Odvoz plachetnice – 27.-29.6.2014

(Dazul) Na plachtění jsem se těšil celý rok, proč bych to zapíral. A proto, když jsem se dozvěděl, že holky z 1.dívčího mají tábořit u Slezské Harty, nezaváhal jsem a dohodl s nimi, že mohu nechat naši plachetnici (s krásným  francouzsko-valašským jménem) LaVor kotvit u jejich tábora, který začnou stavět už v sobotu 28.června 2014. Nabídl jsem plachtění svému kolegovi z práce Lubošovi, jinak před lety členovi 3.chlapeckého. Ten zareagoval velmi pozitivně a obden se chodil ptát, zda vše platí a nic se nezměnilo.

Luboš si s sebou vzal svého hafana, jakési vzácné plemeno s DNA neblíž k vlkovi, japonského šibaitsu. A tak jsem mohl nabýt novou zkušenost, že s takovým psíkem je víc starostí než ze stejně starým ogarem (srovnám-li to s našimi kluky).

Vyrazili jsme z Dětského bezbariérového centra Březiny (DBCB) hned jak se nám podařilo připevnit stěžeň  a naložit všechny (bohužel jen skoro všechny) věci potřebné k nastrojení naší lodi. Už za Jablůnkou jsem zjistil, že jsem zapomněl naložit záchrané vesty :-( Fialka bude zítra v DBCB vydávat podsady Ještěrkám z 1.dívčího oddílu a tak ji poprosím, aby tři vesty po nich na přehradu poslala.

Páteční večer už bývala nejhezčí místa kolem Harty vždycky obsazena rybáři a kempujícími rodinkami – přesto, že tu je zákaz táboření. Když jsme před úplným setměním dorazili, nebylo tomu jinak ani v našem případě. Na louce, kde měly holky stavět svůj  tábor bylo zaparkováno aspoň 6 aut a na plážičce, kde jsme chtěli zakotvit LaVor, už byla ukotvena rybářská pramice s motorem a stál tam velký stan s pánem, který měl aspoň 200 kg.

Plachetnici jsme dovezli až k vodě, odpojili přívěsný vozík a auto zaparkovali na louku, kde mají Ještěrky povoleno od Povodí Moravy tábořit.

Na spaní jsme se uklidili na protější břeh zátoky. Luboš musel pro svého šibaitsu postavit stan, mně stačila stříška z pončové pláštěnky – kdyby přes noc pršelo.

Ráno jsem před sedmou hodinou měl sbaleno i uklizeno tak, aby nikdo nepoznal, že jsem tam nocoval. Z Lubošova stanu se ozýval malý japonský medvědotrhač, ale to už jsem kráčel přes zátoku k vozíku s naloženým LaVorem. Než se Luboš vymotal ze stanu a spacáku, vyložil jsem z vozíku vše co šlo, odjistil vázací popruhy a ujistil se, že sám plachetnici nesundám a budu muset počkat na svého parťáka. Nalil jsem si tedy pohárek pálavy a kochal se ještě tichým okolím kolem vody. Jen silný vítr (dobře přes 11 m/s) mi dělal trochu starosti. A pak taky to ráhno, které  nebylo přibaleno v obalu s kostakou a hlavní plachtou :-(

Tak to je tedy fakt průšvih. Nenapadlo mne, že bych vůbec musel pro Hanýskovi a Pajtášovi něco kontrolovat. Za ty roky se známe tak dobře, že se můžeme na sebe 100% spolehnout a je vyloučeno, že by někdo z nás ráhno dal třeba opravit a nedal to vědět ostatním. Napadly mně jen dvě možnosti – buďto dvoumetrové hlíníkové ráhno od stěžně opravdu Hanýsek s Pajtášem nedovezli a zapomněli mi to říct a nebo jej při velkém úklidu DBCB někdo v kůlně omylem uložil na jiné místo než bývá obvykle uloženo. Volal jsem proto okamžitě domů Zdendášovi (ještě že ty mobily existují) s prosbou, aby se zajel podívat do kolně, zda tam někde ráhno neobjeví. Drobonou komplikaci s naháněním Hanýska, abych od něj získal nápovědu k hledání této nezbytné součástu výstroje plachetnice, raději líčit nebudu.

Než jsem dostal zprávu od Zdendáša, že ráhno v kůlně není a později, že už jej našel, stačil jsem nenalézt kešku na „(polo)ostrově kačerů“. Hodinu a půl jsem žádnou kešku ještě nehledal – a hlavně vždy se mi ji nakonec podařilo najít. Obrátil jsem na vrcholu, kde mne GPS v mobilu navedla, doslova každý kámen, prošmátral každý pařez, ohmatal každou větev. To vše za maximálního střehu, protože jsem narazil mezi kameny na první svlečenou kůži zmije.

Marnost nad marnost a vše byla marnost. Tu kešku prostě musel někdo čornout. Na (polo)ostrov je vidět z břehu obleženého rybáři a dost dobře nelze kěšku najít aníž by lovci ryb neviděli počínání „kačera“. Takže tipuji, že  si „mudlové“ z jejich řad nenechali ujít malou zlomyslnost a kešku „přemístili“. Trochu posmutněle jsem si říkal „to nám to dneska začíná hezky – zapomenuté vesty, nezvěstné ráhno, ostrov určitě plný zmijí, čornutá keška, …“

Vítr funěl nad hladinou Harty dosti vydatně až brutálně. Na vodě v takovémto počasí to je spíše adrenalin než pohoda. Boční vlna v kombinaci s nečekaným náporem větru dokáže při šparném natočení plachet loď převrhnout. Přesvědčil jsem se o tom před lety na Lipně, při své první jízdě na plachetničce nejnižští třídy „optimist“ v Kovářovské zátoce proslulé extrémními vlnami (rekordní vlny, které tam naměřili byly prý 3,5 metru). Uvažoval jsem, že než holky z 1.dívčího dorazí, přivezou ráhno a my budeme moci vyrazit na první letošní plavbu, bude určitě minimálně kolem páté odpoledne a tak bych mohl zkusit vyrazit zatím sám jen s kosatkou.

Luboš se mne pokoušel odzazit na hloubku, abych mohl nasadit kýl a kormidlo, ale vlny mne vždy stočily a nahnyly zpět na břeh. Bylo to zoufalé počínání. Po asi pěti pokusech jsme to vzdali a šli si odpočinout. Ono se to nezdá, ale i ten vydatný vítr dokáže člověka docela vysílit.

Stejně mi to nedalo a přesvědčil jsem Luboša, že by to možná šlo, kdybychom plachetnici se ztaženou kosatkou dotlačili podél břehu na poloostrov – tam, kde kamenitý břeh vyčnívá nejvíc do zátoky. Když by mne odtamtud odrazil na hlubinu, určitě se mi podaří nasadit kormidlo, zasunout káču i vytáhnout a napnout kosatku dřív než mne vlny zase spláchnou na břeh.

Vynechám několik dramatických okamžiků s Lubošovou zaklíněnou nohou v kořenech pod hladinou a rovnou prozradím, že se nám to podařilo. Luboš dobře loď odstrčil, já provedl poměrně rychle potřebné úkony a – ucítil jsem, že LaVor je hnán větrem.

Ještě jsem nikoho jezdit pouze na kosatku neviděl, takže to zřejmě úplně normální nebude, ale bral jsem to jako nácvik krizové situace, kdybych přišel o hlavní plachtu. A – šlo to – jel jsem!

Jel jsem ale – upřímně – nebylo to úplně ono. Třeba se mi nepodařilo otočit loď proti větru. Po větru to šlo,  ale to jsem ztratil drahocené metry, které mne oddělovaly od břehu.

Opět udělám velkou zkratku, vynechám několik adrenalinových okamžiků a prozradím, že jsem po více než kilometru skončil ve vedlejší zátoce. Vlny byly silnější a já málo trpělivý, abych se s nimi pořádně popral. Přistál jsem asi v půlce zátoky. Vyskočil jsem a než jsem stačil úplně stáhnout kosatku, poryv větru plachetnici obrátil na bok. Hmmm – tak tohle se mi zatím nikdy nestalo, neviděl jsem to a ani jsem o tom neslyšel. To je dneska fakt dobrý den. Ještě že na břehu byly jen písek a drobné kamínky a bok lodi se nepoškodil. Nejdřív jsem dostahoval kosatku a pak teprve loď obrátil do normální polohy.

Vytáhl jsem loď co nejvíc na břeh, aby mi ji nějaká vlna nespláchla a vypravil se po břehu zpět na místo odkud jsem vyplul. Mobil jsem si s sebou nebral a tak jsem nemohl Lubošovi zavolat, aby tu pro mne přijel a dovezl pneumatiky, které dáváme při kotvení pod loď, aby se při nedzvedávání vlnami neodřela o dno.

Jakmile jsme s Lubošem loď zajistili, odpojili jsme vozík a zajeli se podívat na protější břeh přehrady, který se nám zdál klidnější. Někdo tam vyplul na plachetnici, takže podmínky by mohly být o 1,5 km dál lepší. Abychom se na druhý břeh dostali, museli jsme najet autem 11 km. Vlny tam skutečně byly menší a díky stromům, které slouží jako účinný větrolam, byl i klidnější vítr. Ale na  „naší“ straně už vypadá, že se to uklidnilo i tam. Takže zpátky 11 km a rychle k lodi.

Vlny byly skutečně asi trochu menší, ale rozhodně to z druhého břehu vapadalo příznivěji, než to ve skutečnosti bylo. Ale tak už to v životě normálně chodí, takže jsem nenadáva a netrápil se tím.

„Lubošu, zkusím to křižovat proti větru. Pokud se mi podaří dostat za pravý kraji zátoky, zapoj vozík, nalož pneumatiky a přijeď tam, kde jsme loď nastrojovali. Asi bude tahle jízda jen na kosatku proti větru dost dlouho trvat  a možná se mi to vůbec nepodaří, ale zkus se po mně občas dívat, jestli nemám nějaký problém …“ vydával jsem pokyny svému společníkovi.  Tentokrát jsem si s sebou vzal mobil – uložený v malinkém lodním pytli, nebo spíš sáčku.

Zátoka má na šířku něco mezi 250 a 300 metry. Už si nepamatuju kolkrát jsem musel loď otočit, abych se křižováním dostal zkruba 300 metrů k ústí zátoky, ale bylo to nejmíň 30x. Než jsem se dostal ten kilometr zpět na místo odkud jsem dopoledne vyplul, trápil jsem se v protivětru 2 hodiny. Ale dal jsem to! Jen na kosatku a proti větru. Byl jsem na sebe asi i trochu pyšný, ale už jsem holt takový vždycky, když se mi podaří něco nového.

Luboš na místě ještě nebyl a tak jsem mu oznámil tuhle dobrou zprávu mobilem. Probudil jsem jej, ale zvládl vozík připojit a naložit poměrně rychle – i s Itošem, jak říká svému havákovi.

Zakotvili jsme řádně loď a šli si lehnout na louku. Mne ty dvě hodinky adrenalinu docela zmohly a tak jsem asi usnul.

Jakmile jsem cítil, že už jsem řádně odpočatý, vyrazil jsem i s Lubošem směrem k historické vápence, která od nás měla být asi kilometr. Ještě jsem u ní nikdy nebyl. Nedorazil jsem k ní ani tentokrát. Nahoře na louce už stála bílá dodávka a holky z Ještěrek ji vykládaly. Ráhno i vesty dovezly a tak bylo přinejmenším neslušné jim nepomoc. Sice jsem nechápal proč řidič nedojel těch 150 metrů až na jejich tábořiště, ale spolkl jsem svoji poznámku a nabídl jim, zdy by pro ně nebylo lepší skládat to z dodávky přímo na přívěsný vozík na kterém jsme přivezli plachetnici. Zdálo se mi, že to poměrně nadšeně přijaly, protože vidina, že budou muset s každou kládou, podsodou, krabicí, lodí a já nevím čím ještě, chodit 150 metrů dole k tábořišti a pak nahoru zpátky, byla docela děsivá. S jejich nasazením a pracovní morálkou bych to viděl na jeden celý den.

Těch opravdu plně naložených vozíků bylo kolem sedmi, protože se svážením věcí pomohl i Muzílek s Hankou, kteří v průběhu převážení dorazili. Ten nakládal přímo do svého kombíku. A něco také odvezl Cecík ve svém autě. Takže nakonec nám trvala práce s převážením geniálně složených věcí na tábor tak něco přes hodinku. Nahoru holky nechodily pěšky, ale vozily se na vozíku a protože nespadly, tak si při  tom užily asi i docela srandy.

Ráhno s vestama jsem nachystal pro odnos k LaVoru, ale těžké mraky věstily, že z plachtění asi nebude nic, minimálně než se buřina přežene. Luboš mezitím i s Itošem odcestoval domů, prtože Cecík jel na Vsetín a mohl jej přibrat. Déšť či spíš pořádný slejvák hrozil každou chvíli a tak jsme se s Murzou vrhli na postavení velkého stanu – hangáru. Na vojně nám říkali, že limit pro družtvo na postavení tohoto stanu je 7 minut. Nám to trvalo samozřejmě výrazně déle, protože jsme museli mimo jiné vysvětlovat, že doposud ten stan holky stavěly obráceně, že nosné kůly nemohou viset na hřebíku atd. Přes tyto nepatrné nedostatky nutno uznat, že pětice Ještěrek byla na svém místě a šlo-li do tuhého, makala jak stachanovci na Dombase. Když jsme zatloukali poslední kolík, pršelo tak brutálně, že na nás nezůstala nitka suchá.

Jakmile déšť po půlhodince ustal, vzduch se nádherně pročistil a to byl pravý čas na to, abychom odrazili od břehu. Nejdřív jsme museli s malými obtížemi vytáhnout hlavní plachtu a nasadit spodní lem plachty do ráhna – tuším, že na potřetí se to podařilo.

Po průtrži mračen už skoro žádný vítr nefoukal a tak je s podivem, že jsme přesto pluli tam, kde jsme chtěli. Podvečerní vánek pomalu, ale neustále naši plachetnici posouval podle toho jak jsme učebnicově štelovali plachty a natáčeli kormidlo.

Na večerní potápění nebyl zdejší terén moc vhodný, protože voda není moc průzračná a podvodní svítilnu jsme s sebou neměli. Dohodli jsme se tedy, že pod vodu půjdeme až zítra ráno – i kdyby lilo, protože pod vodou déšť skutečně nevadí.

Murzílek vytáhl příruční jednorázový gril a nějaké klobásy, které se fakt musely ugrilovat. Však už jsme měli pořádný hlad. Holky už ležely v hangáru a tak jsme se ve třech ohřívali u žhavého dřevěného uhlí, koštovali krev boží, klobásy a vyměňovali si zkušenosti z našich chovů ovcí.

Nedělní ráno jsem vstával až před sedmou a šel se trochu proklusat. Jakmile jsem se vrátil, byl vzhůru i Murzílek s Hankou, zato osazenstvo 1.dívčího mělo pořád půlnoc.

Vítr foukal kolem 9 m/s a my konečně vyrazili na pořádné plachtění s oběma plachtami. Chtěl jsem předat řízení lodi Murzílkovi, aby si to po loňsku trochu osvěžil nebo Hance, aby si to zkusila, ale nepředvídatelný poryv větru v náklonu nás málem převrátil a tak jsem to raději neriskoval. Kdybychom se převrhli, bylo by to jednak trochu nebezpečné, protože jsme plachtili asi tři čtvrtě kilometru od břehu a taky by z toho mohla mít moje osádka, včetně mně, pořádné trauma. A tak Hanka pouze přitahovala hlavní plachtu a Murzílek kosatku.

Po plachtění nastal čas na potápění. Murzílek s sebou přivezl naplněnou láhev s kyslíkem, žaket, automatiku, neopren, brýle, ploutve, rukavice, kuklu i brýle. Pouze na závaží nějak zapomněl. Protože já neuhlídal ráhno a vesty, nechal jsem to bez poznámek – měl jsem pro něj tentokrát nefalšované pochopení.

Letos jsme si k potápění vybrali nejvzdálenější část (polo)ostrova – skalnatý břeh. Cestou Murzílek s Hankou narazili na zmiji tlustou prý jak ruka. Taky jsme naši další uschlou zmijí kůži, takže cestou zpět jsme šli opatrněji.

První jsem šel pod vodu já. Murzílek vše pečlivě zkontroloval, preventivně mne instruoval, přidal pár bezpečnostních rad a žbluňk …

Překvapilo mne, že jsem neměl žádné problémy – okamžitě jsem začal dýchat co nejpomaleji, abych měl co nejmenší spotřebu vzduchu, bezproblémově jsem 2x vyrovnal tlak a točil a fotil a plaval … Samozřejmě až po té, co mi Murzílek pomohl vypustit vzduch ze žaketu, protože bez závaží nebylo reálné se ponořit pokud v něm bylo trošku vzduchu.

Mojí a později i Murzílovou zábavou bylo sbírat rybářské návnady na dně přehrady. Prý jsou docela drahé a tak je dovezu Fusilovi, který rybaří – třeba mu udělají radost :-)

V deseti metrech už byla docela zima i v tlustém neoprenu. Především se mi ale dostala voda pod brýle a to bylo docela nepříjemné. Ztrácel jsem trochu orientaci a místo ke břehu jsem plul do prostřed přehrady. Vím, že lze vodu z brýlí dostat i pod vodou, ale mně se to zatím nikdy nepodařilo. A tak jsem se vynořil, zjistil, že jsem úplně jinde, než jsem si myslel a kmital i s háčkem zabodnutým v rukavici na břeh.

Murzílek musel do mokrého neoprenu – což je docela nepříjemné, ale je to chlap a tak to zvládl. Byl pod vodou minimálně 2x delší dobu než já a vylovit taky víc třpytek a umělohmotných rybiček. Aby ne, vždyť je skoro profesionál.

Po obědě Murzílek s Hankou odjeli a já zvažoval, že vyrazím ještě sám trochu zaplachtit. Nakonec jsem trochu pomohl holkám postavit jednu podsadu a pak vyrazil k domovu. Volala mi totiž Fialka, že by v DBCB potřebovali poradit se stavbou podsad. Cestou jsem si konečně prohlédl vápenku postavenou před první válkou i tábor skautů, který stojí kousek od ní.

Akci považuji za povedenou a už se těším na další víkend, kdy se nebudu muset k přehradě tahat s lodí ani ji strojit či se shánět po tom, co jsem zapomněl :-)

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *