by
on
under
tagged ,
Permalink

12.-19.8.2017 – Polská řeka San

(Dazul) Posledních několik let jezdíme o prázdninách splouvat polské řeky. Každý rok jinou, což nám garantuje nové zážitky a překvapení. Obecně lze konstatovat, že sjíždění řeky v Polsku se nedá se splouváním řeky v Česku srovnávat co do sjízdnosti, délky, okolí, táboření, počtu lodí které míjíte, …. Ve všem vychází polské řeky, které jsme zatím měli možnost splouvat, výrazně lépe. Když občas zahlédnu fotografii s nekonečnou kolonou lodí na Vltavě, vůbec mi nechybí, že jsem nejznámější českou řeku víc než 10 let nejel. 

Akce jako je tato, má-li být po všech stránkách úspěšná, vyžaduje pečlivé plánování což všechny zúčastšivší odměňuje tím, že takovýto podnik prožívají 3x – když jej plánují, když jej absolvují a když jej při hodnotící akci a promítání filmu zapíjejí dobrým vínkem.

Proto se 29.6.2017 konala klíčová (ale v pořadí už několikátá) schůzka maskovaná jako „porada na Polsko“. Roman s pečlivostí sobě vlastní, druhý den rozeslal potencionálním účastníkům mail:

Po včerejším zdárném „výběrovém řízení“ jsem byl zaúkolován provést zesumarizování a zápis.

Tak tedy: po naprosto svobodném a demokratickém hlasování všech přítomných s právem hlasu (Čitě proto bylo štěkání odepřeno a jinak probíhalo asi takto: „řekni kam chceš + 1.náhradní, jinak nikam nejedeš“) se znatelnou převahou zvítězil(-a) SAN. Nakonec jediným negativem byla zhledána jeho šířka, nepodkračující 50m, tedy jiný typ řeky, než v Polsku zatím známe, taková naše Berounka apod. Zbylé 4 návrhy postoupily do příštího roku.

Pro pořádek je potřeba zde, pro včera nepřítomné, uvést, že celá volba probíhala jako úlitba Pípovi (ta jeho osmailíkovaná poznámka o (ne-)vyhovění dojezdné vzdálenosti nebyla pochopitelně opomenuta) a samozřejmě Ještěrovi. Se závěrem, že bude-li to stát za prd, mohou za to právě oni dva. Naopak, budeme-li si  19.8. v cíli pochvalovat, zasloužili se o to právě včera přítomní svým prozíravým rozhodnutím. Ó, jak státnické!


Odjezd v sobotu 12.8.2017 v 8:00 (myšleno ze Vsetína), návrat v sobotu  19.8.2017. Scénář prozatím dle návrhu Ještěra (Lesko – Przemysl).
OSOBY A OBSAZENÍ:
Drábkovi       4x     auto       1 loď
Uhříkovi        5x     auto       2 lodě
Brzobohatí    3x     auto       1x (vlastní) +1/2
Hanákovi      3x      ???       1x (vlastní) +1/2  (a samozřejmě Čita)
Pajtáš+Šárka                      1 loď
Pavlicovi       2x      auto      1 loď
Lodě+pádla se půjčí z Březin (k dispozici  by těch 6 mělo být).
Cca 500 silničních km na start, odhad 6 hodin jízdy + 2 hod větrání 
POZNÁMKA: !!!Hanýsku: kontroluji a dívám se, že časově (- 1 hod) i na km (- 100) je TAM  lepší sjet v Tarnowe z dálnice a mířit přes Krosno přímo k startu ?!?. Zkontroluj prosím Tě a když tak pooprav (mne či sebe).

A další organizační:
– Klamerka zkontaktuje loňského překladatele do polštiny a předá kontakt Romanovi
– Roman nastilizuje mail do vodáckých půjčoven s prosbou a parking a taxi (jako v minulých letech)- nechá přeložit, odešle, bude urgovat, potom opět urgovat (a pak to třeba vzdá; v tom případě náhradní scénář: jedno auto na start, zbylá viz. níže nebo jak v místě naznáme a podle potřeby ze startu posuneme do cíle. Náročnější na přípravu=hledání a tipování místa pro parkingy)
– zároveň se na mapě pokusí najít auty dostupné místo na startu u řeky, vhodné i pro táboření (za aktivní pomoci VŠECH!) + vhodný partking 1 auta někde cca uprostřed trasy
– Hanýsek nachystá doporučení pro silniční trasu a pokusí se získat mapu řeky (viz. poznámka výše)
– v týdnu před odjezdem převzetí lodí na Březinách a upřesnění časového harmonogramu
– předpokládané náklady zlotých: 2x oběd ( 50,-), občerstvení+doplnění potravin (70,-), 3x tábořiště (30,-), parking 20,-; „taxi“ 30,-  = 200,- (zl – asi i s reservou)
k tomu PHM, poplatky dálnice (obojí lze kartou)
– počasí zajistí se vší zodpovědností sobě vlastní Pajtáš, neúspěch bude samozřejmě příkladně potrestán
– na http://www.przemysl-kajaki.pl konstatují tyto plavební vzdálenosti (a časy):
Lesko – Przemyśl 144 km / 3-6 dni Sanok – Przemyśl 120 km / 2-5 dni, kdo už ztratil nit, Ještěr navrhl a my zatím uvažujeme start z Leska (poblíž). 144 km jasme zatím nedávali, i když, jak konstatoval Ještr, mělo by to tu lépe téct. Platí tak?

Na víc si již v tuto chvíli nevzpomínám. Prosím včera přítomné (ale i nepřítomné), pokud zaznamenáváte něco scházejícího, dejte echo, ať to zde doplníme pro všechny.
Roman

Poctivě poslal 6.8.2017 ve 22:48 i mail se zápisem z jiné – operativní schůzky:

V podvečer jsme se sešli u Hanýsků (+Pajtáš) a dohodli:
– začít na vodě až v Sanoku (s ohledem na nezájem tamních půjčoven lodí o taxi-kšeft a stav vody). Bude to kratší o cca 19 km, i tak zůstává kolem 125km
– zrodil se nápad kontaktovat harcery – po telefonátu byl večer odeslán mail s prosbou o pomoc (nocleh v Sanoku, parking, doprava řidičů) = v Sanoku bylo v r.1999 středoevropské jamboree SAN za účasti Ještěrek. Odpověď přepošlu.
– když by vše klaplo, auta by zůstala v Sanoku a 18./19.8. by pro řidiče někdo přijel; při neúspěchu jsou dvě alternativy: 1/2 aut (nebo alespoň jedno velkokapacitní) převést do Przemyslu (nejspíš až v neděli 13.8. dopoledne  a na vodu asi až odpoledne = to je těch zašetřených 19 km :-)) nebo všechna auta nechat v Sanoku a všichni řidiči pro ně přejedou v pátek odpoledne autobusem (16:10-17:59;  14,- PLN/os) přetahovat každý den auta kolem vody by bylo asi časově velmi, velmi náročné …
– tím pádem neplánujeme umístění jednoho auta někde po trase  (!?)
– v pátek v 17:00 v DBCB nakládáme (Hanýsek, Pajtáš, já – Dazul,  … )
Roman

… nebo …

A jak to bylo dopravdy?

Sobota 12.srpna 2017

Vyrážíme bez Pípy, Bobiny, Martina, Leničky a Míši, protože jim dohodnutý odjezd zbortila tragická událost v rodině. Jsme ale  domluveni, že se k nám připojí v neděli v Sanoku.

Na parkoviště u benzinové pumpy v Bohumíně dorážíme jako druzí – Roman, Anička a Pajtáš nás předběhli :-) Záhy přijíždí Hanýsek s Klamerkou, Vítkem a Šárkou. Společně čekáme něco přes půl hodiny na Ještěra se Sojkou a Jirkou.

Náš cíl je město Sanok, kterým protéká „naše“ řeka San. Kilometráž nám ukazuje, že z Kateřinic do Sanoku to je 482 km a cestu odhaduje na 5:26 hodin. Plány jsou plány, ale realita je zpravidla odlišná. Nejinak je tomu i dnes. Z domova vyrážíme sice už před 8:00, ale s přestávkama, nákupy a čekáním jsme v Sanoku až po 18:00. Celou cestu řídí Irča. Vůbec jí to nezávidím, protože je úmorné vedro a mimo placené úseky polské dálnice se pohybujeme „nedálniční rychlostí“. Ale Irča kočíruje ráda a já jsem jen „řidič z donucení“, ochuzený o radost z řízení vozu.

Kemp (v Sanoku jich je zřejmě vícero) nám doporučila Krystyna – šéfová místních skautů (harcerů). Výhodou je, že zde můžeme po dobu splouvání Sanu nechat naše auta (parkovné 5 zlotých/auto/den), která budou pod dozorem. Pak se k vozům vrátí řidiči autobusem (jezdí z Přemyslu každý den v 16:20) a přejedou s nimi zpátky za ostatními do cíle.

Jakmile se nám podaří postavit stany, nafoukáváme naše baraky a pálavy, abychom si ušetřili čas zítra. Ještěr se Sojkou jsou tohoto úkonu ušetřeni, protože si přivezli na střeše auta laminátovou loď.

Do setmění ještě zbývá relativně hodně času a tak vyrážíme po skupinkách na prohlídku Sanoku. Naše loď (Irča, Já, Myšák a Kája) a loď Romana s Aničkou se vydává proti proudu Sanu. Zakrátko procházíme kolem jakéhosi vrakoviště …

… ze kterého se vyklube součást areálu místní policejní stanice. Evidentně tu bývala předválečná kasárna,soud  podle typické, byť zmodernizované, architektury. Okamžitě mi hlavou probleskuje, že tudy někde zřejmě vedla v roce 1939 po invazi Německa a Ruska „nová“ státní hranice. Polsko se tehdy (narozdíl od nás) rozhodlo bránit německému útoku a počkat na pomoc od západních spojenců, ale zřejmě nepočítalo s útokem ze strany bolševiků.

Ve škole jsme se o událostech jako byl následující masakr polských důstojníků v Katyni, Charkově či Kalininu pochopitelně neučili, ale můj tatínek stačil ještě leccos pochytit v dětství i na vojně u PTP a podával mi tudíž odlišné komentáře k fotografiím ze starých časopisů. Přidával i zkazku o útoku poláků na koních proti německým tankům. Někdy v té době mi náš soused na severní hranici začal být hodně sympatický.

Večerní procházka k hornímu mostu přes San je pohodová a i děti ji dobře zvládají. Když se vracíme k našim stanům, hoří už oheň, který spolehlivě zapálil Ještěr.

Koštujeme něco bílého i červeného, upřesňujeme zítřejší vyplutí a jdeme se vyrovnat se sprácem kempu. Tady exceluje Pajtáš se svou polštinou „Krystyna Chowaniec – znaješ? Tak ta nám doporučila tady ten kemp… “   A tak jsme zacálovali  312 zlotých (14 lidí, 6 stanů + parkování 5 aut na týden). Těžko říct, zda to bylo se slevou či přirážkou za tu Pajtášovu polštinu :-)    

 

neděle 13.srpna 2017

Sun se po večerním dešti totálně zakalil a je temně hnědý. Taky stoupla hladina – místní říkají, že o metr, což se mi zdá jako hloupost, ale 30-40 cm věřím. Proud nese kmeny, které vypadají jako pravěcí ještěři a větve jejich větší část je pod hladinou. San dnes budí vysoký respekt.

Ráno běží ve zpomalené verzi obvyklých rituálů na vodě. Na normální tempo si budeme všichni postupně zvykat. Irča dělá snídani, já bourám a dávám sušit stan, děcka v gumákách a s pádly testují všechny okolní kaluže.

Roman ukazuje cancák své dcery Martiny, která zde byla v roce 1999 na středoevropském jamboree.

Děvčat z 1.dívčího oddílu – Ještěrek – tu tehdy vyrazilo více a dokonce z toho byly i nějaké články v regionálním tisku.

Pípa, Bobina, Lenička Martin a Míša přijíždí až 12:15. Pomáháme jim rychle nafouknout loď a snažíme se dostat co nejdřív na vodu. Stejně odrážíme až po jedné hodině.

San teče výrazně rychleji než předchozí řeky, které jsme tady v Polsku sjížděli. Řekl bych, že teče možná i dvakrát rychleji než třeba loňská Pilica.

Navíc je trochu kosa – na to, že máme půli srpna. Vyplouvám sice v tričku, ale při nejbližším přiražení ke břehu velmi svižně vytahuju z loďáku bundu.

Chvilky na břehu věnujeme zpravidla jídlu, ale Pajtáš neúnavně pegagicky působí na Martina, kterého učí třeba vázat „úplně základní uzel – pouta“.

Už to, že jsme 1.noc téhle akce strávili v kempu, dává tušit, že letos to bude s hledáním nejen dnešního tábořiště docela dramatická záležitost. Navíc je našich 8 lodí po řece roztaháno občas i na délce půl kilometru. Protože Ještěr jede na své laminátce první a za ním dlouho nic, zdá se nám ostatním, že ty nejzajímavější místa míjí. Asi i proto, že nemá k dispozici podrobnou mapu jako já – stáhl jsem si do mobilu offline mapy Polska. Zdá se mi podrobnější než ta tištěná, kterou sehnal Ještěr.

Těsně před šestou hodinou se Ještěrovi daří najít na pravém břehu mýtinku s dobrým výstupem z řeky. Palouček s doutnajícím ohništěm po skupince rybářů je pro všechny naše stany sice malý, ale o pár desítek metrů proti proudu je další podobná mýtinka, která je propojená s loukou a lánem polí. Ještěrův stan zůstává na paloučku s ohništěm a vytaženými loděmi, my ostatní se přesouváme na větší prostor.

Stavíme stany, vaříme teplé večeře, prozkoumáváme okolí. Kopce na obzoru jsou jen nepatrně menší než ty naše kolem Vsetína. Tvoří majestátnou hradbu kolem rovné říční země. Tahle krajina je mi moc sympatická.

Po večeři prozkoumávám terén po proudu – kráčím asi půl kiláku po vyježděné polní cestě, která končí na nejvzdálenějším rybářském fleku. Je tady ještě vhodnější tábořiště, ale pokud bychom tady postavili stan my a pípovci, ostatní by museli nejdřív vykácet okolní stromy aby se zde vlezli.

Pajtáš iniciativně odpouští válce našich pálav a barak, aby zítra při ranním sluníčku nepraskly. Tato péče se mi zdá sice trochu přehnaná, ale určitě to chlapec myslí dobře :-(

 

Pondělí 14.srpna 2017

Ráno je zprvu zamlžené, ale ranní mlha se během půl hodinky rozplývá pod náporem sluníčka.

Ranní rituál propuká naplno, ale v absolutní pohodě a klidu. Vaření, balení, sušení stanů, ….. Naše první tábořiště mimo kemp musíme nechat vzorně uklizeno. To ale není potřeba nikomu připomínat, bereme to jako samozřejmost – všichni jsme absolventi „staré školy“ :-)

Na „vodě“ se mi z ranního rituálu líbí zvláště „snídaně v trávě“. Docela by mne zajímalo, jak by Monet zvěčnil ty naše snídaně.

Jako ideální držák na sušení stanu se ukazuje vzrostlé pole řepky. Květy jsou už osušeny a stanové tropiko lze na ně pohodlně rozprostřít. Je to lepší než mezi stromy napínat několikametrovou šňůru. Těší mne, že jsem našel pro zdroj nezdravě dotovaného biopaliva i jiné praktické využití :-)

Největší stan má Pípa, Bobina, Martin, Lenička a Míša. Ten Pajtášův by se do něj vešel zhruba 6x. Jsou odsouzeni k tomu, že jim jeho složení a sbalení (vysušit jej přece nemohou stihnout) trvá nejdéle. Může je ale těšit, že v případě špatného počasí bude jejich „megastan“ využit jako společenská místnost pro celou naši devatenáctičlennou výpravu + psa Čitu. 

Při balení nejpočetnější famílie zjišťujeme, že pípovci s sebou vezou ukulele. Patří Míšovi, ale hrát se na něj učí Martin (už umí 7 akordů). Ukulele je takové celé hezky modré, nepoškrábané a dá se ještě naladit. Rychle se učím tři akordy a za chvíli se naše malá avandgardní úderka za zpěvu „ola hůůůů“ vlní v havajských rytmech :-) 

Těsně po desáté odrážíme. Ranní San barvou evokuje spíše řeku Chuang-che. Trošku mne znervózňuje, že nevím kolik vody pod naší lodí je – půl metru nebo dva metry? Za deset minut mne přestává bavit měřit hloubku pádlem.

Chvíli po vypnutí vidíme asi dvěstě metrů od nás velkého srnce, který se snaží dostat přes řeku. Vypadá to dramaticky. Proud není sice moc rychlý, ale o to víc je silnější a tak občas mizí paroží pod vodou. Bohužel se mi nedaří rychle vytáhnout mobil, přepnout na videokameru, přiblížit a zaostřit na tuto jedinečnou podívanou. Nemám tedy pořízeno ani video ani foto. Stejně bych zřejmě dramatičnost okamžiku nezachytil dost dobře. Ale z paměti mi tenhle okamžik ještě dlouho nevymizí.

Jsem „v cizině“ a tak pochopitelně podvědomě srovnávám vše co vidím s tím jak to vnímám doma. Velmi upřímně – neuvědomuju si zatím nic, co by zde bylo výrazně horší než je u nás doma. Jedeme některou z polských řek už šestým rokem, ale až nyní si uvědomuju, jak moc mne příjemně překvapuje na mnoha místech přítomnost (asi tak 100x víc než u nás) polské vlajky. U nás jsou v létě vidět české vlajky maximálně na skautských táborech. Ty zdejší červenobílé jsou bez vyjímky na všech přívozech, které míjíme. Vidíme je u víkendových chat (!) a dokonce i u skupinky rybářských stanů v poli na kraji řeky. Tohle je mi na bratrech polácích taky hodně sympatické. Je to hrdý národ a přirozené živočišné vlastenectví má v genech. Nejsem si jistý, že lavička dobrého vojáka Švejka v Sanoku je tou nejideálnější presentací mého národa v Polsku :-(. Možná ji tam ale mají proto aby byl na první pohled  patrný rozdíl mezi našimi mentalitami.

Voda pozvolna opadává – zatím minimálně o 20cm. A s nižší hladinou Sanu přechází jeho ostře žlutá barva na hnědozelenou. Ještě není pod hladinou pořád nic vidět, ale zítra už třeba bude.

Naše loď je nejpočetnější. Baraka nese mimo mne i háčka Irču, Myšáka (porcelán uprostřed) a Káju (porcelán na přídi). Mimo to i dva 80 litrové, dva 60 litrové a jeden 10 litrový loďák + pět flašek s pitnou vodou + nočník (velmi praktická věc pro naše dva sviště – nemusíme zastavovat).  

Dneska má Myšák 5.narozeniny. Hned po ránu mu každý přeje a obdarovává slatkostma o které se malý Míša bez nátlaku dělí.

Půjčuju mu na chvíli mobil, aby zkusil něco při plavbě nafotit a natočit. Budou aspoň k dispozici netradiční záběry z netradičních úhlů :-)

Často plujeme kolem kukuřičných polí. Je to sice krmná kukuřice, ale i ta se dá s trochou fantazie také pojídat. Pár kukuřičných palic pro všechny trhá Pípa s velkým Míšou. 

Na oběd přirážíme k levému břehu. Kousek odsud je nějaké archeologické naleziště – alespoň to mi napovídá pohled do mapy. Vysekaný výstup z vody nás vede až k hezkému (u nás bych napsal „trampskému“) sroubku s hezky vysekaným trávníkem. Rozkládáme celty a jídlo – začíná nám malý hodokvas. Nikdo sice nevaří, ale pochutnáváme si všichni bez rozdílu. Na vodě každý vždycky řádně vyhládne.

A taky pořizujeme jediné společné foto na této akci. Protože se nám nepodaří dostat do jedné fotky kompletní posádky s našimi osmi loděmi, volíme variantu „na suchu“. Na fotce je nás stále 19 + Čita (živý pes).

Náš Myšák (malý Míša) pluje s Romanem a Aničkou. Jsou to jeho oblíbenci. Na hodinku se s ním střídá i Kája, která kupodivu nebrečí ani nespí, ale je vzorným porcelánem.

Letos děláme méně zastávek než loni. Je to dáno absencí vhodného terénu. Za ta léta jsme dost namlsaní a tak nám nevyhoví úplně každý palouček – většinou to je špatný výstup a přístup, vysoká tráva, vlhkost, moc civilizace, málo stínu, příliš stínu ….

Dnešní hledání tábořiště je opravdu velmi náročné. Začínáme jej vyhlížet už ve čtyři hodiny, ale až po šesté se nám daří jej nalézt. Díky Romanovi. U přívozu mezi levobřehým Nozdrecem a pravobřehou vesnicí Siedliska ze zoufalosti zastavujeme. Roman se jde ptát jakéhosi domorodce, kde bychom mohli postavit stany. Prý bezproblémů přímo u přívozu (což se nám nezdá úplně vhodné, protože ten bude po řece pendlovat s auty ještě dvě hodiny) nebo na jeho zarostlém pozemku vzdáleného asi 100 metrů (ze kterého není na řeku ani přívoz vidět).

Volíme zarostlý pozemek, kde máme větší soukromí. Před postavením stanů stačí jen sešlapat vzrostlou trávu. A taky přenést lodě a bagáž od přívozu sem. Malá daň za to, že zde můžeme bez komplikací zatábořit.

Hodný majitel pozemku si nás přišel navečer zkontrolovat, zda dodržujeme jeho pravidla (na sousední pozemek nemáme raději chodit, …). Roman mu jako pozornost předává jedno svoje a jedno Irčino české plechovkové pivo.

Hanýsek nám večer přednáší o souhvězdích, planetách, galaxiích, teorii relativity v praxi a jejím aplikování v případě GPS signálů, ….  Asi už poznám trošku lépe na srpnové noční obloze Saturn, Jupiter i kousek Štíra. Rozšířil jsem své primitivní znalosti Velkého, Malého vozu, Delfína, Kasiopey, Kefea, Andromedy a Orionu :-)

 

úterý 15.srpna 2017

Ráno přijíždí naše tábořiště zkontrolovat majitel sousedního pozemku z Krakowa, pod známinkou zalévání kytiček. Ale vše je v pořádku a tak s námi nemusí prohodit ani slovo.

Rosa je dnešní ráno excelentní. Projevuje se to i na tropikách našich stanů. Stačí o vrchní část našich přístřešků jen zavadit a odměnou je vydatná ranní sprcha. Sušení stanů je jednoznačně nejzdlouhavější každodenní část ranního rituálu.

Na přenášení našich barak a pálav stačí dva nosiči. Když se ale přenáší Ještěrova a Sojčina laminátka, je zapotřebí dvojnásobek zdatných nosičů. Dnes neseme plavidla i bagáž k vodě na nejdelší vzdálenost.

Naše loď je na hladině jako první. Bagáž máme naloděnou a vyčkáváme na ostatní. Pořizujeme rodinnou fotografii, kterou obratem posílám přes MMS babičkám a vyplouváme z 253. říčního kilometru (od přívozu) vstříc dalším zážitkům.

Dnes s Aničkou a Romanem jede velký Míša. Podle toho jak pádluje jej Roman nazývá Kameninou nebo míšeňským porcelánem. Ale Míša by byl radši, kdyby mu říkal Myšpulíne, protože jejich loď je čtyřlístková. Míša = Myšpulín, Finika = Anička, Bobík s Pindíkem = Roman (přesně tak to vysvětluje Anička).

Narozdíl od pošmurného nedělního vyplutí nám dnes pálí slunko jako v subsaharské Africe. Paradoxně nejsem znaven pádlováním, ale „unaven sluncem“. V minulém životě jsem určitě nežil na jihu, ale spíš za polárním kruhem, nebo někde hodně vysoko v horách. Tyhle vedra nejsou nic pro mne. Nechápu lidi, kteří si platí těžké peníze za to, že se jedou válet do teplých krajů. I Chorvatsko mne stojí těžké přemáhání.

Přesně v poledne přistáváme na levém břehu Sanu, pár set metrů pod mostem, u cesty která se jmenuje Plážová – v městečku Dynów. Přivazujeme lodě a všichni se vydávají do města na oběd, najdou-li nějakou otevřenou hospodu, protože dneska je státní svátek (Nanebevzetí Panny Marie a Den polské armády). Já zůstávám na břehu hlídat naši flotilu lodí.

Překvapuje mne, že vycházka do města trvá tři hodiny. To toho zase moc nenaplujeme. Dneska to bude maximálně 4 hodiny. To se na téhle řece při solidním pádlování dá udělat 20 km, ale pamatuju doby, kdy jsme jezdívali na laminátkách kolem 30 km. Jó, na pohodlí se snadno zvyká, zvláště když je plíživé.

Po šesté hodině připlouváme jako poslední loď k levému břehu, kde už kotví ostatních sedm lodí. Roman a Pípa vysvětlují, že vyjednali možnost postavit stany na louce za těmi vrbičkami. Výstup tu není ideální, ale louka je skvělá. Ten mladý pár, co v autě odjel až po té, když byl postaven první stan, měl na tomto místě evidentně jiné plány, ale ještě není konec prázdnin, tak tu mohou přijet třeba zítra.

Jediná zápalata, která je na nových barakách, netěsní příliš dobře. Je pochopitelně na naší lodi. Včera i dnes jsme museli během plavby přífukovat dno. Když mám postavený stan, jdu záplatu strhnout, očistit, omýt Pajtášovou slivovicou, kvalitně zalepit Hanýskovým lepidlem, podložit Ještěrovým sudem a dobře zatížit Pípovým kanystrem s vodou. Když s tím nehnu do rána, bude to držet jak helvétská víra.  

Dnešní flek má nevýhodu, že louka je sečená a dělat tu ohniště by bylo dost barbarské. Tak jsme bez večerního ohně, který od doby co s náma jezdí Ještěr, patří k našim večerům „jako k velbloudovi hrb“. Dnes jsme bez „hrbu“ :-(

Za to ale zažíváme hezký „africký“ západ slunka. Koštujeme pálavu a portugal. A je nám spolu moc hezky.

 

středa 16.srpna 2017

Ranní vylezení ze spacáku je na kraji našeho ještě tichého tábořiště odměněno sluncem prodírajícím se z časné mlhy. Tráva je ještě mokrá a nádherně orosená je i pavučina za naším stanem.

Ti, co nechali přes noc sušit své vlhké ručníky a trička, je mají po ráno spíš mokré. Probouzení je pomalé a klidné. Odrážíme kolem desáté a tak má každá posádka dost času.

S vycházejícím slunkem se louka začíná zbavovat rosy, ale při snídani to ještě není na sezení na holé zemi. Plovací vesta nebo celta poskytují dobrou službu, aby se zadeček nenavlhčil.

Velký Michal a Vítek učí malého Michala „kámen – nůžky – papír“. Nevím o čem takto rozhodují, ale mají úžasnou chechtací náladu. Nejvíc se tlemí malý Michal u kterého mám podezření, že nechápe rozdíl mezi papírem a nůžkama, protože i při desátém pokusu drží vytrvale nůžky.

Dospěláci balí, dávají lodě na vodu, naloďují lodní pytle a děcka pobíhají rozradostněně po tábořišti. Je krásné ráno a včera zalepená baraka po ranním nafouknutí vůbec neuchází :-)

Přístup k vodě je z našeho tábořiště úzký tak akorát na průchod jednoho člověka. Když se nese loď, musí se vysoká tráva i husté vrboví více rozrazit, aby bylo možno plavidlo protáhnout. Posledních pár decimetrů je poctivě rozblácených a tak se daří i pár pádů. Po ránu nic moc příjemného.

Karolína má svou bečící náladu. Když je na přídi u maminky, brečí, že chce na záď za tatínkem. Jakmile je za jízdy pracně přemístěna na záď a Myšák místo ní na příď, začíná brečet, že chce za maminkou …

Když se Irči daří Káju uspat, dělá ji kolem hlavy ohrádku z ručníku, aby našemu „jezulatku Sanowemu“ slunko svítilo do očí co nejméně. Jakmile to trochu jde, snažíme se plout ve stínu stromů kolem řeky, nebo přímo pod vysokými větvemi. A je to o poznání příjemnější.

V ohybu mezi vesnicemi Sielnica a Slonne, děláme přestávku na oběd. Terén tu je vzorně vysečený a místo označeno jako „Pole Namiotowe“ (místo pro postavení stanů). Dobře využitá zahrada domu jehož majitel na svém pozemku vybudoval i kadibudku, sezení, … My ještě zatábořit nehodláme, ale výhodami tohoto fleku nepohrdáme. Zvláště ženská část naší výpravy hojně využívá kadibudku.

A taky od hodného domorodce nabíráme pitnou vodu. Ochotně spouští čerpadlo, aby nám ze studny načerpal tolik vody, kolik potřebujeme.

Půjčuju si od Martina jeho solární nabíječku, abych načerpal energii do zásoby a mohl přes večer připravit můj mobil na další ráno. Pokládám ji na záď lodi aniž bych měl strach, že spadne. Plujeme klidně, solární zázrak se ani nehne. Ale jak večer zjišťuju, během dnešní plavby mi solární nabíječka naplnila moji krabičku s energii jen na necelých 40%. 

Po polední siestě vyráží jako první loď s Aničkou, velkým Míšou a Romanem. To je impuls pro nás ostatní, abychom se taky nalodili a když už nebudeme pádlovat, nechali se alespoň unášet proudem (cca 4 km/hod). 

Jako každá řeka tak i San je bohatý na flóru i faunu. Ve fauně dominují divoké kačeny, které míjíme téměř nepřetržitě. Předvádějí nám stoický klid alá socha, klidnou i rychlou plavbu po hladině, potápění i hromadné startovní vzlety hodné vojenských stíhaček.

Míjíme i několik ostrovů. Na začátku jednoho kotvíme, abychom se mohli osvěžit ve vodě. Je totiž brutální vedro. Děcka pobíhají nahé a prože je v okolí ostrova  méně vody, mohou skotačit bez vest.

Místo na postavení stanů je vytipované na pravém břehu mezi vesnicemi Bachórz a Bachórzec. Polní travnatá cesta na kraji, kolem louka s nevysokou travou, za tím pole kukuřice a nejbližší baráky jsou odsud asi půl kilometru. Navíc by z nich na naše stany nebylo vidět. Ale kolem žádné stromy a tudíž problém s večerním ohněm. Domlouváme se, že zkusím zaklusat 2 km po proudu a prozkoumat, zda tam není vhodnější místo na naše táboření. Pokud na něj narazím, zavolám Pípovi a všichni splují za mnou dolů, abych nemusel zbytečně šlapat zpět.

Klusání mi v tomhle vedru vydrží prvního třičtvrtě kilometru, pak raději přecházím ve svižnou chůzi.To je ten následek plíživého pohodlí :-(

Cestu k soutoku Sanu s říčkou jménem Stupnica si zkracuju po přeponě polní cestičkou vedoucí souběžně s řekou. Vede kolem hospodářství a tak mne nepřekvapuje, že slyším štěkot psů. Na nic se neohlížím a ve zrychleném tempu mizím ve vrbovém lesíku do kterého mně stezka vede. Zatím žádné vhodné tábořiště nevidím. Za soutokem začíná vesnice a tak nemá smysl pokračovat dál. Volám výsledek mé průzkumné mise Pípovi, aby už mohli vytáhnout lodě a stavět stany. A já musím zpátky hezky po svých.

Vracím se vrbovím kolem místního hospodářství a vidím, kdo to na mne cestou k soutoku štěkal. Ten malý smeták mne nevzrušuje, ale vlčák tak 2x větší než filmový Šarik ve mne okamžitě vzbuzuje respekt. Vím, že nesmím utíkat, to by si psisko vysvětlilo po svém. Žádný šutr ani pořádný klacek není poruce. Zpomaluju a dokonce na chvilinku i zastavuju, abych mu klidným hlasem vysvětlit: „Ty blbečku, já tady jenom v klidu procházím, nic ti neberu. Za chvilku budu mimo tvé teritorium. Dohodneme se – ty mne necháš vklidu projít a já ti v sebeobraně neublížím …“  Trocha pěny u jeho tlamy k takovému psisku patří. Nezbývá mi než doufat, že je aspoň očkovaný. Jetliže proti mně vyrazí, musím jej první pořádnou ranou trefit pěstí přímo na čenich. Tričko si ani nepokouším sundat, než bych jej namotal kolem paže, dal bych tomu baskervilovi zbytečnou šanci zaútočit. Čumím mu do ksichtu a snažím se vyzařovat odhodlání, že lepší pro nás oba bude, když mne nechá projít. Štěká, ale neútočí. Pokračuju stejným tempem k hlavní cestě, ale periferním viděním si udržuju přehled, kde ta bestie je. Ufff! Zase mi to vyšlo. Pán mne má rád :-)

Tichou řeku máme 10-20 metrů od stanů. Na hliněném přístupu k řece můžeme pohodlně a bezpečně rozdělat ohýnek ze zbytků dřeva, co tu zůstalo po některém z předchozích poutníků a toho, co nanosil Roman.

Při ohni dochází i na ukulele a tak při společném zpívání hitů Greenhorns, Rangers, Spirituálu a dalších kapel na které jsme si vzpomněli, čas zatraceně rychle ubíhá. Tipuju, že jdu zase spát kolem půlnoci.

 

čtvrtek 17.srpna 2017

Ranní balení stanu je obtížnější v tom, že v noci padla excelentní rosa a orosené tropiko stanu je potřeba zevnitř velmi dobře vysušit. Dneska v blízkém okolí není žádný strom za který by bylo možno tropiko i samotný stan pověsit.  A tak beru pádlo, stanové kolíky a vypínám šňůru mezi ně. Kolíky drží pevně, můžu tedy pohodlně rozvěsit tropiko tak aby proschlo zvenčí i zevnitř. 

Pomáhá mi Pajtáš se svou hadrou. Nejmokřejší místa otírá a dává mi školení jak se to má správně dělat. Jako bych nikdy v životě nedržel hadru. Ale to je Pajtáš.

Poslední jako vždy dobalují pípovnci se svým stanem, který velikostí připomíná garáž na osobní auto. Ale daří se nám společně vyplout podle plánu.

Slunko dnes opět pálí a žhne, takže o nějaké svižnější jízdě nemůže být ani řeč. Zvláště, když se musíme dostat přes poměrně časté a dlouhé úseky „oleje“. To srážíme pár lodí k sobě, nepádlujeme, koštujeme Šárčinu medovinu nebo Irčin bylinný likér.

Po většinu dnešní plavby se nám daří držet na dohled – osm lodí je téměř pořád možno napočítat. I jinak rychlý Ještěr se Sojkou se drží v našem hejnu.

Zhruba co hodinku zastavujeme na koupání a proběhnutí dětí.

Voda tu je místy trochu hlubší, dětem nad pás a tak mají povel si nesundávat plovací vesty. Už jsou za předchozí dny poměrně dobře vycvičené, takže bez protestů poslouchají.

Moc by se nám libilo dnes doplout až do Krasiczyna, ale jsme realisté – 30km dnes nedáme. Už víme, že do původně plánovaného cíle naší plavby – Przemyslu – nestihneme doplout a tak hledáme náhradní cíl. Jediné místo přes které jede autobus zpět do Sanoku (musíme pro auta) a které je blízko řeky je právě Krasiczyn. Proto si vybíráme tábořiště na travnatém plácku s ohništěm a  fotbalovými brankami, cca 10-12 km před Krasiczynem.

Podvečerní hromadná procházka se uskutečňuje s cílem najít válečný bunkr z doby, kdy tudy vedla hranice mezi Rusy a Němci. Ještěr to vyčetl v nějaké mapě. Na té mojí nic takového není. Bunkr jsme nenašli. Ale zato si prohlížíme areál kolem místního kostela. Kadibudku za kostelem na kraji hřbitova vidím prvně až tady. 

Večer zapalujeme oheň, koštujem vínko z pořád ještě bohatých zásob, posloucháme malého i velkého Míšu, kteří nám zpívají, recitují básničky a předvádějí pantomimu. A taky společně zpíváme při čtyřstrunném ukulele.

 

pátek 18.srpna 2017

Dnešní ráno je téměř bez rosy. Asi je to tím, že máme stany u remízku smrků a jsme v podstatě na kraji vesnice.

Vstávání balení probíhá v totální klidu protože všichni už to máme za těch předchozích 5-6 balení docela dobře zmáknuté. Dokonce se mi zdá, že jsme o půlhodinku rychlejší než jiné dny.

Namísto včerejšího složitého počínání s napnutím šňůry na louce, to dnes řeším mnohem snadněji. Využívám fotbalovou branku abych napnout nejen vnitřek ale i vnějšek našeho mega stanu (který je ale výrazně menší než má Pípa s Bobinou).

Myšák dnes jede na lodi s Hanýskem. Dělá mu háčka a vždy, když jej sleduju, bez držkování pádluje. Hanýsek má na něj dobrý vliv :-)

Už druhý den podplouváme pod oranžovými elektrickými kabely nataženými v nepravidelných intervalech cca 1,5-3 metry nad řekou. V některých místech jsou tyto prodlužovačky propojeny normálními zdířkami. Marně hádáme k čemu to slouží. Když se ptáme jednoho mladého rybáře, taky neví proč jsou ty desítky kilometrů kabelů nataženy. Chvílemi uvažuju, že nejbezpečnějším způsobem jak to zjistit je, když ty šňůry uprostřed řeky rozpojím :-) Odjíždím raději s neodhaleným tajemstvím těchto kabelů.

Do Krasiczyna vplouvá naše loď jako první – pod záminkou, že vyfotím ostatní lodě z mostu pod kterým se musí proplout. Konečně se daří pořídit nějaká fotka, kde máme aspoň sedm lodí pohromadě.

Pod mostem přirážíme ke břehu. Vykládáme bagáž, myjeme lodě a vynášíme je na trávu, aby dokonale vyschly. Pravděpodobně se budou rozbalovat až příští rok na konci května, při tradičním splouvání Bystřičky. 

Stavíme stany, jíme, odpočíváme a korzujeme mezi naším tábořištěm a centrem Krasiczyna, které je necelého půl kiláku odsud. Musíme projít kolem památníku, který je u cesty ohraničující jednu stranu našeho posledního tábořiště. Když se k dominantnímu kříži blížím ze zadní strany, zdá se mi, že pod ním je socha anděla s mírně roztaženými křídly. Z čelního pohledu ale vidím, že to je polská orlice. Z nápisu se dozvídám: „Pamieci poleglych i pomordowanych na granicy miedzy rzesza Niemiecka a ZSRR od wrzesina 1939 do czerwca 1941 …“  (Vzpomínka na padlé a zavražděné na hranici mezi Německem a Sovětským svazem od září 1939 do června 1941 …). Ač byla deska instalována až v roce 2006, některá písmenka už chybí a je vidět, že vandalové jsou i v Polsku. Každopádně se mi okamžitě v hlavě promítá, že jsme asi jeli po bývalé státní hranici, kde v těch dobách „kajaki“ jezdit nemohly. A taky se mi vybavují útržky z nezapomenutelného filmu Andrzeje Wajdy, jehož otec byl jedním z popravených důstojníků v Katyni. Byl to jediný polský film, který jsem si nedočkavě stáhl odněkud z internetu a shlédl v originále ještě než dorazil do české distribuce. Ty dvě hodiny jsem fascinovaně nespustil oči z obrazovky.     

Taky jdeme s dětma na zmrzlinu do místního supemarketu. Vychutnáváme si ji ve stínku na lavičkách místní autobusové zastávky.

Roman, Hanýsek, Pípa+Lenička, Ještěr a já – řidiči – vyrážíme v 16:26 autobusem k místu našeho vyplutí, proti proudu do Sanoku.

První silný zážitek z cesty je už nápis nad dveřmi v autobuse, že se nemáme opírat za jízdy o dveře. Už vím proč – řidič nechává dveře během jízdy otevřené, aby zajistil v těchle vedrech cestujícím nějakou klimatizaci. Přijde nám to vhod zvláště v serpentinách vinoucích se přes 600 metrů vysoký hřeben zdejších „Bieszczad“. Krasiczyn je v nadmořské výšce cca 250 m, Sanok ve 300 m, ale nastoupat musíme cca 350 výškových metrů :-). Autobus jede téměř krokem, takže když bych vyskočil otevřenými dveřmi ven, určitě bych mu stíhal.  

Využíváme toho, že autobus v Sanoku staví kousek od místního skautského baráku a maličko si zacházíme, abychom se na něj mohli z venčí podívat. Sanok má cca 40 tisíc obyvatel, Vsetín 30 tisíc. Jakási podobnost co do velikosti města, poloze mezi horami, protékající řekou … tu je a my se rádi necháme inspirovat. 

Dům je velikostně asi jako vsetínský SKAUTSKÝ DŮM a byl také postavený před válkou. Narozdíl od nás nemá oplocenou zahradu a je víc na ráně. DOM HARCERZA (skautský dům) je otevřený a tak Roman zúročuje svůj kontak s Krystynou, místní šéfkou harcerů. Je to energická žena, kterou by nikdo z nás netipoval na člověka, který je už čtyři roky v důchodě. Roman, který ji kontaktoval, nám ji charakterizuje jako činorodou a vitální ženskou, která je zřejmě duší místního skautského hnutí, publikačně velmi činnou a ověnčenou řadou ocenění a vyznamenání.

Z krátkého setkání s touto sympatickou sestrou musím konstatovat, že Roman nekecal. Krystyna, ač má před velkou akcí, si na nás dělá čas a provádí nás po skautském baráku, ukazuje místnost s rukopisy Jerzyho Harasymowicza (*1933  +1999 – polský básník inspirovaný zejména krajinou a lidovou kulturou polských Karpat), které uspořádává. Pochopil jsem, že tahle místnost skautského baráku bude malé muzeum věnované Jerzymu Harasymowiczovi. Podkrovní místnost je zase věnovaná Zdzisławu Peszkowskemu (*1918  +2007 – skautskému vedoucínu, katolickému knězi,  kapitánu polských ozbrojených sil na Západě, …). Také úžasně činorodý a inspirativní člověk s dobrodružnými životními eskapádami.

Jsme obdarováni hezky připraveným sborníkem původní poesie – výběrem z každoroční soutěže, kterou místní skauti organizují a je otevřena i mimo harcery. Něco jako roverský Polibek můzy u nás. Verše jsou sice v polštině, ale většině z nich rozumím. I Jerzy Harasymowicz by měl radost.

Asi bychom se dokázali zdržet výrazně déle, ale přiznám se, že jsem iniciátorem toho, abchom naší neohlášenou návštěvou Krystynu v tomto esponovaném čase déle neobtěžovali. Loučíme se stiskem levice.

Jízda serpentinami ze Sanoku zpět do Krasiczyna je životní zážitek o který se postaralo i setkání s polskou policií, která si moc nezadá s tou naší. Ti „inteligenti“ (Roman několikrát použil nepublikovatelné označení) se postavili v serpentinách tak, že byli k vůli zapadajícímu slunci v dokonale slepém úhlu – každý kdo vyjížděl nahoru musel být na několik vteřin sluncem totálně oslepený a jel spíše intuitivně. Já osobně si jednoho z policajtů všimám až když jej těsně míjím. Periferním viděním zaznamenávám, že zastavili malou kolonu motorkářů. Policajt musel být mojí jízdou v jeho těsné blízkosti vyděšený, ale nezaznamenávám, že by po mně střílel ani zvuk majáčku za mnou. Asi i mu došlo, že opravdu nestojí na vhodném místě.    

Poslední večerní oheň na břehu Sanu je … poslední :-( Víno, ukulele, povídání. Najednou – liška! Pár metrů od nás kolem stanů očichává liška. Když na ni svítíme, neutíká, ale zastavuje se a zírá na čelovku. Dohadujeme se, zda je vzteklá nebo jen tak zvyklá na lidi. Přiznám se, že setkání s liškou v takové blízkosti je pro mne premiérou. Hezká tečka za posledním ohněm. 

 

sobota 19.srpna 2017

Lodě  jsme usušili a sbalili už včera, dnes musíme usušit a sbalit jen stany. Zbývající věci už máme naloženy v autech.

Na naší lodi máme úkoly rozděleny tak, že děcka si hrají, Irča vaří a balí spacáky, já suším a balím stan. Dnes mi za sušák slouží auto a šňůra napnutá mezi betonovými sloupy elektrického vedení.

Naše kolona aut se dává do pohybu v době, kdy se vracím z lesíka. Vidím jen posledního Ještěra, který je se svojí laminátkou i z dálky nepřehlédnutelný. No jasně –  klasický vtip – Dazul se vrátí a tábořiště bude prázdné … Tuším za tím nějakou pajtášovinu. Ale je mi jasné, že budou stát někde za rohem a chechtat se mi. Nepospíchám, jdu zvolna, protože vím, že jediné vhodné místo k zaparkování 5 aut je asi 50 metrů od tábořiště. Je kryté křovím, takže nic ideálnějšího neexistuje. To, že by se pro mne vraceli z větší dálky považuju za vyloučené :-)

Jsme kompletní a můžeme startovat na ostro. Po pár kilometrech se napojujeme na dálnici s dvěma placenými úseky (10 zlotých/auto/úsek) a svištíme po ní v podstatě až do Česka. Zprvu na sebe čekáme, ale pak pokračujeme samostatně. Ještěr s přivázanou laminátkou holt nemůže na dálnici postupovat rychlostí 140 km/h :-)

Po příjezdu domů jako první kmitám nahnat jedenáct volně pobíhajících baranů a ovcí do ohrady, zatoukám povalené kůly a pak jim jdu napustit čersvou vodu. Teprve pak začínáme vybalovat auto.

Kolem 18:00 se potkáváme s Hanýskem, Pípou a Martinem v DBCB, abychom zde vrátili a uložili vypůjčené baraky, pálavy, pádla, vesty, házečáky, pumpy a lodní pytle. Tak – a teď teprve můžeme považovat naší letošní „vodu“ za zdárně ukončenou. Takže zase za rok! 

Sestříhané osmiminutové video:

————————————————————————————————————————————————————

Polské řeky, které jsme zatím sjížděli – s odkazem na webovské zápisy s fotkami a filmy z těchto akcí:

—————————————————————————————————————————————————————

 

Pajtášovy fotky:

 

Nesestříhaná půlhodinová verze:

 

 

 

 

 

3 Comments

on “12.-19.8.2017 – Polská řeka San
3 Comments on “12.-19.8.2017 – Polská řeka San
  1. Zdar Dazule, díky za hezké čtení (vzpomínám na SAN99, kde jsme s oddílem byly – megasuper!) a inspiraci :-), holt výkaz měsíčních pracovních aktivit provedu jindy :-), přeji mnoho zdaru do boje s mrškou plíživou pohodlností! Netopýr

  2. Zdravím všechny papučáře a účastníky expedice SAN,

    potěšilo mě, že se můj cancák dostal po 18 letech zpět na místo činu :-)

    A tahle hláška na adresu mého rodičovstva mě pobavila: „Ale Míša by byl radši, kdyby mu říkal Myšpulíne, protože jejich loď je čtyřlístková. Míša = Myšpulín, Fifinka = Anička, Bobík s Pindíkem = Roman (přesně tak to vysvětluje Anička).“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *