8.-14.srpna 2015 – WARTA

(Dazul)  Je zbytečné popisovat tuto povedenou akci den po dni. Každý to má ve své paměti stejně zaznamenáno trochu jinak a strohá fakta většinu lidí moc nezajímají. Takže moje povídání o naší sedmidenní plavbě po řece Warta bude poskládáno z několika střípků, které mi po dnešním návratu ještě čerstvě rezonují v opálené hlavě.

Tahle výprava je zvláštní tím, že šest lodí poveze třináct lidí, psa a vybavení pro všechny minimálně na týden. Počítáme, že může být na téhle řece až 9 dnů. Takže to není akce pro úplné nováčky – i když Jirka s Petrem jedou splouvat řeku prvně. Ale ostatních pět lodí tvoří osádky poměrně ostřílených vodáků, takže se není čeho obávat. Jediné slabé místo je naše psychika, která v tomhle tropickém vedru (teploměr se šplhá ke čtyřicítce) dostane určitě zabrat. Víme, že to bude chtít enormní a pravidelné dávky sebeovládání, tolerance a dobré nálady.

Posádky našich nafukovacích lodí typu Pálava, Baraka a Rio:

1. Baraka – Hanýsek + Klamerka + Vítek a Čita
2. Pálava – Roman + Anička
3. Pálava – Pajtáš + Šárka
4. Pálava – Ještěr
5. Pálava – Petr + Jirka
6. Rio – Dazul + Irča + Míša

Warta je pro mne neznámá řeka – nikdy jsem ji nesjížděl, že vůbec existuje jsem se dozvěděl před cca půlrokem, když začala Klamerka rozesílat maily aby zjistila, kdo by letos jel další polskou řeku. Přiznám se, že jsem maily jen letmo přečetl a na žádné odkazy, které Klamerka přikládala, neklikal. Chtěl jsem se nechat řekou překvapit, sám pro sebe ji objevit, vychutnat si jí neovlivněn zkušenostmi a názory těch, kteří ji už jeli. Důležitější než samotná řeka je pro mě fakt, že ji pojedu s Irčou a malým Míšou, pro kterého to bude v jeho dvou letech premiéra a doslova zkouška ohněm. Samozřejmě, že osvědčená parta kolem Tůlavých papučí je pro mne dostatečnou zárukou, že letošní řeka byla vybrána správně a je předpoklad, že ji Míša zvládne.

[Show as slideshow]

První věc, kterou nás Warta příjemně překvapila je koupání. Ono za to nemůže jen Warta, ale taky všudypřítomné vedro (teplota se pohybuje kolem čtyřicítky). Warta dodala písčité dno a prosluněné plážičky. Troufám si tvrdit, že z té stovky zastávek pravděpodobně nebyla jediná, kde by si alespoň jeden z nás nezalehnul na jemný písek a nenechal se obtékat prohřátou vodou. V drtivé většině zastávek skáčeme do vody úplně všichni. Mimo to začíná každý den ranní koupelí před vyplutím a končí večerní koupelí před společným nočním povídáním. Takhle jsem to doposud na žádné řece nezažil.

Na ranní koupel se těší i malý Míša. Většinou se mu ani nechce z vody ven. Je to vodomil. Hlavně se musí naučit při tom nepít vodu z Warty : – )

Irča rozhodla, že všichni tři a čtyři loďáky se na nafukovací pálavu nevlezeme a musíme mít větší loď. Pajtáš při našem společném plachtění na Slezské Hartě v dobrém rozpoložení informoval, že jeho Marek je spolumajitelem člunu Rio – což je konkurenční obdoba Baraky, kterou vyrábí Gumotex. Marek nám zánovní Rio půjčuje a my sebe i veškerou bagáž pohodlně do lodi skládáme. Manévrovací schopnosti Ria jsou na velmi solidní úrovni a tak si první den plavbu užíváme. Druhý den po poledni zjišťujeme, že pravý válec je zprvu měkčí než levý a kolem čtvrté hodiny už máme jistotu, že je v lodi díra. Dofukujeme a jedeme dál. Než zakotvíme na noc, dofukujeme asi tak 4x. Jízda na jednom válci Ria není moc pohodlná ani nejrychlejší. Ale zvládáme to s úsměvem na rtech. Večer díru vyhledám a zalepím. Marek nám dal s sebou i originální záplatu s lepidlem.

Večer je díra nalezena – naštěstí to není nic nového – na pískové řece snad ani píchnout nelze. Vzduch uniká zpoza záplaty, kterou nám Marek ukazoval, když nám člun předával. Opravdu – pravý horní roh obdélníkové laty je mírně odchlípnutý a zpoza něj tryskají na hladinu vzduchové bubliny. Vyfukuji celý pravý válec i dno člunu a valašsků slivoviců čistím pečlivě odlepenou část záplaty. Nechávám oschnout odmaštěnou plochu a nanáším lepidlo na válec i záplatu. Po pěti minutách přikládám k sobě, zatěžuju lavičkama a deseti litry vody. Do rána to bude držet jako helvétská víra.

Drží to! Celý jeden kilometr je pravý i levý válec natlakovaný stejně. Jenže pak začíná tlak v pravém, lepeném válci klesat a jeho objem se poměrně rychle zmenšuje. Nedrží to! Dofukujeme asi jedenáctkrát a už druhé dofukování nás vůbec nebaví. Navíc plujeme skoro pořád poslední.

Večer se Pajtášovi daří strhnout celá záplata. Hanýsek mi půjčuje šmirgl a já pečlivě obrušuju okolí původní díry. Brousím i nově uřezanou záplatu. Nešetřím. Díra je veliká si 2 x 2 mm a tak jsem přesvědčený, že záplata cca 10 x 6 cm musí být dostatečně předimenzovaná, aby po nalepení neunikla ani bublinka.

Dofukujeme minimálně 15x – je to k nevíře, ale vzduch si stejně jako voda najde cestičku skoro všude. Zkoušíme oblepit kraje laty americkou lepicí páskou, ale tlak vzduchu ji roztrhává. Plavba na jednom válci Ria není vůbec příjemná a z naší jízdy se stávají galeje. K večeru oznamuje Klamerka, že Vítek je nemocný a oni dnes končí. Velkoryse nám nabízejí jejich Baraku. Nadšeně přijímáme.

Ráno odrážíme na Hanýskovic Barace a Klamerka nám z břehu mává. Volá za námi: „Vyplouváte do jiné dimenze!“ Má pravdu. Plavba na neucházející Barace je proti plavbě na ucházejícím Riu jiná dimenze.

Míša je nejmladší člen naší výpravy. Na konci akce bude slavit 3.narozeniny. Máme s Irčou přirozeně obavy, jak tuhle plavbu zvládne a v záloze je i plán B. Ale Myšák to zvládá skvěle a o plánu B se vůbec nebavíme.

Většinu cesty absolvuje plavčík kadet jen s plovací vestou. Kvůli častému koupání nemá smysl ani oblékat plavky. Vyhovuje mu to. Mimo vesty je jeho nejdůležitější součástí vybavení malé námořnické tričko, které oblékáme na mokré tělíčko jen když máme podezření, že by mu mohla být jen trošičku zima. Boty do vody jsou ve většině případů naprosto zbytečné – na písčité dno je lepší došlapovat bosky, v botách se hromadí písek.

Chodidla se v písku boří. Když zůstávám stát na místě, zažívám pocit jaký asi zprvu zažívají oběti „tekutých písků“ – pomalu se propadávám. Nejdříve se písek dostává nad prsty u nohou, pak se pozvolna chodidla boří ještě níž – po kotníky. Dole je písek o poznání studenější. Nejvíc se mi daří zapadnout skoro do půli lýtek. To už není zdaleka tak příjemný pocit jako na začátku.

Na mobil mi přichází SMS – „Dosla voda ve studni. Ovce maju este 1 plny maltovnik vody, zítra jim tam dovezu něco v kanystrech.“ Píše přítel Fusil, který při pravidelné kontrole svých včelstev v době mé nepřítomnosti kontroluje i šestnáctihlavé stádo baranů.

Díky Fusilovi není podzimní akce „JEHNĚČÍ KLOBÁSA“ ohrožena – nemám strach, že by ovce to úmorné sucho nevydržely :-)

Vítek je nemocný, Klamerka a Hanýsek s ním pojedou domů. Skončí v Kamionu, kde máme zaparkované auta. S variantou že někdo z nás ukončí plavbu předčasně pokud by některé z dětí onemocnělo, jsme naštěstí počítali. To je ta špatná zpráva.

Dobrou zprávou je, že nám Klamerka s Hanýskem půjčí svoji Baraku, abychom se netrápili s naším „nezalepitelným“ Riem. Plavba na člunu, který se nevyfukuje a nemusí se 10-20x denně přifoukávat, je fakticky úžasná. Děkujeme.

Přistáváme na pravém břehu pod malými peřejemi. Mám pocit, že se nad náma některá z našich lodí namočila. Ale nestíhám to detailně registrovat, musím dobře přitáhnout loď, aby mohl háček i porcelán bezpečně vystoupit.

Ještě si šáhnu pro peněženku, kdyby byl v přilehlém sportovním areálu nějaký „sklep“ a měli tu studené limonády. V tomhle vedru byl ji fakt ocenil. Peněženku mám v plátěném pytlíku spolu s ostatními drobnostmi. A pytlík je nahoře v mém loďáku.

Žbluňk! Něco vypadlo do vody. Rychle prohmatávám dno řeky, kde tuším dopad záhadného předmětu. V tomto místě je kamenité. Ale je tu poměrně silný proud. „Do pytle! Co to jen mohlo být?“ Háček po mně něco pochtívá, ale nevnímám jej – moje nervozita kulminuje. Co kdyby vypadlo něco nepostradatelného?

Znovu dlaněmi ohmatávám koryto řeky a hledám něco co tam evidentně nepatří. Mám to! Klíče od auta! Tak tomu říkám štěstí. Dneska muselo být opravdu hodně unavené, že si sedlo i na mne.

Ranní déšť začíná ve chvíli, kdy máme sbaleny stany a naloženy lodní pytle na člunech. Irča si vytahuje tropiko pončo a Míšovi rozdělává fungl novou igelitovou pláštěnku. Já nevytahuju nic. Déšť je vlahý a nezdá se mi být nepříjemný. Začínám si pobrukovat Lightfootovu písničku s textem Wabiho Daňka „Záda hladí ranní déšť, duhou dláždí cestu mou, slyším oblaka se smát, vidím plout je nad sebou …“ Líbí se mi sice víc verze s textem Pavla Lohonky Žalmana „Časně ráno mrholí na dálnici číslo pět …“, ale pro tenhle okamžik je Wabiho podání příhodnější. Ranní déšť je ve stávajících tropických vedrech tím nejpříjemnějším osvěžením. Bylo by skvělé, pokud by nebe zůstalo pod mrakem po celou dnešní plavbu. I těch pár stupňů celsia méně je vítanou změnou.

Než odrazíme je po dešti. „Je po dešti a kosové si štěstím pletou noty, je po dešti – ta chvíle nehodí se pro trampoty …“ naskakuje mi okamžitě další písnička, tentokrát z dílny pánů Dvořáka a Nikodema, kterou proslavila úžasná Judita Čeřovská.

Za hodinku už do nás sluníčko pere jako by vůbec nepršelo. Mám pocit, že ten déšť byl jen přelud. Zem kolem se zdá zase vyprahlá.

Už roky s sebou na akce nevozím kameru ani fotoaparát. Pro své potřeby si vystačím s mobilem. Vybírám si jej vždy podle kvality videa a fotografií : – ) Moje Xperia Z1 mini je vodotěsná do hloubky 1 metru, takže ji ani nedávám do lodního pytle ale přiděluji ji místo na pravém okraji sedátka zadáka. Během plavby stačí mému háčkovi říct „Tohle chci natočit“ a Irča okamžitě přebírá řízení našeho člunu až do okamžiku kdy ohlašuju „Jsem zpátky“ a znovu začínám pádlovat. Tak se mi daří natočit přes 800 krátkých videosekvencí, které spojím do jednoho téměř hodinového filmu – jakési videokroniky téhle podařené plavby.

Všichni už si na to zvykli, že nejsem líný šáhnout po mobilu a vyfotit či natočit aktuální momentku. Počítá se automaticky s tím, že dám dohromady film, který pak na „hodnotící“ akci společně shlédneme. Zatím tomu tak vždy bylo. Ale vplutí do posledního přístavu na 524,5 říčním kilometru pořádně zamíchává kartama.

Proplouváme kolem stáda krav, které právě postává v pravé půli řečiště Watry. Tenhle pocit dobře znám – při splouvání Bieleho Váhu kousek od Hyby téměř vždy proplouváme mezi skotem. Někomu to je nepříjemné, jiného to nechává klidným, ale vždy to je zážitek, který se v hlavě uhnízdí natrvalo. Přesto se to pokusím zachytit natrvalo a informuju háčka „Irčo, tohle ještě natočím.“ Musíme na nejbližší vhodné místo pod krávy. Hledáme břeh na který se nám bude dobře vystupovat, vykládat bagáž a mýt čluny před jejich vytažením k oschnutí.

Přistávací manévr je ukázkový, ale háčkovi se nezdá, že nedokážu loď udržet pevně u břehu. Je to kupodivu hluboká voda a nedokážu se pádlem zapřít o dno, abych Baraku pevně zafixoval. Krátká výměna argumentů mne jako vždy trochu rozhazuje a tak když už je i Míša vyloděný, snažím se rychle vyložit naše lodní pytle, kanystry se zbytky pitné vody, pumpu, ručníky a všechny ostatní volně ložené drobnosti. Nakonec vyhazuju na břeh i poskládanou celtu na které náš porcelán většinu cesty seděl nebo ležel.

Vyplachujeme vnitřek Baraky a vypouštěcím rukávem na zádi člunu vyplachuju všudypřítomný písek a další nečistoty, které jsme cestou nasbírali. „Do pytle!“ Vybíhám nahoru k loďákům a horečnatě je obracím, prohrabávám celtu, ručníky – prostě celou hromadu z lodi vyložených věcí. „Irčo, prosím, můžeš mne prozvonit? Hledám svůj mobil.“ Na druhém konci je slyšet vyzváněcí tón. „Ticho! Pajtášu drž hubu! Potřebuju slyšet zvonění mobilu!“ Nic. Jen půldruhého metru od břehu se na hladinu prodírají malé pravidelné bublinky. Ale klasickou fyziku nepřečůrám, je mi jasné, že pokud je mobil v metrové hloubce, může si tam zvonit jak chce, nemám šanci jej uslyšet.

Pozorně pročesávám místo, kde jsme vykládali i omývali člun – do cca 20-30 cm hloubky je občas vidět, třeba tam utopený mobil bude vidět. Ale ať se dívám jak se dívám, nevidím noc, co by jej alespoň vzdáleně připomínalo.

Mobil mi pravděpodobně vypadnul, když jsem z lodi vytahoval celtu. Vyloďovali jsme se všichni a byl poměrně hluk, takže jsem žbluknutí mobilu neslyšel.

Zapojuju do pátrání Irču, Pajtáša, Romana i Ještěra. Tvoříme rojnici. Někomu sahá voda nad kolena, někomu skoro po prsa. Držíme se za ruce a jednou nohou prohmatáváme kousek po kousku písčité dno kolem místa kde stojíme. Vždy až tam, kde se potkáme z jedné i druhé strany s nohou parťáka po levici i pravici. Pak velím „krok vpřed“ a prohmatávání se opakuje.

Mobil jsem si přinesl před dvěma týdny z opravny – po roce užívání nefungovalo hlavní tlačítko spolehlivě a po natáčení pod vodou nějako dobu nefungoval správně mikrofon. Přístroj mi vyměnili za nový a běží mi znovu dvouletá záruka. Tedy – běžela mi.

Vzdávám to. Roman navrhuje, abychom se místo odjezdu domů ještě na jednu noc utábořili tady a pokračovali v hledání i večer. Příjde mi nespravedlivé vůči ostatním, aby takto pykali za moji chvilkovou nepozornost. „Romane, jdeme pro auta.“ Obracím se směrem k vesnici, kde máme v jednom dvoře zaparkované auta a chci vykročit, s tím, že mne Roman dojde. „Dazule, není tohle ten tvůj mobil?“ volá na mne z vody Ještěr a ukazuje něco mokrého a černého. „Ještěéééééér!!!“ – řvu spontálně a jak nejsilněji umím přes půl Polska oslavně jeho jméno.

Na zachráněném mobilu jsou zmeškané hovory z Irčina telefonu – ten nejstarší je 21 minut starý, z doby kdy jsem objevil, že mi můj aparát chybí. Videa a fotky jsou zachráněny. Díky Ještěrovi, který to nevzdal a pokračoval v hledání sám. Ještěre – veliké děkuju!

Plavbu jsme začali na 650,2 km (Wazne Mlyny) v sobotu odpoledne – a v pátek odpoledne jsme skončili na 524,5 km (Sieradz – Blonie) – splouvali jsme tedy 125,7 km – podle kilometráže řeky Warta kterou obětavě do češtiny přeložil Hanýsek (a pro každou loď ji po jednotlivých listech zalaminoval).

Na 7 (čistých 6) dnů plavby to není až taková garda, ale my si to dokonale užívali a vychutnávali. Prvě jsme s Irčou jeli s Tůlavýma papučama řeku s tajemným názvem Wda. Warta mi (snad je to tím W na začátku) připomíná naši „první“ polskou řeku. A nyní, po ukončení akce mám pocit, že se jí téměř vyrovnala :-)