27.6.- 4.7.2026 – Puťák po řece Pilica a Expedička

Sestřih (4:58) videa z PUŤÁKU a EXPEDIČNÍ JEDNOTKY:

 

(Dazul) Tábory ŠESTKY mají už řadu let podobu, která je dnes mezi skautskými oddíly spíše výjimečná. Nejde totiž jen o klasický letní tábor, ale o tři na sebe navazující části, které dohromady tvoří nepřerušené tři týdny dobrodružství, práce i služby.

Vše začíná PUŤÁKEM – několikadenním putováním pro členy starší dvanácti let. Každý rok má jinou podobu. Někdy se vyráží pěšky, jindy na kolech, na koních nebo po vodě. Smyslem není jen překonávat kilometry, ale naučit se samostatnosti, spolupráci, orientaci v přírodě i schopnosti postarat se o sebe a o ostatní.

Na putování bezprostředně navazuje EXPEDIČNÍ JEDNOTKA. Její účastníci už nejsou jen táborníky, ale stávají se staviteli vlastního tábora. Letos jsme na tábořišti ŠESTKY stavili 25 podsadových stanů + zdravoťák. K tomu přibyly další nezbytné práce bez nichž by se následující tábor nemohl uskutečnit. Je to fyzicky náročná akce se kterou nám pomáhá několik nadšených rodičů, ale zároveň krásná zkušenost, která učí odpovědnosti, řemeslné zručnosti i tomu, že dobré věci nevznikají samy od sebe.

Teprve potom začíná čtrnáctidenní STÁLÝ TÁBOR, na který přijíždějí mladší členové oddílu. Díky práci Expediční jednotky je už vše připraveno a tábor může od prvního dne fungovat naplno.

Celý TÁBOR tak dohromady trvá 23 dnů. V době, kdy většina skautských táborů trvá jeden až dva týdny, jde o mimořádně dlouhou akci ve srovnání s tím, že běžná délka tábora je zpravidla týden nebo dva. V roce 2025 byla délka tábora ŠESTKY komentována takto: „S délkou tábora 23 dnů se dělíte o 7. až 17. místo“ – v konkurenci 1270 skautských táborů.

Ale teď už k letošnímu PUŤÁKU a EXPEDIČNÍ JEDNOTCE, které jsem měl na starost. Komunikace mezi účastníky letošního PUŤÁKU probíhala prostřednictvím společné whatsappové skupiny. Přiznávám, že jsem k tomu zpočátku přistupoval s lehkou nedůvěrou – přece jen patřím ke generaci, která si vystačila s telefonem, e-mailem a papírovým itinerářem. Nakonec jsem ale zjistil, že i starý boomer se s WhatsAppem dokáže bez problémů skamarádit.

Výhody byly zřejmé. Všechny důležité informace byly na jednom místě a každý je dostal ve stejnou chvíli. Nebylo potřeba obvolávat jednotlivé účastníky ani přeposílat e-maily. Stačila jediná zpráva a všichni byli okamžitě v obraze.

Pokud tedy někdo pochybuje, že moderní technologie nejsou pro jeho generaci, mohu být živým důkazem opaku. Když jsem to zvládl já, zvládne to opravdu každý :- )

Abych přiblížil atmosféru letošního PUŤÁKU i způsob jeho organizace, zařazuji několik ukázek z naší společné whatsappové komunikace. Nejde o úplný záznam, ale o výběr zpráv, které dobře ilustrují přípravy:

7.6.2026: Prosím, domluvte se mezi sebou na dvojičky pro loď a vaření. A rovnou mi napište kdo s kým pojede na barace (2 lidi = dvojička i na vaření) nebo na paddleboardu (tady se musí spolu domluvit dva paddleboardisti na vaření). Aktuálně volné jsou 3 oddílové paddleboardy. Prosím, pošlete mi informaci na jakém plavidle pojedete a s kým jste ve dvojičce nejpozději do soboty 13.6.2026.

Mám k dispozici 5 lodních pytlů (nepromokavý vak ve kterém si povezete na pddleboardu nebo barace spacák, celtu, jídlo, …) k zapůjčení. Kdo si dřív loďák blokne, ten si jej může co nejdřív u mne vyzvednout.

10.6.2026: V Polsku budeme od sobota 27.6. do čtvrtku 2.7.2026 – tedy 6 dnů. Peníze na nákup jídla zajišťuju já. Pokud si budete chtít něco koupit, příležitost bude pravděpodobně jen v sobotu v městě Przedbórz, kde budeme foukat lodě a pak až asi ve středu 1.7. u přehrady Zalew Sulejowski (bude-li tam kde). Zatímco v Przedbórz v supermarketu Biedronka 100% akceptují platební karty, tak u případných stánků na konci plavby (přehrada) budou chtít asi hotovost (zloté). Co si s sebou nabalit na letošní puťák pošlu později v samostatné zprávě.

Pro ty, které to zajímá posílám vodáckou kilometráž (speciální mapu s říčními kilometry) – https://meandrypilicy.pl/wp-content/uploads/2021/08/Mapa-Pilicy.pdf  – začínáme v Przedbórz (202,4 km) a končíme asi někde Karolinów (140,8 km) – Zalew Sulejowski .

15.6.2026: Ve středu v cca 19:30 by se ke mně měla stavil Liška pro zamluvený paddleboard a lodní pytel. Pokud byste se chtěli přidat i ostatní, kteří mají zamluvený loďák nebo paddleboard, mohli bychom to vyřešit najednou. Stejně tak by bylo vhodné si vyzvednout i baraky – doporučuji každá plavidlo nafouknout, a vyzkoušet zda se třeba do druhého dne nevyfoukne – na puťáku takový problém třeba nebudeme umět vyřešit. Stejně tak doporučuji vyzkoušet lodní pytle, zda se do nich nedostane voda.

17.6.2026: Dělal jsem právě revizi loďáků a zjistil jsem, že mám celkem 8 ks na půjčení. Takže místo 5 mám další 3 k půjčení. Velikosti 100 litrů (2x), 80 litrů (1x) a 60 litrů (5x). Nikomu nebudu žádnou velikost blokovat – jak si kdo pro ně příjde, vybere si z toho, co zbylo. Za chvíli by měla přijet Liška, tak se můžete domluvit s ní, aby vám nějaký loďák vzala.

21.6.2026: Je to stejné jako na táboře – jídlo bude zajištěno. Ráno se dobře nasnídejte, oběd si dáme před vyplutím. Kdo mezitím bude potřebovat svačinu, nechť si ji vezme.

Na putování v zahraničí se nevztahuje pojištění, takže s rodiči zvažte, zda vás na sobotu-čtvrtek pojistí.

Na startu letošního PUŤÁKU nás mělo být (šťastné číslo) třináct. Ještě než jsme vyrazili, zasáhla do plánů nečekaná komplikace. Po netradičním burgerovém grilování se jedna z účastnic nestačila zotavit z koketování se salmonelou, a tak nás mělo vyjelo jen dvanáct.

