(Mário) Bylo to super. Chodili jsme bosky, bylo tam vedro, a potkaly jsme Naty.
(Uhlík) Jako vždy Ivančena nezkamala. Kdo nezažil kouzlo Ivančeny, to nepochopí. Ráno jsem si myslel, že se na to vykašlu, ale ve výsledku jsem strašně rád, že jsem zvedl zadek a šel.
Už od té doby, kdy jsem nastoupil do autobusu, tak jsem věděl, že to bude přesně ta akce, kterou potřebuju. V autobuse jsme si zazpívali písničky a popovídali si. Od vystoupení to bylo náročnější, kopce, bolest nohou. S cedulí, kterou jsem dostal od Žabek (free huge) jsem dostal tunu objetí, což bylo ve výsledku příjemné. Ano musel jsem vylézt ze své komfortní zóny, ale stálo to za to.
Na Ivančeně jsem to konečně uviděl – ty lidi co mají stejný zájem, a nebylo jich málo. Vidět tak velký kolektiv bylo úžasné. Potkali jsme se s Natkou, a tak předala nášivky, které se letos doopravdy povedly. Co mě ovšem trochu zklamalo je, že na Lysé hoře bylo plno, takže jsem letos porušil svou tradici dát si nahoře birela.
(Dazul) Na svazích Lysé hory (1324 m), v tichém beskydském lese nad Malenovicemi, stojí jedna z nejvýznamnějších skautských památek v České republice – mohyla IVANČENA. Vznikla bezprostředně po druhé světové válce jako tichý symbol úcty a odporu proti nacistické totalitě. Její základ položili skauti z Ostravska, kteří chtěli uctít památku svých pěti bratří popravených v roce 1945 nacisty za odbojovou činnost. První kameny na mohylu začali nosit už v roce 1946, přestože skautská činnost byla brzy znovu zakázána komunistickým režimem. Navzdory zákazu a hrozbám trestů skauti v utajení pokračovali v tradici a každý rok přinášeli na Ivančenu další kameny z různých koutů republiky. Mohyla tak postupně rostla – ne jako oficiální pomník, ale jako spontánní dílo solidarity, paměti a věrnosti skautským ideálům. Údajně je mezi kameny původní mohyly i kámen (spíše kamenné zrnko) z Měsíce, který věnoval astronaut Eugene Cernan (*1934 +2017). Jeho rodina má kořeny na území dnešního Slovenska (v době jeho mise Československo). Cernan se stal zatím posledním člověkem, který na Měsíci chodil během mise Apollo 17 v roce 1972. Eugene Cernan měl totiž ke skautingu velmi silný vztah už od dětství a právě skauting často zmiňoval jako jednu z věcí, které ho formovaly. Byl členem amerických skautů (Boy Scouts of America) a dosáhl nejvyššího skautského ocenění – Eagle Scout (Skaut Orla). To je v USA prestižní hodnost, kterou získá jen malé procento skautů a která vyžaduje dlouhodobou službu, vedení ostatních a splnění náročných projektů. Cernan později opakovaně říkal, že skauting ho naučil disciplíně, týmové spolupráci a vytrvalosti – tedy vlastnostem, které se mu hodily nejen při letech do vesmíru, ale i při dvou misích programu Apollo (Apollo 10 a Apollo 17), z nichž právě ta druhá ho zapsala do historie jako posledního člověka na Měsíci. Jeho příběh se často uvádí jako příklad toho, jak může skauting ovlivnit život až na úroveň vrcholných světových úspěchů.
Dnes je Ivančena symbolem svobody, odvahy a vytrvalosti. Je připomínkou nejen tragických osudů skautů z konce války, ale i dlouhého období, kdy byla skautská myšlenka pronásledována. Každoročně se zde scházejí skauti i veřejnost, aby uctili památku padlých a pokračovali v tradici, která přetrvala i ty nejtemnější časy.
Byl jsem letos pověřen svou milovanou ženou Irčou, vůdkyní kateřinické ŠESTKY, abych zajistil tradiční oddílovou výpravu na IVANČENU. Přiznám se, že jsem měl v plánu pokračovat ve stavbě pergoly navazující na náš dům, ale povinnost vůči oddílu, který jsem založil má přednost :- )
Myšák půjde místo IVANČENY na Cambridge English Qualifications, což jsou mezinárodní zkoušky z angličtiny, které hodnotí jazykové dovednosti od začátečníků až po pokročilé úrovně. Jsou uznávány školami, univerzitami i zaměstnavateli po celém světě jako důkaz znalosti anglického jazyka. Myšák jde na úroveň B. A protože „я говорим Tолько немножко по-русски“, má v tomto směru moji bezmeznou podporu, důvěru a obdiv. Kája a Kuba zůstávají doma se svou neteří a synovcem (našimi vnuky), takže se mnou z naší rodiny letos na výstup vyráží pouze Nik.
Pro mne má IVANČENA punc nezapomenutelné osobní vzpomínky. Na jaře – 28.3.1988 – jsem byl po nucené dvouleté vojně propuštěn do civilu, a o necelé dva měsíce později jsem vyrazil s oddílem (tehdy TOM LVÍČATA, dnes 4. chlapecký oddíl Junáka LVÍČATA) na IVANČENU. Tehdy jsme pod vlivem Zetovy knížky SEDMIČKA (kdy oddíl na silvestra prováděl tradiční rituál otužování – krátké ponoření do ledové vody, které mělo být symbolickým vstupem do nového roku) při našich výstupech na IVANČENU prováděli podobný rituál v „uměle vytvořeném jezírku“ na Chladné vodě pod Lysou horou. To místo bylo tehdy velmi skryté a mimo značené trasy. Už před 2. světovou válkou (cca 30. léta) tam skauti pořádali letní tábory a „Slezské lesní školy“. V období války toto místo využívalo pro setkávání odboje a skautů. My se jej ještě před mým nástupem na nucenou vojnu dopátrali skrze kamarády mezi trampy a jezdili do ´“trampské“ boudy (která tam už dnes nestojí). Na to květnové ráno 1988, kdy mne kolem páté hodiny vyslýchali příslušníci VB (tehdejší POLICIE) nikdy nezapomenu. Hlavně díky Bodiemu, který byl doma z vojny na víkendovém „opušťáku“ a s námi vyrazil na oddílovou výpravu (samozřejmě v civilním oblečení, což bylo tehdy dost závažné porušení vojenského řádu). My se jej snažili uměle vyvolaným chaosem a zmateným přemísťováním ve stísněném prostoru „trampské chatrče“ uchránit od osobní kontroly dokladů (které neměl).“ Podařilo se. Protože jsem tendy pracoval u soustuhu, byla mi taková (pro mne trošku nepochopitelká) šťára šumafuk. Maximálně bych jen šel zametat dílnu a přišel měsíčně o stokorunu na výplatě. Ale Bodie by šel sedět a nadsluhoval by to. Dodnes je pro mne Bodieho „zneviditelnění“ malým vítězstvím nad tehdejší tupou mašinérií : -) V mém „cancáku“ je v rámci tehdejší opatrnosti událost zaznamenána dosti stručně : -(
Večer, po návratu z indiánské potní chýše u Pegeho ještě chystám „buttony“ na skautský kroj pro účastníky výstupu na IVANČENU z ŠESTKY. Od Hanny jsem vyzvedl oddílový lis na buttony a po vychladnutí z indiánské potní chýše se do toho pustil.
Bez rady Irči bych to ale zkoušel až do svítání, ale s její pomocí jdu spát před půlnocí a dobrým pocitem, že jsem na zítřejší akci dobře připraven : -)
Sraz je u věžáku a pojedeme dvěma autobusy, ŠESTKA jede společně se vsetínskými vlčaty a světluškami. Vybírám 150 Kč od každého na autobus a částku 2400 Kč za ŠESTKU předávám Pepíně i se seznamem účastníků.
Světlušky a vlčata zahajují svými oddílovými pokřiky ještě před nástupem do autobusu, my si naším pokřikem počkáme až vystoupíme v Malenovicích.
Cesta autobusem k úpatí masivu Lysé hory trvá asi 70 minut. První autobus zastavuje na velkém parkovišti v Malenovicích na parkovišti u Rajské boudy, ale náš pokračuje o skoro 2 km dál, směrem k hotelu Bezruč.
Po vystoupení z autobusu jdeme pár desítek metrů dál a zahajujeme akci oddílovým pokřikem. Žaby i Šneci pak přidávají i své družinové.
Vyrážíme po žluté a zelené turistické značce k mohyle na Ivančeně. Po necelém třičtvrtě kilometru vedu naši výpravu mimo značku „zkratkou“. Oddílové pořekadlo na to pamatuje výrokem „Jdeme zkratkou, je to sice dál, ale zato je tam horší cesta.“ Ve skutečnosti šetříme asi kilometr, za cenu strmějšího stoupání. Ale další oddílové pořekadlo praví: „Zážitky nemusí být nutně pozitivní, hlavně když jsou intenzivní.“
10:10 přicházíme na rozcestí pod mohylou. Skautského národa už tu je požehnaně. Dostáváme pamětní buton letošního výstupu „UCTIL JSEM IVANČENU“
Vyhodnocuji soutěž ve sbírání podpisů lidí se skautským šátkem a skautskou pokrývkou hlavy, rozdávám pamětní oddílové odznaky letošní Ivančeny a domlouváme se na půlhodinovém rozchodu. Já si jdu pověsit hamaku abych se v pohodlí najedl :- ) Lišák pořizuje mou pozdravnou fotografii pro Buráka a čeká mne první s několika dnešních neplánovaných a příjemných setkání. Bratr, který před lety skautoval na Hovězí, mi nadšeně vyprávěl o svém nedávném setkání s Náčelníkem. Sdílel jsem s ním tuhle radost, protože stejně jsem to při svém prvním setkání s touhle legendou prožíval i já.
Od Hovíka později dostávám jejich oddílovou pamětní kartičku, od Vouse další z jeho úžasných dřevěných „turbánků“ na šátek, … Počasí je dnes obzvláště povedené, a pěkných cérek kolem něurekom.
Pokládám svůj kámen, který sem nesu z údolí, na kraj jedné z opěrných zídek. Vzpomínáme z Murzou, který to je se svými dcerami (Sára chodí do vsetínských světlušek) a Haničkou, na dobu, kdy jsme tu jezdili se Lvíčaty, na tradiční jarní koupele v Chladné vodě, i na historku s ukrytím Bodieho před policajty.
Slunce ozařuje kamennou mohylu a na kraji mýtiny jen jemně prosvítá mezi zelenými větvemi smrků. Vzduch je svěží a voní jarem, přes monotónní hluk davu je slyšet jak ptáci zpívají, a celé to působí slavnostně.
Žaby se neostýchají svůj v barvách vyvedený družinový kámen umístit hned vedle památeční kamenné desky připomínající, že tohle mohylu založila ostravská „Třicítka“.
Krátce kecám k ogary mého mateřského 4. oddílu LVÍČAT, kteří cestovali v druhém autobuse. Je 11:10 a slavnostní ceremoniál má začít až za 50 minut. Půlka účastníků akce z ŠESTKY vyrazila na Lysou horu s Mirkou, druhá půlka chce počkat na ceremoniál.
Jak na sebe upozornit, je jakási nevyhlášená soutěž, kterou tu pozoruji posledních několik let. A tak děvčata a Uhlík z ŠESTKY mají na krku cedule s anglickými nápisy „Free Kiss“ a „Free Hugs“ (Polibky zdarma a Objetí zdarma). Ale vidím tu třeba i skautíky kráčející obutých v bochnících chleba. Nelze si nevšimnout, ale osobně to cítím dost za hranou.
