Úkaz Scamp

(Dazul) Vzpomínkový text Scampovi jsem psal před dvěma lety, když jsem pro Scampa sázel knížku k jeho devadesátinám. Můj text do té knížečky se jmenuje ÚKAZ SCAMP, proto jsem stejný název použil znovu pro tyhle řádky, kterými si jej připomínám. Před několika dny totiž Scamp zemřel, čtvrt roku před svými dvaadevadesátinami : -(

Se Scampovým dílem se ŠESTKAŘI setkávají každý týden, když mají svojí družinovku v Dětském bezbariérovém centru Březiny, které nám před cca dvaceti lety navrhl. A já osobně se s jeho prací potkávám dokonce každý den, protože Scamp navrhl i náš rodinný dům.

Poznali jsme se se Scampem na střediskové chalupě Bařinka, kde jsme pořádali úvodní setkání účastníků Valašské lení školy. Já tam tehdy byl v roli instruktora Lesní školy a Scamp paradoxně jako „frekventant“. Na naše přátelství později navázal návštěvami našich táborů i dlouhými telefonáty a maily.

Poznal jsem Scampa jako člověka, který dokázal rozlišit, kdy je tu jeho opravdová republika za kterou je ochoten, na úkor rodiny, přinášet svoji oběť a kdy je tu machiavelistická parta tvářící se, že je onou „republikou“, proti které dokázal povstat. Rozeznat ty drobné nuance, kdy je člověk skutečným vlastencem a kdy jen tupou ovcí ve stádu, není dáno každému. Leccos jsem se v tomto od Scampa naučil.

Znám osobně několik čilých devadesátníků, ale nikdo z nich není v takové fyzické i mentální kondici jakou si udržoval Scamp. I v tomto pro mne vždy bude „úkazem“ a „fenoménem“. Odešel v požehnaném věku a svůj život naplnil vrchovatě. To také není dáno každému.

Samozřejmě jsme s Irčou jeli do Přerova na poslední rozloučení se Scampem. V téměř plném kostele drželi u jeho rakve čestnou stráž skauti ze Slavičína a po obřadu a mší svaté, přečetl svůj dopis Hamoun.

Listy Scampovi Skautský tábor – Nedašov

Milý Scampe,

dnešek se na našem Táboře teda opravdu povedl. Nějak jsem nedbal Tvé rady, že základem každého přenocování v přírodě je zajistit si teplo a lehnout si tak, aby se mi východní slunce ráno opíralo do plachty – a pořádně jsem se nachladil.

No aaaa, milý Scampe, vzpomínáš, jak jsi mě na Valašské lesní škole napomínal, že tímto způsobem sekání špalků ohrožuju nejen ten špalek spodnícentrální, ale i svoje nohy „Míň síly“ – říkal jsi, „a více techniky, pořádně se u toho rozkroč“ – no – dneska jsem se trefil kalačem do kotníku tak, až se mi smáli, že jsem skutečně Trefilík. Příště už budu opatrnější, slibuji. Víš Scampe, kluci často vzpomínají, jak jsi za námi přijel a mluvil o skautství. Jak se od Tebe naučili rozlišovat co je národovectví a co vlastenectví, a které z těchto slov je dobré v oddíle pěstovat. Seděl jsi tam obklopený kluky různého věku a já pozoroval, jak hltají každé Tvoje slovo a znovu jsem si vybavil ty debaty na Bařince, kde jsi s impulzivitou Sobě vlastní přesvědčoval okolí o tom, že „Generační problém tu neexistuje prvoplánově, ale že si ho sami vytváříme tím, že se vzájemně neposloucháme!“

Teď, když tu takhle u petrolejky sedím, si čím dál tím víc uvědomuji, s jak vzácným člověkem jsem si daroval přátelství.Víš, Tvé přímé srdce mě nemálokdy přivedlo do konfliktu s realitou. Tak jako když jsem s Tebou diskutoval, jak je naší křesťanskou povinností ledacos strpět a ty jsi mě pozorně vyslechl a pak pronesl: „Podívej Hame, klidně buďme křesťané, ale nebuďme blbí“.

Víš Scampe, není tomu dávno, co za mnou přišlo vlče Fanda s tím, že se do něj spolužáci ve škole ošklivě navážejí, ale že někde jako ministrant při katechezi zaslechl, že násilí není křesťanské. No, odpověděl jsem mu stejně, jako Ty tehdy mě a o pár dnů později mi volal jeho rodič s tím, že Fanda ve škole přetáhl násilníka aktovkou tak, že mu tekla červená a paní učitelce argumentoval, že je sice křesťan, ale ne blbý.

Milý Scampe, když to teď čteš, snad jsi rád, že Tvůj vliv na nás obsáhl hned několik skautských generací ba i ovlivnil klidný chod našeho školství, i když jen lokálně.

Víš Scampe, vykouknul jsem na chvíli zpoza plachty a spatřil čiré nebe plné hvězd, démantů to chudých a padla na mě trochu bázeň. Víš přemýšlím teď, proč vlastně pláčeme, když přijdeme o někoho, na kom nám záleželo. O někoho blízkého. Myslím, že to je proto, že právě ona blízkost, něčí smrtí, jen tak nezmizí, že se naopak prohloubí až k samotnému našemu prameni – až k naší duši. Myslím si, že pláčeme proto, že nás po ní ten dotyčný hladí a my cítíme jeho přítomnost tak, jako nikdy.
Víš Scampe, bavili jsme se spolu i o smrti a její nevyhnutelnosti pro každého z nás, ale o tom snad až v dalším dopise, napíši, jak jen mi to pohoda na táboře dovolí.

Petrolejka už Scampi pomalu dohasíná a já jí musím dolít, aby první hlídka měla celou noc své věčné světlo pro hlídkový deník. Brzo také vstávám, neboť vyrážím s rovery na východ slunce. Ne že by to sami nezvládli, ale chci jim být blíže – a jak je tohle moc důležité – to vím také od Tebe.

Jakmile se ten ohnivý kotouč ráno vyhoupne zpoza valašských kopců a světlo prosvítí tamní široké paseky a rozjitří se den, budeš tam tentokrát se mnou i Ty, hladit mě po duši a být mi petrolejkou po zbytek mého života.

Oči se mi zavírají.

S hlubokou úctou k Tobě,

Tvůj Ham.

Na uložení rakve do rodinného hrobu a krátký obřad s tím spojený, nás dorazilo jen zlomek z těch, kteří se účastnili mše v kostele. Přerovský hřbitov je cca 2 km od kostela a zvláště pro ty, kteří přijeli vlakem to bylo obtížně logisticky zvládnutelné.

Mne ale ještě čekal noční výstup na Ivančenu, kde jsem měl v úmyslu za Scampa položil do mohyly kamínek. Mí kolegové vyrazili z Malenovic o několik hodin dříve aby si vyšlápli na Lysou horu, já tedy vyrazil samostatně a jinou cestou, protože jsem věděl, že je už nemám šanci dohnat.

Vzhledem k tomu, že jsem byl přesně před čtrnácti dny na operačním sále s kolenem, bral jsem tenhle výstup i jako rehabilitační počin : -) Cestu k mohyle jsem si řádně zkrátil a nešlapal po turistické značce, ale necelý kilák lesem přímo na hřeben a pak přes Tanečnici a Kykulku k Ivančeně.

Noční výstup na Scampovu počest byl dokončen v 19:15. Kolegové byli ještě na Lysé hoře, ale pokračovat za nimi další 4 kilometry v osmicentimetrové vrstvě sněhu se mi moc nechtělo, a ani rehabilitace se prý nemá přehánět. Vydal jsem se proto hustým lesem čtvrt kilometru dolů, dokud jsem nenarazil na vrstevnicovou lesní cestu po které jsem kráčel zpátky na Tanečnici a odtud po svých stopách zpátky do Malenovic, kde jsem dorazil v cca 20:30.

Celou tuhle noční pouť na ikonické skautské místo jsem vyplnil rozjímáním a vzpomínkami na Scampa. Rád bych i příští rok podnikl v tento čas stejnou pouť a připomněl si úžasného a inspirativního člověka, kterého jsem měl tu čest poznat.