Miluju svoji minulost

(Kikina) Už několikáté ráno si nadávám, že jsem měla jít spát dřív a slibuju si, že dneska už fakt půjdu. Ale nejdu. Hledím do počítače, chvílemi se usmívám, ale častěji spíš potlačuju slzy. Dobrovolně podstupuju sebetrýznění v podobě sledování starých oddílových videí. Sleduju sama sebe na dvacet let starých záběrech a ač je to vlastně nesmysl, tak sama sobě závidím. Závidím si, i když vím, že všechno, co jsem tehdy prožívala, je pořád moje a stále mě to ovlivňuje. To malé copaté jsem pořád já, ale jaksi hrozně vzdálená. Nebýt těch záběrů, na většinu okamžiků bych si vůbec nevzpomněla. Je to jako minulý život. Ale přece jen to všechno v sobě mám. Podzimní slunce a vrčící dřívka na Dynčáku. Ráno na Lietavě. Bolavé nohy na Choči. Noční zima na Fatře. Planina a její zvláštní ticho. Bobování na Bařince. A všichni moji kamarádi. Moje malá ruka ve velké Radkově. Sabina, jejíž jemné ruce poznám i když v nich drží sekyru. Dazul drnkající na kytaru ještě ve spacáku. Zamyšlená, klidná Kecčina síla. Neposedný velký kluk Peťa. Barča – mírná a podporující. Jančino chápavé objetí. Mirisovo věčné škádlení. Fantovy stále stejně zářící oči. Milovaný Jeňa v kanadách a plandajících kalhotách. Chtěla bych mu skočit kolem krku a říct…

Kdybych měla svým dětem něco přát (kromě pevného zdraví), přála bych jim, aby se jednou také mohly dívat samy na sebe a závidět si. A aby mohly stejně jako já říct: Miluji svoji minulost.