(Dazul) První deník, který se mi zachoval, mám snad z doby kdy mi bylo 10 roků, a evidentně jsem jej začal psát pod vlivem poničeného komiksu Rychlé šípy, které jsem si už tehdy uměl sám přečíst, přestože jsem ty bublinky znal skoro nazpaměť z časů, kdy mi je ještě musel předčítat tatínek.
Asi mne tehdy nelákalo samotné psaní deníku, jako spíš představa dobrodružného a smysluplného života. Deník se mi jevil jako součást tehdejšího ideálu. Když jsem si pořídil sešit a na první stránku napsal „MŮJ DENÍK“, měl jsem pocit, že vstupuji do světa Mirka Dušína, Jarky Metelky nebo kronikářů chlapeckých klubů.
Samozřejmě jsem brzy narazil na problém: většina dní není tak zajímavá jako ve foglarovkách. První zápisy se jeví jako plné nadšení, ale po několika týdnech se opakují věty typu „Byl jsem ve škole“, „Psali jsme písemku“, „Nic zvláštního se nestalo“. Postupně jsem získával pocit, že nemám o čem psát. Navíc psaní deníku vyžaduje disciplínu, zatímco původní motivací bylo dobrodružství. A disciplína je mnohem náročnější než nadšení.
Navíc jsem tehdy neměl zkušenost s časem. Nedokázal jsem si představit, že by mne za třicet nebo padesát let zajímalo, co jsem dělal v úterý 14. března. Neviděl jsem budoucí hodnotu svých zápisků. Deník pro mne byl úkol navíc, nikoli investice do budoucích vzpomínek.
A přesto jsem se po několika letech pokusil začít znovu. Tentokrát už z jiného důvodu. Objevil jsem první nostalgii. Našel jsem ten starý sešit, přečetl si několik stránek a najednou zjistil, že mne překvapivě baví číst o sobě samotném. Uvědomil jsem si, kolik věcí jsem zapomněl. A tehdy jsem zřejmě pochopil, že deník není zajímavý ve chvíli, kdy jej píšu, ale až po letech.
Jako dítě jsem začal psát, protože jsem se chtěl podobat svým hrdinům. Jako dospívající proto, abych zachytil své pocity. Když už jsem se k psaní deníku, cancáku či kroniky vracel jako dospělý, psal jsem je protože jsem nechtěl přijít o své vzpomínky. A dnes lituji těch období mého života, ze kterých mi žádné zápisky nezůstaly.
Když jsem aktivně vedl oddíl, snažil jsem děcka motivovat, aby si každý den zapsaly pár vět do deníku, nebo alespoň po každé výpravě, protože za třicet, čtyřicet nebo padesát let budou mít ty dnes popsané stránky pro ně nevyčíslitelnou hodnotu. Obyčejné osobní záznamy často přežijí svého autora a stanou se jedinečným svědectvím doby.
Historie zná mnoho příkladů deníků, které byly původně určeny jen pro autora. Nejznámější je patrně Deník Anne Frankové, ale podobně významné jsou i zápisky Samuela Pepyse, vysokého úředníka anglického námořnictva. Jeho deník, psaný v letech 1660–1669, nebyl určen ke zveřejnění. Text obsahuje totiž i nelichotivé poznámky o vlastní manželce, přátelích, manželských nevěrách i o sobě samém. Přesto se po více než sto letech stal jedním z nejcennějších pramenů k poznání každodenního života tehdejší Anglie. Historikové z něj dodnes čerpají informace o běžném životě, velkém londýnském požáru či morové epidemii.
Stejnou hodnotu však nemusí mít jen deníky slavných osobností. Mé deníky a cancáky jsou pro mne po desetiletích návratem do světa, který bych viděl hodně zkresleně, a nebo by mi jinak zmizel z paměti. Asi bych si nevzpomněl, kdy jsem poprvé vedl družinu, jaký byl můj první tábor nebo kdo seděl vedle mne u ohně. Starý deník mi dokáže během chvilky vrátit atmosféru okamžiků, které se zdály navždy ztracené.
Nyní oceňuji své i Irčiny cancáky také jako součást rodinné paměti. Až naše děti a vnoučata dorostou věku, kdy je to bude zajímat (u mne ten čas nastal po čtyřicítce), mohou díky nim poznat své rodiče a prarodiče ne jako fotografie na stěně či ve fotoalbu, ale jako skutečné lidi se sny, obavami, přátelstvími a dobrodružstvími. Osobně dnes lituji, že mi po předcích nezůstaly žádné osobní záznamy. I drobný nedokončený deníček by vydal za desítky hodin vyprávění. Nemusel bych také slýchat: „Teď už vím na co bych se měl ptát, ale už nemám koho.“
Svou cenu mají deníky, cancáky a kroniky i pro naše společenství. Skautské kroniky, táborové cancáky nebo zápisy z družinových akcí vytvářejí kolektivní paměť oddílu. Po padesáti letech už málokdo přesně ví, kdo postavil první klubovnu nebo jak vypadal tábor v roce 1985. Kronika však odpověď uchová. I díky podobným záznamům lze sledovat kontinuitu tradic a předávat zkušenosti dalším generacím.
Dnes už si ručně psaný deník či cancák nevedu. Moderní technologie mi přinesly nové formy zaznamenávání událostí v mém životě. Snažím se většinu akcí zaznamenat písemně sám nebo prostřednictvím zápisů ostatních účastníků v KRONICE na www.oldskauti.cz Nechávám si také automaticky zálohovat mobilem pořízené fotografie a videa do Google Fotek. Za dobu, kdy existují dostupné digitální fotoaparáty a mobilní telefony s fotoaparátem, mám na serveru archivováno cca třičtvrtě milionu fotografií a videosekvencí z akcí, kterých jsem se účastnil. S oblibou říkám, že neexistuje den, kdy by nestálo za to alespoň jednou stiskout spoušť fotoaparátu na mém mobilu. Na domácí NAS ukládám mimo fotek i sestříhaná a nesestříhaná videa, které jsem pořídil.
Každá forma zachycování vzpomínek má své výhody i nevýhody. Ručně psaný deník zachycuje i niterné myšlenky, pocity a osobní pohled autora, který nelze zaznamenat jinak. Fotografie ukáže, jak věci skutečně vypadaly, ale už méně prozradí, co člověk prožíval. Video přenese hlas, pohyb i atmosféru, avšak bývá obtížnější jej po desetiletích vyhledávat a uchovávat. Digitální záznamy navíc závisejí na technologiích, účtech a formátech, které nemusí být za půl století dostupné.
Právě proto má stále smysl kombinovat staré i nové metody. Fotografie a videa dokážou zachytit obraz doby, zatímco několik vlastnoručně napsaných vět vysvětlí, co se za nimi skrývalo. Možná se dnes zdá, že obyčejný zápis z výpravy nikoho nezajímá. Historie deníků však ukazuje opak: to, co považujeme za všední, bývá po desetiletích tím nejcennějším svědectvím o našem životě i o době, ve které jsme žili.
Možná se dnes někomu zdá, že jeho život není dost zajímavý na to, aby stál za zaznamenání. Právě v tom je ale kouzlo deníků, cancáků a diářů. Neuchovávají jen mimořádné okamžiky, ale především obyčejné dny, které se z paměti vytrácejí nejrychleji. Za třicet, čtyřicet nebo padesát let vás možná nejvíce potěší zápis o běžné schůzce, táborovém dešti, kamarádech, kteří už nejsou mezi námi, nebo o snech, které jste tehdy měli. Pište ne proto, že si myslíte, že jednou vznikne významný historický dokument. Pište proto, abyste neztratili sami sebe. Každý zápis je malým vzkazem budoucímu já, vašim dětem, vnukům i těm, kteří jednou budou chtít vědět, jací jsme byli, jak jsme žili, čemu jsme věřili a z čeho jsme měli radost. Každý z nás je jedinečný!
Autorem textu v komiksu je Ing. Tomáš Hůlka, ředitel ADK spol. s r.o. – od roku 1992 nabízí především osobní plánovací systém ADK, který je založen na kombinaci diáře, plánovacích formulářů a metodiky osobního time managementu – já sám jej používám už 33 let.