(Dazul) Od chvíle, kdy jsem si skládací katamaran MiniCat 420 pořídil, jsem si přál, abych s ním jednou vyplul i na moři. Nemám žádné velké námořnické ambice ani potřebu podnikat nějakou divokou výpravu. Chci si jen splnit malé přání – dostat se s katamaranem na moře a vychutnat si pocit volnosti, nekonečného prostoru i toho, že mě pohání jen vítr. Žádná divočina, žádné daleké plavby a žádné velké riskování. Držet se pěkně při pobřeží, maximálně tak půl kilometru od břehu, abych měl pevninu pořád na dohled a zároveň kolem sebe dostatek prostoru na klidné plachtění. Prostě si jen tak plout podél pobřeží, pozorovat skály, zátoky a průzračnou vodu, občas změnit směr podle větru a hlavně nikam nespěchat.

Představoval jsem si to jako pohodový den na moři. Trochu větru, slunce, lehké vlny, plachta napnutá nad hlavou a katamaran, který si bude pomalu hledat cestu podél pobřeží. Žádný výkon, žádný závod. Jen já, katamaran, vítr a moře.
Že mé první vyplutí dopadne jak dopadlo, jsem netušil ani v nejdivočejších snech. Ale popořádku. Katamaran s sebou na rodinnou dovolenou tahám proti vůli Irči (ji plachtění nebaví, děcka na něm samy plout nemohou, …). Ale přece k vůli tomu, abych katamaran odzkoušel na moři, nepojetu autem těch 11 hodin k moři separé. Navíc mám za necelé dva týdny na katamaranu plout po moři jako doprovodné plavidlo sedmi mořským kajakům a mám pocit, že bez toho, abych to moře na MiniCatu 420 ochutnal, by to taky mohlo skončit fiaskem.

Kdybych měl mít papíry na všechny aktivity, které občas vyzkouším, musel bych místo do práce chodit absolvovat školení a skládat zkoušky. Takže nemám ani žádné oprávnění VMP (vůdce malého plavidla). Podle českých pravidel je u plachetnic důležitá hranice 12 m² plochy plachet. Průkaz VMP se pro plachetnici vyžaduje až při překročení této hranice. Katamaran MiniCat 420 ani středisková plachetnice třídy Vaurien tuto hranici nepřekračují. Jak je to přesně s oprávněním pro takové plavidlo v Chorvatsku, mi AI nedokázala spolehlivě odpovědět. A protože jsem se chtěl především poprvé vyplavit a ne strávit dovolenou studiem chorvatských předpisů, rozhodl jsem se tím pro tentokrát neztrácet čas.

Mé dosavadní plavby mne vyučily v tom, že počasí, respektive vítr je klíčovým faktorem. Když fouká 24 uzlů (cca 12 m/s) a všechny lodi, které vidíš plují bez plachet, je fakt lepší na katamaranu nevyplout. Září je ale obecně považováno za jeden z nejlepších měsíců pro chorvatský Jadran: moře je stále teplé, ubývá turistů a vítr bývá zajímavější než v červenci a srpnu. Už vím, že tu v létě často vane maestral – typicky severozápadní odpolední vítr, který se během dne zesiluje a večer slábne. V září sice stále vane, ale počasí začíná být dynamičtější, protože se objevuje jugo a bóra. Maestral → pro rekreační plachtění většinou paráda.
Jugo → jihovýchodní vítr, přináší vlny, oblačnost a déšť; může vydržet několik dní.
Bóra → severovýchodní, nárazový a někdy velmi silný vítr. Na podzim je potřeba jej brát opravdu vážně.
Takže: respekt, respekt, respekt, ale zase se z toho dopředu nepodělat.

Když si hned v den příjezdu do Sevidu na Moru sám skládám a nafukuji katamarán, fouká maestral už na horní hranici toho, co si troufám zvládnout. Robin mi pomáhá dostat plavidlo na hladinu a já pomocí kormidla vyplouvám z útesového minizálivu, širokého tak akorát pro katamarán, do zátoky Uvala Sičenica. Mezi kotvicími bójemi si hledám cestu na volnou hladinu.
Vítr mi okamžitě napíná hlavní plachtu a já svištím více než kilometrovou zátokou směrem k severnímu zálivu. V bezpečné vzdálenosti obracím a po čtvrthodince plavby se vracím zpátky ke kotvišti.

Moje představa je, že katamaran vytáhnu na břeh místem, kde jsme jej pokládali na vodu. Před vplutím ke kotvišti roluji kosatku a povoluji hlavní plachtu, takže držím směr setrvačností. Ale příbojové vlnky vychylují plavidlo ze směru, takže musím udělat otočku, abych najel znovu a správně. Tak se v tom několik minut čvachtám a ve chvíli, kdy se katamaran přiblíží k pobřeží pod kritickou vzdálenost (síla vln je silnější než síla větru v plachtách nebo protipohon kormidlem), nekontrolovaně naráží zádí na útes – a jsem v pytli. Pravý válec je čistě rozříznutý o ostrý výčnělek. Takže tohle je finále první plavby na moři :-(
Okamžitě skáču do vody a za pomocí Myšáka tahám plavidlo na betonový břeh, aby slaná voda nenatekla do válce.

