přijíždí Vadym. Spolu s Pípou couvají autem s připojeným vozíkem až k betonovým zátarasům. Čím blíž se dostaneme, tím méně toho budeme muset kajaky tahat – a v tomhle vedru je každý ušetřený metr dobrý.

 

Zvedáme se ze stínku, kde jsme do té doby čekali, a jdeme nakládat. 15:43 máme naloženy první tři kajaky. Ostatní kajaky postupně taky dostáváme na vozík, srovnáváme je a pořádně přivazujeme.

Každý ještě něco kontroluje, utahuje nebo popotahuje, protože představa, že bychom někde po cestě sbírali kajak, který se rozhodl osamostatnit, nikoho zrovna neláká.

Výsledkem krátké porady ve stínu je finální varianta: Ještě se po cestě na ostrově Krk zastavíme na koupání na jedné z plážiček a pak nás čeká desetihodinová cesta domů. Přes noc.

Plán je tedy jasný, jednoduchý a docela rozumný. Teď už jen doufat, že nám do něj nebude mluvit únava, dopravní zácpy nebo jiná drobná překvapení. Vyrážíme tedy na poslední koupání a potom vzhůru domů.

Cca v 16:30 vyrážíme z Bašky po cestě, kterou Vadym před pár hodinami absolvoval pěšky. Teď ji máme v plánu zvládnout poněkud rychleji a hlavně s autem, vozíkem a všemi kajaky.

Pípa mezitím s ostatními loví v mapě na mobilu vhodnou pláž, kolem které bychom projížděli. Cíl je jasný – najít místo, kde můžeme zastavit, vykoupat se a dát si poslední koupání celé akce MOŘSKÝ KAJAK 2026.

17:24 už jsme na štěrkové pláži v zálivu Puntarska draga. Před dvěma dny jsme pluli na svých kajacích asi 3 km odsud, před úzkým ústím do tohoto zálivu.

Přímo proti nám je přístav plachetnic. Puntarska draga je totiž hluboká a velmi dobře chráněná zátoka na jihozápadě ostrova Krk. A právě tady, u městečka Punat, se nachází Marina Punat – nejstarší marina v Chorvatsku, založená už v roce 1964. Když člověk přijíždí kolem zátoky, nejde si jí nevšimnout. Na vodě jsou desítky a desítky plachetnic a dalších lodí, mezi nimiž se zvedá les stěžňů. Marina má dnes několik stovek stání a je významným centrem jachtingu na Krku. Díky poloze uvnitř chráněné zátoky poskytuje lodím velmi dobré útočiště před větrem.

Je to vlastně takové velké parkoviště pro plachetnice – jen místo asfaltu je pod nimi moře a místo sloupů veřejného osvětlení tu nad hlavami ční stěžně.

Když už mám odplaváno, usušeno a koupání splněné, vyrážím se ještě projít přístavem mezi motorovými čluny a jachtami. Ostatní se zatím sluní nebo ještě dovádějí ve vodě, takže mám čas na okukování.

Pomalu procházím kolem zakotvených lodí a prohlížím si jednu po druhé. Některé jsou docela obyčejné, jiné už na první pohled dávají najevo, že jejich majitel má na své výpravy úplně jiný rozpočet než my. A je opravdu na co se dívat. Člověk jen čumí, v čem všem se dá plout po moři.

V 17:45 odcházíme z pláže k autu, nasedáme a vyrážíme na dlouhou noční cestu domů. Jako nejhorší řidič jedu první. Pípa a Vadym mě mají vystřídat někde u Zagrebu, kde se plánujeme zastavit na jídlo v McDonald’s.

U McDonald’s jsme někdy po osmé a je tu pořádně narváno. Já si tradičně objednávám McRoyal, protože mám od Fantíka a Eve, které před desítkami let o prázdninách brigádničily v německém McDonald’s, zafixováno, že právě ten se na rozdíl od některých jiných menu připravuje vždy čerstvý. Příprava je proto trochu delší a mně nevadí počkat na objednané jídlo o pár minut déle než ostatní. Po čtyřiceti minutách už to ale Myšák nevydrží. Máme společnou objednávku, takže vezme lístek s vytištěným časem objednání, jde k přepážce a dost rozhořčeně, anglicky, upozorňuje obsluhu, že na jídlo čekáme už tři čtvrtě hodiny. Pozoruji to z povzdálí a zároveň vnímám následnou zvýšenou aktivitu personálu. Dělám si z Myšáka srandu, že mu za jejich evidentní chybu určitě jako pozornost a omluvu přibalí něco navíc. Jídlo máme hotové do šesti minut. A skutečně – trošku se liší od toho, co máme na objednávce. Chybí totiž kečupová omáčka, kterou si Myšák za jedno euro objednal navíc. Nasranost mého syna v tu chvíli hraničí s chutí vyrazit k přepážce znovu. Ostatní už ale na nás čekají v autě, takže tentokrát raději volíme pragmatické řešení. Hamburgery, hranolky a nápoje bereme s sebou a jíme až v autě.

 

5. den – pondělí – 28. září 2026 – cesta domů

Zdržení v McDonald’s u dálnice nedaleko Zagrebu je nakonec více než hodinové, takže zastavujeme jen na to, abychom načerpali plnou nádrž nafty.

Nemilé je zjištění, že u stejné značky čerpací stanice INA tankujeme naftu za 61 Kč za litr, zatímco při cestě k moři jsme na stejné značce platili 52 Kč. A to prosím během pouhých čtyř dnů. Naštěstí si toho všímám až o několik hodin později, když počítám náklady akce MOŘSKÝ KAJAK 2026. Kdybych si toho všiml rovnou, možná by mě ta cena na stojanu na chvíli připravila o dobrou náladu. Jsou to na těch čerpacích stanicích u dálnic pěkní výlupci.

Ve 4:38 couváme v Jablůnce do dvora k Pípovi. Tady odpojujeme vozík s kajaky a vykládáme Uhlíkovu i Pípovu bagáž. Pípa se přes den spojí s Fofem a odveze kajaky, vozík a také nepoužité nešťastné špricky zpět do loděnice.

Zbývající část naší miniexpedice pokračuje na Vsetín, kde postupně vykládáme Vadyma před jeho bytem a v 5:05 Lachy před Skautským domem.

Teď už nám zbývá poslední úkol – dokonale umýt a vyčistit zapůjčené obecní auto a natankovat plnou nádrž. Jedeme na ruční myčku do Rokytnice. Přikládám platební kartu, částka se z účtu odepisuje a… nic! Myčka totiž není v provozu od pěti ráno, jak bychom v tuto chvíli tak nějak předpokládali, ale až od 6:00. :-(

Přesouváme se tedy na Ohradu k automatické myčce, která funguje nonstop. Kupuji nejlepší mycí program, sklápím zrcátka a zajíždím dovnitř. Je to tak těsné, že mám chvílemi strach, aby automatické kartáče nepoškrábaly lak dodávky. Po několika minutách napětí a stresu ale naštěstí vyjíždíme ven a všechno je v pořádku.

Každopádně už teď vím a budu si pamatovat, že s Hyundai STARIA se do automatické myčky nejezdí!

V 6:12 už Myšák vysává v obecní garáži interiér dodávky, Liška umývá gumové koberečky a já se marně pokouším opakovaně sundat tažné zařízení.

Lodáky máme přeložené do mé Škody Yeti, která byla po dobu akce zaparkovaná místo Hyundai STARIA, a vezeme domů Lišku. Loučíme se a s Myšákem jsme doma za svítání, ještě před sedmou hodinou ranní. Bagáž přenášíme do domu, ale vybalovat budeme až se vyspíme. :-)

Akce MOŘSKÝ KAJAK skončí až vyúčtováním nákladů a k tomu se dostanu až se vyspím, ale i tak ji v tuto chvíli hodnotím jako velmi povedenou!

 

náklady na akci mořský kajak 2026

Celkové náklady na dopravu k moři, dálniční známky, mýta, půjčení kajaků s přívěsným vozíkem a mytí zapůjčeného auta činí 18 616 Kč. Rozděleno mezi sedm účastníků to vychází na 2 659 Kč na osobu.

Ve srovnání s částkou 2 121 Kč na osobu před třemi lety nás tedy letošní doprava vyšla dráž. Není to ale jen inflací a vyššími cenami pohonných hmot. Významnou roli sehrálo také to, že letos nebylo auto plně obsazené. Kdybychom jeli v plném počtu, vyšla by doprava každého účastníka zhruba o 600 Kč levněji – tedy dokonce méně než před třemi lety.

 

Nesestříhané video (45:22) z akce MOŘSKÝ KAJAK 2026: