Poslední plachtění – 11.-13.7.2014

Pátek 11.7.2014 odpoledne – 16:00. Prší. Není to úplná průtrž mračen, ale než bych svým tempem uběhl 100 metrů, byl bych docela zmáčený. Kde je? Volal mi, že jej ve čtyři doveze taťka do Valmezu, přehodí bágl do mého auta a frčíme na tábor. Dám mu akademickou čtvrthodinku (to je docela dobrá kravina ta „akademická“ čtvrthodinka) a pak prověřím mobilem zda vůbec dorazí nebo ne.

„Vždyť si říkal, že když bude léť jak z konvy, tak nebudeme spěchat“, povídá Tom (Mariňák), když už sedí v autě a frčíme směr Čermná ve Slezsku, kde u potoka Budišovka táboří ŠESTKA. „No to je pravda, říkal jsem, že když bude léť. Ale toto není žádný hnusný déšť. V takovém deštíku jde úplně klidně plachtit!“ Tom jede na tábor, vysadím jej tam, ale já pokračuji dál – opět na přehradu Slezská Harta., kde je v zátoce u tábora 1.dívčího oddílu zakotvena středisková plachetnice „LaVor“. Mám to propočítané tak, že když skončím o cca hodinu dřív v práci a vyrazíme přesně v 16:00, maximálně v 18:00 už budu odrážet vstříc kilometr vzdálenému protějšímu břehu a minimálně 2 hodinky si úžasně zaplachtím. Předpověď větru na windguru.cz není sice 100%, ale z 95% jí za ty roky docela věřím. S tímhle zpožděním ale budu plachtit minimálně o půlhodiny kratší dobu :-(

V táboře se davu u kuchyně ptám, zda nechce jet někdo se mnou plachtit, že jej kolem deváté večer dovezu zpátky, přespím na táboře a ráno pojedu znovu. Okamžitě se hlásí ten nejmenší s přítomných – vlče Robin. „Dazure, můžu jet s tebou plachtit?“ Přestože mne už docela peklí komolením mé přezdívky, velkoryse to pomíjím a odpovídám „Jasně. Domluv se ale s Filakou, aby o tom věděla.“  Chlapec evidentně pookřívá, protože tuhle odpověď nečekal. Ale okamžitě spustí „A možu si sebů nekoho vzíť?“ Nelze odpovědět jinak než „Jasně, ale mrskněte s sebou, za 5 minut vyrážíme!“  Jsem rád, že alespoň vlčata mají zájem si vyzkoušet jízdu na plachetnici, když už o to ostatní nejeví pražádný zájem.

Robin nese v náručí boty do vody i suché oblečení na převlečení. Má svůj obvyklý trpitelský pohled a ptá se „Dazule, k té jachtě jdeme pěšky?“ Vysvětluji mu, že my nemáme jachtu, ale jen plachetnici a bez uzardění potvrzuji, že jdeme pešky. Robin se zastavuje, pokládá z náruče věci na jehličí a začíná je balit do uzlíku svázaného košilí. To, že o 500 metrů dál mám zaparkované auto, kterým za půl hodinky překonáme 30 km vzdálenost k přehradě si pro něj nechám jako sladké překvapení.

Napadá mne, že kdybych měl někdy znovu vést oddíl, asi bych se dal na vlčata. Tady je odezva téměř vždy spontální a taková opravdově opravdová. Ti mají chuť zkoušet nepoznané a ještě si přitom si hrát. Občas mám pocit, že nejsem oldskautem, ale jen přestárlým vlčetem :-)

V 18:30 odrážíme od břehu vstříc obrovské vodní hladině Slezské Harty. Robin i Karel (Honza S.) jsou poučeni, odzkoušeni v přivazování hlavní plachty i kosatky, umí nasazovat kýl i přitahovat kosatku – teoreticky. Teď se ale ukáže, zda to zvládnou doopravdy. Naštěstí není žádný velký vítr, takže riziko nepředpokládaného problému je malé.

Výborně, nasazení kýlu i vytažení hlavní plachty s kosatkou proběhlo v naprostém pořádku a relativně rychle. I uvázání lan obou plachet. Hoši jsou velmi učenliví.

Srovnávám loď do ideálního směru a nejrychlejší jízdy. „Karle, pojď si to zkusit. Sedni si na mé místo, přeber po mně kormidlo a drž jej pořád ve stejné poloze. Skvělé! Teď si vezmi tuhle modrou otěž od hlavní plachty a dobře ji drž. Paráda! A teď si zkus mírně natočit kormidlo a podívej se jak loď reaguje. Zkus to i na druhou stranu a pozoruj co dělá kosatka ….“

Začíná pršet. „V čerty! Ogaři poplujeme dál a nebo se chcete vrátit?“ Odpověď mne nepřekvapuje – plujeme dál. Jen houšť a větší kapky!

Obloha je tmavě šedá a vůbec to nevypadá, že by chtělo přestat pršet. Míříme směrem k nejoblíbenějšímu cíli – na protější břeh k táboru ostravských vodních skautů. Je to skvělý orientační bod a hlavně – kotví tam dvě plachetnice. Teď zrovna tedy nekotví, protože vidíme, že se jedna z nich teprve vrací z plavby do přístavu pod táborem.

Karla střídá v kormidlování promočený Robin, který si také nevede špatně. Vlastně si vede na své vlčátské roky až moc dobře. Skoro jako starší Karel, který na tomhle táboře přešel z družiny vlčat ke skautům – do družiny Šneků.

Už leje hodně brutálně – víc než „jako z konve“. Spíš jako by tam nahoře byla nějaká protržená přehrada. A k tomu ještě návaly nárazového větru. Obdivuju naše vlčáty – tohle by každý takhle statečně nesnášel. Vypadá to, že ani jeden z nich neřekne, abychom už jeli zpátky a tak to musím rozhodnout já. Pod záminkou že jim ukážu obrat po větru – halsu a obrat proti větru – re, otáčím naši plachetnici zpět k přístavu.

To už ale kormidluje zase Karel a navíc už přestalo pršet. Nebo spíš – skoro přestalo pršet. Robin vyskakuje aby nasměroval příď LaVoru na pneumatiky poskládané u břehu. Loď vždycky kotvíme tak, že ji vytáhneme na tyhle černé kruhy a pak otevřeme zátky na zrcadle, aby vytekla voda.

„Ogaři, rychlo dolů vesty a krůtíme trička aj trenýrky. Pak to na nás rychlej uschne.“ Pomáhám kroutit totálně nasáklé svršky vlčákům a pak taky to co mám na sobě. Přestalo pršet a skrze tmavě šedou klenbu nebe se občas prodere zlatý sluneční paprsek. Karel i Robin začínají drkotat zubama a tak je ženu, aby se převlékli do suchého a šli se zahřát do auta. Ujišťuju se, že jim nebude vadit, když na mne ještě půlhodinku počkají a stahuji LaVora na hladinu.

Odrážím do otevřené zátoky, zasouvám káču, nasazuji kormidlo, vytahuji hlavní plachtu a vypínám kosatku. Hupsss – už to sviští!  Uááá! To je paráda! Úžasné! Vzduch je ještě pořád cítit právě odešlým deštěm – takovým tím nasycením ozonem, jak to lze cítit jen na neklidné vodní hladině. A mimo monotónního pleskání zklidňujících se vln je kolem uklidňující podvečerní ticho. Vítr ale pořád dostatečně silný pro to, aby mne poměrně svižně popoháněl přesně podle natočeného kormidla a plachet.

Zkouším maximální náklon a přitahuji hlavní plachtu na maximum, kormidlo natáčím co nejvíc proti větru – ale žádné šimrání bortu po vodní hladině se nekoná. Chybí mi aspoň 10 centimetrů :-( Ale i tak si vychutnávám neopakovatelné, nepřenositelné a obtížně sdělitelné chvilky blaha.

Cítím, že mi osychá pažit na hlavě. Než doplachtím zpět do přístavu, budu mít vlasy úplně suché, aniž bych si je otíral ručníkem. Taky poctivě vykroucené černé oldskautské tričko se přeměňuje z mokrého na vlhké a klidně se vsadím, že dopluji úplně suchý.

Kdybych se vsadil, vyhrál bych. Proto vytahuji LaVor na kotvící pneumatiky co nejopatrněji, abych sebou neplácl do vody a opět nenavlhl.

Tábor 1.dívčího – Ještěrek vypadá tak trochu jako by se přes něj přehnal „cimrmanovský vítr z hor“. Musím přes něj projít, abych uložil kormidlo a kýl na přívěsný vozík, který mi děvčata dovolily zaparkovat za táborem u hangáru. Když se ptám Tlampy proč nemá jeden ze stanů střechu ani přední část podsady, lakonicky odpovídá, že to je marodka. A na můj dotaz co se stalo z vedlejším stanem, který nemá levou přední krokev a vypadá na to, že brzy spadne, odpovídá, že holky už se přestěhovaly do jiného stanu. Samozřejmě, že vím o tom že v neděli tábor bourají, a tak svoji rádoby vtipnou poznámku raději polykám. Koneckonců – zorganizovat a postavit takový tábor jen s holkami, není nic za co by se měla až tak stydět. Ale přiznávám, že jsem moc rád, že je ŠESTKA koedukovaná :-)

Do tábora ŠESTKY se vracíme před setměním. Pro Jaxu si přijeli rodiče – zítra v 6:00 prý už bude stát za pokladnou u nich v obchodě. Najednou mne napadá jaké jsem měl (a maminku pořád mám) úžasné rodiče, že mi v době mého mládí a dospívání vždy umožnili účast na celém třítýdenním táboře i puťáku. Uvědomuji si, že jsem byl vlastně natolik hýčkán, byť veden k poměrně velké skromnosti, že jsem nebyl nikdy o dvouměsíčních prázdninách na jakékoliv „brigádě“. Matně si pamatuji, že tatínek při této příležitosti kdysi prohlásil, že si práce po zbytek života užiji do alejůja. Dlužno dodat, že moje nároky pro trávení volného času nepřevyšovaly rámec spacáku, krosny, úesky, celty, ešusu, nože a sekery. Většinu z těchto lehce nabytých věcí mám pořád ještě někde doma.

Po večerce, kterou se mi nepodařilo zaznamenat, se hlídka, roveři a oldskauti, kteří už dnes dorazili na tábor, srocují v kuchyni u hořící petrolejky a začíná nekonečné povídání a vzpomínání na události, které jsem už skoro zapomněl. Blažený čas. Jen časté výbuchy smíchu mohou rušit spící tábor. V době, kdy jsem tenhle oddíl vedl, už bych startoval a hnal všechny přítomné včetně sebe co nejdál za tábor, aby nerušili spokojeně chrupající táborníky. Jenomže – dnes se nechávám unést proudem vzpomínek, polozapomenutých historek a nefalšovaného mezigeneračního souznění.

Zcela určitě za to může i atmosféra dnešní vlahé letní noci.Zítra bude úplněk. Měsíc se majestátně sune nad obzorem lesa, střídavě zahalen noční mlhou, střídavě kýčovitě jasný. Do toho září petrolejka v táborové kuchyni. Z toho jsem vždycky totálně naměkko. Ani nevím proč mi vytanula slova klasika Ernesta Thompsona Setona „Toto jsou nejlepší dny mého života. Jsou to mé zlaté dny“ které mám přepsaná v některém ze svých deníků z dětství. Jedinečná a neopakovatelná atmosféra k vůli které stálo vážit takovou cestu.

Sobota 12.7.2014 – Už včera po návratu z plachtění, podpořen Robinem a Karlem, jsem si dohodl, kdo se mnou pojede na 30 km vzdálenou přehradu plachtit dnes. Horlivě se hlásil Hynek a Uzel.

Jako už starší člověk, vstávám trošičku dřív než ostatní osazenstvo tábora. Nejdřív si vychutnávám pohled z tee-pee na kouřící táborovou kuchyň a s povděkem kvituji, že staré zvyky se dodržují i po těch letech – poslední hlídka zatopila v táborových kamnech a vaří ranní čaj.

Vyhlížím, ze kterého stanu Hynek a Uzel konečně vylezou. Dávají si trochu na čas, ale už jsou tu. Nemusí na rozcvičku, slíbil jsem jim to, protože vyrážíme okamžitě – proč ztrácet čas, když je „vítr příznivý a stálý“ a den má pouhých 24 hodin.

Neztrácím čas a cestou v autě využívám tu půlhodinu k nezbytné teorii, kterou by měli i moji dva dnešní parťáci (9 a 10 let) zvládnout. Kýl – kormidlo – hlavní plachta – kosatka. Víc do nich asi stejně nedostanu a tak to v různých variantách a příbězích opakuji minimálně 2x. A taky si hraju na průvodce, když komentuji zajímavosti kolem kterých projíždíme.

https://www.youtube.com/watch?feature=player_detailpage&v=u9N34WzRcfM#t=5

Třeba právě teď jedeme přes hráz vodní nádrže Kružberk, kde se točil televizní seriál Velké sedlo.Tahle přehrada je sice menší, ale okolí se mi líbí výrazně víc než na Slezské Hartě. Tady by se plachtilo! Jenže na téhle vodní nádrži se nemůže ani koupat, natož tak jezdit lodí :-( Přehrada Kružberk se stavěla osm roků – od 1948 do 1955. Slezská Harta je výš proti proudu a stavěla se rovných 10 let – od 1987 do 1997. Díky tehdejším povodním byla napuštěna během jednoho roku, místo plánovaných dvou. Četl jsem leccos o těchto dvou přehradách, ale zatím jsem se nedopátral toho, proč na Slezké Hartě může jezdit s turisty na vyhlídkové plavby motorový člun a přehrada je určena i pro „rekreaci“ a pak voda z této přehrady teče do ústí tři kilometry vzdálené vodní nádrže Kružberk, která je na „pitnou vodu“. Nechce se mi věřit, že by tak malý úsek stačil pro přirozené vyčištění vody.

http://www.youtube.com/watch?v=pxQrIk0ZMec#t=1795

Hynek plachtil už loni, ale pro Uzla to je premiéra. Jsem zvědavý jak se jeho „hezounký kukuč“ osvědčí v situaci, kdy to neusmlouvá a jeho odzbrojující úsměv mu nebude nic platný. Myslím si, že na to má, ale 100% jistý si ještě nejsem – v takovéto situaci jej zažívám prvně. Doufám, že nás nepřepadne liják jako při včerejším plachtění. Bylo by fajn, aby z toho vlčáci neměli zbytečné trauma, ale jen supr zážitek na který do smrti nezapomenou. Slunečné počasí a příznivý vítr k tomu dávají předpoklad.

Míříme na ostrov. To už ale zkouší kormidlovat a ovládat hlavní plachtu Uzel. Jde mu to docela dobře, vzhledem k tomu že je to doposud patrně nejmladší klučina, který to na LaVoru zkouší. Je z podivem jaký talent mají tyhle suchozemské krysyčky na to se naučit ne úplně jednoduchou dovednost ke které neměli možnost na naší dědině ani vzdáleně přičichnout. Kdybych nechal tyhle kluky plachtit týden v kuse, mohou pak s klidem „vyučovat“ jízdu dospěláky. Však se taky oba těší, že zítra vezmou své rodiče, kteří za nimi přijedou na návštěvu sem na přehradu a samostatně je na skautské plachetnici povozí.

Ostrov je od našeho přístavu vzdálená vzdušnou čarou 2 kilometry, ale nelze k němu plout přímo, protože se musíme mírně obeplout  mys na pravoboku a hlavně – plachtíme proti větru a musíme křižovat. Těsně před ostrovem přebírm řízní sám, protože jsem slíbil, že na ostrově přistaneme a prozkoumáme jej. Ne, že bych na ostrově nikdy nebyl, ale ještě jsem u něj nepřistával. A není to úplně snadné, protože je tenhle kousíček země ve tvaru vajíčka dlouhý jen 25 a široký 10 metrů, bez jakékoliv plážičky vhodné k zakotvení. Ze všech stran je kamenitý břeh a hrozí, že bychom mohli loď rozmlátit.

Přistávací manévr se povedl, ovšem za cenu toho, že skáču asi dva metry od břehu do vody a brzdím plachetnici rukama, aby nenajela na kameny. Uzel vytahuje kormidlo, Hynek káču a společně stahujeme kosatku. Hlavní plachtu stahujeme jen zpola, protože jsme v závětří a zdá se to zbytečné. Pak opatrně vyhahuju loď alespoň kousek na břeh, aby nám neuplavala. Ono se to nezdá, přehrada sice není moře aby tu hrozil příliv a odliv, ale i malé vlnky, které mohou na jakýkoliv předmět působit dostatečně dlouho, dokáží nemilé věci.

Na ostrově stojí tři kamenné, více než metrové mohyly a tak si každý přidáváme svůj kámen a nepatrně je tak zvětšujeme. Hlavním lákadlem jsou ale maliny, kterých tu je, i díky odříznutí od pevniny, opravdu hodně. Co to povídám – bylo jich tu hodně, než připluly tyhle dvě kobylky, které tu červenou krásu pořádně probraly.

Co to je? „Ogaři, odplouvá nám loď!“ křičím na Hynka a Uzla s hubama červenýma od sladkých malin. Čtyři skoky a jsem skoro po prsa ve vodě, ale loď držím. Za zrcadlo. Pokouším se jí zastavit a přitáhnout zpět k ostrovu. Nevím jestli jste něco takového někdy zkoušeli, ale když se do polovytažené hlavní plachty opře i mírný vánek a vy jste většinou těla ve vodě, nastává velmi zajímavá přetahovaná. Nikdy jsem si nemyslel, že by mně mohla plachetnice „přeprat“, ale skoro to tak dopadlo. Respektive to bylo několik minut nerozhodně. Pak ale vánek trochu odpadá a mně se daří loď dotlačit zpět ke kamenitému břehu. Už ji ale netahám na kameny, ale velím „Nalodit se! Odplouváme!“

Děkuji Bohu, že jsem měl možnost odplouvající loď včas zahlédnout. Dokážete si představit tu ostudu, kdyby LaVor skutečně odplaval? „Dazulovi uplavala loď ….“ by se v oddíle vyprávělo nejmíň dalších padesát let a já bych se hanbou propadal. Na takovou historku si vždycky každý další vyprávějící nabalí nějakou drobnost, takže bych se vůbec nedivil, kdybych za pár let slyšel jak jeden trouba potopil na přehradě atomovou ponorku. A všichni by se při tom náramně chechtali, samozřejmě na můj účet.

