Tak se nám Klíště vdala …

(Dazul) Letošní přechod Malé Fatry si budu pamatovat nejen díky brutálnímu větru, ale taky díky telefonátu od  Klíštěte (zastihl mne když jsem stoupal s tuleními pásy na Velký Kriváň). Oznámila, že se bude v srpnu vdávat – v Držkové. A ptala se na ubytování svatebních hostů  v DBCB. Určitě jsem ji v tu exponovanou chvíli (mobil beru bez vyjímek vždy, když to fyzicky zvládám) odpověděl, že to není žádný problém a aby si daný termín blokla na www.breziny.cz – z toho důvodu, abych na to nezapomněl, pokud se mi podaří tenhle náročný zimní přechod přežít. Po návratu z oldskautské akce jsem velmi důkladně prověřil, zda rezervace dorazila. Upřímně – byl jsem trochu zklamán, že ne. Podotýkám, že v takovémto specifickém případě, jako ŠESTKAŘI,  využíváme svého práva vlastníka DBCB a nehradíme náklad na pobyt penězy, nýbrž skutečně odvedenou stachanovskou prací :-)

Čas běžel dál a na táboře ŠESTKY jsem se s Klíštětem potkal. Tedy, určitě jsem se s ním potkal i dřív, protože je u rodičů v Kateřinicách „pečená-vařená“,  jenže to setkání na táboře ŠESTKY mi utkvělo v paměti víc. Před setměním mi podávala malou obálku s ručně psaným adresátem „Irča+Dazul“. Samozřejmě, že jsem tušil co tam je :-). Aniž bych obálku otevřel, byl jsem ochoten se vsadil, že tam bude svatební oznámení, které podle jejího a Jirkova přání graficky zpracoval Miris. Trefil jsem se! :-) To, že jsme obdrželi svatební oznámení v našimi ručně psanými jmény na obálce mne, přiznám se, velmi potěšilo.

S Jirkou – Klíštětiným nastávajcím manželem, jsem si velmi krátce popovídal až  týden před jejich svatbou (pilot vrtulníku u mne, díky „ikarovskému syndromu“, požívá podobou přirozenou úctu jako farář, starosta či ředitel školy).  Potkali jsme se po KATEŘINICKÉM BENEFIČÁKU. A mám z toho setkání „subjektivně pozitivní“ pocit, že Klíště bude v „dobrých rukou“.

Vybavila se mi, při setkání s Klíštětem na kateřinickém „slavnostním víkendu“, nevím proč, prastará písnička Wabiho Daňka „Pořekadla„. Jsem už prostě takový, že si některé situace, příběhy a poselství pamatuju třeba díky trefné pasáži dobré písničky. Pro to „zpíváme málo a kecáme dlouze“ u mne z Wabiho dělá skutečného básníka života – stejně jako u předprvorepublikového Františka Gelnera (byť s jeho postoji ne vždy můžu souhlasit). Ale to je jen taková odbočka, demonstrující mé zmatené myšlenkové pochody a zběsilé konstrukce souvislostí :-)

Život přináší fantasktní příběhy a paradoxy. Takže jsem se ani moc nedivil, že jsme v den Klíštětiny a Jirkovy svatby vyrazili do Starého Města na pohřeb. Cestou jsme přibrali Zdendáša, který pro Klíště při svatbním dnu dělal řidiče.

S Klíštětem jsme se, bohužel, minuli protože zrovna v té chvíli absolvovala svatební oběd (bylo by fakt nemístné ji zrovna v tuto chvíli obtěžovat). Nejdříve jsme totiž čekali na Fantu s Martinou až dorazí, že byhom společně předali „oddílový dárek“ – mimo jiné též dvaatřicetistránkovou svatební parafrázi oddílového časopisu ŠESTÁK přejmenovaného pro tuto příležitost na KLÍŠŤAK. Nějak se to čekání protahovalo a tak jsme se s Irčou mezitím aspoň pozdravili s ŠESTKAŘSKÝM výkvětem a absolvovali listování KLÍŠŤÁKEM. Pak už nebyl čas a my museli vyrazit – na pohřby totiž chodí včas i pan senátor Čunek.

Z nádherných fotek, poskytnutých šťastnými novomanžely, alespoň pár „reprezentativních“ :-) Nahoře ženich a nevěsta, na spodní fotce nevěsta se svatebním kameramanem a řidičem:

Cestou z pohřbu jsme Zdendáša vysadili zpátky na svatbě v Držkové. Protože jsme Klíště opět nikde nezahlédli (a nechtěli jej vyrušovat z jejich hostitelských povinností), pokračovali jsme v cestě domů.

Jsem rád a udělalo mi velkou radost, že se Klíště s Jirkou rozhodli pro svatbu. Je to odvážné i odpovědné. Obě tyto vlastnosti považuju za dobré. Stejně jako „institut“ manželství. A tak jsem v tomhle duchu, cestou v autě, přemýšlel i nad tím, jak moc je pravda, že manželské soužití prý častěji volí vysokoškolsky vzdělané osoby. U osob se základním a středním vzděláním bez maturity je prý výrazná inklinace k „volnému soužití“. Držím oběma šťastným novomanželům pěsti, aby jim odvaha i odpovědnost vydržela až do smrti.

Hned po příjezdu domů jsem vyrazil do DBCB spravovat teplou vodu (volali mi, že neteče) a pak hned vyrazil „provětrat krovky“. Při té příležitosti jsem (potěšen tím, že se mi problém s teplou vodou podařilo vyřešit) nabídl pár lidičkám, kteří v DBCB pobývali (všichni z Popradu a okolí), aby si vyzkoušeli let na paraglide.

Já osobně dnes letěl hodně dobře. Hosté z DBCB pak víc než dvě hodiny vesele poskakovali po louce nad Březinama. Myslím si, že všichni okusili alespoň krátký pocit z deseti až stometrového letu. A jsem přesvědčený, že na tenhle podvečer dlouho nezapomenou. Protože ten, kdo tvrdí, že nikdy nechtěl létat, má špatnou paměť a nebo jen lže :-)

Dnešní den byl hodně našlapaný, plný emocí a dojmů. Klíště se šťastně vdala (při obřadu oddílovými vtipály plánované sborové volání „Utíkej, Forreste!“ nezaznělo), teplá voda v DBCB teče, při paraglide se nikdo nezranil – vše dopadlo podle plánu. I já jsem dnes usínal „zaslouženě“.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Asi dlužím malé vysvětlení k vzniklému nedorozumění (viz telefonáty a pozdější dotazy). Mám za to, že po staletí existuje úzus jak je to s „hosty“ a jejch zvaním. Tento zvyk se ustálil z čistě pragmatického hlediska, které je všeobecně a s porozuměním přijímáno. Každý prostor ve kterém se „slavnost“ koná, má svojí kapacitu a tudíž musí být limitován i počet pozvaných. Stejně tak má svoji kapacitu i hostitel, od kterého se očekává, že s každým z pozvaných hostů ztratí alespoń pár minut v neformálním hovoru. Když si hostitel spočítá kolik uvažuje pozvat hostů a vynásobí je minutami které by si rád s každým pohovořil, vychází mu třeba 8 hodin, když nebude  jíst ani pít :-). Pro hostitele to je zkrátka zapeklitý oříšek, ale nakonec mu, chtě-nechtě, nezbývá než vytvořit dvě (respektive tři) „kategiorie“ hostů:

1. ti, kterým se konání slavnosti neoznamuje – tady se zpravidla ti, kterým nebylo konání slavnosti oznámeno, slavnosti neúčastní :-)Většinou neposílají pozdravy, přání atd.- zkrátka respektují volbu hostitele a níjak jej neobtěžují
   
2. ti, kterým se konání slavnosti oznamuje – tady se sluší poslat přání, telegram či jinak přiměřeným způsobem blahopřát. Pozor! Zde už hrozí že pouhé oznámení se může u některých „vtíravějších“ jedinců změnit ve „vynucené pozvání“ :-)
3. ti, kteří se na slavnost či některou část slavnosti pozvou – zpravidla stejným způsobem jako se jim slavnost oznamuje. Tady se sluší od pozvaných účast hostiteli potvrdit, dostavit se (nebo přiměřeným způsobem a včas svoji neúčast omluvit), osobně hostiteli poblahopřát, potěšit darem …. :-)