8.-9.7.2017 – Tábor a plachtění

(Dazul) Už hodně dávno před táborem jsem slíbil Fantovi, že zajistím odvoz cca třiceti jízdních kol z klubovny na tábořiště. A protože sliby se mají plnit nejen o vánocích, ty skautské zvláště, přerušil jsem plachtění na Slezské Hartě a v pátek se vrátil do klubovny abych naložit kola do zapůjčené dodávky. 

Tato ne příliš oblíbená kratochvíle se v oddílovém slangu nazývá „šestkařský tetris“. Kdo neví o čem je řeč, zcela jistě nezkoušel naložit do nákladního prostoru velkého dodávkového auta takové množství kol. Za těch dvacet šestkařských táborů byl ale metodou „pokus-omyl“ vyvinut specielní způsob uložení kol tak, aby se při ukládání, přepravě a vykládání z auta, poškodila jen opravdu velkou nešikovností. Kola jsou uložené ve třech řadách, ale pokud by jste je tam chtěli poskládat normálně, třetí řadě by vyčnívala půlka kol mimo nákladový prostor. Takže se první řada cca osmi kol uloží tak, aby stroje stály na zadním kole, ty se pak rychle popruhy zafixují aby v této poloze vydržely. Na ně se do stejné polohy namačká druhá řada, která se lany taktéž zafixuje. Třetí řada se už může ukládat tak, že jízní kola stojí normálně „na dvou kolech“. To co se nevleze do třetí řady je odsouzeno k položení nahoru na třetí řadu.

Naložení kol není jednoduché, ale vykládání chce dvojnásobnou porci trpělivosti, pevných nervů, času a manuální zručnosti.  S nakládáním pomáhala Marťa a Lila, s vykládáním Fanta, Mája a Pája.  

Na tábořišti jsme se z OLDSKAUTŮ před sobotním příjezdem ŠESTKY nakonec sešli tři – Pípa s Bobinou a já. Nikdo nás nemusel popohánět, sami jsme se o práci hlásili a zdárně ji odvedli. Já začal řezáním velkého padlého kmene u táborového kruhu. 

Oddílová motorová pila byla ve skvělé kondici – řetěz ukázkově nabroušený, nádrž s olejem i namixovaným benzinem plná. Vrbový kmen byl za hodinku zpracovaný, včetně několika parádních špalků na sezení.

Vida schopné pomocníky, pověřil nás vůdce Fanta specielním úkolem – umístit 200 litrový sud co nejvýše, aby voda mohla stékat samospádem do lázeňských kamen, které budou ohřívat vodu na sprchování nejmenších táborových špindírů. Zatím co já odjel na nádraží pro bágly, Pípa se dal do práce s motorovou pilou ve výškách. Než jsem se vrátil, už měl udělanou relativně bytelnou konstrukci, kterou pobíjel deskami na které jsme pak sud usadili.

Sud jsme společnými silami naplnili do třetiny, napojili hadici a odzkoušeli – neteče. A protože si ze třední školy pamatujeme povídání o vysokém koeficientu bezpečnosti u výtahů, aplikovali jsme obdobný bezpečnostní prvek i na naši stavbu. Při zatěžkávací zkoušce jsme si ověřili, že je konstrukce bezpečná a bytelná. Přesto jsme sud pojistili dvěma lany proti nepředvídatelnému pádu. A taky jsme vyrobili žebřík po kterém se bude voda vynášet z potoka do sudu :-)

Na nádraží v Budišově nad Budišovkou mne překvapil mohutný nástup šestkařů a šestkařek. Ti, kteří se s Kájou vraceli z puťáku (Adršpach) se po cestě připojili k Denymu a Verči, kteří organizovali příjezd na stálou část tábora. Nepočítal jsem je, ale jistě jich bylo dohromady přes třicet.

Po té, co jsem usoudil, že je moje mise na táboře ŠESTKY splněna, vyrazil jsem před 17:00 opět k „LaVoru“. Plachetnička byla zakotvena přesně tak, jak jsme ji tam včera ponechali. Nedočkavě jsem vhodil loďák na příď, rozvázal kosatku, nasadil hlavní plachtu, připravil kýl, odrazil a opatrně nasadil kormidlo. Ve chvíli, kdy mi tělem projela ta jemná vibrace, která se přenáší když vítr napne plachty, mne zaplavil pocit nepřenositelného štěstí.

Věděl jsem, že ten den toho už moc nenaplachtím, ale minimálně 2 hodinky než zvadne vítr, si užiju. Pohodlně jsem dojel před záliv v Razové. Pro přespání v houpací síti nepotřebuju rovinku a tak jsem si vybral mýtinku ve svahu, před kterou šlo relativně dobře zakotvit. Na tom místě jsem ještě nepřespával.

Před zalehnutím jsem prozkoumal blízkou krajinu a zdolal nejbližší vrchol – kótu 526. Připadal jsem si trochu divně, protože náš dům jsme vystavěli v téměř 600 metrech nadmořské výšky. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně „sjel dolů“ – i když stojím na nejvyšším místě v okolí …. „Manere in montibus“ :-)

Všechno  kolem bylo v podvečer utichlé, klidné, příjemné. Přemýšlel jsem jak tahle krajina vypadala před třiceti roky než se přehrada Slezská Harta (devátá největší v ČR) začala stavět. Podle vyprávění pamětnice z chaty pod Razovskými tufity, bylo koused odsud docela ostré údolí. Nyní je zalité 182 miliony kubíků vody.

Ráno jem vyplul už před sedmou hodinou. Hladina byla téměř jako zrcadlo, ale pár desítek metrů od břehu jsem viděl zvrásněné pásy, které dávaly vědět, že tamtudy se jakýsi vítr prohání. Věděl jsem, že když se dostanu tam, už budu mít v plachtách dostatek energie aspoň na pomalou plavbu.

Plavba k přístavu opravdu nepatřila k těm nejrychlejším, ale připlouval jsem, když vodní skauti na ranním nástupu zpívali „Junáci vzhůru, volá den, …“

Před oběděm jsem už byl doma a začal pracovat se skelnou vatou při obkládání fasády domu. Jestliže jsem se ráno pohyboval úspornými pohyba a patrně i líně, odpoledne mne kousíčky skelné vaty nenechaly v klidu :-)

[ngg_images source=“galleries“ container_ids=“68″ display_type=“photocrati-nextgen_basic_thumbnails“ override_thumbnail_settings=“0″ thumbnail_width=“120″ thumbnail_height=“90″ thumbnail_crop=“1″ images_per_page=“80″ number_of_columns=“5″ ajax_pagination=“0″ show_all_in_lightbox=“0″ use_imagebrowser_effect=“0″ show_slideshow_link=“1″ slideshow_link_text=“[Show as slideshow]“ order_by=“sortorder“ order_direction=“ASC“ returns=“included“ maximum_entity_count=“500″]