26.2.2022 – Malá Fatra

(Dazul) Tak letos opět sám. Ale nijak mě to neomezuje. Ba dokonce možná osvobozuje, uvědomuji si, když se nad tím nepatrně přemýšlím. Nicméně přiznávám, že bych s Bobem, Padem, Murzou či jiným blízkým, vyrazil na Malou Fatru moc rád.

Chci využít tenhle víkend, protože na pondělí Irča zorganizovala sbírku pro Ukrajinu a pak bude možná třeba potřeba s dodávkou kmitat až k hranicím, nebo kam až nás s humanitární pomocí pustí. A tak tuhle akci beru trochu i jako potencionální přípravu : -)

Když sedám ráno po půl sedmé do auta, ještě pořád nevím, kde přesně pojedu, a jakou částí Malé Fatry se budu letos potulovat. V Žilině se dávám nakonec směrem na Kraľovany, takže počet variant letošní zimní procházky se zužuje na polovinu.

Projíždím pod Strečnem, po levici se mi mezi holými větvemi a v oparu táhnoucímu se nad mohutným Váhem, zjevují hradby starého hradu. Působí to na mě jako zjevení z jiného světa. Nádhera. Než stačím vytáhnout mobil a udělat tenhle kouzelný okamžik zachytit, už je ten pohled narušený elektrickými dráty, hustším náletovým porostem mezi cestou a řekou. Ale byl to krásný živý obraz. Určitě předurčuje dnešní den a celý víkend.

Zatím jedu pořád po cestě, která je suchá a bez známek námrazků. Kolem ní není po sněhu ani památky. Ale skrze koberec buků a habrů na svazích fatranských vrcholků, sníh občas prosvěcuje. Takže svoje backcountry běžky s tuleními pásy určitě zbytečně nevezu.

Když u Šútova odbočuji doleva, už pár stovek metrů od Váhu vjíždím na cestu lemovanou hromadami vyhrnutého sněhu. Odmyslím-li si ty metrové valy, odhaduji, že tady bude tak 15 až 30 cm sněhu. Cestu na konec vesnice, kde je parkoviště, odkud se vychází k Šútovskému vodopádu, mi zatarasuje masopustní průvod. Zastavuji, nahazuji úsměv číslo 3, který by měl být něco mezi neutrálním pohledem a náznakem chápavého úsměvu. A doufám, že se rozveselené masky nebudou chtít dobývat do mého auta, nebo bubeník nezačne tlouct po kapotě.

Doby, kdy se tu dalo parkovat normálně, jsou už roky pryč, sličná slečna mě ihned při příjezdu na nehlídané parkoviště kasíruje o 3 Eura. Parkuji v nejzašším rohu, u břehu Šútovského potoka, kde jsem stranou od shluku dalších, diplomaticky napsáno „reprezentativnějších“ vozů.

Když si vytahuji z auta lyžáky na backcountry, napadá mne, že stejně jako můj vůz, mají už svá nejlepší léta za sebou. Kdy jsem je vlastně pořizoval? Na Velké Fatře 2007 už jsem je měl, takže alespoň 15 let už mi slouží. Pořád jsou to ty univerzální boty, ve kterých můžu pohodlně šlapat 10 km po silnici a pak si na ně nasadit backcountry běžky s tuleními pásy, na kterých sice neběžím, ale spolehlivě zdolávám svahy Malé i Velké Fatry, či Jeseníků. Některá místa lyžáků jsou opotřebováním poznamenána, ale funkčnost bot tím rozhodně neomezena není. 

Ale LandRover ve kterém jsem přijel, má minimálně 20 let. A používám jej, narozdíl od lyží a lyžáků, denně. Pořád zatím slouží a vyjede každý kopec, který jsem byl v terénu nucen vyzkoušet. Mám k těmhle starším věcem takový osobní citový vztah : -)

Můj bágl má asi 15 kg, včetně vody, sněžné lopatky, jídla, oblečení a kompletní výbavy do záhrabu či spaní ve sněhu. Byly doby kdy mi tahle váha přišla jako sci-fi. Když jsem jel trávit první noc do sněhu, tahal jsem sebou spoustu těžkých zbytečností, které jsem nakonec vůbec ani nepoužil. Během pětatřiceti let jsem se naučil rozpoznat, co má smysl s sebou tahat a co ne. Každé kilo, které nemusím nést, mi vyrovnává stoupající věkový handicap.  

Vyrážím proti proudu Šútovského potoka k vodopádu. Tam se rozhodnu, jestli půjdu doleva na Mojžíšovy prameně, a nebo po staré trase – dříve tam soutěskou přes menší vodopády vedla turistická značka. U toho největšího to je ale nebezpečné, protože řetězy, které byly dříve přes pár rizikových metrů nataženy, už tam nejsou. Asi rozhodne rekognoskace na místě, podle rozlohy a pevnosti zamrzlých úseků potoka v úzké soutěsce.

Přesně před týdnem jsem v tento čas měl na sobě nejlepší oblek, který mám (ani jsem nemusel vybírat), a blížil se k přerovskému hotelu Jana, kde jsem pomáhal Scampovi při oslavě jeho devadesátin. Byli jsme s Irčou mezi cca čtyřicítkou pozvaných „skautů, politiků nebo architektů“. Úžasně inspirativní sešlost. Už asi nikdy si takto nebudu moci podat ruku s bývalou ministrní zemědělství, bývalým ministrem financí, panem docentem, paní profesorkou, … a zazpívat si s nimi při kytaře : -) Jedinečné a nezapomenutelné setkání v tom nejlepším slova smyslu.

Ale uvědomuji si, že zatímco pro potencionální podobná setkání v budoucnosti pravděpodobně omezován nebudu, akce dnešního typu za dvacet let už nepodniknu. Fyzička i morál ubývají a jejich přirozený pozvolný úbytek zastavit nedokážu. Takže „užívej dne – carpe diem“!

K velkému Šútovskému vodopádu (38 m) je v půlmetrové vrstvě ztvrdlého sněhu hezky vyšlapaný úzký chodníček, takže se mi jde pohodlně. Jen občas narážím špičkami lyží upevněných na báglu, do nižších větví stromů. Za čas se ale učím vnímat i tuhle drobnou překážku a před takovou větví trochu zpomalím, ohnu se do strany a lyže překážku minou. Není to úplně pohodlné, ale toto drobné zpomalení několikanásobně vyvažuje variantu, že bych nesl lyže v rukou.  

Zvuk potoka po levici se odráží od protější skály přes stezku po které kráčím. Mnohokrát jsem přesvědčený, že každou chvíli musím narazit na nějaký nový vodopád, který padá na levou stranu pěšiny. Je to nesmyl, vím, že žádný takový přítok tu není, ale akustická iluze je skutečně dokonalá.

Dochází mi, že jsem tudy chodil ještě v době, kdy tohle byla i moje země. A taky to tedy nebyl Národní park. Najednou si připadám, jako starý indián, který se vrací do své země, která už mu nepatří, a on musí být obezřetný, aby nebyl přichycen.

Stoupaní nad vodopád jde pomalu, cítím po těle, jak se potím. Nad skálou v 900 m n. m. shazuji bágl, a nechávám přejít čtyřčlennou skupinku vysportovaných postav, které vyrazily nalehko. Sedím si na kletru, vydychuji, kochám se tou krásou i tichem kolem. Za chvíli se do mne pouští chlad, a tak se raději zvedám a dál zvolna kráčím vzhůru.

Naposled jsem někudy tudy stoupal před dvěma lety a pak zažil asi jednu z mých nejdramatičtějších a nejnáročnějších nocí na horách. Řadím ji skoro na úroveň bivaku v kilometrové ledovcové stěně na Pamiru v srpnu 1990. Dnes to naštěstí vypadá, že počasí žádné překvapení nepřipraví. Ale vím, že se situace může během deseti minut totálně změnit. 

Na prvním bočním hřebínku u Mojžíšových pramenů si dělám krátkou zacházku ke skalce schované mezi ošlehanými fatranskými smrky. Je tu závětří i výhled na svah, kterým musím vystoupat nahoru, abych se pak mohl traverzem dostat k Chatě pod Chlebom. Někde v těchto místech jsem se před lety potkal s malou lavinou a o kousek dál se propadl do sněhové trhliny. Je tedy asi jasné, že mám k těmto místům nefalšovaný respekt a jsem samozřejmě rád, že mne zatím vždy pustily se svých spárů : -)

Zvažuji, že si udělám teplý oběd a ohřeji si z balíčku MRE chutné plátky brambor se sýrem, ale netahám s sebou vodu, takže bych musel rozehřívat sníh. Minerálkou, kterou s sebou nesu, se mi nechce plýtvat. A nějak se mi nechce vytahovat vařič a roztápět sníh. To je vždycky minimálně na 20 minut, než to uvedu do varu. A tak si otvírám sáček borůvkové marmelády a natírám si ji na sladký energetický koláč. Není toho objemově ani na váhu moc, ale kupodivu mne to dostatečně zasycuje.

Po klidném obědě nahazuji na záda bágl a nasazuji běžky. Vracím se zpět, směrem k Mojžíšovým pramenům a doceňuji, že mám lyže. Podle stop těch, kteří tudy kráčeli přede mnou, soudím, že se docela často propadali do sněhu, podle hloubky děr, skoro po rozkrok. A tady, na rovném úseku, se mi daří zlomit jednu hliníkovou lyžařskou hůlku. Jen jsem ji zapíchl do měkčího sněhu hlouběji než obvykle a po ztrátě rovnováhy se o ni plnou vahou opřel. Jenže byla zaražená nějak na šikmo a najednou ji držím v pravé ruce jen poloviční. 

Když přecházím Mojžíšovy prameně, potkávám první skupinku, která se vrací po svých stopách zpět, ač měla namířeno k Chatě pod Chlebom. Dozvídám se, že kousek dál začíná zledovělý svah, a že jim tam někdo slkouzl 70 metů dolů, že to není bez maček bezpečné. Ale nějací tři blázni s mačkama prý pokračovali dál.

Poslední ze skupinky jde chlápek, který má na báglu připevněné sněžnice. Dáváme se na chvíli do řeči, jak už to na horách bývá, když se potkají dvě spřízněné duše. Je úžasné, jak si dokážeme během chvilky sdělit to nejpodstatnější. A tak vím, jeho matka je z Moravy, že mu je 66 (ale vypadá tak o deset let mladší), že často vyráží na hory sám, … Skvělé setkání. Teď si ale uvědomuji, že jsme si asi neřekli jak se jmenujeme : -)

Opíraje se o jednu tyčku, opravdu velmi pomalu ukrajuji metry převýšení z těch posledních 300, které mi zbývají k nejvyššímu místu dneška. Kmínky habrů i smrčků jsou v dosahu, tak mne samozřejmě napadá, že bych si vyrobil náhradu za zlomenou hůlku, ale jednak jsem v Národním parku, a i kdybych porušil jeho pravidla, na měkčím sněhu by mi dřevěná náhrada stejně zajížděla do sněhu více než neporušená lyžařská tyčka. Tolik neblahých zkušeností už mám, abych vyhodnotil, že by byla škoda takového stromku.

Chci pořídit záběr úžasně nasvícených srázů kolem Chlebu i protějšího Rozsutca, ale mobil nereaguje. Podle všeho je vybitý. Pohybuji se už několikátou hodinu místy, kde není signál. Předpokládám, že se můj chytrý mobil pořád pokoušel odeslat fotku, kterou jsem chtěl Irči poslat z místa, kde ještě signál byl, a v kombinaci s mínusovou teplotou se vybil. Ještě, že se nepotřebuju dívat na mapu, kterou mám v mobilu staženou. Ale ta nemožnost pořídit fotky a videa mne mrzí. Zkouším napojit chytrý mobil na powerbanku. Většinou to dělám až jsem ve spacáku a do rána se mi mobil vždy spolehlivě nabije. Jenomže první hláška mne upozorňuje, že díky nízké teplotě se nabíjení snižuje na poloviční rychlost. Pak tam bylo něco o vlhkosti, která se dostala do konektoru. A druhou hlášku už nepřečtu, protože obrazovka ztmavla a nedaří se mi zvýšit jas displeje na čitelnou úroveň. Jediné, co se mi po chvíli podařilo, stroj totálně umrtvit. Konstatuju, že můj chytrý mobil mi mé IQ evidentně nezvýšil : -(.

To už mám lyže opět připevněné na báglu a na lyžácích nasazeny nesmeky (oddílové mačky jsem nechal v rámci odlehčení doma). Po zmrzlém svahu se musím pohybovat tak, abych došlapoval celou plochou a měl větší pravděpodobnost, že hroty budou při každém kroku zaseknuty pevně. Teď není čas ani nálada si hrát s mobilem. Zbytek dne bude bez fotek. Akorát mne mrzí, že nedám vědět domů, kde budu dneska spát – to je i taková drobná bezpečnostní rutina, pro případ, že by se mi něco stalo. 

Z bočního hřebene Úplazu (1450 m n. m.), který musím překonat, abych se traverzem přes Kopistou dostal k Chatě pod Chlebom, měním plán dalšího postupu. Před chvílí jsem míjel trojičku s mačkama, která to vzdala a také se vrací zpět k Mojžíšovým pramenům a Šútovskému vodopádu. Jdou nalehko, ale i tak se jim po zledovatělé sněhové krustě sestupuje nelehce. Docela se divili, že já se vracet nechystám a chci pokračovat dám. Pokračovat se samozřejmě chystám, ale rozhodně nepůjdu traverzem. Když bych tam sklouzl, čekal by mne třistametrový sešup k nejbližším stromům. Na té délce bych patrně docela hodně nabral rychlost, takže náraz na kmen smrku, se kterým si neporadily ani laviny, bych nemusel ve zdraví přežít. Jdu proto po hřebíku směrem v Úplazu a tam, kde se zdá sníh nejméně vyfoukaný, opatrně začínám sestupovat kolmo přímo dolů, kde je to k bočnímu žlebu nejblíže. Tady bude případné uklouznutí jistě s menšími následky.

Slunko už pomalu sklouzává k obzoru, ale ještě pár hodin bude dostatek světla, tuším, že vytahovat čelovku dneska asi nebude třeba. Netroufám si odhadnout kolik je hodin. Hodinky už léta nemám a mobil nefunguje. Dochází mi ale, že vlastně ani nepotřebuji vědět kolik hodin je. Dokud bude světlo, půjdu, než najdu vhodné místo na záhrab či bivak.

Když jsem tak třicet výškových metrů nad žlebem, narážím na dostatečně vysokou vrstvu měkčího sněhu, který pokrývá vrstvu toho zledovatělého. Nastal čas opět nasadit lyže! Protože jsem v mezičase sestoupil pod úroveň Chaty pod Chlebom, podjedu ji po lesní cestě, táhnoucí se po vrstevnici. Jízda volným terénem s báglem na zádech a jen jednou tyčkou, je ještě větší opruz než stoupání s jednou tyčkou. Při sjezdu se o rovnováhu hraje násobně víc a ta jedna lyžařská hůlka citelně chybí. Už jsem se viděl zarytý hubou ve sněhu, ale nějakým těžko pochopitelným způsobem jsem to vybral. Tenhle okamžik se opakuje přesně 63x. A fakt jsem s sebou ani jednou nepráskl o zem. Přemýšlím, zda je to opravdu jenom náhoda : -)

Jestliže mne docela bolely nohy při chůzi s nesmekama po zledovatělém svahu pod Chlebom, tak při cca sedmikilometrovém sjezdu po svážnicové lesní cestě k Šútovu to bylo ke konci doslova trápení. Natolik jsem se soustředil na to, abych se nezlámal, že jsem přestal důkladně sledovat okolí s vhodným místem na noc. Když jsem si to uvědomil, stál jsem na okraji Šútova : -( K autu to mám půldruhého kilometru, takže můžu být za cca 3 hodinky doma. To jsem ten bágl se zimní výstrojí vůbec nemusel tahat s sebou : -(

Pojedu domů. Alespoň můžu získaný čas věnovat opravám dle Ditiných korektur v připravované 480 stránkové „knize“ VÝBĚR ZE ŠESTÁKŮ 2000-2022 a pomoc Irči při zítřejší akci světlušek, vlčat a benjamínků – budu při návštěvě Vrtule hlídat malého Kubu. „Jak řekli, tak udělali“.