Investice do přátelství

(Dazul) Letos „naše“ děti zažily hodně intenzivních 14 prázdninových dnů, kdy byly pár dnů na „akci s maminkami„, pak jako „celá rodina“ a hned „jen s tatínky“ (S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT). Když jsem se jich ptal, které z těch akcí se jim nejvíc líbila, nedokázaly vybrat jen jednu. Z toho usuzuji, že každý typ akce měl pro děcka svůj půvab, něco jedinečného, pozitivního, z každého podniku si podvědomě odnesly silnou vzpomínku na kterou si vzpomenou i po letech. 

Existence našeho DBCB mi, mimo jiné, umožňuje občas vnímat leckteré příběhy těch, kteří v něm pobývají. 90% příběhů je normálních, tuctových, předem odsouzených k pozapomenutí, k překrytí těmi novějšími, … Není to spravedlivé, ale tak už to chodí nejen v české justici, ale i v běžném životě.

Ale fragment z několika letošních prázdninových dnů, kdy se v DBCB opět propojila směsice pestrých příběhů ze současnosti, prožitých proher i posilujících vítězství, si zaslouží zaznamenání v naší KRONICE, byť jsme nebyli bezprostředními účastníky. Nepochybuji o tom, že mnohé životní „story“ cérek, které v DBCB nedávno pobývaly, by šlo zpracovat jako samostatný román s ambicí na bestseller : -)

Pokud si dobře pamatuji, prazáklad toho oddílu vznikl ještě za bolševika v TOM Veverky při TJ Slovan Vsetín. V roce 1990 se ale registroval 1. dívčí oddíl Ještěrky, kterým během let prošlo několik set děvčat. Když oddíl před lety nedokázal vygenerovat další vůdkyni, která by byla ochotná a schopná vést normální skautský oddíl pro holky, po krátkém přešlapávání na místě, odrostlejší děvčata transformovala oddíl do „Klubu kmene dospělých“ Ještěrek. Takže léta zavedená značka JEŠTĚRKY „funguje“ dál. Aktuálně mají dokonce téměř dvojnásobný počet registrovaných členů než náš OS klub OLDSKAUTI.CZ. Letos měly holky z JEŠTĚREK (které před 30 lety chvilku vedla i Irča), jako „oldskautky“ tábor maminek s dětmi (tuším že nejmladším byl 1 rok) v DBCB už po čtvrté. 

Přicestovaly z celého světa – Kanady, Švýcarska, Anglie, Prahy, Olomouce, … Učitelka, doktorka, živnostnice, úřednice, maminka na mateřské dovolené … Ač nyní žijící většinou mimo své dívčí bydliště, pořád se zázemím u svých rodičů, kteří na Vsetíně či jeho okolí stále žijí. Pár tatínků jim pomohlo postavit podsady s úpravou postelí „alá letiště“, takže děti s maminkami mohly spát ve stanech. Zázemí srubu bylo využíváno pro vaření a část programu. I když si prý říkaly, že žádný program pro děti připravovat nebudou, že si chtějí týdenní společné setkání hlavně užít, stejně kdosi cosi připravil a večer společně na nadcházející den to doladily. Děcka tak letos poznávaly nápaditými a originálními hříčkami, lidské tělo. Ale ohledně programu budu raději doslova citovat: „Realita je spíš taková, že si řeknem: Nebudeme to s programem přehánět, a pak to jede od rána do večera. A teda, na co jsme pyšné je, že nedílnou součástí je zapojení dětí. Všichni si po sobě umývají nádobí Pajtášovou metodou „3 vody“ :- ) V průběhu tábora zařazujeme krájení nebo strouhání zeleniny na večeři, letos si pekly hady.„

Ač jako holky prošly oddílem v různých etapách a každá s každou zřejmě nejsou kámošky „na život a na smrt“, díky nažitým životním zkušenostem jim nedělalo žádný problém překonat zdánlivé animozity mezi sebou, přispět svým dílem k aktivitám a programu, překonat eventuální staré křivdy i věkový rozdíl mezi sebou. Pojítkem jsou napříč jdoucí, společné zážitky a fungující přátelství z pubertálních dob, a samozřejmě i jejich vlastní děti, které získávají kamarády navzdory tisícikilometrovým vzdálenostem jejich bydliště.

Je jasné, že taková akce by se neobešla bez tahouna, iniciátora, neformálního šéfa. Nejsem si jistý, že to mají holky v případě tábora nějak formálně řešeno, ale zdá se mi, že tou neformální lokomotivou, která tuhle akci táhne je nejspíš Kóča. A určitě ji zdárně sekunduje Jitmelka. A nevylučuji, že se stejně zapojuje většina ostatních zúčastněných „Ještěrek“. Vždyť asi většina z nich nějakou dobu oddíl vedla a nebo s vedením aktivně pomáhala. Taková věc se nezapomíná. Většina těch, kteří vedením oddílu prošli, ví co to je „odpovědnost, povinnost a kázeň“ : -) A dokáží si užívat akce, kterou nemuseli připravit, programově zajistit a nakonec i vyúčtovat : -)

Zaregistroval jsem, že JEŠTĚRKÁM některé dospělé holky z 2.D – DVOJKAŘEK, nejspíš trochu závidí. Slovo „závidět“ asi není přesné, protože to může znamenat, že jim to nepřejí, a z toho je nepodezřívám. Ale asi by chtěly taky spolu dokázat, i po těch letech, trávit společný týden, navíc bez chlapů a jen se svými vlastními dětmi. JEŠTĚRKY na svůj tábor neberou nikdo, kdo neprošel 1. dívčím. Byl by to s největší pravděpodobností rušivý element, který nemůže pochopit jejich specifický humor, špičkování mající původ ve společných zážitcích, předpokládané vzorce chování, …  Takhle holky, ví co od sebe navzájem mohou čekat, … Zcela jistě je pozitivní a nepominutelné i to, že se „tábora“ neúčastní žádný tatínek, který by byl, chtě-nechtě, rušivým elementem. Z různých zdrojů a nemnohých krátkých osobních potkáních, jsem na „ještěrkovský tábor“ zaregistroval velmi pochvalné a nadšené ohlasy, troufám si tedy tvrdit, že se holkám i jejich dětem letos velmi vydařil. 

Domnívám se, že i na setkání JEŠTEREK lze demonstrovat poznanou pravdu: Investice do přátelství je dlouhodobá strategie, která nese ovoce. A s výrazně větší zárukou než investice do akcií. Kdo má odzkoušeno, v jakých formách a jakým způsobem se několikaleté přátelství projevuje v deseti, dvaceti, třiceti, čtyřiceti či padesáti letech, dokáže srovnávat své vlastní prožitky s tím, co vidí kolem sebe. A především pak umí tenhle investiční výnos ocenit. Pak se nediví ani tomu, že je někdo ochoten i k vůli „přátelství“ cestovat třeba přes půl zeměkoule. Taková to setkání neoddiskutovatelně pozitivně formují i vlastní děti, které mohou zažít „maminčiny kamarádky, když ještě byla v oddíle“.

Zdá se mi, že by tahle vyzkoušená Ještěrkovská aktivita mohla být inspirací pro ŠESTKU (i ostatní oddíly). Funguje to. Čím dříve s další promyšlenou investicí do přátelství začnete, tím vyšších výnosů se ve zralém věku dočkáte. A tuším, že ve stáří se takový „výnos“ ocení ještě více : -) I když připouštím, že když mi bylo dvacet, vyznával jsem (nesprávně Lenonovi připisovaný) citát „Nevěř nikomu, komu je přes třicet“, protože ti byli pro mne „třetihory“. Ale teď už vím, že i „třetihory“ geologům a archeologům zjevují pravdy o které se můžeme opírat i v dnešní době.