Jenže Lišák jel na školní akci do Švédska a připojil se až v pondělí ráno, takže nás vyrazilo nakonec jen jedenáct. V tomto počtu jsme dokončili PUŤÁK, protože Ondra si při přípravě večeře nešťastně opařil nohu a zranění bylo natolik bolestivé, že pokračovat v putování po vodě, navíc v teplotách přesahujících 40 °C, by pro něj znamenalo spíš utrpení než radost z PUŤÁKU a proto rozumně ukončit své putování a odjet domů stejným autem, které přivezlo Lišáka.

Na začátek EXPEDIČNÍ JEDNITKY nás nakonec zůstalo jen osm, protože Beruška odjela doléčit opuchlé oko spolu s Mirisem a Burákem. Ztráty tedy byly letos vskutku vysoké :-)

———————————————–

PUŤÁK PILICA 2026 není obyčejný puťák, jako ty desítky oddílových puťáků před ním. Místo nekonečných kilometrů v pohorkách se přes polskou krajinu suneme po vodě – na paddleboardech, pálavách a nakonec, když jsme dorazili k jezeru pod Sulejowem, dokonce plachtíme na paddleboardech i katamaranu. Všechno působí idylicky, jenže jak už to u dobrodružství bývá, realita se rozhoduje přidat pár dramatických momentů.

Hned na začátku se ozývá Ondra. Při vaření těstovin se mu podařilo opařit nohu, a i když to statečně tají, po hodině přiznává, že jeho kuchařské umění tentokrát narazilo na fyzikální zákony. Tahle epizoda se stává první kapitolou našeho tábornického „zdravotního deníku“ .

Čtvrtý den puťáku přichází Beruščina chvíle. Něco ji štíplo do víčka u oka. Nejprve jen malý otok, pak už pořádná boule a nakonec začalo otékat i druhé oko. Vypadá jako roztomilý, ale nešťastný panda, takže Miris s Natkou (která tlumočí z angličtiny) vyráží hledat doktora. Tahle část by se dala nazvat Beruščina cesta za doktorem.

Ke „zraněním“, které není možno bagatelizovat musím přiznat i to svoje – na slunci si během třech dnů na slunci pálím nárty, prsty i kotníky obou nohou tak brutálně, že z toho jsou skutečně těžké popáleniny. Zdráhám si to přiznat, ale po delší diskusi s AI, vyhodnocuji, že mám fakt problém. Nabíhající vodnaté puchýřky a pocit, že mi praská spálená kůže zevnitř není nic příjemného a asi jako jediný z naší výpravy vím dost přesně, co Ondra se svou opařenou nohou skutečně cítí.

A aby toho nebylo málo, Myšák si ve vodě rozřezává nohu o kořen. Jednoduché, rychlé, bolestivé – přesně ten typ úrazu, který se objeví ve chvíli, kdy se člověk cítí nejvíc v pohodě. Tahle epizoda patří do kapitoly Myšákův vodní úraz. A tak se to kupí dál. Drobná zranění, škrábance, modřiny, spáleniny, a přesto – nebo možná právě díky tomu – se z Pilicy 2026 stává puťák, na který se bude dlouho vzpomínat. Nejen kvůli plavbě na paddleboardech a pálavách, ne jen kvůli plachtění na katamaranu, ale kvůli tomu, že jsme to všechno zvládli spolu. A že i přes všechny nehody jsme se smáli, plavili, ošetřovali a pokračovali dál. To je ŠESTKA.

 

1.den – sobota 27.6.2026

(Uhlík) Ráno jsem se probudil a myslel jsem, že umřu. Budík na pět hodin ráno?! Jen abych se dobalil. No, to jsem přežil, nějak sám nevím jak. Vidím, že mi Dazul volá, a jediné, co mi řekne, je: „Uhlíku, dělej, máme zpoždění!“

Rychle vyběhnu a nasedám. Po chvíli si musím dát Kinedryl, aby Dazul nemusel uklízet moji snídani. Cestu přeskočím, páč jsem spal.

Vyskočili jsme z auta a vidíme Pilicu. Začneme se vybalovat a současně jsem se snažil sníst svůj rohlík s máslem a Vysočinou (povedlo se mi to až ve chvíli, kdy jsme vyráželi).

Jídlo na další den jsme si museli koupit každý sám, ale naštěstí jsme dostali penízky. S Liškou jsme nakoupili totální chály a UHO (univerzální hnědou omáčku), která nám zachraňovala většinu jídel.

Přijdeme, nasedneme a jedeme. Po pár kilometrech na nás čeká Dazul. Jedeme dál, zpíváme, odpočíváme.

Po nějaké době jsme s Natkou zastavili u stromu, začali na něj lézt a dělat blbosti. Odjíždíme a Natka si zničehonic vzpomene, že nemá pádlo. Já v cuku letu letím zase zpátky a najdu ho.

Po pár metrech dáváme s Natkou závod, při kterém jsem tak silně zabral, až jsem skončil ve vodě. Přišlo mi ale nějak divné, jak se to vlastně stalo. Vezmu své tělo, hodím ho zpátky na paddleboard a dívám se na pádlo – je zlomené. Asi 15 minut jsme ho tam hledali.

Cestujeme dál a nic moc se neděje. Přijedeme k obřímu čtyři a půl metru vysokému písčitému srázu a vidíme Dazula. Tady budeme spát.

Všichni vylezeme nahoru (nějak), rozložíme spaní a jdeme vařit. Nešťastnou náhodou se Ondra polil horkou vodou.

Jdeme spát a spánek byl tak sladký.

(Beruška) Takže jako první chci říct všem, kdo se odvážili přečíst tento článek: „Nenechte se odradit od skautských akcí, je to super. Tohle je pouze pohled do skutečně skutečné skutečnosti.“

Ehhh… ebh… hm.

Takže náš první den puťáku započal odjezdem. Po několika špatných odbočeních Dazula a nesprávných odkazech na mapy jsme konečně navštívili Polsko.

Na místě jsme všichni dostali 15 zlotých a šli si nakoupit banger jídlo (ten chleba byl z nebes, přísahám). Pak už se šly jen nafouknout bárky, paddleboardy a mohlo se vyjet.

Cesta byla vcelku v pohodě, až na to, že jsme se zpozdili. Jedeme, jedeme… a najednou perfektní strom na to, aby se na něj vylezlo. Zase slezeme a bum… Natka nemá pádlo. Vrací se pro něj a za ní jede Uhlík. Pádlo sice našel, ale už jen napůl.

Nicméně jede se dál. Už se blížíme k destinaci, kde se bude spát, a Uhlík si dělá srandu. Cituji: „Já už vidím toho Dazula, jak budeme spát někde na kopci, kde si dá hamaku, salám a housku.“

A hádejte co… Ono to tak fakt bylo! (Teda až na ten salám a housku.)

Dazul nás čeká na písčitém strmém kopci. Vytáhneme paddleboardy a jde se na jídlo a hamaky.

Pak si tam tak sedíme a přijdou za námi dva Poláci. Paní nám říká (přeložím vám to do češtiny tak, jak jsem to pobrala): „Neviděli jste tu ogara? Asi moje výška, brunet, nešel tudy?“

A Harry na ně začal mluvit slovensky. Když to zopakovala, ukázal na jejího psa a řekl: „Tu je, tu ho máte.“

Naštěstí to přebrala Liška se svou fešnou angličtinou a všechno jim vysvětlila.

Pak zoubky, povídání a šlo se spát.

(Dazul) Mobil mne budí v 5:30 a v 6:00 už před hasičárnou nakládám obecní dodávku účastníky letošního PUŤÁKU a jejich lodními pytli. Kromě mě a Myšáka postupně přistupují Miris, Natka, Klárka a Liška. V Jablůnce přibíráme ještě Uhlíka. Druhá výprava (Beruška, Harry a Ondra) vyráží s Burákem.

Protože nechci nic ponechat náhodě, připravil jsem pro posádku našeho vozu kulturně-vzdělávací program hodný dálkového autobusu první třídy.

Nejprve rozdávám k prohlížení čerstvě vytištěný 6. díl KRONIKY OLDSKAUTI, který jsem si včera odpoledne vyzvedl v tiskárně. Je v něm mimo jiné zaznamenán loňský puťák ŠESTKY i řada dalších oddílových akcí roku 2025. V duchu si říkám: Tohle je bude určitě zajímat! A kdyby náhodou ne, mám připravenou ještě těžší munici. Hodinové dramatické audiozpracování knihy Miloše Zapletala STEZKA ODVAHY. Atmosférický příběh, ideální naladění na začátek puťáku a navíc způsob, jak nechat tříhodinovou cestu do Polska příjemně utéct.

Teorie krásná. Praxe… poněkud odlišná. Někdo se živě baví se spolujezdcem, někdo po pěti minutách spokojeně usíná, další si do uší nacpe sluchátka a mizí ve vlastním hudebním vesmíru. Dramatické zvraty STEZKY ODVAHY tak statečně poslouchám především já. Začínám mít neodbytný pocit, že házím perly sviním…

Po příjezdu do Przedborze, na břehu Pilice, slavnostně zahajujeme puťák a rozdávám všem nová puťáková trička s potiskem PILICA PUŤÁK 2026. V duchu očekávám alespoň něco mezi obdivným hvízdnutím a bouřlivým potleskem. Nedostaví se ani jedno. Atmosféra připomíná spíš výdej pracovních oděvů než slavnostní zahájení expedice : -).

O několik desítek minut později navrhuji, že bychom si v nových tričkách mohli udělat společnou fotku. Ještě ani nestačím dopovědět větu, když se ozve první pohotová reakce: „Já nevím, kde ho vůbec mám…“ A mně začíná docházet, že letošní puťák nebude zkouškou odvahy na řece Pilica. Především bude zkouškou trpělivosti hlavního organizátora :-).

Fotogalerie z 1. dne PUŤÁKu >>>

 

2.den – neděle 28.6.2026

(Liška) Dnes jsme všichni vstávali okolo 7. hodiny ráno. Rozlámaní z hamak a dlouhé noci, ale stejně jsme si udělali snídani (to, co si každý koupil předchozí den). My jsme s Uhlem měli čínské polévky, ale co si budem – v Česku jsou lepší.

Schovali jsme věci do lodních vaků a pomalu jsme vyplouvali. Pro někoho byla cesta jednodušší, pro někoho zase náročnější. V ukrutném horku se toho teda moc nedá, ale párkrát skočit do vody a hned se jelo líp.

Tak jako na každém puťáku se to rozdělilo na skupinky. Ale na tomto puťáku se na rozdíl od jiných skupinky celkem měnily. Už před dvanáctou jsme byli na místě srazu s Burákem, který nám dovezl oběd. Na oběd salám s pečivem a zeleninkou. Mňam mňam.

Po delší obědové pauze jsme zhruba ve 14:15 vyjeli znovu. A další boj s horkem nastává. Na rukávech a zádech mokré ručníky a na nohách mokrá trička, která nás zachraňovala před pařícím sluncem.

Já vlastně ani nevím, jak to uteklo, ale najednou bylo pět večer a já si plula s Dazulem, který mi povídal spoustu zajímavých historek. Úplně v klidu si plujeme a najednou vidíme Buráka a jeho auto a pomalu skáčeme radostí, že jsme v cíli.

Vyškrábali jsme se na břeh a šli stavět spaní. Během následujících 15 minut dojel i zbytek a už jsme hodili jenom pohodičku. Dostavěli jsme spaní, udělali si večeři, zavolali domů a už jen chillovali u spaní.

V 9 večer jsme dali rychlou poradu ohledně pondělí a šli jsme spát.

Ještě musíme poděkovat Burákovi za dokonalý dovoz jídla, které bylo úplně mňam mňam.

(Harry) Druhý den začal tím, že mě probudil Dazul svým hlasitým mluvením. Na snídani jsme měli s Myšákem bulku s (polskou) Lučinou a ostatní měli to, co si koupili první den.

Vypluli jsme a během cesty se nic moc nedělo, až na to, že Uhel viděl bobra a Natka měla chvilku na paddleboardu kachnu. Dojeli jsme k takovému dřevěnému mostu a vylodili jsme se. S námi tam byla nějaká polská televize a natáčela reportáž o tom mostě.

Pojedli jsme salám s bulkami. Miris usnul a my jsme skončili ve vodě.

Vypluli jsme a během cesty se nic nedělo. Dojeli jsme na naše místo, kde budeme spát. Postavili jsme si bivaky a udělali večeři (kuskus se slaninou). Mně spadl jeden kousek slaniny na zem a kuskus byl suchý a hnusný, takže jsem si udělal čínskou polévku (železná zásoba).

Měli jsme poradu a po poradě jsme šli spinkat, protože jsme toho měli všichni plné brýle.

Fotogalerie z 2. dne PUŤÁKU >>>

 

3.den – PONDĚLÍ 29.6.2026

(Lišák) Dnes bylo mé první letošní puťácké ráno, narozdíl od ostatních, a bylo fajn. Probudili jsme se, i když později než obvykle, vedle jezera, do kterého jsme předchozí den vpluli. Ráno jsem viděl jen Myšáka, který už byl vzhůru a jedl svou připravenou snídani. Tak jsem si řekl, že vstanu taky a půjdu za ním se svou snídaní.

Snídaně byla kaše s banánem a jablkem. Dělali jsme si ji večer předtím v horké vodě. Ačkoli byla moc, moc yum, někomu se ji nepovedlo uchránit před přírodou. Třeba Lišce do ešusu v loďáku nalezli mravenci.

Dnes se nic extra nedělo. Nemuseli jsme nikam odjíždět, tudíž ani balit příbytky. Postupně se téměř všichni probudili až na jednoho pacienta, jímž se stala Beruška. Beruška spala na zemi (stejně jako já) a nejspíš ji něco v noci píchlo. Takhle tam zůstala až do večera.

Ať začneme o něčem veselejším. Shodou okolností má dnes Uhlík, 30. 6., narozeniny. A to je krásná shoda náhod, že jsme zrovna vedle vody, ne?

Potom, co si Uhel odpověděl na „Happy Birthday, Princess“ storky na Instagramu, vstal a už byl ve vodě nebo nějak tak. Já u toho bohužel nebyl, ale video někde najdete.

Dopoledne vyrazila hrdinská expedice Dazul–Myšák pro vodu, a že byla potřeba. Následně, asi za pár hodin před obědem (ztrácím tu pojem o čase), přivezl Dazul na katamaránu Buráka se vším jídlem.

Na oběd jsme si pošmákli na chlebu s pomazánkou, sýrem a zeleninou. Napapaní jsme pokračovali ve vášnivém rozjímání v hamakách a na zemi. To ale netrvalo dlouho, neboť jsem se s Uhlem telepaticky domluvil na projížďce katamaránem, což se ukázalo jako vůbec ne špatný nápad.

Začátek byl dost pomalý, ale to byly jen známky bezvětří. Postupně vítr zesílil a to se jelo. Sice jsme málem nabrali Lišku s Klárkou na naší strastiplné cestě, ale s naší vášní pro vlny a moře by to ani nehlo.

Tak, jak jsem se na loď dostal, tak jsem se z ní taky dostal – na sucho.

Po návratu jsem pokračoval v celodenní etapovce – spingu. To netrvalo dlouho (zhruba tři hodiny), dokud si přístroj zvaný Liščina powerbanka neřekl, že má dnes bombovou náladu. Doslova.

Jednoduše řečeno, vedro od sluníčka pařícího na loďák a powerbanka uložená úplně dole u kraje obalu loďáku se spojily v jedno. V důsledku nahromadění velkého množství energie jak z nabité powerbanky, tak ze slunce vznikl nejprve kouř a následně i viditelný požár, jenž vzbudil nejednu dobrou duši. Oheň byl naštěstí rychle uhašen.

Následně jsem se šel znovu prospat. To též netrvalo dlouho, protože byl čas večeře.

Z důvodu Beruščiny absence při přípravě jídla se mění vařící dvojice Klárka–Beruška na Klárka–Lišák. Na večeři byly předepsány tortilly s párky, klobáskami a zeleninou. Já si dal jen párky s chlebem a hospodyně Klárka tortillu bez párků.

A jak jsme tak jedli, z lesa se vynořila divoká liška a tančila s černým uhlím Makarenu.

Pak už jsme jen chillovali a připravovali se ke spánku.

(Natka) S hamakou mi třese neidentifikovatelná osoba. Protírám si rozespalé oči a pohled mi padá na Mirdovu vysmátou tvářičku, která dál houpá s hamakou. Prej už je osm, a tak se jen natáhnu přes okraj hamaky pro svůj ešák a spokojeně se s ním zase uvelebím ve spacáku.

Cpu se ovesnými vločkami s banánem a nakrájeným jablkem a poslouchám lehké pochrupování Berušky pode mnou. Bobísek si totiž zapomněla celtu, a tak si ustlala u mě na zemi.

Napůl sytá pomalu vylezu tak, abych jí nešlápla na nožičky, a sunu se k Mirdovu leženíčku, kde na mě čeká už čajík. Užívám si ho plnými doušky, a i když je už v 9:30 horko na umření, vychutnávám si chuť ovoce, co to jen jde.

Zbytek obsahu mého ešáku nakonec dojídá Klárka, protože Beruška stále spinká a nechceme ji rušit (Klárčin podíl snídaně je u Berušky v ešáku).

Dazul mezitím jede na druhý břeh k Burákovi pro vodu na katamaránu a celé dopoledne se tak nějak táhne.

Mezitím potichoučku sundávám svou hamaku, která visí nad stále spící Beruškou, a natahuji si ji do stínku kousek od břehu. Střídavě si čtu knihu a spím do zásoby, než nastane tábor.

Kolem jedenácté mi mou pohodičku naruší Klárka. Beruška je vzhůru a má strašně nateklé obě oči. Tímto očividně dostávám roli zdravotníka, a sice nerada, ale dost rychle se zvedám z hamaky a utíkám se podívat na maroda.

Beruška tvrdí, že ji v noci něco bodlo do oka a nateklo to teda pořádně. Od Harryho beru mast na bodnutí hmyzem, nesu jí vodu a studený obklad na migrénu, kterou prý taky má. Chladíme ledem, mažeme a největším vítězstvím je, když kolem oběda dostane chuť aspoň na zeleninu.

Pak se to vlastně jen celý den táhne. Pár lidí zkouší katamarán a Mirda si troufne dokonce na paddleboard s plachtou, na kterém se párkrát hezky rozplácne. Zbytek se povaluje v hamakách nebo jen na karimatkách na zemi.

Ležím si tak s knížkou a napůl poslouchám konverzaci zbytku hned vedle mě, když z ničeho nic vidím vycházet kouř z Liščina loďáku.

Hoří, dámy a pánové.

Liška se zvedá ve stejnou chvíli jako já a běží k už pořádně zadýmenému loďáku. Já běžím na druhou stranu pro vodu a než doběhnu zpátky k Lišce, v loďáku už je vidět prohořelá díra a všechno strašně smrdí.

Zalitý oheň sice pořád trochu čoudí, ale i tak beru loďák do rukou, vysypávám celý jeho obsah na zem a začínáme s Liškou odhazovat věci a hledat, co to vlastně chytlo. Powerbanky na slunci očividně moc nevydrží a tahle tím tuplem ne.

Kromě propálené mikiny, hygieny a mojí ruky žádné další ztráty nejsou.

Po vydatné večeři si jede Mirda s Uhlem ještě projet na katamaránu a po mém dotazu, kolik je v místě, kde zrovna jsou, Mirda jen pokrčí rameny. Já uznám, že je to znamení, že moc ne, a lezu tak, jak jsem, do vody a plavu jejich směrem.

Uhel mě se slovy: „Nechci říct, že jsi těžká, ale fakt seš,“ vytáhne i s Mírou na palubu a pak už si to jen frčíme.

Ke konci jsme nuceni potupně s tátou pádlovat, protože nestíháme na poradu a Uhlovi cosi nefouká do plachet.

Pak už jen poslechneme instrukce, co má Dazul na srdci, a šupem spát.

Dobrou noc.

(Klaris) Ráno nás budil Dazul svým „Už je ráno, už je den.“ Vylezla jsem z hamaky a šla s Beru na snídani. Mezitím dojel Lišák se svou mamkou, která poté vzala domů Ondru kvůli jeho popálenině.

Hodily se paddleboardy do vody a vyjelo se. Po cestě jsme zastavovali u prvního a asi i posledního mostu toho dne. Zaparkovaly se paddleboardy a šlo se na malé náměstíčko, u kterého byl i „sklep“. Když jsme si něco málo nakoupili, sedli jsme si do stínu na náměstí. Někdo si po chvíli všiml, že tam je natažená hadice s rozprašovačem. Začali přes ni běhat a skákat. Potom Uhla s Harrym napadlo vzít klobouk, naplnit ho vodou a házet ji po nás.

Ještě jsme chvíli zůstali na náměstí a pak vyrazili zpátky k mostu a paddleboardům. Když jsme vyjížděli, zahlédli jsme malou labutí rodinku s rodiči a dvěma mladými. Jak jsme se postupně dostávali blíž a blíž k přehradě, dorazili jsme k malému ostrůvku s hloubkou po kotníky, plnému racků.

Když už jsme se pomalu dostávali ke břehu, začalo malinko foukat a pěkně dlouho jsme jeli proti proudu. Chvíli jsme si odpočinuli a potom se Naty s Uhlem vydali hledat místo, kde bychom přespali. Poté, co ho našli, jsme vyjeli také. Když jsme dopluli, zabydleli se a udělali si večeři, šli jsme ulehnout ke spánku.

(Dazul) Nocujeme na levém břehu Pilice, asi půl kilometru nad soutokem s říčkou Czarna. Tady spím úplně poprvé. Zatímco většina výpravy (s čestnou výjimkou Buráka) ještě v 5:30 poctivě testuje nosnost svých hamak pod tarpy, já už sedím na břehu. Tričko i kraťasy, které jsem večer pověsil mezi dvě borovice, jsou díky tropické noci dokonale suché. Pilica připomíná zrcadlo, slunce příjemně hřeje a foťák dostává první ranní směnu.

V šest přichází okamžik, na který se všichni určitě těšili. Budíček. Tradičně zpěvem lidové písně „Ej už je ráno, už je deň“. Kdo zažil kurs FONS v roce 1992 a Zeta, ví. Kdo nezažil, ten se to dnes dozvěděl v plné hlasitosti. Tradice se mají dodržovat, i když zrovna spíte nejtvrdším ranním spánkem.

Snídaně je ryze puťáková: chleba, tuňák s fazolemi, cibule a voda. V čtyřicetistupňových vedrech člověk rychle pochopí, že jogurty a paštiky nejsou nejlepší investice. Každé ráno navíc nabízím tradiční hlt zázvorové „dezinfekce“, zatímco Miris kontruje neochucenou dobrou vodou. Stará oddílová tradice praví, že má-li se mladý člověk někdy potkat s alkoholem, pak jedině z rukou skautského vůdce. Nutno dodat, že zájemci bývají spíše z řad těch starších.

Krátce po šesté kolem prochází Ondra se svou opařenou levou nohou. Dnes už s námi dál nepopluje. Za chvíli pro něj přijede Lišákova mamka a naopak přiveze Lišáka, takže stav výpravy zůstane večer početně stejný. Jen se vymění jedna posádka za druhou.

Já mezitím zjišťuji, že existují životní lekce, které se učí opravdu bolestivě. Dva dny pádlování naboso znamenají jediné – nárty, prsty i kotníky se mění v učebnicový příklad slunečních spálenin. Chladím je v Pilici snad desetkrát za hodinu, ale slunce má očividně navrch.

V 7:03 mám připravený lodní pytel. Původní plán zněl jasně – vyplout v sedm, než začne peklo. Jenže Lišák je zatím na cestě, takže se čeká. Myšák mezitím stahuje svou baraku na vodu a pečlivě z ní smývá poslední zrnka písku. V 7:26 už s Harrym stojí vedle lodi po krk ve vodě a trpělivě čekají, až se zbytek expedice definitivně nalodí. Ve 7:41 doráží Lišák, pytle se upevňují a o šest minut později už konečně plujeme. Každý na svém plavidle. Jen Lišák střídá Ondru u Mirise na barace.

Krátce po osmé míjím tábořiště YMCA Kurnędz a kolem deváté se nad zelení objevuje nádherná věž sulejowského kostela. Opatství v Sulejówě patří k nejvýznamnějším románským památkám Polska. Cisterciáci jej založili už ve 12. století a kostel sv. Tomáše Becketa dodnes budí respekt svou mohutnou kamennou architekturou. Jenže my dnes obdivujeme hlavně to, že pod mostem je stín.

V 9:20 kotvím právě tam. Ostatní dorážejí až po desáté a dostávají rozchod na malou svačinu. Burák na nás s pozdním obědem čeká až u Sulejowského jezera, kam zbývá ještě asi čtyři a půl kilometru. Kde přesně bude, zatím netuší nikdo – pravděpodobně ani Burák.

Pod mostem vyrážím jako poslední, ale do ústí jezera vplouvám v 10:45 jako první. Čekání využívám průzkumem možných tábořišť. Pravý břeh, dva ostrovy, další pláž… všechno krásné, ale bez pořádného stínu. A stín má v těchto dnech větší cenu než zlato.

Když mi nad hlavou zakrouží orel mořský a než stihnu zmáčknout spoušť, mizí v dálce, beru zavděk alespoň volavkami, racky, divokými kachnami, vážkami, orobincem i rákosím. Atmosféru jezera zachytí také. Horší je pokus přejít rozpálenou písčitou pláž. Písek pálí tak, že mám pocit, že duny na Sahaře byly proti tomu příjemně chladivé. Pravda, tam jsem neměl čerstvě spálené nárty.

Ve 13:55 už všichni sedí ve stínu u Burákova auta a obědvají. Já místo toho skládám rám trampolíny, montuji základ katamaránu a začínám nafukovat oba válce. Oběd může počkat, vzduch v katamaránu nikoliv.

Po páté odpoledne máme s Burákem převezenou obecní dodávku do stínu a s Myšákem vyrážíme na katamaránu k novému tábořišti, které mezitím našla Natka s ostatními. Asi kilometr a půl přes vodu nás čeká nádherný poloostrov se statnými duby. Konečně pořádný stín! V 17:45 kotvíme v písčité zátoce, vykládáme bagáž a postupně připlouvají i ostatní.

Do půl osmé stojí tarpy, pod nimi visí hamaky a večeře se vaří. Já ležím, skučím nad svými spálenými nárty a velkoryse je zásobuji Panthenolem. Zdá se, že i ten má dnes plné ruce práce.

Ve 20:04 přichází odměna za celý den. Slunce pomalu zapadá nad hladinou jezera a celý poloostrov se noří do zlatavého světla. Taková romantika člověku skoro zapomene na spálené nohy.

Ve 21 hodin následuje tradiční večerní porada. Probíráme zdravotní stav, drobné trable, plán na zítřek i všechno, co má kdo na srdci. O půl desáté ruch pomalu utichá. Někdo zalézá do hamaky, jiný ještě sedí na břehu a mlčky pozoruje krajinu.

Ve 22:00 se nad obzorem zvedá rudě zbarvený měsíc. Krásná tečka za dalším dnem na Pilici.

A pak… pak už si pamatuji jen to, že jsem konečně usnul.

Fotogalerie ze 3. dne PUŤÁKU >>>

 

4.den – úterý 30.6.2026

(Dazul) Ve 4:06 pořizuji první fotku dne. Objekt? Myšákova hamaka za svítání. Většina výpravy ještě poctivě spí, jezero je hladké jako zrcadlo a celý poloostrov působí dojmem, že se zastavil čas.

Další snímek vzniká až v 7:49. Myšák mezitím ve své modré hamace zaujal polohu, která mi okamžitě připomněla vlastní dětství. Asi v pěti letech mě strýc posadil na krávu Babušu, abych se na ní svezl. Přesně tak nějak jsem tehdy seděl. Jen Babuša byla o něco chlupatější než hamaka.

O pár minut později kolem našeho poloostrova majestátně proplouvá obrovský labuťák. Pomalu si nás prohlíží stylem zkušeného domorodce, který přemýšlí, kdo mu to přes noc obsadil jeho soukromou zátoku. Po krátké kontrole zřejmě usoudí, že jsme neškodní blázni, a důstojně pokračuje dál.

Dnešní program je jasný – relaxování a kdo chce může se učit plavit na oplachtěném paddleboardu a katamaránu. Druhý katamarán odpočívá ve vozíku u Burákova auta, pro případ, že by byl velký zájem (ten ale neočekávám).

V 8:50 vyrážíme s Myšákem na katamaránu přes jezero k druhému břehu. Burák nám tam přivezl zásoby balené vody. V těchto vedrech se totiž voda nestává luxusem, ale otázkou přežití. Myšák sedí za kormidlem a vede si překvapivě dobře. Pravda, vítr je mírný, takže ideální podmínky pro výcvik. Kdyby foukalo dvacet uzlů, možná bych svůj optimismus trochu krotil.

V 9:08 už se vracíme. Příď katamaránu je obtěžkána nejméně sedmi balíky vody. V každém šest lahví po litru a půl. Přes šedesát kilo nákladu. Katamarán se tváří, jako by právě spolkl menšího hrocha, ale statečně pluje dál.

Po desáté přebírá kormidlo Harry. Začíná jeho úplně první jachtařská lekce. Vysvětluji mu rozdíl mezi hlavní plachtou, otěžemi, šeklem, kosatkou, trampolínou a kormidlem. Když člověk poslouchá jachtařský slovník poprvé, snadno nabude dojmu, že se učí nový cizí jazyk. První úkol zní jednoduše: zkus plout půl kilometru rovně. Ukazuje se, že rovně je na vodě pojem značně relativní. Harry chvíli míří na sever, chvíli na jih, občas úplně jinam, ale po půlhodině už zvládá základy natolik dobře, že jej střídá Uhlík.

S Uhlem pokračujeme asi kilometr jižněji, kde se Miris učí ovládat oplachtěný paddleboard. Díky dvěma ploutvičkám se prkno chová mnohem poslušněji a Miris na něm překvapivě rychle získává jistotu. Na to, že stojí na plachtě poprvé, bych jeho výkon hodnotil jako výborný. Jen obraty a plavba proti větru si ještě vyžádají trochu tréninku. Ale kdo by chtěl být mistrem hned první den?

Krátce po poledni už nakládám na katamarán Buráka i s čerstvě nakoupenými surovinami na oběd. Nakoupil je teprve před hodinou, aby je tropické teploty nestihly přeměnit v biologický experiment. Posazuji Buráka za kormidlo a vyrážíme zpět k tábořišti. Překvapuje mě, jak přirozeně loď ovládá. Spoustu věcí provádí úplně automaticky, aniž bych mu je musel vysvětlovat. Někteří lidé mají prostě cit pro plachtění.

Ve 12:51 přistáváme i s přenosným chladicím boxem. Ve stínu už na nás čeká zbytek výpravy. Tedy… hlavně čeká na oběd. Po jídle nastává nevyhnutelná siesta. Ve čtyřicetistupňových vedrech člověk velmi rychle pochopí, že největším sportovním výkonem odpoledne bývá přesun z hamaky do stínu.

Ve 14:35 vyrážejí Myšák s Uhlíkem na samostatnou cvičnou plavbu. Nechávám je jet samotné schválně. Koncem září nás čeká výprava s rovery na Jadran, kde budou dva katamarány dělat doprovod mořským kajakům. A kdyby se náhodou něco stalo mně nebo Pípovi, musí naši synové zvládnout dovést katamarány bezpečně do cíle sami. Lepší trénink než na klidném jezeře si lze těžko představit.

Já mezitím sbírám další puťákový zářez. V 15:09 ošetřuji krvavou ranku na palci levé nohy. Stačil jeden schovaný kořen pod hladinou a kus kůže byl pryč. Pilica si zkrátka vybírá drobné mýtné.

Před pátou odvážím Buráka zpátky k jeho autu. Má chodidla mezitím připomínají dobře upečené řízky. Vozím je zabalená v oddílovém tričku, pravidelně je máčím ve vodě a chladím o bok katamaránu. Když se ve 17:13 vracím zpět k poloostrovu, okamžitě na ně padne snad polovina spreje s Panthenolem. Výrobce z něj sice doporučuje používat tenkou vrstvu, ale výrobce zjevně nikdy dva dny nepádloval bos po Pilici.

Večer se konečně trochu ochlazuje. Ve 20:11 sedíme na břehu a sledujeme nádherný západ slunce nad hladinou jezera. Takové okamžiky člověku připomenou, proč se vyplatí snášet vedro, komáry i spálené nohy.

Ve 21 hodin následuje tradiční porada. Nabízím možnost ukončit pobyt o den dříve a přesunout se do chladnějšího prostředí našeho tábořiště u Budišova. Čekal jsem, že se po tom návrhu všichni vrhnou jako po studené kofole. Nestalo se. Jednohlasně chtějí zůstat. Přiznávám, že mě to docela potěšilo.

Ve 21:32 ogaři rozdělávají malý ohýnek. Samozřejmě s respektem k tomu, že by mohl být vidět z druhého břehu. Vedle stojí připravené lahve s vodou a oheň hoří na starém ohništi, takže žádné drama se nekoná. Jen příjemný večer pod hvězdami.

A úplnou tečku za dneškem píše noc. Ve 2:48 mě budí potřeba odskočit si z hamaky. Když se vracím, nedá mi to a beru do ruky foťák. Na hladině jezera se rýsuje silueta zakotveného katamaránu. Nad ním svítí měsíc. Pod ním druhý, zrcadlící se na hladině.

Některé fotografie člověk plánuje. A některé mu Pilica prostě daruje.

Fotogalerie ze 4. dne PUŤÁKU >>>

 

5.den – středa 1.7.2026

(Beruška) Tenhle článek bude z mého pohledu až nereálný a plný zábavy (závidím vám, že to jen čtete).

Ráno jsem se vzbudila s ještě víc napuchlým okem. Z toho mě neskutečně bolela hlava. Vyčistit zuby, doplout k autu a jelo se do nemocnice.

Tak a teď začíná ta pravá pohádka. Pohodlně se usaďte a užívejte utrpení.

Vyjeli jsme a taková funny věc – na mapě byla na cestě křižovatka, ale v realitě to byl kruhový objezd. Tak jsme to objeli jako kruháč a za námi slyšíme jen: „Kurwa, kam jedziesz?“

Konečně dojedeme do nemocnice, vezmeme lístek a čekáme. Ani ne dlouho a dojdeme k okénku. Mluvíme anglicky, paní nechápavě kouká a zjišťujeme, že se asi nedomluvíme. Nakonec nás poslala do řiti na nějaký „SOR“ a když jsme tam po půl hodině došli, zeptali jsme se paní na registraci, jestli umí anglicky. Ona že ne. Takže nikdo v Polsku neumí anglicky, btw. Nicméně jsme se nějak domluvili už i česky a poslala nás zase jinam.

Tak a už sedíme na chodbě na schodech na zase jiném oddělení. Teď už to bude to pravé. Ano, bylo. 🥳 A hádejte co. Paní uměla anglicky! „Jestli takhle nechutná nebe a vítězství, tak už nevím,“ říkala jsem si.

Tak se s paní bavíme, ona nám vezme papíry a odejde se slovy: „Four hours.“ No dobrý, s tím jsem tak nějak počítala. Čekáme dlouhoooooo… Pak už se strašně nudím a podívám se nad sebe. Tam je cedule „UWAGA“ (jakože pozor, schody).

Po dlouhém utrpení si mě vyzvedla strašně milá paní, která UMĚLA ANGLICKY. Prohlédla mi oči, řekla něco jako „allergic reaction“, dala nám předpis na prášky a recept nám ještě přeložila přes Chat do češtiny. Bobinka. Potom jsme ještě hledali lékárnu (tohle už ale fakt funny je), nakoupili a jelo se zpátky za ostatními.

Dojedu, už konečně všechny vidím (a hlavně cítím, ale to jim neříkejte, to je tajemství… #strašněSmrděli).

Tak si tam na ostrůvku chillujeme a začne pršet. Jelikož se rozpršelo, bylo nás všech pět pod jednou celtou a někoho napadlo, že by byl dobrý nápad spát tam všichni. Takže „block blast“ – já v hamace, Liška, Lišák, Klárka a Uhel spali na zemi.

Poslední, co si z toho dne pamatuju, je, že jsme tam měli obří chlupatou housenku… nebo stonožku.

(Uhlík) Ráno jsem vstal totálně rozlámaný. Hlad mě vyhnal z hamaky. Jdu si tak na snídani a Liška mě zavolá k sobě, tak chvíli kecáme, ale já si potřebuju odskočit.

Musím uznat, že to bylo nejhorší vykonání potřeby, co jsem kdy zažil. Komáři byli úplně všude. V životě jsem nebyl tak poštípaný. To jsem nějak přežil a teď konečně snídaně. Měli jsme vánočku s máslem a holky si otevřely vepřovku.

U snídaně jsme začali projednávat, co s Beruškou. Rozhodlo se, že pojede do nemocnice. Všechno se promyslelo ze všech stran. Miris a Natka pojedou s ní, Liška s Klárou budou hlídat lodě na druhé straně.

Já mám za úkol v jedenáct vyplout katamaránem a přivézt jídlo, pití a hlavně Buráka. Miris před odjezdem musel ještě nafoukat loď. My jsme se začali chystat okolo půl jedenácté a v padesát jsme vypluli. Vítr nám nefoukal, takže jsme si bohužel zacvičili a začali pádlovat.

Přijeli jsme za Liškou a Klárou, kde jsme předali vodu a další věci. Chvíli jsme si odpočinuli a za pár minut nám volá Dazul. Povídá: „Čau, prosím tě, volal mi Burák, že jste na pláži.“ V tu chvíli se podíváme na sebe s Kubou pohledem: „No tak jsme dementi?“ Rychlostí světla sedneme na katamarán a přejedeme na tu správnou pláž. Převezmeme jídlo, pití a Buráka.

Odrazíme a zjišťujeme, že zase není vítr, takže jsme si s Burákem pořádně zacvičili. Po pár desítkách metrů ale začalo krásně foukat, takže aspoň příjezd byl grandiózní. Hned poté se šlo jíst. Díky Burákovi jsme měli Kinder Maxi King, což bylo úžasné.

Dazul mi po chvíli řekl, jestli bych mohl vyzvednout Mirise, Natku a Berušku. Na katamarán jsem přivázal paddleboard. Přijedu a zjistím, že jsem zajel o pár metrů na špatnou pláž. Vyskočím z lodi a přetáhnu ji na tu správnou. Vyzvednu Natku a Berušku a Mirisovi hodím paddleboard. Roztlačím katamarán a jedeme.

Po chvíli jsem zjistil, že jsem špatně zajistil lano, které drží plachtu. To mě naučilo, že to musím udělat pořádně, protože jsem dostal železnou tyčkou po hlavě.

Dovezu holky za ostatními a vidím, jak jsou všichni rádi, že vidí Berušku. Nedivím se. Taky jsem rád, že je v pořádku.

Lehnu si, napiju se, a než se vzpamatuju, Burák hlásí, že by rád jel k autu. „To bude poslední cesta,“ říkal jsem si. Naskočili jsme na katamarán a jedeme. Měli jsme úžasný vítr, ani jednou jsme nemuseli křižovat. Hodíme Buráka na pláž a odjíždím zpátky. Cestou si pouštím hudbu a polští rybáři na mě koukají velmi zajímavě.

Přistanu a připravím katamarán na noc.

Proběhne pár hodin. Pod celtou, kde spíme já a Kuba, se začíná hromadit lidí. Nakonec nás tam bylo pět. Dostali jsme úžasný nápad – přespíme pod jednou střechou. Beruška v hamace, Kuba, Klára, Liška a já budeme spát dole.

No co vám budu říkat. Byla to náročná noc. Já spal na pravém kraji, Kuba na levém a holky uprostřed. Už si řekneme, že jdeme spát. Já usnu v podstatě hned.

Probudím se, dívám se okolo sebe – strom tam, nebe sem – a cítím na tváři déšť. Uvědomím si, že něco je špatně. Jelikož je venku zima, žížalovým stylem se dostanu zpátky pod stříšku. Podívám se, co se sakra děje. Kuba a Liška leží normálně, akorát Klárka je tak nějak roztažená přes dvě místa. Lehnu si před ně, kde jsem si zahrál na písmeno L.

Ráno se probudím a první, co slyším, je: „Uhle, co tam sakra děláš?“ Na to velmi nadšeně odpovím: „Já jsem se probudil venku a vy jste spali. Nechtěl jsem vás budit, protože mě Klára vyhodila ven.“ Samozřejmě je strašně vtipné si představit, jak jsem čuměl, když jsem se probudil venku.

Fotogalerie z 5. dne PUŤÁKU >>>

 

6.den – ČTVRTEK  2.7.2026

(Liška) Ráno jsme byli vzbuzeni již v 6 krásným zpěvem Dazula. Rychle jsme si pobalili věci, abychom mohli co nejdříve vyplout za Burákem a usušit lodě. No… nakonec to asi neproběhlo podle představ a vyjeli jsme až v 7:30, ale i tak jsme stihli být do 8 na druhé straně přehrady, kde nás čekal Burák.

Usušili jsme lodě, převlékli mokré oblečení a vyjeli jsme směr Biedronka. Zde jsme si nakoupili snídani (nějaké pečivo a máslo). Spapali jsme to hned na parkovišti a vydali jsme se na zdlouhavou cestu do Budišova. Cestu půlka lidí prospala po náročném týdnu.

Rychlá zastávka v Lidlu nakoupit jídlo nesměla chybět a okolo druhé už jsme byli na tábořišti. Zde jsme se dostali do kuchyně, udělali jsme pořádek s vosími hnízdy a šli jsme dát oběd.

Po obědě odjel Burák, Miris a Beruška a zbytek se pustil do roznášení podsad na stany. Zase to uteklo nějak moc rychle a najednou jsme jedli večeři. Měli jsme rýži s vepřovkou a bylo to výbornééé.

No a na večer jsme si už dali pohodičku, jenom jsme si udělali oheň a užívali táborový vibe.

(Dazul) Na expediční jednotce zazněla dnes legendární Myšákova hláška: „Ach, kde jsou ty časy, kdy jsme přijeli a bylo už hotovo…“ 😄

Jenže na EXPEDIČNÍ JEDNOTCE se zázraky nedějí samy. Tady se nejdřív nanosí podsady, postaví stany, natáhnou plachty, zatlučou kolíky a člověk si připomene svaly, o kterých neměl tušení.

To všechno proto, aby až dorazí světlušky, vlčata a další mladší, méně zdatní (a hlavně méně odolní) členové ŠESTKY, měli kde v klidu složit hlavu, i kdyby se počasí rozhodlo připomenout, že léto umí být i mokré.

Takže až uslyšíte, že tábor „nějak vyrostl“, vězte, že za tím nejsou skřítci ani stavební firma. Jen parta nadšenců, kteří si dobrovolně přijedou máknout, aby ostatní mohli za pár dní přijet… a měli už vlastně hotovo. A pak možná jednou i oni s povzdechem pronesou: „Ach, kde jsou ty časy, kdy jsme přijeli a bylo už hotovo…“ 😉

Fotogalerie ze 6. dne >>>

 

7.den – pátek  3.7.2026

(Dazul) Měl jsem na dnešní večer připravené povídání o jednom symbolu, který ŠESTKU provází od jejího vzniku – o kruhu. Sedíme v kruhu u ohně. Podsadové stany tvoří kruh. Večerka probíhá kolem stožáru v kruhu. V kruhu vedeme porady, v kruhu se vítáme, loučíme, zpíváme i řešíme věci, které jsou důležité. Kruh nemá začátek ani konec. Nikdo v něm nesedí víc ani míň. Je to možná obyčejný tvar, ale pro mě vždycky znamenal sounáležitost.

Mám připravenou i písničku, kterou je chci naučit. Tu, kde „naše máma byla bohatá, měla vlasy ze stříbra a srdce ze zlata…“ Myslím, že by se k dnešnímu ohni krásně hodila. A taky chci společně vyhodnotit PUŤÁK – tedy jakési vyvrcholení toho společného týdne.

Jenže pak zazní zdánlivě nevinná, ale v kontextu hodně ostrá poznámka ve stylu: „Zkrať to, ať můžeme jít spát.“ Takových ostrých šlehů jsem slyšel a uslyším ještě spoustu, snažím se je brát jako maličkost. Jenže dneska mi jedna věta změní celý večer. A tak operativně škrtám povídání, nechávám písničku v hlavě, přeju dobrou noc a s lehce kulhavým krokem (krční páteř stále připomíná, že existuje) zalézám do spacáku. A přemýšlím, kde jsem udělal chybu tentokrát.

Oheň ale hoří dál. Ostatní sedí kolem něj, povídají si, smějí se a nejspíš půjdou spát až někdy před půlnocí. A já si říkám, že možná už jsem opravdu trochu starý. Už neumím pohotově odrazit podobné poznámky, nechám se jimi zbytečně rozhodit a někdy i otrávit. Možná je to znamení, že bych organizaci dalších PUŤÁKŮ měl postupně přenechat těm oblíbenějším, mladším a více „free“ jedincům.

Zítra zase někdo rozdělá oheň a všichni si bez přemýšlení sednou do kruhu, toho, který drží ŠESTKU pohromadě už dlouhé roky. Ne proto, že je dokonalý, ale proto, že se do něj každý může posadit.

Fotogalerie ze 7. dne >>>

 

8.den – sobota  4.7.2026

(Dazul) Myslel jsem si, že už mě v životě jen tak něco nepřekvapí. A tak jsem si střihl téměř bezesnou noc s bloklou krční páteří na karimatce. Každý pohyb byl strategická operace. Měl jsem strach i smrknout, protože jsem si nebyl jistý, jestli se při tom nerozsypu na prvočinitele. Dva Ibalginy 400 statečně nastoupily do boje… a stejně statečně prohrály na celé čáře. Rozhýbání přes bolest? Skvělá teorie. V praxi jsem zjistil, že existují svaly, o kterých jsem do dneška netušil, a všechny se rozhodly protestovat.

A aby toho nebylo málo, přišla i zimnice. To je mimochodem zajímavé – před dvěma dny jsem spal jen pod žďárákem, protože bylo vedro na padnutí. Dnes ležím v lehkém péřovém spacáku a připadám si jako nanuk.

Největší výzva je odlehčení močovému měchýři. Opatrně se přetočit. Nekonečně dlouho a pomalu se snažit posadit. Ještě pomaleji vstát. Obout boty. Zkontrolovat, jestli jsem při tom neumřel. A teprve potom vyrazit. Celá akce zabírá přibližně půl hodiny a připadá mi náročnější než výstup na Matternhorn.

Zažil jsem toho už dost, ale tohle si opravdu nepamatuju. Na druhou stranu… možná je to tím, že mám docela krátkou paměť.

Přiznám se, že se nejvíc těším, až přijede na tábořiště Irča, vystřídá mne a já budu moct vyrazit domů. Plán je jednoduchý: postavit se pod masážní sprchu, nechat na krk téct pořádně teplou vodu a doufat, že zázraky se občas dějí i mimo pohádky. A když ne, tak si aspoň budu moct skučet v pohodlí domova místo na karimatce.

Fotogalerie z 8. dne >>>