Z ostrova míříme do protější zátoky k velkému dřevěnému kříži. Je to něco přes kilometr a už můžeme křižovat o poznání méně. Než stačím předat otěže a kormidlo Hynkovi, stojíme. Stojíme na místě a nehýbáme se. Sargasové moře! Na kýl se nám namotaly vodní řasy a nechtějí nás pustit. Můžeme se točit na místě, ale dopředu ani dozadu to nejde. Že bych skočil do vody a řasy odmotal nechci riskovat, protože jsme na hloubce minimálně 3 metrů a pokud bych se zamotal i já, nemuselo by to úplně dobře dopadnut.  Hynek i Uzel mají trochu poděšené tváře, když jim stručně vypravuji obsah stejnojmenné povídky Otakara Batličky. Naše sargasové moře je naštěstí jen tři lodní délky dlouhé, takže řešení bude jistě snadnější a kratší. Před tím ale pozorujeme život pod hladinou. Je úžasně pestrý a neustále v pohybu. Hejna malých rybiček se prohání mezi chaluhami jako nic. Vypadá to skoro jako pod mořskou hladinou. Jen tu plavou samí cejnkové a cejni, líni, mníci, plotice, jelci, vranky, ježdíci, střevle a já nevím jak se všechna ta sladkovodní havěť vůbec jmenuje.

„Hoši, teď vám ukážu fintu jak se z tohoto sargasového moře dostaneme“ povídám zbytku naší posádky a názorně předvádím. Je vlastně hodně jenduché – vytahuju kýl i kormidlo a necháme loď neřízeně pomalu sklouznout mimo sargasový ostrov. Funguje to! Sotva jsme mimo, nasazujeme okamžitě kýl i kormidlo a – Uzel volá „Dazule, zapomněli jsme na ostrově loďák!“ Do pytle!

Vracíme se. Ale opatrně, protože musíme proplout mezi chaluhami a místem, kde bychom mohli v jednom místě dřít kýlem o jakýsi pahýl stromu či co. Je to pro mne taková malá lodnická maturita. K břehu ale nepřirážím. „Uzle, prosím, vyskoč na břeh, hoď na loď ten lodní pytel a pak zkus přebrodit a nastoupit zpátky.“ Uzel skáče jako opičák, pytlem se taky trefuje lodě akorát při nastupování vlhne asi víc než si původně představoval.

Teď už ale opravdu plujeme ke kříži. Kormidlo i otěže plachty konečně přebírá Hynek. Vypadá to, že od loňska toho moc nezapomněl. Pokud poplujeme pořád stejně rychle, měli bychom se potkat s falešnou výletní plachetnicí, která vozí několikrát denně turisty napříč přehradou. Je to ve skutečnosti regulérní motorový člun, jenom atraktivně načančaný pro turistické děti, aby měly pocit, že nastupují na nějakou pirátskou loď. Tahle snaha o jakousi repliku historické lodi je milá, ale nejsem si jistý, že bych do takové jízdy byl ochoten investovat vlastních 120 Kč, byť prý tahle plavba trvá 5 hodin. Protože jsem si ochutnal jak se totožná trasa dá projet na plachetnici, byť o polovinu delší dobu, myslím si, že se k takovéto projížďce motorákem dám zlákat až někdy v důchodu.

Je úžasné jak se po vodní hladině nese lidský hlas. Z lodi plující minimálně kilometr od nás slyším příjemný sborový zpěv. V cigánském rytmu zní „… že prý se nic neděje, když umírá NADĚJE …“ Cože? Tohle přece znám! Ten text jsem sepsal skoro před třiceti lety a on se ujal. Řeknu vám, je to zvláštně opojný pocit – jako při čichnutí k omamné květině. V první chvíli se vám chce zpívat s tím vzdáleným „sborem“ a do toho ještě křičet – „To jsem napsal já!“  Ale mlčím. Mlčím slastně, lze-li vůbec slastně mlčet.

„Hynku, povol plachtu! Slyšíš? Pusť hlavní plachtu nebo stoč kormidlo!“ – vracím se do reality. Poryv větru působí malé adrenalinové pozdvižení. Ale Hynek si pamatuje „Dazulovu poučku č.1“ – Začne-li ti při náklonu téct přes bok lodi voda dovnitř, pusť plachtu i kormidlo – loď se s největší pravděpodobností srovná. A když se loď nesrovná, dobře ti tak, nemáš dělat kraviny! I v tomto případě tahle poučka spolehlivě funguje :-)

Pár set metrů před zátokou s dřevěným křížem vedeme v mužstvu malou teologickou debatu v níž jsme zajedno – jak se na správnou posádku sluší a patří.

LaVor necháváme zakotvený v zátoce a jdeme se podívat na skály. Hlavně tedy na dominantní převis, kolem kterého jsem mnohokrát proplouval, ale nikdy se na něj nešel podívat z blízka.

Takže dnes konečně uvidím, zda se moje představy nabyté při plutí kolem a doplněné o romatické představy dobrodruha odpovídají skutečnosti. Povím vám, že skoro ano – převis mne nezklamal. Místo je hezky upraveno na zázemí rybářského fleku.

Slunko už pořádně pere a na pevnině je mnohem větší hic než na lodi, přesto že se jedná o stále stejné slunce. Je to tím, že tady u převisu téměř nefouká, kdežto na vodní hladině nás ovívá různě silný vítr.

Upozorňuju Uzla i Hynka, aby si dávali pozor, kde šlapou, protože je velká pravděpodobnost, že můžeme narazit na zmije. Tenhle vyhřátý kamenný svah je asi ideálním místem pro hady. Ale taky vím, že zmije bývá poměrně plachá a většinou se odplazí než se k ní stačí dojít. Kluky proto vyjímečně netiším a nenabádám k indiánskému pohybu :-)

Při odplouvání ze zátoky mne Uzel upozorňuje, že zapomněl na břehu svoji vestu. Zrovna se mi podařilo konečně nasadit kormidlo, což je nejméně příjemný úkon při vyplustí. Hmmmm …. Takže zpět – kormidlo vydělat, kýl alespoň z půlky vytáhnout … A znovu nasadit čepy kormidla do „pantů“ na zrcadle plachetnice.

Budeme muset obeplout poloostrov na levoboku, abychom se dostali zpět do našeho přístavu. Ke kormidlu jde zase Uzel, aby si osvěžil nově nabytou dovednost.

V půli cesty nechávám oba mořské vlky v lodi a skáču do vody – teď si budou muset poradit sami. Zpočátku vypadají víc než poděšeně. A vůbec nekřičí „muž přes palubu!“ Tak se chlapci snažte, říkám si volně plavu za lodí. Naštěstí nemají velkou rychlost a tak bez problémů stíhám. Při mém vytříbeném plaveckém stylu „čuba“ je to sice trochu odvaha, ale slyšel jsem, že kdosi čubou doplaval až do Hamburku, takže nač to podceňování :-)

Je pravé poledne, když se snažím vyškrábat zpět na palubu LaVoru. Pokud si někdo myslí, že to je jako nic, tak bych jej rád upozornil na to, že tedy rozhodně ne. Pokud bych se dotýkal dna, tak to je jiná situace. Odrazil bych se, vzepřel na rukách o bok lodi a pak jen přehodil jednu nohu dovnitř …. No prostě by to šlo ráz na ráz. Jenomže teď je pode mnou možná právě 80 metrů hloubky a fakt nemám jak se odrazit ode dna. A paluba lodi je asi půl metru nad hladinou. Zkouším samozřejmě zda to nejde nějak oblafnout a vyskočit z vody jen tak. Nejde. Přiháhnout se po prsa lze lehce, ale výš to nunguje. Chybí mi na vzepření alespoň dalších 30 centimetrů. Uzel s Hynkem z toho mají pořádnou bžundu. Když ale vidí, že to nehraju, začínají nabízet svoji pomoc. Vypadá to, že ji zřejmě budu potřebovat. Musím se chytit něčeho pevného na palubě a přitáhnout se. Pak už bude stačit přehodit přes bok lodi jednu nohu, ta druhá už půjde sama. 

Na to, abych se uvnitř lodě něčeho chytnul mi chybí asi čtvrt metru. Oba parťáci mne drží za pravou ruku a tahají seč mohou, dokud nedosáhnu aspoň na žebroví u kýlu. Daří se to už na druhý pokus. Pak už se zvláštním soukavým pohybem dostávám do takové polohy, abych mohl pravou nohu přehodit do lodě a mám vyhráno. Ještě jeden nepříjemný posun přes hranu a jsem tu.

Řeknu vám, vůbec nejsem se svým výkonem spokojený a vypadá to, že si budu muset vylezání z hluboké vody do lodi pořádně nacvičit. Člověk nikdy neví, kdy se mu to bude hodit.

Obloha se trochu zatahuje a tak to vypadá, že bude pršet. A už taky prší. Padají první osamělé kapky, které dělají ztišelé hladině veliké kola. Jenže jak je těch kapek víc, kola se různě překrývají až už na zvrásněné hladině ve zmatku zanikají.

Před půl druhou kotvíme v přístavu. Zrovna z tábora ŠESTKY přijíždí Honza a Jirka s mamkou Renatou a taťkou Fusilem. Honza si zaplachtil už včera a evidentně se těší i na dnešek. Ale Renča ještě neplachtila a je o to víc natěšená, že si to zkusí.

„Pokud vám nevadí, že trochu prší, můžeme vyplout. Plachtit se dá i v tomhle“ ukazuji na deštěm poďobanou hladinu deváté největší přehrady v republice.

Renča a Jirka se naloďují, Karel – Honza zatím bude jezdit na pálavě, kterou si půjčil z tábora 1.dívčího oddílu. Pádlovat na člunu pro dva sám, jet při tom rovně a netočit se dokola, není úplně snadné, zvláště pro někoho, kdo s tím nemá velké zkušenosti. Ale Karel  to zvládá naprosto bravurně. Dokonce tak bravurně, že se drží poblíž naší plachetnice a kopíruje naši trasu. „Karle, dál nejezdi. Drž se v zátoce! Jasné?“

„Já pojedu s váma“ nechce pochopit nadšený vodák. Déšť mírně zesiluje a s ním se zmenšuje i slyšitelnost mezi plachetnicí a pálavou. Posunkem naznačuju, aby Karel svůj člun obrátil zpátky, ale vůbec to nevnímá.

Renča už kormidluje LaVor a potýká se s běžnými začátečními chybami. Nedaří se ji tak úplně držet směr, občas kormidlo natočí přesně obráceně, kosatka jí místy v protivětru plácá ze strany na stranu a nebo sedí na opačné straně než by sedět měla. Je potřeba se věnovat Renči, aby řízení lodi zvládla co nejdříve a mohli jsme se přiblížit ke Karlovi.

Poryvy dešťového větru jsou silnější než před čtvrthodinkou a během chvilky je naše loď třista metrů od pálavy. Jirka sedící za vlnolamem na přídi začíná natahovat, drkotá zuby a pobrekává, že mu je zima. Z pravoboku slyšíme, že Karel na nás něco křičí, ale nikdo z nás mu nerozumí. Zdá se mi, jako by to byl spíš zoufalký neartikulovaný řev. „Honza má nějaký problém!“ křičí na mne přes půlku lodi Renča a snaží se otočit loď proto větru. Najednou nevím co bych měl udělat dřív. Je potřeba uklidnit Jirku, Renču navést na správný obrat a hlavně se dostat co nejblíž zoufalému Karlovi. Vypadá to, že v hustém dešti ztratil orientaci a neví, kterým směrem má plout. Navíc je na člunu sám.

Zaváhání trvalo možní vteřinu, ale v takovou chvíli to člověku připadá jako věčnost. Vyhodnocení situace je bleskové – loď opustit nemůžu, Renča by LaVor sama neukormidlovala. Ke Karlovi se navíc stejně dostanu rychleji na plachetnici než kdybych plaval svým vytříbeným stylem. Jednám rychle – trochu neurvale vytrnaďuju Renču od kormidla a přebírám otěže hlavní plachty. Z téhle polohy lodi se otočíme nejrychleji halsou po větru. „Renčo, přitáhni kosatku! Musíš si sesednout z toho žlutého lana, které máš pod zadkem! Pořádně ji dotáhni!“ křičím, abych přehlušil déšť.

„Ale Honza je tam a my plujeme jinde!“ řve na mně Renata. „Vím, ale přímo k němu to nejde, musíme křižovat. Za chvilku změníme směr plavby o 90 stupňů!“ v rychlosti vysvětluju jak se ke Karlovi dostaneme. Nevím proč zrovna teď, ale napadá mne, že jsme všichni mokří až na kost a že je hloupost v tomhle lijáku kroutit tričko, když bude do pěti vteřin zase úplně mokré. Příčinou je asi Jirka, který v pravidelných intervalech dává pořádně nahlas znát, že mu je děsná zima.

Už jsme Karlovi na doslech – „pádluj  směrem k nám!“ V jeho vyděšené tváři rozeznávám úlevu. „Přelez k nám do lodi a přidržuj člun na boku“ dávám instrukce. Jde to ráz na ráz. Chtělo by to pálavu přivázat a táhnout za plachetnicí, ale nemáme na palubě žádný nevyužitý a dostatečně dlouhý provaz. „Karle, zkus rozvázat tady ten uzel “ ukazuju na černé kroucené lanko protažené kovovými dírkami v lepeném švu. Pokud se to podaří, máme k dispozici jednu člunovou délku lana a budeme moc pálavu táhnout za sebou.

Rozvázat uzel se nedaří ani na několikátý pokus. „Tak toho nech a drž pálavu u boku lodi“ dávám pokyn Karlovi a sleduju z dešťové clony jinou pálavu, která pluje proti nám. Kdo to může být? V takovém čase vyjíždí pouze magoři nebo zoufalci. Můj zrak nepatří k ostřížím, ale že proti nám jedou dvě pádla, ještě na tu dálku rozeznávám. Ale pořád vidím jen jednu tmavou postavu. To jsem z toho jelen.

