by
on
under
Permalink

7.-8.3.2020 – Velká Fatra

(Dazul) Čím jsem starší, tím víc pozoruji na svých vrstevnících, že „papučovatí“. Jedno společenství mých kamarádů si tento fakt dokonce vetklo do svého názvu (ano, opravdu tím myslím OS TŮLAVÉ PAPUČE) : -) Nebudu tady sebeklamně vykreslovat žádnou potěmkinovu vesnici a rovnou přiznám, že mne se to týká také. Do reality to usazuje Hanička, Murzílkova žena, když mu občas říká „Podívej se do občanky“. A lidi s doktorátem mívají nezřídka pravdu : -) Přes tento fakt a další objektivní i subjektivní výmluvy typu povinnosti, zdraví, fyzička, … se snažím svůj index „papučovatění“ nezvyšovat a mimo jiné roční penzum dvou nocí na sněhu nesnižovat.  I za cenu toho, že vyrazím sám jako předminulý výživný víkend.

Dnes ale vyráží i Murza, zřejmě si spočítal, že to bude pro něj výhodnější, než aby putoval po mých stopách v rámci záchranné mise. Přesto mám skvělý pocit. Nenechávám se vyprovokovat Murzílkovým svižným tempem, které si udržuje i ve stoupání. Se slovy, které občas slyší, občas taky ne, že tohle je odpočinková, nikoliv prověřovací akce, zastavuju, pořizuju pár fotek či videozáběrů, oddychuju a odpočívám. V našem věku už to není o výkonech, ale pouze o vytrvalosti. Backcountry běžky s tuleními pásy zatím nesu připevněné na báglu, stejně tak jako Murza pořád nese sněžnice. Sníh je většinou dostatečně tvrdý a nepropadá se. Z Vyšné Revúce (715 mnm) postupujeme Zelenou dolinou po žluté značce, která nás dovede skoro až na hřeben k opuštěné prastaré kolibě (1285 mnm), kde je povoleno i bivakovat, na Chyžky (1310 mnm).

To s tím bivakováním zmiňuju proto, že den před odjezdem na dnešní zimní Velkou Fatru dorazil ROVERSKÝ KMEN č. 113 (23.ročník), kde na stranách 34-35 je velmi dobrý článek TÁBOŘENÍ V ČESKU A NA SLOVENSKU BEZ OBAV z pera Šárky Porvichové – Šťovíka. Mimo jiné tam zasvěceně píše i to, že „Na Slovensku je tedy tolerance vůči bivakování menší než u nás.“ Tím, se právně (nikoliv lidsky) vysvětluje extempore, které jsem popisoval před třemi lety v článečku ZÁVAN STARÝCH ČASŮ – AŽ JSEM SE OROSIL : -( Dnes, pod vlivem nově získané informace i výsledků slovenských parlamentních voleb (než setrvačný úřednický šiml změní směr (změní-li jej), bude chvíli trvat), jsem rozhodnut přísně se držet všech zákonů, nařízení, vyhlášek, předpisů, které znám a o kterých vím. Vím, že neznalost zákona neomlouvá i to, že jakýkoliv zákon lze tvarovat dle potřeby i zralého názoru neúplatných soudců a nejvyšších vykladačů, ale vědom si tohoto každodenního rizika, přesto vyslyšuji volání hor a vyrážím.  Murza má navíc ve svých výcvicích i dost studentů právníků (mnozí jsou prý i lidsky slušní), takže když v tom (v případě neúmyslného provinění) budeme dva, bude mít taky motivaci najít s pomocíi těch „zlatoústých“ akceptovatelné argumenty a obhájit nás : -) A hlavně – Irča naplánovala svoji operaci tak, abych mohl dnešní potulku po Velké Fatře stihnout!

Naposledy jsem byl v „salaši“ pod Chyžkama zřejmě s Irčou před 11 lety, od té doby jsem ji míjel, protože se při klasickém putování po hřebenovce musí k vůli návštěvě „salaše“ ztratit 30 výškových metrů (cca čtvrt kilometru vzdušnou čarou), což je při plné výstroji a výzbroji nepominutelný fakt. Přesto se „salaš“ nijak nezměnila. Tady na horách plyne čas úplně jinak. Tak nějak opravdověji. Vím, že to je zřejmě nesmysl, ale já to přesto tak cítím. Nevylučuju, že to je jakási forma sebeklamu, nicméně mi to vyhovuje. Je úžasné, jak se mi i po těch letech vybavují nepodstatné detaily. Třeba to, jak bylo tehdy ne úplně přívětivo, Irča už moc nemohla a tak jsme se rozhodli v „salaši“ přenocovat i když bylo jen pár hodin po poledni. Dokonce jsme roztáhli i spacáky. Ale pak nám přišlo škoda proležet zbytek bílého dne, spacák jsme sbalili a vydali se ústupovou cestou dolů – přesně tudy, kudy jsme dnes s Murzou stoupali nahoru. Vůbec mi to nevadilo, protože jsem byl tehdy šťastný, že i po cca dvaceti letech manželství byla Irča ochotná jít se mnou s vidunou záhrabu ve sněhu.   

Využíváme závětří „salaše“ a připravujeme na vařiči teplý oběd. Dnes je v režii Murzi – od svého vietnamského studenta má skvělé vietnamské nudlové polévky s opravdovým hovězím masem, které jsem doposud neochutnal. Pro naši akci naprosto dokonalé. Ihned přes Murzílka objednávám 50 kousků, abychom měli zásobu i na naši tradiční rodinnou plavbu v Polsku. Samozřejmě dodávám, že už mi dochází skvělé balíčky BDP (bojové dávky potravin) : -)

Ze závětří „salaše“ se vydáváme o 271 výškových metrů dál. Na Ploskou (1532 mnm) to je sice jen necelé dva kiláky, ale i tak patří tento úsek k těm legendárním. Vždycky když se ploužím neskutečně pomalu nahoru, připadám si jako bych vynášel svou tunu na Čilkutský průsmyk. Přesto tady už Murzílkovi stíhám. Tulení pásy mají proti sněžnicím navrch.

Docela mne překvapuje kolik lidí potkáváme v protisměru – tradičně většinou Češi. Ale všichni jsou o poznání s menším báglem, protože nepočítají s nocí na sněhu. My jsme o to víc zase svobodnější.  Budeme rádi, když se do tmy dostaneme k útulni Limba pod Rakytovem, ale když to nestihneme, vůbec nic se neděje. Přespíme ve svých žďárských pytlích kousek vedle turistické značky. Snad by to v takém případě byla polehčující okolnost.  

Murza jde tuhle trasu prvně a tak musí absolvovat nezbytné překvapení, jako každý. Traverz kolem Čierneho kameňa je dlouhý, ale traverz kolem Rakytova je ještě delší. Vše s výraznou zátěží na jednu nohu. Na běžkách to je podobné jako na sněžnicích, ale proti Murzílkovi mám tu výhodu, že jsem tyhle traverzy absolvoval minimálně dvacetkrát. Pokaždé jsem si říkal, že se takhle lopotím naposledy, ale stačí pouhých 365 dnů, abych své předsevzetí změnil.    

Když sedím na báglu pod Severným Rakytovským sedlom, je mi mého parťáka trošku líto. Na běžkách jsem získal čtvrt až půlhodinový náskok a můžu tady odpočívat, zatímco se Murza pajdá a jeho levá noha, potažmo koleno, dostávají seriózní záhul. Uklidňuju se tím, že je přece jen o deset let mladší, trénovanější, zocelenější z misí v Afganistánu a Iráku, zdravější a výkonnější. Ale stejně bych s ním v tuto chvíli neměnil. Zkouším mu zavolat, abych si ověřil, že je OK, ale tahle strana hřebene je bez signálu. Když nedorazí do 10 minut, vydám se mu naproti. Jak ho znám, činil by na mém místě stejně tak. Uff! Nemusím vyrážet na záchrannou misi – slyším šouravé zvuky pohybu na sněhu. Jsem si 100% jistý, že je to můj parťák Murzílek. Ani netuší jakou mi právě způsobil radost. 

Nahoru do Severného Rakytovského sedla (1405 mnm) to je jen cca 50 výškových metrů. Ale ten stoupák stojí za to. Nepamatuju si, že bych tudy kdy šel. Takže i pro mne to je premiéra.  Přes větrné  zachmuřené počasí na mne hřeben se skalisky i rovinkou jako stvořenou pro nouzové přenocování, působí romanticky. Rozhodně nelituju, že jsem se zde plahočil. Tipuju, že se zde určitě ještě podívám. V létě musí tohle místo vypadat ještě pěkněji. Za pár let tu určitě vytáhnu děcka.

Sestup k útulni Limba vypadá na mapě rozhodně pohodověji, než si jej právě  odžívám já. Prudký svah Murza bez sněžnic zvládá mnohem lépe než já. Jsem odsouzen k dlouhým traverzovitým sjezdům v převážně vyfoukaném a zmzlém svahu, který má v několika úsecích kolem 60 stupňů. Když uklouznu, zastavím se až o pár set metrů níže o vzrostlé smrky, s pravděpodobností několika zlomenin. Zažil jsem podobnou situaci mnohokrát, přesto pořád nedokážu zachovat adekvátní klid. Bágl na zádech mi v tuto chvíli připadá jako těžký handicap. Ještě že mají mé běžky ocelové hrany. Přes kritický úsek nejedu, ale pomalu a rozvážně kráčím s důrazem na kvalitní zaseknutí hrany lyže do zmrzlého a vyfoukaného sněhu.      

Na hranici smrkového lesa se dostávám do klidu. Svah tu je mírnější a při uklouznutí se zastavím o 2-3 metry níž a tudíž bez následků. Ještě 100 výškových metrů a měli bychom dorazit k útulni Limba. Od poutníků z protisměru už víme, že je plná a tamní chatár má raději, když nocleh nahlásíme dopředu. Dodnes jsem nevěděl, že „útulňa“ Limba není jako třeba Ramža v Nízkých Tatrách, ale zpoplatněná jako útulňa pod sedlom Ďurkovej o pár desítek kilometrů vedle Ramži. Murzílek i já víme, že musíme postupovat dál, dokud je světlo. A tak sestupujeme dalších 400 výškových metrů do Teplé doliny. Rezignujeme na předsevzetí, že 100% dodržíme všechny předpisy, zákony, nařízení, … Tak nějak si říkáme, že naše zdraví je přednější.  

Murza navrhuje, že bychom mohli dojít až k autu a jet k němu domů, dát si saunu a víno. Jenže rychlým výpočtem mi vychází, že k autu máme minimálně 4 hodiny chůze, pak další minimálně 3 hodiny autem k Murzovi a to za předpokladu, že nebude žádný problém. Živě se mi vybavuje přechod Velké Fatry roce 2013 s komplikacemi a nabouraným autem. Odůvodňuju tím svému parťákovi, proč si myslím, že bude lepší přespat raději kousek vedle cesty v Tiché dolině.

Vytipovaný přístřešek u potoka je rozbořený a tak pokračujeme dále až k seníku, kde se zdá, že moc nenasněží. Stopy zvěře ve sněhu žádné, takže těch pár hodin co tu přespíme snad nezpůsobí žádnou škodu. 

Proti noci na Malé Fatře před 14 dny je tohle luxusní „interhotel čutora“. Naposledy jsem spal v seníku před 30 lety při povoleném hledání a tipování skautských tábořišť ve Vojenském výcvikovém prostoru Libavá, shodou okolností také s Murzílkem v roverském věku : -)

Roztažení karimatek a spacáků je pro nás rutina, stejně tak jako příprava večeře. Ohřívám hotová jídla z hnědého vojenského balíčku Bojové dávky potravin – Kuřecí na smetaně a Zadělávané zelené fazolky s vepřovým. Murza ohrnuje nos, protože je toho přejezený, ale mně to chutná. 

Dneska si můj parťák několikrát stěžoval na to, že on má aspoň o 10 kg těžší bágl než já a že neví proč tomu tak je. Když ze svého báglu vytahuje dobře vychlazenou sedmičku vína ve skle, málem mně trefí šlak. Komentuju to slovy „ty si magor non plus ultra“, ale doušek (a pak několik dalších) hodně dobrého Chardonnay ročník 2017 si dopřávám. Koštujeme jako barbaři přímo z láhve, ale je to fantastický chuťový zážitek. A ten je navíc umocněn zjištěním z jakéhože vinařství tahle dobrota pochází. Víno JAKUBÍK. Slon (bývalá rádkyně Žab) nebo její ségra  Šáša mi kdysi říkaly, že si jejich taťka pořídil vinařství či si nechává dělat víno pod svou značkou. Ale že jejich víno fakt tak dobré, jsem netušil. A jsem si téměř jistý, že žádná láhev z vinařství Jakubík neabsolvovala takovouto cestu a nebyla vychutnána v takových podmínkách : -) Lepší tečku za dnešním dnem bych fakt nedokázal vymyslet. Na to musím jezdit s Murzílkem.

V noci jsme do sebe s Murzou střídavě strkali, podle intenzity chrápání (já se neslyšel a Murza sám sebe taky ne). Já se vyspal do růžova, můj parťák prý ne. Z toho jsem usoudil, že včerejší únavu a neskutečný záhul jen profesionálně hrál. Je to s podivem, ale i při svých zkušenostech a věku se pořád dokážu nechat napálit.      

Po snídani a důkladném úklidu nocležiště nasazuju běžky a sjíždím v patách za Murzílkem. K našemu překvapení je 100 metrů pod seníkem lesácká chata, o které jsme v noci neměli nejmenší potuchy. Vedle ní visí dvě vyvržené lišky, takže i když nikoho nevidíme, není opuštěná. 

S ubývajícími metry k hlavní cestě jsou stopy civilizace viditelnější, přesto je tohle údolí nádherné. Skály i prudký potok s vodopády nás okouzlují. Nezávisle na sobě si ukazujeme místa, kde by se nám líbil tábor. V tomto jsme oba stejně postižení : -) A že tam takových kouzelných míst, kde nikdy skautský tábor stát nebude, je.

Na rozcestí Háj před Teplou dolinou se rozdělujeme. Murzílek zůstává pod smrkem u našich báglů a já se vydávám nahoru do Liptovské Revúce, kde jsem včera zaparkoval Land Rovera. Mělo by to být 4-5 km, takže skoro hodinku svižné chůze, pokud někoho nestopnu. 

Proti mně už jede sedmé auto a mým směrem pořád nic. Kilometr už mám tutově za sebou. Ale šlapání po asfaltu není žádná romantika, takže když mi zastavuje první auto, jsem nadšen. Mladý řidič jede lyžovat, ale když vidí svahy zelené, tuší, že si tu nezalyžuje. Přesto mne nezištně veze ještě kilometry dál, až k mému autu. Na Slovensku se mi stopuje několikanásobně lépe než u nás v Česku. Nejen pro tuhle dlouholetou zkušenost mám bratry Slováky nejraději ze všech : -)      

Převlékám se a přezouvám, startuju, zastavuju u Murzílka, nakládáme bágly, sněžnice a lyže, uháníme k domovu … Tohle byl další velmi povedený a šťastný víkend!

 

NESESTŘÍHANÉ (6:42 min) VIDEO:

Fotogalerie z této akce:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *