(Kikina) Letos poprvé jsem čekala u hřbitova sama. Na poslední chvíli dorazil ještě Dazul, kterého jsem čekala ze všech nejmíň, protože obvykle hřbitov nestíhá. Trochu mě mrzelo, že jsme tam jenom ve dvou, protože to znamenalo jednak, že Vzpomínání asi bude dost komorní, a druhak že přijdu o cestu pěšky do Březin. To vždycky byla nejzajímavější část z celého večera, a to hlavně díky Budulovi, která nám vždycky líčila výsledky jejích nejnovějších laboratorních pokusů. Například minulý rok se nás snažila přesvědčit, že zeleně světélkující pes je v jejich oboru naprosto noumáuní, Uďo.
V Březinách se nás nakonec sešlo asi dvanáct, což sice není moc, ale na namožení bránice to stačilo. Probrali jsme Janovy oholené nohy, Hrabákův hnusný ešus, mostkový atentát na Dazula a taky trochu aktuálnější Denisovu zapeklitou situaci s vyvráceným sloupkem. Některé vzpomínané historky už oslovily jenom ty z nás, kterým by ještě v dobách nedávných vzhledem k věku říkali „staře“.
Když jsem listovala kronikou z roku 1998, malá Klárka chtěla vidět fotku tatínka Radka. Když jsem jí ukázala máničku v hnědém baretu, smála se a píchala do fotky prstem. „To je srandovní tatínek.“ Taky Mája a Kája se místy nechytaly, protože v našich nejslavnějších dobách, na které s takovou hrdostí vzpomínáme, jim byly asi tak tři roky. Přesto jsou některé zápichy a události z té doby tak zásadní, že se předávají ústním lidovým vyprávěním z generace na generaci. A já vím, že příští rok je zase vytáhnem a budeme se zase chechtat úplně stejně jako letos.