Odstrojuji hlavní plachtu i kormidlo a přenáším je těch 25 metrů, které máme od pronajaté vilky k moři. Pak s pocitem zmaru sundávám rozříznutý válec abych místo kolem „řezu“ omyl sladkou vodou a nechal válec oschnout.

Díra ve válci má 5-6 cm, takže by měla jít zalepit. Jenže to má důležitý háček, či spíše hák – nevzal jsem s sebou lepení = technický benzin na odmaštění, smirek na zdrsnění povrchu před nanesením lepidla, záplatu ani speciální dvousložkové lepidlo :-(

Na internetu pátrám po nejbližším místu, kde je možno potřeby na opravu válce katamaranu koupit – neměl by to být až takový problém, protože nafukovacích motorových člunů na chorvatském pobřeží jsou tisíce a určitě nejem jediný manták, kterému se něco takového podařilo.
Nejbližší specializovaný obchod je asi 15 km odsud, v Rogoznici. Jenže je neděle a on zavírá ve 12:30, to znamená za 25 minut. Cesta autem po místních komunikacích trvá minimálně 24 minut. Realisticky vyhodnocuji, že to není reálné. Smiřuji se s tím, že tam vyrazím zítra – v pondělí ráno.

Záchranou mi je majitel pronajaté vilky, který nám vrací za naši patnáctičlennou skupinu doklady, které potřeboval k evidenci našeho pobytu. Okamžitě se jej ptám, zda nemá lepidlo a záplatu na opravu válce katamaranu, přičemž mu smutně ukazuji utrpěnou díru. Chápe a říká, že se podívá. Asi po půlhodince mi přináší opravný kit na paddlebordy, přesně takový, který mám doma. Ten má sice jen jednosložkové lepidlo, ale v nouzi darovanému koni na zuby nehleď.

Poctivě studuji návod na použití lepidla a překvaouje mne, že mám nanášet po pěti minutách tři vrstvy a po dalších 10-15 minutách teprve přiložit záplatu na díru. Pro jistotu nechávám návod pročíst i našeho Zdendáša, který mi potvrzuje, že psanému textu rozumím správně.
Je neděle 14:15 a záplata je nalepena, lepený spoj zatížený kýblem vody a já se oddávám naději, že až v pondělí po obědě válec nafouknu, bude spolehlivě držet.
Jdu se v podvečer podívat do zátoky Stari Trogir, vzdálené asi čtyři kilometry. Právě tady se pod hladinou i přímo na pobřeží ukrývá pozoruhodný příběh dávné minulosti. Už v římských dobách tu stával rozsáhlý obytný a hospodářský komplex. Dodnes jsou patrné zbytky antických lázní, cisteren, bazénu i mozaik. Další části někdejší stavby se ukrývají mezi vinicemi, zatímco jiné pohltilo moře. A právě to mi připadá obzvlášť podivuhodné – jako by se tu kus dávného světa propadl pod hladinu. Taková malá místní Atlantida.

Cestou přes pobřežní útesy jsem z dálky svědkem požáru, z něhož na obzoru vidím jen stoupající dým. Zato nabírání vody hasicími letadly v zátoce Uvala Stari Trogir mám téměř na dosah. Takovou podívanou zblízka a naživo vidím poprvé – a je to fakt nezapomenutelný zážitek.
Pomocí internetu v mobilu si identifikuji ten mohutnější stroj jako Canadair CL-415, který za příznivých podmínek dokáže nabrat až 6 tun (6 000 litrů) vody během pouhých 12 vteřin. K tomu potřebuje zhruba 400 metrů dlouhý úsek na vodní hladině a dalších přibližně 400 metrů k rozjezdu a vzletu.
Menší letadlo je Air Tractor AT-802A Fire Boss, které dokáže nabrat 3,1 tuny (3 100 litrů) vody. Samotné nabírání mu podle podmínek trvá přibližně 12 až 30 vteřin.
Oba stroje se pravidelně vracejí nad moře pro další náklad vody, přibližně každých deset minut. Pozorovat jejich práci je fascinující, ale pilotům tenhle adrenalinový zážitek rozhodně nezávidím!

Než mi v pondělí zatvrdne záplata na katamaránu, užívám si s ostatními zdejší kamennou pláž a zkouším plachtit na oddílovém paddleboardu s nafukovací plachtou. Nejlépe se mi na něm samozřejmě pluje ve stoje, ale když je potřeba, dá se to zvládnout i vsedě. O tom se právě přesvědčuje Vendula, která si s tím poradila po svém. :-)
Odpoledne konečně přichází ten čas abych vyzkoušel, zda jednosložkové lepidlo drží natolik dobře, že katamaran může vyplout. Protože jsem o pumpu s manometrem přišel při plavbě po Mazurských jezerech v Polsku, foukám válec katamaranu normální pumpou a ve finále jej dofoukávám pumpou k oddílovému paddleboardu, která je sice menší, ale manometr má.
Dramatická zkouška probíhá ve chvíli, která není pro vyplutí ideální. Proto není divu, že se mi daří katamaran převrátit aniž bych na něm seděl :-(
Teprve ve středu se vydávám na svou opravdu první vyplutí na moře. Dopoledne, kdy je vítr zpravidla kliudnější, pluji deset kilometrů – do zátoky Stari Trogir a zpět. Před pár dny jsem tam šel kostrbatě pěšky, dnes pohodlně na katamaranu.

Kousek před Starim Trogirem míjím na kotvě luxusní jachtu jménem LUDZIE. Z její paluby vede do vody nafukovací tobogán a za zádí se na vlnách pohupuje nafukovací altán, maxi labuť, motorový člun a další propriety, nezbytné pro pohodlí pasažérů této lodi.
Internet občas poskytne odpovědi na zvídavé otázky, a tak se dozvídám, že tahle přibližně dvacet let stará jachta měří 62,3 × 10 metrů, pluje maximální rychlostí 15 uzlů (28 km/h), její posádku tvoří 14–15 osob a na palubu se vejde 10–12 hostů.
Tomu odpovídá i cena pronájmu. Pro letní sezonu 2026 se uvádí přibližně 320 000 až 350 000 € za týden, k tomu samozřejmě provozní náklady a případné daně. Při rozdělení mezi deset hostů by základní cena vycházela na nějakých 800 000 až 875 000 Kč na osobu za týden – a to ještě bez dalších výdajů.

Zdály-li se mi náklady na týdenní rodinnou dovolenou v pronajaté vilce za 840 € pro nás šest docela velké, začínám mít tušení, že vlastně až tak velké nejsou. :-)
Asi jsem divný, ale pořád bych tuhle plavbu na katamaranu za pobyt na jachtě LUDZIE nevyměnil. Jasně, mít k dispozici takový plovoucí luxusní hotel, s početnou posádkou, pohodlím a všemi těmi nafukovacími hračkami, má určitě něco do sebe. Jenže mně ke štěstí pořád stačí mnohem méně. Mám svůj malý katamarán, vítr v plachtách, slanou vodu kolem sebe a svobodu rozhodnout se, kam právě zamířím. Každý náklon, každé zrychlení i každá vlna jsou bezprostředním zážitkem, který si užívám přímo na vlastní kůži. Na LUDZIE bych byl možná hýčkaným hostem, ale na svém katamaranu jsem kapitánem vlastního dobrodružství. A to se za žádné peníze koupit nedá. Takže ať si LUDZIE klidně dál kotví se svými nafukovacími labutěmi a luxusním zázemím. Já si raději napínám plachtu, nastavuji kormidlo a vyrážím vstříc ošahání dalšího kousku pobřeží.
Každému podle jeho gusta. Mně zkrátka ke štěstí stačí dobrý vítr, moře a můj katamarán. Když se později vracím ke kotvišti před pronajatou vilkou, mám za sebou sice jen deset kilometrů plavby, ale pocitově celý malý opravdový námořní příběh :-)

Uznávám, že jako účastník čtyřgenerační rodinné dovolené jsem divný patron, protože mi všechny supermarkety, tržiště i pláže připadají víceméně stejné a po třech minutách i nudné. Stejně tak to je i mnoha dalšími činostmi, které mladší generace praktikuje ve chvílích, kdy je venku krásně. Pařit týmové hry na tabletu či TV lze i doma, na to netřeba pronajímat vilku na pobřeží moře. Ale držím se, nekomentuji, neprovokuji a nedržkuji :- )
Jedna z nových zkušeností je, že nejlepší vítr na plachtění fouká zpravidla ve chvílích, kdy je nutno zajet autem nakoupit či pohlídat děti. S tím jsem samozřejmě počítal, takže nedržkuju :-)
Na akci MOŘSKÝ KAJAK s RS katamaran nepovezeme. Těch rizik (rozříznutí válce o útes, převrácení ve vlnách daleko od břehu s bagáží, minimum míst na nouzové přistání, hodně nepříznivý vítr, … ) je výrazně víc než pozitiv. Plavba nalehko bez naložených lodních pytlů je opravdu něco úplně jiného než plavba s naloženou expediční výstrojí. Ale není všem dnům konec. Věřím, že na moře ještě párkrát vypluju, dokud mi to nezevšední :-)

Díky za možnost vyplout, užít si vítr v plachtách i moře kolem sebe – a vychutnat si nejen všechna pozitiva, ale i ty méně pohodlné stránky takového dobrodružství. Vždyť právě ty k tomu patří a dělají z každé plavby jedinečný zážitek. :-)