(Dazul) Původně jsem měl v plánu využít dnešní státní svátek doma k opravě střechy pergoly, kterou nám při vydatnějších deštích na několika místech zatéká. Jenže Vadym, který mi slíbil pomoct, musí být dneska v práci, a tak jsme celou akci „plechy“ přesunuli na víkend. Ne že bych kolem baráku a na našem pozemku neměl práce víc než dost. Vlastně bych mohl od rána do večera dělat, a stejně by pořád bylo co. :-) Jenže vnímám naléhavé SOS správců naší skautské dřevěnice Bařinka, kteří potřebují pomoct s dokončením střechy. A protože mi osud téhle staré chalupy rozhodně není lhostejný, rozhoduju se věnovat dnešní volný den právě jí.
Po víkendovém putování Nízkými Tatrami se Myšákovi do další akce moc nechce. Docela ho chápu. Dva dny jsme se škrábali po kopcích s bágly na zádech a teď bych po něm chtěl, aby místo zaslouženého odpočinku vyrazil zase někam makat. A tak ho nijak zvlášť nepřemlouvám. O to víc mne ale překvapuje jedenáctiletý Nik. Sotva se zmíním, že pojedu na Bařinku, bez dlouhého rozmýšlení prohlásí, že pojede se mnou! Tož to jsem opravdu nečekal. :-) Zvlášť když si vzpomenu, kolikrát jsem o víkendu při výstupu na nízkotatranské hřebeny slyšel jeho neodbytné: „Tati, jak daleko to ještě je?“ A tak mám dneska pomocníka, se kterým jsem původně vůbec nepočítal. Jestli bude při práci stejně odhodlaný jako při rozhodování, mohli bychom toho spolu docela dost zvládnout :-) A vlastně mne těší ještě něco jiného. Že se Nik sám od sebe rozhodl věnovat svůj volný den práci na skautské chalupě, ze které nebude mít žádný bezprostřední osobní užitek. Protože právě ochota přiložit ruku k dílu tam, kde je potřeba, patří k tomu důležitému, co by si ogaři měli prostřednictvím skautingu osvojit.
V předvečer akce v 20:12 přichází od Pecky zpráva: „Ahoj, zítra na Bařince žádná organizovaná brigáda nebude, já si vyléčím začínající nachlazení a v sobotu a v neděli se na vás budu těšit. 🙏🏻 Budem fakt potřebovat pomoc, Owain ted bude víc jak měsíc mimo ČR, tak mi tím odpadne jedna stálá a spolehlivá pracovní síla! Práce bude na střeše ale i vevnitř – je tam potřeba uklidit, zútulnit a připravit na pobyty.“ Když už jsem se ale rozhodl věnovat středu Bařince, tak tam pojedu a nějakou práci si najdu!
Když ale v 7:26 cestou ze Vsetína volám Pecce, že bych se u nich zastavil pro nabité baterky do aku nářadí, které je po dobu rekonstrukce střechy uvnitř Bařinky, dozvídám se příjemnou novinu. Pecka mi oznamuje, že se nakonec s Owainem rozhodli vyrazit na Bařinku taky, a podle všeho tam dorazíme zhruba ve stejnou dobu. Tož paráda! :-) Původně jsem počítal s tím, že dneska budeme s Nikem pracovat sami dva, a najednou to vypadá na docela slušnou pracovní četu. Jen mne mrzí, že se díky mně Pecka dobře nevykurýruje :-(
V 8:15 už parkují obě auta nad Bařinkou a bez zbytečného otálení se pouštíme do práce. Ranní mrazík se nás pořád ještě drží a střechy chalupy se zatím sluníčko ani pořádně nedotklo. Když se pokouším vylézt na střechu ze strany předsíně, okamžitě zjišťuju, že to dneska nebude tak jednoduché. Na krytině se totiž drží tenoučká, téměř neviditelná vrstvička ledu. Sotva na ni došlápnu, podjedou mi nohy a jen taktak nehodím pořádnou skobu ze střechy dolů. Tož takový začátek pracovního dne bych si docela rád odpustil! :-)
O to víc vítám rozhodnutí přemístit lešení, které dosud stojí před čelem chalupy, k její spodní straně. Čeká nás totiž dokončení záklopu poslední třetiny střechy v okolí komína a z lešení se nám bude pracovat nejen pohodlněji a rychleji, ale především podstatně bezpečněji. A protože jsme sem přijeli Bařince pomoct, a ne si přivodit nějaký ten úraz, je to rozhodně rozumné řešení. Už vím, že nejsem nesmrtelný :-)
V 9:25 už má naše lešenářská parta POD (Pecka–Owain–Dazul) lešení znovu postavené a připravené k použití. :-) Owain se hned pouští do vytahování hnědé krycí plachty přes hřeben střechy, abychom odkryli zbývající část krovu a mohli se konečně pustit do chybějícího záklopu.
Jenže než začneme přibíjet další desky, čeká nás ještě několik drobných, ale nezbytných úprav. Nejprve musíme zarovnat desky, které na některých místech přečnívají, aby na sebe nový záklop pěkně navazoval. A tam, kde mezi krokvemi ještě zůstaly nezateplené mezery, doplňujeme pásy skelné minerální vlny, která bude sloužit jako tepelná izolace střechy. Není to zrovna práce, při které by člověk viděl za každou minutou nějaký velký pokrok, ale odfláknout ji by byla hloupost. Jakmile totiž záklop dokončíme a střechu zakryjeme, k těmhle místům už se jen tak nedostaneme.
A tak postupujeme pěkně pomalu, poctivě, krok za krokem. Však Bařinka už toho za svých více než 140 let zažila dost a zaslouží si, abychom jí novou střechu udělali pořádně. Ideálně tak, aby ji další generace skautů nemusely opravovat. :-)
Nejvyšší pracovní plošina lešení se nachází nějakých pět-šest metrů nad zemí, takže už je to docela slušná výška. Abychom se na ni dostali, máme k dispozici soustavu dvou žebříků. Ten spodní je poctivě přivázaný k lešení, aby při lezení nemohl podklouznout. Zato horní žebřík stojí jen tak volně, bez jakéhokoliv zajištění. Při prvním výstupu to není zrovna příjemný pocit, zvlášť když člověk ví, jak hluboko by případně letěl. Ale jak už to tak bývá, i na podobné provizorní řešení si člověk po několika výstupech docela rychle zvykne.
Pár minut před desátou už máme krycí plachtu konečně odtaženou a můžeme se pustit do další práce. Jenže nejdřív je potřeba doplnit energii, a tak vyhlašujeme snídaňovou přestávku. :-)
Protože je dnes státní svátek a obchody jsou zavřené, nikdo z nás si cestou na Bařinku nemohl dokoupit nic pořádného k snědku. Naštěstí sebou máme nějaké trvanlivé potraviny, takže se pouštíme do přípravy jednoduché, ale v tomhle chladném podzimním dopoledni docela vítané hostiny – vaříme čaje a polévky. Žádné velké kulinářské zázraky se nekonají, ale po téměř dvou hodinách práce venku člověku přijde vhod hlavně něco teplého do žaludku. A vlastně mi to docela připomíná naše vandry – tam taky málokdy záleží na tom, jak luxusní jídlo člověk má, ale spíš na tom, jak moc mu chutná :-)
Čeká nás zaklopit deskami prostor mezi šesti krokvemi, tedy celkem pět krokevních polí. Jenže záhy narážíme na drobný technický zádrhel. Desky, které máme k dispozici, nejsou dost dlouhé na to, aby překryly všech pět polí najednou. A tak nám nezbývá než postupovat po částech – nejprve zaklopit čtyři pole společně a to páté dodělat samostatně.
Není to žádná tragédie, ale znamená to další měření, řezání a přizpůsobování jednotlivých desek. Zkrátka práce navíc, kterou bychom si docela rádi odpustili. Jenže materiál si nevybíráme, a tak musíme pracovat s tím, co máme. Hlavně aby na sebe všechno pěkně navazovalo, spoje vyšly tam, kde mají, a výsledný záklop byl pořádně pevný. Ani dneska nám Bařinka nedá nic úplně zadarmo. :-)
Pozemní servis, tedy především vyhledávání a podávání vhodných desek, zajišťuje Pecka. Na chvíli se do našeho pracovního řetězce zapojuje i Rosie, která kvůli tomu vylezla na lešení. Od Pecky přebírá připravené desky a podává nám je dál nahoru na střechu. Díky tomu nemusíme co chvíli slézat dolů pro další materiál a práce nám jde pěkně od ruky. :-)
Teď už to konečně pořádně odsýpá! Jedna deska za druhou putuje na střechu, ozývá se pravidelné zatloukání hřebíků a plocha nového záklopu se viditelně zvětšuje. To mám na podobné práci nejraději – když je za námi každých pár minut vidět kus hotového díla. Zatím máme navíc jednu velkou výhodu. Desky nemusíme nijak zkracovat ani složitě přizpůsobovat. Stačí je postupně přirážet k předem zarovnanému okraji stávajícího záklopu, srovnat a přibít Owainovou hřebíkovací pistolí ke krokvím. Dělám s hřebíkovačkou prvně v životě a oceňuji, jak nám šetří energii i čas.
V 11:40 máme záklop na čtyřech krokevních polích nahrubo hotový. Abychom ale mohli prohlásit, že je práce dokončená „načisto“, musíme ještě přesně zaříznout přečnívající desky na obou okrajích posledního, zatím nezaklopeného krokevního pole. Owain dole u okraje střechy přikládá na krokev značkovací šňůru, mezi tesaři zvanou „brnkačka“, a podává mi její konec, abych ho vytáhl až k hřebeni střechy. Tam mám šňůru přiložit přesně na střed krokve, pořádně ji napnout a společným brnknutím vyznačit rovnou čáru, podle které pak přečnívající desky zařízneme maflíkem. Jednoduché jako facka! Tedy alespoň teoreticky. :-)
Jenže zatímco dole Owainovi pět centimetrů široká krokev pěkně vyčnívá a její střed se dá snadno určit, nahoře u hřebene je celá schovaná pod přečnívajícími deskami záklopu. A ty jsou k sobě napasované tak natěsno, že shora není vůbec vidět, kde přesně se pod nimi krokev nachází. Tak máme problém. :-( Nezbývá mi než se z hřebene zase opatrně spustit dolů, vzít metr a tužku a vyškrábat se zpátky nahoru. Tam zjišťuju, jak hluboko pod přečnívajícími deskami je krokev ukrytá, odměřuju její předpokládaný střed a na horní desce dělám tužkou malou rysku. Pět centimetrů široká krokev nám totiž nedává zrovna velký prostor pro chybu. Potřebujeme, aby se na její horní ploše mohly bezpečně opřít a přibít desky z obou sousedních krokevních polí. Pokud se při měření spletu o centimetr či dva, může to být při následném zaklápění posledního pole docela nepříjemná komplikace. Znovu napínáme brnkačku, kontrolujeme její polohu a pak už stačí jediné brnknutí, aby se na deskách objevila dlouhá rovná čára, podle které budeme řezat. Jestli jsem ale ten schovaný střed krokve nahoře odhadl správně, to se s jistotou dozvíme až ve chvíli, kdy přečnívající desky odřízneme. A teď se děj vůle Boží! :-)
Zatímco se Owain pouští do zařezávání přečnívajících desek podle čerstvě nabrnknuté rysky, já slézám ze střechy a přesouvám se do podkroví Bařinky. Čeká mne tam další drobná, ale nezbytná práce – provizorně zakrýt otvor po původním střešním okně. To už totiž na svém místě nezůstane. V rámci rekonstrukce střechy se počítá s osazením dvou nových střešních oken na její opačné straně, takže původní otvor ztratil svůj smysl. Jenže než shora uložíme tepelnou izolaci a poslední krokevní pole definitivně zaklopíme, musíme otvor alespoň nahrubo překrýt deskami. Jinak by nám tudy skelná minerální vata jednoduše propadávala dolů do podkroví. :-)
Na nějaké velké truhlářské parádičky teď rozhodně není čas. Potřebujeme hlavně vytvořit dostatečně pevný podklad, který udrží izolaci na svém místě a umožní nám pokračovat v práci na střeše. A tak vybírám vhodné desky, přikládám je přes otvor a provizorně vruty (aby pak šly rychle odšroubovat) upevňuju. Samozřejmě je mi jasné, že takhle to zůstat nemůže. Až bude střecha hotová, bude si s tím muset někdo ještě pořádně pohrát. Ideálně otvor zaklopit pěknými palubkami, které budou ladit s okolním dřevěným obložením, aby po původním střešním okně zůstala v podkroví co nejméně nápadná stopa. Ale to už bude práce pro někoho jiného a hlavně na jindy. :-)
Připevňuji desky v místě bývalého střešního okna a v hlavě mi stále doznívá silný text, který jsem četl před třemi dny po návratu z potulky po Nízkých Tatrách. Narazil jsem na něj v souvislosti s údržbou útulny Ramža, o kterou se už léta starají žilinští skauti:
… v krajine existuje fungujúca občianska spoločnosť, ktorá sa prejavuje rozvinutým dobrovoľníckym hnutím a veľkou angažovanosťou ľudí združených vo formálnych, ale aj neformálnych organizáciách. Tu zďaleka nejde len o to, že sa tým môžu šetriť peniaze v štátnom rozpočte a udržiavať armádu štátnych zamestnancov v rozumných počtoch, ale je to aj o vytváraní vzťahu občanov k svojej krajine, regiónu a k veciam, o ktoré sa starajú.
Nedokážeš budovať vzťah ľudí k tomu, na čo si nesmú siahnuť, kam nesmú vstúpiť, k čomu nemôžu aktívne prispieť. Jedna z ciest, ako podrobiť občanov centrálnej autorite, je hazardovať s ich ochotou. Dobrovoľná aktivita, angažovanosť ľudí je obrovská devíza, nie nadarmo sa ju všetky utláčateľské režimy snažia kanalizovať do svojich ideologických krabičiek a kolóniek a všetky ostatné iniciatívy potlačiť ako nežiaduce.
A protože právě v těchto dnech při jízdách autem znovu poslouchám přibližně osmdesátihodinovou audioknihu SOUOSTROVÍ GULAG od Alexandra Solženicyna, dostávají pro mě citovaná slova ještě hlubší význam. Kniha, která v dobách mého mládí a dospívání patřila mezi libri prohibiti – zakázanou literaturu –, je pro mě dodnes jedním z nejsilnějších svědectví o tom, kam až může vést potlačování lidské svobody. A kdybych věděl jak, přiměl bych své děti, aby si ji přečetly raději třikrát než vůbec. O to silnější a symboličtější význam pro mě má dnešní sváteční den, který trávím prací na Bařince.
Zatímco Owain na střeše dokončuje zařezávání přečnívajících desek, já se pouštím do přípravy těch, kterými zaklopíme poslední zbývající krokevní pole. Zpočátku to vypadá na docela zdlouhavou práci. Každou desku bych totiž musel nejprve vynést na střechu, přiložit na místo, tužkou označit potřebnou délku, zase ji snést dolů, zkrátit a znovu vytáhnout nahoru k přibití. A takhle pořád dokola. To by nám zabralo zbytečně moc času a taky bych se při tom pěkně napohyboval. A tak si práci trochu zjednodušuju. Pečlivě si odměřím potřebnou délku a pořizuju si jednoduchou „míru“, podle které budu moct jednotlivé desky řezat rovnou načisto, aniž bych je musel pokaždé zkoušet na střeše.
Nařezané desky postupně ukládám Owainovi na střechu, odkud si je odebírá, usazuje na správné místo a hřebíkovačkou přitlouká ke krokvím. Práce nám jde docela pěkně od ruky, ale když se konečně dostáváme se záklopem až pod spodní okraj bývalého střešního okna, hodinky ukazují 13:40. Tož zas tak rychle, jak jsme si původně představovali, to neodsýpá. :-( Jenže ono to není jen o tom nařezat pár desek a přibít je na střechu. Spousta času padne na drobnosti, které zvenčí nikdo neuvidí. Například je potřeba pořádně napojit a přelepit parozábranu pod tepelnou izolací na místě bývalého střešního okna, aby se vlhký vzduch z vytápěného podkroví nedostával do střešní konstrukce. A to rozhodně není práce na deset minut. Alespoň v případě té poloviny, kterou jsem měl na starosti já. :-) Než člověk všechno správně přiloží, napne, srovná a pečlivě přelepí jednotlivé spoje, uteče času víc, než by čekal. Samozřejmě by se to dalo odbýt mnohem rychleji. Jenže právě takové zdánlivé maličkosti rozhodují o tom, jestli bude nová střecha dobře sloužit, nebo se v ní časem začnou objevovat problémy s vlhkostí a kondenzací. A tak si raději dáváme záležet.
Mám pocit, že když se mezi zasvěcenými vysloví jméno BAŘINKA, mnohým se okamžitě vybaví VSETÍNŠTÍ SKAUTI. A platí to možná i naopak. Tahle stará dřevěnice se za desítky let stala jedním z poznávacích znamení našeho skautského společenství. Místem, které nás spojuje napříč generacemi a ke kterému má spousta z nás nějaký osobní vztah. Pro někoho je Bařinka místem prvních skautských zážitků, pro jiného vzpomínkou na společné víkendy, brigády, večery u kamen nebo přátelství, která přetrvala desítky let. A pro další generace ogarů a cérek snad bude tím samým. Snad právě proto mi dává smysl věnovat tolik času a energie její údržbě.
Je téměř 14:00, když Owain konečně přitlouká poslední desku chybějícího záklopu. Hotovo! Tedy alespoň ta část práce, kvůli které jsme dneska na Bařinku přijeli. :-) Tenhle malý „historický okamžik“ si samozřejmě nemůžu nechat ujít, a tak vytahuju mobil a zachycuju ho na společném selfie.
Přiznám se, že když jsme v 8:15 ráno parkovali nad Bařinkou, nevsadil bych si ani korunu na to, že se nám dnes podaří celý záklop dokončit. Čekalo nás přestěhování lešení, úpravy stávajících desek, doplnění tepelné izolace, lepení parozábrany a spousta další drobné práce, která nakonec vůbec nebyla tak drobná, jak se zpočátku zdálo. A teď, necelých šest hodin po příjezdu, je poslední chybějící část střechy konečně zaklopená! :-) Mám z toho opravdu radost. Nejen proto, že je za námi pořádný kus práce, ale hlavně proto, že jsme zase o významný krok blíž k dokončení nové střechy naší staré skautské dřevěnice. Tož paráda! Dnešní státní svátek jsme rozhodně nepromarnili. :-)
14:30 máme uklizeno a odjíždíme domů. Za sebe mohu prohlásit, že se mi s Owainem na střeše pracovalo skvělě – žádné zbytečné prostoje, žádné zbrklé akce, jelo se s přiměřeným rizikem ale na jistotu, nebylo potřeba toho moc vysvětlovat. Samozřejmě oceňuji i jeho přirozenou taktnost a ohledupnost ke stáří :-) :-) A stejně tak Pecka, žena mnoha profesí – mimo své profesionální pedagogické dráhy by se bezproblémově uživila jako skvělá stavbyvedoucí :-)
Byl to hezký sváteční den!