(Dazul) Ve čtvrtek se poměrně pravidelně potkávám s Mirisem. Když se cestu z práce stavujeme vyzvednout naše děti po družinovce světlušek a vlčat, jsme v DBCB většinou čtvrt-půl hodinky před ukončením a tak máme prostor si popovídat. Tenhle čtvrtek mi Miris oznamuje, že se s Fantou domluvili na nedělní běžky a že mne můžou přibrat a potkáme se na Končinách. Od přetnutí vazů pravého malíčku hranou běžky před rokem jsem na běžkách nestál, proto je nejvyšší čas to napravit. „Jak budete před Čečetkovem, zavolej mi, vyrazím z baráku na Končiny a to by nám mělo tak akorát vyjít, abysme na sebe nemuseli čekat.“
I když se poslední dobou řídím životní zkušeností „nemám plány, mám jen přání“, jsem příjemně překvapený jak se mi přání až nezdravě plní. To se zadařilo i s dnešníma běžkama. Hned ve čtvrtek jsem si nachystal letité běžky s ocelovými hranami a při tom zjistil, že mám odlepenou skluznici v délce jednoho metru. Chemopren mám zpravidla po ruce (spolu s papírovou lepicí páskou to je nejlepší přítel stavebníka) a tak natlačení lepidla pod skluznici bylo záležitostí dvou minut. Stolařské svěrky mají své stálé místo v šikmině podkroví našeho domu a tak dalších sedm minut mi zabralo kvalitní zafixování lepeného spoje. Když lepidlo nebude držet, mám samozřejmě plán B – vezmu si své backcountry běžky s tuleními pásy, které si šetřím na zimní potulky do Dolomit a Fater : -).
Nedělní ráno je jako vždy jedinečné a mimo jiné přináší i operativní změny. Volá Miris, aby mne informoval o Fantově náročném sobotním večeru a nutnosti pro něj zajet dolů do dědiny, čímž se zřejmě posune setkání na Končinách …..
Irča čerstvě posháněla našim třem nejmenším lyže, přilby i lyžáky – sněhové podmínky jsou ideální a tak je jdeme citlivě seznámit s realitou. Odházená cesta z hřebene ke garáži je ideální terén na vyzkoušení. A než se mi mladí hřebci ozvou, že jsou před Čečetkovem, není vyloučeno, že Myšák (6), Kája (5) nebo Nik (4) budou jezdit slalom na úrovni Ester Ledecké : -)
Nevím zda je to tím, že je dnes „třináctého“, ale jako lyžařský instruktor bych se určitě živit nemohl. Zjištění to není příjemné, ale život není spravedlivý. A je plný paradoxů. Irča sjela na lyžích určitě méně extrémní úseky než já, ale má, narozdíl ode mne, ten dar prckům předat elementární návyky, jako by jezdila východní žleb Chopku denodenně. Každopádně jsou mlaďoši skvělí. Já začal na lyžích až když mi bylo deset a vedl jsem si o třídu hůř než oni.
10:32 volá Fanta, že už jsou před Čečetkovem a že se jim to dost „lepí“, abych vzal vosk. Vysvětluju, že namažu a tudíž vosk nemám. Tak ať vezmu aspoň svíčku. Opouštím ženu s dětmi a vydávám se hledat svíčku. Použití téhle okrasné s plastickými květy po obvodu bych u Irči asi nerozchodil, tyhle vonné svíce jsou zase ve skle, dortových svíček asi škoda nebude, ale jsou tak tenké, že mazat s nimi skluznici běžek je práce na hodně dlouho, …. Tenhle fialový pěticentimetrový válec bez knotu bude nejvhodnějším adeptem na Fantovu skluznicu! S pocitem splněného úkolu kmitám k lyžákom, nasazuju návleky, zacvakávám špičku do vázání a svižným tempem se blížím na velkou louku u Končin. Jestli na mně budou hoši už čekat, je to vina Fanty a jeho bizardního požadavku na svíčku.
V půli cesty si s hrůzou uvědomuju, že je dneska 13. ledna a můj „guru“ Miloš má 89. narozeniny. Celý týden si připomínám, že nesmím zapomenout zavolat do Liberce a popřát vše dobré. Svižný spád nedělního dopoledne mne strhává do víru a já si až teď uvědomuju, že jsem na to málem zapomněl. Než se potkám s ogarama, mám dost času Zetovi popřát. Za pohodového stoupání do mírného kopečka vytahuju mobil a vytáčím číslo člověka, který v mém dosavadním životě stojí o pomyslný stupínek výš než Jaroslav Foglar. „Miloš“ „Tady Dazul. Zdravím tě z Valašska a přeju vše …..“ Dá-li Bůh a dožiju-li se 89. narozenin, chtěl bych na tom být jako můj „guru“. Přes jeho tvrzení, že „lidské tělo není na takový věk stavěné“ mne naplňuje nadějí jeho soběstačnost i specifický humor (máme dva nezvané hosty, kterých se už nezbavíme …). Jeho vnitřní kázeň a disciplína, všeobecný přehled i vnímání souvislostí mne vždy fascinovaly, ale jeho „RAM“ mne i dnes uzemňuje, vzhledem k množství lidí se kterými se potkává. „A jak to zvládáte s dětma …, pozdravuj celou rodinu … , jak DBCB …, ten váš oddílový časopis je úžasný … rádi tě uvidíme ,,, “ Podvědomě si uvědomuju rozdíl mezi jeho a mými slovy, které mobil přenáší – smysl x vata : -( Vybavuju si, jak o něm Paf psal: „.. Tento jen 170 cm „malý velký muž“ mluví málo, ale když už otevře ústa, mluví jasně, stručně, krátce a výstižně. Prostě jako muž. ..“
Na louce, kde se máme s ogarama potkat, jsem první, ale dvě postavičky vynořující se „zimního království“ dávají tušit, že setkání je otázkou minut. A taky že ano. Fanta i Miris jsou za chvilku u mne a když si myslím, že vyrazíme směr Troják – Tesák, oznamují mi, že čekáme na Davida, který je dnes na běžkách prvně v životě. Protože v ŠESTCE už desetiletí praktikujeme „tréning bojem“, kterým v mládí prošli i Miris s Fantou, vůbec mne to nepřekvapuje. Protože je David životním partnerem Gejitky (a bráchou pověstného Kouzelníka z 1.Ch), je automaticky brán jako „náš“ (přítel mého přítele je i mým přítelem). A jako takový má regulerní právo projít „naší školou“ :-) Když si i po dnešku na běžky ještě stoupne, stanou se přirozenou součástí jeho života. Tak to prostě funguje.
V lázeňském tempu míříme k rozhledně Maruška (David je ušetřen toho, aby na ni vystoupal s běžkama na nohách) a pak na Troják. Tady doplňujeme tekutiny a obědváme skvělou česnekačku. David kategoricky odmítá pokračovat na Hostýn a ani Tesák pro něj není přijatelný. Když ale v hospodě zaplatíme a jdeme ven k běžkám, kráčí přes cestu směrem k Trojáku. Tomu se říká pozitivní síla kolektivu : -) David netuší, že od Mirisa (odkud vyrazili) to je na Troják ke Třem kamenům 15 km. A samozřejmě cesta zpátky. Na toho, kdo stojí na běžkách prvně v životě, docela dobrý výkon.
Cestou Miris vzpomíná legendární zoufalou Bobovu hlášku z dřevních dob ŠESTKY: „Nemohli by sme tu přespať?“ (při nočním bloudění na běžkách na cestě z Kosárny zpátky na Bařinku, ztraceni v závějích sněhu). Miris mimoděk naznačuje, že jsme na takové situace trénovaní : -)
Vynechám-li pády mých spolujezdců, probíhá cesta ke Třem kamenům u Tesáku v pohodě a klidu. Koneckonců – nic nás nežene. Užíváme si ojíněných smrkových kmenů, nových vtipů, pásů mlhy, koštování slivovice, stoupání i bezpečných sjezdů …. Žádné drama, žádné překvapení, jen pohoda a sdílení toho, že jsme spolu.
Cesta zpátky od Třech kamenů po chvíli začíná legendárním sjezdem. Pokud člověk netrefí strom, jedná se o mírně adrenalinovou záležitost. Heslem sjezdu totiž bylo „vajíčko!“. Pro slabší povahy sebevražedný styl, ale našinec dokáže odhadnout krajní meze. Sjezd dopadá poměrem 50:50 (pády x nepády).
Troják míjíme bez zastávky a sjezd z Bludného je téměř bezpádový. Na Končinách pokračuje Miris po hřebeni na svoje paseky a zbytek na naše paseky.
U našeho domu Irča doplňuje Davidovi a Fantovi tekutiny a když oba hrdinně odmítají nabídku odvozu domů tereňákem, naše cesty se rozcházejí. Vzhledem k tomu, že mi za pár hodin Fanta posílá video sjezdu z Bludného, usuzuju, že se oběma podařilo dorazit dolů dom do dědiny ve zdraví : -)
Takže stejně jako včera: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“ : -)
