by
on
under
Permalink

12.4.2024 – Smutný i veselý pátek

(Dazul) Jako každý den i dnešek je našlapaný absolutní všehochutí života – od manuální práce ráno (kácení a řezání stromů ve Vidči), sedavé dopoledne (účtování v kanceláři), ….

Záhy poté, co jsem od Maťi (mého doktora a taky přítele z oddílových dob) obdržel zprávu, že jeden z posledních vsetínských oldskautských mohykánů – Laďa Vévoda – odešel do věčných lovišť, se objevila na oldskautském i střediskovém FB zpráva:

„Odešel bratr Laďa Vévoda, jeden z klíčových oldskautů, který se nenápadně, ale zásadně zasloužil nejen o obnovu vsetínského skautského střediska v prosinci 1989, ale i o přechod „nových“ oddílů z TOM do Junáka. Díky němu lze v tehdejším regionálním tisku dohledat fotografie a zprávy o vsetínských skautech. Bratře Laďo, děkujeme za tvou celoživotní skautskou službu. Nezapomeneme. D.

To jméno většině současných členů střediska asi nic neřekne. Ale tak to v životě chodí.
Laďa začal skautovat jako kluk po válce. Žil družinovým a oddílovým životem, jezdil na tábory a moc si to užíval. Jeho klukovská skautská léta skončila likvidací Junáka v roce 1950. Podruhé, pak už jako dospělák si oblékl skautskou košili v roce 1968 až 1970. Dobře si ho pamatuju z Dynčáku 1970, kde využíval svou velkou zálibu ve fotografování a natáčení filmů na osmičkovou kameru. Naprostá většina foto a filmové dokumentace z tohoto období na vsetínském středisku pochází od něj. Třetí etapou jeho skautování byla obnova po roce 1989. Společně s ostatními oldskauty oddílu Portáši se zasloužil o tuto obnovu a o podporu nás (v té době) mladých, kteří jsme postupně přebírali vedení střediska a vedli oddíly. Dnes už jen pamětníci té doby ví, jak byla toto podpora pro nás a další bytí střediska důležitá. A zase neopomněl využívat své fotografické dovednosti k dokumentování naší činnosti a k propagaci ve skautském i jiném tisku. Nesmím také zapomenou na jeho účast ve Skautské paměti, kde společně s ostatními Portáši se snažili zdokumentovat naši několikrát násilně přerušenou historii. Laďa nebyl ten, který by nějak, na první pohled „vyčníval“. Nevedl žádný oddíl, nepřednášel žádnou skautskou specializaci, spíš byl v pozadí s tím, že byl vždy mezi těmi, kteří v rámci svých schopností byl ochoten podat pomocnou ruku. On byl takový PRAKTIKUJÍCÍ SKAUT. Málo se o něm např. ví, že po převratu, sám od sebe, denně chodil na Žambošku a do polesí nad Janišov, sbíral tam odpadky, které snášel dolů do kontejnerů ve městě. Nebo, že vzal vlastní barvu a natřel (v té době starý a grafity počmáraný) podchod na Trávníky. Takový byl skaut Laďa Vévoda.
Díky za vše, díky za to, že jsi takový byl. Pajtáš“
 
To, že jsem se jako tehdejší vůdce TOM Lvíčata v prosinci 1989 rozhodl přirozeně s oddílem přejít do obnoveného JUNÁKA, je Laďova (a Tanova) zásluha – mezi tehdejšími „strážci plamene“ zastávali umírněný postoj, který byl pro mne osobně rozhodující.
Když jsme s LVÍČATY – 4. chlapeckým oddílem vsetínského JUNÁKA v roce 1990 šili tee-pee „na kšeft“ (ze zisku za 3 prodané „týpka“ jsme nakoupili materiál na 1 týpko pro oddíl – a v roce 1993 jsme tábořili ve třinácti indiánských stanech), ze zbytků celtoviny jsme si ušili oddílové „lodičky“ podle Laďovy poválečné fotografie. Zřejmě to tehdy byl s těmi lodičkami jeho nápad, který podpořil informací, že se po válce lodičky ke skautskému kroji nosily, a doprovodil jej svojí fotkou. 
Jsem neskutečně rád, že se nám s Pajtášem podařilo před časem Laďu vyzpovídat pro potřeby PŘÍBĚHU SKAUTINGU NA VALAŠSKU. Dějiny tvoří nenápadní mužové pevných charakterů – to je pro mne osobně poselství Laďovy životní pouti.
 
Neoficiální parte:

Finální Laďovo parte:

Na přání rodiny jsme s sebou nikdo kytku nenesli. Kostel byl téměř plný a z naší „devadesátkové“ party tehdeších vůdců oddílů, jsme se na Laďově pohřbu potkali: Roman, Anička, Smerf, Liba, Pajtáš, Daloš a já. Z oddílu, kterého po roce 1970 převedli Ota Švec a Laďa Vévoda do loutkového spolku Kohůtek, jsem zaregistroval i Květu Čechovou (Kikininu maminku).

Skautskou večerku jsem dnes slyšel na kostelní varhany hrát prvně – byla pro mne stejně silným momentem jako řeč Laďovy dcery, která už z podstaty zněla osobněji než ta obecněji pojatá od pana faráře. A taky jsem si při kondolování nemohl nevšimnout kovového skautského slibového odznaku připnutého na šatech vnoučat i Laďovy dcery Martiny.

Při špičkování vedle kostela si uvědomuji, že i když (podle Pajtáša) stárnou naše děti, ne my, se nebezpečně často začínáme potkávat na pohřbech.

Po smutečním obřadu odvážím na Pajtášův pokyn ze Skautského domu bednu časopisů, kterým hrozí sběr a tepelnou izolaci do vojenského stanu, které je souzen kontejner (ale na táboře ŠESTKY se může použít na tradiční indiánskou potní chýši). Na hřebeni kateřinických pasek, u našeho domu už je připravený Myšák s báglem a Kája s Nikem bez báglů. Všichni nasedají do auta a já to obracím zpátky na Vsetín – Myšáka vysazuju v Ratiboři na autobusové zastávce, kde nají se ŠESTKOU sraz na společnou třídenní výpravu s hověžským skautským oddílem – jedou na střediskovou chalupu Bařinka

S Kájou a Nikem jedeme před vsetínskou městskou knihovnu, kde je shromaždiště pro městskou hru TADY MOHOU BÝT RYCHLÉ ŠÍPY .

Za touhle hrou stojí Skautská nadace Jaroslava Foglara, která má své kořeny ve vsetínské Nadaci FONS – to jen abych naznačil širší souvislosti : -) Na Vsetíně hru skvěle zorganizovaly Pája a Fantík. Pokud by se tahle akce nekryla s dříve naplánovanými výpravami (díky našemu Myšákovi jsem zaregistroval společnou výpravu dvou nejpočetnějších oddílů vsetínského střediska – Kateřinic a Hovězí), byla by i tak početná účast ještě větší. Tak zde byli, mimo vsetínských, alespoň ti mladší z hověžského a kateřinického oddílu. Celkem tipuji kolem osmdesáti účastníků – ale holky to mají asi spočítáno přesně.

Je přirozené, že možná většina přítomných dětí toho o Rychlých šípech neví tolik jako generace našich rodičů, kteří tyhle příběhy hltali po válce, nebo my, kteří jsme je v době kdy už opět nesměly vycházet, slýchávali předčítané od svých otců a matek. Fakt ale je, že jsem se i já snažil u svých biologických i přijatých dětí o podobnou „osvětu“ jako se snažil můj tatínek v době, když jsem ještě neuměl číst a opakovaně mi předčítal jednotlivá políčka komiksu. Za čas jsem některá z nich znal nazpaměť a mohl jsem protestovat, když je nečetl přesně tak, jak je Jan Fischer nebo Marko Čermák do bublinek napsali. 

Jako perličku si dovolím připomenout, že dlouho po smrti Jaroslava Foglara, Marko Čermák odmítal kreslit postavičky Rychlých šípů do jiných komiksů, které nenapsal Jestřáb (J.F.). Pokud mne paměť neklame, prvně použil postavičky RŠ v „nefoglarovském“ komiksu (předposlední políčko)  HELP – ZACHRAŇ A ZVÍTĚZÍŠ, mega terénní hry, kterou pořádá kateřinická ŠESTKA. A neznalé si dovoluji upozornit, že ve čtvrtém políčku od konce jsem zmíněn i já : -) Myslím si, že by můj tatínek měl radost.  

Dnešní povedená městská hra ve vsetínském provedení je dílem Fantíka a Páji – veliký dík za energii, kterou tomu věnovaly. Myslím si, že reakce děcek při závěrečném vyhodnocení hovořily přesvědčivě.

Cestou ze Vsetína domů mi Kája i Nik sdělovali své bezprostřední dojmy, a přiznám se, že i já cítil radost  – před spaním třikrát společně přečtené všechny příběhy Rychlých šípů zřejmě nebyl ztracený čas : -)

Sestříhané video (4:41):

Nesestříhaná verze (11 minut):

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *