Všední radost až na kost

Jako nucený správce Dětského bezbariérového centra Březiny jsem v areálu alespoň na skok téměř každý nebo každý druhý den. Neustále tu je co dělat. Třeba dnes je potřeba dosekat trávu, protože o víkendu si DBCB pronajímají na svatbu – včetně církevního obřadu. A nevěsta se s posečením trávníku připomínala.

Mám to spočítané – v DBCB je cca 3000 m2 k sečení. Naposled se to seklo kolem 10.května – tedy před měsícem. Tráva roste neskutečně rychle, takže pokud to o prázdninách lid, který má DBCB pronajaté na tábory nepošlape, čeká mne tuhle sezonu celkem 6 „sečení“. Jedno sečení (bez mezí, které nelze osekat sekačkou, ale musí se na to vzít křoviňák) trvá zhruba 6 hodin + cca 3 hodiny křoviňákem mezi stromkama a meze. To je za sezonu celkem …. :-)

Dneska jsem vyrazil cestou z práce hned do Březin k sekačce s tím, že bych to měl na potřetí (bez mezí) už konečně doséct. Je pondělí a to mají družinovku kateřinické světlušky a vlčata – naši prďoši. Snad jim vrčení ADELY nebude moc vadit.

Na parkovišti je už Miriskovo „subaru“ – to asi on nebo Danka přivezli z pasek Natálku na družinovku a asi tu i zůstali. Kolňa je už otevřená a Tom v ní dělá orduňk. Zdendáš zatím hraje s malošama nějakou hru. Štěpu nevidím – asi má moc učení. Jen je na dálku zdravím a mířím přímo pro sekačku.

Dneska už to musím opravdu doséct celé, mimo mezí. Pokud Tom nedovezl oddílový křoviňák, budu mít aspoň výmluvu proč jsem to dnes nemohl oséct i mezi stromkama.

ADELA už vrčí na plný výkon a dokončuje dílo započaté v pátek večer a sobotu ráno.Sekání bubnovou sekačkou je v podstatě monotóní a uklidňující práce. Mám při tom čas přemýšlet, plánovat, snít i pozorovat co dělají naši prďoši pod Zdendášovou taktovkou.

Nevím, zda to je tím úžasným prosluněným a horkým dnem, dobrou náladou či radostným štěbetáním prcků (které ani všechny zatím neznám jménem), ale najednou si uvědomuju tu fantastickou symbiózu – já jako oddílový vysloužilec tu klidně sekám trávu, šest mlaďochů se pod vedením Zdendáša a Toma učí skládat prastaré (ale pořád dobré) oddílové stanové celty. Zamačkávám slzu – pořídili jsme je při založení ŠESTKY z TECHNOLENU Lomnice na Popelkou za 100 Kč/kus (dnes, pokud se dají vůbec sehnat stojí kolem 1600 Kč/kus). Miris právě pomáhá trochu zmatenému vlčeti dávat „roh celty na roh“, jeho Natálka na něj pokřikuje „tati, já už to mám“ a já na chvíli nechám ADELU odpočinout a mačkám spoušť fotomobilu abych se alespoň pokusil zachytit tu neopakovatelnost okamžiku. Ale nevýhodou nesdělitelného je, že slova, obrazy, vůně i melodie bývají zpravidla zbytečné.

Ano, mám radost. Takhle nějak jsem si to před 17 lety představoval … :-) Pane – jen houšť a větší kapky!