(Dazul) Předtím než začínám chystat plachetnici na vyhlášenou akci LOUČENÍ S PRÁZDNINAMI POD PLACHTAMI, ujišťuji se u malého Nika a Myšáka, že opravdu chtějí o víkendu na střediskovou plachetnici plout. Naložení a přeprava vauriona je přece jenom náročnější než odvoz několika nafukovacích barak. Pak s pomocí našeho Zdendáša nakládám čtyřmetrovou plachetnici na vozík. Odstrojená váží sice jen 100 kilo, ale vytáhnout ji ze závěsu v přístřešku u klubovny, sám nedokážu, aniž bych ji poškodil. Poprvé jí pokládáme „břichem“ dolů, protože na přehradu pojedu jen s Myšákem a Nikem, ale osmi a pětileté dítě se spuštěním lodě na hladinu moc nepomůže. Abych zvládl našeho vauriena z přívěsného vozíku sundat a dopravit jej cca 100 metrů přes zamčenou závoru k vodě, půjčuji si od Pegeho jeho zvedací zařízení. Před dvěma lety jsem Pegeho i jeho ženu Olinku vzal prvně plachtit a byl z toho tak nadšený, že za měsíc od kohosi za levný peníz koupil vlastní plachetničku třídy vaurion. Bydlí taky na kopci, půl kiláku od nás a vždycky, když vidím jeho modrou plachetnici složenou mezi lesy na hřebeni, vzpomenu si Noeho : -) A protože je Pege inženýr, navíc manuálně velmi zručný, vymyslel si jak sám vauriona naloží na vozík, po příjezdu k vodní ploše vyloží a dopraví na hladinu. Když jsme se jeho loď před dvěma lety pokoušeli neúspěšně potopit, viděl jsem jak elegantně plavidlo nakládá i vykládá, takže si troufám to samostatně zvládnout taky.
Naložení třech dřevěných tyči na skládací vrátek, jeřábové řetězové kočky i vozíčku pod trup lodi, dopadlo dobře. U klubovny jsem mimo přívěsného vozíku s připevněným vaurienem, káčou, kormidlem a hliníkovým ráhnem, připevnil na střechu Land Roveru i šestimetrový hliníkový stěžeň. Několikrát kontroluji pevnost uchycení všech součástí na střeše auta i na přívěsném vozíku. To, že by mi během přepravy lodě k přehradě za jízdy něco samovolně odpadlo a já tím někomu ublížil, je moje největší můra.
Chvíli po té, co s Nicolasem a Myšákem přijíždím domů a chytáme si nabalit lodní pytle, oznamují mi, že plachtit nepojedou, že raději pojedou zítra s maminkou, Kubou a Kájou na výlet. Loď už je ale naložená a tak si jdu sbalit loďák sám. Nebude to poprvé a zřejmě ani naposledy : -)
Večer poslouchám v rádiu předpověď počasí – říkají, že by mělo na východě republiky občas pršet a taky že má být docela silný nárazový vítr (místy dosahující orkánu). Říkám si, že je možná i lepší, když pojedu sám a ne s ogarama, kteří by z rozmarů zítřejšího počasí mohli mít třeba trauma.
Ráno startuju po sedmé hodině, abych pomalou jízdou dorazil na Slezskou Hartu v rozumném čase. Třeba se mi podaří sundat plachetnici, nastrojit ji a vyplout ještě než začne pršet. Mám vyzkoušeno, že do deště se vyplouvá obtížně, většinou se ani nevypluje. Ale, když mne déšť zastihne na lodi, nezbývá nic jiného než plout v dešti dál, dokud to nepřejde a nebo nedorazím k nějakému skrytému rybářskému přístřešku (mám je za ty roky zmapované) a tam déšť přečkám.
První dnešní zkouška mě čeká, když dole (ono je to sice pořád ještě nahoře na pasekách, ale pro nás je i těch 65 výškových metrů „dole“) u asfaltky připojuji přívěsný vozík s upevněným vaurionem za Land Rovera. Nahoru k našemu domku jej vyvážet nemůžu, protože těch 830 metrů nevede normální cesta, pouze kamenitě-blátivě-díravá lesní cesta. A tady bych náklad zákonitě rozbil, takže vše co nemůžu vyvézt, nechávám přes noc tady a ráno opět připojím za auto. Nejtěžší bude trefit se při couvání a co nejpřesněji najet koulí auta k napojovacímu protikusu na přívěsném vozíku. Pak už jen vozík s nákladem převážit a zaklapnout na kouli. Že to není až taková sranda, jsem se už párkrát přesvědčil. U objemnějších a těžších nákladů mi musí pomáhat i další siláci. Dneska jsem ale zřejmě dítkem štěstěny, protože čím víc jsem měl z této operace obavy, tím rychleji a snadněji se mi to daří. Cvak cvak a je to hotovo. Dost dobře to nechápu, protože tohle fakt není úplně normální. Mám pocit, že je to znamení, abych zvláště dnes nepřestával být ve střehu. A tak ještě jednou obcházím vozík, kontroluji upevněnou kouli, kontroluji popruhy, zda jsou dostatečně napnuté, dívám se, zda se loď neposunula a je dobře vycentrovaná.
Dole v dědině vyhazuji odpadky, které každé ráno odvážím z domu do popelnice, a pak už jedu směr Valašské Meziříčí. Na benzinové stanici tankuji a kupuji bagetu, protože chci využít dobu jízdy v autě, abych v klidu posnídal a nemarnil čas od chvíle, kdy dojedu na přehradu.
Jedu nepříliš rychle, nerad bych způsobil nějaký dopravní kolaps tím, že se mi loď sesune z vozíku a nebo se mi vozík samovolně odpojí. Nepředpokládám to, ale vím, že připustit jako možné musím. Koneckonců – to je riziko podnikání i riziko plachtění v našich podmínkách. Být furt ve střehu je docela únavné a tak si zpestřuji cestu pozorováním „buvolů“. Tak přezdívám megastádu volně se pasoucích krav na pozvolných stráních za Kružberkem. Asi je to nějaké skotské plemeno, ale srst extrémně rohatých býků mi evokuje buvoly na prériích Divokého západu.
Na přehradu přijíždím v 9:40, což je překvapivě dobrý čas. Cestou jsem jel většinu času v lijáku, ale tady neprší, i když je zem mokrá po nedávném dešti. Ovšem, když se dívám na oblohu, je to jen otázka času, kdy zase začne slejvák. Zbytečně s tímhle netrápím a začínám pracovat na sundání lodě z vozíku, přesun plavidla na vodu, přenesení věcí a nastrojení plachetnice.
Nejdřív sundávám šestimetrový stěžeň, který odnáším za zamčenou závodu, až k vodě. Pak opírám o závoru 3 dřevěné tyče, které vážu do trojnohy abych na ni upevnil kočku. Musím trojnožku umístit nad vozík tak, abych mohl loď za popruhy upevněné pod trupem, vytáhnout o pár desítek centimetrů výš a mohl z přívěsným vozíkem volně odjet.
Přisouvám pod volně zavěšenou loď Pegeho „vozíček“ a pak opatrně spouštím vauriona tak, aby sedl přesně mezi dva gumové pásy umístěné po okrajích vozítka. Kocábka dosedá měkce a přesně. Kupodivu je i dobře vyvážená, takže ji pomaličku na kolečkách protahují pod závorou a odvážím pohodlně až do vody. Většinu mého snažení mne pozoruji dospěláci, kteří odnášejí své věci z tábořiště ostravské Eskadry a nakládají je do aut. Trochu nevěřícně kroutí hlavou a dokonce mi nabízí, že mi loď pomohou sundat ručně. To by byla skvělá nabídka, kdyby přišli o půl hodiny dřív. Ale teď. kdy už mám všechno nachystané, tak chci celý proces sám dokončit, protože zítra budu loď dostávat obráceným způsobem na vozík. Tak si nyní rád vychytám případné problémy, ať jsem na zítřek poučenější. Když se mi podaří loď usadit na kolečka a odvézt na vodu, mladá paní nebo slečna pronáší: „Fakt jsem nevěřila, že se vám to podaří.“ Já jsem si věřil, jen že to bude trvat tak dlouho, jsem netušil.
Déšť v nejbližších minutách netipuji a tak vyplouvám. Můj jediný náklad je zelený lodní pytel ve kterém mám vše na dva dny – od jídla přes lékárničku po spacák a hamaku. Optimální zátěž pro vauriena je 100-150 kg. Troufám si odhadnout, že já i lodní pytel jsme dost pod spodní hranicí. Přesto už pár desítek metrů od břehu chytám do plachet velmi svižný, ale klidný vítr. Na rychlosti lodě to je opravdu poznat.
Příjemná rychlost plavby je kalena prvními kapkami deště. Zatím mi to příliš nevadí, ale pokud to propukne v pořádný slejvák a začnou avizované nárazy větru, budu muset ke břehu. Kontroluji plovací vestu, kterou mám položenou vedle sebe. V její uzavíratelné náprsní kapse mám uložený svůj vodotěsný mobil, na který dokumentuji i dnešní akci. Pokud bych se s lodí převrátil, má mobil i pořízený záznam, hodně velkou šanci na přežití. A já taky, protože ve chvíli, kdy by šel vaurien na bok, pouštím kormidlo i otěže hlavní plachty, chmatám po vestě a skáču co nejdál od dopadu plachty.
Od přídě lodi se ke mně šíří téměř neslyšitelné rezonující zvuky. Zažil jsem to několikrát. Natočení plachet i kormidla v kombinaci s lehce zatíženou lodí je na svém optimálním stavu. V daných podmínkách pluje vaurien na maximum. Je to opojný pocit, blížící se extázi. Tvořím s lodí jeden kus.
Proplouvám kolem tábora vodních skautů – ostravské Eskadry. Na táboře je sice živo, ale už je zbouraný. Hromady stanových podsad čekají na odvoz. Koneckonců – je poslední prázdninový víkend.
Stáčím to k ostrovu v zátoce pod Roudným. Déšť mírně až silně zesiluje a tak tuším, že bude vhodné přistát a největší nápor přečkat někde pod improvizovanou stříškou. Déšť je předvídatelný, ale větší obavy mám z náporů větru, které mne nepředvídatelně překvapují a náklánějí loď víc než chci. Ale pořád mám rezervy. Jak v odolnosti vůči dešti (mám preventivně jen námořnické tričko a kraťasy), tak při manévrování v poryvech větru. Tohle určitě není ten avizovaný orkán.
Blížím se po levé straně k ostrovu. Déšť zeslabuje a než připlouvám na úroveň ostrova, přestává. To je dobré. Méně dobré je, že jsem docela promočený a pokud se nezahřeju nebo neusuším, nebude to příjemná zpráva pro mé záda.
V zálivu s ostrovem stojí na břehu rybářské stany. Přistávám v dostatečné vzdálenosti od nich, ale stejně se jdu po zakotvení zeptat, zda jim nebude vadit, když tu nechám loď 1-2 hodinky, zda je tím nějak neomezím v rybaření. Pánové jsou před občasnými kapkami zalezlí ve stanu a na nějaké velké aktivity to u nich nevypadá. Nečekám jinou odpověď, že jim kotvení vauriona nevadí.
Mokré námořnické tričko přivazuji ke stožáru, aby na větru trošku oschlo, oblékám si náhradní triko s dlouhým rukávem, do kapes kraťas vkládám malou konzervu lunchmeatu z BDP (bojová dávka potravin), tři placky tortily, zkontroluji, že nůž mám v levé kapse. Sandály nechávám na lodi, obouvám si botasky s ponožkami, abych si za chůze zahřál prochladlá chodidla. Vydávám se nahoru, směrem k vrcholu Velký Roudný (780 m.n.m.). Za dvacet let, co jezdím na Slezskou Hartu, jsem tam ještě nikdy nebyl. O když mne to lákalo vyšlápnout těch 280 výškových metrů na nejvyšší sopku Nízkého Jeseníku, vždy jsem byl s někým, komu se tam nechtělo, nebo by to nezvládl atd. Ale dnes tu jsem sám a tak je potřeba tuto příležitost k výstupu využít.
Prvotní plán je výstup listnatým lesem přímo nahoru. Na druhou variantu pohybu po lesních cestách přelaďuji po té, co mokré metrové kopřivy naznačují, že k úplnému promočení mi bude stačit necelých 50 metrů pohybu zarostlým prostorem mezi stromy. Vydávám se po kolejích vyjetých traktorem při sečení luk zasekávajících se do lesa po obvodu Velkého Roudného. Tyhle stezky na mapě vyznačené nejsou a tak fakt nevím, kde mne dovedou. Chybí mi jen 100 výškových metrů, abych narazil na do ztracena vedoucí pěšinu vyznačenou v turistické mapě, vinoucí se podél křížové cesty. Nikam nespěchám a tak se nechávám vést vrstevnicovou lesní cestou zemědělských strojů, která už nesměřuje šikmo nahoru, ale začíná klesat. Klesá zvolna a dlouze. Tuším, a mapa v mém mobilu mi to potvrzuje, že opisuji kolem hory půlkruh. Tak to dopadne skoro vždycky, když se vydávám zkratkou – je to nakonec delší a je tam horší cesta.
Konečně přicházím na úzkou stezku, kterou evidentně nevyšlapaly srnky. Mrknutím na mapu zjišťuji, že mi chybí tak 50 metů, abych narazil na první křížek. Tudy už dlouho nikdo nešel. Křížové cesta je zpřístupněná trošku nelogicky shora a ke čtyřem z těch patnácti zastavení se musí sestoupit pár desítek výškových metrů níže. Já mám tu „výhodu“, že díky netradičnímu výstupu přicházím k prvnímu zastavení zespodu. Evidentně se tu kdysi dříve tak chodilo. Je tu zarostlá lavička a tři rekonstruované kamenné desky s německými nápisy. „Protože trpíme zapomínáním, budiž nám zde zachováno vzpomínání„. „Vlast svým hrdinným synům, věnčenými vavříny a rosenými slzami“. Na třetí desce je seznam padlých, zemřelých a nezvěstných z obce Roudno v letech 1914-18. Tomu všemu dominuje prostý velký kovový kříž zasazený na vrchol mechem obrostlé třímetrové skalky. V té divoké zeleni se kříž téměř ztrácí, ale šedobílá kamenná deska, usazená ve skále pod ním, z té všudypřítomné zelené, vystupuje. Nevím jak tohle místo vypadalo, když jej budovali, zřejmě bylo otevřené do krajiny. Teď tu je téměř ztracené uprostřed kapradí, mechu a vysokých listnatých stromů. Na tiché rozjímání jako stvořené.
Podél dřevěných cedulí s obrázky jednotlivých zastavení pomalu stoupám posledních padesát výškových metrů k vrcholu nečinné sopky. Stojí tu stylová kamenná kaple či spíše malý kostelík. Panorama kazí pouze šestipatrová dřevěná rozhledna. Ze staré fotografie na informační ceduli lze tušit, že svého času byl vrcholek Velkého Roudného holý a kamenný kostelík se zde vyjímal. Dnes, pokud se chci rozhlédnout po okolí, musím chtě nechtě vystoupat na vlastní nebezpečí nahoru na rozhlednu. Ale výhled na část kroutící se třináctikilometrové přehrady stojí opravdu za to. Takto jsem Slezskou Hartu na vlastní oči ještě neviděl. Ten výšlap za to stál.
Dopřávám si oběd – tortilu s lunchmeatem. Překvapuje mne, že tu jsou připravené velké odpadkové pytle i ohniště s lavičkami a otevřeným přístřeškem, kde je ještě pořád dostatek suchého dřeva na uvaření vydatného oběda. Oheň mi nyní netřeba, ale obal od lunchmeatu v odpadkovém pytli zanechávám.
Sestupuji po křížové cestě, ze které pak odbočuji na Naučnou stezku „Po vulkanitech“. Ta mne dovede prudce dolů do vesnice Roudno. Cestou po asfaltce k zakotvené lodi, si v lemujících remízcích vychutnávám krásně zralé špendlíky a mirabelky. U nás na pasekách ještě nejsou zralé, ale tady už to padají kolem stromů „o sto šest“ i když rozdíl v nadmořské výšce není až tak velký.
Loď kotví tam, kde jsem ji zanechal, jen námořnické tričko vítr serval a odfoukl pár metrů vedle – naštěstí na trs trávy, takže není mokré. Odrážím od břehu, zasouvám káču a kormidlo, vytahuji hlavní plachtu i kosatku. Chytám obratem svižný větřík, takže plachetnička proklouzne kolem ostrova příjemnou rychlostí. Hlavou mi probíhají zrychlené vzpomínky na to, jak jsem v těchto místech vauriena převrátil. Podvědomě přepečlivě kontroluji plachty i náklon trupu. Vše v ukázkovém pořádku.
Dělám si z provazu „udělátko“ na fixování kormidla, vydrželo daný směr a já jej mohl v případě potřeby kdykoliv velice rychle uvolnit. Fotím, točím a v klidu se kochám pohledem na vodní hladinu. Šplouchání pod trupem vaurienu je úžasně uklidňující. Rychlost lodi se pozvolna zmenšuje, úměrně utichajícímu větru. Uvědomuji si, že pluji pomalu, na první pohled skoro neznatelně. Využívám čas k tomu abych z lodi houbou vysál veškerou vodu a taky vyčistil palubu od různých větviček, trav, listí a jehněd, které tady vítr navál za dobu, kdy jsem šlapal na Velký Roudný.
Jsou tři hodiny, po dešti ani památka, polovina oblohy je téměř bleděmodrá, druhá polovina je zase taková oblačná. Mraky se táhnou od západu. Pomalu se blížím k úžině u Roudna. Vítr je opravdu velmi slabý, je to spíš takový vánek. Ale dvě plachty na vaurienu dokážou i tuhle energii zpracovat a přeměnit ji na pohyb lodi po hladině. Nejpozději v šest bych se měl dívat po místě, kde dneska zakotvím a přenocuji. Budu si muset udělat nad hamakou stříšku, protože podle předpovědi na Windguru i ČHMÚ mne v noci čeká docela silný déšť.
Úžina u Roudna mě zase hezky trápí. Dneska to bude na pár hodin, než se mi ji podaří přeplachtit. Asi 300 m za mnou plují nějaké dvě mladé paní nebo slečny na paddleboardu. Budu jim protínat směr jejich plavby při křižování proti větru. Ještě nejsem ani v polovině úžiny a ty baby jsou najednou 300 metrů přede mnou. Moje aktuální rychlost pod dvěma plachtami není rozhodně oslňující : -(
Snažím se zavolat Zetovi, abych jej trošku rozptýlil a povzbudil v jeho rekonvalescenci. Jeho dcera Alena mi ale říká, že táta je teď dost unavený a tak vedu hovor s ní. Trvá skoro 25 minut a získávám komplexní informace o tom, co Miloš zvládá, co ne, jak se mu daří … Zpráva není úplně povzbuzující, ale držím Aleně, Janě i jejich mužům pěsti, aby společně vše dobře zvládali ku prospěchu Zeta i Evy. Už se jim podařilo sehnat brigádně studentku jako pečovatelku, takže jim trošku ulehčí nonstop péči. 100% to potřebují, protože to, před co byli postaveni, není jednoduchá záležitost a většina lidí ji nezvládne. Myslím na ně a vyprošuju jim hodně síly i energie.
Konečně jsem za úžinou. Ale po větru ani vidu ani slechu. Hladina je jako zrcadlo. Každé plesknutí ryby se nese na kilometr daleko. K místu, kde bych mohl zakotvit a uvázat si hamaku na přespání, to mám ještě několik set metrů. Pádlo jsem si nevzal, takže si musím pomoct kormidlem. Jde to. Lepší než hnít na místě. Po několika desítkách minut mám na pravoboku místo z části kryté vrbičkami, kde se vleze plachetnička a i když je břeh ve stráni, je tam dostatek stromů, kde půjde uvázat houpací síť. Stromy jsou mladší, ale dostatečně silné na to, aby zátěž unesly. Přežene-li se zde dnes večer skutečně avizovaný orkán, mladší stromy mají větší šanci se nezlomit či vyrvat z kořenů. Takže proto chci své spaní vyvázat mezi vhodné stromy a mimo dopad těch velkých smrků.
V lodi pluji zpravidla bosý, protože tak vnímám lépe každý její pohyb a záchvěv. Trekové sandály si obouvám těsně před vystoupením z plachetnice. Jenže dnes jsem ten správný okamžik pro nazutí sandálů promeškal, takže skáču do vody asi metr od břehu naboso. Aúúúúú! Do pytle, to fakt bolí. Ty kameny v půlmetrové hloubce nevypadala na to, že jsou tak ostré. Ale na skučení nemám prostor, musím povytáhnout trup lodě na břeh a zajistit jí proti samovolnému odplutí. Taky je potřeba uložit káču, kormidlo, svinout kosatku i hlavní plachtu. Pak nasazuju sandály. Fakt se ve vodě chodí o poznání lépe.
Loď už je zajištěná, takže si připravím spaní – pro případ, že by začalo pršet. Až pak začnu dělat teplou večeři. Zjišťuji, že nemám dostatek provázků pro stříšku nad spacák. Ve své vojenské hamace a starém ponču mám dostatek šňůrek, tkalounů i lavinovek. Jenže já si dnes vzal novou hamaku a fungl nové, ještě nerozbalené pončo. O to staré jsem přišel při únorovém záhrabu na Malé Fatře : -( Teď už vím, že si musím do obalu přidat i 20 metrů pevného provázku. „Co jsem si zapomněl, bez toho se musím obejít“ – tak praví stará oddílová poučka. V tom padne můj zrak na otěže kosatky. No jasně! Přes noc přece může být kosatka bez ovládacího lana – otěže. Okamžitě odvazuji žluté lanko ze spodního oka kosatky a napínám jej mezi dva mladé smrky. Dávám jej asi tři čtvrtě metru nad hamaku, abych měl dostatek prostoru, ale nepršelo na mne. Na natažené lanko přehazuji pláštěnku – pončo. Rohy takto vzniklé stříšky bych měl také vypnout provázky, ale ty nemám. A použít hlavní lanka z obou plachtet mi příjde zbytečně komplikované : -(
Mám to! Mezi kraje tropika dám rozpěrný prut, který mi bude držet tvar střechy! Beru sekerku a jdu se podávat po vhodné větvi. Nahoře nad cestičkou je čerstvě padlý strom. Ideální pro tři pruty cca 1,2 metru. Konce silných prutů zařezávám do trojúhelníkového profilu, protože umělohmotná oka po krajích tropika jsou ve tvaru trojúhelníku. Vkládám pruty po obou koncích tropika a jeden ještě doprostřed. Paráda – drží to tvar stříšky. Těžké pruty tvoří přirozenou zátěž a zajišťují, že se ve větru střecha nepřevrací. Že mne to nenapadlo dřív! Je to lepší než pracně stříšku vypínat.
Večeři z BDP (znojemská pečeně) už mám ohřáté, ale nemám lžičku. Připadám si jako ten největší zelenáč, který je prvně na vandru. Vím přesně, kde nastala chyba – děcka si hrála s ešusem a já si nepřekontroloval, že v obalu je i lžička, kterou tam po desetiletí vozím. Dobře mi tak. Nezbývá nic jiného, než si lžičku nebo nějakou napodobeninu lžičky vyřezat. Tak chutě do toho! K ohřáté znojemské pečeni si dávám i mexickou směs kukuřice s hráškem a paprikou. To je výhoda vojenské BDP. Jen by tam mohla česká armáda dávat umělohmotnou lžičku, stejně jako to dává americká armáda do svého balíčku MRE : -(
Oblékám si dlouhé kalhoty, nazouvám ponožky s botaskama a vyrážím na podvečerní procházku kolem přehrady. Vracím se směrem k úžině u Roudna. Vrstevnicová cesta je taková starší zanedbaná asfaltka. Předpokládám, že sloužila při stavbě přehrady. Končí zátarasou a cedulí „zákaz vjezdu“ + nápisem „soukromý pozemek“. Zvědavost mi nedá a tak se jdu lesem podívat za remízek. Jsou tu nějaké zahrádky, karavany i chatky. Měla by tam být i ta luxusní rekreační budova, která bývá občas vidět ze zálivu s křížem. A za tou chatovou osadou je polní letiště Slezská Harta odkud občas startují vyhlídkové lety.
Při procházce po staré asfaltce mě míjí služební auto Českých lesů. Jede v něm nějaká ženská a chlápek. Před zákazem vjezdu to otáčí a jedu zpátky. Přiznám se, že mám trošku strach, zda nejsou na kontrole – tady se totiž nesmí tábořit i když desítky rybářských stanů budí jiné zdání. Má stříška z ponča je v jeden okamžik z cesty trošku vidět. A pokud jedou v autě dva, jeden z nich se může pohodlně a pečlivě rozhlížet. Moc si přeju, aby nebyl žádný problém.
Přicházím k tropiku s hamakou. Nejdříve se pozorně dívám, zda tady někdo není, zdali tu něco nechybí, a nebo zda tu nemám nějaký vzkaz. Zdá se, že je všechno v pořádku. Sundávám si tričko, kalhoty a zalézám do spacáku. Přehazuji přes sebe ještě starou kosočtvercovou oddílovou celtu. Bude-li skutečně pršet, tak aby mne boční déšť zbytečně nezmáčel. Stříška zachytí pouze déšť shora.
Ještě není 20:00, ale už jsem zalezlý ve spacáku. Poslouchám ptactvo stále se ozývající z křovisek kolem vodní plochy. Uvědomuji si, že prázdniny fakt končí. Před desetiletími jsem ten smutný čas vnímal podle brzkého šera. Tady v lese je už regulerní tma. Ale blízká hladina se i za nedostatku světla leskne jako mírně zvlněné zrcadlo. Občas se rozlehne rušivý zvuk – skoro jako výstřel, ale je to jen plácnutí ryby o hladinu.
Probouzí mne bubnování dešťových kapek o střechu z ponča. Tak je to tady. Ale zatím to nevypadá nijak hrozně. Převalím se na bok a znovu usínám. Při dalším probuzení vnímám docela silné hřmění a záblesky osvětlující hladinu jako ve dne. Kapky se proměňují v nepřetržitý tok. Drobné perličky deště občas dopadají na můj obličej, který trčí ze spacáku ven. Není to úplně nepříjemné. Vítr se mi zdá v nárazech docela silný, ale stěžen zakotvené a zajistěné lodi se nehýbá, takže jsem v klidu. Střídavě usínám, střídavě bdím. Nemám pocit o tom kolik je hodin. Musel bych sáhnout do boční kapsičky hamaky, kde mám uložený mobil. Ale to se mi nechce. Jsem líně ospalý a vědět kolik je právě hodin vlastně nepotřebuji …
Nedělní ráno vylézám ze spacáku až před sedmou. Při převalování ohmatávám ještě trošku bolavé levé chodidlo – jak jsem bosky skočil z lodi do vody na kameny. Včera jsem se na to ani nedíval, v domění, že to bude jen trochu natlučené. Ale podle odchlíplého centimetrového kusu už odumřelé kůže to vypadá, že taky tekla krev. Sundávám ze střešní rozpěrky ponožky a opravdu – krvavý flek je dostatečně výmluvný. Kůži odtrhávám. Protože nenahmatávám, že by rána krvácela, není potřeba ani otevírat lékárničku a použít jodisol. Nasazuju ponožku a soukám se z hamaky.
Neprší, ale z větví ještě nepravidelně kapky padají. Loď je v pořádku, nepočítám-li ty litry vody, které napršely na palubu. Rozkládám na zem celtu a vytahuji z lodního pytle snídani – tortily s lunchmeatem. Zapíjím to minerální vodou s příchutí citronu.
Nad hladinou se ještě ranní mlha a viditelnost je jen pár set metrů, ale není nač čekat. Balím spacák – je vlhký, ale usuším jej doma v podkroví. Stejně tak pončo, které strkám do igelitového sáčku a pak teprve do loďáku. Ukládám loďák do přídě, odstrkuji plachetničku od břehu, nasazuju káču a kormidlo, vytahuju plachty a dávám se do práce s velkou houbou, která je už roky součástí vybavení vauriena. Místy je v lodi až pět centimetrů napršené vody. Nechávám houbu nasát vodu a pak jí jednou rukou vymačkávám o bok plavidla. Druhou rukou musím držet kormidlo. Vítr je sice téměř neznatelný, ale když kormidlo pustím a pracuji s houbou oběma rukama, za chvíli zjistím, že se plachetnice otočila a míří zpět ke břehu. Voda stékající z vymačkané houby dělá v ranním tichu neskutečný hluk. Tohle musí slyšet rybáři na kilometr daleko.
Když se dostávám ze zátoky na centrální plochu přehrady, je vidět jemně zvrásněné pásy na hladině – tam už hezky fouká. Trošku si pomáhám kormidlem a už to cítím. Lodí i mnou projíždí jemné zachvění a rychlost plavby se několikanásobně zvyšuje. Mířím přímo do úžiny u Roudna. Pokud bude foukat takhle, propluju ji během půlhodinky.
Včera odpoledne, když jsem telefonoval s Alenou, říkala, že Zetovi právě četli Formanovy vzpomínky. Že jej to evidentně zaujalo, protože to je pěkně napsaná knížka, kde je v kostce shrnuto i 20. století. Vybavuje se mi to, když v tichu plachtím po klidné hladině a přemýšlím. Říkám si sám pro sebe, jaké mám štěstí proti svým rodičům, kteří se narodili do války. Já se narodil jednadvacátý rok míru a po celou dobu žiju v zemi, kde se neválčí. Ano, skoro polovinu svého života jsem prožil v totalitě, ale z vyprávění rodičů vím, že to bylo to lepší období z mizerných časů, lze-li to tak říct. Moje generace se má fakt dobře. Tak dobře, že roupama neví co by dělala. Přežírá se blahobytem – ve srovnání s dobou kterou žili naši rodiče. Sám jsem toho důkazem – místo toho abych vydělával na chleba pro své děti, přešíval staré oblečení, sekl pole, … užívám si na malé plachetničce nedělní ráno tak, jak můj tatínek ani neměl příležitost to okusit. Můžu uskutečňovat neskonale víc přání, než se mojí mamince kdy zdálo a uměla si představit. Užívám svobody, té, která jim chyběla – a kterou zřejmě ne každý potřebuje. Někdo se otrokem narodí a jako otrok zemře, protože neumí žít jinak. Moc by se mi líbilo, kdyby naše děcka měly stejnou šanci jako my a mohly vyzkoušet a dělat vše, co moje generace. Aby svůj život prožívaly a ne jen přežívaly …
Mezitím co přemítám o životě, blížím se k hustě zarostlému břehu. Bude potřeba otočit loď. Fouká zezadu a tak dělám halzu. Na poslední chvíli skláním hlavu, jinak by mne hliníkové ráhno hlavní plachty smetlo. Když je na palubě více členů posádky, před každým obratem samozřejmě hlásím „příprava na re“, „příprava na halzu“. Jenomže, když plachtí člověk sám, nepotřebuje nic hlásit, na nic odpovídat, rozhodne se a hned obrat provede. Občas ale neškodí sám sobě nahlas říct: „Pozor! Halza!“ a v dostatečném předstihu sklonit hlavu : -)
V takovémto ranním, mlhavém tichu elektrický motor z rybářského člunu, který je proti benzinovému motoru tišší, zapůsobí jako burácení hromu. Je to barbarské rušení jedinečnosti okamžiku. Rybáři mi nevadí, ale jejich motory na loďkách ano.
Je zvláštní, kolik lodí vidím zakotvených v dohledu. Přesto, že u nás nemáme nekonečné pláně prérie a indiány, začalo se po první válce dařit trampingu, který v té době zažíval éru stylizace do kovbojů. Stejně tak nemáme moře a přesto je u nás spousta jachtařů i vodních skautů. Nemáme ani velehory, ale máme bezpočet horolezců, kteří to skvěle zvládají na pískovcových skalách. Tak nějak podvědomě vždycky toužíme po něčem, co nemáme. A tak si to už v dětství kompenzujeme čtením májovek a ramsomovek. Když nás to neopustí ani v dospělosti, tak třeba osaměle plachtíme po Slezské Hartě : -)
Čekání na vítr je stejně interesantní jako čekání na to kdy zabere ryba a nebo se na palouku objeví daněk. A jedním z těch nejhezčích okamžiků na plachetnici je, ta chvíle, kdy kolem uší proklouzne ten nejslabší závan větru. Tělo vmžiku zbystří a ožije. Oči automaticky kontrolují co na to obě plachty. Otěž hlavní plachty se sevřena pavněji. I když se na plachetnici dostanu zpravidla jen dvakrát do roka, ten okamžik, kdy se plachty napnou a celým mým tělem projede takové zvláštní vlnění, nejde správně popsat a je těžko přenositelný a srozumitelně sdělitelný. Ale je nádherně krásný.
Uvědomuji si, že na plachetnici vyplouvám ne podle toho, kdy je ideální počasí, ale podle toho, kdy mám čas, respektive kdy akci naplánuji (abych si čas udělal). To je pak jedno, zda prší, nefouká nebo fouká příliš. A tak zažívám většinou ne úplně ideální podmínky. Díky tomu mám pocit, že se musím prakticky naučit věci, které bych si v těch ideálních podmínkách rozhodně ani nevyzkoušel : -)
Proplouvám kolem tábořiště ostravských vodních skautů. Je prázdné a opuštěné. Včerejší hromady podsad jsou odvezeny, molo rozebráno, jen světlejší travnaté čtverce potvrzují, že tu ještě nedávno stály stany.
Po obědě má foukat hodně nepříjemně. Snad dozvuky avizovaného orkánu. Já ale raději kotvím na obvyklém místě a hned se pouštím do přípravy zvedacího zařízení. Zapojuji za auto přívěsný vozík a najíždím tak, aby se mi na něj loď dobře pokládala. Nad vozík rozestavuji trojnohu z tyčí, cvičně spouštím řetěz kočky. Posouvám auto tak, abych mohl pod trojnohu dopravit loď, zavěsit ji na popruhy a dostatečně zvednout. Pak pod ní nacouvám s přívěsným vozíkem, čtyřmetrovou plachetničku spustím na vozík a pevně ji připevním popruhy.
Odstrojování lodě, přeprava a připevnění na vozík mi trvá cca rovných 80 minut. To je výrazně méně, než jsem původně odhadoval. Je úžasně osvobozující, že už dokážu dostat plachetnici na vodu i z vody sám a nemusím se nikoho doprošovat, aby vyrazil plachtit se mnou. I tahle svoboda mi dodává sebevědomí : -)
Akci hodnotím jako vééélmi povedenou.
———————————————————————————
Nesestříhané video (cca 18 minut):
Pár doplňujících fotografií:
