(Dazul) Přesto, že by si mohl užívat zaslouženého důchodu, je Pajtáš nezmar a neustále své okolí zahlcuje svými nápady (přiznejme, že ne vždy nejlepšími), a co je nejhorší – on je zpravidla i realizuje! Když není nikdo po ruce, tak i sám. Nevím, zda si ve své prostotě vůbec uvědomuje, že tím negativně ovlivňuje blízký okruh svých přátel. Někdy mám pocit, že jsem si své kamarády mohl vybírat přece jen pečlivěji, ale co už. Za ty roky jsem poznal, že ho nepřevychovám, a taky jsem si už na něho zvykl : -(
Navzdory tomu, že jsem si z několika Pajtášových akcí odnesl celoživotní traumata, nechal jsem se zlákat k akci „řezání špalků“. Vědom si, že mu na jeho neadresné výzvy mailem do střediskové konference neskočím, vyloudil od některého z našich dětí, pod nějakou záminkou mé telefonní číslo, a nadrzo mi zavolal. Kdo mne zná, ví, že „jsem jenom chlap“ a mám měkké srdce. A taky jsem si říkal: „Až ty budeš starý jak Pajtáš, taky budeš rád, když tě někdo vyslechne, pomůže ti, dobrým slovem pohladí, ….“ Ano, přiznávám, sželelo se mi jej. Dobře mi tak!
Když jsem dorazil na střediskovou zahradu, byly tam jenom ty špalky, ale slibovaná slivovica, klobásky, mladé cérky a muzika nikde. Těžko říct, zda to Pajtáš popletl, nebo mi prachsprostě lhal. Ale vyrůstal v jiném oddíle než já, a my se snažili nesoudit příkře. Pro jistotu jsem tedy mlčel, a slzu lítosti zamáčkl, až když ze mne Pajtáš na pár okamžiků spustil svůj ostříží zrak.
Rodiče mne vychovali v úctě ke starším lidem, proto jsem Pajtášovi po celou dobu nedržkoval a pokud možno briskně, precizně a s odhodláním v očích prováděl všechny jeho pokyny. Naštěstí i Pajtáš chápal, že pokud jede motorová pila naplno 20 minut, měl by jí být dopřán čas na schladnutí. Blahořečíl jsem tomu, že mi Pajtáš dovolil si ji vzít! Nedokážu si představit, za jak dlouho by svolil k přestávce, kdybychom řezali jím navrhovanou dvouruční břichatkou, která se prokazatelně zahřívá později než pila motorová.
Díky Pajtášovým radám už vím, že když na pile vyměním tupý řetěz za úplnou funglovku, řeže se nejen rovněji, ale i rychleji, a s menší námahou. Hluboce se skláním před jeho moudrostí, která může směle konkurovat moudrosti Kim Čong-una a Miloše Zemana.
Když jsme ze sebe oprašovali piliny (ty vznikly skutečně jen při řezání špalků), s úlevou jsem si ověřil, že máme každý z nás stejný počet prstů s jakým jsme na zahradu dorazili. Vyprosil jsem si na Pajtášovi několik diapozitivů, které mi musel před lety čornout (fotili jsme na ně v oddíle před rokem 1989) a s dobrým pocitem, že jsem pomohl čilému seniorovi, vyrazil do práce.
Ještě před obědem Pajtáš poslal do střediskové mailové konference fotografii, která dokazuje, že jsem prokazatelně přijel do práce později, a měl bych být svým společníkem po zásluze „odměněn“. Přiložený text jeho mailu je jako vždy jeho tradičním zastíracím manévrem, obohaceným na závěr o rádoby motivační prvek, na který mu, bohužel, někdo zase skočí.
„Chtěl bych touto cestou poděkovat Dazulovi za dnešní pomoc při rozřezání špalků na středisku (stejně se chtěl jenom ulít z práce, takže jaképak děkování). Zaroveň vřelý dík patří všem, kteří na mou výzvu reagovali a podali pomocnou ruku. Nevadí, že to nevyšlo, za ten pocit, že mám sestry a brášky to rozhodně stálo. Díky a snad někdy příště.
Pajtáš
P.S.:Myslím, že špalky jsou té správné velikosti, připravené pro mladé dřevorubce a dřevorubkyně, kteří si chtějí s Pajtášem vylepšit svůj dřevorubecký styl a posílit fyzickou kondici.“
To by bylo k dnešní zprávě pro naši KRONIKU asi vše.