(Dazul) Že s Michálkem (a nyní i páru dalšími nadšenci) děláme na velkém projektu PŘÍBĚH SKAUTINGU NA VALAŠSKU, jehož výstupem by měla být cca 500 stránková reprezentativní publikace pro veřejnost a nekrácená několikatisícistránková elektronická verze pro skautské badatele, se ví.
Díky této aktivitě se mi dostala do rukou jakási KRONIKA valašskomeziříčského MODRÉHO RACKA, skautského společenství, které spolu tábořilo i za druhé světové války a jehož členem byl i vynikající český herec Radek Brzobohatý (*1932 +2012).
Kroniku jsem samozřejmě začal digitalizovat a špatně čitelná místa přepisovat, aby se tenhle jedinečný dokument zachoval pro budoucnost. Autor spisku Zlatíčko – Vladimír Juchelka, například zaznamenal:
„… Válečný rok 1943 končil. Modrý Racek se stal kolektivem kamarádů. Dlouho jsem přemýšlel o tom, co nás drželo pohromadě, co lépe řečeno, kdo způsobil, že původně čtenářský klub a potom družina Modrý racek mohla existovat? Byli jsme snad jiní, než dnešní mladí lidé? Jistěže ne! Naše představy o romantice, přátelství, ovlivněné dobrou úsměvnou literaturou, byly úměrné našemu věku. Jedno je však jisté, kamarády jsme si pečlivě vybírali. Byli jsme na sebe nároční. Čestnost, fér jednání nebyly prázdnými pojmy. Podřízení osobních zájmů zájmům kolektivu byly samozřejmé. „Čištění vzduchu“, později se tomu říkalo kritika a sebekritika, upevňovalo naše vzájemné vztahy. Bylo by ovšem chybou nevidět, že i společný odpor proti fašismu byl významným prvkem soudružnosti Modrého racka …“
„…Vzpomínám si i na okamžik, kdy jeden z nás vyslovil myšlenku, že budeme po válce obnovovat Junáka, že z nás budou rádcové družin a později snad i vůdci oddílů. Tehdy to byla jen myšlenka, avšak jak všichni dobře víte, po válce se stala skutečností…“
A v roce 1987 napsal:
“ … historii bratrské družiny Modrého racka, historii nevšedního přátelství lidí, kteří si mají i po čtyřiceti sedmi letech co říci a mají důvody se každoročně setkávat … „.
A tak, když mne sobotní dopoledne Kája vytrhovala z digitalizace tohoto skvostu, že chce abychom šli někde na „výlet“, byla volba jasná – protože jsem právě digitalizoval stránku se zmínkou o Kaňonu úmluvy a o výpravě Modrého racka na Medůvku 16. a 17. července 1943 – vypravíme se na Medůvku : -)
Na Malou Lhotu se přibližuji s Kájou a Kubou autem, protože chci být na oběd doma a pokračovat ve skenování i přepisování. Parkuji u nedávno (2022) vybudovaných božích muk, na rozcestí modré značky.
Odtud to je ke skalám na Medůvku jen něco málo přes 300 metrů. Posledních pár metrů před vrcholem se po neznatelné stezce prodíráme mezi smrčky.
U skal se rozhlížím, ale nepamatuji se, že bych na Medůvce někdy dřív byl. Ostuda! Ale lezecký terén na druhé straně Bečvy (Jarcovská gula) znám už od oddílové výpravy LVÍČAT z 13. dubna 1980 – viz. KRONIKA :- )
Tady na Medůvce je po jedné straně hřebene hezký sněhový poprašek, který dává tušit, že může být únor, tedy zima : -)
Průzkum okolí je Kubou i Kájou využíván ke skokům z nevelkých skalek. Oči mám neustále na stopkách, abych dokázal v případě potřeby okamžitě zasáhnout a zamezit nebezpečnému hopsnutí.
Nad vrcholovými skalami je hezké zákoutí, skalami chráněno před větrem. Tohle muselo posloužit k neskutečnému množství ohňů a romantických nocování.
Prolézáme skály po celém jejich obvodu i napříč různě širokými a obtížnými rozestupy mezi nimi. Pro Káju i Kubu to je jako scéna z nějakého pohádkového filmu.
„Skála se člení na dvě části – na Malou Medůvku a Velkou Medůvku. Skládá z jedné věže a dvou okrajovek, přičemž údolní stěna nejvyššího bloku dosahuje výšky 10 m. I když rozměry skály nejsou nijak výjimečné, Medůvka patří mezi nejvýznamnější horolezecké lokality na Moravě. Celkem zde bylo vytyčeno cca 35 cest všech obtížností.
Skála je tvořena tvrdými křemitými pískovci a méně odolnějšími slepenci, díky čemuž byla vlivem mrazového zvětrávání vymodelována do dnešního tvaru – 40 m dlouhé hradby se spoustou rýh, které rozdělují mohutné skalní bloky na nestejně vysoké skály. V nich jsou malé či větší skalní mísy, žlábkovité škrapy, výklenky, převisy a dutiny. Našim předkům připomínaly medové plástve, proto skála nese jméno Medůvka.“
„Medůvka je nevelká, avšak z hlediska obtížnosti velmi významná oblast moravských pískovců lezecky objevená až začátkem 80.let. Útvar se skládá z jedné věže a dvou okrajovek. Údolní stěna nejvyššího bloku dosahuje deseti metrů. Hornina je tvořena velmi tvrdými křemitými pískovci. Terén je vhodný pro teplé letní dny. Mnoho technických cest zde bylo přelezeno volně.“
„Z hlediska kvality lezeckých cest jde o lokalitu patřící mezi nejtěžší v celé oblasti moravských pískovcových skal. Najdeme zde několik výstupů 9. stupně, který je pro tuto oblast zřejmě nejvyšší možnou dosažitelnou obtížností. Ke skále se váže univerzální pověst patřící všem skalám na Valašsku, a to že ji zde zanechal čert, který nestihl do ranního kuropění přehradit v Lidečku říčku Senici.“
I zdejší horolezecké cesty (vytyčované od roku 1979) mají svá charakteristická jména s příběhy: Klouzačka, Mechové rondo, Jamky, Varianta Mechové, Spára, Pomsta starců, Večernice, Sestupová, Jé ahoj studente, Pupek, Nudský nos vlevo, Stará cesta, Baba Aga, Emilova, Něco se nepovedlo, Nejtková, Sedm havranů, Stěnka, …
Kája mne upozorňuje, že se Kuba pokadil : -( Připraven na to nejsem, ale poučen slavnou scénou z filmu S TEBOU MNĚ BAVÍ SVĚT, netrhám smrkovou větvičku, ale používám uschlé (ale zmrzlé) bukové listy.
Po nezbytné improvizované očistné proceduře míříme k domovu, kde provedeme finální omytí. Každý po svých kráčíme k autu.
Jedeme opět kolem nádherné repliky větrného mlýnu. Původní mlýn z konce 19. století se používal k mletí mouky a šrotování obilí. Současný majitel jeho repliku postavil podle historických fotografií. Ten původní větrný mlýn byl postavený před rokem 1900 a v roce 1964 byl zbořený.
Cestou se ale zastavujeme alespoň na skok ke Skýpalově skále, která je od Medůvky vzdušnou čarou půl kilometru.
Tady jsem taky ještě nebyl : -( Dvě borovice „vyrůstající ze skály“ mi okamžitě podvědomě asociují typické kresbičky Jaroslava Foglara s doprovodným textem: „Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují …“
Tady určitě nejsem naposledy : -) Tohle místo se mi zdá ještě fotogeničtější než Medůvka. Navíc je odtud nádherný výhled do hlubokého Brňovského údolí i na níže položené skály Medůvky.
Skalní útvar nese jméno po původním majiteli nedalekého větrného mlýna – Adolfu Skýpalovi.
Dominantní borovici na skále fotím snad 10x a vím, že ani jedna z těch fotek nezachytí její krásu i atmosféru tohoto místa v celé šíři : -(
Ve spáře pod borovicí roste malý smrček. Kdo ví, zda někdy vyroste stejně jako ta borovice, kterou ještě pořád nezlomily zimní větry.
K autu to máme tak 200 metrů, přesto si Kuba na Káji vynucuje nesení. Kájinka je dobrák a její nejmladší brácha toho dokáže vždycky zneužít.
Pár desítek metrů před autem míjíme „medůzu“, jak jsem okamžitě pojmenoval kousek kmene, obrašeného ještě zelenými výhonky větví. Nemůžu jej minout bez toho, abych zmáčkl spoušť foťáku : -)
Odpoledne Nik, který s námi ráno nevyrazil na Medůvku, žadoní, abychom se spolu někde podívali. Proč ne. Vyrážíme spolu tentokrát na čtyřkolce. Když jsem pátral po skautech z Rajnochovic (tatínek jako vlče po válce v Rajnochovicách skautoval), dostal jsem přes FB nejasnou informaci, že někde na Sochové jsou k vidění skautské symboly. A tak s Nikem míříme do jedné z méně známých skalních oblastí v Hostýnských vrších.
Sochová je přírodní rezervací na JZ hřebeni, severním prudkém svahu a na předvrcholku kopce Sochová (741 m. n. m.), ležícího vzdušnou čarou asi 2.5 km severovýchodně od Tesáku.
Kromě rozmanitých skalních útvarů se tady stala předmětem „ochrany“ zachovalá jedlobučina s jilmem, která prý patří k nejzachovalejším v celých Hostýnských vrších. Některé stromy zde údajně dosahují stáří více jak 160 let (!) a asi nejpočetněji je tady zastoupen buk lesní.
Dříve tudy přes hřeben procházela červená turistická značka z Tesáku do Rajnochovic. Ta je ale od vyhlášení zdejší rezervace vedena po východním úbočí Sochové. Na hřebenu se vypíná několik zajímavých skalek, z nichž ta první nás překvapuje bizarním hřibovitým tvarem. Ale dominantním skalním útvarem je Kazatelna, na jejíž vrcholové temeno byly před hodně lety z části vyskládány a z části vytesány příkré schůdky. Čtvercové otvory po stranách dávají znát, že schodiště bylo jištěno zábradlím. Takto zpřístupněný vrchol ale v minulosti nesloužil jako kazatelna, nýbrž jako výhledové místo. Nyní je ale místo dávno přerostlé okolními buky.
Když s Nikem Kazatelnu obcházíme i zespodu, zjišťujeme, že z této strany dosahuje výše skalní věže asi 9 m. A také, že to jen o maličko nižší skalisko v jejím sousedství je také docela impozantním a rozložitým skalním blokem.
Po vytesaných znacích skautské lilie ale nikde není ani památky. Ne, že by skauti byli nějací svatouškové, ale přece se mi tak nějak podvědomě nechtělo věřit, že by tady prznili skalní plochy.
Výhled z Kazatelny není o nic lepší než pohled z dola, protože statné buky tohle monumentální skalisko už dávno přerostly. Lezeme na ni s Nikem přeopatrně, neboť občasné ostrůvky sněhu a námrazky na kameni mohou být vstupenkou v lepším případě do nemocnice, v horším do márnice.
Sestup z Kazatelny přijde náročnější nejen mně. Nik má respekt i bez toho, že bych jej neustále upozorňoval na to, aby si dával bacha. Slézá možná až příliš pomalu, ale dneska mi to tedy vůbec nevadí.
Pořizuji ještě pár záběrů na spodní straně Kazatelny – hlavně smrčku, který se uchytil ve spáře a roste jakoby přímo z kamene. Hlavou mi běží stejné úvahy jako před několika hodinami na Skýpalově skále u Medůvky.
Procházíme úpatí Kazaleny a bedlivě sledujeme každou rovnější skalnatou plochu, kde by mohla být vysekaná lilie nebo jakýkoliv jiný znak. Pořád nic : -(
U kořene z části uschlého jilmu roste částečně zasněžená hlíva ústřičná. Pak ať mi někdo vypráví, že letos houby nerostou! Tady rostly a rostou pořád : -)
Protože skalnatý hřeben Sochové je kilometr dlouhý, rozdělujeme se s Nikem – on jde hledat lilii po severní straně hřebene, která je poseta padlými stromy, já po jižní straně.
Za masivem skal, kde je mezi nimi dobrý průchod, se střídáme – Nik šlape víceméně po hřebeni, já dole pod skalami.
Žádnou lilii ani jiné znaky vytesané či vyškrábané do skály ale nenacházím. Na jednu stranu mne to mrzí, protože onen „skautský znak“ byl důvodem, proč jsme se sem vydali, ale na druhou stranu jsem moc rád – skaliska vypadají mnohem pěkněji bez zásahu lidské ruky. Předpokládám, že příčinou jakési pomyslné „netknutelnosti“ je relativní vzdálenost od frekventovaných stezek a cest.
Severní strana skal se na první pohled od té jižní odlišuje ojíněnými a namrzlými větvemi smrků či náběhovými hranami mechových ostrůvků, kterými jsou skály hojně obdařeny.
Míjíme taky vyhnilý „pařez“ ulomeného kmene jilmu. Okamžitě si vzpomínám na předlouhé výpravy, když mi bylo cca dvanáct, a hledali jsme podobný „kmen“, abychom si mohli vyrobit náš první indiánský buben : -)
Jinovatka a krystalická námraza na mechových polích, osiřelých větvičkách keříků a stvolech ostřice vytváří úžasný ledový potah. Prý vzniká za teplot nižších než −8 °C.
Tady je v praxi nádherně vidět, že zrnitá námraza nejrychleji narůstá na návětrné straně, kde se usazuje nejintenzivněji. Tráva i mech rostoucí proti směru větru je obdařen touto jedinečnou ozdobou.
Protože i letos cvičíme s Hochy od Bobří řeky vytrvalostní Le Mans, Nik využívá příhodného skaliska, aby si odcvičil aspoň 20 kliků z padesáti. Já si to odcvičil naštěstí už ráno : -)
Jsme na konci skal i rezervace – žádnou vytesanou skautskou lilii jsme sice neobjevili, ale tahle několikahodinová procházka rozhodně stála za to!
Zpátky ke čtyřkolce kráčíme po vrstevnicové lesní cestě na jižním svahu. Je na ní značena červená turistická značka. Na vyvráceném buku napříč cestou se klasická turistická značka mění ve variantu „srdíčko“ – tak originální značku vidím prvně : -)
Domů se s Nikem vracíme za setmění, Nik navíc poznamenán poctivou odřeninou, ke které přišel když mu to ujelo na skále. Ale i on hodnotí tuhle odpolední výpravu pozitivně : -)