by
on
under
Permalink

28.-29.8.2021 – Na noc do Země nikoho

(Dazul) Na tradiční poslední prázdninový víkend se mnou vyráží pouze Nik. Za tři dny nastupuje do 1. třídy a čeká jej zásadní životní předěl. A ještě se mnou nebyl sám na dobrodružné výpravě, vždycky jen společně s Myšákem a Kájou. Takže letošní poslední prázdninové plachtění měl už dlouho slíbené.

Příliš často se na lokální předpovědi počasí nedívám, ale když je v plánu logisticky náročné vytažení, naložení, přeprava, spuštění na vodu a nastrojení naší střediskové plachetnice – Vaurienu, občas se na specializovaný web podívám, abych to martýrium s lodí neabsolvoval zbytečně. Navíc, když tu loď musím s přívěsu sundat a na konci víkendu naložit sám. Sobotní předpověď (až na dva deště) není nepříznivá, ale avízovaná teplota kolem 16 stupňů může být pro malého Nika trochu problém. A když se nachladí, vznikne problém i pro mne, protože to bylo na akci s tatínkem a do školy takhle přece nemůže …  : -)  Věštění meteorologů na neděli vypadá už téměř nedobře – skoro žádný vítr, téměř celý den déšť a teplota kolem 13 stupňů.

Sonduji u Nika, zda by mu příliš nevadilo, že bychom spolu dva dny neplachtili, ale pádlovali na Barace. Nevadilo. Paráda, víkend se okamžitě rýsuje v příznivějších barvách. Slibuji Nikovi, že přespíme v „Zemi nikoho“ a stručně nastiňuji děj slavného Foglarova románu. A pokud vše zvládne, zakoupím mu po víkendu audioknihu, aby si jej mohl sám před usnutím vychutnat, když ještě neumí číst. 

Sobotní ráno, před 8:00, sjíždíme dolů do údolí. Vezeme s sebou i pytle s odpadky, které jako pasekáři musíme dávat do kontejnerů dole v dědině. Modrý plastový pytel s petkama, obaly od jogurtů a igelitovými sáčky, se mi zdá těžší, než by být měl. Už jej chci vhodit do žlutého kontejneru určeného pro plasty, ale ze zvědavosti jej ještě pokládám na zem a dívám se, proč je tak těžký, co nepatřičného se do pytle dostalo. A jehle – pod kelímky z jogutrů se cosi hýbe! Obezřetně přesouvám plastový odpad na druhou stranu pytle a – je to ježek! Bodliny na stočeném ježatci se občas pohnou, jak se snaží schoulit do ještě menší kuličky, než je. Nik se jde taky podívat, aniž bych mu řekl, co že se to v tom pytli skrývá. Jeho nevěřící „ježek?“ je směsicí překvapení, odhalení i nevěřícného divení. Ještě jsme nevyjeli z dědiny a už máme za sebou první příhodu! Nik sám správně popisuje jak se ježek do igelitového pytle, nachystaného venku před domem k odvozu, přes noc dostal, protože to je noční zvíře, a on už ho u vstupu do baráku několikrát viděl.

Okolí umělého lesního jezera, kde byl před 36 lety natáčen devítidílný televizní seriál, je od hráze nahoru bez povolení formálně nepřístupné – autem, na kole i pěšky. To samozřejmě zjišťuji až druhý den, když jdeme kolem cedule, která tento zákaz oznamuje. Do této chvíle jsem si myslel, že se na něm nesmí jen jezdit na lodi, lovit ryby, plavat ani koupat. Díky tomu, že rád chodím mimo cesty, protože tam se toho vidí nejvíc, museli jsme při vstupu do prostoru ceduli minout. Co s tím teď nadělám, stalo se. 

Šlapeme s Nikem na „Pozůstatky gotického panského sídla, které bylo zbudováno na sklonku 14. století. Hrad svou rezidenční funkci plnil do poloviny 16. století, pak byl opuštěn a postupně chátral. Dodnes se z památkově chráněného objektu dochovaly relikty obvodového zdiva a výrazné terénní nerovnosti.“ Nikdy jsem na tom místě nebyl, a tak Nikýskovi jen mlhavě slibuji „zříceninu“. Musí se ale nahoru na zalesněný hřeben prodrat travou o půl metru vyšší než je on sám. Moc mu to nejde, občas propadá návalům vzteku na cosi pichlavého mezi tvrdými žlutými stvoly. 

Nahoře je evidentně trochu zklamaný. „Kde je ten hrad, tati?“ Trošičku zklamaný jsem i já, ale vzhledem k tomu, že tu nevede žádná cestička či stezka, široko daleko v okolí není žádná turistická značka, místo není označeno žádnou cedulkou, nepřekvapuje mne to. Odmyslím-li si ten okolní vysoký les, dokážu si při troše fantazie představit kudy vedlo opevnění a jak byly okolní skalnaté srázy i skalní výběžky využity k ochraně hradu. Pokouším se to Nikovi vykreslit a vychvaluji strategickou polohu „hradu“ mezi řekou na straně jedné a potokem na straně druhé. Volně a svými slovy mu vyprávím, co jsem si před chvílí vyhledal přes mobil na internetu: „Dle názvu hradu se dá dedukovat, že zakladatelem hradu byl rod Šternberků. Předpokládá se, že hrad vznikl někdy před rokem 1308. Hrad měl kontrolovat cestu a brod, ale vymezovat se i proti biskupským državám za řekou (hrad Medlice). Tyto državy ovšem záhy přešly také na Šternberky. Hrad tak ztratil svůj význam. Roku 1397 je zmiňována vesnice Sternek, hrad byl tehdy možná následkem markraběcích válek v rozvalinách. Roku 1403 připadl hrad olomouckému biskupství jako léno. Toto léno získal Petr z Kravař, ten však hrad neužíval a roku 1410 ho snad spolu s obcí postoupil městu Dvorce. Hrad snad mohl sloužit ještě začátkem 15. století a jeho zánik mohl souviset s husitskými válkami či snad česko-uherskými válkami. Ještě roku 1561 se uvádí, ale už jako pustý. Později se hrad ani ves již nepřipomínají.

Procházíme skalnatý hřeben a obdivujeme se skalám jako vypadlým z Fišerovy verze komiksu Rychlých šípů. A narážím na zajímavou houbu, připomínající velkou uschlou borovicovou šišku. Ještě nikdy jsem takovou neviděl. Až když o pár desítek metrů nacházím další tři, chápu, že se nejedná o žádný náhodně zmutovaný exemplář, ale skutečnou houbu, která má své jméno. Nikolas na mne doráží, abych v mobilu našel, jak se ta houba jmenuje. „Na to je tati taková aplikace. To vyfotíš a ona najde, jak se to jmenuje.“  Připadám si jako 100 let za opicemi, protože já bych doma hledal v tištěném atlase hub : -( Ale už jsem chytřejší a stahuji aplikaci s dvojsmyslným názvem „Aplikace na houby“ do svého mobilu, fotím podivného hřiba a zaznění famfáry už vím, že jsem našel „Šiškovec černý (Strobilomyces floccopus) – lidově zvaný „cikán“ je jedlá houba z čeledi hřibovitých …

Zpátky z „hradu“ půjdeme jinudy, protože ani liška nejde znovu po stejné cestě. Vylezli jsme sem od potoka, takže dolů půjdeme na druhou stranu k řece. Zkrátíme si cestu k zaparkovanému autu aspoň o půl kilometru. Nik nadšeně souhlasí, už proto, že se nebude muset znovu prodírat tou vysokou travou.

Kráčíme po sotva znatelné stezičcě, která se po pár stech metrech ztrácí. Když půjdeme dál po vrstevnici, budeme se prodírat smrkovými větvemi, když to vezmeme rovnou dolů, po padesáti metrech dojdeme k řece. Nik volí směr řeka. Tady není vysoká tráva, ale vysoké kopřivy, křoví a maliňáčí. Po dvaceti metrech to zjišťuje i Nik, ale vracet se nechce i když řve jako tur, poprlený od kopřiv. Dávám si jej na ramena, chráním svýma rukama jeho polootevřenou obuv a zároveň si jej tak přidržuji, aby nespadl. Opatrně sestupuji touhle vlhkou džunglí krok za krokem níž. Už vidíme řeku! Ještě posledních 10 metrů brutálním polem kopřiv, přeskočit půldruhého metru široký příkop s Nikem na zádech a jsme na cestě. Říká se, že poprlení od kopřiv je dobré na revma – po dnešku jsem vůči němu imunní na další dva životy dopředu.

