(Pip) Vážená redakce, nebylo to zlé. I když mouchy to mělo. Např. ….. díky tomu, že jsme se na hřeben vyvezli lanovkou, musel jsem mé ženě slíbit, že ji taky někam vyvezu lanovkou, což jsem ji doposud odpíral s tím, že nejsme ještě tak staří, abychom si vozili zadky a nemohli si užít cestu nahoru pěšky. Tak o tenhle argument mě Dazul s Padem připravili a zdá se, že slovo „Lanovka“ už není sprosté, nýbrž jen vulgární a tudíž přijatelné. Moc děkuju , kamarádi !!!
A dále….. mlha přede mnou, mlha za mnou. Je již teď neodiskutovatelné, že si organizátoři této akce měli dát více záležet na výběru počasí a zajistit tak účastníkům panoramata, která tak lacině (skoro předvolebně) slibovali.
A ještě….bylo naprosto nevhodné vybrat tak nevyrovnaný terén. Profil trasy naprosto neodpovídal mé věkové skupině a zafixované představě „Snadné a krásné“. Pořád nahoru a pak hned dolů a zase nahoru a za chvíli dolů a tak furt dokola. Jednoduše nezábavné. Nuda, nuda, šeď, šeď.
A potom……zásluhou liknavé organizace mi byly způsobeny nevratné zdravotní následky. Kdybych měl popisovat, kde všude mě bolely nohy ani neuvěříte. Jura zajisté nespokojeně a hlavně nevěřícně, tam nahoře, kroutil hlavou, protože jeho se vší skromností pronášené heslo „Organizace byla vždycky naší silnou stránkou“ zde nedošlo naplnění. Och, Dazúle, Dazůle…..
Ale…..kamzíci se povedli. Palec nahoru.
I ta kmetská společnost byla nakonec fajn. Většinou nezažívám privilegia nejmladšího ze skupiny. Třeba, že v autobuse můžu stát a hlídat batohy aby nepopadaly a vůbec u toho nemusím sedět. No a nakonec i ta kopcovitá, mlžně zastřená krajina prodchnutá hlasy kamarádů, větru a nejasným tušením, že tam někde kousek v mlze na nás číhá parta přemnožených medvědů, vytvořila dojem, že čas zde strávený byl časem nepromrhaným.
Potkat se s Padem po více než 20-ti letech bylo moc fajn. Říkám to nerad, ale i toho Dazůla vždycky rád vidím. Takže se může stát, že tuhle mizernou cestovku nakonec nezažaluju.
S falešnou úctou – Pip
(Dazul) Potulka po Nízkých Tarách patří k podzimu jako k velbloudovi hrb – dovoluji si parafrázovat slavnou větu z povídky Š+G „Jak jsem se učil kouřit“.
Letos vyrážíme ve třech – Pad dorazil z Brna už včera, Pipa přibíráme cca 4:30 na Sychrově. Parkovací automaty u nádraží v Ružomberku jsou mimo provoz takže šetříme cca 20 EUR za parkovné : -) Cesta vlakem do Liptovského Mikuláša i následná jízda autobusem do Jasné probíhá bez komplikací, dokonce i QR kód u turniketu nové lanovky na Chopok se načítá tak jak má. Tady snad stojí za zmínku, že tato jízda v kabince lanovky je premiérová po Pipa, který to od dnešního dne doma neokecá a místo bezstarostného výšlapu na vrchol pod lanovkou, bude muset utrácet za lístky pro celou rodinu, protože mu jeho fóbii z jízdy lanovkou už nikdo neuvěří :- )
Jsem zvyklý, že na Chopku bývá v tento čas už sníh. Ale vnitřní radost z „prvního sněhu“ ne vždy převáží drobné nedostatky typu zapomenuté rukavice, čepice, návleky, … Letos tu ale sníh není, takže návleky nesu zbytečně : -)
Sníh ale trošku evokuje námraza na jehličkách kosodřeviny, i když zrovna v tuto chvíli je pár stupňů nad nulou.
S Padem vzpomínáme, jak jsme se tudy před třemi lety potulovali s Jurou, který nás právě pozoruje od svého věčného ohně. Tohle putování je takové symbolické, protože každý z nás Jiřího znal, každý z nás má na něj své vzpomínky. Uvědomuji si, jak často zaznívá „Jura vždycky říkal …“ , „Tady jsme s Jiřím …“, „Jura by určitě …“
Kousek za Poľanou (1890 m.n.m.), asi o 40 výškových metrů níž, narážíme na minimálně dvacetihlavé stádo kamzíků, které nás nechává přijít na 5 metrů k nim.
Potkávám tohle stádo už léta, ale většinou o kilometr dřív – kolem Sedla Poľany (1837 m.n.m.). Ale přiblížit se k nim takhle blízko mi ještě nikdy nedovolili.
Protože se prý kamzík dožívá 15-25 let, je vysoce pravděpodobné, že ze všemi jedinci tohoto stáda jsem se už několikrát potkal. Akorát je nedokážu od sebe rozeznat : -(
Nesněží, neprší, ale pořád kráčíme v mlze, která nám zahaluje výhledy na vrcholy, které bude potřeba zdolat. Ale možná to je tak dobře, říkám si, když zvolna kráčíme z Križského sedla (1775 m.n.m.) na Kotliskou (1937 m.n.m.). Převýšení 162 m se asi zdolává lépe, když ten krpál nevidím : -)
Uvědomuji si, že tohle je zřejmě „nejhorší“ počasí, které jsem doposud na svých podzimních potulkách Nízkými Tatrami zažil. Nevím, zda je to tou mlhou, ale ztrácím pojem o čase. Z Chopklu jsme vyrazili v 9:25 Vůbec netuším, zda tady, Pod Chabencom, je před polednem nebo po poledni. Musím se podívat na mobil, abych zjistil, že je 12:54.
Bágly necháváme v kosodřevině a sestupujeme bez nich dolů k útulni Ďurková. Já hlavně k vůli pitné vodě, kterou zde vždycky nabírám (k vůli odlehčení – už jsem líný tahat o pár kilo víc), Pip s Padem k vůli polévce, kterou si zde hodlají zakoupit.
Ve 13:27 jsme u pramene, kde stávala dřevěná socha medvěda – ta je nyní povalená v trávě a tleje : -(
Pad, profesí psychiatr, obeznámen z nejrůznějšími manipulačními technikami, který zná můj despekt k „útulňám“ s „obsluhou“, neváhá zneužít svých zkušeností, aby mne pod průhledným argumentem, že „Jiří by byl jistě rád, kdybys i ty útulňu Ďurková podpořil“ zlomí, abych si šel spolu s nimi dát za 5 EUR šošovicu nebo kapustnicu.
Protože si sebou nesu chutného jídla dostatek, gurmánský zážitek z vodové kapustnice nedokážu náležitě ocenit. Zato oceňuji „horalskou“ výzdobu „útulně“.
Budu ale upřímný, útulňa Ramža (doufám, že pořád ještě bez obsluhy) je mi násobně sympatičtější. Tím nijak nezpochybňuji existenci Ďurkovej, až mi bude o 10 roků víc, jistě jí nepohrdnu. Tohle místo má nepochybně své genius loci.
„V snahe zlepšiť podmienky bezpečnosti pohybu turistov v Nízkých Tatrách a prispieť k odstráneniu nežiaduceho divokého stanovania a znečisťovania prostredia národného parku, Regionálna rada KST Banská Bystrica v r.1991 prijala návrh Dušana Kaliského, vybudovať turistickú utulňu na tom istom mieste kde stála v minulosti velká turistická chata Klubu československých turistov pod Chabencom. Zámer vychádzal zo skutečnosti, že na celé turisticky frekventované trase medzi Chopkom a Donovalmi, nie je žiadna možnosť ani len nudzového prenocovania a v prípade náhlého zhoršenia poveternostnych podmienok sa v tomto vysokohorsky náročnom prostredí turisti nemali kam uchýliť. V lete to často riešili nepovoleným stanováním hocikde v kosodřevině, v zimě však v této naročnej oblasti išlo už velakrát o život. Núdzový zostup lavinoznymi svahmi na Magurku má už na kontě ai obete. Miesto na výstavbu útulně v nadmorskei výške 1625 metrov nad morom nebolo zvolené náhodné. Je v polovici trasy medzi Chopkom a Donovalmi a zároveň je situované na križovatke značkovaných turistických tras Magurka – Chabenec – Jasenie. Terajšia útulňa je presne na tom mieste, kde před 70. rokmi na podnět predsednieva Stredoslovenskej župy KČST bota postavená Chata KČST pod Chabencom. … „
Původní chata byla postavená 1932-33 z dvou demontovaných velkých stodol postavených před první válkou, které ale nebyly využívané. 9.9.1940 chata nešťastnou náhodou vyhořela. Útulňa tak jak ji dneska vidím, slouží až od roku 2002 a její vznik se táhl od roku 1988. V roce 1993 bylo vydáno stavební povolení, nezodpovědný hospodář RR KST který neoprávněně použil peníze na stavbu pro jiné účely, v roce 1995 změna dodavatele stavby, … RR KST (Regionální rada Klubu slovenských turistů) měla původně záměr poskytovat přenocování v útulni bezplatně (tak jak to ještě před časem bylo v útulnách na Andrejcovej či Ramži), ale „po nedobrých skůsenostiach s vandalizmom, nemožno ju úplne nechať bez dozoru. Preto sa RR KST rozhodla zabezpečiť v útulni stálého správcu (strážcu) …“
Uvědomuji si rozdíl v kultuře „turistů“, který je evidentní při prostém srovnání „táboření“ v Národních parcích u nás (a to do tohoto pojmu nostalgicky zahrnuji i Slovensko) a ve Finsku, odkud jsme se s Padem před měsícem vrátili.
14:05 vyrážíme od útulně Ďurková zpátky na hřeben, abychom z kosodřeviny vytáhli naše bágly a pokračovali v putování na západ. Ještě trávím, a tak kráčím velmi zvolna : -)
Kráčíme na Zámostsků hoľu, která je sice o 138 metrů nižší než Ďurková (1750 m.n.m.), ale stejně na ní musíme vystoupat : -)
Mlha se občas roztáhne a my vidíme, kudy asi pošlapem. Celý hřeben ze Švermova – Telgártu do Donoval má asi 95 km a lze jej přejít za 5-6 dnů. Uvědomuji si, že jsem jej nikdy nepřešel celý najednou, nejvíc jsem jej prošlapal na osamělém čtyřdenním vandru, téměř přesně před 10 lety.
Příští rok to v kalendáři vychází tak, že bych se mohl o čtyřdenní přechod pokusit znovu. Třeba se na to někdo se mnou dá. A když ne, půjdu sám : -)
Nožky už projevují známky únavy – terén není sice nijak zvlášť namáhavý, ale přece jen už jím kráčíme skoro sedm hodin s báglem na zádech, a mé netrénované tělíčko reaguje přirozeně. Asi bych se měl trošku víc a pravidelněji hýbat : -)
Po sestupu, v závětří, na úpatí Latiborské hoľe (1648 m.n.m.) v 16:45 si dávají mí parťáci lehkou svačinku, kdežto já raději odpočívám :- ) Do půldruhé hodiny budeme v Sedle pod Skalkou, a tam si ohřeju teplou večeři.
Za hustými mraky nejdřív tušíme a za chvíli skrze díru i vidíme slunce. Mít tady pořádné „sklo“, musely by v tuto chvíli vznikat fotky, které bych si troufal i vystavit.
Terén hřebenu Nízkých Tater je zde místy kamenitý, ale většinově porostlý ostrou travou podzimní barvy. Ve všudypřítomných chuchvalcích mlhy a vlhku, vypadá zem po které kráčím dost smutně a jednotvárně. Ale jedovatá muchomůrka červená, kterou míjím, dělá tenhle kousek vesmíru hnedka veselejší.
Konečně mlha mizí a objevuje se slunéčko – svět je hnedka ještě hezčí než byl před chvilkou. Tyhle okamžiky se mi nikdy neomrzí. Kdybych byl Miloslav Nevrlý, dokázal bych je dokonale popsat v jediné větě, ale protože nejsem stejně obdarován, omezím se pouze na to, že „jsou nepřenositelné“ : -(
Na místo, kde spočnem a přečkáme noc, aniž bychom tábořili či zakládali oheň a nechávali po sobě jakékoliv odpadky či známky naší přítomnosti, se blížíme skoro půl hodiny před mým skeptickým odhadem.
Můj mobil Galaxy S21 Ultra 5G mi v 17:13 hlásí, že jsem dnes našlapal 30 000 kroků. Je mi z toho smutno, protože mám pocit, že se cítím podobně jako když jsem před cca 20 lety došel stý kilometr v čase 19 hodin 15 minut. Přítel Maťa, můj doktor, takové okamžiky glosuje poznámkou: „Vole, podívej se do občanky!“
Zatímco podvědomě uvažuji, zda mobil kroky správně spočítal a zdali-se nemohl zmýlit (třeba fakt počítal jen každý druhý), užívám si nejkrásnější minuty dnešního dne – pláň Sedla pod Skalkou (1476 m.n.m.) je zalita podvečerním sluncem, a stejně jako krajina kolem, jsem jím zalitý slunkem i já – uvnitř. Zlatá chvíle této potulky!
Slunce klesá za obzor nad Donovaly tak rychle, že to lze skoro pozorovat v přímém přenosu. Stíny se dlouží, jasně žlutá se zvolna přelévá do oranžovohnědé, během 7 minut je vše kolem úplně jiné.
Dávám vodu do ešusu, abych si ohřál večeři z balíčku MRE – dnes to budou brambory v sýrové omáčce s hovězím stejkem. Než se mi hliníkové pytlíky s večeří dostatečně prohřejí, roztahuji a foukám karimatku, do žďáráku dávám svůj zimní spacáček, abych si měl při večeři na co pohodlně sednout.
Pad a Pip postupují obdobně. Se zapadlým sluncem se citelněji ochlazuje a tak s přibývajícím šerem pociťuji větší nutkání zalézt do spacáku. Nabízený horký čaj odmítám – noční vylézání z teplého pelíšku, abych se vyčůral, nepatří mezi mé oblíbené aktivity.
Podzimní bivak v praxi znamená, že trávím ve spacáku 12 hodin. O polovinu déle než doma v posteli. Má to ale výhodu v tom, že tělo si dostatečně odpočine. Uvědomuji si to po té, když se mi ve spacáku daří úplně propnout i levou nohu, přestože včera večer to bylo nereálné.
Na dnešní ráno strašila předpověď větrem 130 m/v, takže jsme se už včera večer, před zalezením do spacáků domluvili, že nebudeme pokračovat přes Prašivou (1675 m.n.m.) do Korytnice, ale slezeme po žluté značce do Liptovské Lúžne.
Takže se nezdržujeme vařením snídaně, ale rovnou balíme spacáky, karimatky a bivakovací pytle. Je nad nulou, takže žádná námraza a zledovatělé boty – i natlačení spacáku do samostatné komory báglu mi jde snadněji než doma. Když mi je zima na prsty, přestanu balit a zahřeju si je v kapsách.
Od vylezení ze spacáku po nahození sbaleného báglu to odhaduji na cca 20 minut, což sice není nijak oslňující čas, ale vzhledem k tomu, že nikam nespěcháme, to není ani příliš dlouhá doba.
Sestup zahajujeme v 7:25 po bačovském chodníčku, který nás po pár kilometrech jistotně dovede na žlutou značku. Ušetříme si cesty, poznáme neznačené cestičky a nebude to nuda : -)
Asi tak před devátou, když už jsme v souvislém pásmu lesa a klesání je volnější, zastavujeme a děláme si v závětří snídani – Pip vaří čaj, já polévku a Pad si maže tuňákem tortilu. Snídaně jsou to kaloricky hodnotné a chutné :- )
U rozcestníku Dolné Želiská (912 m.n.m.) jsme ve 9:34. K autobusové zastávce nám zbývá něco málo přes kilometr. A podle Pada by odtamtud měl jet autobus i dneska, takže máme naději, že nepošlapeme do Liptovské Osady dalších 7 km po asfaltu.
Když vycházíme z lesa na velkou pastvinu, odskakuji si odlehčit do křoví. A narážím na – „hřbitov krav“! Tohle mne napadá, když vidím vybělené kravské lebky, z části porostlé zeleným lišejníkem.
Už jsem slyšel o hřbitovu slonů, ale krav? Vzhledem k tomu, že tu ale nejsou žádné další kosti, tipuji spíše, že nedaleko odsud někdo porazil dvě krávy, vyvrhl je a vnitřnosti spolu s hlavami byl líný zakopat, a vysypali je sem, aby se o ně postaraly lišky, hlodavci a hmyz.
Mezitím mí parťáci odpočívají o sto metrů níž, na kraji velké pastviny, kde cinkají zvonky minimálně stovky ovcí. Stádo se zvolna přesouvá k nim, a ve chvíli kdy přicházím já, jsme všichni obklopeni jehňaty, ovcemi a barany.
Až mi přijde trochu líto, že letos jsme ovce kolem našeho domečku na pasekách neměli : -( Ale zase jsem si ušetřil ten nepříjemný pocit, který bych měl, když bych je porážel do jehněčích klobás.
Na autobusové zastávce Liptovská Lúžna Pad upřesňuje, že nám autobus pojede za půl hodiny. To se nám oplatí si na něj počkat.
Řízení auta z Ružomberku mi dnes ubíhá velmi příjemně, protože Pad se připojuje skrze bluetooth na repráky ve voze a pouští písničky Marien a Epydemie, které znám, ale taky třeba Pavla Čadka, kterého jsem si na Portě 1983 nevšimnul : -) Když ale pouští ryvolovky v podání Stopy, jsem natolik ve vytržení, že to diplomaticky glosuje slovy o tom, že nejvíce autonehod se stává ve chvílích kdy se řidiči nechávají unést svou oblíbenou muzikou. Dávám obě ruce na volant, ale stejně mi dobře, kdy si zpívám: „To se někdy stává na podzim, že chce se jít ven, pod nohama listí spadaný, severního větru varhany mají hity léta nahraný jako každej lhář …“
Padovi jede přímý autobus ze Vsetína do Brna 14:25 – 14:19 jej za slušného deštíku vysazujeme na opačném konci autobusáku. Teď jen vysadit Pipa na Sychrově, a hurá domů na kopec : -)
Ještě si neodpouštím oběma mým parťákům poslat SMS: „Prosím, budeš-li mít chuť a čas, napiš pár řádek o akci na web : -)“
Rozvěšuji trošku navlhlý spacák, žďárák a karimatku v podkroví na trám, aby uschly, a jdu si změkčile dát teplou sprchu : -)
Nesestříhané video z podzimní potulky po hřebenu Nízkých Tater (6:50):
Sestříhané video od Pada (3:14):