Mobil za dvě stovky

Tahle příhoda je součástí ADIOPOHLEDNIC (15-20 minut), připravovaných pro Zeta (Miloše Zapletala), který už skoro nevidí a nemůže číst, či se potěšit pohledem na klasické pohledy, které celý život rád dostával. Pokud se ti nechce číst, můžeš si MOBIL ZA DVĚ STOVKY poslechnout (9 minut) >>>>

(Michálek) Bylo – nebylo, dávno tomu.

„Tý Pajtášu, řekni nám, jak to bylo s tím mobilem!“, to malý Dazul zatahal za rukáv Pajtáša a kolem táborového ohňa sa na vteřinu rozhostilo ticho jak když sa hledá dobrovolník na umytí latrýny.  „No, tož…“, protože už stejně všecky špekáčky byly snědené a reálně hrozilo, že si Dazul bude chtět zas půjčit kytaru, aby sa naučil  druhý akord, „to vám bylo asi tak:“

Zrovna sem si pořídil nové pohorky, no vlastně novů podrážku ve Svedrupu, a potřeboval jsem je otestovať. No, a náhodů býl v Kateřinicách jarmark. Ten byl vždycky vyhlášený najlepčí cukrovů vatů široko daleko.  Temu sa nedalo odolať. A oddílové příspěvky sem už měl naštěstí zaplacené. Tak tam dojdu, obhlédám co kde zajímavějšího,  jak dlúhé dávajů špajle na vatu (u Šviráků za ně dávali levnější klobásky) a co oko moje nevidí.  Na samém kraji jarmarka  kopec ludí – hlava na hlavě.  Osmělím sa, idu  bližéj a tam mezi tím národem na zemi dřepí takový ogara a furt cosi před sebú šermuje rukama.  Hned sem poznál, že to nebude dirigent. Býl to nejaký Ferko z Taškenta, ale jako cizinec až zas tak nevypadál, i když si prej na tom zakládal. K temu Taškentu přišél coby děcko, kdy sa ešče ve dvůch rokách vešel matce ke chlebu a lahváčom do nákupní kabele. Ani později mu tu exotiku  bratranci v Leopoldově nemohli vymluviť.

A jak tak natahuju krk aj ušiska, tož vidím, že ten Ferko má před sebú tři takové malé hrnky a šup sem, šup tam, jak nejaký eskamotér s nimi rýgluje po takovém nízkém stolku. A k temu: „Kde je?“ Tady je? Nebo tady?“.  A ti co nakukujú eném krůtija hlavami. Až jeden z nich zrazu ukáže na prostřední hrnek. Ferko sa zastaví jak Neo v Matrixu a „O co?“.  Chlap vytáhne stovku a položí ju na solek.  Stovku!  Ludé přestali dýchať a Ferko jak v zpomaleném filmu nadzvedl hrnek. Byla tam! Taková malá kulička, měla byť ze slonoviny, či kerého čerta. Tak ten chlap naproti Ferkovi vyhrál stovku.  Za půl minuty. To mosél byť světový rekord, nebo aspoň domácí. V hlavě mě to šrotovalo jak v hardisku kompjůtera. Dyť je to takové jednoduché. Stačí sa dobře dívať. To kymovky co jsme dělali na družinovkách, to bylo inačí kafe. Jedna kulička, pche. Ale přeca jen šlo o hrubé peníze. Olíznul jsem na kuráž zbytek vaty ze špajle a vytáhl z ponožky ten drahocený zelený papír. Ferko zastříhal ušama a hneď ukazovál ať jdu bližéj. „Tak pane, podívejte, je to jednoduché. Viděl jste to, jen sledovat kuličku.“ Tož sem sa poškrábal za uchem, fúsy sem ešče pořádné neměl, a optal sem sa, esli možu mrknůť na tu slonovů kuličku. Enom tak, pro formu, šak su znalec. No, vypadala spíš jak zežvýkané pedro.  A pak už eném Ferko z Taškenta dirigovál. „Kde je? Tady? Nebo tady? Ha? Fíha!“  No rengenovál sem mu ty hrnky co to šlo a, vážení a milí, vyhrál sem stovku!  Tož to bylo něco.  Eném s jídlem roste chuť. Mohl sem fčíl vsadiť dvě stokoruny a vyhráť to samé a měl bych čtyry stovky! No považte! Ale podaj čertu prst. Už sem sa vezl v hazardu. Hypnotizovál sem ty hrnky a na mů věru sem sa zase trefíl! Nekeří za mnů sa už začali ozývať že by si takej rádi zahráli a to mňa zasej udržalo ve hře. Jako že mi štěstí přeje či co. A Ferko sa už neusmíval, spěš sa šklebil a eném sa  díval kam sa dívám já. Potem sem vytáhl z druhej ponožky druhů stovku. To už byla celkem hromádka. Zase sem vyhrál. Můj osmý smysl mi ale začál napovídat, že v nejlepším sa má přestať. Sbalil sem ty zelené papírky a už sem sa točil, když ten dirigent chytil za rukáv a prej: „Peníze má každý, ale ty si možeš zahráť o toto!“ a zašermovál mě před nosem mobilem! Dneska ho má každé děcko, ale tehdy ho neměl ešče ani starosta Vsetína! Bylo to takové pádlo veliké, kapsu by to utrhlo, ale přeca eném byl to telefon bez drátu, výdobytek techniky, Amerika!   Tož dal sem to svoje celé bohatství na stůl a Ferko začál. Ruky sa mu míhaly že mi z teho šla hlava kolem. Ukázal sem na hrnek. Nic. Jejdamane! Ferko zvedl ten vedle – enomže ani tam ta zatracená kulička nebyla! Ani pod tím  třetím!  Dav kolem mňa začál cosik mručet a Ferko hledať kuličku. A mě už došlo, že sa asi přilepila do jedného hrnka jak sem ju zkůmal těma prstama od cukrovej vaty.  Do teho zmatku naraz kdosi: „Policajti!“ Kam sa hrabe URNA! Ferko aj s ostaníma naskákali do mercedesů a byli fuč aj se stolkem, hrnkama a penězama. To by sa ani nestihlo zablýsknúť.  Zmizeli aj s mojima stokorunama. Už by sem sa dal do beču a žalování orgánom bezpečnosti a pořádku, když  mě pohorka zavadila o cosi na zemi. Aj! Ti eskamotéři odběhli mobil. Ale šak já bych ho vyhrál, ne? Tož sem sa stál jeho novým majitelom.  

Enomže doma to zařízení bylo ko. Nic, ani ťuk. Už sem s tím chtěl škrábnúť do kontejnera (vtedová se ešče moc nerecyklovalo), ale súsed co opravovál televize sa na to chvílu díval a pak mě vážným hlasem sdělil že je to vybité. Tužkáče to nechtělo, mosel sem zehnať zdroj do sítě. To byla celkem lapália, ale rozhodil sem síťě a nakonec to klaplo. Enomže pak to začalo – počítám už večer v posteli ovečky, a zrazu „crrrrrrrrrrrcrrrrrrrrrrrrrcrrrrrrrrrr!“, kdosi mě volá! Rozespalý beru telefon a z něho na mňa kdosi křičí hatmatilků, kterej ale vůbec nerozumím.  Ani sem nepoznál esli to byl chlap či roba (tehdy eště mezi tím nic nebylo). Slušně teda to na druhé straně vyzvu k jasnějšímu vyjádření, ale zrazu zas ticho. Tož sem nad tím mávl ruků. Enomže si představte, že to bylo každý večer, a nekdy aj přes den. Tak sem tu potvoru vypnúl a nechal tak. Skoro dva měsíce byl rádiový klid. Ale pak uhodily prázdniny a jelo sa tábořit na Dynčák. A to si řekl, že by sa telefon mohl hodiť. Policajti, sanitka, pohřebák, člověk  zavolá a je to v klidu. Nemosíte běhat k hajníkovi.

No zavolá. Za dva dny byl telefon fuč. Absolutní záhada. Dokonca sem vypsal odměnu nálezci, třikrát sme prošli tábořiště v rojnici, cvičně zme tábor sbalili a zase rozbili. Nic. naštěstí sa nic mimořádného kromě toho nestalo, tak sem  aspoň ušetřil za hovory. Záhada sa vyřešila až k podzimu. To zme tábořiště chystali na zimní akci a potkal sem hajníka. Podle druhého tajného dodatku nájemní smlouvy k užívání Dynčáku, mohla paní hajníková využívat pro zahradu dary z naší latríny.  Šak takej měla nejlepší zelé v celých Karlovicách.  No a jak to vyklopila na záhon, tož jedného večera si od nich kdosi doma všimnul, že tam cosik svítí a hrčí. No bylo to celé divné. Hajník nechtěl nic riskovať a byl dobrý střelec. Ani vám nevím, jaké sem měl první telefonní číslo, ale už vtedy byl ten krám spješ na ošteru a to sem za něho obětovál celé dvě stovky!