(Dazul) Jura odešel nečekaně 26.srpna 2024 a poslední rozloučení s ním se konalo o měsíc později – 27.září 2024 v evangelickém kostele Horního sboru ve Vsetíně, protože do smuteční síně, která stojí 10 metrů od kostela, by se očekávaný počet smutečních hostů nevešel.
Když mi čtyři dny po Jiřího odchodu zavolal Smert, že je Jurovou ženou Ditou pověřen organizací pohřbu, a zda mu s tím pomůžu, ihned jsem mu potvrdil, že se mnou může počítat. Stručně mi dal info že se sice bude konat pohřeb v kostele, ale bude bez církevního obřadu, že si rodina přeje upustit od kondolencí, že se po kostele sejde pár desítek lidí na karu v klubovnách TOM, vše okolo pohřbu, co bude potřeba probrat s rodinou, půjde přes Smerfa, …
Ještě tentýž večer posílám Smerfovi mail s nápady a návrhy pro přípravu pohřbu. Jiří byl nejen náš kamarád, otec rodiny, regionální politik, ale taky pedagog a mediálně známý předseda Klubu českých turistů, který byl každou chvíli slyšet v rozhlase, televizi, byly s ním publikovány rozhovory, … Každému z nás záleží na tom, aby poslední rozloučení s Jurou bylo důstojné a co jen to půjde i neformální.
Až na trajektu z Helsinek do Tallinu při návratu z OS expedice do FINSKA, se 14.září 2024 večer dozvídám, že mám mít na Jurově pohřbu „řeč“ za kamarády. Trochu jsem doufal, že budu této cti ušetřen, ale cítím, že 13 dnů před posledním rozloučením hledat a přesvědčit někoho jiného by byla komplikace, která by jen jitřila nezhojenou ránu Ještěrky, Janičky a Tomáše. Takže se psychicky připravuji na to, že si budu muset smuteční řeč napsat. Že bych jí pronášel z patra, ani neuvažuji. Tuším, že to pro mne bude emočně náročná chvíle, kterou nemusím zvládnout. Navíc jsem beznadějný introvert, takže mi nezbývá než se snažit připravit.
A tak po návratu 16. září 2024 po poledni rozesílám kamarádům zprávu:
Padla na mne smuteční řeč na Jurově pohřbu. Rád bych si ji co nejdříve připravil, abych ji mohl poslat na připomínkování Ditě. Pokud tě napadne cokoliv, co by podle tebe mělo či mohlo v řeči zaznít (slovo, sousloví, věta, myšlenka, …) budu moc rád, když mi to pošleš – chtěl bych tu řeč pronést nejen za sebe, ale i za tebe.
Děkuji Pafovi, Pajtášovi, Leškovi, Marťanovi, Michálkovi, Bačovi a Kadajčovi, kteří byli ochotni obětovat kus svého času a poslali mi pár svých myšlenek, vzpomínek a nápadů na to, co bych měl ve své smuteční řeči zmínit. Pokud jste někdy někdo takovou řeč připravoval, a moc vám na ní záleželo, víte, co takováto pomoc znamená. Moc dějuji taky Irči, která ve finále pomohla ty čtyři strany textu nemilosrdně zkrátit na třičtvrtě strany – tak aby jej bylo možno přečíst za cca 5 minut.
Celý ten čas od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že Jura odkráčel k věčnému ohni, a posledním rozloučením, se mi zdá takový zvláštní. Rodinu si člověk nevybírá, své přátelé a kamarády ano. Obdobný stav jsem zažíval, když mi umřel tatínek a strýc. Doba truchlení. Prý to je zhruba čtyři až šest týdnů, kdy se pozůstalí vyrovnávají se ztrátou svého blízkého. Pomáhá mi určitě deset dnů na jezerech a v lesích Karélie, ale není dne, kdybych Juru několikrát nevzpomněl. Očistné je pro mne až společné večerní zpívání u jezera, kdy za plamenů ohně Pad hraje Jiřího oblíbenou „… jak letokruhy na kanadskejch sosnách, sedí kolem ohňů večerních, mají psáno na omšelejch krosnách – jedni z mála, jedni z posledních …“
Jsem velmi vděčný Hanýskovi, že se bez reptání ujímá organizace dohodnutého VZPOMÍNKOVÉHO VÍKENDU na Kusalínu. Dokonce se dostavuji i na jím svolanou poradu do hospody, odkud si odnáším seznam dalších úkolů. Mimo jiné mám důvod se probírat starým oddílovým archivem „černobílých osmičkových filmů“ z let 1980-90, abych vydoloval záběry s Jurou.
Ve čtvrtek odpoledne vyvážíme s Hanýskem, Luborem (a naším malým Kubou) na Kusalíno výzdobu, cattering atd, a VZPOMÍNKOVÝ VÍKEND. Netušíme, kolika lidem bude stát za to na Kusalíno vystoupat a sdílet vzpomínky na Jiřího, ale připraveno musí být vše potřebné, i kdybychom tam měli být sami.
Fotografie Jury v životní velikosti (vytiskl Hanýsek) poslouží k „poslední společné fotografii s Jiřím“, kterou chceme o víkendu zaranžovat s těmi, kteří dorazí. Shodneme se na tom, že Jurovi by se tenhle (Michálkův?) nápad líbil.
pátek 27.9.2024
Ještě před obřadem vyvážím na Kusalíno kartony, kterými podlepíme fotky Jiřího v životní velikosti, abychom je pak mohli ořezat a Jura stál mezi námi rovně. Taky natahuji provázky po obvodu chalupy a počítám, zda se tam všechny vytištěné a zalaminované fotky vlezou.
Před kostel přicházím s dostatečnou časovou rezervou. Už se tu lidé shromažďují.
Před vstupem do kostela mi Lešek půjčuje svůj původní oddílový šátek, kterému je 45 let. Ale Lešek už nemá kožený turbánek, který dal svému synovi, když začal v Holešově skautovat. Původní turbánek pletený z koženého řemínku určeného na šicí stroje, má ale Pajda. Páruji tyhle dávné artefakty z prehistorie oddílu LVÍČATA (aktuálně nejstarší nepřetržitě fungující oddíl na Vsetíně) a chystám si šátek, abych si jej mohl uvázat na sako a pronést řeč za Jiřího kamarády.
V lavici určené pro řečníky se zdravím s Tomášem Novotným, předsedou ATOM, se kterým mne seznámil Jura před cca 30 lety – je jedním z pohřebních „řečníků“. Na klidu mi nepřidává, že jsem na seznamu řečníků uvedený jako první. Po mně má mluvit pan senátor a starosta Vsetína Jiří Čunek, pak za Asociaci turistických oddílů mládeže její předseda Tomáš Novotný, a po něm emeritní předseda Klubu českých turistů Jan Havelka. „Ceremoniář“ Richard, kterého pamatuji jako Skřítka z doby, kdy byl členem vsetínských vlčat, mi vysvětluje, že mám jít za ambon k mikrofonu ihned jak přestanou hrát.
Kostel se plní, na kůru už je přecpáno. Snažím se zhluboka dýchat, ale nedaří se mi setřást nervozitu, napětí i ostych. A tak mačkám prsty levé ruky do akordů, jako bych doprovázel Tetřeva na kytaru. Živý hudební vstup při posledním rozloučení obstarávají TOM Zlaté šípy s jejich vedoucím Tetřevem. Ústřední melodie Johna Denvera táhnoucí se celým obřadem „Take Me Home, Country Roads“ byla nejen bravurně interpretována, ale také citlivě prokládána mezi jednotlivé řečníky. A na samotný závěr, kdy Richard čte zlidovělý text Vladimíra Poštulky „Veď mě dál cesto má, veď mě dál, vždyť i já tam kde končíš, chtěl bych dojít, veď mě dál cesto má …„ se mi vše propojuje. Samozřejmě, že bulím, ale nestydím se za to.
Stejně tak jsem neovládl emoce, když jsem četl:
„Je dobré mnohé poznat a toho nejlepšího se přidržet“, řekl před dvěma tisíci lety poutník, který vyšel z města Tarsu. A Jiří se jeho slovy řídil.
Poznal jsem Juru ve 4. třídě základní školy na Rybníkách. Další rok jsme spolu s ním a Mílou založili „klub“ po vzoru Rychlých šípů, za další dva roky jsme Juru přetáhli z PO Zálesák do TOM Lvíčata, kde jsme spolu soupeřili jako rádcové družin Vyder a Bobrů. Společně jsme prožívali jinošské zrání v době, kterou obtížně dokážeme zprostředkovat svým dětem, sdíleli jsme opojné okamžiky svobody (kterou jsme do té doby nepoznali, a ve kterou jsme možná ani nedoufali). Hledali jsme společně své místo na tomto světě, o kterém jsme tušili, že jej zrovna my nespasíme – ale můžeme se alespoň pokusit jej zanechat v trochu lepším stavu, než byl, když jsme na něj přišli.
Při našem společném putování byl pro mne Jura vždy tím odpovědnějším, rozvážnějším, zdrženlivějším, přemýšlivějším i fyzicky zdatnějším. Díky němu jsem pochopil, že potřebuji mít laťku nastavenou raději výš, i když ji možná nikdy nepřeskočím, než abych si ji dal příliš nízko a opíjel se pak falešným sebeuspokojením. Jiří dokázal své okolí polarizovat i sjednocovat, málokoho nechával lhostejným. Jura vás prostě štval nebo jste jej měli rádi. Jsem přesvědčený, že i ti, které v různých obdobích svého žití hodně zlobil, jej po opadnutí vášní rádi měli. Pro mnoho z nás se stal nepominutelnou osobností našich životů – pohled na toto shromáždění mne v tom utvrzuje. Jura byl totiž člověkem, který dělal skoro všechno správně – díky své inteligenci, morálním hodnotám a velkému srdci.
Jeho první oddílový vůdce Tom, si o něm napsal, že „je to slušný, ukázněný a dobrý kluk“. Poznačil si ale také to, že se nehodí na vedení družiny, a že ztratil zájem o činnost oddílu Zálesák. I velké osobnosti se mohou mýlit! Léta potvrdila, že Jura zájem neztratil. Naopak – tábornictví a turistika jej pohltily tak, že se jim věnoval celý svůj život a vedl k nim děti v oddílech i své vlastní.
Mnohý z nás s Jiřím podnikl nejednu tůru, expedici, vandr, plavbu či výstup na vrchol. Jsem přesvědčen, že každý může potvrdit Jurovo výjimečné nadání a zanícení pro všechny tyhle aktivity. Byl v našem pomyslném stádu tím vůdčím a tažným kusem.
Jura uměl dobře hospodařit se vším, co mu bylo svěřeno či naděleno. Patřil mezi lidi, kteří mají dar umožňovat ostatním najit svou cestu. Pro leckteré hochy z oddílu byl v jejich formativních letech větším vzorem než jejich otcové. A měl taky úžasný smysl pro humor. Takový ten, co neublíží, a zasměje se mu i potrefená husa.
Juru jsem nikdy nezažil panikařit. Jedním z jeho povahových rysů bylo, že na něj byl vždy 100% spoleh. Měl někde uvnitř zakódované heslo „buď připraven“ – uměl velmi racionálně posoudit okolnosti, vyhodnotit co bude třeba, a jak se připravit – ať už to byla výprava na Kusalíno či expedice na Aconcaguu. Jiří byl vždy dobře připraven tak, aby mohl vše zažít, a ne jen přežít.
O Jiřího životní pouti by se dala napsat sága. To, co zvládl on, by vydalo na několik běžných životů. Nejen tím, že uměl dokonale využít svých 24 hodin, ale taky nepřebernou pestrostí aktivit, které zvládal, a pozitivním vlivem na své okolí. Přestože se to občas exponovaným a úspěšným lidem stává, Jura NEZPANŠTĚL a zůstával stále stejný.
Jsem přesvědčen, že tu po sobě Jura zanechává nesmazatelné stopy v osudech stovek členů oddílů i studentů, které provázel k maturitě.
Měl jsem tu čest s Jurou spát pod jednou celtou, jíst z jednoho ešusu, být s ním navázaný na jednom laně. Bylo mi ctí s ním sdílet stovky silných prožitků, děkuji Bohu za to. Jiří byl výjimečný.
Snad mi bylo rozumět. Každé třetí slovo mi asociovalo desítky společných příběhů a stovky vzpomínek. Nechápu jak to mohl můj mozeček všechno zpracovávat a ještě dávat pokyn k vyslovení dalšího slova. Ale šlo to ze mně ven, ti co chtěli rozumět, snad rozuměli.
Za Janičku, která napsala řeč jménem rodiny, ji četl v roli „ceremoniáře“ Ríša:
Tati, muži, kamaráde – Jirko
Neřekl si nám ahoj, tak teď ti ho říkáme alespoň my, neříkáme sbohem, ještě se potkáme, jenom chvíli vydrž, počkej tam na nás. Vyznač pro nás nějaké cesty, postav chatu a zatop nám, než za tebou dojdeme, občas se na nás podívej a dohlédni, tak jak si to dělal tady.
Počkej tam na nás, abys mohl se svou ženou ještě jednou sbírat kamínky a zajít do zoo, abys mohl se svým synem ještě jednou jet na kolo, sedět na terase u západu slunce a probírat další dovolenou až na konec světa, abys mohl se svojí se dcerou ještě jednou vylézt ferratu, říct jí, jak má udělat další krok a zatančit si s ní.
Abys mohl s námi ještě jednou za úsvitu vyrazit do hor.
Nezapomeň taky na své žáky na průmce, občas jim připomeň, že cigarety si mají zabalit až po škole, a ne v hodině fyziky, kde se už 10 minut zpátky ztratily, podívej se taky někdy na Tomíky, jak se učí sportovat a příroda je jim domovem, zavítej do klubu za turisty, jak pěkně šlapou a kolik nových stezek vyznačili. Podívej se na kamarády z oddílu a zazpívej si s nimi. Spočítej si občas pár příkladíků z matiky a fyziky ať nevyjdeš ze cviku.
Odešel si nám moc brzo a zůstalo po tobě jen prázdno, žal a láska, která mu předcházela. Část nás šla s tebou a už se nevrátí. Počkej tam na nás. Vylez si mezitím na Matterhorn, za hvězdami a počkej, zajeď si do Rakouska, ať můžeš mluvit svým milovaným jazykem, potkej ještě pár medvědů, zachraňuj broučky, buď šťastný a počkej.
V den, kdy si odešel, ti bylo jen 58, svět si tě vzal moc brzo a nedal nám na výběr a sám se točil dál, a to mu nikdy nepromineme.
Silný dojem na mne udělala vlajka TO Hawai (v podobě z roku 1942?), které jsem si všimnul až když Smerf s ostatními odnášeli množství květinových darů z kostela k hrobu. Členství v trampské osadě Hawai „se nabízí synovi, po zemřelém členu osady, který je starší 18 let, který po dobu alespoň jednoho roku dokazuje vztah k osadě„. Jiřího táta zemřel letos v lednu – v 92 letech. Při našem posledním vandru došla řeč na TO Hawai a Jura tehdy zmínil, že není rozhodnutý, zda členství přijme. Chata TO Hawai je spojena se silnými okamžiky našeho dospívání – Jiří tam jezdil s otcem, a pak i s oddílem. To místo má úžasný genius loci. Díky němu taky přišel ke své trampské přezdívce Dick.
V klubovnách na Slovanu se na karu sešlo kolem 60 Jiřího kamarádů, spolupracovníků a blízkých. Měl jsem možnost nejen shlédnout pár filmů a videosestřihů s Jiřím, ale popovídat si po letech třeba s Tetřevem, Pecou a Kryšpínou, Tomem, …
Jedinou pozitivní věcí na pohřbu je, že má člověk možnost se potkat s blízkými lidmi, které třeba léta neviděl. A těch společných fotek, slibů, že se určitě potkáme i jindy než na dalším pohřbu, …
Irča odjíždí k dětem o pár hodin dřív (babička potřebuje vystřídat), já slíbil zůstat a naložit z cateringu to co zbude a bude se hodit na zítřek a neděli.
A tak se po více než 30 letech dozvídám, kdo byl autorem povedené taškařice, ze které tehdy měla Jiřího maminka skoro infarkt – nechali tehdy vytisknout v Žilině a rozeslali z Prahy svatební oznámení Jiřího Homolky a Jany Hříbkové (bytem Kozí ulice, Praha) – vše tak, aby to chodilo na adresy v době táborů, kdy byli všichni mimo a obtížně mezi sebou komunikovali. Však taky chvíli trvalo, než Jiří listováním v občance všechny přesvědčil, že žádnou Hříbkovou nezná, … Rozlícený Jura tehdy slavnostně sliboval, že šprýmaře vypátrá a přísně potrestá. „Nevypátral“ – přiznal dnes Lubor i za Seržiho, se kterým vše spáchali. Tak mne napadá, že už vím, co to znamená si hřát na prsou hada : -) Myslím, že i Jiří nevědoucně prohlašoval, že když má dobré kamarády, nepotřebuje nepřítele. A tuším, že právě on je autorem legendární hlášky: „V oddíle je vždycky spousta kamarádu, kteří tě podrží – pod vodou.“
sobota 28.9.2024
Ráno vyjíždím od nás z pasek na Kusalíno. Až dnes si uvědomuji, že bydlíme o 50 výškových metrů níž, než stoji chalupa na Kusalínu. Mým úkolem je dostat nahoru to, co mi včera Lubor naložil – hrnec s gulášem, výčep, chleba, …
Přesto, že přijíždím v předstihu, před zamčeným Kusalínem už stepují Hanýsek, Pazini a Kadajča. Klíče s sebou ale vezu já : -) Odemykáme, vykládáme auto, a já převážím Škodu Yeti pár set metrů pod chalupu (aby nerušila a nezavazela).
Pouštíme se do práce – Pazin roztápí pod kotlem a s bráchou loupou a krájí cibuli na guláš, já s Kadym a Hanýskem rozvěšujeme po obvodu Kusalína přes 160 zalaminovaných fotografií s Jurou.
To se už pomalu začínají trousit další účastníci a jsou zapojováni do příprav tak, aby do poledne bylo vše důležité hotovo. Přípravu ohně začneme až po obědě.
Zatím co část organizačního výboru byla při přípravě chalupy a okolí hnána vzletnými ideály, jiná část přízemně řešila kam umístit bečku a pípu. Ale ano, i takovíto lidé se k Jiřímu hlásí : -)
Jedna z fotografií v životní velikosti (rezervní) nám zbývá, a tak ji připevňujeme na vrata dřevníku, přestože původní návrh masochistické sekce organizátorů zněl: vyskládat dřevník, připevnit fotografii na zadní stěnu dřevníku a pak ji zaskládat dřevem. Prý by se tak zabezpečilo, že by dřevo v dřevníku neubývalo.
Jednu Jiřího fotografii jsem na karton nalepil už včera, tu druhou lepí a obstřihuje Eve. Na jednu fotku nacházíme vhodnou desku, kterou karton vyztužujeme, druhou fotku budeme držet.
Serži, Hanýsek, Kadajča a já se vydáváme připravit večerní oheň nahoru na hřeben. Dozvídám se, že Jiří strategicky pro tomíky koupil pozemky „až k obzoru“. Prý jen střelecký polygon v areálu bývalé Zbrojovky jeho realitním choutkám odolal : -)
Jitmelka (poslední prezidentka) překvapuje zachovalou nášivkou Oddílové unie. Unie, která měla obrušovat hrany mezi tomíckými a skautskými oddíly, byla totiž Jiřího duchovním děckem.
Dříví řežeme v lese, který tomíkům patří, takže ty dávné pocity, kdy jsme řezávali na cízím, se nedostavují : -)
Nějaký čas zabírá stavěčům (já s Kadym a Frenkym byl řezač) orientace hranice. K potvrzení světových stran posloužil mobil : -)
Na tomto volně pojatém vzpomínkovém víkendu vyhlašujeme několik „pevných časových bodů“, aby byli přítomní účastníci informováni o tom, co se bude dít. Sborníčky, na kterých Marťan v tuto chvíli ještě pořád pracuje, raději na informačním listu neinzerujeme : -)
Velice milé bylo, že na Kusalíno vážili cestu i chlapi z ostravského oddílu TŘICÍTKA – Frenky a Omar (to je historicky ten oddíl, který založil v roce 1946 mohylu na Ivančeně). Byli v pátek na pohřbu, pak jeli zpátky do Ostravy, a v sobotu přijeli na Kusalíno. To se cení, a Juru by to jistě potěšilo.
To už se ustáluje počet příchozích asi na dvaadvaceti. Povídá se, vzpomíná na Jiřího, pojídá guláš a popíjí Luborovo pivo.
Zatím co někteří pořádají třetí ešus Pazinova guláše, provádí Michálek s Eve finální úpravy na druhé fotografii Jiřího v životní velikosti. První společné focení s Jurou před Kusalínem se blíží.
Nedočkavci ale pořizují selfíčko s Jiřím okamžitě poté, co je fotografie připravena.
Oficiálním fotografem této akce byl před chvílí jmenován Hanýsek, který tu má jako jediný normální fotoaparát. Vzhledem k tomu, že testuje Luborovo pivo už od rána, není první společná fotografie s Jiřím ve slunečních brýlích úplně „rovná“, ale toho si jistě nevšimne každý : -)
Druhá fotografie bez brýlí u připravené hranice už „rovná“ je. Hanýsek cestou na kopec část pivního alkoholu vypotil a to se pochopitelně projevuje i na výsledném díle. Bravo, jen tak dále!
Po šesté hodině, tedy ještě před setměním, zapaluje Hanýsek oheň. Zahajujeme „Vlajkou“, kterou před 45 lety Jiří prosadil jako oddílovou hymnu. Tak jak to bylo u ohňů, které jako děcko zažíval s tátou na osadě Hawai.
Hudbu má na starosti Kadajča, ale Hanýsek a já mu rádi přicmrndáváme : -) Hrají a zpívají se písničky, které měl Jura rád, a na kterých většina z nás vyrůstala.
Zdá se, že ty písničky nikdo z nás nezapomněl, i když jsme je třeba nezpívali hodně roků. Prověřené fláky se nezapmínají : -)
Jedeme jednu písničku za druhou, a ani si neuvědomuji, že už je tma. Nevím jak je to možné, ale za tmy ty songy zní tak nějak pěkněji.
To už se k ohni vloudil i Marťan. Vytištěné sborníčky s JIřího texty nechal dole v chalupě, takže si je prohlédnu až oheň skončí.
Netuším, kdo z přítomných by před prázdninami připustil, že se tu u ohně v takovémto složení na konci září sejdeme. S některými jsem se nepotkal třeba 10 let.
Dole v chalupě pokračujeme promítáním dalších filmů s Jiřím. Svatbu Jury a Ještěrky ve stylu Limonádového Joea jsme si všichni užili tak, že závěřečnou píseň jsme si notovali spolu se záznamem.
Marťan přinesl na KUSALÍNO třicet vytištěných kusů sborníčku Jiřího textů sesbíraných z oddílových časopisů (POUSTEVNÍK, TULÁCKÝ OBČASNÍK, STOUPA HLÁSÍ, …). Tištěný originál si každý z přítomných mohl vzít, ti ostatní se budou muset spokojit s elektronickou verzí. Památeční sborníček (obsahuje i Jurovy legendární skripta ZÁKLADY UDĚLÁNÍ) si můžeš prohlédnout zde >>>
Některé promítané videa s Jurou:
- Videoklip Bráchovi
- Sestřih z let 1980-90
- Silvestr 1992 na Kusalínu (rozdělení Československa)
- Expedice Polar Flare 1993
- Oddílová svatba na Kusalínu – Limonádový Joe (1997)
- Jachta Tynés 1997
- Vysoké Tatry a Nízké Tatry na kole i pěšky (9/2014 a 10/2021)
- Jiří – Dick (1966-2024)
Odcházím se uložit na noc do podkroví Kusalína, když je dole ještě pořád živo. Pořád je co si povídat, ale na mne nějak dopadá tíha a napětí předchozích dnů.
neděle 29.9.2024
Oč pozdě jsme zalehli, o to dříve vstáváme – a to tu není Pajtáš! Ale nejsem první, kdo ze spacáku vylézá : -)
Balím spacák, a věci, které jsem v noci z báglu vytáhl. Přesouvám se z podkroví dolů, abych nikoho neruše posnídal.
To už ale vstávají ostatní a tak pozvolna sundáváme fotky, motáme provázky, uklízíme ohniště, nakládáme do auta věci, které bude potřeba dopravit do údolí. Děláme pořádek v chalupě i před ní.
Jiřího fotky v životní velikosti, které po společných fotografiích zůstaly, společně důstojně pálíme.
Nepočítám to (starost Hanýska), ale vizuelně podle bankovek v Hanýskově klobůku na zaplacení nájmu Kusalína a guláše Pazimu bude : -)
Do údolí musím jet s nákladem dvakrát. Ale vše je odvezeno, včetně odpadků, které jsme na akci vyprodukovali.
Velký dík za catering, který po pohřbu na „Slovanu“ i o víkendu na Kusalínu zajistil na své náklady Lubor – pivo (alko, nealko), guláš a frgály. A taky dík za Hanýskovi za organizační zajištění akce na Kusalínu a za „poslední“ společné fototografie s Jurou i Mikymu, Luborovi a Michálkovi za fotky, které z pohřbu i vzpomínkového víkendu poskytli. Nemenší dík patří Marťanovi, který nejenže graficky zpracoval, nasázel ale i na vlastní náklady vytiskl a v sobotu večer osobně vynesl sborník Jiřího textů. A díky taky všem, kteří v rámci svých priorit a možností vážili cestu na hřeben, aby společně zavzpomínali.
Protože už víme, že kráčíme lesem, kde se kácí stromy, považuji za vhodné zaznamenat několik inspirujících postřehů : -)
- každý z nás si povede složku s fotografiemi, které bude chtít aby byly vystaveny při pohřbu či vzpomínkovém ohni – tuto složku bude každý rok ma podzim (u příležitosti Tuláckého sněmu) doplňovat o fotografie za předchozí rok – ušetří tím spoustu času kamarádům, při výběru fotek
- připraví si také seznam písní, které mají zaznít na rozlučkovém ohni s ním
- původní oddílový šátek s turbánkem má nyní u sebe Lešek, u něj si jej může řečník vyzvednout
Když sepisuji výše uvedené řádky, přichází mail od Pipa: “ …Ten náš Jiřina se jistě tetelil blahem, když pozoroval svůj poslední oheň a stoupající dým mu vyslal jasnou zprávu, že ze vzpomínek se hned tak nevytratí. A to i přesto že často polarizoval 😄 …“