(Dazul) Včera jsem hlídal Kubu, ale dnes už jsem na Bařinku vyrazit mohl. A taky jsem tam jet potřeboval, protože jsme si tam měli s YUKON TEAMEM udělat poradu, kterou inicioval Murza.
Ráno je pošmourné a když sjíždím dolů do dědiny, vypadá to na další déšť. To by se nám ale vůbec nehodilo, protože bychom dneska měli pokračovat v dokončování krovů na střeše Bařinky.
Díky zdržení s dofukováním pravého zadního kola na Škoda Yeti přijíždím na Bařinku až po deváté. To už má Owain a spol. sundané plachty z rozdělané střechy. Přesouvám náklad, který po mně sem poslal Vyži (dva balíky ipy, láhev s plynem a hořák, mafl,…) k chalupě a už se shromažďujeme k Pecčině rozdělování práce. Tu už tu je i Zbyňa Galda se svojima třema ogarama, Murza, Jarda, Pecka, Owai s Lulu a Fabienem – se mnou dohromady 9 práceschopných + Lulu s Fabienem :-)
Na střeše už máme z minula osazených pět krovů z fošen, které jsou minimálně dvakrát lehčí než trámy, s nimiž budeme manipulovat dnes. Kromě nich tam zůstává ještě asi sedm původních krovů, které ponecháváme jen proto, že nesou podbití z palubek v podkroví naší chalupy.
Jdu na střechu pomoct Owainovi, Murzovi a Jardovi s usazováním krovů. Ještě před chvílí jsem si naivně myslel, že to bude brnkačka a do oběda budeme hotovi. Když ale v 11:00 konečně usazujeme první krov, můj optimistický odhad bere za své. Čeká nás zjevně ještě pořádný kus práce!
Dvůchlapové trámy na krovy Jarda nosí na střechu předsíně. Teprve tam se do nich zakreslují a vyřezávají zářezy pro uložení na pozednici. Pro neznalé – pozednice je vodorovný trám dřevěnice, uložený podél obvodové zdi a přesahující půdorys chalupy.
Poté se trámy usadí na pozednici, přiloží se k sobě a vztyčí tak, aby budoucí vrchol krovu ležel ve stejné rovině jako u ostatních párů. K tomu slouží napnutý provázek, podle kterého se trámy postupně přizvedávají a vyrovnávají, aby střecha nebyla „do měcha“, tedy aby její plocha zůstala rovná a neprohýbala se.
Jakmile trámy správně sedí, tužkou se vyznačí styčné plochy spoje. Oba trámy se poté znovu sundají, vyřeže se potřebné osazení a dlátem se spoj vydlabe a začistí do požadovaného tvaru. Následuje opětovné vytažení obou těžkých trámů na střechu a jejich usazení na místo. Přetáhnout takový trám přes štít až do potřebné polohy není nic jednoduchého – vyžaduje to sílu, koordinaci a alespoň tři chlapy.
Když do sebe vše správně zapadne a vrchol krovu lícuje s nataženým provázkem, lze přistoupit k jeho upevnění. Krov se k pozednici přichytí 34 cm dlouhým vrutem a spoj obou trámů se zajistí dvěma silnými, 8 cm dlouhými vruty. Tím se oba trámy pevně spojí a celý krov se zafixuje ve správné poloze.
Jenže v praxi to skoro nikdy nesedí úplně na sto procent. Někdy je potřeba trám v určitém místě podélně seříznout, aby nedosedal na podbití, jindy zase trochu snížit styčnou plochu na pozednici. A občas se objeví ještě něco dalšího, co je potřeba doladit. To pak znamená znovu sundat oba trámy, nebo alespoň jeden z nich, provést potřebné úpravy a vytáhnout ho zpátky na střechu. Prostě práce pro radost a sranda k popukání!
Při otáčení trámů na střeše předsíně o 90 stupňů kolem jejich podélné osy, aby se daly usadit na špalky a opracovat, je navíc potřeba dávat šíleného majzla na to, aby člověk nechtěně nesmetl trámem někoho, kdo se zrovna pohybuje po střeše. S takovým kusem dřeva se totiž nemanipuluje úplně snadno a stačí chvilka nepozornosti, aby bylo zaděláno na pořádný malér.
Zatímco jsme my nahoře na střeše plně zabraní do práce, naplno se pracuje i na izolaci nově postavené zdi u svahu. Zbyňa se svými ogary pomocí hořáku natavuje jednotlivé pásy IPY přes sebe, aby se vzájemně překrývaly a vytvořily souvislou hydroizolační vrstvu. Ta má zeď chránit před vlhkostí pronikající ze svahu a pomoci jí odolat i náročným podmínkám, které s sebou přináší okolní terén.
Dorazila Valkýra (takže se nás tu dnes ve finále protáhne celkem 12) a Pecka ji ihned úkoluje úklidem stavebního materiálu, který je roztroušený kolem Bařinky. V duchu se pousměju, protože v tomhle jsme si s Peckou podobní – ani jeden z nás se nedokáže jen tak dívat na lidi, kteří nemají co na práci. Ostatně, můj syn to kdysi vystihl naprosto přesně svou dnes už legendární hláškou: „Taťka nesnáší pohled na nic nedělající lidi.“
Všichni přítomní jsou v neustálém pohybu. Někdo něco přenáší, další lepí, řeže, vydlabává, vyměřuje, šroubuje, uřezává, motá, dobíjí nebo zametá. Každý má plné ruce práce a nikdo se rozhodně nenudí. Musí to být na nás shůry docela hezký pohled – takové mraveniště v přímém přenosu. :-)
Když konečně zazní pokyn k obědu, přijde mi náramně vhod – už mám docela hlad. Všichni na chvíli odkládáme nářadí a jdeme si sednout dovnitř Bařinky, kde je příjemně zatopeno. Po celém dopoledni v pohybu a na čerstvém vzduchu je to vítaná změna. Konečně chvíle klidu, tepla a dobrého jídla z vlastních zásob!
Náš YUKON TEAM – Owain, Jarda, Murza a já – využívá obědovou pauzu k tomu, abychom si vyslechli Murzovo vyprávění o setkání s Robertem, který na Aljašce organizuje podobné výpravy, jakou se za devět měsíců chystáme podniknout i my.
Plavbu po Yukonu i trek přes Chilkoot Pass pojímáme jako nízkonákladovou expedici, a tak se snažíme zjistit co nejvíce informací a najít možnosti, jak ušetřit. Trochu se ale zasekáváme na Murzově návrhu, abychom Yukon sjížděli na nafukovacích gumových plavidlech. Já osobně bych těch 800 kiláků raději absolvoval na pevné kanoi, i když to vyjde dráž. Jen za přepravu jedné kanoe z Dawson City do Whitehorse si účtují minimálně 250 kanadských dolarů, tedy přibližně 3 850 Kč.
Upřesňujeme si také aktuální úkoly: Pecka (Owain) ověří informace o Electronic Travel Authorization, Murza se pokusí zajistit letenky přes svůj kontakt z Tilaku a já mám ještě dnes poslat údaje o hmotnosti osobního vybavení každého z nás, abychom se vešli do limitu pro letecká zavazadla. Zároveň připravím seznam věcí, které bychom si měli půjčit až ve Whitehorse, abychom je nemuseli tahat přes půl světa (kanoe, pádla, …).
Ve 13:15 už jsme zase na střeše a pokračujeme v díle. Pomalu mi dochází, že do setmění to nemáme šanci stihnout, zvlášť když naše řady postupně řídnou. Nejdřív odchází Murza, po něm Valkýra a nakonec i Zbyňa se svými ogary.
Pracovní síly ubývají, ale práce na střeše zdaleka nekončí. Začíná být jasné, že dneska se bude dělat, dokud to půjde – a zbytek čeká „na příště“ :-(.
V 16:00 už začínáme s plachtováním rozdělané střechy, aby bylo dílo alespoň provizorně chráněné před rozmary počasí. Na příště toho totiž zbývá ještě docela dost – dodělat krov u komína, usadit krajní krov na čelní straně chalupy a pak udělat krokve na všechny již usazené krovy. A to je pořád jen část toho, co nás ještě čeká. Dnešek tedy končí s vědomím, že jsme udělali pořádný kus práce, ale do cíle máme ještě daleko.
Zaplachtování střechy nám zabírá pouhou půlhodinu, a to jen díky Owainovi, který už má celý postup dokonale zmáknutý a přesně ví, co má dělat. Nad ničím zbytečně nepřemýšlí, pracuje s jistotou a každou desku, která přidržuje plachtu na rozdělané střeše, přitlouká s obdivuhodnou rychlostí. Je vidět, že tohle už má v malíku – než se člověk naděje, je hotovo a střecha provizorně zabezpečená.
Když jsme loni stavěli táborovou kuchyňo-jídelno-nářaďák o rozměrech 5 × 20 m s krovy z kulatiny, šlo nám to pomalu (zabralo nám to asi 6 víkendů). Ale když se teď dívám na rozdělanou střechu Bařinky, mám pocit, že jsme tehdy byli docela rychlí. :-)
Znovu si uvědomuji starou pravdu, že opravovat starou chalupu bývá výrazně pomalejší a pracnější než postavit něco nového na zelené louce. U novostavby člověk začíná s čistým stolem, může si všechno předem rozměřit, připravit a postupovat podle plánu. Při opravách se ale člověk musí nejdřív vypořádat s tím, co už na místě je. Rozebírat, odstraňovat, přizpůsobovat nové starému, řešit nepředvídané komplikace a často i napravovat to, co kdysi někdo udělal jinak, než by se dnes hodilo. Každý další krok tak může přinést nějaké překvapení, které člověku práci zase o kus prodlouží. A tak se stává, že práce, která na první pohled vypadá jednoduše, nakonec zabere mnohem víc času než stavba něčeho úplně nového. Na rozdělané střeše Bařinky to vidím docela názorně. :-)
Když se po 17. hodině s Bařinkou loučím, tuším, že se tu ještě párkrát protáhnu, než bude střecha hotová. :-) Čeká tu ještě pořádný kus práce, ale dnešek zase ukázal, že když se do toho opře pár ruk co nejsou líné, dokáže se udělat pořádný kus díla. Odjíždím s dobrým pocitem :-)