18.2.2018 – Snowkiting

(Dazul) V pondělí jsem jel asi potřetí z práce domů na běžkách – v podstatě noční jízda lesem při čelovce. Všechno ok, jen posledních cca 200 před naším domem jsem najel ve sjezdu na šutr a téměř plavmo přistál na zemi. Poslední roky na běžkách moc nepadám, ale takovýchto přistání jsem za svůj „běžkařský život“ zažil „neúrekom“.  Jenomže se mi zdá, že na malíčku pravé ruky cítím přes rukavici nějakou vlhkost. Asi jsem si trošku sekl ocelovou hranou běžek prst a teď mi krev saje fleesová rukavice – i když i při důkladném svitu čelovky nevidím v rukavici žádnou díru.  Do baráku to mám už jen kousek, sundám si rukavici až nad umyvadlem, abych zbytečně nezaneřádil podlahu.

Rukavici opatrně stahuju až naposledy, ale krev žádná. Ani sečnou či tržnou ránu nevidět. Jen malíček má takový divný tvar. Ukazuju jej Irči s otázkou, zda jej nemám zlomený. Irči stačí dvě vteřiny na to, aby zavelela „děcka oblékejte se, pojedeme s tatínkem do nemocnice“. Zkrátím to – do nemocnice jsme jeli bez dětí (babička pohlídala), po téměř šestihodinovém čekání jsem slezl ze stolu pár minut po půlnoci s tím, že zlomené to není, jen jsem si nějak přeťal nějaké vazy, takže je zbytečné malíček zkoušet narovnat. Zatím dlaha („počítejte se šesti týdny“) a návštěva plastické chirurgie ve Zlíně. 

Opět vynechávka několika příhod včetně jedné marné návštěvy plastické ambulance („paní primářka ordinuje jen v úterý a pátek“), ale při úspěšné páteční návštěvě mám naplánovanou operaci včetně čtyřdenního pobytu v „Baťovce„. Po sešití vazů se mám připravit na šestitýdenní (?) sádru. Takže naplánovaný zimní přechod Velké Fatry asi padá :-( A záhrab na Malé Fatře příští týden asi taky :-( Co už :-( „Dokud ještě žijem, je všechno OK“.

Další vynechávka vrtání, řezání, stěhování i zjištěním že ta hliníková dlaha je zbytečná (paní primářka připustila, že ji mít nemusím) a tak v sobotu večer vyvěšuju na oldskautský facebook (+ rozesílám i pár SMS) zprávu, že v neděli ráno jedu snowkitingovat a rád naplním auto.

Dnešní ráno nakonec přibírám zástupce šestkařského roverstva Martina, který si bere svůj snowboard. Na to, že za kite ještě nikdy nejel má odvahu (myslím si), ale jsem rád, že budu mít společníka. Cestou mi oznamuje, že za náma později zřejmě dorazí taťka Pípa s mamkou Bobinou, Leničkou a Míšou.   

Využívám cesty, abych svému dnešnímu parťákovi podal pár základních informací o lokalitě Veselský kopec, kde se dnes budeme prohánět za kite. 

Nahoře na planině nás vítá mlha. Škoda, líp by se vyhýbalo osamělým stromům a keřům. Nedemokraticky rozhoduju, že první budu jezdit já a Martin se bude dívat, pak se prostřídáme. Na planině už je v hloučku asi sedm lidí – zřejmě nějaký snowkitingový kurs – Veselský kopec je totiž vyhlášený výukový terén, tady fouká skoro pořád.  

Natahuju trapéz, roztahujeme a navazujeme kite k hrazdičce, vysvětluju Martinovi jak se váže prusík na koncové uzlíky šňůr vrchlíku atd. Nasazuju lyže, Martin mi zapíná svoji kameru na jeho přilbě, která nyní chrání můj kokos. Zvedám kite, natáčím nalevo, zahraním a jedůůůůůů ….

Sviští to docela hezky. Windguru.cz hlásí v nárazech až 16 m/s. Nevzal jsem si nákrčník a tak si občas musím jednou rukou chránit návětrnou část obličeje, aby mi neomrzla. Malíček pravé ruky je OK, jen občas cítím jak mi v něm intenzivně pulzuje.

V téhle sezóně snowkitinguju prvně, ale příjemně mně překvapuje, že vše probíhá bez problémů. Při téhle aktivitě přijdou vhod zkušenosti z paraglide i plachtění na střediskové plachetničce. Není potřeba naříkat na silný či slabý vítr, stačí jen intuitivně reagovat a bílooranžový kite je pořád v pohybu.

Překvapení dnešního dne je pro mne jednoznačně Martin. Nikdy za kite nejel a tak už jeho první jízda je pro mne příjemným překvapením. Jeho výhodou je, že na snowboardu jezdí určitě lépe než já na sjezdovkách, zkušenosti s malým cvičným kite má a tak může pilovat jen ovládání vrchlíku.

Ke konci jsem jej už ponechal jeho osudu a šel si uvařit do závětří oběd, bude-li potřebovat pomoc, zavolá mi na mobil. 

Dnes jsem“kajtil“ přes tři hodiny – až mne začaly bolet svaly a kolena. Martin se nechal tahat určitě aspoň hodinu a půl – má skvělý náběh na to, aby za další 1-2 jízdy mohl jezdit naprosto samostatně. Takže dnešní den se velmi vydařil :-)

https://youtu.be/RybviSryN6Q

Jó – a za týden do záhrabu na Malou Fatru jedu :-)