„Není to Pavel?“ povídá Renča a míní tím Fusila, svého muže. Že by? Plachtíme skoro přímo do našeho přístavu, přesně proti gumovému člunu. Obě rychlosti se proti sobě sčítají a tak se přibližujeme velmi rychle. A už to vidím – je to skutečně Fusil ve své pončové pláštěnce, v každé ruce drží jedno pádlo co nejblíž listu a synchroně zuřivě pádluje. Tak tenhle styl jízdy jsem zatím neviděl ani v komedii. Chechtám se navzdory vážnosti situace. Dochází mi, že když viděl Honzu, který je v nesnázích, bezmyšlenkovitě skočil do další pálavy a snažil se jakýmkoliv způsobem překonat tu kilometrovou vzdálenost. Zoufalí muži dělají zoufalé činy. Pokud by se zavdel tenhle zůsob pádlování jako regulerní sportovní disciplína, Fusil by byl dnes zcela bezpochyby jejím mistrem světa. Je mi ale jasné, že kdyby byl v podobné situaci některý z mých synů, jednal bych pravděpodobně stejně – jen bych pádloval s jedním pádlem :-)

Připlouváme na břeh zátoky a přestává pršet. Kotvím LaVor, dávám na sebe suché věci a kroutím triko i trenýrky. Tohle tedy byl asi můj nejdramatičtější zážitek při plachtění, konstatuju, když si poněkolikáté znovu přehrávám situaci i varianty toho, co by se mohlo stát. S vděčností mrkám k obloze a děkuju, že to dopadlo takhle. Karel si tuhle příhodu zcela jistě zapamatuje do konce svého života – to je nejpřesvědčivější ponaučení.

Před půl šestou dávám dnešní poslední jízdu. Zlákat se dává Uzel i Renča (jinak též jeho učitelka v kateřinické ZŠ). Protože řídit plachetnici po dnešku umí Uzel líp než Renča, jde k otěžím kosatky a Renča k hlavní plachtě a kormidlu. Já zalézám na příď za vlnolam. Vítr je už takový slabší, ale ideální pro klidnou a méně dramatickou výuku jako jsme zažili před pár hodinami. Klidnou vyjížďku si tentokrát skutečně užíváme a na jejím konci se svou dovedností vyrovná Renča Uzlovi.

Fusil, Renča, Honza a Jirka mají postavený stan na kraji tábora 1.dívčího oddílu a zůstávají tady přes noc. Já beru Uzla s Hynkem do vozu a míříme na tábor 6.koedukovaného oddílu – ŠESTKY.

Cestou na tábořiště ŠESTKY jedeme vstříc duze, která se po dešti z ničeho vynořila. Zpomaluji, abychom si ji náležitě vychutnali.

Tahle dvojduha je opravdu nádherná. Skoro se mi chce zaběhnout na její konec a vykopat tam onen bájný poklad.

V sedm hodin jsme už na táboře. Tady běží tradiční „návštěvnědenní“ program, který je vždycky velmi volný. Zdendáš právě žhaví šutry na ini-tipi, Pája se u ohně snaží zahrát jakousi kytarovou melodii od Igyho Popa, Klíště nosí na ohniště další kameny … Prostě klasická táborová pohoda.

U ohně se stejně povídá nejlíp.Vychutnávám si to do sytosti než zalezu do spacáku. V týpku hoří malinký ohníček a mně je fajn.

Neděle 13.7.2014 – Raní cvrlikání ptactva podmalovává obraz na kouřící táborovou kuchyni zarámovaný kulatým vchodem do týpka. Pohled z týpí je stejně hezčí než pohled z obyčejného stanu. Za ty desítky let jsem se jej pořád ještě dostatečně nenabažil.

Dnes pojedu k přehradě sám – pokud budou chtít táborníci plachtit, nechají se přivézt rodiči, kteří k nim dnes přijedou na návštěvu. I tak mám dohodnuto, že si zajezdí Renata a měli by ze Zlína dojet Dan s Andreou, kteří na plachetnici ještě nejezdili.

Ještě není budíček a tak se snažím co nejtišeji z tábora ŠESTKY zmizet. Sotva vkročím na táborové náměstíčko, praští mne do očí cosi zvláštího. No jasně! Klíště a Miris se vrátili o takových 15 roků zpátky a zosnovali přes noc několik vylomenin a ptákovin. Nejmarkantnější je ten stan, který přestěhovali „vchod na vchod“ natěsno ke stanu Ferdy a Zdendáša. Až ti dva vstanou, nebudou se stačit divit. Ze vstanu vstoupí rovnou do druhého vstanu :-)

Všímám si zabarikádovaného vchodu u dalšího stanu, ušusu v zapínání stanové plachty, podložené strany podsady tak, že dotyční spí hlavou dolů, ….. Ale kmitám k autu, tohle si nechám povyprávět až se odpoledne vrátím do tábora pro Toma, kterému jsem slíbil, že jej přiberu cestou domů.

Při návratu z plachtění vidím na tábořišti vše v pořádku – stany stojí jak mají, vše uklizeno, pohoda. A státní vlajka na stožáru je na půl žerdi. Nezapomněli – 13.7.2004! Bože, děkuji ti i za tuhle malou-velkou radost.

Maminka mi pak doma říká, že dnes v kostele byla vzpomínka na Spídyho a byli zmíněni i skauti.

[Show as slideshow]

◄ 1 2 3 4 ►