Přesouváme se autem pod sopku. Sice vyhaslou, ale jsem si jistý, že Nikolase nadchne. V kráteru si uděláme oběd. Bereme s sebou i hamaku, aby jsme si mohli nahoře chvíli pohodlně spočnout, bude-li se nám chtít. Nik nese vše sám ve dvacetilitrovém báglíku. Před vrcholem jej v nesení střídám napořád : -) Náš vrcholek „(643 m) je vyhaslá čtvrtohorní sopka. Na vrcholu je plochý kráter a boční krátery s lávovými jeskyněmi. Sopečnou činnost zde připomíná pouze červenohnědé zbarvení půdy. Dva lávové proudy míří severovýchodním směrem. Její vrch byl v minulosti zničen těžbou popelovin. Geologicky je sopka tvořena výlevnými horninami z nichž má největší zastoupení čedič čili bazalt, které jsou pokryty sopečnými vyvrženinami charakteru tufů a tufitů s výskyty tzv. „sopečných pum“. Tato sopka je známá i mineralogicky, neboť se v čediči hojně nachází zelený nerost olivín.“  Sopečnou pumu si Nik může ošahat a prohlédnout na vlastní oči, olivín ne. 

Ale i tak je Nikolas nadšený. Po společném průzkumu kráteru a nechtěné jízdě po zadku na červené popelovině si jde vybrat oběd. Zatímco připravuju vařič, volí „znojemskou hovězí pečeni s rýží“. Já ohřívám náš oběd z vojenského balíčku BDP (bojová dávka potravin) a Nik střídavě znovu prolézá nejbližší okolí a houpe se v hamace.

Po obědě a dalším průzkumu sopky sestupujeme dolů bludištěm zarostlé částí kráteru. To už se ale Nik vidí na člunu, který máme v autě.

Přesouváme se na známé místo přehrady, vytahuji loď a Nikolas se mezitím převléká do plavek a chystá si svoji vestu.

Foukání baraky mi trvá víc než 45 minut!  A to i přesto, že mi můj malý parťák pomáhá. Nebo spíš proto, že mi pomáhá : -) Po půl hodině zjišťuju, že mu vůbec nevadí, když vzduch z ustí hadice pumpy fouká všude jinde, jen ne do ventilu lodi : -(. Ale to jsem mezitím stihnul rozebrat a sestavit pětilitrovou oboustrannou pumpu, dotáhnout píst i utěsnit páskou z lékárničky nástavec hadice. Teď už vím, že na to, abych nafoukal jeden boční válec baraky, potřebuji 40-50x pumpnout.  

Než s Nikem nalehko vyplujeme, pomáhám chvilku klukům z Eskadry, kteří nakládají na přívěs kovovou loď. Pokud mne paměť neklame, měla by to být tak, kterou někdy v roce 1990 darovali Českým skautům skauti z Holandska. Pořád slouží. Ale je fakt těžká. Přívěs hoši zavezli po asfaltovém nájezdu do metrové hloubky, loď po vodě nasunuli do kovového rámu přívěsu a na dlouhém utahovacím popruhu vytahovali čtyřkolový přívěs i s lodí ven, aby jej mohli připojit za dodávku a odvézt ji na zimu uskladnit. Ale bylo zapotřebí víc rukou, aby loď sedla na přívěs správně vyvážená. Když byl přívěs na suchu zapojený za autem, bereme loď „do živých“, nadzvedáváme záď a posouváme ji o 30 cm tak, aby byla usazená středem trupu stejně od obou okrajů přívěsu. Stejně tak manipulujeme i s přídí. Uff – zlatý náš dřevěný vaurien : -)

Vyplouváme na Nikovo přání k protějšímu břehu, kousek od přístavu v Leskovci nad Moravicí. Je to něco přes třičtvrtě kilometru, dobře si to pamatuji, jednou jsem tudy plaval půl či třičtvrtě hodiny, s klíčema od auta zastrčenýma v čelence na hlavě. Dnes ale plujeme na barace, Nik zdatně sekunduje na háčku, počasí je příznivé a my se plavíme na „neznámou zem“ : -)

V malé zátočině, necelý kilometr od hráze, jsou postaveny tři malé kamenné věžičky. Nikolas okamžitě navrhuje, že bychom z nich mohli postavit ty „tři kříže“, které zná z písničky. Opatrně vysvětluji, že pokud by je postavil naležato, že by to snad šlo, ale nastojato to asi nezvládneme. Nakonec uznává, že stojaté věžičky vypadají lépe, než ležaté kříže.

Nik si hraje na plážičce a já si vybíhám asi 10 výškových metrů nahoru k cestě, která se skrytá v nepravidelném pásu lesa a obepíná po vrstevnici podstatnou část obvodu přehrady. Chci se mrknou za nejbližší mys, do zátočiny, kde jsem s plachetnicí ještě nikdy nebyl, protože tam možná ani nelze plout k vůli bójkám. Jakmile jsem z doslechu Nika a tuším, že bych se musel vzdálit ještě hodně daleko, vzdávám to a klušu zpátky, abych měl syna v dohledu. Nik mezitím vybrousil styl na házení žabek a hlásí mi, že se mi jedna odrazila 10x.

Osvěžujeme se ledovým čajem a vydáváme se na půldruhého kilometru dlouhou plavbu zpět. Podle včerejší předpovědi mělo právě pršet, ale občas na nás padají kapky jen od špatného záběru pádla. Takže cajk.

Po čtvrté odpoledne mám baraku vytaženou u auta a nechávám ji trochu oschnout. Za 6 dnů ji sice bereme na Małou Panew, ale je zbytečné, aby byla moc mokrá a zamáčela mi auto. V mezičase balím věci pro přenocování venku a jídlo do svého a Nikova báglu. Nik si ponese svoji karimatku, spacák, ručník a kartáček na zuby, zbytek se pohodlně vleze do mého kletru.  

Čtvrt hodinky před pátou parkujeme naše auto kousek od řeky a s báglama na zádech kráčíme cestou necestou do „Země nikoho“. Mělo by to být kousek od zaniklé obce Herzogwald. Obec samotná sice neskončila ve vodách umělého jezera, to potkalo jen odlehlý mlýn, zůstala však v prvním hygienickém pásmu a byla proto opuštěna. Zbyly jen zarůstající zbytky zdí, hřbitovů (katolického i evangelického) a památník obce. A na půli cesty mezi Herzogwald a Mödlitz jsou nad jezerem zbytky břidlicové těžby. Od kamarádů mám tip, že tam se mi bude 100% líbit a je tam prý nějaká trampská bouda s palandami, kde se dá v suchu přespat. Večer má vydatně pršet a tak možná suchým místem nepohrdneme.

Podle mapy to je necelých pět kilometrů, ale Nikovým tempem to jdeme dvě hodiny. Těch malin a ostružin, které bylo potřeba spořádat, jsme potkávali víc, než bylo pro dnešek vhodné. Ale pomalu kráčíme krajem bez turistických značek, rozpadlými zbytky asfaltových, štěrkových i lesních cest, desítkami nikam nevedoucích chodníčku, zelení pokrytých hladin lesních rybníčků a nádrží.

Trampskou boudu vybudovanou ze starého břdlicového domku, dokonale zabezpečena proti dešti, s Nicolasem nenacházíme. Je šero, když procházíme křížem krážem haldy břidlic i mechem zarostlých rovinek, proplétáme se mezi vysokými borovicemi, jak z foglarových románů, mezi modříny, smrky, břízami a lískami. Jen dva staré přístřešky, vybudované ve v břidlicových zdech, s propadlou střechou, asi deset různě umístěných ohnišť a táborových kruhů, ale po tulácké boudě ani stopy.

Stejně tak se nám nedaří narazit ani na nějakou břidlicovou štolu, která by tu přece někde měla být. 

Budeme se muset připravit na deštivou noc s tím, co si neseme na zádech. Flek s ohništěm kousek od okraje srázu nad jezerem je porostlý borovicemi. Ty mám ze všech jehličnanů nejraději. Vždy se mi vybaví ono legendární „Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než jinde plují. Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? …“ Zbytky zapadajícího slunce se odráží na tiché hladině, podvečerní klid je až zlověstný. Snad je to díky vědomí nedalekých starodávných a zaniklých vesnic, tou tajemnou krajinou kolem.

Natahuji mezi dvě borovice jedinou hamaku, kterou jsme sebou vzali, v níž bude spát Nik. Já nafukuji svoji starou karimatku a pokládám ji pod hamaku. Lehnu si pod našeho Mauglího, abych jej mohl v případě potřeby v noci uklidnit dotykem a pocitem bezprostřední blízkosti. Nad hamaku a karimatku natahuji lanko a přes něj napínám maskovanou celtu s kovovými oky. Stříšku vypínám kratšími lanky přivázanými k dalším borovicím a velkým břidlicovým kamenům, aby vydržela očekávaný déšť. Takto jsem nespal ani nepamatuji. Je to úsporné na místo, čas pro stavění i počet nepromokavých plachet : -)

Už skoro padla tma, ale díky otevřenému výhledu na jezero zvládáme vše bez svítilny. Nechci zapínat čelovku, světlo může zbytečně upozorňovat na naši přítomnost a přilákat nějakou nemilou návštěvu. Bez světla zvládáme i sestup po břidlicovém svahu dolů k hladině, abychom se umyli. Taky nabírám do ešusu vodu, abych v něm mohl rovnoměrně ohřívat konzervu a pak umýt teplou vodou vše potřebné. Voda má ale takové divné aroma. Ale co, pít ji nebudeme. Máme ještě zásoby pitné vody, kterou jsme si nesli s sebou. A kdyby nám došla, použil bych filtr na vodu, který mi daroval Pája na narozeniny, vozím jej jako nedílnou součást svého báglu.    

Připravuji na vařiči večeři – vepřové s mrkví a brambory – z BDP II. Přikusujeme čerstvou cibulku s nakládanou zeleninou. Zapíjíme zbytky ledového čaje. Mňamka.

Ještě se nám nechce spát. Jdeme si s Nikem sednout na otevřenou plošinku s největším výhledem na tmavou hladinu. Za sedátko nám slouží velké, borovicové, kůry zbavené poleno. Sedíme těsně vedle sebe a mlčíme. Pohled na to otevřené šero, kde rozeznáváme obzor okolních lesů i odlesk jezera, je magický. Jen totální barbar by se nenechal pohltit touhle čarokrásnou atmosférou. Jsem neskutečně šťastný, že to funguje nejen na mne, ale i na našeho prvňáčka. Můj svět není ztracený : -)

Před devátou už je regulérní tma, ale to už ležíme – Nik v hamace a já pod ním, na karimatce. Tlumeně si občas povídáme a posloucháme tajemné zvuky noci, až do doby, kdy moje otázka zůstává bez odpovědi. Nik to zalomil. Tak to můžu zalomit taky : -)

Za svítání mne budí štěkání srnce, který se pohybuje v blízkém půlkruhu kolem nás. Nevidím jej, ale velmi dobře slyším, jak kráčí přes nedaleké břidlicové pole. Musí nás cítit, jinak by patrně neštěkal a nedával najevo, že tohle je jeho teritorium. To se už budí i Nik a trochu vystrašeně se ptá „Co to je?“. Vysvětluji mu, že to je místní srnec, protože daněk, který může vydávat podobné zvuky, to asi nebude.  

Už je skoro normální ráno a štěkajícího srnce střídá ťukající datel. Taky musí být hodně blízko, ale nemůžu jej nikde najít. Než se vysoukám ze spacáku, dominuje ztichlým ránem zlověstný zvuk křídel havrana, prolétajícího v úrovni stromů nad hladinou. Takový zvuk bych přisuzoval o metr většími opeřenci, ale pohled na oblohu mne ujišťuje, že to není čáp, ale opravdu havran. Tohle do „Země nikoho“ patří : -)

Dávám vařit čaj, krájím chleba, mažu jej krůtím masem s vejcem a posypávám zelenou cibulkou. Čaj mám rád neslazený, ale protože jsem s Nikem, sypu do čaje cukr s miniaturních sáčků vojenského BDP II. Snídaně je připravena.

Balím černý žďárák, svůj spacák i nafukovací karimatku. Nik ještě pochrupkává, ale když sundávám stříšku z maskáčové celty, je rázem čilý. Nabízím mu snídani přímo do hamaky, s tím, že takový luxus nemá ani maminka. Evidentně to zafungovalo, Mauglí si za volného houpání vychutnává slazený čaj a pak krajíce s krůtí pomazánkou. Vylézá až když už se mu chce opravdu čůrat.

Ráno je tak akorát, není zima, ale lehkou fllecovou bundu mám zatím raději na sobě než v báglu. I otužilec Nik si tu svoji obléká, hned jak vyleze z hamaky. Dojídáme poslední krajíce a dopíjíme už vlažný čaj. Konzervy a obaly z jídla stloukáme velkými břidlicovými kameny do dvoucentimetrového kruhu. Vkládáme do hliníkového sáčku, který nám zbyl po nakládané zelenině, a ten zasouvám mezi papírovou krabici, ze zbývajícím obsahem BDP II., a hnědý plastový obal. Až se dostaneme do civilizace, pytlík s odpadky vyhodíme do popelnice.

Náš Mauglí se ještě vydává na poslední samostatný průzkum tohoto romantického místa. Samozřejmě tak, aby byl dobře na doslech. Já si ještě zkouším zjišťovat nějaké informace o umělém jezeře. Mimo jiné mne zajímá, co se nachází pod hladinou: „Zatopenou plochu tvořily z 11% lesy, ze 17% orná půda a 60% pastviny a louky. Zmizelo pět vodních mlýnů, pila, škrobárna a osm lomů na břidlici, taky 64 domů (z toho 49 statků). Okolí nádrže je momenátlně velmi málo osídleno a to z důvodu ochrany vody“

Jdeme se ještě naposledy podívat dolů k vodě. Teď za světla už vidím proč se mi včera večer zdála vůně té vody nějaká divná. Připadá mi paradoxní, že voda v přehradě umožňující rekreační využití mi přijde na pohled (i vůni) čistější než voda v tomhle jezeře, které slouží jako zásobárna pitné vody. Z toho co vidím u břehu, je zdejší voda plná jakýchsi plovoucích živin, mikroorganismů, na několika místech vidím jakési zelené rostliny či žabincovité chuchvalce. Vůbec mi nepřijde líto, že tady je koupání zakázáno, i když bych do té vody pořád ještě dokázal vlézt.

Rutině kontrolujeme místo, kde jsme přespali. Po té, co i Nik konstatuje, že nikde není známky po tom, že jsme tu byli, nahazujeme kletry a vydáváme se na několikakilometrovou cestu k autu. Samozřejmě jinudy, než jsme se přišli. Pokud budou přerušované lesní stezky na mapě průchozí, mohli bychom si to zkrátit o 1-2 km.           

Občas míjíme pozůstatky mechem obrostlých opěrných zídek z břidlicových kamenů, které dodávají krajině jakýsi punc zašlých prosperujících dob, kdy se tu lidi živili zemědělstvím, tkalcovstvím a těžbou břidlice. Borovice i břízy jsou tady fantasticky pokroucené, mnohdy s větvemi nepřirozeně nízko nad zemí, lákajícími k tomu, abys na ně aspoň vylezl. Úžasné variace, které by nevymyslel leckterý ze slavných malířů. Já alespoň občas cvakám spouští, v bláhové naději, že se mi podaří zachytit alespoň střípek z téhle jedinečné atmosféry, této krajiny, těchto pomíjivých okamžiků. Vím, že je to marné, ale aspoň to zkouším, než abych to nechal, bez jakékoliv snahy, proplout kolem mne do zapomnění. Už za pár hodin to budou překrývat jiné vjemy a zážitky :- (

V blátě na lesních cestách, kupodivu nevidíme žádné lidské stopy, pouze občas otistky pláště horského kola, srnčích kopýtek, psích tlap a pneumatik traktoru. Otisk pohory nebo tenisky jsem tu za zatím neviděl. Zřejmě to má souvislost s tím, že jsme tu téměř nenarazili na žádný pohozený odpadek – papírek, flašku, plechovku či cigaretový nedopalek.

Tipoval jsem, že půjdeme plus mínus po vrstevnici, nedaleko jezera, až na jeho konec. Ale my pomalu ale jistě stoupáme a lesní stezky nás tahají od jezera dál a dál do habrových lesů. Tuším, že se někde napojíme na cestu, po které jsme k Zemi nikoho včera putovali. Snad někde na Zlodějský chodník.

„Tati! Všiml sis ho?“ ukazuje Nik na kraj stezky po které šlapem. Nevšiml, ale po Nikově upozornění ho vidím. Je to lesklý černý, asi půldruhého centimetru velký, zavalitý brouk. Chytrá aplikace „Seek“ mi napovídá, že se jedná o „Chrobáka lesního“, který se “ … živí výkaly, hnijícími houbami, případně mršinami. Vyhledává také mízu vytékající z poražených stromů a pařezů. Samička klade zjara vajíčka do podzemních chodbiček, které zaplní trusem určeným k výživě larev. Larvální vývoj trvá celý rok. Larvy se zjara zakuklí. Nová generace se líhne v červnu.“ 

Míjíme starší, ale zdá se že pevný, posed. Musí se k němu sice přes vysoké kopřivy, ale Nikolase to neodrazuje a klackem si prosekává cestu k žebříku. Nahoru leze i s klackem. Vysvětluje mi, že to je puška a on si chce vyzkoušet, jak ji má myslivec na posedu opřenou při míření. Výstup na posed i sestup je zvládnutý bez problémů, takže můžeme šlapat dál.

Nejdřív nás zaujímá hezká, mechem porostlá skalka, na jejímž úpatí se zdá být nějaký vlez do jeskyně. To samozřejmě musíme prozkoumat, bez toho nemůžeme ve své objevitelské cestě pokračovat dál!

Není to jeskyně, ale malý průlez na druhou stranu skalního balvanu. A ze zadní strany na něj navazuje polorozpadlá, asi metrová zídka, rozpoznatelná v délce 10-15 metrů, která se trošku ztrácí v mechu a křoví. Další pozůstatek nějakého stavení.

Před jedenáctou jsme u auta, nakládáme bágly a startujeme směr domů. Nik má slíbeno, že se ještě stavíme někde okoupat. Vysvětluji mu, že ač se to nezdá, voda v řece bude studenější než na přehradě či v jezeře, protože nádrže ji vypouští vodu ze spodu, kde je výrazně chladnější než u hladiny. Já se tedy určitě koupat nebudu, ale rád mu budu asistovat ze břehu. Je neoblomný, a tak mu slibuji, že se podíváme k velké lezecké skále u řeky, kde můžeme poobědvat, může se okoupat i podívat do vylámané jeskyně. 

Zatímco se Mauglí odhodlává, zda do studené vody vleze či ne, připravuji na vařiči pikantní rizoto z BDP II., ke kterému o chvíli později, až to Nikolas vzdá, přikusujeme poslední zelenou cibulku.

Nasyceni se vydáváme na půldruhé hodiny trvající cestu autem domů. To už nás ale Irča úkoluje, abychom koupili slunečnicový olej, pečivo a podpalovač, protože jak přijedeme, pozvala sousedy a budeme grilovat … : -)

Byla to povedená víkendová akce i následující dlouho do noci trvající grilování, ze kterého mi nejvíc chutnala ta „pálava“ : -)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *