(Dazul) Ztráty po večerní, hodně velké bouři jsou :-( Brzy po začátku bouře vypadla v celém zálivu elektřina, podobně jako před pár dny, když jen pár kilometrů odsud hořelo. Nafukovací plachta k paddleboardu je teď nejspíš někde u pobřeží Itálie. Na bójce vyvázaný katamarán se převrátil a smotaná plachta, která ležela na jeho palubě, ze břehu není vidět. To znamená, že je pryč nejspíš i hliníkové ráhno a kladka, které byly uprostřed smotané hlavní plachty. Skládací pádlo a kotva, jen lehce připevněné k trampolíně, už mi asi taky neříkají pane.
V hlavě mi okamžitě šrotuje, co všechno mi bouře vzala: nafukovací plachta k paddleboardu cca 6 000 Kč, hlavní plachta katamaránu cca 16 000 Kč, hliníkové ráhno hlavní plachty, kladka, pádlo, kotva… Tohle rozhodně nebude levná záležitost. :-(
Původní předpověď počasí na dnešní den nebyla pro plachtění na katamaránu příznivá, ale aktuální predikce už vypadá dobře. To, co kolem sebe vidím, s předpovědí souzní, a tak se v 8:25 vydávám postavit katamarán, ověřit předpokládané škody a potom zvažuji, že na paddleboardu obepluji náš záliv a zkusím najít někde u útesů zachycené věci, které mi bouře vzala.
Hladina moře je víceméně klidná, a tak postavit katamarán z boku zpět do normální polohy není až tak náročné. Nejsložitější je dostat se k červenému lanu uvázanému v rohu hliníkového rámu trampolíny, přehodit ho na spodní stranu válce a následně za něj tahat, když budu katamarán zvedat.
Při zvedání katamaránu mi Myšák ze břehu hlásí, že hlavní plachta neodplavala, ale je přivázaná za lanko, které jsem včera poctivě přivázal k ocelovému lanku pro fixování stěžně. Ze své strany utopenou plachtu nemůžu vidět, ale Myšákovi natolik věřím, že se mi okamžitě zlepšuje nálada.
Lanko hlavní plachty přivazuji k ocelovému lanku především proto, aby mi jeho volný konec vítr neodfoukl a nezamotal ho do lanoví ve výšce, kam už nedosáhnu – což se mi už několikrát stalo. Dnes mi tento drobný návyk vypěstovaný už u střediskového vaurienu zachránil hlavní plachtu! Lze-li návyky nějak ekonomicky vyčíslit, tak tenhle má cenu minimálně 16 tisíc :-)
Když mám katamarán zvednutý, tahám za lanko z hlubiny hlavní plachtu i s hliníkovým ráhnem. Plachta i lanko jsou trochu potažené povlakem mořského bahna, kterého byl zřejmě při noční bouři plný celý záliv. Oplachuji zatím jen lanko, plachtu pořádně očistím sladkou vodou až před balením.
Po vytažení hlavní plachty ještě kontroluji, co na katamaránu po jeho převržení a cloumání v rozbouřených mořských vlnách zůstalo. Chybí „jen“ pytlík se skládací kotvou, který jsem měl připevněný ke gumovému poutku na trampolíně, původně určenému k uchycení skládacího pádla.
Lanko, kterým jsem vázal čelen katamaránu k pobřeží, zatímco záď byla lanem přivázaná ke kotvicí bójce, je přetržené. Smotávám proto do panenky část lana navázanou ke katamaránu a připevňuji ji na příď.
Odvazuji zadní lano od bójky a v 8:55 vyplouvám hledat nafukovací plachtu k paddleboardu. Obeplouji náš záliv Sičenica proti směru hodinových ručiček. Mířím k protějšímu, neobydlenému břehu a pečlivě očima skenuji každé skalisko a zákoutí, kde by se plachta mohla zachytit.
V zátoce Kora ve mně svitne naděje, když zahlédnu cosi bílého, jak se pohupuje zaklíněné mezi skalisky několik metrů vysokého srázu. Připlouvám blíž, i když si uvědomuji riziko, že příbojové vlny mohou v tomto místě zvítězit nad větrem v plachtách.
Souboj nervů nakonec vzdávám asi pět metrů od skalisek, kdy už bezpečně poznávám, že to bílé je ztracený fendr z nějaké větší plachetnice či motorové jachty. Vítr mě naštěstí nezrazuje a táhne mě zpět od skalisek.
Jsem u Rt Kora a v duchu si říkám, že pokud by nafukovací plachta doplula až sem, další břeh už bude až v Itálii. Přede mnou je teď rozhodnutí: měl bych přeplout něco přes kilometr na východ k mysu Oštrica vela, kterým záliv Sičenica končí, a potom pokračovat v prohledávání pobřeží zálivu proti směru hodinových ručiček.
Jenže v těchto místech jsem poprvé a vůbec netuším, jak to vypadá západně odtud, ve vedlejším zálivu. Váhání je naštěstí opravdu krátké. Vítězí ve mně malý zvídavý ogar, který má pořád chuť objevovat, poznávat a vydávat se tam, kde to ještě nezná. A tak měním plán a stáčím katamarán na západ. Pátrání po plachtě na chvíli ustupuje touze prozkoumat „nové území“.
Pobřeží v úseku mezi Rt Kora a Turski bok je dlouhé zhruba půl kilometru a vypadá stejně jako většina zdejšího pobřeží – bělostný vápenec, ostré skály a jen skromná vegetace, která začíná až nějakých padesát metrů od vody. Držím si odstup přibližně 50 až 100 metrů od břehu, který mám po pravoboku, a pomalu si vychutnávám pohled na místa, kam se člověk po souši jen tak nedostane.
Za mysem se přede mnou otevírá několik set metrů dlouhá, nádherně pustá skalnatá zátoka Uvala Bok. A právě tady mám poprvé pocit, že jsem se ocitl opravdu mimo civilizaci. Nikde ani náznak lidské přítomnosti – žádná stavba, cesta, stožár, molo, bójka… Jen bělostné skály, nízká vegetace, slunce a moře. Katamarán tiše klouže po hladině a kolem mě se ozývá jen uklidňující šplouchání vody a občasné zavrzání lanoví. Nikam nespěchám. Nemusím nic řešit, nic hledat, nic stíhat. Ztrácím pojem o čase a vlastně i o tom, proč bych měl někam spěchat. Je mi prostě báječně. Nemám žízeň ani hlad, nejsem unavený, nejsem otupělý. Sedím na katamaránu, kolem mě je jen moře, skály, slunce a přede mnou další kus neznámého pobřeží. Takhle nějak to přece musí vypadat v ráji. :-)
Z Uvala Bok do Uvala Rina je to sice jen něco přes kilometr, ale ve chvíli, kdy se mi za zátokami Rina a Draga otevře pohled do vnitrozemí, mizí i poslední iluze ráje. Na pobřeží se objevují první domky a vily osady Kanica s přibližně stovkou stálých obyvatel. Samotná Kanica ale působí ve srovnání s většími turistickými středisky v okolí stále poměrně poklidně. Její odlehlá poloha mi připadá zajímavá i jako výchozí místo pro poznávání zdejšího členitého pobřeží z katamaránu nebo paddleboardu. K místnímu přístavu ale nemířím. Proplouvám mezi zátokami přímo k pobřeží pod devadesátimetrovým vrcholem Donji gaj.
Tam se za ostrým skalnatým výběžkem otevírá úzká a téměř kilometr dlouhá, zčásti ukrytá zátoka Borovica. Z mého směru její vstup spíš tuším, než skutečně vidím. O to větší mám chuť zjistit, co se za skalním výběžkem skrývá.
Uvala Borovica je široká jen asi 100 metrů a podle mapy se do ní dá po souši dostat pouze po strmé, klikatící se pěšině, která vede až na samém konci zátoky. Podle toho, co vidím kolem sebe – a co mi potvrzuje i mapa – je okolí zátoky prakticky bez vegetace i bez jediného stavení. Působí neuvěřitelně opuštěně a právě to mě láká podívat se dovnitř. Jenže vím, že kdybych do zátoky vplul příliš hluboko, postupně bych přišel o vítr v plachtách a zůstal odkázaný jen na vlny a skládací pádlo. Dostat se pak z úzkého prostoru zpátky na otevřené moře by se mohlo z poklidné výpravy snadno změnit v malé drama. Rozhoduji se proto neriskovat a pokračuji dál.
Proplouvám kolem Uvala Pijavac a Uvala Bucavac a mířím k Rt Ploča. Pobřeží se přede mnou znovu otevírá a já si říkám, kolik podobných skrytých míst bych tu ještě mohl objevit, kdybych měl času nazbyt.
Při plavbě podél pobřeží u Rt Ploča, kousek od kameného ostrůvku s majákem Otočić Planka, se na skalnatém výběžku nad mořem objevuje nenápadná kamenná stavba kostela svatého Ivana. Z mořské hladiny působí téměř jako součást okolní krajiny – světlé kameny, nízké křoviny a modř moře vytvářejí typickou dalmatskou scenérii. Z dálky jsem tenhle kostelík považoval za nějakou mohylu vyskládanou z kamene.
Kostelík stojí na vyvýšeném místě, odkud se otevírá výhled na širé Jadranské moře. Z paluby katamaránu je to pohled, který má své kouzlo. Člověk míjí pobřeží pomalu, vnímá drobné detaily skalnatého terénu a na chvíli si uvědomí, jak přirozeně tu k sobě patří moře, kámen a historie. Z dálky se kostel jeví jako malá tečka v rozlehlé krajině, ale právě jeho prostota a osamocené umístění mu dodávají zvláštní půvab. Další z těch míst, kolem kterých člověk při plavbě jen propluje, ale jejich obraz si uchová v paměti ještě dlouho poté.
Obracím katamarán zpátky k Uvala Sičenica a než se dostanu na úroveň Turski bok, prohlížím si z blízka skalnatý ostrůvek Melevrin, který je asi v půli plavby mezi kostelíkem Sv. Ivana a mysem Turski bok (překladač mi ten název z chorvatštiny překládá jako Turecká strana).
Otičič Planka (ostrov Planka) s majákem byl při dnešní plavbě prvním ostrůvkem, který jsem těsně míjel, a Melevrin je druhým. Oba nízké a skalnaté, bez kousku trávy. Na takovém místě bych dlouho nepřežil.
Snažím se plout jihovýchodně a prozkoumat pobřeží ostatních ostrůvku, kde by se mohla nafukovací plachta paddleboardu zachytit, při pokusu o nechtěnou plavbu k břehům Itálie.
Něco přes dva kilometry vzdušnou čarou od ostrůvku Melevrin leží asi 50 metrů dlouhý i široký ostrůvek Hrid Muljica (Hřbet Muljica). Jeho nejvyšší bod čouhá maximálně 3 metry nad hladinu. Plachta tu nikde zacgycená není :-( Ale dělám si třetí čárku v počtu ostrovů kolem kterých jsem dnes v těsné blízkosti proplul.
Obeplouvám taky útesy trošku většího ostrova Muljica, která je necelý kilometr od Hrid Muljica. Na něj vstoupila má noha před rokem. Plachta paddleboardu tu ale taky není :- (
Pokračuji tedy k dnešnímu pátému ostrovu – Arkandel, který jsem taky loni navštívil. Pluji asi půl kilometru podél jeho pobřeží a pečlivě prohlížím každý útes, každou skalní štěrbinu a každé místo, kde by se plachta mohla zachytit. Ale ani tady bílomodrou nafukovací plachtu nezahlédnu. :-(
Několik set metrů od ostrova Merara, kolem kterého jsem proplouval už předevčírem při cestě ze zátoky Stari Trogir, to stáčím na severozápad. Čas se krátí a já se vracím k původnímu cíli – pokračovat v hledání podél pobřeží Uvala Sičenica. Merara je dnes už šestým ostrovem, kolem kterého během této plavby proplouvám. Plachta sice stále nikde, ale moje neplánovaná výprava za „novým územím“ se pomalu mění v docela slušnou poznávací výpravu :- )
Ztráta oddílové nafukovací plachty samozřejmě bolí, ale přesto musím přiznat, že tahle neplánovaně delší plavba za to stála. Už spíš jen ze setrvačnosti prohlížím poslední úseky pobřeží a přitom přemýšlím, kde a jak pro oddíl pořídit plachtu novou.
A postupně ve mně uzrává jedno rozhodnutí: nová plachta bude rozhodně větší. Ta ztracená byla přece jen spíš pro děti a menší paddleboard. Když už mám za ni utrácet peníze, chci, aby se na ní pořádně svezli i větší a zkušenější členové oddílu.
Ve východní části Uvala Sičenica je menší Uvala Žaleć. Od pronajaté vilky Radačić to k ní mám vzdušnou čarou jen asi 250 metrů. A právě tady ji najednou po pravoboku zahlédnu! Je ode mě asi padesát metrů, opřená o betonovou ochrannou zídku. Na první pohled ji bezpečně poznávám – nafukovací oddílová plachta k paddleboardu! Radost, úleva, radost, úleva, radost! Po několika hodinách pátrání, během kterých jsem prohlédl kilometry pobřeží a obeplul šest ostrovů, je konečně tady.
Okamžitě volám Myšákovi a prosím ho, aby pro plachtu zaběhl. Z místa, kde leží, by se mi totiž špatně přistávalo a zbytečně bych riskoval, že se při manévrování dostanu příliš blízko ke břehu.
Takže ve finále je tahle pátrací akce úspěšná! :-) A přitom stačilo tak málo. Kdybych vyplul opačným směrem, tedy po směru hodinových ručiček, mohl jsem plachtu najít prakticky hned poté, co jsem nabral vítr do plachet. Jenže to bych zase přišel o celé to neplánované dobrodružství – o kilometry pobřeží, několik krásných zátok, ztrátu pojmu o čase a především o prohlídku šesti ostrovů. :-) Takže vlastně dobře, že jsem vyplul právě opačně. Plachta je zpátky a k tomu mám za sebou zatím nejdelší plavbu na moři.
Nedá mi to, a tak si do mapy zakresluji, kde všude jsem dnes plul. Protože jsem při tom příliš nevnímal čas, ověřil jsem si podle pořízených fotografií, jak dlouho plavba vlastně trvala. Byla to zatím moje nejdelší plavba na moři.
Za ty čtyři hodiny katamarán urazil minimálně 18 km. Ve skutečnosti to ale bylo výrazně více, protože cestou zpět jsem musel křižovat proti větru. Ale hlavně – cíl celé plavby, tedy pokus o nalezení oddílové nafukovací plachty k paddleboardu, byl splněn! :-)
Protože se moje mořská plavba uskutečnila v rámci naší čtyřgenerační rodinné dovolené, neodpustím si na závěr zaznamenat jednu poznámku k výchově dětí. Celoživotně o výchově i sebevýchově přemýšlím a čím jsem starší, tím víc mám pocit, že výchova je docela účinná zbraň, na kterou by měl mít každý vychovatel, učitel i rodič zbrojní průkaz. Největší problém je, že člověk nikdy přesně neví, proti čemu ji zrovna použít. Dospěl jsem k názoru, že výchova je především umění lavírovat na hraně mezi brutální korupcí, motivací, vyhrožováním, úplatkářstvím, vydíráním, stocholmským syndromem, předstíráním autority, důsledným trváním na pravidlech, která sám občas porušuji, a neustálým ověřováním výchovných postupů, které už se několikrát ukázaly jako zcela neúspěšné. Člověk zjistí starou pravdu, že každé dítě je originální experimentální vzorek. To, co na jedno dítě fungovalo dokonale, na druhé nefunguje vůbec. A co zabralo v pondělí, může být ve středu naprostý propadák. Dokonce i stejnému dítěti může tentýž argument jednou připadat naprosto logický a podruhé jako důkaz naprostého rodičovského úpadku. Nezbývá tedy než zkoušet, improvizovat, průběžně měnit taktiku, občas ustoupit, jindy naopak zatnout zuby a trvat na svém. A hlavně doufat, že děti jednou pochopí, že jsme to s nimi celé mysleli dobře – i když jsme v danou chvíli sami často vůbec netušili, co vlastně děláme. A možná právě tady se výchova potkává se sebevýchovou. Člověk totiž nevychovává jen děti. Děti průběžně vychovávají i jeho. Učí ho trpělivosti, pokoře, schopnosti přiznat chybu, improvizovat a někdy také mlčet ve chvíli, kdy by ještě před pěti minutami velmi přesně věděl, co by měl všem ostatním vysvětlit. A když se pak po letech ukáže, že z dětí vyrostli slušní, samostatní a pohodoví lidé, nezbývá než si skromně připsat zásluhy. V opačném případě samozřejmě za všechno může genetika. :-)