(Dazul) Roveři ze Slavičína (respektive družina ze slavičínského oddílu Orlů) k nám dorazí už po třetí. Těším se. Nejen na ně, ale hlavně na setkání s Hamem, který akci k nám zosnoval, a i když už dávno oddíl ve Slavičíně nevede, pořád je kdykoliv připraven jim pomoc. I tohle mne s Hamem „propojuje“.
Předchozí dvě akce nocovali slavičínští u nás v podkroví, nyní provedou zatěžkávací zkoušku „chatrče“. Ham navíc přislíbil instalaci FVE panelu a speciálně pro chatrč vyrobených baterií – ostrovní „elektrifikaci“, která zajistí světlo a utáhne prý i varnou konvici, takže to chatrč „dvou divochů“ změní v malý „Burj Al Arab“.
Čtvrteční podvečer spolu s Myšákem děláme střechu pergoly přiléhající k našemu domu. Prosadila si ji Irča s tak jsem za pořízený materiál dočasně vyprázdnil svůj bankovní účet.
Když finalizujeme dokončovací práce a snažíme se nasadit hliníkový profil okapničky, přijíždí Ham, který veze vybavení slavičínských skautů, a aktivně se zapojuje – je vidět, že nasazování okapniček, které brali ve druhém semestru, nezapomněl a mohl by se touto činností živit.
Když máme fajront, Myšák s Hamem odváží na vozíku dopravené vybavení k chatrči, abychom slavičínským ušetřili zbytečné plahočení, navíc za tmy, protože podle plánu mají dorazit cca 21:30 – šlapou se svými bágly pěšky z Ratibořa lesem.
Myšák operativně připojuje ke čtyřkolce vozík a s Hamem vyráží do tmy, aby jeli naproti slavičínským skautům, a i s jejich bágly je po lesních cestách dopravili k chatrči.
Druhou jízdu pro zbývající rovery jedu směrem k Ratiboři s Myšákem já. Když jedeme fakt dost dlouho a nikoho nepotkáváme, říká Myšák, že ogaři, kteří tam zůstávali, říkali, že to poběží. Začínám tušit noční dobrodružství :-(
Ham vyrobil baterii, která bude nabíjena z FVE panelu a přes střídač bude prý schopna utáhnout i varnou konvici. Páteční ráno tedy rozděluje přítomné do tří skupin – jedna bude s ním „elektrifikovat“ chatrč, druhá čistit a upravovat místo pod pramenem, a ta třetí bude řezat mrtvé vyvrácené stromy a odnášet je na přívěsný vozík.
Největší zapeklitost a zdržení představuje hlavolam, jak FVE panel umístit na hliněnou střechu chatrče, aniž by se do ní vrtalo. Ale i tato svízel se podařila vývojovému týmu slavičínských skautů vyřešit! Přiznám se, že jsem ani jiný výsledek neočekával.
Nevím, zda si malý Paťa zapomněl lžičku nebo se jen procvičuje ve svých dovednostech, ale dlouze a pečlivě vyrábí dřevěné hůlky na špagety, které se vaří na oběd. Hlavou mi bleskne staré oddílové pořekadlo: „Co jsem si zapomněl, bez toho se budu muset umět obejít!“ :- ).
Ham má práci dobře zorganizovanou, a tak jen přidržuji a můj nejsložitější úkon je našroubování ovladače na stěnu chatrče. Později se dozvídám, že jsem jej našrouboval vzhůru nohama :- ( Polehčující okolností mi buď fakt, že Ham zapomněl na ovladač kryt, a tak jsem jako laik nepoznal jak ovladač správně orientovat.
Když vidím, jak ogaři vaří těstoviny v kotlíku, ptám se jich proč si kotlík nezavěsili na řetázek, který tam pro tyto účely je. Nevšimli si jej, protože když na něm není nic zavěšeného, je pověšený na rohovém sloupu, aby nezavazel ve volném prostoru. A tak hoši vaří úplně stejným způsobem jako vařili původní členové ŠESTKY na své úplně první výpravě v květnu 1997 : -)
Mezitím u nás doma probíhá ženský workshop přípravy sushi, který organizuje Irča. I když přicházím domů až kolem druhé, zbylo na mne tolik sushi a čtyři druhy sójových omáček i washabi, že to nezvládám sníst.
Se Zdendášem se pokoušíme přepouštět stlačený vzduch z velké tlakové láhve do menších paintballových láhví, ale chybí nám potřebná redukce, takže naplňujeme jen PCP větrovku. Do tábora bude vhodné sehnat redukci :-).
To už ale Irča začíná babské grilování a já zavěšuju do včera „dokončené“ pergoly hamaku, kterou jako první úspěšně testuji. Murza trochu smutně posedává a psychicky se připravuje na půlnoční start letošního ŠPACÍRU.
Před 16:00 se slavičínští skauti přemisťují na louku před domem a nacvičují v rámci rámce operace „Silver A“ simulaci výcviku. Jsou stylově oblečeni a vybaveni airsoftovými zbraněmi. Samozřejmě se do výcviku zapojují náš Myšák, Nik a Toník G.
Nevím, jak to Ham udělal, ale kluci navenek působí fakt jako hodně sehraný tým. Postupují tiše, každý monitoruje svůj perimetr, a když přijde na věc, ozývá se řetězově „kontakt!“
Stejně spořádaně probíhá stahování, každý z nich ví přesně co má dělat a podle toho koná. Kdyby ogaři byli o hlavu až dvě větší, natočil bych klidně „uvěřitelné“ video o výsadku diverzantů, které by spousta hodnověrných kanálů sdílela :- )
Když dávám na náš oldskautský Facebook pár povedených fotografií z téhle aktivity, komentuje je jedna žena slovy: „Co to sakra děti učíte!„ Nechávám to bez komentáře, ale později Ham kultivovaně reaguje: „Airsoft je běžná aktivita mládeže. Hra „na vojáky“ je běžnou součástí klučičího světa (někdy přerůstá i do toho tatínkovského. Tady není co děti učit, je to jedna z vrstev chlapeckého světa, a pro nás je to jen prostředek k jiné vrstvě, která je mnohem podstatnější nežli to, co drží v ruce: můžeme je učit spolupráci, vzájemné souhře, kontrole emocí, soustředění se, pozorování, a konec konců i touze obklopit se přírodou. Rozumím Blanko plně Vašemu pohledu – v rukou vyšinutých lidí se tento prostředek může stát extrémně nebezpečným nástrojem k manipulaci, militarizaci, k formaci fundamentu. Věřím, že rodiče nám v tomto věří, a konec konců jsme to slíbili jim i sobě, že tento cíl nikdy nedopustíme. Čestné skautské.“ Líp bych nereagoval.
Musím uznat, že většina airsoftových zbraní je od těch skutečných na první pohled k nerozeznání. Měl jsem možnost držet a ohmatat skutečný kalašníkov v jedné ruce a airsoftovou napodobeninu v druhé ruce – díky nedobrovolně stráveným dvěma létům vojenské základní služby za komančů jsem se po chvíli zorientoval, ale bez této zkušenosti by mi to trvalo násobně déle.
Jak už Hamoun ve své odpovědi na FB uvedl, ve slavičínském skautském oddíle je výcvik s airsoftovými zbraněmi zaměřen především na rozvoj zodpovědnosti, disciplíny a týmové spolupráce. Důležitou součástí výcviku je důsledné dodržování bezpečnostních pravidel, používání ochranných pomůcek a respektování pokynů. Skauti se učí správnému zacházení s vybavením, orientaci v terénu, komunikaci v týmu a schopnosti rychle se rozhodovat v různých situacích. Hlavním cílem takových aktivit není soutěžení v boji, ale rozvoj praktických dovedností, fair play a vzájemné důvěry mezi členy týmu.
Takový typ výcviku vedený profesionálním vojákem, je příležitost přenést některé zkušenosti z vojenské praxe do prostředí zaměřeného na výchovu a rozvoj mladých lidí. Tady může zužitkovat své znalosti v oblasti týmové spolupráce, orientace v terénu, komunikace, vedení skupiny nebo krizového rozhodování a pomoci je přizpůsobit skautským hodnotám. Současně může získat i opačnou zkušenost – skautské prostředí klade důraz na práci s dětmi a mládeží, trpělivost, osobní rozvoj, odpovědnost a budování pozitivních vztahů. Takové propojení obohacuje nejen samotného vůdce, ale i celý oddíl, jsou aktivity vedeny bezpečně a v souladu se skautskými principy.
Nášivka CROSS FORCE na vojenské maskáčové blůze na mne působí nejdříve trošku zvláštně, ale je mi vysvětleno, že ji získávají účastníci víkendového zážitkového pobytu pro ministranty (chlapce sloužící při bohoslužbách), který se koná v areálu Archa Rajnochovice. CROSS FORCE je postavený na vojenské tematice – ale nejde o vojenský výcvik v běžném smyslu. Cílem je propojit dobrodružství, týmové aktivity a křesťanskou formaci. Jednou z inspirací programu je Emil J. Kapaun (vyrůstal na farmě v Kansasu v rodině českoněmeckého původu, který zemřel v zajateckém táboře Pchjoktong, v Severní Korei) – katolický kněz a vojenský kaplan známý svou službou vojákům během korejské války. Jeho příběh se používá jako motiv odvahy a víry v praxi.
Skautské umění maskování v přírodě není jen o schování se za strom, ale o schopnosti splynout s okolím a všímat si detailů. K tomu patří využití přirozených prvků z okolí – za lem maskovací čepice se mohou zasunout čerstvé kopřivy, tráva, kapradí nebo drobné větvičky, které naruší obrys postavy. Důležité je ale používat materiál citlivě a brát jen to, co přírodě neublíží. Dobré maskování není hlavně o barvách, ale o klidu, pohybu a schopnosti stát se nenápadnou součástí krajiny. I tohle se ogaři dnes v praxi učí :- ).
V mezičase u nás doma dámy klábosí, popíjejí míchané drinky a lenoší :- ) Ležet v hamace při západu slunce, s vychlazeným míchaným drinkem v ruce, má zvláštní kouzlo. Den zpomaluje, vzduch je klidnější a odněkud z poza domu se ozývá smích děcek, které si za domem ještě hrají a nechtějí, aby už musely domů. Krátké chvíle, které často zůstávají v paměti nejdéle : -).
V sobotu po ránu sjíždím s vozíkem naložit dřevo, které z mrtvých stromů slavičínští skauti snesli na hromadu k cestě. Zrovna hromadně kráčí k pitné vodě a tak se nabízí, že mi dřevo pomohou naložit – v rámci rozcvičky :- )
S jejich pomocí trvá nakládka jen několik málo minut, takže asi nejdéle mi trvá vrchovatě naložený vozík převázat provazem, aby mi dřeva během jízdy z vozíku nevyskákaly.
Vše převážím ke stodole a pouštím se do řezání. Cirkulárku nemám, takže řežu klády motorovou pilou Husqvarna na cca 40-50 cm polena, která půjdou dobře přikládat do krbu.
Něco ukládám k vnější stěně přístřešku na dřevo a březové polénka hážu do vozíku, abych je převezl nahoru k domu, kde do zimy dobře vyschnou.
Březová polena mají u nás poměrně úzké využití – protože bříza hoří dobře, má příjemnou vůni, Irča jí topí v krbu. Tohle dřevo hoří poměrně rychle, ale čistě a s dobrým plamenem. Má samozřejmě nižší výhřevnost než buk nebo dub, ale je ideální na zatopení.
Bříza je vnímána jako tzv. „plevelný strom“ v tom smyslu, že se velmi snadno a rychle šíří, zejména na neudržovaných nebo narušených plochách, jako jsou bývalé louky, paseky, staveniště či okraje lesů. Díky lehkým semenům, která vítr snadno rozptyluje na velké vzdálenosti, dokáže rychle kolonizovat volný prostor a vytvářet husté porosty, které pak mohou vytlačovat jiné, hospodářsky nebo ekologicky cennější druhy dřevin. Z pohledu lesního hospodaření je zpravidla považována za „nežádoucí pionýrský druh“, protože ztěžuje obnovu cílových dřevin (např. smrku či buku). Na druhou stranu má bříza významnou ekologickou roli – rychle stabilizuje půdu, zlepšuje mikroklima, poskytuje úkryt i potravu mnoha druhům a připravuje podmínky pro pozdější nástup dlouhověkých lesních dřevin.
Slavičínští skauti si přáli Pegeho indiánskou potní chýši a ten jim ochotně vyhověl. Ostatně sám před lety vedl v Novém Jičíně skautský oddíl a moc dobře ví, jak takovou pomoc kluci ocení. Do sauny s ogarama nelezu, protože bych rád spolu s Myšákem „opravil“ čtyřkolku, která klekla čtvrteční večer.
S největší pravděpodobností byl mezi kanystry jeden neoznačený s naftou a tu jsem nechtěně nalil do nádrže s benzinem. Musíme proto naftu z nádrže vyčerpat. Myšák přidržuje konec hadice v nejhlubším místě nádrže a druhý konec po nasátí dávám do prázdného kanystru, po té, co je plný, i do kýblu (pozítří koupím další kanystr a pak to do něj přeleju). Pak omylem vypouštím chladicí kapalinu, ale na druhý pokus i naftu přes palivovou hadici vedoucí z nádrže ke karburátoru. Ještě nádrž proplachuji čistým naturalem, připojuji hadice a snažím se čtyřkolku nastartovat. Nejde to :- ( Budu muset vyměnit svíčku, kterou nemám a koupím ji až pozítří :- (
Murza asi hodinu před půlnocí přichází do cíle ŠPACÍRU – Skautského domu na Vsetíně. Posílá mi fotku svých zrasovaných chodidel. Tak nějak vypadaly i když byl před lety na COMMANDOS, což je speciální výcvikový kurz AČR zaměřený na přípravu vojáků pro náročné bojové a průzkumné operace. Je určen především pro příslušníky elitních jednotek a má za cíl prověřit a rozvinout fyzickou i psychickou odolnost, schopnost přežití v extrémních podmínkách, týmovou spolupráci a zvládání stresových situací v poli. Výcvik obvykle zahrnuje dlouhodobou zátěž, orientaci v terénu, taktické přesuny, řešení simulovaných bojových úkolů a další specializované dovednosti, přičemž důraz je kladen na disciplínu, samostatné rozhodování a schopnost fungovat v malých jednotkách. Kurs je známý vysokou náročností a značnou mírou selekce, takže jej úspěšně dokončí opravdu jen malá část účastníků. Netuším, zda má ŠPACÍR větší úspěšnost nebo ne : -).
V neděli ráno, než slunko začne naplno pálit, jdu dosázet zbytek buků. Je jich asi 30-40 a začínám ve spodní oplocence. Pak dávám pár kousku do mezery mezi smrkový plot na horní hranici našeho pozemku a zbytek vysazuji na volné místo mezi javory, břízy a lípy nad stodolou.
Nevím, zda se dnes zasazené bučky ujmou i když jsem je sázel beze spěchu, přepečlivě a poctivě je proléval vodou. Nejčastější pro sázení je termín březen–duben, eventuálně začátek května v chladnějších polohách. V tuto dobu je půda dostatečně měkká a vlhká, což stromku pomáhá rychleji zakořenit, aby mu ještě vzrostly nové kořínky. Já sadím na hraně doporučeného termínu, možná už i za ním.
Největší starost mi dělá fakt, že jsem sice bučky po dobu, kdy čekaly skoro dva týdny na sadbu, dobře zahrnul do hlíny, ale malý Kuba část hlíny odhrnul, takže kořeny mnohý sazenic byly vystaveny po několik dnů ostrému slunci :- (
Po obědě se jdu podívat za slavičínskými skauty do chatrče a krátce se seznamuji s Danem, který se živí jako záchranář a dnes tu se svým Jeepem přivezl figuríny a záchranářské kufry, aby mohl ogary proškolit v náročnější první pomoci. Lidi, kteří jsou ochotni ve svém volném času vypomoc skautům v bohulibé činnosti, mi jsou odedávna hodně sympatičtí.
Po 13:30 ogaři odjíždějí ke Slavičínu, takže se loučíme a já se těším, že je třeba zase za rok uvidím – je to totiž „zřejmě dobrej oddíl“ :- ).