To, že tu je i díky úžasnému počasí docela dost lidí jsem už psal. Počet odhaduji mezi tisícem a dvěma. Podle domovenek i z docela velké dálky. Ivančena je pořád symbolické místo odporu, svobody a skautských hodnot. Za komančů, kdy byl skauting zakázaný, se tu skauti a jím pozitivně ovlivnění lidé scházeli neoficiálně – byla to forma jakéhosi tichého protestu i udržování tradice.
Při práci na PŘÍBĚHU SKAUTINGU NA VALAŠSKU se nám podařilo digitalizovat tisíce listů a fotografií z pozůstalosti – archivu valašskomeziříčského Jacka Krumpholze. A zrovna minulý týden jsem digitalizoval fotografie tajně pořízené u mohyly 26.4.1981.
Nezbytným vybavením příslušníků VB byl samozřejmě megafon (na první fotce vpravo). Přes megafon opakovaně vyzývali přítomné, aby se neshromažďovali, protože akce byla považována za nepovolené shromáždění. Hlasité výzvy, někdy doplněné hrozbami postihů, měly účastníky odradit. Případný projev a vzpomínkový moment by byl přehlušován právě hlášením z megafonu. A kdyby předchozí pokusy selhaly, megafon by posloužil i ke koordinaci zásahu.
Při vzpomínce jak setkání na Ivančeně probíhalo před 45 lety, mi je nyní při pohledu na tisícovky holek a kluků ve skautském kroji neskutečně hezky. Dneska jim žádná rána obuškem či hlášení do školy nehrozí. I takto samozřejmě vypadá svoboda :- )
Cedulka s nápisem „Free Hugs“ (objetí zdarma) je celosvětová iniciativa šířená poslední čtvrtstoletí přes internet a sociální sítě. Má vyjadřovat otevřenost, přátelství a bourání bariér mezi lidmi. „Free Kiss“ je volnější, někdy humornější varianta (často spíš symbolická než doslovná). Cedulky nejsou historická tradice Ivančeny, ale spíše moderní, spontánní projev mladých účastníků, který souvisí spíš s dnešní kulturou než s původním významem místa. Pro mne spíše symbolizují vliv sociálních sítí a festivalové kultury, ale mladší generace tak přináší na tradiční akce nové způsoby vyjadřování a někdy i snahu „odlehčit“ vážnější pietní rámec (což ne všichni vnímají stejně).
Pietní akt se neodehrává u mohyly, ale na rozcestí pod ní. Palouk kolem mohly by tenhle dav nedokázal absorbovat. Pár nadšenců je dokonce vylezeno na stromech, aby mělo přehled, co se na „řečništi“ děje.
Tady u nás, spíše na okraji shromáždění, není slyšet z reproduktorů, které projevy pietního aktu přenášejí, nic. Tedy slyšet, že někdo hovoří je, ale rozumět není ani slovu. Když mi Liška naznačuje pohledem, že bychom se mohli vydat na Lysou, přikyvují a prodíráme se hustým davem asi 50 metrů mimo něj, abychom pokračovali na nejvyšší vrchol moravské strany Beskyd.
Půlka kontingentu ŠESTKY na nás čeká už více než hodinu nahoře a věnuje se povalování po trávě, opalování, pospávání či seznamování s ostatními skauty a skautkami.
Přidáváme se k nim – do odjezdu autobusu z Ostravice nebo Malenovic je ještě dost času a tak jej raději využijeme lenošením na vrcholku Lysé hory, než pozdějším čekáním na asfaltovém parkovišti.
Díky Uhlíkovi, který si na to vzpomněl, pořizujeme společnou ŠESTKAŘSKOU fotografii účastníků letošního výstupu na Ivančenu. Mimo jiné jsou na ní vidět minimálně tři odvážlivci, kteří se rozhodli napodobit Dvojkařky, a jsou rozhodnutí sestoupit dolů bez bot.
Nejdéle chůzi bosky vydrží Nik a Mário. Nik patrně krmil kolemjdoucí skauty a turisty historkou typu že je chudý, a tak si šetří boty na zimu, protože mu kdosi věnoval 200 Kč bankovku. Nika to evidentně velmi potěšilo, mne ne :- (
Vedu ŠESTKU ke Chladné vodě, místu, ke kterému mám osobní vztah, mimo jiné i díky podobným událostem, které zmiňuji ze začátku tohoto textu. Avizuji, že bychom mohli postoupit rituální plavbu, kterou jsme tu na jaře před dávnými lety s LVÍČATY podstupovali.
Ve finále se k „plavání“ odhodlává pouze Nik a tak tam samozřejmě musím s ním. Voda je skutečně „chladná“ a tak narozdíl od Nika dělám jen pár temp a vylézám ven o poznání rychleji než on. Když jsem plaval ve vodě před čtvrt rokem na částečně ledem pokryté Slezské Hartě, bylo mi výrazně tepleji, protože jsem měl na sobě „suchý oblek“ :- )
Naposled jsme na Chladné vodě spali se ŠESTKOU (asi) na výpravě 24.-25.4.1999, v tehdy trampy upraveném přístřešku z kamenů, smrkových kmenů a střechy pokryté igelitem – viz foto z mého fotoarchivu:
Ale až ze SKAUTSKÉHO ARCHIVU jsem před pár lety konečně získal představu, jak toto legendární místo vypadalo za první republiky. Na tábořišti na Chladné vodě se za první republiky konaly lesní školy a za války bylo pro skauty z odbojové skupiny důležitou základnou.
Po „chladné koupeli“ s Nikem ždímáme vodu ze svých trenýrek a do gatí lezeme „na ostro“. Nik navíc pokračuje v sestupu do údolí bez bot. Je dobrý.
Do odjezdu autobusu nám zbývá asi hodina a podle mapy.cz to máme na parkoviště v Malenovicích 70 minut. Ale autobus by měl nabírat prvně skupinu v Ostravici a pak teprve jet do Malenovic, takže máme minimálně 20 minut k dobru. Míříme nejkratší cestou do Malenovic. Vede to Uhlík, jehož mobil, narozdíl od toho mého má ještě dostatek energie, aby mohl průběžně kontrolovat, zda jdeme správně.
Než mi mobil úplně klekne (to je daň za urputné focení a točení), odesílám Peti, která je šéfovou našeho autobusu zprávu, že budeme nasedat v Malenovicích. To až nás Uhlík táhne přes sjezdovku dolů – je to zkratka, na kterou výjimečně vykračuje on a ne já. Nikdy jsem tudy nešel, takže i pro mne to je premiéra.
Na sjezdovce při sestupu začíná Bojovník dělat šulibečky a několik odvážlivců se k němu přidává. Výsledkem je dokonalá metelice :- )
K parkovišti u Rajské boudy jsme o 20 minut dříve, než jsme odhadovali na Chladné vodě. To je důkaz, že zkratky fungují!
Liška mi půjčuje svoji powerbanku, a tak se při čekání na autobus pokouším oživit svůj mobil. Když se mi to podaří, zjišťuji, že mám zmeškaný hovor od Peťi, a okamžitě mne napadá, že ta moje SMS jí asi nedorazila a tak se pokouší zjistit, co s námi je. Jde to tak.
Ve finále autobus vyráží z Ostravice pro nás, a když nastoupíme, vrací se do Ostravice pro ostatní a pak pokračuje na Vsetín. V autobuse někteří zmožení únavou klimbají, a když se vzpamatuji, začínají na celý autobus předzpěvovat ŠNEČÍ písničku o šnekovi na kolejích : -)
Nálada skvělá, ztráty žádné, akce velmi povedená :- )
Nesestříhané video (7:25):