by
on
under
Permalink

22.-23.2.2020 – Malá Fatra opět jinak

(Dazul) Stojím pod osmatřicetimetrovým vodopádem v Národní přírodní rezervaci Šútovská dolina. Odpočívám, spravuju umělohmotnou přezku na svých letitých backcountry lyžácích alpine. Na akcích jako je ta dnešní jsou pro svou univerzálnost k nezaplacení. Do této chvíle jsem v nich šel po vyšlapané turistické stezce jako v zimních botách. Plastovo-goretexový skelet spolehlivě zabraňuje promočení zvenčí a zateplená vystýlka velmi dobře chrání proti chladu.  

Vodopád není zamrzlý, jak už poslední léta bývá tradicí a tak jen s nostalgií vzpomínám, jak jsem na něm trénoval lezení v ledu před expedicí na Pamír, či na výukové lezení se vsetínskými a později kateřinickými rovery. Ještě jsem lezecké mačky do ledu i „ledavruty“ nevyhodil, ale „pticu“ i cepín vyměněný na Kavkaze za ručně šitý spacák a bágl, jsem už někde pozbyl. Naštěstí mám přátelé a kamarády, kteří nezbytné chybějící cajky zapůjčí, až zase někdy bude na pár dnů z vodopádu ledopád.

Cestu k hřebenu starou turistickou značkou dneska s lítostí zavrhuju, protože bych se suchý přes kaňon nedokázal dostat a úsek s chybějícími řetězy sám s báglem nepřelezu. Ve dvou si bágly přes kritický úsek můžeme podat, ale v jednom to není reálné ani s lanem. Takže to vezmu kolem Mojžíšových pramenů. Zespodu nahoru deska půjdu tenhle krpál asi prvně. Pokud mne má chabá paměť neklame, párkrát jsem tudy pouze sestupoval. A i to byl silný zážitek, když nás zasněžená stezka falešně svedla do kaňonu zasněženého potoka.

Ukazatel na turistickém rozcestníku informuje, že od vodopádu (765 mnm) to je po modré značce k Mojžíšovým pramenům (1140 mnm) rovných 90 minut. Trpce se usměju a koriguju napsaný údaj dovětkem „možná v létě, za suchého počasí, nalehko a v dobré kondici“. Protože ani jedna z podmínek dnes neplatí, odhaduju dnešní výstup minimálně na dvojnásobek až trojnásobek času.

Své backcountry bežky s tuleními pásy a ocelovými hranami mám zatím ještě pořád připevněné na báglu, protože nástup je docela zprudka. Prvních cca 50 výškových metrů v tomhle terénu bych měl problém s lyžemi i traverzovat. Navíc přede mnou tu někdo před pár dny už stoupal, takže se mi do třiceti až čtyřiceticentimetrových stop kladou moje chodidla docela pohodlně. Pár výškových metrů nad vodopádem svah trošku mírní a odhaduju sklon na cca 45 stupňů. Tady už běžky nasadit půjde. Činím tak a stoupám místy rovně nahoru, ale většinou traverzovitě svahem nahoru. Sníh je sypký a i běžka se v něm cca 30 centimetrů boří, ale nepodkluzuje. Stromy kolem jsou zatím směska buku a habru. Leckteré toho pamatují hodně. Většina těch stromů ještě pamatuje gardisty. Stoupám pomalu, často odpočívám, mám dnes spoustu času. Nemám natvrdo naplánované místo, kde budu nocovat, takže mi je jedno zda se natáhnu u bývalé salaše nad Mojžíšovyma pramenama, nebo až kousek pod hřebenem u kamene, kousek od Kopisté. Tam jsem před pár lety zažil spolu s Pípou jeden z nejkrásnějších zimních východů slunce. Tahle volnost osvobozuje a nenutí mne nijak chvátat. Čím jsem starší, tím mi to více vyhovuje.    

Asi v 1000 metrech jsou buky a habry plynule vystřídány pevnými fatranskými smrky. Působí na mne i v zimě příjemněji než „tvrdé“ dřevo. Snad je to těmi věčně zelenými jehličnatými větvemi, které dokáží i na sněhu posloužit místo karimatky, jak se o tom ještě za Spídyho života přesvědčila na společném zimování Baxina.

Dole jsem si říkal, že poobědvám až nahoře, nad pásmem stromů a kosodřeviny, ale nějak se mi ten líný výstup protahuje a tak nakonec obědvám v 1100 metrech, asi 75 výškových metrů pod Mojžíšovými prameny. Ke Kopiské (1425 mnm), kde čím dál více uvažuju letošní bivak nebo záhrab, mi chybí ještě poctivých 300 výškových metrů.

Vyfoukaný sníh tvoří úžasné útvary až je mi líto jich pár nezachytit na fotomobil, i když vím, že výsledkem bude nutně jen zlomek toho, co skutečně vidím. A až se na to někdo podívá, bude si asi klepat na čelo, proč že to ten Dazul fotil.

Ve výšce 1170 mnm vidím průzorem mezi smrky na úpatí Stohu špičku Velkého Rozsutce. Už se těším na ten pohled z hřebene. To bude zapadat slunko a skaliska mají v kontrastu se sněhem nádherně zlatavou barvu. Pokud tedy dneska nějaký západ slunka bude vidět. Tyhle hory umí překvapit dost nepředvídatelně.   

Ve 1220 metrech překračuju zasněžený potok nad Mojžíšovyma pramenama. Je kolem 15:30 a konečně jsem na signálu. Volám proto Scampovi, protože dnes má 88. narozeniny. Desetiminutový hovor využívám nejenom k blahopřání, vyzvědění novinek, ale taky odpočinku : -) Scamp je pro mne nepominutelná osobnost, které vděčím za mnohé. Děkuju Pánu, že mám tu čest se s ním potkávat a že jej mohu považovat za spřízněnou a blízkou duši. Jeho téměř každodenní mailové reporty a odkazy na zdánlivě nepodstatné události nejen v politice, mi pomáhají neztratit směr s turbolentním dění a změně hodnot, kterou kolem sebe vnímám. Po Zetovi to je můj nejstarší skautský bratr, kterého relativně dobře znám, v mnohém mne pozitivně ovlivnil. Bez tohoto telefonátu by dnešní potulka nebyla úplná. 

Pokračuju krátkým traverzem do pásma nad smrky a kosodřevinu. Křup – levá běžka se propadla do jakési zasněžené nory. Jsem jednou nohou ve sněhu skoro po rozkrok. První, co mne napadá, je obava aby to nebyl medvědí brloh. Z posledních dvaceti let si pamatuju, že jsme viděli v tento čas čerstvé medvědí stopy (jedenkrát i s mládětem) cca 600 metrů na sever odsud a cca 1,5 km na jih. Takže zimoviště fatranského grizlyho není vyloučeno ani tady. Ale uklidňuju se, že jsem kousek od normálně značené cesty a huňáč přece není tak blbý, aby nocoval zrovna tady. A mám pravdu. Podobným zkoumáním toho, co je v díře vidět, konstatuju, že tu medvěd není. Trošku s obtížemi běžku vyprošťuju a pokračuju v původním směru.

Tady už docela fouká. Nad vyfoukaným obzorem jsou vidět divoké sněhové spirály a vlny, nepravidelně svištící támhle a za chvíli o pár metrů vedle. Nasazuju kapuci své Sherpa bundy, nejteplejší a nejlepší části mého oblečení, které jsem kdy vlastnil. Zatím nikdy nezklamala. Koneckonců je to dárek od mé ženy. Nápory větru cítím, chlad nikoliv. A tak bez obav stoupám výš. 

Od auta jsem vyrazil po 9:00, u vodopádu byl v 10:30, obědval ve 13:00 a u „kamene“ jsem odhadem až po 17:00. Odhazuju sníh u „kamene“ ve 1450 m. Začal jsem ve 475 mnm, takže jsem po 8 hodinách nastoupal skoro kilometr. Žádný sportovní výkon hodný obdivu to rozhodně není, ale jsem na něj přesto hrdý. Hrdý na to, že jsem to nevzdal. Podle stop tady nahoru v poslední době nikdo nevystoupal. Vzhledem k povětrnostním podmínkám, které tu panují, se tomu vůbec nedivím.

Na záhrab je málo sněhu (asi 60cm). Navíc je sníh hodně sypký, takže nemám šanci naházet a uplácat hromadu, ve které bych si bezpečnou díru vyhrabal. Více než polovina sněhu, který vyhodím na okraj svého hrobečku, je zesilujícím větrem rozptýlena a odváta kolem dokola. Původně jsem myslel, že odházím sněžnou lopatou místečko na spaní hned u kamene, kde jsme bivakovali s Pípou, ale vítr je dnes několikanásobně silnější a ať si stoupnu za kámen z kterékoliv strany, nikde ani náznak závětří : -(. Začíná mi docházet, že to dnes nebude žádná sranda. Vyhazuju si hrobeček kolmo na nejčastější nárazy větru, mám představu, že z tyček a lyží udělám konstrukci šikmé střechy, přehodím přes ni tropiko, konce zatlačím do sněhu a navíc ještě zatížím dalším naházeným sněhem. Když na to nafouká dostatek sněhu, mohl bych si vytvořit příjemný sněhový tunel. Jednou se mi to tak povedlo. 

Mezitím se začíná stmívat a mlha, či spíše větrná sněhová stěna houstnout. Uvědomuji si, že jsem toho dnes moc nenafotil ani nenatočil. Ty nejhezčí záběry mi utekly jen díky mé lenosti, přespřílišné opatrnosti a obavy z omrznutí prstů. Docela bych ocenil kdybych mohl v pohodlí domova zpětně stahovat libovolné sekvence tak, jak jsem je viděl svýma očima. A google brýle nejsou v tomto směru to pravé : -( 

Cítím, jak mi ruce opravdu omrzají. Do zadní, otevřené kapsy kalhot mi neustále fouká nový a nový sníh. Abych jej mohl z kapsy dostat, musím sundat rukavici. Za dvě minuty můžu nafoukaný sníh vytahovat znovu – a to jsem si zmrzlé prsty nestačil zahřát. Pokud sníh nevytáhnu, pomalu jej budu roztápět svým tělesným teplem a budu mít mokrý zadek. Chvíli zvažuju, že bych se ještě pokusil přesunout aspoň o sto výškových metrů níže, kde určitě nefouká tak intenzivně, ale přes sněhovou fujavici není nic vidět a kdybych se vydal dolů k Mojžíšovým pramenům, je tam pár skalních srázů ze kterých bych nechtěl spadnout. K chatě pod Chlebom to mám vzdušnou čarou sice jen něco přes kilometr, ale pokud bych se dostal do sněhové trhliny, mohlo by to skončit s podobnými následky jako pád ze skaliska. Dokud se vítr alespoň trošku neutiší, bude nejbezpečnější zalehnout tady. 

Na jídlo sice myslím, ale neumrznutí je přednější. Navíc je dnes taková sibérie, že ať bych postavil vařič na jakékoliv místo, vítr by jej uhasil. Tohle jsem ještě nezažil, Kdyby se mi podařilo udělat solidní záhrab, v tom nejzašším koutě bych udělal teplé jídlo. Takto se bez něj budu muset obejít. Naposledy jsem jedl kolem jedné odpoledne, takže hlad není až tak nepříjemný. Dopřávám si jen dva doušky polozmrzlé minerálky a ještě před zalezením do spacáku čůrám. Vím, že to je na hodně hodin naposledy, protože pak bude vylezení ze zahřátého brlohu o život.

Každé sundání rukavice je hodně nepříjemné, ale potřebuju do spacáku vhodit sáček s powerbankou na nabití mobilu. Až se trošku zahřeju, pošlu info, kde spím – dělám to tak pravidelně, když se potuluju sám. Je to takový rádoby bezpečnostní prvek, který může v krizové situaci zachránit kejhák. Tady u „kamene“ už signál minule byl, mám tedy oprávněný důvod k naději, že bude i dnes. 

Normálně při nocování v záhrabu lezu do spacáku ve spodkách, ponožkách a tričku, protože kalhoty i bunda jsou obvykle oblepeny vrstvou ledu, která by mi ve spacáku roztála. Nechávám přes noc tyto části oděvu v báglu nebo mezi spacákem a žďárákem, aby se led trošku roztopil. Hodinku před vylezením ze spacáku dám vše, včetně bot, dovnitř spacího pytle, abych led roztopil a vše aspoň trochu nahřál. Líp se do toho leze. A mokrý spacák ráno nevadí, a protože mezi mokrou věc a své tělo dávám ještě něco suchého, co už nebudu oblékat, nejsem od těch tajících bod a kalhot mokrý. Většinou takhle bivakuju jen jednu noc, takže druhý večer se už spacák a další navlhlé věci suší doma. Jako spolehlivé kalhoty se mi na tyhle akce osvědčily montérky „engelbert stratuss“, které v pořizovací ceně přes dva litry nepatří k nejlevnějším, ale fakt vydrží (díky Zdendášu a Míšo za svělý vánoční dárek :-) ). Při mém posledním pokusu o Matternhorn se osvědčily. Ale jsou to především montérky, až pak outdoorové kalhoty a dnes se brutálně projevil detail, o kterém sice od Matternhornu vím, ale nevyřešil jsem jej a nyní se mi téměř krutě vymstí. Zadní kapsa (i jedna z bočních kapes) je otevřená, nedá se zapnout ani na druk ani na suchý zip. A v téhle fujavici, ke které se z bezpečnostních důvodů točím zády, se mi během chvilky obě kapsy plní sněhem, jak už jsem psal. Kapsy se mi nikdy nepodaří zcela vyprázdnit. Navíc je část kalhot pokryta ledem, který nelze oklepat. Nejpohodlnější by bylo zalézt do spacáku, který už mám spolu a nafukovací karimatkou zasunutý do žďáráku, v botách, kalhortách a bundě. Jenže do půl hodiny mi to roztaje a vnitřek spacáku minimálně navlhne už před usnutím a v mokrém toho moc nenaspím. Rozhoduju se bleskově – co nejrychleji sundám rukavice, dám je do báglu, rozepnu a sundám kalhoty, rychle zalezu do spacáku a pak ty kalhoty dám mezi spacák a žďárák. Ráno zvolím postup jako vždycky. 

Jenže – dábel je vždycky ukrytý v nedomyšleném detailu! Sedám na bágl, abych si mohl vyzout boty. Levou už mám vyzutou. Kde mám položit chodidlo v suché ponožce? Rychle otvírám žďárák a strkám nohu do spacáku. Ruce zase omrzají a fakt nemám už sílu strčit oledovatělou botu mezi  žďárák a spacák. Tedy zkouším to, ale nedaří se mi ji tam zastrčit díky zesílenému větru, mizerným světelným podmínkám a chladu blížícímu se totální krizi. Pokládám ji, ale spíše upouším, na sníh. Vítr ji posunuje o dvacet čísel dál ode mne. V zoufalosti ji posledním pohybem ruky zatloukám so sněhu, abych o ní nepřišel. Pak už strkám ruce do klína a zahřívám je. Do spacáku mi fouká sníh i když je mezera mezi nohou a přiškrceným otvorem maximálně pěticentimetrová. Vím, že bych měl mezeru nějak utěsnit, ale ruce zatím ještě pořád neposlouchají a nasávají náznaky tepla. Právě mi konečně dochází, že tohle už není žádná moje „prověřovací akce“ ale někde se to zlomilo v regulerní boj o zdraví, možná i o život. Opět jsem pozbyl pokory! Kdy už mi dojde, že nad horami nemůžu nikdy vyhrát. Dosavadní pomyslná vítezství byly jen zrádnými a šálivými vrtochami Kavkazu, Alp, Pamiru, Tater,  … „Jak si starý, tak si blý“ říkám si životní moudrost své maminky. Pokud tohle zvládnu, budu zase pokorný. Fakt. S velkým sebezapřením sundávám i druhou botu, strkám i pravou nohu do spacáku, čímž se mezera ještě zvěšuje a návěj sněhu ve spacáku nabývá objemu. Rychle si stoupám, servávám ze sebe kalhoty a soukám se do spacáku, sníh nesníh. Na to abych si sundal bundu už nemám síly ani morál. Choulím se do prenatální polohy a zahřívám ruce. Po pár minutách se snažím ze spacáku vyházet tolik sněhu, co dokážu nabrat a co mi bolest v prstech dovolí. Opět musím prsty ohřívat, nechci o ně přijít. A myslím na to, že musím nějak dostat mezi spacák a žďárský pytel zmrzlé kalhoty a boty, aby mi je vítr neodfoukl nebo sníh nepohřbil. Dostávám se k tomu až po další čtvrthodině. Musím. Kalhoty nemůžu ve sněhu nahmatat, boty se mi nedaří vtěsnat do úzké mezery mezi spacák a žďárák. Přiklápím je alespoň báglem, který by mi vítr snad neměl odfouknout, jen zavát.       

Tušení, že tahle noc bude sakramentsky dlouhá se stává jistotou. Sníh ve spacáku taje a vlhkost se každým okamžikem větší. Uklidňuju se, že moje tělo zřejmě vydává dostatečnou teplotu na to, aby vlhkost nasál a spacák alespoň zčásti vysušil. Nepomáhá to. Natáhnout se ze žďáráku ven do batohu pro chleba je v aktuální situaci nadlidský výkon, pokud nechci přijít o prsty na rukou a obohatit vnitřek spacáku o další návěje sněhu. Kolem šesté už jsem zalezený ve spacáku, ale na nějaké velké spaní to moc nevypadá. Střídají se chvilky, kdy mám málo vzduchu a při otevření malé škvírky zase hodně ostře bodajících jehliček sněhu. Nevím jaká je předpověď, ale tady ten vítr fučí brutálně. V tuto chvíli netuším, že cca 160 km odsud, kousek od našeho domu, o cca 800 výškových metrů níže než nyní ležím, vítr vyvrátil tři mohutné smrky.   

Promýšlím jak se zachránit s co nejmenšími následky, protože tohle už není stadardní situace jako při desítkách bivaků a záhrabů v posledních třiceti letech. Tady hrozí fatální průser. Uklidňuju se sice, že jsem zřejmě zažil horší věci, kde jsem musel reagovat okamžitě a teď získám zalezením do spacáku čas na to si vše dobře promyslet. Nejedná se o akutní ohrožení. Ale tak úplně přesvědčivý sám vůči sobě nejsem : -(

Vítr je setsakramentsky silný. Neustále se opakujícími nárazy už dostal jeden ukotvený roh tropika ze sněhu. Prostě odvál naházenou hromadu sněhu, která tropiko po třech stranách zatěžovala. Je mi jasné, že je zbytečné se pokoušet roh stříšky znovu kotvit do sněhu a taky, že dřív či později se samovolně uvolní další roh … Netrvá to příliš dlouho. Cítím jak pozvolna zeslabuje tlak sněhu, který zatěžoval moji improvizovanou stříšku a v provisech se přenášel na můj žďárák se spacákem. Dochází mi, že bych měl běžky i tyčky, které jsem použil jako improvizovaný rastr stříšky, zapíchnout co nejvíc do sněhu, aby mi je fujavice nezmarnila. Je mi jasné, že to znamená mrznutí prstů a další kvanta sněhu ve spacáku, ale pro přesun do bezpečného údolí se bez nich neobejdu. Funkční lyže zvyšují moji šanci.

K chatě pod Chlebom to je odsud něco málo přes kilometr, ale dobře si pamatuju, jak jsem se cestou tam před osmi lety propadl do trhliny. To mi tehdy Pípa pomohl ven, jenomže dnes jsem tu sám. Takže budu-li se muset přesunout až se stane mokrý spacák nesnesitelným a zima nepřekonatelná, nepůjdu traverzem k chatě, ale pustím se raději po potoku od Mojžíšových pramenů. Tam ale zase není signál na mobilní telefon pro případ, že by se mi při sestupu něco stalo. Nemůžu nahmatat sáček s powerbankou na dobití mobilu. Po vypnutí bluetooth, wi-fi i mobilních dat mi naposledy zbývalo 7% energie. V téhle kose to do rána nevydrží. Signál na jeden dílek vidím. Volám Pípovi, ten tohle místo zná a je schopen sem trefit, eventuelně v případě potřeby pátrače navést. Volám, ale nikdo to nebere : -( . Zkouším jistotu – Murzílka. Spolu jsme kolem tohoto místa šli, má skvělou orientační schopnost, je z mých kamarádů fyzicky nejzdatnější a nejméně lenivý, zažili jsme toho dost na to, abych si byl naprosto jistý, že v krizovém případě za mnou vyrazí třeba okamžitě a klidně i sám. Stejně jako bych to udělal já pro něj. Murza to taky nebere, ale za chvíli volá zpátky.  Snažím se mu stručně vysvětlit situaci a jsme domluveni na tom, že mu při zahájení sestupu zavolám nebo pošlu zprávu a mám 4 hodny na to, abych se dostal na signál a potvrdil, že jsem OK. Pokud ne, bude konat. Není potřeba, abychom si vysvětlovali, co to „konat“ přesně znamená.   

Mobil je skoro vybitý. Nevyhnu se tomu – musím najít tu powerbanku, kterou jsem si před pár hodinami 100% vhodil do spacáku, ale zatím ji nenahmatal. Musím nabít mobil, abych ráno, nebo za pár hodin, bude-li to nezbytné, dal o sobě vědět. Můj zimní spacák je sám o sobě úzký a to, že mám na sobě i zimní bundu, jej dělá ještě užší. Manipulační prostor je téměř nulový. Až si budu chtít navléct suchou ponožku, ve spacáku to zřejmě nezvládnu. Jsem ochoten si nechat do spacáku zase nafoukat sníh, když budu vědět, kde pro sáček s powerbankou sáhnout. Prohmatávám chodidly, zadkem i rukama každý centimetr vnitřku spacáku, ale bezvýsledně. Po čtvrt hodině to opakuju, po další čtvrt hodině znovu. Usnout se mi stejně nedaří a tak alespoň krátím čas užitečnou aktivitou.  Ve 21:54 se mi daří nahmatat levou částí zadnice něco, co by mohlo být powerbankou. Soukám tam ruku a uzaviratelný igelitový sáček je na světě. Najednou si vybavuju vzpomínku jak jsem v něm nesl skoro litr vody z pramene pod Stohem. Přišel jsem tehdy o plastovou láhev a tenhle uzavíratelný sáček z amerického MRE mi ji překvapivě dokázal nahradit. Dnes už v něm vodu nenosím, ale jako ochranné pouzdro powerbanky proti navlhnutí je pořád dobrý. Okamžitě připojuju mobil k „dobíječce“ a dopřávám si luxusu – zapínám jej. Zjišťuju, že mi poslal zprávu Fanta, který se zítra chystá na skialpech kousek odsud. Volám mu, bere mi to, líčím svojí situaci i odhad počasí na zítřek a domlouvám obdobný postup jako s Murzílkem.

Jsem více v klidu. Sice navlhlý, ale v klidu. Můžu si zavolat o pomoc : -) Hlad moc nemám, ale už se mi chce čůrat. Za to může to vlhké oblečení. Ale situace není pořád ještě tak kritická, abych musel ze spacáku ven. Zvažuju, že bych se taky mohl vyčůrat ve spacáku do igelitového pytlíku a ten pak jen prostrčit ze spacáku ven. Proč ne? Se stoupajícím nepříjemným pocitem mého močového měchýře dopracovávám tuto variantu do detailu. Budu se muset otočit na bok, …

Kalhoty! Musím najít kalhoty a i když budou zmrzlé a nabalené sněhem, musím je dostat minimálně mezi spacák a žďárák, aby aspoň trochu odtály. Lyžáky se mi tu už nevlezou, budou muset vydržet ve sněhu pod báglem až do rána. Když už vylezu ze žďáráku abych se pokusil kalhoty ve sněhu nahmatat, můžu se rovnou vyčůrat, … „Jak řekli, tak udělali“.  Další půl hodinka rozehřívání namrzlých rukou  …

Začínám čím dál tím víc zvažovat, že vylezu, obleču si co nejrychleji kalhoty, obuju lyžáky, nasadím lyže, nahodím bágl, zatáhnu žďárák s karimatkou a spacákem aby nevypadly a zahájím sestup. Ve žlebu potoka sednu na žďárák a pojedu korytem co nejrychleji dolů. Jak ale udělám první krok, nebude už cesty zpátky a pak musím být neustále v pohybu, abych neumrzl. Minimálně do doby než se dostanu do pásma, kde nebude tak silný vítr. Čelovku mám taky ve spacáku, takže na cestu uvidím. Kontrolní pohled škvírkou ven mne okamžitě odrazuje. Přes sněhové závěsy není vidět na víc než čtyři, pět metrů. Tohle přece musí do rána přestat nebo alespoň polevit. Jakmile nastane větrné okno a viditelnost bude delší, okamžitě vyrážím. Čím dřív se odsud dostanu do bezpečí, tím líp.

Každou chvíli se dívám na hodinky v mobilu a počítám kolik hodin zbývá než začne svítat. Po páté ráno začínám zvolna s přípravou. Nejdřív si oblékám náhradní tlusté ponožky. Chodidla s tenkýma ponožkama mám jako jedinou část těla suché. Ale jak si nasadím lyžáky, budou za chvíli mokré i ony, ponožky dlouho sucho neudrží. Snažím se ponožku nasadit aniž bych spacák rozepnul. Připadám si jako hadí muž po obrně, ale patnácti minutách je ponožka na noze. Dalších patnáct minut trvá než nasadím i tu druhou. Zase jsem blíž vítání. Teď nastal čas dostat zledovatělé kalhoty z mezery mezi žďárákem a spacákem dovnitř spacáku, aby roztály natolik, že půjdou obléct. Další půl hodina …

Po cca 13 hodinách strávených ve spacáku, v 6:25 stojím oblečený, v lyžácích, se zataženým žďárákem, báglem připraveným k nahození. Ale bez tropika a jednoho návleku, které mi čornul fatranský vichr. Maličkost v porovnání se zdravím a životem. Nasazuju běžky, beru plný žďárák pod levou paži a vyrážím proti větru směrem ke žlebu, který se po pár stech metrech přemění v koryto potůčku. Po 200 metrech se mnou zákeřňák vítr mrskne o zem. Chvíli ležím, kryju se žďárákem a pak rychle vstávám, měním směr a traverzovitě mířím mimo signál, o tisíc výškových metrů níže …

Po cca 21 hodinách od posledního jídla do sebe soukám dvě ovocné tyčinky, protože včerejší výstup, noc i dnešní sestup vysály docela hodně energie. Víc se najím až dole u auta, až se převleču do suchého.

U vozu jsem až v 10:45 – tedy skoro po 4,5 hodinách sestupu. Jsem rád, a děkuju Pánu, že jsem se o něj nepokusil za tmy. 

Doma si jdu na chvilinkui lehnout, ale nedočkavé děcka mne probouzí po dvě a půl hodinách tvrdého spánku. A že „Tatínku, jak jsi se měl?“. Vážím slova a mluvím spíše méně než více. Ještě pořád nejsem ve své kůži.

Večer se konečně dostávám k tomu, abych dal do podkroví vysušit výstroj a výzbroj. Z pověšeného spakáku regulerně kape voda na podlahu, utírám ji a dávám pod spacák nádobu. Mokré spodky, triko, svetr, … dávám vyprat. Mažu léčivou mastí konečky prstů, které pořád ještě dost nepříjemně bolí. Na kytaru si pár dnů, možná týdnů asi nezahraju. Neplánovaně jsem si odzkoušel další hranici. Obstál jsem sám před sebou se ctí, ale rozhodně to už nehodlám dobrovolně opakovat : -) Murzo, díky! Slibuju, že místo „prověřovacích“ akcí začnu pořádat akce „odpočinkové“.

 

KRÁTKÉ NESETŘÍHANÉ VIDEO (6:39) :

 

2 Comments

on “22.-23.2.2020 – Malá Fatra opět jinak
2 Comments on “22.-23.2.2020 – Malá Fatra opět jinak

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *