(Dazul) Před rokem jsem zde zabrousil do „intelektuálních“ vod a svěřil jsem se, že „jsem hrdý na to, že si od dob středoškolského studia excerpta pořizuju, aniž bych věděl, že se to takto jmenuje“.
Díky změnám, které jsme byli okolnostmi nuceni v naší firmě provést, začínám 1x týdně jezdit nepopulární desetihodinový „závoz“ směr Čechy. A protože se snažím využívat den co nejlépe, nemarním čas při řízení auta posloucháním stupidních zahraničních songů, ale zpravidla poslouchám audioknihy. Přivedla mne k tomu moje žena Irča, která si před deseti lety dodělávala maturitu při zaměstnání a nestíhala přečíst povinnou četbu, kterou měla předepsanou stejně jako 15-19 studenti stavební průmyslovky. Zjistila, že téměř všechny povinné knihy lze na internetu stáhnout v audio verzi a tak je poslouchala cestou autem do práce a zpět. To jí každý pracovní den zabralo hodinu, za týden to bylo 5 hodin. Za měsíc 20 hodin, během 4 let jejího studia při zaměstnání to byla skoro tisícovka hodin a naposlouchané všechny knihy „povinné četby“. Několikrát týdně jsme tehdy jezdili v autě společně, a tak konečně něco vím o klasických dílech typu „Výlet pana Broučka do Měsíce“, které jsem při své maturitě v roce 1985 drze deklaroval jako přečtené, ač všichni přísedící věděli, že jsem to do svého „čtenářského deníku“ opsal i s chybami, jako ostatních jedenatřicet mých spolužáků. Dva nebo tři vzorové čtenářské deníky našich pilnějších předchůdců „strojní průmyslovky“ na Vsetíně, kolovaly po naší třídě nonstop. Stydím se za to, ale nepřečetl jsem jediného Jiráska či Němcovou, které jsem měl ve svém „čtenářském deníku“. Polehčující okolností mi buď to, že jsem ale neměl zapsáno spoustu knih, které jsem skutečně přečetl (po první kontrole „čtenářského deníku“, kdy jsem musel žiletkou vyříznout dvoustranu se Soženicynovým Jedním dnem Ivana Denisoviče a Mňačkovými Opožděnými reportážemi – profesor Ingr byl ale uznalý a ač mne pak dva roky z ČJ nezkoušel, já měl vždy na vysvětčení „výborný“).
Když jsem při stavbě našeho domečku dělal méně hlučnou práci, vždy jsem si ji zpříjemňoval i posloucháním některé audio knihy. Snažil jsem se tím i dohánět deficit v mém všeobecném přehledu, který jsem utrpěl šizením povinné četby na střední škole. O co méně nyní stíhám číst knihy fyzicky, o to více je poslouchám. Nejenže tím využívám „hluchá místa“ při řízení auta či tišší fyzické práci, ale zpravidla si tím udělám i hezčí den.
Před pár dny jsem doposlouchal audio knihu OPUŠTĚNÁ SPOLEČNOST, kterou už před čtyřmi lety vydal Erik Tabery. Nejenže je to vynikající kniha sama o sobě (natvrdo bych jí zařadil jako povinnou četbu nynějším středoškolákům), ale je i skvěle načtená. Interpretace Taberyho textu Jiřím Dvořákem a Ivanem Trojanem jej povyšuje o další stupeň.
| Anotace knihy na eshopech: „Žijeme v době, kdy jeden lživý příspěvek na Twitteru či Facebooku má větší dosah než systematická práce investigativních novinářů. Posilují populisté, kteří sbírají body kritikou establishmentu, i když sami mají z vlastního elitního postavení dlouhodobý prospěch. Výdobytky demokracie jako svoboda slova či nezávislost médií jsou necelých třicet let po listopadu 1989 zpochybňovány. Šéfredaktor týdeníku Respekt popisuje dobrodružnou českou cestu od vzniku republiky po současnost a zasazuje dnešní politické a společenské události do historického a evropského kontextu. Je to svým způsobem rozmluva s minulostí o naší budoucnosti, v níž myšlenkový rámec dávají autorovi úvahy K. H. Borovského, H. G. Schauera, T. G. Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Václava Černého, Jana Patočky, Erazima Koháka či Václava Havla. S odkazem na velké kritické duchy demokratické tradice Tabery jasně ukazuje, že rizikům přítomnosti se nejlépe čelí nikoliv panikou, ale chladnou hlavou a rozhodností.“ |
Pokud bych si v tištěné knize zvýrazňoval zajímavé pasáže, jen na dvou stranách bych měl zatrženo:
Ve chvíli, kdy ruští vojáci v roce 2014 přepadli ukrajinský Krym a následně pomáhali proruským separatistům na východě Ukrajiny okupovat území, začala řada lidí i v Česku řešit otázku: nemůže se historie opakovat? Vždyť tamní události velmi připomínají zabírání československých Sudet v roce 1938. Jsou hranice států opět jen kresbou na mapách, které nemají žádnou hodnotu?
A i když se naší zemi uprchlíci vyhýbají, největší obavy zaznamenali sociologové právě v Česku. Nemalá část společnosti i proto volá po vládě tvrdé ruky, vystoupení z Evropské unie a ochotě zbavit se části svobod výměnou za pomyslný klid.
Nepřipomíná i u nás atmosféra druhou polovinu čtyřicátých let, kdy jsme dobrovolně, a dokonce s písní na rtech zamířili do nedemokratických vod?
Nepletl se Masaryk – a později i Václav Havel, který na svého předchůdce navazoval –, když nakládal tak silné mravní hodnoty na bedra tak malého státu? Nepovídali si tu na dálku Havel a Masaryk nad hlavami svých spoluobčanů, aniž by reflektovali skutečné postoje společnosti?
Velice dobře věděl, že i Spojené státy, jež si bral za vzor, mají sice nejlepší ústavu na světě, ale k dokonalé společnosti, která bude žít v plném souladu se základní listinou, je ještě hodně daleko. Pokud ale nebude znám cíl, nebude možné ani vyrazit na cestu. A když se nakonec podaří po té cestě vydat, může vytyčený cíl sloužit v těžkých časech jako zářící maják, který nás zachrání před ztroskotáním o skaliska. Vidíme ten maják dnes?
Nebudu se raději ani pokoušet tady citovat všechny zajímavé pasáže knihy OPUŠTĚNÁ SPOLEČNOST, protože bych tu musel opsat minimálně 140 stran z cca 280.
I když OPUŠTĚNÁ SPOLEČNOST není lehká kniha, podává těžká témata srozumitelným způsobem, zasazuje je do kontextu a demonstruje to na ověřených faktech. Zatímco u Peroutkova BUDOVÁNÍ STÁTU jsem četbu dočasně přerušil po druhém díle, knihu Erika Taberyho už poslouchám znovu.
Mimochodem, Erik Tabery, skautskou přezdívkou Cibulák, se hrdě hlásí ke skautingu – TV medailonek : -) Jsem rád, že jsem se mohl párkrát s oddílem ZHSK potkat. To jsem ale netušil, že mezi nimi roste i autor skvělé knihy OPUŠTĚNÁ SPOLEČNOST.
———————————————————————————————————-
A ještě něco z besedy i představení audioverze knihy OPUŠTĚNÁ SPOLEČNOST: