19.-21.6.2026 – Předtáborovka

(Dazul) Jako bývalý vůdce ŠESTKY už řadu let nejezdím na stálou část tábora. Poslední roky mám na starosti putovní tábor a pak se s Irčou střídáme v hlídání Kuby, aby Irča mohla jet na stálou část tábora. Přesto považuji za naprosto přirozené přijet na předtáborovou výpravu a přiložit ruku k dílu při stavbě a přípravě tábořiště.

Sestříhané video (2:46):

Tábor není jen těch čtrnáct dní táboření na stálém místě, kdy tam jsou všechny děcka. Tábor je to společné dílo, které vzniká už dávno předtím. A právě předtáborová výprava je okamžikem, kdy se z plánů stává skutečnost. Proto mě vždycky mrzí, když na ni nedorazí lidé, kteří pak na stálém táboře budou fungovat. Nejde ani tak o množství odvedené práce, jako spíš o pocit společné odpovědnosti za něco, co ŠESTKA společně tvoří a prožívá.

A pak je tu Klíště. Ta bydlí v Pozďatíně, což je od našeho tábořiště u Budišova nad Budišovkou přes 200 kilometrů. Přesto je pro ni samozřejmostí sednout do auta a přijet pomoct na předtáborovou výpravu. Aby vůbec mohla vyrazit, přijela jí pohlídat dceru babička, která sama musela absolvovat cestu do Pozďatína dlouhou několik set kilometrů. A to se bavíme o člověku, který není v ŠESTCE celoročně aktivní už více než dvacet let.

Právě proto ve mně podobné nasazení budí obdiv. Ne kvůli odpracovaným hodinám, ale kvůli postoji. Protože když někdo dokáže investovat tolik času, kilometrů a rodinné logistiky jen proto, aby pomohl připravit tábor pro ostatní, hůř pak hledám pochopení pro ty, kteří na tábor pojedou na celé dva týdny, ale na jeho stavbu si čas nenajdou.

Podle informací od Radka to na velkou účast nevypadá. A tak se na našem Facebookovém profilu pár dnů před odjezdem na PŘEDTÁBOROVKU objevuje zpráva:

Aktuálně to vypadá, že se nás na PŘEDTÁBOROVCE sejde nemnoho. Jenže práce je i letos docela hodně a bez pomoci všech, kteří mohou přijet, ji možná nestihneme.

Po posledním vloupání do táborové kuchyně je potřeba opravit vzniklé škody. K tomu nás čeká vyžnutí všeho, co se nepodařilo Dušanovi posekat traktorem, stavba nového dřevníku, přeskládání dřeva, příprava táborových latrín a spousta dalších nezbytných drobností, bez kterých tábor nezačne.

Pokud ti to jen trochu dovolí čas, zdraví a okolnosti, přijeď pomoct. Každé ruce navíc budou znát a každá hodina práce se počítá.

Pokud na tábořiště dorazíš, dej prosím vědět Radkovi na 736 746 517.

V pátek 19.6.2026 v 18:00 přijíždí náš vůz (posádka Dazul, Myšák, Nik a Uhlík) před dřevěnou závoru uzavírající vjezd na naši louku – tábořiště. Radek ujišťoval, že mu Dušan, který louku seče, říkal, že je pokoseno, ale naše oči vidí něco jiného. Stejně tak posádka druhého vodu (Burák a Lišák), která dorazila před námi, je překvapená z místy metrové trávy.

Burák vytahuje svůj křoviňák a začíná vysekávat průjezd pro auta – od cesty ke kuchyni. Radkova křoviňáku se chápe Uhlík a i když nemá popruh, zkouší kosit trávu společně s Burákem. Po telefonickém hovoru s Radkem, který se společně s Dennym ještě stavoval nakupovat, vyřizuji Uhlíkovi, že Radek svůj křoviňák nikomu půjčovat nebude a nůž na přehození má u sebe v autě. Uhlík pokorně stroj pokládá a vyráží místo práce na obhlídku latrin a okolí.

Já se mezitím pokouším odšroubovat trámky, které brání v otevření dveří do táborové kuchyně. Pozitivní je, že od posledního zabezpečení po vypáčení vstupních dveří (přesně před dvěmě měsíci), se nikdo do kuchně nepokoušel násilně dostat, alespoň tomu vše nasvědčuje.

v 19:15, jakmile dorazí Radek a Denny, jsou už v provozu dva křovinořezy vysekaného prostoru přibývá. Všechny přivezené hrábě nachází pracovité ruce a tak i posekaná tráva hezky mizí z vysekané plochy. Je potřeba udělat i místo na provizorní zaparkování aut, abychom nemuseli zbytečně přenášet přivezené nářadí a zásoby ručně.

Po otevření táborové kuchyně, sundávám za pomocí Myšáka a Nika dvě okenice a vyšroubováváme dveře ze strany od stožáru, abychom dobře zpřístupnili prostor, kde budeme i spát. Nik má téměř panickou hrůzu z vosích hnízd různých velikostí, kterých se v kuchyni od posledního tábora objevilo kolem patnácti. A taky ty největší sbírám do igelitového sáčku a vynáším ven.

Uhlík je alergik a na předtáborovku si sebou zapomněl vzít prášky, takže při hrabání trávy docela trpí. Nakonec telefonuje domů a tatataxi je tu za 50 minut, aby jej odvezlo do rodného domu. Další překvapení se už dnes nekonají.

Už se skoro stmívá, když konečně přijíždí Dušan se svým traktorem a začíná večerní kosení tábořiště. Pokračuje při zapnutých světlech traktoru, dokud nepokosí celého třičtvrtě hektaru. Traktor parkuje za kuchyní a já pak Dušana odvážím do Oldřůvek, aby nemusel traktorem a zítra, kdy chce seno obracet, zpátky.

Kolem deváté večerní hodiny ve zdraví přijíždí Klíště, ale to už prvotní chaotické práce ustávají, chystáme si pelíšky na dřevěné podlaze kuchyně a plkáme. A protože jsme se mnozí neviděli fakt dlouho, do spacáků zalézáme až po půlnoci. Dlužno poznamenat, že zdrojem všeobecného veselí je Miris, který chytl s celou rodinou jakýsi moribundus z namletého masa od Černockého, ze kterého doma grilovali burgery. Během pár dnů se z něj stal průtokový ohřívač všeho co požill, shodil 6 kg a vypadá, zní a projevuje se dosti ztrhaně. Na předtáborovku si netroufl, i když se četnost mezi pobyty na WC zmenšila 12x. Snad to rozchozí do puťáku na který vyrážíme přesně za týden. Soucítíme s ním všichni, ale stejně nás rozestřelí nevinně vyslovená Radkova poznámka: „Miris vás všecky zve na burger.“, „Za odměnu vám Miris ugriluje“. atd. :-)

Když ráno po šesté vylézám ze spacáku, vychutnávám si pohled na včera večer pokosenou trávu. Je něco zvláštně uklidňujícího na pohledu na dlouhé řádky čerstvě pokosené trávy, které se v jemném ranním oparu ztrácejí směrem k říčce Budišovce. Slunce je ještě nízko, jeho paprsky se opírají do kapek rosy a nad loukou se vznáší lehký závoj vlhkosti. V tuto chvíli je tábořiště tiché a prázdné, ale zároveň je v něm cítit kus poctivé práce a očekávání všeho, co se tu během léta odehraje. Právě takové okamžiky připomínají, že příprava tábora není jen o stavění staveb a sekání trávy, ale také o vytváření místa, které na pár týdnů ožije příběhy, přátelstvím a dobrodružstvím.

Klíšte sebou mimo buchty dovezla spoustu ovoce a zeleniny, takže na snídani si mimo sekané ze včerejška (připravila pro všechny Irča) dopřávám i něco z její dodávky. Sekaná mi dodá hlavně bílkoviny a tuky, zatímco čerstvá zelenina (paprika, mrkev, okurka, kedluben) přidá vlákninu, vitaminy, minerální látky a objem jídla. Z hlediska výživy se tyto potraviny nijak „nebijí“, dobře se doplňují a hlavně mi chutnají :-).

Od večera víme, kdo dnes bude na čem pracovat. Já s Raďochem máme začít stavět dřevník. Vcelku jednoznačně jsme se shodli, že by měl stát kousek od golema, na místě zbývající půlky bývalého chillroomu. Na Dennyho návrh jej budeme orientovat cca v ose táborové kuchyně.

Než nám otevřou ve Vítkově stavebniny, kde opotřebujeme nakoupit uražený pant a petlici, rozebíráme kostru chillroomu, aby se nám dřevník dobře stavěl.

Při stavbě dřevníku využíváme dva sedmimetrové trámy, které jsme spolu s dalšími získali díky štědrosti Obce Kateřinice. Pocházejí z domku zbouraného při úpravách bývalého areálu zemědělského družstva. Když se člověk podívá na jejich rozměry, opracování a poctivou kvalitu dřeva, snadno si uvědomí, že vznikly v době, kdy se stavělo s výhledem na desítky let dopředu. Je velmi pravděpodobné, že mají za sebou více než půl století služby a pamatují několik generací svých majitelů. Místo aby skončily jako odpad nebo palivo, dostávají na našem tábořišti nový život. Stanou se součástí dřevníku, který bude sloužit dalším generacím skautů. Je v tom kus krásné symboliky – dřevo, které po desítky let neslo střechu jednoho domu, bude nyní pomáhat vytvářet zázemí pro táborové ohně, kuchyňská kamna a všechny příběhy, které se kolem nich budou odehrávat. Máme radost, že dokážeme využít materiál s historií a navázat tak na poctivou práci lidí, kteří tyto trámy kdysi opracovali a zabudovali.

Velké stavebniny ve Vítkově jsou zavřené a tak nakupujeme v menších u Lidlu. Mimo potřebné kování (uražený pant) pořizujeme vše.

Tím, že pant není, nemá Denny jak opravit vypáčené dveře kuchyně a rozšíří naši dvojičku s Radkem a trojici. Aspoň se něco naučí. Postavit dřevník není jak šéfovat 40 liďom ve fabrice.

Zatímco Radek s Dennym vyměřují zádlaby a osazení v trámech, já vrtám do betonových dlaždic díry pro roxor, abychom stojny kostry dřevníku odizolovali od země a posadili na pevnou základnu.

Podle zúhlovaného rámu přesně vyznačujeme rohy dřevníku a já v těch místech zatkoukám roxor (železnou tyčku), na který usazuji do roviny betonovou dlaždici. Na kovové tyče nasazujeme stojny – trámy s vyvrtanou dírou pro roxor. Pak každý stojící trám vyrovnáváme do váhy a zavětrováváme. Vyznačujeme místa, kde trámy uřežene, aby dosahovaly do stejné výšky, protože terén se tu svažuje asi o 20 cm.

Zařezávání trámů na stejnou výšku je disciplína pro toho, kdo to s motorovou pilou umí fakt dobře. Na první pohled může vypadat jednoduše, ale ve skutečnosti vyžaduje jistou ruku, cit pro vedení řezu i schopnost odhadnout každý pohyb pily. Jak je vidět na fotce, práce probíhá ve výšce a v těsném prostoru mezi konstrukčními prvky, kde není prostor pro chyby. Stačí malé vychýlení a výsledná rovina nebude přesná. Kromě zkušeností je proto potřeba také soustředění, dobrá koordinace a respekt k nástroji, který dokáže během vteřiny ubrat velké množství materiálu včetně toho lidského.

Na rohové stojny zvedáme a usazujeme oba sedmimetrové trámy, které tvoří základ budoucí střešní konstrukce. Je to práce, která vyžaduje sehraný tým, přesné měření a neustálou kontrolu každého pohybu. Každý z přítomných má svůj úkol – někdo trám navádí, jiný kontroluje výšku a usazení, zatímco další zajišťují stabilitu celé konstrukce.

Jakmile oba dlouhé trámy dosednou na své místo, začíná stavba získávat jasné obrysy a dřevěný skelet se po zavětrování mění v pevný rám budoucího přístřešku.

Vedro nám dnes dává zabrat opravdu poctivě – teploměr se přehupuje přes třicítku a na rozpálené louce to je znát s každou další hodinou práce. Ti, kdo zrovna pomáhají se stavbou dřevníku a jsou alespoň občas ve stínu stromů, snáší úmorné horko přece jen o něco lépe než ti, na které slunce praží naplno. O to víc je potřeba ocenit každého, kdo v tomhle počasí přiložil ruku k dílu a vydržel.

Po usazení hlavních trámů přichází na řadu jejich pevná fixace. Každý spoj je potřeba přesně srovnat, stáhnout vruty a zkontrolovat, aby na sebe jednotlivé prvky dobře navazovaly. Právě v této fázi se z provizorně podepřených trámů stává stabilní konstrukce, která už dokáže přenášet zatížení a připravuje se na další stavební kroky.

S osazenými trámy a šikmými vzpěrami začíná stavba získávat svůj konečný tvar. Konstrukce je nyní dostatečně zpevněná a je dobře vidět budoucí půdorys i výška přístřešku. Každá nově přidaná vzpěra zvyšuje tuhost celého rámu a pomáhá udržet přesnou geometrii při dalších pracích.

Po dokončení ztužení stojí dřevěný skelet pevně na svém místě a ukazuje, jak bude přístřešek ve výsledku vypadat. Mohutné stojny, podélné trámy i diagonální vzpěry tvoří kompaktní celek, který je připraven na montáž střešní konstrukce. To, co ještě ráno představovalo jen několik samostatných trámů, se během dne proměnilo v robustní rám nové stavby.

Myšák připravuje uložení štítové vaznice. Protože už nemáme k dispozici sedmimetrový trám v potřebné délce, rozhodli jsme se štít vytvořit ze dvou fošen posazených na kant. Aby fošny bezpečně seděly na konstrukci a nepřenášely zatížení pouze přes spojovací materiál, je potřeba pro ně vysekat přesná lůžka. S dlátem v ruce proto Myšák pečlivě odebírá materiál a postupně vytváří kapsu přesně podle zaměřených rozměrů. Je to práce, která vyžaduje trpělivost a přesnost – každý milimetr navíc nebo chybějící dřevo by byl při montáži znát. Díky ručně vysekanému uložení budou obě fošny pevně usazeny a společně vytvoří plnohodnotnou náhradu za dlouhý štítový trám.

Nejmladším účastníkem akce je Nik, který bude na táboře přecházet z Vlčat do skautské družiny Šneků. Není to žádný úderník, ale když je vhodně motivován (od děvčat motivace funguje lépe než od chlapů), dokáže udělat kus práce. Dnes především hrabal a odtahoval shrabanou trávu. Po té, co domů odjiždí Mirka J., Alena + Ondra + Sofča + Adam J., Burák + Lišák (my ostatní zůstáváme do zítřka, abychom dodělali hlavně kostru dřevníku bez krovů), nezůstává mezi osazenstvem žádný jeho vrstevník a tak Nik tráví čas takovými pracemi jako je vyhazování bláta z tůňky atd. :- )

Jakmile máme stojny štítu připravené, usazujeme z čela budoucího dřevníku přední trám. Fixujeme jej přeplátováním – deskou, abychom měli jistotu, že se nevyvrátí a budeme na něj moc usadit kantem štítovou fošnu.

Šablonu krovu s krokvemi z kostry dřevníku šetrně sundáváme a ukládáme na posečenou louku, aby se nepoškodila. Až budeme mít materiál na krovy (14x 3,5 metrové smrkové kůly), budeme podle ní vyrábět první krov.

Po 19:00 jsou dnešní práce ukončeny. Koupeme se a umýváme pot v Budišovce, Klíště jede nakoupit pochutiny na večeři a pak sedíme před táborovou kuchyní, kde je přece jenom menší vedro, jíme, usrkáváme tekutiny a klábosíme. Stejně jako včera je zdrojem naší zábavy Miris – škoda, že tu nemůže být s námi. Jestliže smích léčí, musel by z téhle akce odjíždět zdravý jako rybička.

Ulehnout dnes jdeme už po 21:00 – celodenní práce na rozpáleném tábořišti se na nás večer podepisuje spravedlivě na všech. Kombinace hrabání trávy, nošení materiálu, práce se dřevem a více než třicetistupňového vedra ubrala sil rychleji než obvykle, takže s přibývajícím časem bylo znát, že únava roste s každou další hodinou. Myslím, že jsme dnes všichni ocenili tu chvíli, kdy padlo „dnes končíme“.

Dnešní den byl natolik náročný, že na nějaké dlouhé večerní povídání ve spacákoch už nezbývají síly. Slova zvolna ubývají a vnitřek táborové kuchyně i samotné tábořiště se noří do ticha – dnes usínají všichni opravdu bez dlouhého přemlouvání :- ).

Nedělní ráno vylézám ze spacáíku skoro až 6:30. Táborová louka mne vítá sluncem, modrou oblohou a vůní lesa. Tábořiště se zvolna probouzí k životu – ze spacáků je slyšet líné pokusy o vylezení, ozávají se první opsalé hlasy. Já ještě ze spacáku procítěně zpívám nejoblíbenější píseň ŠESTKY: „Ej už je ráno, už je deň …“ :-) Spousta pochvalných a obdivných hlasů oceňujících můj špičkový pěvěcký výkon za nějž by se nemusel stydět ani Luciano Pavarotti, mne utvrzuje, že nesmím polevit :- )

Mé první kroky vedou k latrinám, které včera Lišák, Myšák a spol opravovali. Práci odvedli hoši velmi dobře. Nová prkna drží pevně na svém místě, dveře se zavírají, jak mají, a celá stavba působí tak bytelně, že by bez obav odolala i náporu celé družiny po vydatném táborovém obědě. Po pečlivé kontrole mohu zodpovědně prohlásit, že latríny jsou připraveny na sezónu pod heslem: návštěvnost vysoká, ale pobyt co nejkratší.