(Dazul) O červencové Małé Panwi většina zúčastněných tvrdila, že to byla zatím nejlepší řeka, kterou jsme v Polsku splavovali. Pro mne osobně je to tedy až ta druhá nejlepší řeka, ale to nic nemění na tom, že se jedná o skvělý tok, docela blízko hranic. A tak jsme operativně změnili naplánovanou Wartu právě za Małou Panew.
Ale jak už to v životě chodí, zpravidla není nic tak jednoduché, jak se to na začátku zdá. Tedy, není to jednoduché, když do toho vstupuje více lidí : -) Když počítám, předpokládám či plánuji, že na akci vyrazím sám, nevstupují do mých úmyslů neblahé vlivy, a na 99,9% se akce uskuteční v uvažovaném termínu. „Dramatické“ okamžiky se pokusím raději vylíčit jen velmi stručně. První, který jsem osobně velmi nelibě nesl, byla změna před rokem dohodnutého a termínu:
Z dlouholetých zkušeností už mám ověřené, že díky tomu na akci nevyrazí ti zodpovědnější, kteří s daným termínem počítali, složitě si zařídili dovolenou atd. A není ani jisté, že ti k vůli kterým se termín posouval, nakonec vyrazí. Nicméně, když jsem sečetl kolik lidí přislíbilo, nebo uvažovalo vyrazit v posunutém termínu, dopočítal jsem se k zajímavému počtu 18 účastníků!
Jenže – cca týden před akcí skutečně zafungovaly zaběhlé „vzorce“ – K. nepojede, P. má pochroumané koleno, B. říká, že tam bude špatné počasí, … Nakonec Irča říká, že taky nepojede, protože to pro ni nemá smysl. A je to : -(
Mně ale přijde škoda nevyužít babího léta k poslední pohodové plavbě s dětma na palubě a tak při dlouhém čtvrtečním závozu zboží, který se mi, díky účasti na posledním rozloučení s Jankou P., protáhl do pátku, usilovně přemýšlím a kombinuji, jak bych to udělal, abych mohl vyplout na Małou Panew alespoň sám s dětma. Do jedné Baraky se já a tři děcka (Kubu brát nebudu) i s lodními pytli vlezeme, to mám vyzkoušené. Myšák a koneckonců i Nik už na háčku klidnou Małou Panew zvládnou, a když ne, tak to upádluji sám. Jak ale vyřešit auto, které nechám zaparkované na místě vyplutí? Jak se po dvou dnech plavby k němu dostaneme? Přece nemůžu nechat děcka balit Baraku a sám několik hodin putovat stopem pro auto.
Nakonec se mi daří tento logistický oříšek rozlousknout a děcka dostávají informaci, že vyrazíme až v sobotu ráno a mohou se začít balit. Já si před svým pátečním balení loďáku ještě cvičně shodím jeden smrk v našem kousku lesa. Správce lesa nám nakázal porazit 12-15 smrků (z těch cca 16, které v našem proužku lesa stojí) napadených kůrovcem. A protože pokud si ty smrky neshodím sám a sám nevysadím nové stromky, prodělám na platbách za traktor, vyvážečku i nákup a ochranu sazenic. Takže budu celé září plnit oldskautskou odborku „dřevorubec“ : -)
Sobotní ráno vyjíždíme v 7:20, bez Nika, který večer zvracel. Ani jsme jej raději nebudili. Jeho věci vezeme nabalené v loďáku s sebou, ale před vyplutím uděláme ze dvou lodních pytlů jeden a Nikovy věci necháme v autě.
9:20 máme za sebou drobný nákup zásob (stěžejní jídlo obstarají 3 balíčky MRE zabalené v lodním pytli) a snídáme v KFC, kousek před hranicí s Polskem. Na našem tradičním místě. Jenže dnes tu nemáme sraz s nikým, dnes tu jsme sami. Alespoň budeme dřív pokračoval k cíli – mostu přes Małou Panew u městečka Zawadzkie.
11:00 jsme v podstatě v cíli, respektive na místě, odkud budeme vyplouvat – u mostu, kde nejde v rozumné blízkosti zastavit, aniž bychom omezovali ostatní projíždějící auta. Na nebližším místě automobil otáčím a vracím se zpět k mostu, ale zastavuji cca 200 metrů před mostem, na místě, kde lze zajet co nejblíže ke kraji, kde budu minimálně omezovat projíždějící auta. Vytahuji vak s Barakou a odnáším jej k břehu řeky, asi 100 metrů po proudu, tak aby jej nebylo možno z cesty vidět. Když přebalím všechny naše věci do jednoho 100 litrového lodního pytle, odnáším jej taky k Barace. Ještě na hromádku přihazuji pár listů kapradiny a s vírou, že to tu vydrží aspoň třičtrvrtě hodinky bez pozornosti pobertů, kmitám k autu.
11:25 – u nádraží konečné zastávky na trati v městečku Zawadzkie parkuji našeho téměř veteránského LandRovera. To, že jej nějaký nenechavec zcizí, mne nechává relativně klidným, protože vnější znaky tohoto užitkového, více než 20 let starého vozu, signalizují, že je zbytečné riskovat polapení. Navíc zde na parkovišti, kousek od našeho auta, stojí policejní vůz polských strážců zákona. Mají zřejmě polední siestu, ale už jen jejich přítomnost pravděpodobné lapky odrazuje.
Vyrážíme z Kájou a Myšákem pěšky cca 2 km k místu, kde jsme ukryli naši Baraku a lodní pytel. Žádné bloudění ve změtí cest nás nečeká. Celým městečkem Zawadzkie prochází naprosto rovná hlavní silnice, na kterou se přesně pravoúhle napojuje cca desítka místních cest. Je to dáno zdejší rovinou, která nenutila stavitele k obcházení nějakých terénních nerovností. A tak kráčíme rovnou za nosem.
Na Wikipedii se o tomhle městě píše: „Zawadzkie (německy Zawadzki, v letech 1936–1945 Andreashütte) je město v jižním Polsku v Opolském vojvodství v okrese Strzelce. Leží na historickém území Horního Slezska na řece Malá Pěna a je ze tří stran obklopeno Stobravsko-turavskými lesy. V prosinci 2019 čítalo 7 107 obyvatel. Více než desetina z nich (11,4 % podle sčítání lidu 2011) se hlásí k německé národnosti. Dějiny obce sahají do roku 1836, kdy se zde Andreas hrabě Renard rozhodl založit železárny a s nimi dělnickou kolonii pojmenovanou Zawadzki na počest tehdejšího správce svého panství Franze von Zawadzkého. Usadili se zde především osadníci ze západní části Pruska a obec tak tvořila spolu s Kolonowskiem (Collonowska) a Krupským Młynem (Kruppamühle) protestantskou enklávu v jinak převážně katolickém Horním Slezsku. V letech 1922–1939, po rozdělení regionu mezi Polsko a Německo (viz hornoslezský plebiscit), státní hranice probíhala pouhé dva kilometry od středu obce. V roce 1936 došlo v rámci nacistické kampaně za odstranění slovansky znějících zeměpisných názvů k přejmenování Zawadzkého na Andreashütte.“ I zdejší země prožívala svérázný turbolentní běh dějin. Tady v rovinatém povrchu se „dějiny“ valily jako vlna tsunami.
„Hornoslezská povstání či Slezská povstání (německy Aufstände in Oberschlesien, polsky Powstania śląskie) byla série tří ozbrojených konfliktů v letech 1919–1921 v Horním Slezsku. Místní polské obyvatelstvo v nich bojovalo za odtržení průmyslového Horního Slezska od Německa a jeho včlenění do nově vzniklé Polské republiky. Území bylo nakonec rozděleno pod dohledem Společnosti národů mezi obě znesvářené strany. K Německu byly připojeny více než dvě třetiny celého území, ale Poláci na svém území získali většinu průmyslových oblastí Horního Slezska.“
Po levici míjíme krásný kamenný Evangelicko-augsburský kostel Marcina a Katarzyny Lutherových z roku 1894. Příjmení Luther mi evokuje německého teologa, katolického kněze, univerzitního profesora, augustinianského mnicha, kazatele a církevní reformátora Martina Luthera. Ale Marcina a Katarzynu Lutherovy, po kterých je tenhle kostel pojmenovaný, zřejmě neznám. Rychlým dotazem na „vševědoucí“ Google zjišťuji, že Kateřina byla dcera šlechtice a protože finanční situace rodiny byla nelehká, dali ji rodiče v roce 1514 do kláštera, odkud v roce 1523, spolu s dalšími jedenácti jeptiškami uprchla. Za dva roky si vzala za manžela právě Martina Luthera, onoho církevního reformátora. Byla prý docela podnikavá (vařila pivo, zahradničila, …) a získávala do rodinného rozpočtu více peněz než její muž. Až budu mít více času, musím si o ní určitě přečíst víc.
Hromádka našich věcí zamaskovaných na břehu Małé Panwe je na svém místě, netknutá. Rozbaluji Baraku a začínám foukat, Myšák přidržuje redukci ventilu, aby vzduch proudil do dna lodi a ne mimo. Z minulého týdne si pamatuji, že musím cca 50x fouknout, aby bylo dno lodě dostatečně napumpované. Jenže dneska foukám už po stošedesáté a dno je pořád měkké! Pumpa řádně dotažená, vzduch mimo ventil neuniká, z hadice při pumpování proudí správným směrem a já jsem zmatený jak lesní včela. Foukání dna dočasně vzdávám a zkouším boční válec Baraky. Tady se taky po padesáti pumpnutích nedaří válec nafouknout : -( Odpočívám už po 30-40 fouknutích a potím se jako dveře od chléva. A najednou Myšák volá „Už to funguje!“ Opravdu, při každém dalším zvednutí pístu pumpy je viditelná drobná změna tvaru bočního válce. Nechápu to, nic jsem s pumpou nedělal a z ničeho nic z ní vychází evidentně větší tlak. Raději se nezatěžuji řešením „záhady červené pumpy“ a kmitám, seč mi síla stačí.
12:45 – máme konečně Baraku řádně nafoukanou. Zasloužím si odpočinek, i když jsme zatím ještě ani nevypluli. Otírám z čela pot do svého námořnického trička s dlouhými rukávy. Při nafukování lodě jsem jej sundal a oblékat jej v nejbližších chvílích určitě nebudu, protože bych se upekl. Zatím mi poslouží jako náhrada ručníku : -)
Pokládáme s Myšákem Baraku na vodu, natahuji do ní vrchovatě napěchovaný lodní pytel a pet láhve s ledovým čajem i pitnou vodou. Nasedám na záď, Kája s typickým mraštěním nastupuje, umývá zablácené boty a sedá na loďák, Myšák přidržuje loď ze břehu. Jakmile se rozkymácené plavidlo stabilizuje, dostává Myšák povel, aby také sedl do lodi, opláchl si boty a odrazil.
13:10 – plujeme, vody v Małé Panwi je skoro o metr víc než v červenci, kdy jsme ji splouvali prvně. A taky je výrazně rychlejší. Připadá mi, že jednou tolik, co minule. Takhle zřejmě urazíme úsek plánovaný na dva dny ještě dnes. To se raději o pár hodin dříve utáboříme.
Přibylo tu pár čerstvě do řeky padlých stromů a některé jsou posunuté po proudu. Voda je méně průhledná a pádlem nemůžu dosáhnout na písčité dno. Podle slehlé trávy a nánosech na obou březích, tu nedávno teklo ještě o metr víc vody. To musela být pěkná mela. Ale teď se řeka zdá být klidnou, zatím jsme nenarazili na žádnou nepříjemnou překážku.
Řeka úžasně meandruje a když držím loď v proudnici, nemusím ani pádlovat. Přesto většinou ze zvyku zvolna zabírám pádlem, Myšák na háčku a Kája jako porcelán taky. Naše rychlost je v takových chvílích skutečně obdivuhodná. Plujeme uprostřed nádherných, převážně borovicových lesů. Ale mimo borovice tu roste taky dub, jasan, buk, smrk, jedle, javor platan i olše. Romantika až to bolí. Na lodi jsme všichni spokojení a každou chvíli hrajeme Myšákovu slovní hru „Vidím něco na B“.
13:20 – Kája střídá Myšáka na háčku. Musela slíbit, že bude pádlovat, a tak se snaží. A docela jí to jde. Když dostává povel „Přitáhni!“, ví přesně, co má udělat. Kája je šťastná a mne neskutečně těší, že to zvládá. Myslím si, že jí to zvedá sebevědomí. Myšáka sice mrzí, že nemůže na háčku pádlovat on, ale už ví, že i Kája potřebuje od něj podpořit třeba tím, že ji na „své“ místo pustí.
13:50 – zastavujeme před mostem a turistickým přístřeškem. Minule jsme tu proplouvali bez zastavení. Dnes si to tedy vynahradíme. Před obloukovým mostem pro pěší a cyklisty je na levé straně řeky velká „Mapa turystyczna Nadleśnictwa Zawadzkie“ s informacemi v polštině. Některým větám i rozumím : -)
Na druhou stranu Małé Panwe přecházíme po mostě. Jsou zde postavené dva velké přístřešky, každý se čtyřmi stoly a osmi lavicemi. V případě nepříznivého počasí by byly ideální i pro přenocování. A kousek vedle, na otevřeném břehu je postaveno velké ohniště s lavičkami kolem. Takže i otevřený oheň se tu může legálně rozdělat. Na kmenu borovice je ve výši očí nakreslená modrá cyklistická značka, protože ten most postavený z evropského fondu regionálního rozvoje, tu vznikl v rámci cyklistické stezky. Krásné místo.
14:20 – opět kotvíme, tentokrát na krásné písčité plážičce, kde jsme minule obědvali. Je to zhruba v půli naší plánované plavby. Při zkoumání mapy zjišťuji, že asi 300 metrů odsud je pár stavení, asi nějaký statek. Osada s názvem „Ranczo Pod Orlem“. Jinak kolem samý les.
Tahle pláž byla ke konci července výrazně rozsáhlejší, dnes je jí dost velká část pod vodou. V písku jsou krásné stopy říčního ptactva. Myšák zapichuje list pádla do mokrého písku, a to tam nehnutě stojí jako nějaké umělecké dílo. To si žádá foto! : -)
Když si děcka v písku pohrají a vyhloubí dostatečný počet studní, do kterých jim prosakuje voda z řeky, jsou ochotny plout dál. Počasí je ukázkové a jsem rád, že ty ospravedlňující řeči o špatném počasí, byly jen výmluvy.
14:29 – hned za meandrem plážičky nás čeká nedávno padnutá bříza, která přehrazuje celý tok. Zastavujeme pár metrů nad ní a společnými silami protahujeme Baraku (i s Kájou) skrze husté větve, stále ještě zelené. Kořeny mohutné břízy, ač vyvrácené, jsou pořád v písčité zemině, a tak je pravděpodobné, že pokud ji nějaká další velká voda nevyrve z kořenů, oraší na jaře novým listím. Takových stromů je tady relativně dost.
Libujeme si jak to krásně teče a my s minimální námahou postupujeme svižně vpřed. Nebe je nádherně modré a občasné bílé obláčky tu krásu podtrhují. Člověka to svádí k vytváření novotvarů, které by dokázaly tu nádheru kolem co nejvýstižněji popsat. Ale slova jsou jen slova. Tohle se vryje do paměti a podvědomí nejen mně, ale především Káji a Myšákovi. Jsem si jistý, že nikdo z jejich spolužáků právě nezažívá takovou krásu.
15:20 – přirážíme k pravému břehu. Tohle místo vybrala Kája i Myšák k přenocování. Mohli bychom sice ještě 2-3 hodiny plout, ale soudě podle toho, co jsme právě spluli, dorazili bychom do Staniszcze Małe už dnes. Takovou rychlost plavby jsem nepředpokládal ani v té nejoptimističejší variantě.
Vykládám loďák pod nejbližší borovici, děcka odnáší pet flašky s vodou a pádla. Oplachuji nahrubo vnitřek Baraky, vytahuji ji na travnatý břeh a otáčím „břuchem hore“. Myšák mezitím vytipoval vhodné stromy, kde natáhnu tři hamaky ve kterých budeme dnes spát. Lokální předpověď věští, že přes noc tu pršet nebude a nic nenasvědčuje, že by to mělo být jinak. Je tedy zbytečné se zabezpečovat proti dešti, ale pro klid Káji a Myšáka natahuji nad jejich hamaky stříšku s celty a ponča. Mám vyzkoušeno, že to v případě deště funguje dobře a je to rychlejší než postavení stanu.
Děcka si do hamak rozbalují spacáky a pak spolu na staré oddílové celtě rozřezáváme vodotěsné obaly tří MRE balíčků. Každý má svůj – rozdělujeme si mezi sebe „menu 20“, „menu 21“ a „menu 22“. Všechny jídla a nápoje jsou v hnědých aluminiových sáčcích, jen ty určené k ohřevu jsou v šedém pytlíku. Vařič i ešus dnes netřeba vytahovat. Ukazuji děckám, jak se ohřívá jídlo z vojenského balíčku MRE, bez použití vařiče.
Do plastového ohřívacího pytlíku vkládám šedý pytlík s masem a boloňskou omáčkou, zalívám jej po rysku vodou z řeky a během chvilky společně pozorujeme chemickou reakci, která s bubláním ohřívá vodu i večeři v zatím uzavřeném hliníkovém obalu. Děcka zkouší, že ohřívací pytlík je opravdu horký. Vysvětluji, že v zimě, při záhrabu, se po ohřátí jídla dá zbytkové teplo z ohřívacího sáčku použít k vyhřátí spacáku. Jako zákusek si dáváme z MRE každý nějakou dobrotku – sýrové krekry a pražené oříšky. A já ještě dojídám po Káji pizzu. Takové menu jako jsem ochutnal dnes, jsem snad ještě neměl : -)
17:10 – po večeři máme ještě několik hodin času, než se začne stmívat, a tak vyrážíme na průzkum okolí a delší procházku. Kráčíme neudržovaným lesem bez stezek, překračujeme padlé stromy a obcházíme travnaté mokřady. Myšák se mne několikrát ptá, zda trefíme zpátky k našim spacákům. Rozumím jeho obavám, kráčíme pořád po rovině, bez nějakého viditelného orientačního bodu. Vysvětluji mu, že teď kráčíme se sluncem za zády a zpátky se musíme vracet proti zapadajícímu slunku. Upozorňuji jej na výrazné stromy a neobvyklé mýtinky, podle nichž budeme při zpáteční cestě kontrolovat, že jdeme zpátky. A mimo to, jsem si na mapě v mobilu uložil místo, kde jsme přistáli, takže pokud selže vizuální orientace, věřím, že signál GPS nás zachrání : -)
Vzdušnou čarou necelý kilometr od naší lodi, by měla podle mapy vést nějaká polní cesta. To je asi tak jediný spolehlivý kontrolní orientační bod, o který se můžu při naší průzkumné procházce opřít.
Podvečerní ticho v neznámém lese a v cizí zemi působí hlavně na Myšáka trochu stísněně. Ale i já registruji výrazně jiné pocity, než když jsme minulý týden s Nikem procházeli a spali v „Zemi Nikoho“. Kája se tím moc netrápí s kráčí si svým tempem tam, kam jdeme my. Vždyť je s námi a my se o ni přece postaráme.
Uprostřed lesa narážíme na krmelec. K lesní cestě vyznačené na mapě to máme vzdušnou čarou ještě skoro půl kiláku a tak půjdeme po stezce vedoucí od krmelce. I když nevede nejkratší cestou k „cestě“, určitě se na ni napojuje. Díky myslivecké zásobovací komunikaci procházíme kolem úhledně vyrovnaných hromad borovicových klád, vytěžených v okolí. Tahle hezky poskládané dřevo jsem v našich lesích snad ještě neviděl. Neobvyklé jsou i černé paprsky v místě řezu kmenů. Nedokážu určit, zda vznikly při řezání motorovou pilou nebo mají přirozený původ. Záhadu nedokážu děckám vysvětlit : -(
A taky tu jsou oplocenky, které mají vstup vyřešený, pro nás, hodně netradičně – branka je zavěšená za horní okraj, takže při průchodu se musí za spodní část nadzvednout, aby mohl člověk prolézt a pak se sama svojí tíží zavře. Není to úplně komfortní, ale jednoduše účelné. Je to takový vstup, který nemůže nikdy zůstat otevřený : -)
Konečně přicházíme na lesní cestu vyznačenou na mapě. Když se dáme vlevo, měli bychom za cca třičtvrti kilometru po rovně vedoucí cestě dojít na okraj vesnice Kolonowskie. Ale přestože vede cesta po rovině, není průzorem tunelu mezi stromy, na tu dálku vidět žádné stavení či známka civilizace. Myšák se chce radši vrátit zpátky na naše tábořiště a Kája se samozřejmě přidává. Takže se otáčíme a zvolna vydáváme ztichlým a vonícím lesem, směrem k řece.
17:45 – při cestě zkratkou (téměř dle pravidla „Je to sice dál, ale aspoň je tam horší cesta“) narážíme na hybrid mezi posedem a kazatelnou. Myšáka to nahoru neláká, ale naše Kája tam prostě musí vylézt. Vše naštěstí bez zranění – tahle stavba, co se týká pevnosti, nebudí příliš důvěryhodnost. Ale jistím Káju zespodu.
Procházíme skrz mýtinky s vysokou zelenou travou, která signalizuje, že si máme dávat pozor na mokřad. Je potřeba občas přeskočit malá jezírka a blátové propadliny. Myšák i já to zvládáme normálně, ale Kájince je občas potřeba dodat odvahy držením za ruku a přitáhnutím při doskoku. I ona nikam nezapadá a s pocitem vítěze překonává všechny přírodní nástrahy.
18:00 – jsme na dohled našich hamak, děcka se radostně rozbíhají ke svým pelíškům. Tak málo stačí ke štěstí : -) „Tati, ta výprava do lesa byla ale fakt napínavá!“ Asi jo.
Můj mobil mele z posledního. Zbývá mi v baterii jen 5% energie. Asi jsem moc fotil, točil a používal mapu s GPS. Nevadí, nechám stroj nabít už teď, ne až přes noc. Vysypávám z lodního pytle všechen obsah a v síťovém uzavíracím obalu hledám powerbanku, kterou jsem nechal nabít hned v neděli po vandru s Nikem. Nějak se mi nedaří ji najít. Vysypávám tedy i obsah síťového váčku, abych powerbanku našel snadněji. Přehrabávám se tou hromádkou po několikáté, ale mobilní dobíječku ne a ne najít! Nechápu to. Přece jsem ji tady dával, nikde jinde ji už léta neukládám. Myšák má na svém mobilu 10%, takže by jej taky potřeboval nabít. Začínám tušit problém. Ještě jednou prohledávám vše z lodního pytle, abych s nelibostí konstatoval, že powerbanku sebou nemáme : -(
Vypínám mobil a Myšáka žádám o totéž. Jen tak budeme moci zjistit kolik je hodin, včas se dopravit s bagáží na vlakové nádraží a taky dát zprávu domů. Obvykle posílám Irči pár fotek, ale nemám jistotu, že by energie stačila na jejich odeslání.
Přemýšlím, jak se mohlo stát, že powerbanka v lodním pytli není. Jako jediné možné řešení mne napadá, že jej z nabaleného báglu náš dvouletý Kuba vytáhl a někam založil. Má nyní takové období, že co není zamčeno otevírá, a na co dosáhne, to přemisťuje na ty nejnepravděpodobnější místa. Ještě neumí mluvit, a tak z něj člověk nedostane, kde to zašantročil. Od této chvíle nejsem schopen naši plavbu dokumentovat videi a fotkami : -(. Mobil nabiju až se dostaneme vlakem zpět do Zawadzkie. Pokud tam tedy bude LandRover stát.
Do hamak uléháme ještě za světla s tím, že bude vzhůru jako první, když už bude ráno světlo, vzbudí ostatní a začneme se balit třeba v šest ráno, protože nemusíme čekat až oschne stan, který s sebou dnes nemáme.
Povídáme si a já zjišťuji, že nejsilnějším zážitkem dneška pro Káju a Myšáka nebyla plavba po Małé Panwi, ale neplánovaná průzkumná procházka nekonečným polským borovicovým lesem.
Spím klidným, ale přerušovaným spánkem a tak vnímám zvuky přicházející noci, první hvězdy na korunami stromů, zvuky vlaku z trati, která vede lesem, asi dva kilometry od nás, motor terénního vozu jedoucího kdesi hodně daleko a za čas asi docela blízko, hučení vody valící se přes část padlého stromu asi 20 metrů od nás, troubení jelena (nebo to byla vábnička myslivce, který jel tím autem?), sotva slyšitelné noční štěkání psů z nějakých samot, …
3:15 – čas prozrazuje Myšák, který je podle zvuků z jeho hamaky taky vzhůru a na můj pokyn si zapíná svůj mobil. Tak nás čekají ještě tři hodinky spánku. Pás Orionu dominuje nad obzorem. Kája se taky vzbudila a říká, že jí je zima. Aby ne, když si rozepla spacák. Vylézám ve spacáku ze své hamaky, vytahuji z loďáku karimatku, nafoukávám ji a ukládám na ni Káju z hamaky. Pečlivě a přes mírný odpor, Káji zapínám její spacák a ujišťuji se, že už je jí fakt teplo. Ve spacáku se soukám zpět do své hamaky a kupodivu rychle usínám.
Už je světlo, ale my se minimálně ještě půl hodiny pohupujeme, zabaleni v teplých spacácích, ve svých hamakách. Kája ještě pochrupkává na karimatce. Ráno není studené, i když je už září, ale ve spacáku je opravdu příjemněji. Když ale zmíním dostatečně nahlas, že se těším až mi dá Kájinka ochutnat svou horkou čokoládu, kterou si jistě k snídani připraví, je Kája okamžitě akční a dožaduje se snídaně.
7:20 – jsme sbalení a snídáme z bohaté nabídky MRE balíčku – pizzu, cracker se sýrem, džus, višňový koláč, … – navzájem chutnáme. Zkouším zapnout mobil, třeba bude mít pár procent energie na nějakou fotku a zavolání Irči domů. Fotka se daří, na zavolání to nevypadá. Zkouším alespoň reagovat na několik zmeškaných hovorů a Irčinu zprávu „Jste v pořádku?“ napsáním SMS: „OK. Baterie už skoro došla. Z auta zavolám.“ Snad to odešlo. Usilovně doufám, když mi mobil přechází do neodvolatelně tmavé obrazovky :-( Myšákův mobil je na tom (proč mne to nepřekvapuje) stejně : -(
Nevím v kolik hodin se nám daří naložit bagáž a odrazit. Ale pluje to příjemně svižně. Necelé dva kilometry od našeho ranního vyplutí je „ostrůvek“ na Małé Panwi. Po jeho pravé části je vodní elektrárna se svižně se točící, mohutnou šroubovou turbínou a po jeho pravé části je skluz pro lodě. Minule jsem musel Baraku opravdu hodně tlačit, abych ji dostal pod nejetelný jez, ale dnes se o to ani nepokouším, protože ten proud je brutální a mohl bych přijít k úrazu. Proto vykládám loď a s Myšákem ji raději přetahujeme po břehu. Je to výrazně bezpečnější. Vidět tohle účastníci minulé plavby, budou se zdráhat uvěřit. My vidíme a sledujeme tu sílu a mohutnost toku, s neskutečným respektem.
Za další 7 km bychom měli být v cíli. Tam už loď přenášet nebudeme, ale vytáhneme ji nad jezem a tam sbalíme. Neustále mne fascinuje, jak rychle plujeme. Na žádné řece v Polsku jsme během těch 10 let nepluli tak rychle. I řeka San, která byla relativně svižná, tekla tak o polovinu pomaleji. Škoda, že to nemůžu natočit :-(
Myšák neustále bájí o kukuřičném poli, na kterém by si mohl natrhat pár kukuřičných klásků, protože to je „fakt dobrůtka“. Když míjíme vytouženou rostlinu na pravém břehu, je hodně zklamaný, že kolem pole je natažený elektrický ohradník. Přesto vybírá místo pro přistání, škrábe se nahoru a pak opatrně hledá místo, kudy se pod ohradníkem protáhne. Ztrácí se nám s dohledu, ale po pár minutách se vítězoslavně vrací – jeho válečná operace se zdařila : -)
Nad jezem a mostem u vesnice Staniszcze Małe (německy se jmenovala Klein Stanisch i Klein Zaidel) jsme úplně sami. V klidu a bez omezení myju loď, nechávám ji na břehu osušit, Myšák pořádá své ukořistěné kukuřice a Kája popíjí poslední zbytek ledového čaje.
Jakmile je loď alespoň trochu oschlá, vyfukuju ji, balím do vaku s popruhy a velím děckám „Na nádraží!“. Děcka nesou pádla, vesty a pumpu, já zbytek = na zádech sto litrový lodní pytel a na prsou sbalenou loď. K vlakovému nádraží to je necelý třičtvrtě kilometr.
Nemám pojem o čase, nevím tedy za jak dlouho nám vlak k našemu autu parkovanému v Zawadzkie pojede. Ale tak nějak ze zvyku děcka spíš popoháním, když si potřebují udělat přestávku na odpočinek. Myšáka peskuji za zybtek kukuřice, který tahá s sebou a díky tomu se mu špatně nesou pádla. Po pár minutách přesvědčování je nakonec vyhazuje do pole a po zbytek cesty nese pádla bez problémů.
10:28 – jsme na nádraží, vlak odjel před 5 minutami, další jede skoro za 5 hodin : -( Jsem nevrlý a vysvětluji děckám proč. Kdybych tu mohl nechat bagáž s děckama, dostal bych se během hodinky či dvou pro auto a přijel bych tu pro ně. Klusem a stopem by mi to určitě netrvalo dýl. Jenže přece nemůžu nechat děti samotné u báglů v cizí zemi mezi cizími lidmi. Odevzdaně a bezradně čekám …
Čas si krátíme hraním Myšákovy hry „Vidím něco na S“, procházením se kolem nádraží a posedáváním ba peróně. Vymezuji dětem okruh, v němž se mohou pohybovat a zřejmě i chvíli dřímu. Trošku se to vleče, ale je hezky, teplo, netrápí nás žízeň ani hlad. Když si uvědomím, že nás mohly potkat horší věci, snáším to čekání příjemněji.
15:00 – konečně přijíždí vlak. V naší soutěži „jakou bude mít vlak barvu?“ vyhrává Myšák, který tipl červenou. Já hádal modrou a Kája žlutou. Polským vlakem jedu asi prvně. Na nádraží Staniszcze Małe jsem během čekání nenašel místo, kde by se prodávaly lístky, takže očekávám průvodčího, u kterého je koupím. Do konečné zastávky to jsou jen dvě stanice a tak mne ani nepřekvapuje, že nepřichází.
Děcka jsou jízdou vlakem unešeny. Skrze roušky vydávají obdivné výkřiky z objevů, které jim vagón i výhled z oken skýtá. Otevřeným oknem pozorně sledujeme krajinu a čekáme na místa, kde budeme projíždět přes místa, kudy jsme včera a dnes pluli. Zvlášť netrpělivě čekáme až pojedeme přes most, kde jsme v červenci tábořili.
15:18 – zastavujeme na konečné stanici v městečku Zawadzkie. Koleje sice vedou dál, až do městečka Krupski Mlyn, ale tudy jezdí pouze nákladní vlak, který přepravuje výrobky z největší středoevropské továrny na nitroglycerin.
LandRover stojí zaparkovaný na místě, kde jsme jej včera nechali, okna jsou nepoškozená a vůz lze bezproblémově odemknout. Ufff. Oddychuji si. Nakládám loď i lodní pytel, děcka se připoutávají bezpečnostními pásy a já startuji. Ale jště neodjíždíme. Potřebuji, aby se mi nabil mobil alespoň na 2% a já mohl spustit navigaci domů. Až se vymotám z okresních silnic na blízkou dálnici a budu mít na mobilu aspoň 10%, zavolám Irči, že jsme v pořádku a na cestě domů. Měli bychom přijet chvíli po šesté.
16:25 – jsme na mýtném mezi Krapkowicema a Gogolinem – musel jsem si zajet víc než 60 km (takže celkem 120 km), abych se otočil do protisměru : -( Ty 3-4 Zloté za mýto, jsou proti projetému benzinu směšnou částkou. A to se nebavím o naprosto zbytečných emisích, které jsem k vůli své hlouposti vyprodukoval. Podařilo se mi totiž najet podle mapy.cz na správnou cestu, ale aplikace za minutu vyhodnotila, že jedu špatně. Nejbližší možnost otočení za 4 km by byla skvělá, kdyby se tam neopravovalo a zátarasy otočení zabránily. Takže až za dalších 56 km : -(
17:25 – jsme v Mekáči u Gliwice. Měli jsme tu být sice před půldruhou hodinou, ale i tak jsem šťastný, že už jedu správně. Mám za sebou komunikační trapas s obsluhou Mc Donalds. Objednávám 2 stejné menu a u jednoho chci jako nápoj pomerančový džus a u druhého coca-colu. Mladík u pokladny na mne něco anglicky žvatlá, ale nerozumím mu. Bezradně se dívám na Myšáka, který chodí na angličtinu už od školky a mohl by třeba rozumět. Po asi pěti minutách mi obsluha polsky sděluje, že nemají džus, ale mohu si místo toho vybrat Fantu, Sprite, ledový čaj, kávu. Polštinu jsem se sice nikdy neučil, ale konečně rozumím, co se mi snažil anglicky říct … Taky to mohl zkusit třeba rusky, třeba bych mu rozuměl : -)
19:50 – jsme doma. Děcka se emotivně vítají s maminkou, Kubou a Nikem, já vykládám auto a vynáším Baraku na půdu, aby tam dobře proschla, než vyrazí za 14 dnů do Rakouska na Salzu.
Museli jsme společně s Kájinkou a Myšákem čelit různým drobným i větším nepředvídatelnostem, ale vše jsme společně zvládli. Jsem neskutečně vděčný za tenhle nezapomenutelný víkend!
Nesestříhané video občas zmateně točené všemi účastníky této výpravy : -)
Ta řeka stojí za to. Škoda, že se nám nepodařilo zjistit, jak to s ní vypadá od Kalet.
Jo a Káji to velice sekne:).