(Dazul) Dlouho avizovanou akci jsem si užil i bez toho, že o ni zájem přímo z našich řad nebyl přiliš velký. Ale protože každou akci organizuji s vědomím, že na ni můžu být klidně i sám, nečiní mi to problém. Samozřejmě, že se ve mně občas hlodá pochybnost, zda by nestálo za to uspořádat akci, která by oslovila víc lidí – určitě by se takových akcí našla spousta (oslavy, sedánky, výlety od hospody k hospodě, …). Ale na tyto akce přijde můj čas až budu omezený v pohybu, zlenivím (víc než nyní) a dojde mi fantazie.
První letošní plachtění jsem si užil už minulý týden, kdy jsem spolu s kolegou z práce dopravil LaVor z Dětského bezbariérového centra Březiny na Slezskou Hartu. To jsem si užil i potápení. Tenhle víkend bude bez ponoru s láhví vzduchu na zádech, ale zase toho na LaVoru určitě víc naplachtíme.
Protože se nám podařilo zcela vyjímečně vyjet z práce už po 15:30, pokládáme plachtenici na vodu téměř přesně v 18:00. To už není žádný pořádný vítr, ale pořád ještě dostatečně fouká na to, aby si Luboš mohl bez traumat s divokých náklonů vyzkoušet ovládání kormidla, nasazení kýlu, vztyčení hlavní plachty i kosatky. Za dvě hodinky se nám daří doplachtit skoro až na ostrov a zpět. Luboše už musí z těch povelů typu „přitáhni levou otěž, dotáhni kosatku na borháku, vyvažuj, urovnej lana ať se do nich nezamotáme, drž směr, klape ti kosatka – sprav to kormidlem, zase jsi uhnul ze směru, cítíš ten tah …“ brnět hlava. Ale poctivě na vše reaguje a tak připlouváme do našeho přístavu u tábora 1.dívčího oba spokojeni. Já mám pocit, že Luboš není marný a Luboš nabyl počáteční jistotu, který je pro plachtění nezbytná.
V táboře se od Tlampy dozvídám, že ač Ještěrky dorazily na tábor teprve dnes, má v noci avizovaný přepad – směskou bývalého roverstva napříč střediskovými oddíly, včetně Vápna, který fungoval v ŠESTCE. Ne, že by mne tato informace nadchla, ale beru ji na vědomí s tím, že si alespoń lehnu k zadnímu vstupu do hangáru, abych přepadníkům trošku znesnadnil, budou-li chtít vybrabčit věci uložené v dominantní táborové stavbě.
Nejsem si už jistý, zda zrovna přepady jsou tím pravým, co ke skautským táborům patří. Ale přiznávám, že když mi bylo o polovinu míň, sázel jsem se, že dokážu večer ukrást vlajku z každého tábora – a vždy jsem vyhrál. Přepadník je totiž vždy ve výhodě a pokud není totální hlupák, má dostatek trpělivosti a je přiměřeně fyzicky zdatný, musí se mu každý přepad podařit.
Než se uložíme spát, děláme si s Lubošem večeři. A ne ledajakou! Grilujeme! Pořídili jsme za 45 Kč jednoúčelový gril s dřevěným uhlím a nakoupili grilovací klobásy. Přiznávám, že ten gril není můj originální nápad – minulý víkend jej objevil, přivezl a odzkoušel Murzílek.
Na klobáskách jsem nic nepoznal, ale na grilované cibuli jsem cítil jakousi ne úplně příjemnou chuť umělotiny. Patrně pozůstatek zážehové fólie položené na dřevěném uhlí. Přes to všechno musím konstatovat, že tahle večeře byla přinejmenším velmi dobrá.
Po druhé hodině ranní mne probouzí řev „Poplách! Vstávejte! Poplách! ….“ Nespěchám, protože evidentně se nikomu z tábora do vstávání nechce. Volně se oblékám, beru čelovku a mobil raději nechávám u spacáku – v případě, že by se mlaďoši chtěli pasovat, nerad bych o něj přišel.
Slyším z dálky jakýsi hluk – směrem od Leskovce, ale pro jistotu se ptám „Co sebrali? Kam utíkali?“ Jakýsi hlas, tuším že patří Tlampě, mi odpovídá „odnesli holku, která držela hlídku“ a ukazuje mi směr k Leskovci. Na kraji tábora mezitím dohořívá světlice a dobouchává dělobuch. Tyhle buranské efekty fakt nemusím.
Mírným klusem vyrážím po louce k lesu. Tipuju, že se přepadníci budou držet pohromadě a budou tedy dělat i větší hluk. Odhaduju, že jsou si tak jistí svým trumfem, že si ani nepostaví hlídku, která by je varovala před pronásledovateli z tábora, protože Ještěrky na pronásledování přepadníků evidentně nemají morál.
Pohybuju se samozřejmě bez svítící čelovky – přece na sebe nebudu upozorňovat. Ve chvíli, kdy z louky vcházím do lesa, viditelnost se rapidně snižuje a tak přestávám klusat a přecházím ve svižnější, ale tichou chůzi. Lesní asfalt je uprostřed zaneřáděný tlejícím listím a naneseným štěrkem, takže každý krok středem cesty je slyšet. Rychle uskočím metr vedle a na chvíli se zastavím, abych se ubezpečil, že mne neslyšeli. Zdá se, že ne, protože hluk, pár set metrů přede mnou, je stejný jako před chvílí. Ve vzduchu cítím zvláštní odér – asi to je pivo. To by tak odpovídalo tomu, že se freeskauti před akcí posilnili. Nabývám přesvědčení, že jdu správně.
Áááá – támhle už vidím skrze stromy probleskující světlo jejich baterek. Jsou si tak jistí, že svítí jako o pouti. Aspoň je neminu :-) Postupuju už jen krokem a ještě opatrněji – dokun nejsem asi 10 metrů od nich. Blíž zatím nepůjdu, to už by si mne museli všimnout i oni. Poslouchám vítězné řeči plné emocí z povedené akce a tipuju, která z postav je asi tou unesenou ještěrkou. Především ale přemýšlím – co teď? Zatím se nijak nekryju a nemaskuju – počítám s tím, že si dřív či později někdo z nich posvítí mým směrem a pokud budu stát na místě, musí mne uvidět.
Zvažuju různé varianty – žádná fyzická varianta nemá velkou šanci na úspěch. Je jich tuším šest a kdybych volil jakoukoliv přiměřenou akci typu vyskočit ze tmy, srazit co nejvíc z nich a zmiznout i s nešťastnicí z 1.dívčího do tmy, spočítal jsem si, že nejslabším článkem bude právě ona. Nechala-li se unést, je dost pravděpodobné, že by ani nestíhala dostatečně rychle utíkat.
No nic, asi se pomalu přiblížím ještě blíž, aby byli přepadníci co nejvíc překvapeni a pak je familiérně je vyzvu, abychom šli společně do tábora 1.dívčího i s jejich zajatkyní. Sotva si stačím vyhodnotit, že tohle asi bude v danou chvíli nejlepší varianta, švenkne po mně něčí čelovka a v zápětí se ozve „Hej, tam je nějaký chlap!“. Reaguji okamžitě „Tak ji pusťte!“ Na čež se ozve z řad přepadníků zmatené „Hej, kdo to je?“, ale to už kráčím blíž a baterky mi svítí do ksichtu. „Tebe bych tady teda nečekal“ povídá Vápno a i ostatní už ví že „to je Dazul“.
„Tak jdeme, ne?“ povídám a vystrkuju z hloučku unesenou dívčinu. Neděje se nic, co by mi v tom bránilo a únosci se přidávají k cestě na tábořiště.
Za 15 minut ležím ve spacáku – je něco po půl třetí ráno. Zdá se, že většina těch starších Ještěrek ani nevstala. To je ale problém Tlampy, já jsem se provětral, pokochal noční oblohou a teď jdu zase spát
Ráno příjemně fouká. Včera jsem Tlampě slíbil, že některým holkám vysvětlím jak se plachetnice ovládá, aby si na ní mohly v týdnu, kdy by jinak stála zakotvená v přístavu, s celým oddílem zajezdit. Tvrdím, že za půldruhé hodiny naučím plachtit skoro každé dřevo.
Tlampa určuje Hippa a Garfielda. Vypadá, že by se holky chtěly naučit plachtit – a to je polovina úspěchu. Nejdříve nezbytná teorie typu – „tohle je hlavní plachta, vytahuje se takto, přivazuje osmičkou takhle, kosatka se vytahuje takto …“ Po té, co holky ví, kde bude která sedět i to co musí udělat při odražení lodi, pokládáme LaVor na vodu.
Vše jde podle plánu, ukazuju jak se kormidluje, jak se otáčí loď a přehazuje ráhno, zkouším i mírný náklon. A hned předávám kormidlo Hippovi, aby si zkusila jak loď reaguje na natočení kormidla i přitažení či povolení hlavní plachty.
Hippo řídí loď docela obstojně, na to, že to zkouší prvně. To už ale doplouváme k druhému břehu, kde mají tábor ostravští vodní skauti. Holky si jsou domluvit nějaký společný den obou táborů a já si mezitím půjčuju houbu z kovové plachtenice, která u ostravských vodáků kotví.
Zpátky řídí loď Garfield. Nevím, zda to je tím, že celou dobu pozorně poslouchala moje připomínky a pokyny, které jsem dával Hippovi a nebo má jen talent k řízení plachetnice, faktem ale je, že LaVor řídila skoro bez připomínek až zpět do jejich tábora. Určitě jí do karet hrálo i to, že jsme pluli po větru – ale fakt jela dobře.
V zátoce už čeká Luboš a nabaleným lodním pytlem. Nasedá a vyrážíme na dlouhou plavbu – až na konec přehrady za Novou Pláň. Teď už je ovládání lodi náročnější, protože vítr vane o poznání silněji než včera večer, ale Luboš toho naštěstí moc nezapomněl a směřuje naši loď správně. Jen v úžinách, kde buďto nefouká vůbec a nebo zde fuší nárazově až moc, předává kormidlo a otěže mně.
Na dohled od mostu, který bychom s naším stěžněm nepodpluli to obracíme a kotvíme u osady Nová Pláň. Máme za sebou asi čtyři hodiny plachtění, urazili jsme proti větru zhruba 10 km (ale díky křižování jsme toho najeli aspoň jednou tolik). Rozvalujeme se na louce a obědváme to, co Luboš nabalil do lodního pytle.
Od prohlídky pramene a místní stáčírmy minerální vody upouštímě míříme zpět do našeho domovského přístavu. Je to po větru a tak loď řídí Luboš. Až do té doby, co s námi v úžině smýkne poryv větru tak, že nabírámě přes levobok vodu a kýl už čouáá zpola z vody! Náklon takového typu zažívám prvě. A Luboš to má při svém prvním plachtění – zdá se mi to trochu jako nespravedlnost.
Ale těch několik vulgárních až sprostých slov jsme si navzájem emotivně vyměnili ne proto, že bychom si navzájem tuto zkušenost záviděli, nýbrž proto, abychom se oba ujistli, že situace je dramaticky vážná. Teď se mi těch pár vteřin popisuje docela snadno, protože jsem v klidu a nehrozí mi že plachetnici obrátíme, ale přenesu-li se zpět do chvíle, kdy vidím zvedající se kýl nad hladinu a k nejbližšímu břehu to máme 300 metrů, je mi docela úzko. Už se připravuju, že zřejmě nastane chvilka, kdy prvně nedobrovolně opustím palubu a konečně si vyzkouším jak se taková plachetnice obrací zpět. Řvu na Luboše „Pusť to! Pusť to!“ a myslím tím kormidlo i otěže hlavní plachty, protože teoreticky by se v takovém případě měla loď dostat do protivětru a plachty začít divoce klapat – nicméně loď by se měla srovnat do normální polohy. Uáááá – šup! Jsme zpátky! Luboš to zvládl! Loď se vrací z extrémního náklonu zpět do stabilní polohy. V lodi máme asi 8 cm vody, ale to je nepatrná drobnůstka proti tomu, čeho jsme uchráněni.
Luboš mi celý rozřesený podává kormidlo a říká, že má strach. „Pokud si myslíš, že já jej neměl, tak jsem jen dobrý herec a ty naivka. Měl jsem stejné bobky jako ty!“ Ale kormidlo přebírám a strovnávám si otěže hlavní plachty tak, abych je mohl ovládat. „Kdych tak neječel, řekl bych ti, že to bylo plánované a udělal jsem to schválně, abych ti ukázal jak to umím“ povídá Luboš, kterému se navrací smysl pro humor. „Málem jsem se podělal“ dodává.
V úžině u Roudna se zase plácáme – protože tu není jako obvykle žádný vítr. Navíc prší. Prší hodně a hustě. Je to místy docela nepříjemné, protože jsme jen v tričku a kraťasech. Ale aspoň že máme na sobě ty záchranné vesty – ohřívají alespoň zbývající část těla.
Asi za půl hodiny je déšť pryč a pomalu začíná v některých místech i foukat. Konečně se posouváme k našemu cíli. Luboš zase přebírá řízení plachetnice a já mohu fotit, točit i podřimovat. Táhneme se sice pomalu, ale pořád to je rychlejší než plavba proti větru. Do naší zátoky plachtíme na motýla – hlavní plachta nalevo a kosatka napravo. Cesta zpět nám trvala o třetinu času méně. Takže odsud na konec přehrady a zpět se to dá zvládnout za cca 7 hodin.
Sotva přistáváme, vybíhají zpoza remízku ve vestách oblečené holky z 1.dívčího a přepravují z tábora k vodě nafoukané pálavy. Evidentně jdou prvně na vodu. Uvědomuju si, že jsem dopoledne slíbil Garfieldovi a Hippovi, že ještě než dnes odjedeme, vyzkoušejí si pod mým dozorem znovu plavbu na LaVoru.
Holky poplují samy. Výuka „bojem“ patří k nejúčinnějším. Pomáhám jim položit loď na vodu, odrážím je hloubku, ale kýl i kormidlo už nasazují samy. Stejně tak vztyčují hlavní plachtu a kosatku. U kormidla je Garfielk, kosatku obsluhuje Hippo. Já si sedám do pálavy, kterou mi tu jedničkářky nechaly a pádluju v dostatečné vzdálenosti od lodi, abych jim nebral vítr, ale zároveń jim mohl odpovídat na dotazy. Naštěstí pro mne moc nefouká – jinak bych neměl šanci plachetnici stíhat. Takto to je příjemná a poklidná plavba ze zátoky ven a zpět.
Myslím si, že to holky zvládají dobře a radím jim, aby si vypluly ještě jednou až 2x samy jen do zátoky s pozorovatelem na břehu a až pak braly na loď porcelán.
Vyrážíme s Lubošem asi 30 km zpět – na tábořiště ŠESTKY u Čermné ve Slezku. Přijíždíme po půl deváté když se chystá oddíl k slavnostnímu ohni. Mimo expediční jednotky to pro ně je první táborový den. Pozdravíme se a ukládáme naše bágly do rohu hangáru.
Od hráze slyším praskot hořícího dřeva a kamenů – to už někdo žhaví šutry na první táborovou potní chýši.
Dým z ohně stoupá mezi stromy nahoru a o kus dál se nějakým nízkým tlakem dostává dolů, takže celá louka je zahalena v mlžném oparu. Šutry žhaví Fanta, profesionál největší v tomto oboru. Vzorně naštípané velké smrkové polena a půlmetrová hranice dávají tušit, že už na tom aspoń hodinku dělá.
Mezitím odchází oddíl k táborovému ohni, který je asi 100 metrů dál v houštinách – vůbec jej nevidíme, jen slyšíme hovor děcek. Kládosíme s Fantou a tu se kdosi vynořuje ze tmy – ale ne od táboráku, nýbrž od chat. „Víte o tom, že se v lese po 20:00 nesmí dělat oheň? Kdo vám to povolil?“ pokládá otázku asi dvacetiletý klučina.
Tak tahle konverzace bude prudce inteligentní, pomyslím si a hledám vhodnou odpověď tak, abych Fialce jako vůdkyni tábora nenadělal zbytečné nepříjemnosti. Z jeho dalších slov chápu, že k nám byl vyslán chataři, kterým vadí dým z našeho ohně. To je zapeklité. Kouř z ohně jim vadí, ale pořezat motorovou pilou stavby na táboře jim nevadí. Na prudce inteligentní otázku prudce inteligentní odpověď. „Víte my máme problém – nějací lumpové nám tady pořezali stavby a ukradli dřevo. A ti nám ten oheň povolili.“ „Si ze mně děláte srandu, ne?“ opáčí mladík. „V čem?“ ptám se naivně. „No, s tím pořezaným dřevem“ odpovídá a má se k odchodu. Oheń samozřejmě hoří dál, protože bez něj kameny nažhavit neumí ani velký mág Fanta.
Myslím si, že by o tom měla vědět Fialka a tak se jdu podívat k ohni, protože Ferda si už od něj přišel sednout k nám. Ještě se tam hraje a zpívá, takže dávám Fialce zprávu jen stručně, aby byla v obraze. Ale ta už to kupoidivu ví.
Jdu zpátky k ohni u potní chýše a už z dálky vidím něco, co tam nepatří. Je to světlo jakési hodně výkonné baterky. To nevypadá na nikoho z tábora. Tuším, že máme další návštěvu. Opravdu. A tentokrát přišli ve dvou – asi šedesátiletý a padesátiletý muž, hezky nabroušení. Rezolutně a dost hlasitě několikrát opakují „Okamžitě to zahaste!“ „Proč“ slyším Fantu. Když se dozvídá, že jim to u chat dýmí, snaží se jim vysvětlit, že to možná bude dým z jejich komínů atd. Žádná plodná diskuze a naštvaně odchází.
Po jejich odchodu se jdeme s Lubošem podívat nahoru z cesty na chatovou osadu, kolikže tam hoří ohňů a dýmí komínů. Nevidíme ani zapálenou cigartetu. Hmmm. To ten Fantův argument asi neobstojí. Zato slyšíme rozhorlenou debatu chatařů, kterým se vůbec tábor ŠESTKY nelíbí. Ale to už jsme poznali podle pořezaných staveb a čornutého dřeva i bedny s nářadím.
Nedělní ráno je slunečné a na vanaře vyráží asi třetina tábora – mimo Zdendáša, který to vede, ti nejmladší. I malý Čaba, kterému snad ani není ještě šet roků. Je to frajer, i když to trochu profňukal. Ale jeho pokrevní sestra se o něj vzorně stará, utěšuje jej a povzbuzuje stejně jako Zdendáš.
Víme, že musíme vyrazit před polednem domů, protože Luboš má ještě nějaké povinosti a já musím ve 14:00 přebrat od pobytru DBCB. Ale snažíme se táboru pomoc aspoň tak, že tak štípeme špalky na topení v golemovi a stavíme týpko. Samotné postavení týpka by nebyl až takový problém, protože Fialka naložila v DBCB i opracované tyče, ale týpko je na několika místech roztržené! Vzhledem k tomu, že jsme jej šili před 16 lety, tuším, že začal čas jeho dosluhování. Ale když jej dobře zašijeme, může při dobrém zacházení ještě tak 2-3 roky posloužit.
Sháním bílou nit – dodává ji Kuky a záplatu. Po dohodě s Fialkou obětováváme obal na týpko, který je ušitý ze stejné látky. Lepší záplatu asi těžko seženeme. Dávám se do šití a pomáhá mi Jaxík. Trvá to neskutečně dlouho, ale máme strach to moc ošidit i když víme, že naše stehy žádná velká kvalita nejsou.
Týpko stavíme, dřevěnými kolíky spínáme, vypínáme posouváním kůlů, ale očekávaný výsledek se nedostavuje. Patrně se základní trojnoha otočia do jiného směru, protože u vchodu se nám týpí nedaří shrnout až k zemi a na protejší straně se zase na zemi krabatí.
Nezbývá než je sundat a tyče znovu (a správně ) poskládat. Ale máme na to jen 13 minut! Přivolaná pomoc pomáhá a týpko stojí. Ale si to nebylo tím špatným natočením trojnohy :-(