(Dazul) Původní plán je vyrazit na tradiční podzimní přechod Nízkých Tater, ale neúprosné hodnocení vlády Slovenské republiky (jinak samozřejmě úžasné práce našeho nejlepšího premiéra na světě), zcela účelově zařadilo naši republiku mezi velmi rizikové země. Co už. Jaké si to zvolíme, takové to máme. Ale pro nás to znamená uzavřenou hranici se Slovenskem a nemožnost se na potulku po Nízkých Tatrách vydat. Přijde mi to nespravedlivé, protože já nejlepšího premiéra na světě nevolil. Ale protože je větší polovina mého národa (hledám brutálně korektní výraz …) naivní (?), jsem na svobodě omezován já. Naivní polovině národa to nevadí, ta ke svému životu svobodu nepotřebuje. Ale já za znovunabytou zatimní svobodu platím relativně vysokou cenu (stejně jako za elektriku, odpady, jídlo v obchodě, …). Před svými prvními volbami mne můj nejstarší syn uzemnil otázkou „Tati, proč u nás může volit každý?“. Odpověděl jsem mu frázemi typu „skutečná rovnost před zákonem, politická práva, právní stát, …“. Ale uzemnil mne svojí druhou otázkou „Tak proč v kolébce demokracie otroci nevolili?“ A protože těmi otroky lze, přeneseno do současnosti (ale nevylučuji, že to možná platí v každé době), myslet i skupinu obyvatelstva, kterým nesvoboda vyhovuje a svobodu pro svůj privátní život skutečně nepotřebují, jsou tak mentálně nastavení, nedokázal jsem svému synovi odpovědět. Od toho rozhovoru uplynulo 10 let a já pořád nedokážu naformulovat korektní odpověď, která by to vysvětlila i mně. Ale zdráhám se uvěřit teorii, že kdyby otroci nevolili, dopadly by volby diametrálně jinak a já bych dnes jel na potulku do Nízkých Tater : -(
Už loni, po povedeném vandru po Nízkých Tatrách, avizoval svou účast Pad. A taky Dick při Mladých vínech dal najevo, že by rád vyrazil s námi. Jenže v pondělí si Dick zlomil na rovince kotník a leží v nemocnici, takže s námi nevyrazí. Na lince Kateřinice – Brno telefonicky přesouváme cílovou destinaci na víkend do Jeseníků. Krkonoše byly sice také ve hře, ale tak nějak doufáme, že v Jeseníkách budou menší davy.
„Nepřekračovat maximální dovolený počet 10 osob“ – tak nějak zní nařízení vlády v nouzovém stavu. Ústředí Junáka velmi rychle „přerušilo běžnou činnost“ oddílů, vedení ŠESTKY „S platností od dnešní půlnoci (9.10. 0:00) rušíme všechny schůzky a akce až do 25.10.“ Trochu závidím bratrům Slovákům, že mohou dnes mít svůj XVIII. Snem Slovenského skautingu v Prievidze.
Zlatoústý právník by mne zcela jistě z patra utloukl argumenty, co všechno při víkendu poruším. Jenže já nemám právnické vzdělání ani neumím kroutit paragrafy dle zadání. Umím jen číst to co stíhám (a většinu toho, co bych si chtěl přečíst jsem pořád přečíst nestihnul) a myslím si, že rozumím psanému textu. Nechci nikoho omezovat, dělat mu nedobře, ale stejně tak já potřebuju ke svému plnohodnotnému žití kousek svobody. Ta je pro mne reprezentována i možností se volně potulovat po stezkách Jeseníků.
A pokud mohu takovou potulku absolvovat s párem spřízněných duší, je to ta úplně nejlepší varianta. To je pak úplně jedno třeba i to, jaké je počasí.
Už jsem na cestě, když mi volá Libor, kterého jsem na tenhle dlouho plánovaný víkend lákal, že může během 5 minut vyrazit a kde má přijet. Operativně se domlouváme na Valašském Meziříčí. Rychlým přepočtem z hlavy mi vychází, že rezerva 15 minut, kterou jsem si na cestu autem trvající 2:20 hodiny stačit nebude a tak obratem volám Padovi, že s námi vyrazí i další spřízněná dušička a proto budeme mít 15-30 minut zpoždění. Pad z Brna ještě nevyrazil, tak to bezproblémově akceptuje a říká, že se aspoň cestou staví někde najíst.
Vyrážíme tedy ve složení Pad, Libor a já. Všem nám už padesát bylo, takže si nepotřebujeme navzájem nic dokazovat. Je nám v podstatě jedno, kudy půjdeme, protože tak nějak tušíme že „i cesta může být cíl“ : -)
Z místa zvaného Na Skřítku vyrážíme do prostor, kde ještě nikdo z nás tří nebyl. Míříme kolem pramene Oskavy ke studánce Alice a pak nahoru k Bílým kamenům. Skalních útvarů je v Jeseníkách několik tisíc, některé jsou více, jiné méně patrné. Bílé kameny jsou nepřehlédnutelné. Vychutnáváme si výhledy i kupodivu příjemně nahřáté kameny (snad je to rula – v deváté třídě jsem nedával moc pozor).
Po hřebenu jdeme přes Skály k rozcestí Hvězda a pak na Kamenný vrch s dřevěnou rozhlednou. To už na sobě máme ponča, protože začalo pršet. Pad i já máme pohorky a Libor vytáhl z krosny filčáky, prý dobře zpevňují kotník : -) Déšť nám tedy zásadně nevadí. Jen ty výhledy jsou díky přítelkyni mlze trošku omezenější. Šlapu jen v tričku, v kombinaci s pončem, které zadržuje část tepla, které vydávám, je to ideální kombinace. Nepotím se, je mi akorát. A to nejen tělesně ale i duševně : -)
Přes Volyň (875 m.n.m.) scházíme k Mrtvému muži a to už je šero. Jednak díky podzimnímu počasí a taky tomu, že se už fakt dřív stmívá (a to je teprve 17:15). Šlapeme svorně po lesní „asfaltce“ v mírném stoupání na severovýchod. Mírně prší, takže na sobě máme pořád ponča a přemýšlíme, kde to dnes zapíchnem. Díky dvěma hamakám a dvěma rozepínacím pončům, které můžeme použít jako stříšky proti dešti, mohou dva z nás přenocovati ve svahu, stačí najít dva stromy cca 3 metry od sebe. Ale pro třetího z nás není ani hamaka a ani rozepínací pončo-pláštěnka : -( Takže buďto solidní převis, kazatelna, velká krmelec, kryté turistické odpočívadlo nebo nějaká myslivecká chata s dostatečně přesahujícími krovy. Tak třeba ta vyhlídka Mrtvý muž. Na většině vyhlídek bývá stříška …
K vyhlídce podle Mapy.cz nevede žádná stezka ani turistická značka. Přepínám v mobilu na leteckou mapu a přibližuji co nejdetailněji Mrtvého muže, abych zjistil, zda tam neuvidím nějakou stříšku. Přece se nebudeme plahočit nahuru ke skalám zbytečně, roztáhnout hamaky nebo spojit ponča do větší střechy můžeme i na nejbližší rovince tady dole. Chvilinka načítání a co to nevidím – tohle fakt vypadá jako dvě obdélníkové střechy!
Těch cca 50 metrů vzdušnou čarou + 25 výškových metrů není zpravidla problém, ale ve vysokém bukovém lese, který lemuje cestu, není vidět žádné skály a žádná stezka z cesty doleva neodbočuje. Ale periferní vidění funguje relativně spolehlivě, protože když si na mobilu ověřuji naši aktuální pozici a zjišťuju, že jsme zrovna někde pod „vyhlídkou“, vybavuje se mi, že jsme před pár desítkami metrů míjeli vlevo něco, co by hodně vzdáleně mohlo připomínat hodně zanedbaný lesní chodníček. Vracíme se a ověřujeme si, že tohle není „srnčí chodníček“ ale hodně málo používaná lidská stezka s velmi blbým a možná i maskovaným nástupem do svahu nad cestou po které kráčíme. Shodujeme se, že to zkusíme i když chodníček míří na opačnou stranu než má být vyhlídka. Ale stoupá a předpokládáme, že se po pár desítkách, maximálně stovkách metrů zatočí tím správným směrem. Naše intuice nezklamala : -)
17:41 stoupáme poslední výškové metry a stojíme na plošince, kde je postavená lesní chata, vedle nádherná dřevěná socha kamzíka a ještě kousek vedle zamčená studánka. Ale co je nejdůležitější – lesní chata bez jakéhokoliv označení (č.p., názvu, …) má krytou otevřenou verandu! Hurá! Tohle je ideální „interhotel čutora“.
Roztahujeme karimatky (abychom si měli na co sednout) a vaříme na vařičích večeři. Podle Padových inteligentních hodinek za sebou máme 22 km. Lhal bych, kdybych tvrdil, že ty kiláky necítím v nohách, ale nějaká velká hrůza to taky není. Pad si dává chutné menu z balíčku AČR – Bojové dávky potravin a já méně chutné, ale výrazně lehčí menu z balíčku US army – Meal Ready-to-Eat. Při té příležitosti si uvědomuju, že ten nejstarší z naší výpravy (bohužel já) nese nejlehčí bágl a ten nejmladší (Pad) nese zaslouženě nejtěžší : -).
Je už sice skoro regulerní tma, ale z nedaleké skalnaté vyhlídky je relativně solidní výhled na vše, co je pod námi. Kilometry vůkol není vidět žádné osvětlené stavení, jen v dálce, už na rovině září doširoka rozložené město. Pořád je takový ten stav, kdy se nedá říct, že prší, ale stejně tak by se nikdo neodvážil říct, že neprší. K žádnému dalšímu průzkumu nejbližšího okolí za svitu čelovky schází motivace.
Do spacáku ve žďáráku zaléhám jako první. Posílám Irči z mobilu sadu fotografií z dnešního dne, aby věděla, jak to tu vypadá. A taky se dívám na katastr, komu tyhle neoznačené chaty s neznačeným chodníkem patří. Tipuju na ochranu přírody, myslivce nebo správu chránění krajinné oblasti. Mýlím se. Je to napsané na českou s.r.o. patřící rakouskému otci a jeho synovi – soudě dle příjmení a roků narození (jak praví justice.cz). Chata je evidentně nedávno rekonstruovaná, dřevěná socha kamzíka nová, uzamčená studánka taky, vyhlídka s bezpečným zábradlím – z pohledu člověka, který zde zabloudil náhodou, uděluji jednoznačně minimálně pět hvězdiček. Kdyby tu po nás ráno zůstal miniaturní papírek, styděl bych se do nejdelší smrti.
Ráno už neprší, vstáváme líně, stejně tak se balíme i snídáme. Pad objevuje pár desítek metrů šikmo nahoru od chaty kadibudku. Večer si jí nikdo z nás nevšimnul. Děkuji příteli Padovi za zahřáté prkýnko : -)
Dnes pokračujeme v návratu k zaparkovaným autům. Vycházíme po chodníčku nad vyhlídku a čeká nás překvapení – větrník! Při podrobnějším průzkumu se shodujeme, že se jedná o čerpadlo, které ze studny přečerpává vodu do studánky cca 30-40 metrů dole u chaty. Fakt dobrá vychytávka.
Míříme ke zřícenině hradu Rabštejn – nejvýše položeným hradem historické Moravy. Z vlastního hradu se sice zachovaly jen nepatrné zbytky zdí. Nikdy jsem tu nebyl a tak si na mobilu zjišťuji že: „První zpráva o hradu pochází z roku 1318 a informuje, že olomoucký biskup Konrád I. se zmocnil s velkou námahou hradu „Rabinstaina“ a odevzdal jej králi Janu Lucemburskému. Pravděpodobně vyrval hrad z rukou některého z přátel Jindřicha z Lipé. …“ Skály kolem zříceniny hradu slouží jako cvičný horolezecký terén, takže i dnes tu je živo. Ale pohled na mapku lezeckých cest z nichž mnohé nesou označení obtížnosti 9-, mne okamžitě ujišťuje, že se dnes v pohorkách a bez jištění na laně nebudu o nic pokoušet.
Libor je samorost, který má vlastní rozum, zkušenosti i víru ve své schopnosti. Když se vydává na výstup k vrcholku zříceniny Rabštějn cestou, kterou laicky odhaduji na obtížnost 3 (některý úsek možná i 4), suše a dostatečně nahlas oznamuji, že bych tamtudy nelezl. Myslím na to, že by mne moje žena možná i pochválila : -) Žvýkám suchar z balíčku MRE, přimazávám si jej burským máslem stejné výroby a sleduji amatérského lezce ve filčákoch. K lékárničce v báglu to mám během maximálně 4 minuty : -) Když je Libor nahoře, registruju Padovo volání zpoza skály, že tam je nějaká stezka, která asi vede nahoru. Rozmýšlím si své předsevzetí, že nahoru vlastně ani nemusím a vydávám se za doktorem. Má čuch. Není to sice výletní chodníček, ale stran rizika to tady bude určitě zlomek Liborovy cesty. Dva dlouhá žebříky mi dávají zapravdu.
Fotím a točím, takže nahoře jsem poslední. Ale stojí to za to. Výhled není 100%, ale i tak je úžasný. Moje malost proti tomu co vidím, tady na vrcholu skály, vyniká. Kdyby to bylo technicky možné, kmital bych si pro paraglide a hned bych odsud startoval. A nebo bych to alespoň na chvíli vyměnil s místním dravcem a kroužil dlouhé minuty kolem, v širších a širších kruzích …
Sestupujeme k báglům. Pad s Liborem evidentně jinudy, protože na trase, kterou volím je nedoháním. Kousek se vracím a podél zbytku zarostlých hradeb se snažím dostat ke svému báglu. Dobývat tenhle hrad bych tedy určitě nechtěl, protože tudy není žádné normálně schůdné cesty. Musím se dokonce protahovat přírodní chodbou mezi skalami, abych se bezpečně dostal blíž ke svému kletru. Libor a Pad už tak dávno jsou a živě debatují.
Je 11:45 a podle nezávazného plánu ze včerejška už jsme měli být kousek od našich aut. A zatím nás čeká ještě cca 8 km. Ještě, že nemáme žádné závazné časové schema : -)
Na Skřítkovi jsme 13:35. Ukládáme bágly do aut a před odjezdem domů na jediné lavičce poblíž společně obědváme. Ani řídit s prázdným žaludkem není ideální.
Kolem 14:00 se loučíme a vyrážíme domů – každého z nás čeká 2-3 hodiny jízdy autem. Ale troufám si tvrdit, že pro každého z nás to byl po všech stránkách vydařený společně strávený čas : -)
Putování v magickém trojúhelníku ve Východních Sudetech
(Pad) To nám Dazul neprozradil. Asi proto, že to sám nevěděl, ale podezřívám ho, že lokalitu nevybral náhodou. A my jsme se až téměř nakonec víkendu dozvěděli, že se celý víkend touláme v magickém trojúhelníku, který vytvářejí vrcholy sedla Skřítku, Kamenného vrchu a zříceninu hradu Rabštejna a podle starých mysterií jsou tato místo vhodná pro působení mágů a čarodějů. Proto taky nebyla náhoda, že místo, kde jsme nocovali se jmenovala Vyhlídka mrtvého muže. Inu Sudety, svérázný to kraj plný tajemství. A Jeseníky (německy Geschenke) jsou spolu s Rychlebskými hory, Kralickým Sněžníkem, Zlatohorskou, Hanušovickou a Zábřežskou vrchovinou jsou součástí Východních Sudet.
Původně jsme měli vyrazit jen sama dva s Dazulem, ale ráno v den odjezdu se přidal ještě Libor, který svým vzhledem (šedivý plnovous a starý klobouk) vypadal trochu jak pán těchto hor. Za na prvním pohled maskou nepřístupného muže jsem ale poznal moudrého člověka s dobrým srdcem, který se svou ženou vychovává nejen své čtyři děti, ale zvládli i pěstounskou péči o tři romské děti. Když nám vykládal, to co prožili jako pěstouni s bratry Patrikem a Cyrilem, vzbudilo můj obdiv, já bych to určitě nevydržel či nedal, jak se nyní často říká.
Ze Sedla Skřítek jsme nadvakrát vyrazili ke skále Bílý Kámen, ale náš navigátor Dazul neměl svůj den, takže místo, abychom pokračovali po hřebeni na Černé Kameny, jsme sešli dolů, abychom se tam pak museli drápat oklikou. Po cestě jsme míjeli několik starobylých kamenných patníků s letopočtem 1674. Doma jsem pak „vygooglil“, že na kamenech je lev, který byl šlechtickým znakem Žerotínů a rozdělovali šumperské a janovické panství.
Před výstupem na Černé kámeny jsme si dali svačinu u poněkud zchátralé lovecké chaty Alice se studánkou, ze které se ale voda nabrat nedala. Tuto chatu nazval hrabě Franz Harrach, syn Alfréda Harracha po své nejmladší dceři Alici (nar.1916). Samotné Černé Kameny jsou minimálně 70metrů dlouhé a více jak 18metrů vysoké skalní hradby. Místy, ale je hradba už notně rozčechraná – je totiž budovaná horninou kvarcitem a ten se rozpadá na jednotlivé bloky a hranáče. Všude okolo ústřední „hradby“ vzniká na svazích pod skaliskem balvanité moře. Skály byly porostlé drobným mechem, který příjemně hřál a byli z nich hezké výhledy dolů, ikdyž to trochu kazila oblačnost.
Po asi půlhodiny jsme se přesunuli na další skalnatou vyhlídku Skály s plochým vrcholem. Západní svahy tohoto vrcholu tvoří mohutné skalní stěny, spadající do více než 15 metrové hlubiny. Obloha se dále zatahovala, v dálce létal párek krkavců a nad námi přeletěl menší dravec, které ho zkušený lesník Libor označil jako Jestřába. Když jsme pak scházeli k rozcestí Hvězda, tak už bylo slyšet v dálce hřmění. Od něj nás čekal táhlí výstup na Kamenný vrh. V kopci se rozpršelo tak, že si museli obléci ponča a Libor se dokonce přezul do holínek. Před deštěm jsme se schovali pod převisem, kde ještě doutnaly uhlíky v ohništi od předchozích návštěvníků. Dazul začal vyprávět o knize „Ruka noci podaná“ s podtitulem „Základy rodinné a krizové připravenosti“, kterou mu doporučil náš společný kamarád Paf. Je to vlastně český prepper (z anglického prepare – připraven), který má v přírodě zakopané zásoby potravin na tři měsíce pro případ katastrof a tvrdí, že rozdíl mezi civilizací a chaosem je jen 9 jídel. Tož já nevím, jak to s nám tedy skončí?
Když přestalo trochu pršet, tak jsme vylezli na dřevěnou rozhlednu na vrcholu kopce. Klouzalo to a nebyly skoro žádné výhledy.
Pak nás čekal sestup opět v dešti rozbahněnou cestou a po modré značce před vrchol Volyň ke skalnímu hřebeni Mrtvý muž. Přiznávám, že tento název a postupné stmívání ve mně nebudili zrovna radostné pocity. Tak my budeme nocovat na Mrtvém muži někde pod skalním převisem, jak sliboval Dazul. Nakonec však Dazul na mapě zjišťuje, že by u vyhlídky měli být nějaké chaty, snad se nám tam podaří schovat. Z cesty vycházíme do kopce lesem a skrytou vyhlídku se nám podaří skutečně najít.
Jsme nadšeni, že jedna chata má krytou verandu, kde se můžeme před nečasem schovat a přenocovat na dlažbě. S Dazulem večeříme ohřáté hotové jídlo z bojových dávek české a americké armády, jen Libor je díky své bezlepkové dietě na studené stravě. (Doma jsem se pak dočetl, že vznik chaty a blízké vyhlídky Mrtvý muž bývá spokojována s postřelmovským továrníkem Vítkem, který za první republiky koupil bývalý lichtenštejnský velkostatek Třemešek s rozsáhlými lesními pozemky. Také, že se traduje, že název Mrtvý muž tento hřeben získal podle tragické události ze 14.10.1921, kdy zde zahynul mladý Robi Gabriel). Díky špatnému počasí si však nemůžeme vychutnat výhledy z vyhlídky večer ani druhý den ráno.
V neděli, pro mě po bezesné noci, kdy jsem se budil každou hodinu, díky tenké karimatce na tvrdé dlážděné podlaze verandy, vstáváme po 7hodině a vydatné snídani vyrážíme lesem k cestě a asi po hodině přicházíme opět na rozcestí Hvězda. Odtud pak po červené značce s po více než 3km dostáváme k horské chatě Rabštejně pod stejnojmennou zříceninou. Je zde živo – spoustu aut a lidí, asi většinou horolezci, kteří si oblíbili lezecké terény kolem zříceniny. Na louce před chatou jsou postavené stany, opodál dokonce stojí jedno teepee.
Stoupáme pozvolna převážně listnatým lesem, cestou poprvé ochutnávám semínka z bukvic, jsou dobré, Libor vypráví, že dříve se tím chudí lidé živili, dokonce si z toho mleli i mouku.
Pod zříceninou hradu Rabštejn v lese sundáváme batohy a porovnáním zjišťuji, že ho mám jednoznačně nejtěžší. Inu jsem mistr v balení zbytečných věcí, Libor mě nazývá šerpou. Cesta na zříceninu je zavřená, ale dá se to obejít z druhé strany. Odvážný Libor leze na vrchol po skalách v holínkách. Na vrcholu jsme odměněni krásnými výhledy na všechny strany, horská chata odtud vypadá jak malá chaloupka.
Po cestě dolů se dáváme do řeči s horolezci na cvičné stěně a pak nás už čeká cesta zpátky na parkoviště k sedlu Skřítek, kde máme zaparkované auta. V družné hovoru tam přícházíme po 14 hodině a po posledním občerstvení z vlastních zásob se loučím s Dazulem a Liborem a vyrážím zpátky do Brna. Magický trojúhelník Východních Sudet nám ukázal své krásy a jsem rád, že tentokrát, k žádným kouzlům nedošlo a nedošlo ani k setkání s duchem mrtvého muž. Tak zas někdy příště !!!
——————————————————-
Nesestříhané (cca 13 minut) video z potulky po Jeseníkách:
Padovy a Dazulovy fotky z víkendu:
