(Myšák) Dnes jsme vstávali velmi brzo. Z Kateřinic jsme jeli na Slovensko na Velkou Fatru. Měli jsme s sebou taky běžky. Ze začátku nebyl žádný sníh, ale na hoře bylo sněhu dost.
Málem jsem zapomněl, před tím než jsme došli na horu byl tam strašný kopec. Pro vaši představu – bylo to 1000 m převýšení.
Poprvé co jsme si dali běžky, tak tam byl sníh fakt krásný. Pak jsem hodil krásný držkopád.
Náhle jsme konečně našli útulňu ve které jsme plánovali přespat. Našli jsme zde milého pána jménem Honza. Teď, když píšu tento článek, se s mojim tátou baví a smějí se.
———————————-
(Dazul) Důvodů proč nevyrazit na Velkou Fatru by se našlo nepřeberně, od toho že neumím jezdit na běžkách, až po to, že se mi nechce. Proto jsem neskutečně rád, že si to Myšák nerozmyslel, a jede. Nikdy na takové, v podstatě zimní akci s nocováním venku, nebyl a vzhledem k tomu, že mu je 12 let, to od něj považuju za odvážné rozhodnutí, přesto nepochybuji o tom, že to zvládne, že to dá, že se během (pro něj) náročné akce nesesype.
Vyjíždíme v 7:30, podle plánu. Snídáme v autě, abychom co nejúčelněji využili čas. Včera jsem k vůli tomu v Lídlu koupil fuet („ve španělštině znamená název tohoto tenkého salámu “bič,” což odpovídá jeho podobě, připomínající spíše klobásku. Jde o sušený, lehce kořeněný salám s vysokým podílem masa. Díky ušlechtilé plísní na povrchu má navíc nezaměnitelnou, lehce nasládlou chuť“) a kaiserky. Dobře a chutně nás to zasytí, a mezitím se na své více než tříhodinové jízdě přibližujme cíli.
V Liptovské Revůci, na začátku Zelené doliny, kde začíná zákaz vjezdu aut, parkujeme v 10:45. Zpevněná plocha v tuto chvíli připomíná spíše kluziště, takže vykládání bagáže, přezouvání bot a dobalování drobností do našich báglů probíhá trošku pomaleji, protože se nám nechce válet na ledové ploše a natlučenou zadnicí.
Ačkoliv jsme ještě před čtvrthodinkou byli víceméně rozhodnuti nechat běžky v autě a vyrazit nahoru jen v pohorkách, fakt, že jsme čerstvě naimpregnované boty nechali doma, rozhodl – obouváme backcountry lyžáky ve kterých se dá docela dobře chodit, a lyže připevňujeme na bágly.
Deset minut po zaparkování už kráčíme Zelenou dolinou proti proudu divokého potoka Lopušná. Vede tudy žlutá turistická značka a když si odmyslím sníh a led, i zachovalá lesní asfaltka.
Díky zamrzlým stopám pneumatik terénních vozů, usuzuji, že pro Národní park Velká Fatra je vydávání povolení vjezdu pro místní nezáživná rutina : -)
Protože můj parťák se kterým „podnikám“ už 30 let, má dnes narozeniny, pořizujeme s Myšákem společnou fotografii a připojuji ji k přání, které mu přes WhatsApp posílám. On je skialpinista, my zatím jen backcountrysté (co „dojedem zajisté“), ale tuším, že tuhle momentku ocení : -)
Pro Myšáka je tahle akce premiérová – ještě nikdy nespal na sněhu „venku“, nikdy nejel na běžkách s báglem na zádech, prvně vyrazil na dva dny a nikdy nešlapal v „plné polní“ po takhle ledové cestě. Samozřejmě, že se mu snažím dávat bolestně vyzkoušené rady, ale „svým údolím slz si musí projít každý sám“ : -( Vždycky, když sebou Myšák na ledu sekne a zakleje, mne to zabolí, ale vím, že s tím nic nenadělám. Netuším kolikrát ještě bude muset uklouznout, aby pochopil, že i já jsem neobjevil Ameriku, a řídím se jen tisíciletí odzkoušenými pravidly podepřenými Newtonovou fyzikou.
Základní pravidlo tohoto víkendu je: „nikam nespěcháme, když se budeš cítit unavený, zastav se a odpočiň si“.
Po hodině šlapání proti proudu Lopušného potoka za sebou máme maximálně 2 km, ale cesta už začíná být pokryta ztvrdlým sněhem místo ledu. Myšák premiérově nalepuje své tulení pásy z Decatlonu (rozhodně NEDOPORUČUJI pořizovat – brutální zklamání) na Irčiny backcountry lyže a postupuje dál na běžkách.
Ale jízda na běžkách s cca deseti kilovým báglem na zádech (spacák, karimatka, žďárák, ešus, jídlo, pití, věci na převlečení, …) není tak snadná jako jízda bez zátěže. A tak pády pokračují : -( Některé nepřenositelné zkušenosti lze zafixovat až tak po 15-20 pádech : -(
Ve 12:25 dáváme lehký oběd (uherskou klobásu, sýr parenica a kaiserku + minerálku) v přístřešku u Radovô (cca 890 m), kde se žlutá značka stáčí do náročnějšího stoupání do sedla Chyžky (1310 m). Odsud nás čeká na hřeben 420 m převýšení. A na magický (a pro mne osobně na Velké Fatře nejkrásnější) vrchol Ploská ještě o 222 metrů víc. Celkově máme dneska máme překonat převýšení 805 m – což je o více než 200 metrů víc, než si Myšák zkusil v Jeseníkách.
Tady začíná pásmo bez sněhu. Abych Myšákovi odlehčil, upevňuji jeho běžky na svůj bágl vedle těch svých, a vydáváme se prudkým stoupáním vzhůru.
Pamětliv rady svého dědy, kterou mi v mých cca 14-15 (při nevyhlášeném poměřování sil cestou do Snoza) uštědřil „Ogare, to mosíš pomály, ale furt!“, kráčím s Myšákem v zádech. Samozřejmě že se průběžně otáčím, abych kontroloval, zda jsme v dohledu. Když Myšáka nevidím, zastavuji, shazuji bágl a čekámm, než mne dojde.
Backcountry lyžáky jsou uzpůsobené pro jízdu na běžkách i chůzi bez běžek. Díky tomu jsou taky úměrně dražší : -( Protože jsem si začátkem letošního roku pořídil (po cca 20 letech) nové backcountry lyžáky (stejné značky – Alpina), mohl jsem si ty svoje „staré“ ale pořád ještě dobré, dovolit věnovat Myšákovi. A dnes si může v praxi ověřit, že tyhle lyžáky jsou pro chůzi dost dobré – i když sníh vystřídá blátivá horská cesta.
V osmdesátých letech jsme s Jurou-Dickem, jako mladí „vedoucí TOM“ LVÍČATA absolvovali jakési „povinné“ školení cvičitelů turistiky ČSTV v kempu na Hovězí. Pamatuji si z něj jediné – instruktora Františka Pavelku (ze kterého se vyklubal starý skaut – velmi pozoruhodná osobnost Hovězí) – a jeho životní zkušenost, že „dvanáctiletý kluk vydrží KRÁTKODOBĚ naprosto stejnou zátěž jako dospělý chlap“. Nikdy později jsem se s ním osobně nepotkal, ale tu jeho „radu“ aplikuji v praxi minimálně 40 let, aniž bych zažil jediný případ, kdy to nefungovalo. Proto taky nemám problém šlapat do brutálně strmého krpálu svým tempem a nechat Myšáka za sebou. Když jej mám z dohledu, mrsknu s báglem na zem, pohodlně se uvelebím a čekám až mne dojde.
Při výstupu se docela potím, takže kráčím jen v icebreakovém tričku. Nedlouhé čekání na Myšáka ležím na zemi, stejně oděn, a je mi v počátečním jarním slunci úžasně. Však taky tenhle (asi nejprudší) úsek stoupání u Števkovie grůniku stál za to. Odpočívám zde i když tudy šlapu sám.
Ve 1210 m končí bukovina a otvírá se zasněžená pastvina. Vstupuji do Národní přírodní rezervace Suchý vrch – vyhlášené roku 2013. Předmět ochrany je zde definován laicky srozumitelně :- ) : „Zabezpečení ekosystému přirozených lesů s biotopy evropského významu převážně se zachovalou strukturou pralesovitého charakteru, jejich dynamického vývoje a v nich probíhajících přirozených procesů a přirozených a sekundárních nelesních biotopů evropského významu a biotopů národního významu a druhů evropského i národního významu s nimi svázaných. „
Sundávám bágl a připravuji svoje běžky na první nasazení. Tu chvilku, než dorazí Myšák, věnuji k vytažení „svačinky“ – je 14:30 – velikého jablka odrůdy „evelina“. Krájím jej na čtvrtiny a v sedě si jej oba vychutnáváme.
Vím, že v okolí místa, kde odpočíváme je 17 jeskyní, ta nejvzdálenější 600 metrů odsud, ale za těch cca 30-40 let, kdy tudy v tento čas chodím, jsem nikdy ani jednu z nich neprolezl : -( Velice vážně zvažuji, že bych sem vyrazil s Myšákem a Nikem na víkend ještě letos, když nebude sníh, a všechny poctivě prozkoumali : -)
Mírně se zvedající pláň k sedlu pod Chyžkami na mne vždy působí jako výjev z jiného světa. Ač jsem nikdy v Kanadě nebyl, takhle nějak si představuji hřebínky kolem Yukonu, který plánuji v roce 2027 na kánoi splout z Whitehorse do Dawson City (cca 800 km) – sny z dětství je dobré si plnit.
Míjíme spoustu fotogenických koutků, které umocňuje téměř blankytně modrá obloha, rozzářené předjarní sluníčko a rozjívená duše romantika. To největší stoupání máme za sebou, teď už nás čeká jen pohodička : -)
Ve 1260 metrech u letité maringotky (modernější salaše) děláme další přestávku. Jednou mi tohle místo hodně ulehčilo zdejší zimní putování v brutální sibérii, kdy jsem mohl na půlhodinku spočnout mimo fujavici, načerpat sílu a pak se vydat dál.
Dneska je ale katalogová idylka, takže dovnitř leze Myšák až na třetí pobídnutí, aby pak trošku znechucen nepořádkem uvnitř vylezl ulehčeně zpátky na slunéčko.
Nejvyšší bod, který nás dnes čeká je Ploská – 1532 m – což v překladu znamená, že musíme nastoupat ještě 282 výškových metrů – na 1,5 km.
Sníh ale není všude. Část Ploské je už bez sněhu, ale skrze jazyky lze klikatě na běžkách vystoupat až vzhůru.
Odvrácená část Ploské bude určitě na sníh bohatší. Nepochybuji, že si pracně nastoupané výškové metry taky hezky sjedu. Těším se.
Myšák zažívá krizi. Dokonce si na „pihovatém“ svahu sundal běžky a nese je v rukách. Když ale kráčí přes sněhové ostrovy, boří se místy po kolena. Občas ke mně doléhají výkřiky, které by se daly identifikovat jako docela vulgární nadávky. Nehodlám ale přilévat oleje do ohně, a tak přirozené „rodičovské“ pokárání tentokrát potlačuji.
Pominu-li fakt, že Myšák asi zažívá hodně náročné chvilky, které v hrách na mobilu a PC zatím neprožil, vládne kolem počasí „za odměnu“. Konečně někdo ocenil, že jsem celý rok sekal dobrotu, a byl jsem extrémně hodný : -)
Je 16:00 a vnímám, že se naše stíny hodně dlouží. Než zapadne slunko, zbývají cca 2 hodiny. A ke Koniarce, kterou mám vytipovanou jako dnešní „grandhotel“ nám zbývá cca 3,5 km. V tomto terénu normálně hodinka, ale Myšák toho má „plné kecky“, takže spíše hodinky dvě. To je hrana, kdy se ještě bude dát postupovat bez čelovky. Myšák si tu svoji nenabalil, takže to bude jen o jedné čelovce : -(
Dnešní počasí je fakt za odměnu – sluníčko hřeje, výhledy jsou úchvatné, vzduch opojný. Je odsud krásně vidět vysílač na Križné, Ostriedok, Suchý vrch … – hřeben, který jsem už tolikrát přejel na lyžích, na horském kole i přešel pěšky. A tak Myšákovi ukazuji místa na obzoru, kde jsem s Raďochem a Irčou zažil tak silnou zimní fujavici, že nás srážela na zem.
Myšák dnes šlape v mých starých backcountry lyžákách a já si to štráduju v těch nových. Mám je na sobě po druhé a zdá se, že mi sednou fakt hodně dobře. Kráčí se mi v nich hodně pohodlně, vypadají, že se hned tak nepromočí, jsou teplé. Zatím je hodnotím jako velmi dobrou volbu.
Dostáváme se do pásma kosodřeviny, která je z velké části zapadaná sněhem. Zelené větve deroucí se k slunku skrze bílý sníh, působí osvěžujícím dojmem.
Ještě 50, maximálně 100 metrů a budeme nahoře. Odtamtud po zbytek naší cesty (až na drobné vyjímky) už pojedeme jen traverzem, nebo budeme sjíždět – začne se nám vracet těch nastoupaných 802 výškových metrů.
Odsud už je sníh až do sedla Ploskej (1396 m). Odsud se pojede velmi dobře, nejsou tu žádné padáky, kdyby se mi to rozjelo, půjde to lehce ubrzdit.
Z této strany Ploské je hezký výhled na Nízké Tatry – Velků Chochuľu, Prašivů, Kozí chrbát, … – vrcholky, které mám spojené s podzimními přechody tohoto nádherného pohoří.
Tady jedeme po rovince, tady se jede Myšákovi na běžkách, s báglem na zádech, dobře. Jsem moc rád, že může díky ideálním podmínkám vnímat Velkou Fatru velmi pozitivně, tipuji, že tu není naposledy.
Zborcené sněhové převěje na okraji žlebu, kterým dole teče potok Chopec, budí i nyní respekt. Před lety jsem se ve špatném počasí pod ně dostal, když jsem žlebem traverzoval abych se dostal k Mirově chatě. Na okamžik se tehdy roztáhla sněžná mlha a já ty převěje uviděl zezdola – okamžitě jsem zrychlil, abych byl co nejdříve ze žlebu pryč.
I když z dálky vypadá Ploská jako „holý kopec“, už 30 výškových metrů pod vrcholem lze narazit na ostrůvky ošlehaných smrků, kterým díky zdejším povětrnostním podmínkám nebude nikdy dopřáno vyrůst do standardní třicetimetrové výšky.
Začíná sjezd, tak se od Myšáka na chvíli odděluji, abych ověřil, že mnou vybraná trasa je bezpečná. Myšák se sice nedrží přesně mé stopy, ale jede v rozumné vzdálenosti, souběžně s ní. Každou chvíli se otáčím, abych se ubezpečil, že neleží, ale jede, že je v pořádku.
Rovná planinka 100 výškových metrů nad Sedlem Ploskej je ze spodní strany ohraničena kosodřevinou, která tu slouží částečně jako větrolam. Tady by byl luxusní nouzový bivak!
Dojíždím k romantické skalce na okraji dalšího žlebu, připomíná mi trochu zmenšené Petrovy kameny v Jeseníkách. Tady se natáčím dlouhý Myšákův sjezd, který končí jeho ukázkovým držkopádem.
Ploská (1532 m) je sice až šestým nejvyšším vrcholem Velké Fatry, ale v mém žebříčku nejhezčích vrcholků Velké Fatry zaujímá 1. místo. A to přesto, že je jedním z nejvíce lavinózních kopců na Slovensku. Temeno Ploské je ploché, svahy jsou však velmi strmé takže co se velikostí a četnosti lavin týče, tak ji v tomhle pohoří konkuruje pouze Krížna.
Teď tu ale žádné laviny nehrozí, takže si můžeme s Myšákem užívat nádherný pozvolný sjezd se zapadajícím slunkem v zádech. Je to sice až kýčovitě romantické, ale mně se to fakt líbí.
Netuším po kolikáté upadl Myšák nyní, ale jeho nadávky dávají poznat, že to je minimálně po patnácté. Modré okénko za slušnou mluvu si dnes nevybarví.
Čím níž pod Sedlo Ploské sjíždím, tím víc se nořím do stínu. Stráň je tady vlnitá, takže když zastavuji, abych se podíval, jak daleko za mnou je Myšák, nevidím jej, protože je za ostrůvkem smrčků nebo terénní vlnou. Po chvíli se ale objevuje, téměř na obzoru. A já vidím, že si sundal lyže a nese je v rukách.
Bágl nechávám na ostrůvku trávy a čekám než můj parťák dorazí ke mně. Pak si připínám Myšákovy běžky na svůj kletr. Dávám parťákovi instrukce, aby se držel mých stop, a odrážím se ke sjezdu na rovinku pár desítek výškových metrů pode mnou. Tam na Myšáka raději zase počkám.
Už nějakou dobu vnímá, že tu přede mnou někdo nedávno jel na běžkách. To je tu už trošku zvláštnost, protože v poslední době se tyhle terény jezdí na skialpech. Takže to bude asi nějaký exod jako já. A zdá se, že stopa lyží míří směrem ke Koniarce. Okamžitě mne napadá, že se tím pádem možná do téhle malé útulně nevlezeme, takže přespíme ve žďárákoch na sněhu, nebo slezeme o kilometr níž, kde jsou na žluté značce dvě útulně vedle sebe. Ale ty se mi nelíbí ani ze čtvrtiny jako Koniarka.
Koniarka stojí naštěstí mimo turistickou značku – nejblíž od ní to je na červenou, vzdušnou čarou asi 400 metrů. Ke žluté značce, ze které jsme se odpojili, to je k útulni po vrstevnici asi 900 metrů. Lyžařská stopa míří 100% ke Koniarce.
Teď tu sněhu ubývá, a tak už musím i pár desítek metrů po trávě. Běžky nesundávám, nezdržuji se tím. Tráva jim, nijak neuškodí. Ten poutník na běžkách přede mnou se tím také nezdržoval.
Stopa vede do vysoké bučiny, která není na běžky ideální – ani ne tak k vůli nedostatku sněhu, ale hlavně proto, že se Myšákovy běžky, které mám připevněny na báglu, špičkami zachytávají o větve metr nade mnou. Musím proto takové úseky překonávat sehnutý, aby se lyže větvím vyhnuly a nebránily průchodu.
Když sjíždím k útulni, vidím, že na zápraží sedí postavička, které jsem si z okraje lesa nevšimnul. Zdravím a ptám se, zda se dovnitř ještě dva vlezeme. Vlezeme.
Sundávám si běžky, čistím je od sněhu, aby mi k nim přes noc nepřimrzl, a opírám je i s tyčkami o útulňu. Z báglu sundávám i ty Myšákovi a opírám je vedle těch svých. To už ale čile komunikuji s poutníkem, který tu dorazil přede mnou.
Je to Honza, čtyřiašedesátiletý Čech, stejně potrhlý jako my, který tu putuje sám, jako já v předchozích letech. Nikdo z kamarádů nemá čas, nebo se na takovou akci už necítí atd. Notujeme si, protože to máme stejně : -) Ale dnes jsem na tom lepší já, protože se mnou vyrazil Myšák : -)
To už Myšák přichází, shazuje bágl a dostává úkol nadělat třísky a zatopit. Já lámu bukové klacky na otop a když Myšák potřebuje četinu, vydávám se pro ni do lesa, kde je mezi buky i pár nevysokých smrků. Cestou k nim se místy propadám do sněhu po kolena. A ty smrky nejblíž útulni jsou docela hezky očesané od suchých větví. Ale o pár metrů dál, když si dávám záležet a dobře vybírám, postupně natrhám malou hromádku, takže se můžu po svých stopách vydat zpátky.
Když se Myšákovi nedaří v místních kamínkách zažehnout oheň, střídám jej. „Jak to, že to tobě jde a mně ne?“ diví se synek. No protože mám za ty roky delší praxi : -)
Oheň z kamen vnitřek útulně neosvětluje, a tak zavěšuji svoji včera večer plně nabitou čelovku FENIX pod štítový trám, abychom při povídání a večeři na sebe viděli. Když jsem si tuhle čelovku pořizoval, inzerovali, že při 2700 lumenech dokáže svítit 3 hodiny, při 800 lumenech 5 hodin, při 200 lumenech 16 hodin a při 50 lumenech 48 hodin. Takže ji nechám svítit a uvidím jak dlouho dokáže svítit skutečně : -)
Myšák si rozbaluje spacák, dává si sušit mokré lyžáky a mezitím si na kamínkách ohříváme ve vodě hliníkové pytlíky se svou večeři z MRE. Myšák v leže ťuká na externí klávesnici iPadu mini svůj zápis z dnešního dne do Kroniky. Není tady žádný signál, takže na dlouhé čučení do mobilu či iPadu to není. Tady platí oblíbené: „Wi-fi nemáme, povídejte si!“ : -)
Kecáme s Honzou do jedenácti večer, povídáme si krátké historky z našich cest po horách v česku i zámoří, díky nimž už vím, že je Honza dobrý lyžař na sjezdovkách i mimo ně, jezdí na vodu, hraje tenis, plachtí, létal na paraglide, vyzkoušel si potápění, hraje nohejbal, … zkrátka všestranně nadaný a velmi čilý pracující důchodce : -)
V kamnech mezitím už vyhaslo, ale i když je venku mírně pod nulou, zatápět znovu nebudu. Honza si bere spacák s karimatkou a jde spát ven. Já si ještě dělám pár poznámek o dnešním dnu do iPadu, aby se mi později psal dobře tenhle text, zhasínám čelovku (ta se během těch pěti hodin nepřetržitého svícení sama přepnula do úspornějšího režimu) a spokojeně usínám. Teda úplně spokojeně ne, protože dost dlouho přemýšlím, proč jsem si nezabalil i powerbanku, kterou jsem včera taky nabíjel. Zítra budeme muset fotit na Myšákův mobil.
Ráno jsem vzhůru chvíli před šestou, budím se tak normálně i doma. Močový měchýř mne nenutí vstávat, a tak se ještě půlhodinku slastně převaluji ve spacáku. Myšák ještě spokojeně chrní a není důvod jej zbytečně budit. Máme spoustu času, nikam nespěcháme. K autu to odsud máme maximálně 3 hodiny sestupu. Těch 550 výškových metrů by nemělo zabrat více, i kdyby byla stezka pokryta ledem, protože nesmeky máme v báglech připravené.
Kolem půl sedmé zvolna vylézám z teplého spacáku, sundávám si jégrovky a oblékám kalhoty a svetr, nazouvám suché lyžáky a jdu se vyčůrat za útulňu. Honza si ustlal hned vedle skalky uprostřed palouku, a spí spánkem spravedlivých. Protože se včera svěřil, že si rád dlouho pospí, respektuju to a snažím se dělat co nejmenší hluk.
Balím spacák a do báglu přidávám nerozbalenou karimatku (spali jsme na matracích), žďárák, pončo, náhradní triko, jégrovky, ponožky, … Bágl si vynáším ven a dávám na dřevěný venkovní stůl, kde mi poslouží jako ochranná stěna při vaření vody na plynovém vařiči.
Odskakuji si k vydatnému prameni ke skále pod útulňou. Vypadá to, že ten hned tak nezamrzává. Voda je křišťálově čistá a přírodně ledová. Ešus mám plný během pěti vteřin.
Když jsem tu byl prvně loni, u pramene jsem nebyl, protože jsem vodu nepotřeboval. Teď jsem ale moc rád, že vím, kde přesně pramen je a dokážu jej najít i při špatné viditelnosti.
Taky na iPad pořizuji pár fotek, než se Myšák zmátoří a půjčí mi na focení svůj mobil – ten můj už je vybitý.
Dvojramenný slovenský kříž na vrcholu Čierneho kameňa (1479 m) se nad námi nepřehlédnutelně vyjímá. Uvědomuji si, že jsem si jej všimnul až nyní – buď jsem jej na tu dálku vždy přehlédl (už dávno nemám ostříží zrak), nebo z těch míst kudy jsem procházel není vidět.
Myšák se mně na ten „divný“ kříž vyptává a tak mu vysvětluji, že jej mají Slováci ve státním znaku, kde symbolizuje dva světce: sv. Cyrila a sv. Metoděje.
Myšák si ohřívá čaj, který večer nedopil, já si dávám horké „kafe“ z balíčku MRE. Přikusujeme každý nějaký koláč, který naše MRE menu obsahuje – ten můj je jablečný a chutná výborně. Myšák má čokoládový a tváří se také velmi spokojeně.
Když jsme s Myšákem po snídani, připevňuji si na bágl jeho běžky, protože se rozhodl sestupovat bez nich, Myšák ještě kontroluje zda po nás něco v útulni nezůstalo, loučíme se s probírajícím se Honzou, a vyrážíme zpět na žlutou značku.
Ještě poslední ohlédnutí a vcházíme do lesa, který mýtinu s Koniarkou obkličuje. Sníh je tvrdý, Myšák se nepropadá a mně pásy tady dobře drží. Takhle by se mi to líbilo až k autu : -) Koniarka je ale ve výšce 1270 m a sněhové plotny se dneska drží tak do 1200 metrů : -( Takže tuším, že jak ztratíme 100 výškových metrů, ponesu dolů i své lyže na báglu : -(
Hned po té, co vycházíme z bučiny na otevřené stráně, křížíme čerstvé stopy medvěda!!! Už jsem medvědí stopy 20-30x míjel, ale tyhle jsou teda fakt mega. To musel být snad grizly.
Když jsme tudy procházeli včera před šestou večer ke Koniarce, ty stopy tu nebyly, takže tudy méďa musel procházet v noci. To potvrzuje i první informace na kterou narážím na internetu: „Samotářsky žijící medvěd je zvíře převážně noční, během jediné noci procestuje pomalou chůzí i více než 20 km. Když ale pospíchá, dokáže tento zdánlivě nemotorný tvor běžet až rychlostí 22 km/hod„. Tyhle stopy vedou z hřebene Čierneho kameňa skrze les dolů k pramenům, asi někam na Magury. My se lesem prodírat nehodláme, budeme sestupovat po louce, ale třeba ještě na ty stopy narazíme : -)
Zkoumáme, přeměřujeme a fotíme medvědí stopy skoro čtvrt hodinky. Pečlivě skenujeme okolí, zda tam někde na nás méďa nečeká, abychom pořídili foto živého medvěda hnědého, ale odcházíme „bez trofeje“ : -)
Když se po pár stech metrech s Myšákem rozdělujeme, aby on šel po trávě a já jel v půlkruhu po sněhu, dáváme si sraz u půl kilometru vzdálených stromů, mám trochu obavu, aby Myšák na medvěda nenarazil.
Medvěda ani jeden z nás nevidíme a potkáváme se na smluveném místě. Tam už ale docházím posledních pár set metrů s běžkami v ruce.
Sundávám Myšákovy běžky ze svého báglu a na jejich místo připevňuji ty svoje. Myšákovy běžky patří na Myšákův bágl : -) Dolů se mu ponesou určitě snadněji než včera nahoru.
Tady už jsme na žluté značce, která odsud vede po široké lesní cestě. Minimálně 1,5 km tu nebudou žádné větve stromů, do kterých by naše běžky narážely. Pak, jak se dáme po stezce mimo značku, abychom si zkrátili cestu k našemu autu, bude možná vhodné lyže z báglů sundat.
Celý víkend se přizpůsobuji Myšákovu tempu, takže když chce po kilometru spočnout, zastavujeme. Já si bágl na tu chvilku ani nesundávám, využívám čas k pořízení fotodokumentace. Ten zasněžený hřeben Ostriedku na obzoru hezky kontrastuje s hnědou trávou v popředí : -)
Na Myšákově mobilu nefungují Mapy.cz, takže jdeme po mé paměti – ta mi naštěstí slouží natolik, že nikde nebloudíme a odbočujeme ze značky přesně u toho mohutného buku.
Myšák neodolává a leze na něj – je to místo jako dělané na postavení „domečku ve větvích“. Doma něco podobného zkoušel za pomocí tyčí a provazu. Tady by se mu to stavělo mnohem snadněji.
K autu nám zbývá posledních 250 výškových metrů. Už kráčíme jen po trávě, suchou strání plnou jalovců, smrků a borovic. Některé jalovce jsou fakt vysoké, takže nám okamžitě naskakuje písnička „Vysoký jalovec, vysoký jako já, …“.
Na terasu kousek od hřbitova scházíme v 9:10. Odtud pokračujeme po polní cestě, která se po stech metrech mění v pěšinku, vedoucí nás souběžně s končícími ploty místních domů. Domy a jejich oplocené dvory se zahradami jsou 30 metrů pod námi, máme je jako na dlani.
Když se nám podaří travnatým žlebem sestoupit na asfaltku vedoucí souběžně s místním potokem Lopušná, máme to k zaparkovanému autu odhadem 400 metrů. Opíráme bágly s běžkami o skálu, Myšák tu zůstává a já pokračuji nalehko proti proudu potoka k autu.
Než nastartuji Škodu Yeti, umývám v Lopušné bláto z backcountry lyžáků, abych pak doma nechtěně neucpal odpady. Pak nabírám Myšáka a naši výstroj s výzbrojí, a míříme směr Žilina, kde má Myšák slíbený oběd v McDonalďs.
Kolem 14:30 jsme doma. Věším zimní spacák na trám v podkroví, ukládám vandrovní věci a běžky na jejich místo a můžu se dát na přetahování fotek a videí z obou mobilů, iPadu i dronu. Nezdá se to, ale zabere to minimálně hodinku.
Začínám psát tenhle článek do KRONIKY, ale k udělání videa se dostanu nejdřív zítra. Každopádně hodnotím tuhle akci na výbornou, a tipuji, že Myšák to má podobně : -)